Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Mezitím na Stormdale...

16. KAPITOLA (Happy)

 

Držela jsem ten list papíru mezi prsty a četla Edwardův vzkaz. Odešel! On prostě odešel. Skousla jsem zuby k sobě a snažila si nepředstavovat, jak těžké to pro něj musí být. Byl přímo tam! Byl jedním ze Stínů. Musel jím být. Pokud… Ne. Na tuhle strašlivou alternativu jsem si vytrvale zakazovala myslet.

Už to bylo několik dní a neměli jsme o něm žádnou zprávu, a ani jsme nevěděli, jestli se nám vůbec podaří se s ním nějak spojit. Esmé se od té doby, co odešel, propadla do jakéhosi vnitřního uzavření, i když navenek se snažila tvářit stále tak mile, jak to uměla vždycky. A po pravdě – nikomu z nás nebylo o moc lépe. Bylo to k nevydržení.

Znova a znova se mi do cesty stavěl pocit viny. A znova a znova mi ho všichni okolo vymlouvali. Nemohla jsem přece za to, že mě má minulost dovedla až do takovéhle situace. Nemohla jsem za to, že jsem potřebovala jejich ochranu… Tohle jsem slyšela stále dokola, a ačkoli právě jejich slova a podpora mě držely nad vodou, zároveň jsem se díky nim propadala hlouběji do svého trápení. Byli ke mně tak hodní, tak neskutečně hodní! Jenom díky mně si nyní prožívali opravdu těžké chvíle a ještě jim záleželo na tom, abych si z toho nedělala hlavu. Paradoxy v mé hlavě se křížily jeden přes druhý. A ze všech sil jsem se snažila nedávat na sobě znát, jak je to pro mě těžké. Těžké, ačkoli jsem si nemohla sebeméně na nic stěžovat. Starali se o mě jako o princeznu.

Vzdychla jsem a zapíchla pohled do stěny mého pokoje. Zrak mi znova padl na Edwardův rukopis. Na to poslední, co udělal, než odešel. Nemohl nám zde zanechat sebemenší útěchu a přitom jsme všichni chápali, že neměl na výběr. Musel odejít.

Přetočila jsem papír v prstech a odrazila další nápor bezmoci, když se postel zhoupla a na její kraj se posadil Dizzy. Nedokázala jsem před ním skrýt svůj smutek. Jestli před ostatními ano, před ním ne. Pohlédla jsem na něj s vědomím, že okamžitě pozná, jak mi je.

„Už zase jsi smutná…“ pronesl. „Smutné slunce… To nemůžeš, Happy. To nedává smysl.“

„Kdybychom mu mohli alespoň nějak pomoci,“ málem jsem vzkřikla. „Nevíme vůbec nic. Nemůžu s tím nic dělat, musím na něj myslet. Dizzy, Venome si s ním může dělat, co chce! Proti němu je bezbranný…“

Dizzy zavrtěl hlavou. „Kdyby neměl alespoň nějaký plán, nešel by tam, tomu nevěřím. Je tam, aby pomohl Belle, ne aby se nechal zabít.“

Naděje. Ano, Edward musel mít naději. Musel mít něco, co ho drželo nad vodou. Pokud… ale ne! Nezabili ho. Určitě ne. „Takže myslíš, že…?“ nějak jsem nevěděla, co říct dál. Že co? Že si prostě vezme Bellu a odvede ji? A že mu to projde?

„Jo,“ zasmál se Dizzy. „Myslím, že s Venomem zamete. Nakope mu zadek. Vsaď se! A jestli ještě neví jak, určitě na to přijde.“

Mírně jsem se narovnala v zádech a usmála se. Představa Venoma svíjejícího se pod Edwardovou podrážkou mě mírně povzbudila.

„Něco na tom bude, Dizzy,“ řekla jsem nepřesvědčivě.

„To se vsaď!“

„Ale co když…“

„Žádné co když,“ zarazil mě dřív, než jsem vůbec stihla větu domyslet. „On se nenechá sebrat. Tomu nevěř, sluníčko moje.“

„Kdybychom o něm ale aspoň něco věděli… Tohle je hrozný! Jen doufat a čekat.“

Dizzy zamyšleně pokýval hlavou. „To je fakt. Ale myslím si, že jestli on dokáže dýchat mezi zdmi Paláce, my dokážeme čekat, až se něco dozvíme, ne? A kromě toho… až se probere Alice… budeme na tom o dost líp.“

„Ffffm,“ vzdychla jsem. „Už aby to bylo! Jak je jí? A co Jasper?“ ptala jsem se a přitom jsem trhala na kusy další vlnu provinilosti a hrůzy, že to všechno je kvůli mně.

„Carlisle tvrdí, že dobře. Její rány jsou už zcela zahojené. A její oční víčka se začínají místy mírně chvět. Jasper je na tom podobně. Nejspíš se brzy probudí.“

„Ještě, že tak.“ Tohle byla opravdu velká úleva. Nedokázala bych snést, kdyby kvůli mně Alice a Jasper zemřeli. Definitivně.

Dizzy se zničehonic prudce postavil. „Tak už dost toho smutnění!“ zahalasil. „Jdem makat! Kdo nás má dnes trénovat? Emmett? Esmé?“

„Emmett,“ vyrazila jsem ze sebe zatímco mě chytnul za ruce a postavil mě nohama na zem.

„Fajn, to bude! Tak dem!“ rozešel se a já jen nenápadně přišlápla koberec, o který, ačkoliv o tom neměl tušení, hodlal zakopnout. Překročil moji nohu.

Otočil se na mě: „A víš, co? Co jsem s tebou, nejsem už zdaleka tak katastrofální, nezdá se ti?“ mrknul na mě.

„Zdá,“ odpověděla jsem s jistým potutelným výrazem a vystoupila ze dveří, ve kterých mi dával přednost.

Rozešli jsme se chodbou, a zatímco mi ve vlasech vlál zvířený vzduch, chytla jsem ho za ruku. Otočil se na mě a usmál se. Také jsem se usmála a pro tuhle chvíli jsem byla opravdu ráda za tuhle hru na pohodu, která mi pomáhala alespoň místy zvednout se z toho zaprášeného kouta, ve kterém jsem vězela. Díky Dizzymu tam teď znovu dopadly paprsky jiskřivého světla. A moje ruka v jeho – to byl vždycky nádherný pocit.

 

- - -

 

Oháněla jsem se kolem sebe, co jsem mohla. A šlo to samo. Najednou jsem v sobě měla tolik síly, kolik jsem nikdy nečekala. Uhýbala jsem Emmettovým výpadům a vymýšlela triky, díky kterým by se mi mohlo podařit dostat se mu do zad. A znova a znova. Emmett místy uznale zvednul obočí a místy se zasmál. A pro mě tohle byla fantastická příležitost k tomu se vybouřit, vyvztekat a vybít. Nakonec jsem se rozběhla, naklonila se, udělala několik kroků po kůře kmenu jednoho ze stromů, odrazila se a skočila na něj. Hned na to ležel přitisknutý k zemi a svoji botu jsem mu tiskla pod krk.

„No tohle! Happy?!“ ozval se Dizzy. „Budu si na tebe muset začít dávat pozor, co?“

Emmett se jen usmál, odstrčil mou nohu a já se snažila z tváře nějak dostat svůj bojovný výraz. Emmettova smůla byla, že jsem v poslední době měla téměř pořád bojovnou náladu. Můj smutek a moje bojovnost šly ruku v ruce. Pokaždé, když jsem si vzpomněla na Venoma, měla jsem chuť mu šlápnout do… obličeje.

„To jsem nevěděl, že jsi takový talent, Happy. To bylo upejpání! Málem jsme tě museli nutit. A teď tohle!“ pochvaloval si Emmett, zatímco ze sebe oprašoval jehličí a kousky mechu.

„Klidně bych si to rozdala hned znova,“ nedařilo se mi zvládnout mojí bojechtivost. Svírala jsem ruce v pěst.

Dizzy pozvednul obočí a s Emmettem si vyměnili významný pohled. „Hele, chlape, bacha na ní! Prý tanečnice!“ zachechtal se Emmett.

Vyrazila jsem proti němu s úmyslem ho sundat, ale chytil mě. „No, tak, Happynko… Šetři mě trochu,“  úsměv z jeho tváře nemizel. „A dej taky šanci taky Dizzymu, hele, jak se nemůže dočkat.“

„No…“ ozval se Dizzy. „To bych zase tak netvrdil…“ Na místě přešlápnul. „Happy je do toho rozhodně žhavější…“

Emmett nakrčil čelo. „Což mě přivádí na myšlenku… Nechcete si to jaksi… rozdat… vlastně… zazápasit si spolu? Třeba by to bylo…ech…zajím… lepší?“

Zírala jsem na něj a pokoušela se raději nechápat proč se tak zjevně snaží polykat slova. Emmett! Celý Emmett! „Ty!“ vrhla jsem se na něj, když se mi podařilo překonat první nával rozpaků.

„Snad jsem tolik neřekl…“ bránil se.

Dizzy k nám přistoupil, rozvážně mezi nás vložil ruce a odlepil nás od sebe. „Mám dojem, že raději zůstaneme u původního plánu,“ řekl s pohledem upřeným na Emmetta. S úklonou mi pokynul, abych šla stranou, a jakmile jsem byla trochu v povzdálí, ozvalo se Dizzyho zavrčení a před mýma očima se začaly objevovat barevné šmouhy zápasící dvojice.

Sedla jsem si na pařez a obírala ze svého oblečení smítka, zatímco mě hřál velmi příjemný pocit, že tentokrát se Dizzy má proč prát. Můj kluk se pral kvůli mně. Musela jsem se usmívat.

 

- - -

 

„Uklidňuje mě to. Netěší, ale uklidňuje,“ odpověděla mi Esmé a vzhlédla od svého záhonu. V ruce svírala motyčku a klečela na kolenou u svých čajových růží. Vzala mezi prsty jeden květ. „Podívej, jak jsou krásné. A je jim všechno jedno. Potřebují jen vláhu, živiny a nějaké to slunce,“ řekla smutně a kopla motyčkou do země.

Potom se přetočila a sedla si do kleku. „Přemýšlela jsem, co bychom teď měli udělat.“

Sedla jsem si vedle ní na cestičku a objala si nohy. „Také nemyslím na nic jiného,“ odpověděla jsem po pravdě. „A … napadlo tě něco?“

Pokrčila rameny. „Carlisle říká, že teď nesmíme dělat nic. Nic dokud nebudeme vědět, jak je na tom Edward. Ale já nechápu, jak si může být tak jistý, že se vůbec něco dozvíme… Může být už…“ chytla se za pusu.

Ani já jsem nechtěla dokončit větu, kterou začala.

„Ne, to není, Esmé. To určitě není,“ řekla jsem raději.

„Asi máš pravdu, cítila bych to,“ tvářila se zamyšleně. „Ale já tady nemůžu jen tak sedět a čekat na vykoupení, které možná ani nepřijde. Happy, musíme něco vymyslet…“

Kývla jsem. „To bychom měly. Vážně jo. Ale Carlisle má tak trochu pravdu. Co můžeme dělat, když nevíme, na čem jsme? Nemáme tušení, jak si Edward stojí.“

„Zjistíme to,“ řekla.

„Jak?“

Chvíli byla zticha a potom rozhodně ukopla kus hlíny vedle sebe. „Nevím, zatraceně nevím.“

„Esmé…“ řekla jsem opatrně. „Měly bychom počkat, až se probudí Alice. Potom budeme vědět víc.“

„Snad,“ vzdychla. „Snad jí to tolik neublížilo… holčička moje.“

Chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.

„Ale to čekání mě ubíjí,“ začala opět uvažovat nahlas. „Nikdy mi nic nepřišlo tak nekonečné. Jde tu o hodně. A kromě toho – to neustálé nebezpečí. Nemáme žádnou jistotu, že sem Venome a jeho kumpáni zase nevtrhnou! Odvedl si sice Bellu a touhle dobou snad má už i Edwarda, ať už tak nebo tak,“ její hlas byl velmi slabý, „ale co když… Nevím, jestli se spokojí s tím hrát tuhle šachovou partii podle pravidel.“ Na chvíli se zamyslela. „O tom všem jsem ale mluvila s Carlislem už tolikrát.“ Vzdychla. „Ale asi má pravdu – co můžeme dělat, když nevíme, na čem jsme.“

Jen jsem kývla a schovala hlavu mezi kolena. Vážně, příšerné. Byli jsme jako otevřené ptačí hnízdo, které mohl ten had kdykoli vykrást. A jediná naše naděje na to postavit se opět na nohy spočívala v Alici.

„Happy?“ zeptala se potom Esmé do ticha. „Jednu věc bychom ale udělat měli.“

„Jakou?“

„Ty a Dizzy, měli byste… měli byste zkusit čelit lidské vůni. Nevíme, co nás čeká. Michael a Steve už mají téměř vyhráno a pro vás je nejvyšší čas. Kdo ví, co přijde.“

Otočila jsem se k ní. „Máš úplnou pravdu!“ vykřikla jsem téměř nadšeně. Výhled na jakoukoli činnost mě povzbudil. „Divím se, že jsem s tím nepřišla sama. Chci to zkusit.“

„Mohla bych vás vzít do města,“ řekla váhavě.

Vyskočila jsem na nohy. „Udělej to. Hned. Prosím,“ řekla jsem. Cítila jsem v sobě novou sílu, nové odhodlání, novou chuť bojovat. Kdo ví, co mě čeká… Přesně tak! A vyhrát nejprve své vlastní boje je nevyhnutelné.

„Cože?“ divila se. „Hned?“

„Ano, dojdu pro Dizzyho… Esmé, prosím.“

Zamyslela se. „Dobře, když chceš… Ale musíme sebou vzít i Emmetta,“ usmála se omluvně. „Pro všechny případy. Nevím, jak bych vás zvládla oba, kdyby…“

„Samozřejmě,“ řekla jsem rychle. „Tak pojď, jdeme…“ chytla jsem ji za ruku a nedočkavě ji tahala nahoru.

Usmála se. „Happy, Happy! Ty se mi snad jenom zdáš, myslela jsem, že se vylekáš a ty takhle…“

Postavila se a společně jsme se vydaly směrem k domu.

 

- - -

 

Stáli jsme na kraji města. Lidského města. Zírala jsem na řady domů, jako bych je nikdy dřív neviděla. Už to bylo tak dlouho, co jsem naposledy viděla obyčejné rodinné domky! Na zahradě jednoho z nich si hrály děti. Tak moc mě potěšilo je vidět. A slyšet. Lidé. Živí lidé. Zničehonic mě pohltil ten kontrast mezi jejich přirozeností a mou… nepřirozeností. Přímo jsem cítila, jak z toho města sálal teplý proměnlivý život. A v tu chvíli jsem si snad poprvé a naplno uvědomila, kdo jsem teď já. Jak moc jsem se změnila. Zvlášť, když ve mně ještě byla živá vzpomínka na lov, který jsme podnikli cestou sem.

Chtěla jsem se vrátit k lidem, cítit se zase alespoň částečně jako jedna z nich. Cítit se normálně. Ano, vím, že to už nikdy nepůjde. Ale v tuto chvíli jsem alespoň toužila po tom pobývat zase v jejich společnosti. Byla jsem v izolaci příliš dlouho, aniž jsem si to uvědomila.

Jen jsem tam stála, zírala na střechy a záclony za okny a lavičky na dvorcích… a nevnímala nic jiného.

„Happy?“ uslyšela jsem Esméin hlas. Zamávala mi rukou před očima. „Posloucháš?“ ptala se.

„Už ano,“ řekla jsem s mírným úsměvem. „Promiň.“

Usmála se. „Hezké, že ano?“ ptala se.

„Jo, to tedy jo,“ řekla jsem a v plicích už mi nezůstávalo moc vzduchu. Otočila se na Dizzyho. Díval se na mě s tichým pochopením.

„Takže… Happy, Dizzy, zkuste se nadechnout.“

Podívali jsme se jeden na druhého, potom jsem odvrátila hlavu a… nadechla jsem se.

Mým vědomím projelo sladké pokušení a zatmělo se mi před očima. Bylo to tak… opojné. Zalapala jsem po dechu a ucítila jed. Ta směsice pocitů mě donutila přivřít oči, jako šelma před skokem.

Hned nato jsem se tomu ale postavila. Neměla jsem nejmenší chuť do toho zabředávat, a tak jsem se pokoušela ovládat. Odsunout to stranou a myslet na něco jiného. Kupodivu se mi to celkem dařilo.

Podívala jsem se na Dizzyho. Jeho vnitřní boj byl také evidentní, ale také se nezdálo, že by sám se sebou prohrával. Nepřikrčil se, nevrčel, necenil zuby. Jen jeho postoj byl trochu křečovitý.

Zkoušela jsem pravidelně dýchat a po nějaké době se můj dech přestal zadrhávat.

Esmé nás oba celou tu dobu pozorovala upřeným zrakem. Zcela evidentně jí neunikl sebemenší náš záchvěv.

Nakonec se mi podařilo se uklidnit a té vůni jsem malinko přivykla. Navíc – tohle naprosto skvěle uspokojovalo mou vnitřní touhu bojovat. Prát se, snažit se, abych porazila všechno špatné, co bylo kolem mě.

Nakonec jsem úkosem pohlédla na Dizzyho, potom na Esmé a vyhrkla. „Chtěla bych jít blíž.“

Emmett pootevřel pusu a Dizzy se zatvářil šokovaně. Esmé se ošila. „Happy…“ věděla jsem, co chce říct. Chtěla mi to vymluvit.

„Chci jít blíž,“ zopakovala jsem, aniž bych ji nechala domluvit.

Překvapený výraz na Dizzyho tváři vystřídal potěšený úsměv. „Slyšíte ji?“ řekl poněkud přiškrceným hlasem. „To je moje Happy!“

Esmé řekla poněkud rozpačitě: „Jsi si jistá, holčičko?“

„Naprosto,“ odpověděla jsem. „Půjdeme alespoň támhle…“ ukázala jsem na prázdné volejbalové hřiště vsazené mezi domy.

„No, nevím…“ řekla Esmé a otočila se na Dizzyho. „Co ty? Počkáš tu s Emmettem?“

„Když půjde Happy, půjdu taky,“ řekl statečně a vypustil zbytek vzduchu z plic. Usmála jsem se na něj.

Zanedlouho jsem v prstech svírala pletivo kolem hřiště a zhluboka dýchala. Bylo to trýznivé, ale už jsem věděla, že moje síla je větší. Dizzy seděl s Emmettem a Esmé na lavičce u hřiště a raději se nehýbal. Byl napjatý jako struna, ale byla jsem na něj pyšná. Zvládal to skvěle.

Když se mi mozek trochu pročistil, začala jsem se rozhlížet kolem. A pozorovala ty nejmenší detaily okolí. Květináče, dopis čouhající ze schránky, lidi přecházející v dálce ulici.

Ano, tady se mi líbilo. Bylo to jako objevit novou dimenzi.

Otočila jsem se na ostatní a řekla: „Příště si vezmeme míč…“

Esméiny oči se už zase rozšířily, ale hned se ovládla. „To asi nepůjde…“ špitla ohromeně.

„Půjde,“ řekla jsem rozhodně.

 

- - -

 

Šlo. A chodili jsme tam každý den. Dál nás Esmé rozhodně odmítla pustit, ale nakonec jsme si získali takovou její důvěru, že jsme tam vyrazili sami. Jen já a Dizzy. S míčem jsme zacházeli jako by to bylo pírko, abychom nevzbudili podezření. Jedině tak se naše hra přibližovala lidskému způsobu.

A zrovna tehdy na hřiště přišli i dva mladí lidé. Lidé. Ano. Dva kluci. Nesli si svůj vlastní míč a ptali se, jestli se mohou přidat.  Zůstali jsme strnule stát a rychle jsme raději s omlouvou uvolnili prostor. Dizzy chtěl vzít nohy na ramena, ale já ho odtáhla k lavičce na okraji. „Tohle je perfektní příležitost…“ šeptla jsem. „Zkus to vydržet. Posílí nás to!“

„Ale co když…“ ošíval se Dizzy.

Co když pust z hlavy, prostě si tady sedni a dělej jako že nic.“

„To se ti řekne!“ zaúpěl.

„V nejhorším přestaneš dýchat, a bude to.“

Podíval se na mě a zůstal na místě. Oba jsem se snažili rozdýchávat další nápor pokušení a žízně. Nepochybovala jsem, že Dizzyho pálí v krku stejně jako mě a pozorovala jsem, jak polyká svůj jed. Tak jako já. Ale postupem času se to zlepšovalo.

Zřejmě jsme ani přes to všechno nevypadali příliš odpudivě, protože ti dva nakonec přišli až k nám. „Nedáme čtyřhru?“ zeptal se jeden z nich.

Dizzy se napjal a jeho pohled strnul. Přímo jsem cítila, že by se po něm zaprášilo, kdybych vedle něj neseděla a nedržela ho. Stiskla jsem mu ruku a snažila se ho tiše podpořit.

Potřásla jsem hlavou a podívala se na ty kluky. „Jasně, zkusíme to…“

Dizzymu v tu chvíli div nevylezly oči z důlků, a tak jsem ho vytáhla na nohy, vědoma si toho, jaké úsilí ho to stojí. Ale byla jsem si jistá, že neudělá nějakou hloupost. Oba jsme si na lidskou vůni už trochu přivykli. A kdyby přece jen něco hrozilo, nedovolila bych mu to. To riziko bylo… únosné.

Několikrát jsme přehodili míč a potom se to stalo.

Dizzyho ruce se nad sítí potkaly s rukama jednoho z těch kluků. Dizzy ztuhnul v pozici, ve které po výskoku dopadl zpět na zem, a chvíli se nehýbal. Potom si sevřel hlavu v dlaních a otočil se na mě. V jeho očích bylo… bylo něco hrůzného. Okamžitě jsem věděla, že se něco stalo. Něco, čemu jsem nerozuměla. Jako by… viděl zjevení.

Nečekal potom už na nic, vyrazil z vrátek hřiště a lidskou rychlostí se rozběhl směrem k lesu.

Omluvně jsem se podívala na ty dva kluky, sebrala mikinu pohozenou přes lavici a běžela za ním.

Dohnala jsem ho někde uprostřed lesa. Opíral se o kolena a jeho oči stále byly vytřeštěné.

Když jsem se u něj zastavila, narovnal se a řekl překvapivě pevným hlasem. „Happy, když jsem se dotknul jeho kůže, viděl jsem, jak umírá.“

Nechápala jsem. Přemohly ho snad jeho vlastní představy o tom, jak pije jeho krev? Tak to myslel? „Dizzy, cože? Nechápu…“ vymáčkla jsem ze sebe.

„Srazilo ho auto. Na ulici. Zůstal pod ním. Celý ten obraz byl neostrý… jako by duhový.“

Spadla mi brada. Cože??? Duhový??? Okamžitě mi naskočila Alicina slova, která mi říkala, když jsme spolu jednou mluvili o mém daru. O tom, jak ho prožívám, jak s ním pracuju.  Řekla, že její vize jsou duhové. Moje taky. A teď Dizzy použil ta stejná slova.

Nadechla jsem se, jako bych chtěla něco říct. A hned zase vydechla. Tohle bylo tak nečekané, nemohla jsem najít slova.

Každopádně to vypadalo, že Dizzy bude schopen vnímat víc, než jsme si dosud mysleli.

 

- - -

 

„Esmé! Emmette! Rose! Happy! Dizzy!...“ nesl se domem Carlisleův hlas. Hrklo ve mně. Ozýval se z pokoje, který se dočasně proměnil na ošetřovnu. Na nic jsem nečekala a pádila tam. Když jsem vrazila do dveří, uviděla jsem to. Alice seděla na lůžku a rozhlížela se kolem. Výraz její tváře byl vyrovnaný a Carlisle ji držel za ruku.

„Happy!“ usmála se, když mě uviděla a já se zase propadla do výčitek svědomí. Mohla by mi klidně vyčíst, čím si kvůli mně musela projít…

„Jak ti je?“ hlesla jsem a popošla až k ní.

„Dobře…“ odpověděla a do místnosti se nahrnuli ostatní. Začalo se ozývat radostné provolávání a snad všichni ji objímali.

„Carlisle už mi všechno vysvětlil,“ řekla nakonec. „Vím všechno, pamatuji se. Vím o Edwardovi a vím i o Jasperovi. Jak je vidět, jed venirů pro nás není smrtelný,“ zasmála se svým neopakovatelným způsobem. Po tomhle úsměvu se mi tak moc stýskalo! Pohled na ni mě zahřál u srdce.

Potom přehodila nohy před okraj lůžka, vytáhla ruku z Carlisleova sevření a než stačil něco namítnout, postavila se. „Mám spoustu práce!“ řekla rozhodným tónem.

„Cítíš se dobře, určitě?“ ujišťovala se starostlivě Esmé. „Neměla by ses do ničeho hned tak hrnout… Odpočiň si ještě.“

„Mami… už jsi viděla upíra odpočívat?“ opáčila.

Esmé spojila ruce a zamumlala spíš pro sebe. „No jo, Alice… ta jiná už nebude!“ V jejím hlase byl ale jasně cítit šťastný a spokojený tón.

 

- - -

 

„Takže Edward… jeho budoucnost nezmizela. Moc světla v ní sice není, ale vidím ho,“ řekla když se probrala z transu a my všichni kolem ní jsme si hlasitě oddechli.

„Co vidíš?“ ptala se nedočkavě Esmé.

„Palác, Venoma a Bellu.“

V místnosti zavládlo ticho. Bellu! Prokrista! Zatrnulo mi.

„Edward... je oblečený jako Stín,“ pokračovala. „Jeho oči jsou rudé. A kolem něj je spousta, velká spousta tmy.“

„Co přesně vidíš?“ zaúpěla Esmé.

„Setkává se s Bellou. Dává jí cosi pít… Nerozumím tomu. A…“ na okamžik se zarazila a pohlédla stranou. „A dělá ještě spoustu dalších věcí.“

Ticho v místnosti bylo tak tíživé, že se proměnilo v těžký černý mrak. Nikdo z nás nenašel odvahu zeptat se, co přesně Alice viděla. Nejspíš jsme nechtěli nahlas slyšet to, co bylo až příliš zřejmé.

„Je naživu,“ vydechla Esmé, ale úleva v jejím hlase nebyla úplná.

Carlisle ji stisknul kolem ramen a ona si k němu schovala svou hlavu. Měla jsem velkou chuť udělat to samé – schovat se k Dizzymu, který mě zezadu objímal, ale ovládla jsem se. Věděla jsem, že musím být silná.

Nikdo nemluvil a ani jsme se jeden na druhého nedívali. Každý měl dost práce sám se sebou.

„Hej! Mám dojem, že vím, co udělám,“ vypálila nakonec Alice a na tváři se jí rozlehl nadšený úsměv. „No jasně, to se musí vyzkoušet… Wow!“

„Co? Co?“ ptal se překotně Carlisle.

Podívala se na něj. „Neprozradím. Až jestli to bude fungovat,“ odpověděla mu Alice, nedala mu prostor ani na to, aby vyjádřil své zklamání, postavila se, dala mu pusu na čelo a to samé Esmé.

„Brzy se vrátím, nechci propásnout Jaspera! Musí se každou chvíli taky vzbudit,“ řekla, vyběhla ven a zmizela v lese.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

20)  Cathlin (14.10.2011 11:34)

Twilly! Ok, děkuji, že jsi se svěřila! Hm, hm.... Tak já mlčím jako hrob. Nic jiného nezbývá.

Twilly

19)  Twilly (14.10.2011 11:09)

Kačenko, nechci ti brát iluze, ale v mojí hlavince je dosti prázdno . Zcela běžně svou "ztrátu" obhajuji získáním svého titulu :D ... po pravdě, zápletku netuším a jsem zatím konzument. I když v některých chvilkách mi to bliká, teďkonc právě ne . Vyčkávavě čtu o Happy a Dizzim a taky přemýšlím, o čem by asi tak mohla být Eďouškova pomsta. Alicina krátkodobá (možná střednědobá) vize je neměnná a Dizziho připomínka o tom, že Eďouš by JEN TAK neriskoval, mi příjde víc než logická. Možná, kdyby šlo o něj, ale jde o Bellu a to víme, že tenhle král melodramatu to nenechá JEN TAK. To je asi tak fragment těch mých teorií a myšlenek - a teď raději zavřu okno, táhne

Cathlin

18)  Cathlin (14.10.2011 11:01)

Twilly: tak ty mi neprozradíš, co za zápletku očekáváš, jo? No tak to mám smolíka! A já se chtěla přiučit něco o tvých zcela určitě dobře mířených myšlenkách! :) :) :)
No, ano, Dizzy a jeho dar - ještě chvíli kolem toho budeme dost tápat... Carlisle a jeho rozbory. B)
Za jedna.... hmmm, hmmm. Skvělé!!!

Twilly

17)  Twilly (14.10.2011 10:38)

Happy to taky myslí jinýma cestičkama, viď? Normálnost u nás nehledej! Zvláštní se vším všudy... zajímavé. A hodně. Taky tady máme jednoho ospalce, který se nám přebral k životu. Konečně! Alespoň Alice není porouchaná... A když už jsme u darů, tak se zase rodávalo, co? Dizzy dostal další "duhový" dar. Předpovídá smrt. Jestli toho bude víc??? Vem na to ten "nejsilnější" jed, že se to dovím :D :D :D :D . Kačenko, dnes to je za jedna. Podtržené a taky s hvězdičkou

Cathlin

16)  Cathlin (21.08.2011 09:41)

Elis, :D já ho netrestám? Dostal Happy a dar... co víc by si mohl přát? :D :D :D

eElis

15)  eElis (20.08.2011 22:27)

Cathlin, copak ti ten Dizzy provedl, že ho takhle trestáš, co??? Nejenže to je takový roztomilý nešika a ten dar... ale i přesto ho miluju , protože je pro Happy velikou oporou!
Jen by mě zajímalo, cože to ta Alice viděla, protože moc jsi nám toho neprozradila...

Tak jako i ty předešlé i tato kapitolka byla naprosto geniální...

Evelyn

14)  Evelyn (11.05.2011 09:04)

dizzyho objevena schopnost - on je vzne chodici katastrofa, ze? Ma schopnost videt budoucnost, ale vidi jen smrt... Chudak kluk!
Zminka o tom, co dela edward me desi...

Cathlin

13)  Cathlin (12.04.2011 09:18)

Awia: No, Venomovi do hlavy zatím moc nevidíme, ale každá další kapitolka bude objasňovat další věci... Vždy záleží na tom, kolik toho daný "vypravěč" může vědět. Ale Venomovi bych tedy samozřejmě ani já nevěřila ani nos mezi očima.
A ano, máš pravdu, je to svazující vycházet z cizího příběhu. Občas celkem prskám. Ale šetří to čas a já momentálně svůj život počítám na vteřiny a navíc jsem věděla, že to je stejně povídka určená jen na net... Ale příště, jestli bude nějaké příště, se vrhnu do něčeho, co bude jen a jen moje.
Jsem ráda, že jsem tě tedy obrázkem a názvem potěšila.

12)  Awia (11.04.2011 19:24)

Super. Po dlouhé době mne zase někdo pochopil. :D To se často nestává... každopádně: chápu tvoje důvody. Znám pár takových lidí, co si tímto svou práci zjednoduší. Já nevím... asi bych nemohla. Protože tvořit vlastní svět, držet osudy hrdinů pevně ve svých rukou, být tím, kdo může cokoliv změnit ... ano, to je to, co mne na psaní baví. Pravidla někoho jiného by byla asi moc svazující. Ale neříkám, že jsem takové nápady neměla. Jednou možná něco ... ale teď mám svých rozepsaných věcí dost. A chtělo by to něco dokončit. Leží mi to v šuplíku moc dlouho. Jinak - pokud si potřebuješ pořešit věci v životě, tak to má samozřejmě přednost. Já mám teď taktéž jiné starosti než psaní... :)
Nevím. Ten symbol se mi líbí. Možná právě proto, že je tak jednoduchý. V jednoduchosti je mnohdy krása a síla. A potom ten název: Nejsilnější jed ... nevím, je to ten styl názvů, který mne zaujme. A tahle povídka nezklamala. A název má dokonce i pojítko k obsahu (to já vždy ráda, když se to k příběhu nějak vztahuje). Takže další plus. ;)
A na závěr mám taktéž jednu otázku. Chtěla jsem se zeptat dříve, ale nějak jsem na to zapomněla. Když Venome Cullenům nevěří a vlastně je nemá rád, protože mu vzali Happy, tak ... on je nijak nehlídá? Já bych to tak tedy na jeho místě udělala. Nebo k nim nevyšle žádnou výstrahu, něco na postrašení? K jeho povaze by se to i hodilo. Přijde mi to zvláštní... Ale třeba k tomu má nějaké důvody. Co já vím? Venome je celý takový zvláštní. Tokový arogantní. Ale právě proto, jak si libuje v týrání ostatních, tak bych čekala, že si na naši (ne)upíří rodinku ještě něco přichystá.

Cathlin

11)  Cathlin (11.04.2011 09:47)

Awia: Aha, tak už je mi to jasné, odkud tě sem vítr zavál. A dobře jsi vysvětlila i svůj vztah k FF atd. Zkrátka ti to nic moc neříká, ale nejsi nějak zásadově proti... Takže ti de facto nic nebránilo se do Jedu začíst. A máš pravdu - i já Jed vnímám jako "samostatný upírský příběh", ve kterém by mohli vystupovat i jiní upíři než zrovna Cullenovi. I když samozřejmě, když už tam jsou, je jim to šité na míru. Mohla jsem to napsat jinak, ale věděla jsem, že nebudu mít čas se s tím psát jako s naprosto nezávislou "knihou", a tak jsem zvolila tuhle "jednodušší verzi", kde už je spousta věcí daných. I tak se o čas na psaní musím doslova rvát...
To mi připomíná, že jsem ti zapomněla odpovědět na tvoji prosbu o co nejrychlejší další kapitolku. To je právě to. Stojím na pokraji toho, že bych potřebovala ve psaní trochu přestávku, abych dohnala svůj život, takže nová kapitolka dříve určitě nebude. Ale dělám co můžu!!
PS: A ještě jedna věc mě zaujala: Co ti připadalo zajímavé na tom přeskrtnutém V? Vždyť je to takový jednoduchý obrázek! Neměla jsem čas se vyrábět s nějakou lepší koláží, i když nápady by byly... A tak tu máme jen obyčejné přeškrtnuté V... :-)

10)  Awia (10.04.2011 22:18)

Co mne sem přivedlo? Vlastně docela náhoda. Jedna moje známá, která má Stmívání ráda a čte tu poměrně dost povídek mi jednoduše řekla, že něktré povídky si přečíst MUSÍM, protože jsou naprosto úžasné. To bylo asi tak před ... více jak půl rokem řekněme. Ne, že bych ty povídky (do)četla, ale nedlouho na to se rozjelo Bez hranic a já tam začala číst, začala přispívat a občas mi to prostě nedalo, tak jsem to v rychlosi projela i tady. Popravdě je tohle asi třetí povídka, kterou jsem zde četla a plánuji i dočíst. Na ten obrázek s přeškrnutým V jsem se dívala až moc často... a byl tak lákavý. A jednou za čas jsem prostě klikla na kapitolu, rychle ji proletěla prošla si komentáře, ale nezačetla jsem se ... až do dneška, kdy jsem si to vzala hezky od začátku a nepřestala dokud jsem se neocitla tady. Takže asi tak.
Jinak, ano nejsem fanoušek Stmívání, nemám ráda Edwarda a na FF obecně se nedívám nijak nadšeně, ale tím nechci říci, že bych byla ... jak to jen nazvat ... jednou z těch, která na tyto věci nadává a neustále dokola je haní. Ano, jsem spíše pro vlastní, originální tvorbu, ale existují světlé výjimky potvrzující pravidlo, příběhy, které mne chytnou a nepustí a tohle je prostě jeden z nich. No, nevím, jestli se to dá moc pochopit ... mám sklony psát poněkud nesrozumitelně, ale snad se z toho něco vyvodit dá.
No nevím, jak to bude s tím darem, ale dokud tam bude můj milovaný ťunťa Dizzy, tak se mi to bude líbit, na to se vsaď. Doufám, že mu chystáš šťastný konec po boku s Happy. Protože ti dva patří k sobě.

Cathlin

9)  Cathlin (10.04.2011 22:01)

Awia: Vítám tě mezi mým čtenáři! A jen zírám na tvůj komentář, který se nedá označit za obvyklý, ale tím více mě těší, že tě moje povídka chytla, když už nejsi fanoušek ani FF, ani Stmívání, tím méně Edwarda... To tedy zírám.
A jednu otázečku bych měla: co tě tedy vedlo k tomu otevřít tyto stránky a vyhledávat si na nich nějaké povídky? To si nějak nedokážu moc spasovat... B)
Každopádně doufám, že se ti bude děj líbit i nadále, i s Dizzyho darem, a děkuji!

8)  Awia (10.04.2011 15:33)

Huh, eh ... takže: právě jsem během dneška (počítaje tak od 10 hodin ranních) s malými přestávkami spolikala celou tuhle povídku a máš důvod si blahopřát, jelikož jsi získala další čtenářku! Což je ... zlváštní, protože já tyhle věci obvykle nečtu. Tedy, abych byla přesnější - čtu, ale jinak. Nemám ráda fanfiction (na cokoliv) a Stmívání doopravdy nepatří mezi mé oblíbené kníhy (ačkoli jsem přečetla všechny díly této série). Ale i tak jsem se začetla. A to pořádně. A netrpělivě čekám na další díl.
Je to tak ... strhující. Začíst se a už se nepustit. Na začátku bylo vše krásné a vlastně se nic nedělo, ale i tak jsem to přečetla a, světe div se, netvářila jsem se u toho kysele, nýbrž jsem se u některých pasáží potutleně usmívala a občas se i kácela smíchy. Aneb Dizzy u mě vyhrává na plné čáře. Miluju ho! Je to takový správný ťunťa a já bych si moc přála, aby tu byla alsepoň ještě jedna kapitolka z jeho pohledu. Prosím... Jen mě překvapilo, že má taky "vize". Zatím nedokáži říci, jestli se mi fakt, že má taktéž dar, libí nebo nelíbí (v tomto ohledu bývám hodně skeptická - nemám ráda hrdiny, co jsou nějak moc super), ale uvidíme, co se z toho vyklube.
Každopádně zápletka je dobrá. Nejdřív jsem si myslela, že Venome bude chtít Bellu. No tak ne. Ale o to je to zajímavější. Dokonce i držím Edwardovi palce (snad poprvé)! Jsem zvědavá, jak to bude dál, jsem zvědavá, jak se Venoma zbaví (a jestli nebude happyend tak se vážně naštvu a vydupu si, aby byl konec přepsán - je ti to doufám jasné). A Alice se už probrala. A má nějaký nápad. Hm... A já teď nevím, jestli se chci podívat do Paláce nebo zůstat na Stormdale.
Hele, chci další díl. Jakože fakt. Tedy ne jakože, ale fakt. Co takhle potěšit novou čtenářku novou kapitolou? Když už jsem si dnes dala ten maratón... A já se loučím. To hlavní, co jsem chtěla, jsem snad napsala, a ten zbytek se nějak vypařil při formulování tohoto komentáře. No, maximálně to dopíšu příště. Tak a teď budu teda poslušně čekat ... (a rozvíjet své teorie o dalším pokračováním).
Mimochodem, víš, že kdyby to nebylo o Edwardovi a Bele, resp. kdyby to nbylo FF na Stmívání, tak bych si to dokázala představit jako originální upíří příběh? To jen tak, na okraj...

Cathlin

7)  Cathlin (08.04.2011 20:45)

Julie, Nathalie, Janebko! Občas to taky chce nějakou kapitolku, která není úplně o nervy... , že jo?
No a odpovědi na vaše zvídavé otázky budou přibývat s tím, jak budou přibývat kapitolky. :) Připadám si mírně jako nějaká star pod palbou otázek... Všechno (nebo alespoň to důležité...) má ale svůj čas. A o tom to je!

Cathlin

6)  Cathlin (08.04.2011 08:42)

No tedy Bíbí, ty jsi mi zase dala! Ty a ty tvoje neskutečný teorie! :) jsi fakt neúnavna a mě se to fakt líbí. :)
co ti ale na to mohu říct? S Dizzym je to opravdu složité. On sám zatím nechápe co se mu to stalo a mno, zkrátka uvidíme my i on. Tedy, pokud se nám podaří získat dostatečné množství informací. A to záleží na Dizzym. :) :) :)
jinak ano chyba se mi tam vloudila tak to opravím. Samozřejmě jsem měla na mysli bellu. Až budu doma vrhnu se na to. Tenhle komentar Pišu cestou do školy v mobilu. Což mi připomíná- jak vidíš nejsi sama kdo nemá čas, já jsem se včera nedostala ani k tomu odpovědět na komentáře a dneska to asi budu smolit pod lavicí. :)
co jsi to ještě psala? No ano Dizzy a happy k sobě prostě patří a když jsou spolu, je to tak jak má být. :) každopádně se můžeme těšit ještě na dlouhé čtení a velmi mnoho kotrmelcu.
takže jsi se nám Bíbí zamilovala do tohohle edwarda? No to ráda slyším! A doufám že si příjdeš na své! A já taky. :)
tvoje teorie o tom co provedl veniruv jed s alici, to je také velmi zajímavé. Zatím to ale nevypadá, že by s ní bylo cokoliv v nepořádku a příště bude mít alice část kapitoly pro sebe, tak se na ní můžeš těšit.

bb119

5)  bb119 (08.04.2011 00:43)

tak jsem zpátky a konečně jsem si mohla kapitolku naplno vychutnat ;) pozdě ale přece
Alice je neskutečná, jen se probere a už je jak nažhavenej blesk, a copak to má v plánu? co se musí vyzkoušet? nesnáším tyhle tajnosti kdyby aspoň něco naznačila no jinak jsem moc ráda, že je v pořádku a že jed venira na ní nenechal žádné následky (anebo teď bude vůči jedu venirů odolná, hmmm to by nebylo špatný, Alice jako venir, ale pořád by to byla naše Alice s dobrým srdíčkem a žádnými špatnými úmysly... já vím, další z mých nesmyslných nápadů) aspoň díky ní budou Cullenovi vědět, že Bella s Edwardem jsou "v pořádku",
musím přiznat, že je opravdu zvláštní číst o Edwardovi jako o jednom ze Stínů, s rudýma očima a bůhví jakýma činama na triku, úplně se mi z toho rozbušilo srdce, ale vůbec ho nedokážu za nic odsuzovat, mě stačí si ho jen představit a je to tu zas, jj odhodlanej CHlap, áááááá, asi jsem se zamilovala (Cath, co to se mnou děláš? ) taky chápu Cullenovi, že jsou trošku zmatení, jsou šťastní, že žije, ale představa, že je v Paláci a je jedním ze Stínů je pro ně těžká, nejvíc je to cítit z Esme, ona je ráda, že Edward žije, ale cítím i její skryté obavy, možná se bojí, jak hluboko bude muset Edward klesnout, aby mohl zachránit Bellu, jak moc ho to změní a možná se někde ve skrytu duše bojí, aby Edward nepřišel o dobro co má v sobě, aby nad ním nevyhrála lhostejnost, aby z něj nebyl jen stroj, kterému je všechno jedno, no těžko říct, co všechno Esme cítí, ale v každém případě bude Edwarda milovat jako syna, ať udělá cokoliv
Happy a Dizzy... jsou jak dvě slučníčka, alespoň dnešní díl krásně rozzářili, přijde mi, že dokud budou tihle dva spolu, tak bude všechno v pořádku a všechno špatné se zase spraví, možná na mě Happy působí i přes obrazovku - vysílá ke mně vlny pohody a optimismu ještěže Cullenovi nenechají Happy utápět se ve výčitkách a sebeobviňování, oni jsou prostě skvělí
hmmm a teď pro mě nejžhavější novinka - Dizzyho dar, to se ti zase něco povedlo, za prvé skvělé překvapení a za druhé dokonalá návnada pro moji hlavinku, copak tohle se dělá?! jen trošku naťukneš, že má dar a dál nic, já chci vědět víc! jakto že u Cullenů neproběhl žádný rozhovor na téma Dizzy a jeho vize, Dizzy a jeho dar? Carlisle je přece duší věděc, neříkej, že není z nového daru nadšený, a má spoustu zkušeností, tak by přeci mohl odhadnout, co přesně za dar Dizzy má, anebo ať zavolá Eleazara, ten se v darech vyzná ( teď trošku váhám, vystupuje on vůbec v tomhle příběhu? ehmmm asi jsem trošku zmatená , to mám z toho, že čtu tolik povídek najednou, začínám v tom mít pěknej guláš ) je tolik možností, jak může Dizzyho dar fungovat takže vidí budoucnost, ale potřebuje k tomu dotek, zatím to nevypadá, že by viděl všechno z budoucnosti třeba jako Alice, uvidí jenom smrt nebo i jiné události? konkrétně v dnešním dílku - viděl smrt toho kluka, co když by ten kluk vyvázl jen se zraněním, viděl by to Dizzy nebo ne? nebo tady bude hrát nějakou roli i jeho smůla, co když uvidí jen události, které se stanou nešťastnou náhodou? přeci jenom Dizzy přitahuje smůlu, tak proč by nemohly být jeho vize zaměřeny speciálně tímhle směrem, na události, které se staly omylem, náhodou, někdo byl ve špatný čas na špatném místě, a opět mě to přivádí zpět k otázce, uvidí jenom nehody končící smrtí nebo uvidí všechny, třeba jen zlomenou ruku nebo odřené koleno? jaj, Cath, zase jsi mi zavařila mozek :p tolik otázek a tak málo odpovědí, tak mi nezbývá než se těšit na další dílek (a další hromadu otázek a možná hrstku odpovědí ) tahle kapitolka byla suprová

julie

4)  julie (07.04.2011 23:42)

Skvělá,úžasná Alice!!!A ten výcvik s Emmettem nemá chybu! I Dizzy se naštval! A hřiště!!! Jejich výcvik sebeovládání, vzájemná podpora, to je nádhera!!! Cathlinko,moc se Ti kapitolka povedla

3)  nathalia (07.04.2011 20:28)

Dalsi krasny dil!!! Jsem rada, ze byl aspon trochu mene depresivni nez posledni. Sice to bylo super napinavy, ale dnes mi aspon nehrozil infarkt :-D
Moc super dil a nemuzu se dockat az bude dalsi!!! Mela jsem strasnou radost z Alice, naprosto ozivila tuto kapitolu!! Dokonale!!!

bb119

2)  bb119 (07.04.2011 19:15)

Ahoj Cath,
zrovna jsem objevila nový dílek a i když se mi to teď ale vůbec nehodí, neodolala jsem a okamžitě jsem začala v rychlosti číst, abych věděla, co je nového, a až uspím děti dám si to znova, abych si to pořádně vychutnala ;)
jako první se chci zeptat, jestli se ti tam nevloudila malá chybička, v rozhovoru Esme a Happy Esme o V říká "Odvedl si sice Happy a touhle dobou snad má už i Edwarda, ať už tak nebo tak,...“ nemělo by tam být Bellu? nezlob se, já vím, že jsem šťoura
jinak v rychlosti k ději - Happy je moc statečná, nejenom že se zuřivě vrhá do trénování boje (Emmeta sejmula ukázkově :D ), ale její nadšení a touha zkusit odolávat lidské krvi... páni, šikovná holka
a Dizzy, on je fakt miláček, je krásný vidět, jak úžasnou oporu v něm Happy má, a co ten jeho dar to je teda věc, no zatím jsem o tom moc nepřemýšlela, stydlivě Ti jen vyzradím svojí úplně první myšlenku , když Dizzy řekl Happy, že viděl, jak ten chlapec zemře, v hlavě se mi vylíhla šílenost, že jeho dar by mohl spočívat v tom, že když se někoho dotkne, uvidí, jak dotyčný zemře, no a pak bude jen stačit, naučit se dar trochu ovládat a pak zajde na návštěvu za Venomem, nějak se ho dotkne a ve své vizi uvidí, jak Venoma zlikvidovat, no uznej docela dobrej plán, ne? no sama jsem teď trochu vyděšená, co moje hlavinka dokázala stvořit za blbost, ale já za to fakt nemůžu, ona si ta moje střeštěná fantazie prostě dělá co chce a teď už musím letět....
jo a jsem ráda, že je Alice v pořádku
a nesmím zapomenout na potlesk za skvělou kapitolku

Janeba

1)  Janeba (07.04.2011 17:16)

Cathlinko , mohla jsem to vědět, že pokračování nasadíš dneska! Víš jak těžce nestíhám?!!!
Báječná, na tebe skoro až oddychová kapitolka, která i přesto hýří emocemi, napětím a je úžasně překypující soudržností nově rozvětvené Cullenovic rodinky!!
Happynka a Dizzy jsou báječní a Alice i přes uspávadlo venirů je akční a plná nápadů!!! Doufám jen, že to Edward ustojí!! Jak je na tom Alister?
Je vidět, že tvoje mozkomyši mají báječně našlápnuto!!!!

Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek