31.03.2015 [20:30], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 31×, zobrazeno 4916×
Může za to lumikk. Chtěla zápletku, tak je tam :))))
Bohužel se mi to tak trochu protáhlo...
Dík, děcka ;)
Už už bych si protřela unavené oči. Naštěstí jsem si na poslední chvíli vzpomněla, že mi Rose po vyučování na školních záchodcích udělala make up. Takže jsem jen zívla. Pořádně.
„Máš moc hezké stoličky,“ zalechtal mě kousek od ucha povědomě voňavý závan horkého dechu. Bleskově jsem si zakryla pusu.
„Jsem hrozně unavená,“ zahuhlala jsem. Druhou ruku jsem si nenápadně položila na srdce. Ta věc se škubáním se teoreticky měla zlepšovat. Říkala jsem si, k čemu jsou dobré teorie, když nikdy nefungují.
Posadil se naproti mně. V bistru bylo posledních pár zákazníků, kteří si přišli dát své večerní kakao, sendvič nebo koláč.
„Další kafe už ti nedoleju. Není to zdravý,“ nasadil zpátky dospěláckou masku. Přesně jsem věděla, co měla Alice na mysli, když mluvila o jeho nesnesitelný protivnosti. „Potřebuješ se vyspat. Tři dny po sobě aspoň sedm hodin. Už jsem řekl Alici, že ti musí dát pár dnů pokoj.“ Všimla jsem si, že už tu Alice nesedává tak často. Věřila jsem, že mě konečně poslechla a místo úkolů se začala věnovat nějakým závažnějším činnostem. Třeba koukání na telku. Nebo tajnému mlsání čokošky a koukání na telku.
„Jsem v poho. Trochu jsem se zasekla u vývoje vztahů mezi základními pilíři státní moci tak, jak jsou definovány v První americké ústavě.“ Jen z té věty jsem upadala do kómatu.
Edward ale překvapivě ožil.
„Můžu?“ přitáhl si k sobě moje poznámky. „Takže sis nakonec vybrala?“ Výběr tématu mé přijímačkové eseje ze mě posledních několik týdnů dělal nesnesitelnou semetriku. Když jsem to konečně rozsekla, ulevilo se nejen mně, ale všem mým blízkým. Jen před Edwardem jsem to pořád tajila. Pokud to šlo, snažila jsem se o věcech souvisejících s přijímačkami nemluvit. Nechtěla jsem ani sobě ani jemu připomínat, jak rychle se blíží můj odjezd.
Okamžitě se začetl. Chvíli přikyvoval, občas se trochu zamračil. Když to trvalo už příliš dlouho, začala jsem se vrtět.
„Vypadá to skvěle, Bello. Ty jsi prostě… Chytrá a hezká,“ usmál se. Škub škub škub. Stiskla jsem rty, abych potlačila obvyklý připitomělý úsměv. K tomu, co právě řekl, by se vůbec nehodil.
„Ale houby,“ vzdychla jsem místo toho. „Čím víc poznámek mám, tím jsem si jistější, že rozborem vybraných aspektů ústavy USA jsem si vzala moc velké sousto. K tomuhle, tomuhle a tomuhle,“ ukázala jsem na tři zvýrazňovačem označené body, „nemůžu najít skoro nic. Jak to, že to už dávno někdo nerozpitval tam i zpátky?“
Zdálo se, že Edward něco zvažuje. Nakonec se odhodlaně nadechl. „Jestli chceš, mohl bych ti k tomu napsat pár odkazů. A taky mám doma nějaké knížky, které by se ti mohly hodit.“
Vykulila jsem na něj oči. Byt Edwardových rodičů, ve kterém teď bydleli s Alicí – a ve kterém jsem mimochodem já ještě nikdy nebyla – byl přímo nad kavárnou. Představa, že dva metry od stroje na koktejly se povaluje něco k ústavě USA, mě dokonale vykolejila.
„To by bylo… super,“ vykoktala jsem. Moje nevyslovená otázka se mezitím protahovala v prostoru mezi námi a škodolibě se usmívala našim rozpakům.
„Táta studoval,“ zamumlal Edward. Neochotně jako vždy, když došla řeč na jeho rodiče. „Vlastně oba studovali, ale máma ve druháku otěhotněla.“ Kdyby se nezašklebil, asi by mi hned nedošlo, že to otěhotnění byl vlastně on, Edward. „Dohodli se, že táta školu dodělá a že pak podpoří mámu, aby titul získala taky. Což se samozřejmě nikdy nestalo. Nikdy se nevyhrabali ze studentských půjček. Táta prostě nebyl ten typ,“ pokrčil rameny. „Takže když zdědili tuhle kavárnu, sbalili svých pět švestek a mě a vykašlali se na NY.“
Natáhla jsem se přes stůl a pohladila ho po ruce. „To je tak…“
„Trhlý?“ napověděl mi.
„Romantický!“ pleskla jsem ho po zápěstí. Rychle otočil ruku a sevřel moje prsty.
„Neměli jsme prachy, ale byli jsme šťastný,“ řekl tiše.
Jen jsem přikývla.
S Rose jsme hrály svou oblíbenou argumentační hru Proč bych se měla – neměla vyspat s Edwardem Cullenem.
„Máš na to věk.“ Rose.
„Kvůli tomuhle máme největší procento nezletilých matek v civilizovaným světě.“ Já.
„Musí být hrozně nadrženej.“ Rose.
Prskání, lapání po dechu, rudnutí. Já.
„Minimálně jako ty.“ Rose.
„To není fér argument!“ Já.
„Ale je to pravda.“ Rose.
Byla to pravda. S Edwardem jsme se poslední dobou hrozně rychle a hrozně často dostávali k bezpečné hranici. Byla jsem si jistá, že kvůli tomu mě nikdy nezve k sobě domů. Naše rande byla vlastně dost jednotvárná. Měli jsme oblíbený box v kavárně. Krytý před zvědavými pohledy, i když se venku setmělo a nad barem zůstávala svítit bezpečnostní světla. Usilovně jsem zaháněla myšlenku, že mi tahle pubertální provizorka přestává stačit.
Protože navzdory všem Roseiným argumentům tu zůstával jediný zásadní. Ten, který jsme obě úmyslně ignorovaly.
Edward zůstane ve Forks. Já ne.
Všechny přihlášky i s esejemi byly rozeslány a mě ovládnul pocit, že svět je úžasné místo, kde se z principu dějou v podstatě jen pozitivní věci. Samozřejmě jsem se klepala hrůzou, že mě nikam nepřijmou, ale racionální část mého mozku si uvědomovala, že minimálně na jednu z vybraných škol se prostě dostanu. Takže jsem před sebou měla několik měsíců do závěrečných zkoušek, několik měsíců do doby, než začnou chodit odpovědi z univerzit a několik měsíců, během nichž jsem byla čím dál ochotnější naslouchat Roseiným argumentům. Jasně, v tomto případě racionální část mého mozku mlčela jako zařezaná.
Když mě ale Rose jednoho dne konečně doopravdy zatlačila do kouta, musela jsem se před ní znovu ponížit a přiznat – jí i sobě – holou realitu.
„On nechce.“
Zatvářila se, jako bych mluvila svahilsky. Ve světě věčně těsných džínů Emmetta McCartyho slovní spojení on nechce očividně nedávalo smysl.
Po minutě usilovného přemýšlení měla pocit, že na to konečně kápla.
„Je Jehovista?“ Protočila jsem panenky a zavrtěla hlavou. „Mormon? Ortodoxní katolík?“
Od náboženských vyznání přešla plynule k diagnózám. „Má syfilis?“
Panu Bannerovi na okamžik došla řeč.
„Potichu!“ sykla jsem, napůl udušená smíchem, napůl vzteky. Dokončily jsme to až při obědě.
„No popravdě na mě prostě netlačí,“ pokrčila jsem rameny. „Alice chodí spát v devět. Když má táta službu, zůstanu tam někdy i do jedenácti. Kdyby chtěl…“
„Daly by se ty dvě hodiny využít mnohem efektivnějc než muchlováním v boxu,“ dokončila mou úvahu Rose. Zamyšleně ožužlávala svůj banán. Emmett, kterého dnes vykázala za kamarády, na ni přes jídelnu dělal významné obličeje, ale ona ho ignorovala. Najednou prudce bouchla do stolu. Talíře i já jsme nadskočily.
„Je čas vyrazit do útoku!“ prohlásila odhodlaně.
Edwardovy narozeniny vycházely na pátek. Tři dny předtím jsem se neukázala v kavárně a na jeho zprávy jsem odpovídala jen vlažně a neurčitě.
Přesně podle Roseina bojového plánu.
Naší pátou kolonou se stala chudák Alice. O sexu před ní samozřejmě nepadlo ani slovo. Dozvěděla se, že chci Edwardovi připravit romantickou večeři a pustit si s ním film. Obojí mělo být překvapení. Když jsem ji pozorovala, jak ochotně Rose přizvukuje, říkala jsem si, že svého bratra prodala příliš lacino. Konkrétně za lístky do kina a možnost přespat u Roseiny mladší sestry Viv. S touhle částí plánu Edward nakonec trochu neochotně souhlasil. O zbytku neměl ani tušení…
V pátek večer jsem se osprchovala – což možná není dost výstižný výraz pro dvouhodinovou proceduru, kterou jsem – z větší části pod Rosaliiným dohledem – podstoupila.
Navoněná, depilovaná (škub škub škub dostalo úplně nový rozměr), navlečená v prádle, které jsem znala jen z erotických videí (další součást přípravy podle Rose) a s Alicinými klíči na šňůrce kolem krku jsem celá zadýchaná dorazila k zadnímu vchodu do Edwardova a Alicina bytu.
Roztřesenými prsty jsem si odemkla a konečně se zhluboka nadechla. Ta vůně – Edwardova vůně – byla tak důvěrně známá, že jsem se okamžitě uklidnila. Dovolila jsem si začít se maličko těšit.
V kuchyni jsem připravila slavnostní tabuli – úplně ve všem jsem Alici nelhala – a nalila si trochu vína. Na kuráž, říkala Rose do telefonu, když jsem jí hlásila, že agent SJDV (Sex Ještě Dnes Večer) je na místě.
Jenže byl pátek. Edward měl sice narozeniny, ale to hosté v bistru nevěděli a jako každý jiný pátek ani dnes nespěchali domů. Začala jsem se nudit a ani jsem nevěděla jak, najednou jsem procházela jednu místnost po druhé a tak trochu šmejdila.
Alice nepřeháněla. Všude bylo dokonale uklizeno. I v šuplíkách, do kterých jsem nedopatřením nakoukla. Najednou jsem se zastyděla za nádobí, které jsem nechala po snídani na lince, za prádlo, které jsem občas zapomněla v sušičce dva dny, i za postel, kterou jsem pořádně ustala sotva třikrát do měsíce.
Po kuchyni a obýváku jsem zabloudila do malé pracovny. Rychle mi došlo, že ji využívali oba rodiče. Dva psací stoly proti sobě. Dvě sady drobností vedle dva roky starých kalendářů s poznámkami. Jeden z nich jsem vzala do ruky. U dnešního data byly dvě poznámky.
Edward 18!!!
Odjezd do Seattlu!
Položila jsem kalendář zpět a pokračovala v exkurzi. Na stěnách viselo pár kvalitních reprodukcí, ale nic opravdu cenného.
Kromě toho ještě diplom z vysoké školy. Zalapala jsem po dechu. Carlisle Cullen absolvoval Dartmouth??? Proč se mi o tom Edward nikdy nezmínil, když věděl, že zrovna Dartmouth je na mém seznamu přání na prvním místě?
Byla jsem tak zaujatá svým rozhořčením, že se mi málem zastavilo srdce, když se za mnou ozval jeho hlas.
„Tak už víš všechno podstatný?“ Nezněl ani trochu překvapeně. A radostně už vůbec ne.
Bleskově jsem se obrátila. „Edwarde, to není tak, já jsem…“
Nenechal mě domluvit. Došel ke stolu a zvedl kalendář. Ten stejný, který jsem měla v ruce před chvílí.
„Ne, ještě pořád to podstatný nevíš, Bello. Těšili se na moje osmnáctiny, jak to společně oslavíme. Jenže já měl jiný plány. Vlastně jeden plán. Rozdat si to s Lauren Malloryovou. Slíbila, že to bude její dárek pro mě. A tak jsem šel, vybral půlku svých úspor a koupil našim pobyt v nesmyslně drahým hotelu v Seattlu. Ježíši, viděl jsem, jak se jim nechce. Ale bylo to zaplacený, nešlo to vrátit. Nechtěli mě zklamat… Takže tu máte, jeďte a odpočiňte si, o Alici se postarám. Jasně. Jen co za nima zapadly dveře, odvezl jsem Alici na přespání ke kamarádce. Pokud jde o Lauren, tak to klaplo. Umíš si to představit. První sex. Vážně jízda. Přibližně dvouminutová. Pak se oblíkla, že ještě něco má, a vypadla.
Seděl jsem tady, zíral z okna a litoval se. O půlnoci přijeli policajti a řekli mi, že naše na dálnici smetl kamion. Neměli šanci. A to všechno proto, že jsem si na svý podělaný narozeniny chtěl zašukat…“
Bez dechu jsem na něj zírala. Najednou to všechno dávalo smysl.
Opatrně vrátil kalendář na místo a smetl ze stolu neviditelné smítko prachu.
„Měla bys jít, Bello. Asi ti došlo, že na oslavu nemám náladu.“
Čas, který zbýval do zkoušek, se najednou strašně vlekl. S Edwardem jsme se od toho večera neviděli. Neuměla jsem si představit, jak bych mu měla vysvětlit, že to nebyla jeho vina. Že si s námi prostě občas pohraje hnusný osud.
Rosalii jsem s jejími otázkami odbývala. Zahrála jsem to do autu s tím, že to prostě nevyšlo. Neřekla jsem jí detaily, to bych nemohla, ale taky jsem nemohla úplně přemoct zvědavost a zeptala jsem se jí na Lauren Malloryovou.
„Jo ta?“ protáhla Rose otráveně. „Taková blonďatá zmalovaná coura,“ odfrkla si a pomalu si namotávala na prst další pramínek blond vlasů. „Už jsem na ni skoro zapomněla. Jo, máš pravdu, chodili spolu, taková ta sračka - král a královna ročníku. Bylo to hrozně divný. Ještě na pohřbu jeho rodičů se kolem něj vinula, vlastně si z toho udělala představení, ve kterým se obsadila do hlavní role, a pak se s ním po týdnu potichu rozešla. Po zkouškách samozřejmě odešla na nějakou snobskou vejšku, její táta je v balíku.“
Škubání na levé straně hrudníku se změnilo v bolest. Zato škubání v žaludku bylo pořád stejně nepříjemné.
Vzali mě na Dartmouth. Moje radost mohla být dokonalá, kdybych o tom mohla říct Edwardovi. A pak mě to napadlo: Proč vlastně ne? Proč bych mu o tom nemohla říct?
Rozběhla jsem se do bistra, abych nedala šanci svojí rozumověji založené hemisféře.
Za barem stála nějaká holka. Škub au škub au.
Edwarda jsem nikde neviděla, ale v rohu, na svém starém místě, seděla Alice. Po nekonečně dlouhém vítání plném nadávek a vyznání lásky mi vysvětlila, že to za barem je Doris ze třeťáku (říkala jsem si, že jsem ty velký kozy už někde viděla) a že tu teď občas vypomáhá.
„Budeš sem zase chodit, Bello?“
Nechtěla jsem jí lhát. „Spíš asi ne. Jen jsem chtěla Edwardovi říct, že mě vzali na Dartmouth. To je…“
„Já vím, co to je,“ zamračila se na mě. „Stejná škola, na kterou se dostal i Edward.“ Zastavilo se mi srdce, ale jen na okamžik.
„Ne, Alice, to si pleteš, tvůj táta chodil na Dartmouth, takže…“
„Já nejsem blbá, Bello! Vím, že tam chodil táta i máma. A Edward byl největší šprt široko daleko, vlastně se tu do doby, než ses objevila ty, žádnej další takovej šprt neobjevil. Vzali ho i na Harvard a na Yale, ale on chtěl udělat radost našim, tak si vybral Dartmouth.“
„Alice…“
„Mohli jste být spolužáci, kdyby nebyl magor,“ pokývala hlavou. Někdy bylo těžké uvěřit, že je Alici jen devět.
„Máš pravdu,“ hlesla jsem.
„Že je magor nebo že jste mohli bejt spolužáci?“
„Nejspíš s obojím,“ přiznala jsem.
„Někdo by ho měl nakopat,“ přisolila si.
Asociace jsou někdy příliš rychlé. A tak jsem si okamžitě představila Edwardův zadek. Hned potom ale jeho smutné zelené oči.
Škub au škub au škub au.
„Nebo obejmout.“
Alice přikývla. „To se nevylučuje.“
10) RenyN (31.03.2015 22:30)
Ten konec... . Ambro, tvé povídky jsou to jediné, co mě ještě k Stmívání táhne a pojí... kůvli čemu sem občas zavítám
9) SestraTwilly (31.03.2015 22:26)
Teda! Bavila som sa až po ich romantické rande.Chúďa Bella,toľko chystania,sprchovania a depilovania a potom nič. A ešte to Edwardovo priznanie navrch... .No myslím,že záver ešte bude zaujímavý,zvlášť keď je do toho zapojená Alice
8) Ivana (31.03.2015 22:05)
Čaj mi tu prskal na všetky strany. Hlavne pri zmienke syfilisu a úplne nového rozmeru škub škub škub.
No a potom mi ostalo smutno. Ale!!! Musím povedať, že na tvoje pomery je to ešte relatívne bezpečná a nie tak bolestná zápletka (ďakovný list neskôr). Takže to vyzerá nádejne. Už mám aj svoje predstavy o žili šťastne, až kým Alice neprišla do puberty a nenabalila si vojaka Jaspera. A potom žili ešte šťastnejšie.
Zazvonil zvonec a... neviem sa dočkať ďalšieho dielu.
7) betuška (31.03.2015 21:21)
som sa smiala pokým som nedošla po romantickú večeru...tam mi nemiestne zatrnulo, stuhla som a potom keby som mala silu atk bulím...a chcelo sa mi za ním ísť a kričať...mne je to tak ľúúúúúúto...ambruš ty budeš náš emocionálny infarkt...inak samozrejme a
6) Fanny (31.03.2015 21:19)
Ten cukr nějak rychle zhořkl, sakra.
Ale i tak nebylo o zábavný chvilky ze začátku nouze. "škub škub škub"
Díky!
4) Jalle (31.03.2015 21:12)
Opakovať slová Pridaj kapitolu, pridaj!!! počas načítavania stránky sa konečne oplatilo.
Priznávam, minule som nešla piecť, ale do obchodu kúpiť koláč.
Edward bol v 1. kapitole taký nevinný, dobrák, takže som takéto slová od neho nečakala. Bellina akcia bola super, škoda že nevyšlo, no.
Teším sa na nakopávanie a následné objímanie v ďalšej kapitole.
Perfektné
3) kala (31.03.2015 21:11)
Děkuju
11) martisek (31.03.2015 22:43)
No jo, ty tvoje zvraty... Asi bychom si na to měli pomalu už zvyknout, že? Je to naprosto boží, i přesto jak moc je tenhle dílek smutný. Už aby tu byl další!