Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/cherry%20p.jpg

Tak nějak jsem si potřebovala orazit od těch smrtelně vážných témat.

Doufám, že jste na tom podobně.

Po dlouhé době trocha nedělního cukru ;)

 

Asi po tři sta padesáté jsem pročítala seznam doporučených témat esejů k přihlášce na Dartmouth. K tomu jsem usrkávala kafe, oždibovala další kousek třešňového koláče a snažila se ignorovat jazyk Emmetta McCartyho, který se právě dobýval do ucha mojí čerstvé nej kámošky Rosalie Haleové.

Fuj! Jazyk v uchu? To se líbí jemu? Nebo jí?

„Už jsi to někdy zkusila?“ mrkla na mě Rose, když se Emm odvalil s pískem a já se neudržela a své znechucení vyjádřila nahlas.

Ne bylo pravdivé, i když poněkud potupné. Ale Rosalie se mi nesmála ani tentokrát. Jen mi – jako vždycky – dala dobrou radu. „Nejdřív to zkus, pak to proberem.“

Zašilhala jsem do svého seznamu. „Než se k tomu dostanu, obrostou mi uši mechem. A nejspíš nejen uši.“

„Jo jo, panna s titulem, to je terno,“ zadeklamovala. Trvalo přesně dvě a půl vteřiny, než jsme obě vyprskly.

„O něco jsem přišel?“ Emmett byl zpátky. Jednou rukou si ještě kontroloval zip u svých příliš těsných džínsů, druhou už se zase sápal na svou přítelkyni.

Zamrkala na něho dlouhými a dokonale nalíčenými řasami. „Klídek, brouku. To nejlepší máš teprve před sebou.“

Sklonila jsem se ke svým poznámkám, aby neviděli, jak rudnu.

Naštěstí za čtvrt hodiny vypadli. Nejspíš posunout akci jazyk – ucho na vyšší level.

 

 

„Ještě kafe?

Pro tuhle práci byl Edward Cullen, majitel a jediný zaměstnanec bistra Sweet Cherries, příliš vysoký. Málem jsem si zlomila krční obratel, než jsem mu dohlídla do očí.

Zelených. Pronikavě zelených očí. Mimoděk se mi vybavila moje dnešní poznámka o mechu. Zahihňala jsem se.

„Na kafi je něco vtipnýho?“ Nezněl naštvaně. Jen unaveně.

„Omlouvám se. Na něco jsem si vzpomněla přesně v tu chvíli, kdy jste na mě promluvil. Jo a kafe si ještě dám. Moc ráda.“

Dolil mi a zkontroloval, jestli mám v malém džbánku na stole dost mléka.

„Jsi nejspíš jediný člověk v tomhle městě, který mi vyká,“ usmál se smířlivě. Ucítila jsem povědomé škubnutí na levé straně hrudníku. Už jsem vypozorovala, že se dostaví pokaždé, když se Edward usměje. Když se usmál na někoho jiného, přidávalo se k tomu nepříjemné škubnutí v žaludku. Nad přesnou diagnózou jsem se snažila nepřemýšlet.

„Ty jsi Bella, že?“ Konvici s kávou položil na stůl, otřel si ruku do dokonale čisté zástěry a natáhl ji ke mně. Škub škub škub. „V životě by mě nenapadlo, že má šerif tak… takovou dceru.“ Trochu se zakoktal. Dala bych deset bodů svého oficiálně změřeného IQ za to, abych se dozvěděla, jaká jsem v očích Edwarda Cullena dcera. Rychle jsem si pod stolem otřela pravačku o džíny a podala mu ji.

„Takže teď si jako tykáme, Edwarde?“ Snažila jsem se odstranit si z obličeje dementní výraz šílené fanynky Justina B, ale nešlo to. Veškeré soustředění jsem spotřebovala na fakt, že mě ještě pořád drží. Edward Cullen. Za ruku. Furt. Stále. Škub škub ŠKUB.

„To by bylo fajn,“ uculil se. Tak nějak nakřivo. Škubání přešlo ve fibrilaci. Zadíval se na naše pravačky. A mně v tu chvíli došlo, že jsem to , kdo je drží spojené. Rychle jsem ho pustila a mimoděk se plácla přes čelo. Od toho, jak jsem zrudla, mi prostě musela hořet ofina.

Zvedl konvici s kávou a vypadalo to, že se dá na ústup, ale zaváhal.

„Dost často se tu učíš,“ zkonstatoval.

„Vadí to?“ vyhrkla jsem. „Já vím, že nemám velkou útratu, ale zase tu nesedím v době špičky, takže…“

Zavrtěl hlavou a rychle mě přerušil. „Neblázni, prosím tě. Jen jsem si říkal, že je tu občas dost rušno.“

Pokrčila jsem rameny. „S mámou jsme bydlely ve dvou pokojích. Pořád pouštěla muziku a navíc dělala spoustě kamarádek nehty. Táta skoro není doma a v televizi pouští jenom sport. Zjistila jsem, že se v tom tichu nedokážu soustředit.“ Ani za nic bych nepřiznala, že mi nevadí ticho, ale samota.

„Myslím, že Alice to má stejně,“ kývnul k malému stolku v koutě. Od Rosalie jsem věděla, že ta malá střapatá holčička, která s ním má společnou jen barvu očí a drzou bradu, je Edwardova sestra. „Dokud naši žili…“ Rychle polknul a zhluboka se nadechl. Já naopak dech zatajila. O svých rodičích nemluvil nikdy. Tuhle informaci jsem se dozvěděla ještě dřív, než jsem se skamarádila s Rosalií. Tohle se tu tak nějak vědělo. „No prostě doma byl vždycky šrumec. Nesnášel jsem to,“ zavrtěl hlavou, jako by to byla ta nejabsurdnější věc na světě. „A teď je tam příšerný ticho. Takže se nemůžu zlobit, že ani Alice se tam necejtí dobře. Tráví tu prakticky všechen čas.“ Zadíval se na mě, jako by chtěl říct Přesně jako ty. „Tak mě napadlo… Večer už jsem obvykle děsně unavenej. Mohla by ses jí občas mrknout na úkoly? Zvládá všechno sama, jen je to občas nutný zkontrolovat. Měla bys zadarmo kafe,“ usmál se. „A náš úžasnej třešňovej koláč jako bonus.“

Mezi dvěma škubnutími jsem souhlasila.

Zněla jsem samozřejmě trapně nadšeně.

 

 

„Edward Cullen?“

Kdybych řekla, že jsem večer v bistru hodila řeč s Melem Gibsonem, nebyla by Rose šokovanější. „Za to, že jsem s Emmettem, může v podstatě náš nedobytný EC,“ povzdychla si. Naštěstí tak nějak odevzdaně. „Ignoroval mě tak usilovně a tak dlouho, že jsem si tu depku musela důkladně přeléčit. Emm měl být jednorázová infuze, ale trochu se nám to vymklo.“ Kousla se do rtu, aby se nezasmála nahlas. U pana Bannera na sebe nechtěla upozorňovat.

Zavřela jsem oči a zašeptala svoje přiznání. „Jsem z něj úplně vedle.“ A dřív, než mě Rose stihla začít litovat, povzbuzovat a navádět – to všechno najednou – jsem na ni vychrlila i to, k čemu jsem došla během svého nočního přemýšlení. „Ale je mi naprosto jasný, že je to k ničemu, protože za pár měsíců si podávám přihlášky a do tý doby musím napsat všechny ty eseje, a potom půjdu buď na vysokou, nebo za mámou na Floridu, musela jsem jí to odpřisáhnout. Ale to je samozřejmě naprosto nepodstatný, protože všichni ví, že Edward Cullen nerandí, Edward Cullen pracuje a stará se o svou malou ségru, a i kdyby ho někdy napadlo randit, tak jedině s někým normálním a sexy a na mě se v životě ani nepodívá.“ Stále jsem tiskla víčka k sobě a čekala na Rosaliino přitakání. Když se nic nedělo, pootevřela jsem jedno oko a zašilhala na ni. V klidu se nakláněla k Miku Newtonovi a opisovala od něj výsledky jeho měření.

Kopla jsem ji do kotníku.

Ona mi věnovala jen skeptický pohled. „Už jsi skončila?“ Místo souhlasu jsem zafuněla. „Mluvil s tebou, Bello. A mluvil s tebou o věcech, o kterých nemluví vůbec s nikým. A taky ti svým způsobem svěřil svoji ségru, na kterou se nikdo nesmí ani křivě podívat. Nerada to přiznávám,“ naklonila se ke mně a přešla do šepotu. „Ale jestli má někdo šanci ověřit, že Edward Cullen je dokonalej úplně všude a úplně ve všem, tak jsi to ty, Isabello Swanová. A ráda bych ti připomněla, že by se tím taky vyřešil ten tvůj problém s mechem, kterej obrůstá kde co.“

Zalapala jsem po dechu. Od třešňového koláče a kontroly úkolů devítileté holky se Rose během deseti vteřin dostala k sexu. K mému sexu. Za nic na světě bych jí nepřiznala, že mně to v noci trvalo o něco dýl, ale někdy nad ránem jsem se k téhle představě dostala i já.

Byl to samozřejmě naprostý nesmysl.

 

 

„Ty taky?“ Alicin hlas zněl ukřivděně. Rychle jsem odvrátila pohled od baru, za kterým její bratr právě s neuvěřitelnou zručností připravoval toasty.

„Co taky? Co já taky?“ zakoktala jsem.

„Miluješ ho,“ obvinila mě. Strašně nahlas. Edward a s ním půlka restaurace mi věnovali zvědavý pohled.

„No samozřejmě,“ zahýkala jsem nadšeně. „Kdo by nemiloval Lewise Carrolla!“

Obrátila jsem se zpátky k Alici a zapíchla prst do její cvičebnice matematiky. „Tady máš chybu! A to, co jsi říkala…“

„Je to pravda!“ Naštěstí mě napodobila a přešla do šepotu. „Víš kolik holek tu na něj takhle zírá? A já si myslela, že ty jseš chytrá!“ Očividně jsem ji zklamala.

„Nikoho nemiluju!“ zasyčela jsem důrazně. „Tvůj bratr je… milý. No a hezký, to přeci vidí každý. Trochu se kamarádíme. Kvůli tomu nejsem chytrá?“ Uvědomovala jsem si, jak uboze moje obhajoba zní.

Alice naklonila hlavu k rameni. Ten její vševědoucí pohled mě iritoval. „Hezký? I Tom Raddle byl nejdřív hezký. Kdybys byla chytrá, Bello, nezabouchneš se do někoho, kdo je tak nesnesitelně protivnej. Musím si čistit zuby čtyřikrát denně. Dojídat každý jídlo. Pořád musím mít uklizenej pokoj. Mluví se mnou jenom o škole. Když se chci zeptat na něco o mámě nebo o tátovi, okřikne mě. Bylo mi sedm, Bello, když se to stalo, některý věci už zapomínám. A já na ně nechci zapomenout.“ Drobná brada se jí roztřásla.

Rychle jsem si přisunula židli blíž k ní a objala jsem ji kolem ramen. I přes mikinu jsem cítila, jak je hubená. Pokud ji Edward otravoval s dojídáním, nedivila jsem se mu. To ostatní mě ale pěkně naštvalo.

„Tohle jsem netušila, Alice. Já… já s ním promluvím. O rodičích byste spolu měli mluvit. Mrzelo by je, že na ně nevzpomínáte. Jen už prosím tě nikdy neříkej tamto.“

Zvedla ke mně zelené oči. Mokré jako dvě jezírka. „Takže to není pravda?“ popotáhla.

V duchu jsem zaúpěla. Copak já vím? Chtělo se mi zařvat. Místo toho jsem se rozhodla udělat to, co mi šlo vždycky poměrně dobře. Vykecat se z toho.

„Víš, Alice, mí rodiče jsou oba děsně fajn, ale tak nějak se u nás nikdy neobjevil nikdo, kdo by měl peníze. A i když ty máš jinej názor, většina mých učitelů si myslí, že jsem docela chytrá. Od malička nechci nic jinýho, než dostat se na dobrou školu, Alice. Ta představa, že s ní můžu být, čím chci…“

„Jenže nemáš prachatý rodiče, tak musíš být totální šprťák. A na kluky ti v tvým šprťáckým životě nezbývá čas,“ shrnula v pár slovech mou vznešenou myšlenku.

„No, to ti teda děkuju,“ drcla jsem do ní. „Ale takhle nějak to je. Ale věř mi, že kdybych do toho někdy šla, tvůj brácha by byl na seznamu,“ mrkla jsem na ni. Konečně se zase usmívala.

 

 

Předstírala jsem, že si dělám poznámky. Ve skutečnosti jsem sledovala, jak naučeným pohybem otírá stoly. Dávala jsem pozor, abych byla připravená, až přijde můj čas.

Už pár týdnů jsme měli rituál. On utřel stoly, já mu pomohla zvednout židle. On vytíral podlahu, já seděla na vysoké stoličce u baru a plácala hlouposti. Obvykle jsem u toho ještě dojídala svůj protekční příděl třešňového koláče.

Dnes jsem ale měla plnou hlavu toho, co mi řekla Alice. Místo třeskutě vtipných plků jsem se snažila vymyslet, jak otevřít takhle citlivé téma a zároveň nezpůsobit, že mě můj skoro zaměstnavatel a skoro kamarád přetáhne mopem přes hlavu.

„Dneska jsi nějaká tichá,“ usmál se opatrně.

Oplatila jsem mu úsměv, i když jsem si uvědomovala, že trochu roztěkaně. „Jsem v poho. Jen běžný problémy náctiletý nanynky,“ napodobila jsem Rosein tón.

„Nedokážeš se rozhodnout, který pozvání na rande máš přijmout?“ V tu chvíli jsem si ještě nevšimla, že jeho obvyklá vyrovnanost se někam vypařila.

„Jasně, dokonce zvažuju, že to vyřeším losováním,“ ušklíbla jsem se.

Teď se měl usmát. Místo toho se narovnal, opřel si ruce o násadu mopu, položil na ně bradu a podíval se na mě. Dělily nás nejmíň tři metry, ale i tak to bylo zpátky. Škub škub škub.

„Myslel jsem, že se soustředíš jen na školu.“ Hlas mu najednou drhnul v krku.

„Neblázni Edwarde, vždyť taky jo. Na rande mě nikdo nepozval od sedmý třídy. Když teda vynechám Mika Newtona, ale ten se nepočítá. Zkoušel to i na paní Copeovou.“ Ani můj hlas najednou nebyl v obvyklý formě.

Edward opřel mop o nejbližší stůl a pomalu se vydal ke mně.

Škub škub škub.

Nezastavoval se. Snažila jsem se ovládnout. Co že jsem to s ním chtěla řešit? Soustřeď se, Bello, bylo to důležitý. Strašně dů… škub škub škub.

Nakonec se zastavil. Musel, protože moje špičatý kolena – aktuálně přilepený k sobě – ho prostě nepustily dál.

„Bello, já vím, že jsi tu jenom na skok. Za chvíli si podáš přihlášky, přijde ti nejmíň pět kladných odpovědí a zase odsud zmizíš. Za pár let si nebudeme jistí, jestli jsi tu vůbec byla.“ Šeptal a já z toho byla na nervy, protože ke škubání se najednou přidalo bušení a hučení a kdovíco ještě a já ho skoro neslyšela. „Nemáme vůbec nic společnýho. Já tady zkejsnu navěky. Nebo aspoň do tý doby, než půjde Alice na univerzitu.“ Přikývla jsem, jako bych doopravdy vnímala, co mi říká. Ve skutečnosti jsem ale vnímala jen teplo jeho těla. A jeho vůni. Jo, po dvanácti hodinách fyzické práce Edward Cullen voněl. „Od první chvíle, co jsem tě viděl, si tohle opakuju. Nehodíme se k sobě. Míříme každý jinam. Alice říkala…“

„Co říkala?“ Zpanikařila jsem. Najednou ho vzal na vědomí i můj mozek. „Ať říkala cokoliv, tak to nemůžeš brát vážně, takový dítě o lásce nic neví. Samozřejmě po tobě koukám, každý kouká, to je normální, no ne? Ale to přeci neznamená, že…“

Doslova lapal každé moje slovo.

„Co to neznamená, Bello?“

„Že tě… Já nevím, Edwarde.“ Znovu jsem měla vymeteno. Věděla jsem jen jedno. To slovo na m před ním nemůžu vyslovit. V žádné souvislosti. Ne když se jeho břicho opírá o ty moje nemožný kolena. Jeho neskutečně pevný břicho.

Sklopil oči a podíval se tam. Přesně na to místo. A navzdory tomu, co právě řekl, navzdory tomu, že já mu to odkývala, zvedl ruce, položil je na moje pitomý kolena a odtáhl je od sebe. Vůbec se nebránily, mrchy zrádný. A pak už byl tak blízko, že jsem přestala myslet na škubání, bušení i hučení. Byl tak blízko, že jsem přestala myslet na… No prostě jsem přestala myslet.

A pravda byla taková, že Edward Cullen uměl skvělý kafe. A ještě skvělejší třešňový koláč. Ale to, co uměly jeho rty, jazyk a ruce, nakonec jeho kulinářské dovednosti tak nějak… upozadilo.

Alice měla pravdu.

Najednou jsem si vůbec nepřipadala chytrá.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  a. (30.03.2015 14:31)

Áááchhh nádhera

Marcelle

15)  Marcelle (30.03.2015 12:41)

Skvělá odpočinkovka, díky

14)  Barbora (30.03.2015 12:24)

inspirace z twin peaks? ;) no i kdyby ne, je to parádní

Ivana

13)  Ivana (30.03.2015 10:36)

Ach, to bolo dokonalé. DOKONALÉ. Ja chcem ešte.
Láska tá tebe ide. V tých najrôznejších podobách. V najrôznejších zápletkách. Nežná aj vášnivá.
Veľmi sa teším na ďalší diel. Skutočne som potrebovala niečo presne... ehm takéto milé, nežné a bezproblémové.

kikketka

12)  kikketka (30.03.2015 09:20)

Achhh můj ty... ANI TEN třešňový koláč není tak sladkej jak Eddie. A jak se na konci prokeclaaaa, to na tu popletu Bellu úplně sedí. :p :p Řekla bych, že to - Škub, škub, škub - má i Edward v její přítomnosti. Nádhera a krásně napsáno!

Yasmini

11)  Yasmini (30.03.2015 09:16)

Nebudu tě mít ráda, do té doby než sem dáš pokračování. Tak se koukej snažit. :D :D
Neber mě vážně. Prostě se ti povedla, tahle limonáda. Díky.
S Y

10)  maily1709 (30.03.2015 00:10)

úsmev cez pol tvare :D :D škub škub škub dokonalá mňamka

9)  Ulla (29.03.2015 23:16)

Naprosto dokonalý!
Neuvěřitelně jsi mě pobavila - Kdo by nemiloval Louise Carrolla? I Tom Raddle byl hezký
A navíc tak krásně sladké, usmívám se jako idiot. Děkuju!

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (29.03.2015 22:33)

Zdá sa,že Bellino telo,teda kolená,si robia čo chcú .Veľmi milá a veľmi pekná poviedočka,taká akurát na nedeľný večer. Sladučký koláčik,na záver víkendu...mňam.

7)  BabčaS (29.03.2015 22:25)

leelee

6)  leelee (29.03.2015 22:07)

trocha cukru neuškodí

Q

5)  sneja (29.03.2015 21:46)

Dalšia skvelá jednorázovka škub, škub, škub Teším sa na druhý kúsok tvojho třešňovýho koláče - lepší som ešte nemala

Anna43474

4)  Anna43474 (29.03.2015 21:43)

Chm, proč mě vždycky přiměješ hýkat jako epileptika při záchvatu kašle?? Jak to jako děláš?!

kala

3)  kala (29.03.2015 21:31)

Děkuju
Bylo to mňam...

2)  Seb (29.03.2015 20:51)

Krásně mě tahle povídka pobavila, píšeš skvěle.
Už se těším na druhou část. Fakt jsem tohle dnes potřebovala.

1)   (29.03.2015 20:42)

MRCHY ZRÁDNÝ
děkuji za cukr, pošlu čokošku

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek