Sekce

Galerie

/gallery/Nedobrovolně%20novorozená.jpg

Bella se dozví, co na ni Edward nachystal. Ale možná se to trochu zvrtne... A opravdu jenom trochu?

Přeji příjemné čtení, snad se bude kapitola líbit. :))

(Hádka mezi Edwardem a Alicí trvá jen několik vteřin.)

8. kapitola – Nenávidím ho!

 

Bella:

Cestou zpátky jsem cítila naše pachy. Byla jsem si jistá, že bych trefila sama. Bylo to zvláštní, všechno teď bylo jiné. Ještě stále mě překvapovalo, jak se všechno změnilo. Během chvilky…

 

Už jsme byli téměř doma, když jsem spatřila Alici přešlapující v miniaturním kolečku se sklopenou hlavou. Okamžitě nás zaregistrovala a šla nám naproti. Ve tváři měla vepsané zklamání a smutek, ale snad taky očekávání?

Připomnělo mi to ten hrůzu nahánějící telefonát. No jistě, já prostě nemohla myslet na něco jiného, všechno mi to připomínalo. Jedinou útěchou mi bylo, že se už brzo dozvím, co za tím vším vězí.

„Jsi dostatečně napitá?“ vyhrkla na mě a z jejího hlasu byla velmi zřetelně poznat nervozita.

„Myslím, že jo,“ odpověděla jsem jí, ale při vzpomínce na zvířecí krev jsem se ušklíbla.

„Dobře, tak jdeme.“ Otočila se a vykročila k domu.

Co to má jako znamenat? To mi ani nenaznačí, co mě čeká? Už jsem byla v nevědomosti příliš dlouho, a teď jsem chtěla být připravená a vědět to i za cenu, že se mi to nebude líbit.

„Alice, počkej, prosím,“ zavolala jsem na ni, „co se děje?“

Rose s Emmettem se nenápadně vypařili a nechali nás tak osamotě. Tušila jsem, že spíš než uctivé gesto se za tím skrývala téměř hmatatelná zvědavost.

Alice se zastavila a zůstala stát na místě. Hodnou chvíli mlčela, jakoby přemýšlela, co mi řekne a co ne. Pak se otočila, přistoupila zpátky ke mně a spustila.

„Bello, prosím pochop, že ho zneklidnilo, že ti nemůže číst myšlenky…“

„Ale já vážně nevím, proč nemůže. Nic přece nedělám, nemůžu za to,“ skočila jsem jí do řeči a snažila se chvatně obhájit.

„Ano, já vím a věřím ti. My všichni ti věříme, až na Edwarda. On za to ale nemůže. Už jednou se mu stalo něco podobného. Té dívce nemohl číst jen některé její myšlenky, ale on jí věřil. A ona ho pak zradila. I když je to už skoro osmdesát let, jeho vzpomínky jsou stále stejné, jako by se to stalo nedávno. A podobně je na tom i jeho bolest, i když tu čas mírně zahojil. A teď ses tu objevila ty. Máš s tou upírkou tolik společného. Jenomže tobě Edward nemůže přečíst ani jednu jedinou myšlenku. Nemůžeme se mu divit, že nechce zažít to samé co předtím. A i když ty za to nemůžeš, nejsem si jistá, jestli ti vůbec kdy uvěří…“

Hltala jsem každé její slovo a přemýšlela, co se tak mohlo stát. Asi se to ale nikdy nedozvím. Nejvíc mě však mrzelo, že mě nejspíš bude do smrti nenávidět, a ještě k tomu kvůli někomu úplně jinému.

„Myslím si, že se tě ve skutečnosti bojí. Má strach, že zažije to, co před lety. Tvým příchodem jsi otevřela staré rány, které se snažil zacelit. Nechce ale ukázat tu bolest, která se v něm probudila, a proto ji zastírá nenávistí.“

Odmlčela se, a když pak pokračovala, byla jako někdo úplně jiný. Z chápavé a milující sestry se proměnila v naštvanou a podrážděnou upírku. „To, co udělal, ho ale neomlouvá. Chová se jako největší idiot pod sluncem. Mrzí mě to na něj. Bells, hlavně mu nesmíš dát záminku, že jsi stejná jako ona. Je hloupé, že musíš pykat za činy někoho jiného, ale musíš mu ukázat, že jsi jiná. Strašně tě prosím, nepokaž to. Já i ostatní, my všichni ti pomůžeme a budeme stát při tobě,“ dokončila svůj proslov a já byla čím dál víc nervózní. Stále jsem neměla tušení, na co se mám připravit, ovšem s přibývajícími vteřinami a slovy mé obavy stoupaly. Přemýšlela jsem, jestli se opravdu chci vrátit do toho úžasného domu, ve kterém však na mě nečeká nic dobrého. Uvažovala jsem, jestli by se na mě hodně zlobili, kdybych teď srabsky zdrhla.

„Když to uděláš, bude to, jako bys potvrdila jeho obavy,“ řekla velmi potichu, ale bylo v tom cosi žertovného, jako kdyby věděla, že to stejně neudělám. Měla pravdu. Už zase. A navíc, já neměla kam jít, tento svět mi byl natolik vzdálený a její rodina mi přirostla k srdci.

Nezbývalo tedy nic jiného, než se tomu postavit. Rozhodla jsem se nedát mu sebemenší záminku, aby o mně musel pochybovat.

„Alice, prosím tě, řekneš mi už konečně, co tam uvnitř na mě čeká?“

Ona si jen rezignovaně povzdechla a konečně mi odpověděla. „Edward si pořídil domácího mazlíčka, na kterém mu strašně záleží a nikdo mu nesmí zkřivit ani jediný pitomý chlup.“ Do slova ´strašně´ vložila pořádnou dávku sarkasmu a konec věty už jen procedila skrz zuby.

Nejdřív mi to vůbec nedocházelo. Připadala jsem si úplně mimo, jako na jiné myšlenkové vlně. Co je špatného na tom, že si pořídí zvíře? A co špatného je na tom pro mě?

A pak mi to konečně došlo…

Jistě, co by na tom bylo špatného, kdyby byl člověk? Kdyby se neživil zvířaty? A kdyby tím nepřitěžoval jak sobě, tak hlavně i ostatním? A nejvíce ze všeho mně?

Ale co tím chce dokázat? Chce všem ukázat, že nemám na to ovládat se a být jako oni? Že s nimi nemůžu žít, protože nebudu schopná přizpůsobit se jim? Nebo je v tom ještě něco úplně jiného, něco, nad čím jsem doposud nepřemýšlela? Nebo se možná Alice plete a opravdu mě nenávidí. Nenávidí mě natolik, že je ochotný ubližovat svojí rodině a přidělávat jim starosti?

Možná to bere jako vyhlášení války.

Ale v tom případě budu bojovat. Nenechám se ponižovat a ukážu mu, že nejsem ta, za kterou mě považuje.

Alicina tvář se prozářila úsměvem. Nebyl sice nikterak slavný, ale byl tam. Prozrazoval radost, důvěru, a něco jako němý dík. Zároveň mu však strach bránil rozzářit její tvář naplno.

„Jdeme?“ Přikývla jsem a ona vyrazila směrem k domu.

 

Lhala jsem sama sobě, když jsem se snažila přesvědčit, že to zvládnu a že mi to nijak nezkomplikuje pobyt s nimi. Bylo mi jasné, že moc dobře ví, co dělá. Ale možná snad ještě víc než toho nového domácího mazlíčka jsem se bála toho, že když nezabere on, přijde na řadu něco mnohem účinnějšího. Nějaký další šikovný podraz, který už zdaleka nebude tak jednoduchý…

 

Do mého zorného pole vstoupil jejich dům. No, spíše vila, slovo dům totiž nebylo dostačující. Na prvním schodu před vchodem seděl Jasper. Vypadal zničeně, neklidně a snad i nervózně. Poznala jsem to i přesto, že měl hlavu schovanou v dlaních.

Zkusila jsem se zhluboka nadechnout a vnímat všechny pachy a vůně. Hledala jsem ten, který by zapálil plameny. Sama jsem vlastně nevěděla, co od toho čekat. Na první pokus mi ale žádná z vůní nepřinášela bolest. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Mou mysl začal zahalovat růžový obláček optimismu. Možná to nebude žádný nový člen, který by mi vadil, možná mě podcenil…

Mé naivní naděje se rozplynuly mnohem rychleji, než přišly. Po dalším nádechu, kdy už jsme byli asi jen padesát metrů od domu, jsem ucítila to, co vyvolalo takový rozruch. V krku mě začalo škrábat mnohem intenzivněji a cítila jsem rozpalující se uhlíky, i když jsem teprve přicházela z lovu. Tohle nebylo dobré…

Jaspera nejspíš vyrušily mé pomatené pocity a zvedl hlavu. Snažil se na mě povzbudivě usmát, ale moc se mu to nepovedlo. Co se mu ovšem povedlo na jedničku, bylo zklidnění mých pocitů.

„Neboj se, zvládneš to,“ utěšovala mě šeptem Alice. Byla jsem jim oběma neskutečně vděčná.

Jazz se postavil a vyšel jako první.

Vstoupila jsem dovnitř a měla nutkání chytnout se za krk. V mém hrdle to pěkně vřelo. I když mi byl pach nepříjemný, pořád jsem cítila krev a slyšela slabounké zběsilé údery srdíčka. Ten tvor byl zřejmě hodně malý, ale i přesto nadělal v mém krku dostatečnou neplechu. Ani jsem se nesoustředila na dění kolem, neměla jsem tušení, kdo všechno mě pozoruje. Podívala jsem se směrem, odkud jsem zvuk slyšela, a spatřila docela urostlého zajíce. Ale i tak to byl v rámci možností malý mazlíček. Klidně mohl donést třeba srnu nebo divočáka.

Zajíc se krčil v rohu obýváku a celý se třásl. Bylo mi ho líto, přece mu nemůže Edward tak ubližovat! Jestli mě nesnáší, tak prosím, ale ať si to vybíjí jenom na mně!

Nevím, co mě to napadlo, ale cítila jsem potřebu mu pomoct. Přestat ho trápit a pustit zase tam, kam patří, tam, kde má domov.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se k němu rozešla, když se přede mnou objevila Alice.

„Bells, co to děláš?“ vyhrkla na mě vyplašeně.

„Pustím ho. Přece ho nemůžete tak trápit! Podívej se na něj, celý se klepe!“ snažila jsem se jí vysvětlit mé počínání.

„Nikam ho pouštět nebudeš! Je můj, takže o tom, kde bude, rozhoduju já!“ ozval se zlověstný hlas z druhého patra.

Uvědomila jsem si jednu věc. Není to jen z jeho strany. Nesnáším ho. Jak může být někdo tak bezcitný? Nedávalo smysl, aby si držel pod zámkem zvíře, které není ochočené a žije v lese. Jestli mě chtěl vystrnadit, měl si alespoň pořídit králíka s klecí. Ale to by holt chlapeček musel počkat do dnešního rána, které co nevidět přijde, aby mohl jít do zverimexu. Ale to ne, on radši bude trápit nevinné zvíře.

Měla jsem toho tak akorát dost!

Otočila jsem se k němu, rozhodnutá vmést mu do tváře, co si o tom myslím. Vždycky jsem byla upřímná, tak proč to teď měnit? Už byl dole, kráčel si to jako nějaký Bůh pomsty směrem ke mně.

„Kdybys neměl místo hlavy nafukovací balón, počkal bys ještě pár hodin a mohl sis koupit ochočeného králíka. Ale to bys nesměl být arogantní kretén,…“ chtěla jsem doříct větu, ale byla jsem obdařena fackou.

„Jak se opovažuješ takto mluvit o někom, koho ani neznáš? O někom, ke komu ses nastěhovala domů a otravuješ ho svou přítomností?“ Nenechala jsem ho domluvit ten jeho proslov a skočila mu do řeči teď zase já.

„Zato ty jsi mě poznal do poslední buňky v mém těle dřív, než sis mě zaškatulkoval, co?“

Cítila jsem na sobě pohledy okolo. Teď jsem nepochybovala, že se tu sešli všichni, ale nechtěla jsem odtrhnout zrak od něho. Byl vzteky bez sebe, stejně jako já, a Jasperovy síly byly na naše nynější emoce krátké, skoro jsem je ani nepostřehla. Jeho vrčení přehlušilo všechno ostatní a já čekala, že co nevidět skončím na zemi a budu rozthaná na kusy. Taky že jsem nebyla daleko od pravdy, protože se skrčil do pozice útočné šelmy.

Jeho reakcí mě však naprosto vykolejil.

Místo rvačky, kterou bych nepochybně prohrála, se prudce otočil na Alici a začal po ní štěkat.

„Vážně? Odkdy je ti, moje milá sestřičko, přednější osoba, kterou znáš sotva pár hodin, před vlastním bratrem?“ zuřivě si ji měřil a vpíjel se jí do očí, stejně jako ona jemu. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla všechny ostatní ve strnulém postoji sledující Al a toho kreténa. Bylo na nich jasně poznat, že neví, co mají dělat. Obrátila jsem svůj zrak zpátky k nim zrovna ve chvíli, kdy na ni začal vrčet tak intenzivně, až jsem se bála, jestli jí neublíží. A konečně mi došlo, že jí čte její myšlenky.

Můj vztek se znásobil. Tak on jí krade její myšlenky a ještě na ni kvůli nim vrčí? Vždyť on nemá právo to vědět! Přála jsem si, aby jí je číst nemohl, stejně jako mě. Chtěla jsem ji ochránit, vždyť na ni vrčí její bratr!

Pocítila jsem mírný tlak v hlavě, který se dral na povrch. Vytlačila jsem jej a zjistila, že s ním můžu silou vůle pohybovat. Bylo to namáhavé a třeštila mě z toho hlava, ale já měla pocit, že když jej dotlačím ještě kousíček k Alici, ochráním ji tak. Ani nevím, jak mě to napadlo. Všimla jsem si Jazze, který jako jediný nesledoval rozhádanou dvojici, která na sebe vzájemně vrčela, ale zkoumavě a trochu nevěřícně hypnotizoval svým pohledem mě.

Zrovna v okamžiku, kdy vrčení zesílilo, i když jsem si myslela, že už to ani nejde, se mi podařilo přes tu nekonečně dlouhou vzdálenost dvou metrů dotlačit průsvitný hustší vzduch k Alici. Měla jsem ohromnou radost, že se mi to podařilo. Obal do ní pronikl a ve vzduchu mezi námi se rozplynul a zmizel. Společně s tím zmizelo i třeštění hlavy a já se dostala do jakési euforie. Dokázala jsem to! Mohla jsem jen doufat, že to k něčemu bylo…

Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Edwardova vražedná tvář se otočila ke mně. Uviděl můj úsměv na tváři a to byla poslední kapka, to ho přesvědčilo…

Vrhl se na mě a srazil mě k zemi.

Poslední, co jsem si stihla uvědomit bylo, že se Alicina imaginární ochrana vcucla zpátky do mojí hlavy. Pak už jsem se jen s pudem sebezáchovy snažila, ač naprosto zbytečně, bránit.

Chytil moji levou ruku do železného sevření a jedním prudkým škubem si mě jako kus hadru přetočil. Ležela jsem na břiše, levou ruku zkroucenou do absurdně nemožné polohy. Najednou jsem ucítila ostrý, nesmírně bolestivý zášleh a slyšela svůj vlastní uši rvoucí výkřik…

 

Věděla jsem, že je po všem. Slyšela jsem ostatní, jak ho násilím odtahují do lesa a snaží se ho uklidnit. Ale to mi nepomohlo. Až teď jsem ho doopravdy, z celého svého teď už černého a prohnilého srdce, nenáviděla.

Asi v polovině mezi ramenem a loktem jsem cítila ostré, postupně slábnoucí škubání. Věděla jsem, že tam má ruka končí. Chtěla jsem křičet, brečet a zabíjet v jednom. Chtěla jsem zabít ho. Urvat mu hlavu a následně ji rozcupovat na kousíčky. Hlavu majitele, jemuž jsem momentálně nemohla přijít ani na jméno.

Byla jsem překvapená, když jsem uslyšela dvě osoby, jak přichází mým směrem. Nechtěla jsem tu teď nikoho. Stále jsem ještě ležela na zemi a neodvážila se podívat na svou ruku. Lépe řečeno na to, co z ní zbylo. Jeden upír zůstal stát u dveří, zatímco ten druhý se zastavil až kousek ode mě a chvíli nehybně stál. Potom přešel někam do rohu místnosti, snad ke stolku se starožitnou vázou?

Zalapala jsem po dechu. Pocítila jsem neskutečný tlak na konci mého pařátu, ale zároveň s tím i stejně silný tlak na konci mé odtržené ruky. Přesně jsem věděla, že se nachází v něčích rukou a přibližuje se ke mně.

Prudce jsem se otočila a spatřila Alici se zamyšleným výrazem. V ruce držela moji zbylou ruku. Vypadalo to dost nechutně. Čím blíž byla, tím větší tlak jsem cítila, ale k tlaku přibyla ještě neurčitá magnetická síla, která mě i mou odtrženou ruku táhla k sobě.

Vstala jsem a chmatla po svojí ruce tak rychle a agresivně, že jsem ji Alici vyrvala z ruk a dál už si jí nevšímala. Přiložila jsem oba odtržené konce k sobě.

Ten tlak byl nesnesitelný. Kdyby to bylo možné, z očí by se mi vyřinuly potoky slz. Místo toho jsem zkřivila tvář do jakési, pro mě zatím nepoznané, grimasy.

Naštěstí to trvalo jenom zlomek vteřiny, natolik krátký, abych nestačila vykřiknout. V dalším okamžiku bylo všechno pryč. Jenom jsem si ještě stihla všimnout zacelující se rány, která se slepovala k sobě a zůstala po ní jen tenká jizva. Nebyla nijak působivá, zato tisíckrát lepší, než čtvrtinová ruka.

 

Do místnosti vešli všichni ostatní, Emmett s Jasperem drželi každý z jedné strany onoho upíra. A zatímco oni zůstali i s Rose a Esme, která tam ještě pořád stála, hned u dveří, Carlisle se vydal přímo ke mně.

„Bello, musíme si promluvit…“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Any12

11)  Any12 (23.12.2011 11:48)

Když on ji z tama chtěl vyhnat... Myslím, toto už si vážně nepamatuju. :D

Cathlin

10)  Cathlin (19.12.2011 20:48)

Tak to je tedy na ostří nože... A rozhodně jiný Edward, než ho známe. Doufám, že se časem "dá do pořádku". ;) Takhle vyvádět, že se nestydí! A ten nápad s králíkem... proboha... Jako malej Jarda! B) :D Co ho asi tak přesvědčí, že B není úplně k zahození...?
Mno a Bella s utrženou rukou... :D :D :D :D :D :D Holka, ty máš nápady!

Lampas

9)  Lampas (25.08.2011 00:00)

8)  marcela (22.07.2011 09:05)

Doufám,že nevadí,když nenechám komentář pod každou kapitolou.Čtu to jedním dechem,skvělé!!!

ODCULTI

7)  ODCULTI (21.07.2011 11:57)

ok

Fanny

6)  Fanny (20.07.2011 19:51)

Idiot! Moc se mi líbila Bellina reakce, nenechala si líbit jeho urážky, i když to s tím štítem ho evidentně vytočilo ještě víc:D

Any12

5)  Any12 (20.07.2011 18:22)

Uvidíš, ale nic není tak zlé, jak se ze začátku zdá...

ODCULTI

4)  ODCULTI (20.07.2011 17:36)

rekni omluvi seji nebo na sebe vzdy budou takovi nebo jak

Any12

3)  Any12 (20.07.2011 10:01)

Nový? Možná v pátek? ;)

Nosska

2)  Nosska (19.07.2011 21:35)

To je pako, ten Edward

ODCULTI

1)  ODCULTI (19.07.2011 20:25)

nadhera kdy bude novej ?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse