04.09.2011 [21:30], Any12, ze série Nedobrovolně novorozená, komentováno 4×, zobrazeno 2222×

Lov spojený s další částí povinností, kterou musí Bella splnit. Bude stále tak nepřístupná, nebo se konečně její postoj k Edwardovi alespoň malinko změní? A co když nakonec nebude jejím nepřítelem nenávist, ale plachost?

Edward si její chování plně užívá... :D

Přeji příjemné čtení. :))

23. kapitola – Plachá

Bella:

Jen pár desítek metrů od domu jsem se vrhla na nebohého zajíce, který náhodou běžel kolem. I tak malinký tvor mě dováděl k šílenství a já neodolala a musela lovit. Bylo to tak přirozené, automatické… Ale stále jsem měla pocit, že to bylo k ničemu. Krev mým hrdlem protékala jen kratičkou chvíli a žízeň ustoupila jen o tak nepatrný kousek, že jsem měla pocit, jako bych snad ani nic nevypila. Potřebovala jsem něco většího a potřebovala jsem toho hodně…

Měla jsem štěstí, protože jsem brzo narazila na osamoceného jelena, na kterého jsem se vrhla snad ještě s větší vervou než na zajíce. Jeho krev mi teď přišla dokonalá, a i když jsem věděla, že je to jen kvůli nekonečné žízni, užívala jsem si to. Nestává se zrovna často, aby mi nějaká zvířecí krev tak moc chutnala…

Když jsem vysála poslední kapku z bezvládného těla, stále jsem si připadala, jako bych ještě nic nevypila. Plameny v krku pohasly, ale opět jen málo na to, abych byla spokojená. Ta stravující žízeň mi přišla nekonečná.

„To se takto zřídíš vždycky?“ ptal se mě on a já se otočila jeho směrem. Stál zády opřený o strom, ruce zkřížené na hrudi a na tváři mu pohrával potutelný úsměv. Znovu jsem si přehrála jeho slova a snažila se pochopit jejich význam.

A když jsem se na sebe podívala, nemohla jsem uvěřit, jak vypadám. Tričko i rifle jsem měla potřísněné krví a zašpiněné blátem. To by mi ovšem nevadilo, kdybych neměla tričko roztrhnuté přesně v místě levého košíčku tmavomodré podprsenky. Měl tak dokonalý výhled na látku, ale i na kousek holé kůže nad ní. Cítila jsem, jak mě naplňuje stud a nedovoluje mi normálně myslet. Rychle jsem se k němu otočila zády a bezradně se snažila jakkoliv látku zmuchlat a zavázat k sobě. Bohužel Alice nezná něco jako volná trička, a tak jsem tou úpěnlivou snahou trhlinu ještě více prohlubovala.

„Uklidni se,“ promluvil najednou za mými zády a jemně sevřel jedno moje zápěstí. Moje tělo na jeho dotyk a blízkou přítomnost reagovalo automaticky – strnula jsem do pozice nehybné sochy.

„Čekal jsem, že se napneš. Ale jestli se ti podaří uvolnit se, dám ti svoji bundu,“ řekl a já otočila hlavou dozadu, abych se přesvědčila, že ji opravdu má. Já jsem si ji nebrala - snažila jsem se být co nejrychleji venku, abych zahnala žízeň – a navíc jsem ji ani nepotřebovala. Ale oni byli zvyklí chovat se lidsky, vždyť byl začátek prosince. I tak mi to ale nedávalo smysl, běžel hned za mnou, a nezdálo se mi, že by měl zrovna čas na to si oblékat bundu.

Prokoukl moje myšlenky a dal mi na ně vysvětlení. „Je to trochu podvod. Alice na mě stihla zakřičet, ať si ji vezmu, těsně předtím, než jsem vyběhl z domu.“

„Nemohl bys mi ji prostě jen dát? Nemám zrovna myšlenky na to, jak se uvolnit,“ snažila jsem se to zamluvit.

„Chápu, že chceš lovit. Dobře,“ řekl, pustil mé zápěstí, poodstoupil dozadu a já se začínala radovat z vítězství, „můžeš pokračovat v lovu.“ Pocit vítězství byl rázem pryč.

„A dáš mi tu bundu, prosím?“ zkusila jsem to ještě i s kouzelným slůvkem a otočila se na něj s dlaní přidržující trhlinu.

„Ne,“ odpověděl s úsměvem, „a to ani když tak prosíš, i když v jiné situaci bych ti za toto slůvko splnil cokoliv.“

Začala se ve mně zvedat vlna vzteku. Proč mi tohle dělá?! Jakoby nestačilo, že mě spalují plameny, ještě mě prudí on.

„A nemohl bys mi tu bundu dát teď a já se uvolním, až budu po lovu?“ žadonila jsem a snažila se to nějak obejít. On se ale zdál neoblomný…

Přemýšlela jsem nad svými možnostmi  a napadaly mě tři. První je, že půjdu lovit s roztrhaným tričkem na hodně špatném místě, a ta rozhodně nepřipadala v úvahu. Druhá zahrnovala útok na něj s rafinovaných svléknutím bundy z jeho ramenou, což ovšem bylo naprosto beznadějné. Zbývala mi třetí možnost – uvolnit se. Ale jak se mám uvolnit, když s ním budu v tak těsné blízkosti?

Nasucho jsem polkla. Nebyla jiná možnost, jeho přítomnost jsem potřebovala, aby mě v případě krize včas zastavil.

„Zkusím to,“ řekla jsem nakonec a doufala, že se mi to povede pokud možno co nejdřív.

Jeho tvář rozjasnil úsměv a pomalu se ke mně přiblížil. Už jen z tohoto gesta jsem cítila, jak se mé tělo napíná, a snažila se zachovat klidnou hlavu. Potřebovala jsem to zvládnout co nejrychleji, abych už konečně mohla uhasit ty plameny bez strachu, že mi něco leze, a i když by mi to v tu chvíli bylo asi jedno, později bych toho litovala.

Posledním krokem zkrátil vzdálenost mezi námi a vzal mou volně visící ruku do svého sevření. Věděla jsem, že jsem ztuhlá, ale nedokázala to nijak ovládat.

„Nic to není,“ snažil se mě přesvědčit i on. Chovala jsem se absurdně, ale já to nedokázala jinak. Ještě ne.

„Já vím. Dej mi chvilku.“ Zavřela jsem oči a pokusila se zhluboka nadechnout, čímž jsem rozvířila plameny, kterých jsem si ale snažila nevšímat. Snažila jsem se dýchat pravidelně a myslet na to, že se opravdu snaží, že už dostatečně ukázal svoji lepší stránku a že bych mu konečně mohla dát šanci.

Vzpomínala jsem na všechny okamžiky, kdy mě překvapovalo jeho milé chování…

A konečně se mi to podařilo. Poprvé jsem se v jeho blízkosti uvolnila, i když za to mohly částečně zavřené oči. „Zvládla jsem to,“ promluvila jsem a překvapil mě můj hlas. Pokaždé, když jsem s ním mluvila, byl křečovitý, ale teď jako bych to snad říkala Esmé nebo Emmettovi, byl dokonale uvolněný.

„Dokážeš to i s otevřenýma očima?“ zeptal se trochu nejistě, což jsem nepochopila.

Nebyla jsem si jistá, ale zkusit jsem to mohla. Ještě předtím jsem si však chtěla něco vydobít.

„Ale bundu dostanu i tak, ne?“ zeptala jsem se v očekávání na kladnou odpověď.

„Ano, bundu ti dám.“

Otevřela jsem oči a snažila se zůstat stejně uvolněná jako předtím, ale cítila jsem, jak při pohledu na něj mírně zatínám svaly. Už jsem to ale dokázala překonat, už tam nebylo tolik odporu jako dřív. Dokázala jsem se smířit s představou, že mě prostě jen drží. Teď už jsem věděla, že to časem nějak zvládnu…

„Teď už mi půjčíš tu bundu? Prosím?“ zeptala jsem se a snažila se být milá, i když mi to ztěžovaly jisté okolnosti.

„Myslím, že si ji zasloužíš, takže ano,“ řekl mile a usmál se.

Převrátila jsem ruku dlaní vzhůru, aby mi ji do ní mohl položit, ale on jako by si ani nevšiml její polohy, stáhl z ramen bundu a sám mě do ní začal oblékat. Byla jsem natolik překvapená, že jsem ani nestihla odporovat a už jsem měla nastavenou ruku v rukávě a on čekal na tu druhou, která stále zakrývala odhalené místo.

Po chvíli váhání jsem bleskovou rychlostí vyměnila ruce a stále ještě v mírném šoku nastavila druhou ruku, která mi okamžitě zajela do druhého rukávu a já tak mohla konečně schovat to ošemetné místo.

„Dík,“ zamumlala jsem potichu, když jsem dopínala zip.

„Nemáš zač,“ řekl a mně se zdálo, že jsem slyšela v jeho hlase překvapení. To to bylo opravdu tak nečekané?  Vážně jsem se k němu v posledních dnech nikdy nechovala… líp?

Nechala jsem ty otázky plavat, protože tu byla věc, která se nedala odsouvat. A on to věděl, nechal mě, abych konečně ulevila svému hrdlu. Rozběhla jsem se směrem, kam jsem běžela ještě předtím, než jsem narazila na pach jelena. A on mi nechával volný prostor, pouze pečlivě hlídal okolí…

***

Nechtěla jsem se od svojí dnes už snad poslední oběti odtrhnout, i když už byla téměř prázdná. Schválně jsem pila pomalu a s každým dalším polknutím ještě zpomalila. Čekala mě totiž další lekce, která nebude zdaleka tak kratičká, jako byla ta předchozí.

„Zdržuješ to schválně, viď?“ zeptal se poťouchle a prokoukl mé úmysly. Chtěla jsem se z toho dnes vyvléct, měla jsem pocit, že jsem toho zažila na jeden den až moc. Ale věděla jsem, že mé přání nebude vyslyšeno…

„Dám ti nabídku,“ začal a já okamžitě zbystřila, „když ti to půjde, nemusíme to zkoušet tak dlouho. Záleží jen na tobě.“ To bylo fér, a já se tu nabídku rozhodla využít.

Dopila jsem moji dnes už šestou oběť a konečně se cítila normálně. Po tom nekonečném utrpení to byl úžasný pocit. Položila jsem krk lišky opatrně na zem a stoupla si. Letmo a pokud možno nenápadně jsem se prohlédla, abych zjistila, jak vypadám, ale nejspíš to viděl. Mojí útěchou bylo, že jsem vypadala relativně slušně.

„To se mi zdá jako dobrý nápad, beru ho,“ prohodila jsem a snažila se znít neutrálně. Doufala jsem, že to opravdu nebude na dlouho, když už se mi to jednou podařilo. A navíc - dokázala jsem se s tím vevnitř tak trošku vyrovnat.

„Jsem rád, že alespoň v něčem ti dokážu udělat radost,“ řekl jen tak mimochodem, ale cukající koutky už zakrýt nedokázal. Kruci, přece jen to neznělo tak ledabyle. V tomto se musím v nejbližší době zlepšit…

Zvedl se ze svého místa pozorovatele a pomalu se rozešel směrem ke mně. Včas jsem si uvědomila své pomalu se zatínající svaly a snažila se je uvolnit. Musela jsem se pousmát nad myšlenkou, že se mi to opravdu daří.

„Lepšíš se,“ poznamenal. I on si toho všiml.

„Já vím,“ zašeptala jsem. Uvědomila jsem si, že už mi není jeho přítomnost tak odporná jako dřív. Nevěděla jsem, co za tím stojí – možná jsem konečně dokázala vzít v potaz všechny ty dny, kdy se snažil být milý a vytrval i přes všechny mé negativní reakce.

Jemně chytl moji ruku a zadíval se mi do očí. Prsty pomalu propletl s mými a já se snažila nezpanikařit. Jeho přítomnost už jsem sice dokázala snést, ale i to mělo své meze. Neustále jsem si opakovala, že je to jen obyčejný dotyk, nic víc. Jeho oči mě zkoumaly, zjišťovaly, co všechno si ještě dnes může dovolit. Ten pohled byl ale natolik intenzivní, že jsem začala nervózně těkat očima po okolí.

„Uvolni se, prosím,“ lehce pošeptal a já si uvědomila, že už jsem zase v křečovité poloze. Snažila jsem se přijít na způsob, jak se uvolnit, a tak jsem zavřela oči a snažila se zhluboka a pravidelně dýchat. Předtím mi to přece pomohlo…

A i teď jsem po jisté chvíli cítila, jak ze mě ta strnulost opadává. Byla jsem ráda, že s tím pomalu začínám umět pracovat…

„Něco zkusím, snaž se zůstat uvolněná,“ promluvil a vypletl spojené prsty. Okamžitě jsem otevřela oči, ale nikde jsem ho neviděla. Když jsem ucítila jeho ruce, jak se mi obtáčely kolem pasu, zpanikařila jsem a prudce se otočila. S vyděšeným výrazem jsem sledovala, jak se usmívá.

„To taky není špatná poloha,“ zkonstatoval a já si uvědomila, že jsem na něj celým tělem nalepená a okamžitě jsem se začala odtahovat. „Bello, uklidni se. Není to nijak strašná poloha,“ začal mě přesvědčovat, a když jsem se dostala na konec délky jeho paží, nechtěl rozpojit prsty, které by mě propustily z té těsné blízkosti.

„Pustíš mě, prosím?“ třepal se mi hlas.

„Až se uvolníš a budu tě moct sevřít v objetí, pustím tě,“ řekl a já nasucho polkla. To mi dělá naschvál?

„To asi nepůjde. Nebylo toho na jeden den už dostatek?“ zeptala jsem se a opět se snažila vyjednávat.

„Vlastně mám ještě padesát dva minut, a pevně doufám, že tě za tu dobu dokážu přesvědčit o tom, že to nic není.“ Do háje, vážně má ještě tolik času?

„A pak mě pustíš?“ stále jsem si jela svou. Chtěla jsem mít nějakou jistotu, něco, čeho jsem se mohla držet.

„To si budu muset ještě rozmyslet.“ Z hrdla jsem vypustila slabé zavrčení. Nelíbilo se mi, jak si se mnou hraje. „Je zábavné tě pozorovat. Byl jsem pevně přesvědčený o tom, že na mě budeš při jakémkoliv doteku vrčet, cukat sebou, snažit se bránit a já nevím co všechno, a ty jsi místo toho tak plachá…“

„Byl bys snad radši, kdybych ti za to tvé chování chtěla urvat hlavu?“ odsekla jsem naštvaně.

„Ne. Líbí se mi to,“ zašeptal s úsměvem a mě tím naprosto vyvedl z míry. Pochybovala jsem, že se mi někdy podaří ty křečovitě zaťaté svaly uvolnit. Ne teď a už vůbec ne v jeho náručí.

„Pusť mě, prosím,“ zkusila jsem to naposledy. Měla jsem co dělat, abych se slyšela, ale byla jsem si jistá, že on to slyšel. A i kdyby ne, moc dobře to mohl vyčíst ze rtů a mého pohledu.

„Až se uvolníš,“ odpověděl a přiblížil se ke mně, protože poznal, že já to nedokážu. Přitiskl se ke mně a ruce obkroužil okolo mých zad. „Uvolni se, nezapomeň, že je to jenom objetí, nic víc nikdy nebude, slibuju. Je to jenom objetí,“ šeptal mi do ucha a rukama hladil má záda.

Musela jsem to dokázat, neměla jsem jinou možnost. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na jeho slova, na jejich význam. Ale měla jsem strach, že teď už nebyl problém jenom v nenávisti k němu, kterou jsem možná začala pomalinku bourat. Hlavní problém byl ve mně. Měl pravdu – byla jsem plachá. Neskutečně plachá, ale nedokázala jsem s tím nijak hnout…

Po neskutečně dlouhé době, kdy jsme tam jen tak stáli a on mě stále uklidňoval, jsem se konečně dokázala malinko uvolnit. Po nesčetněkrát vyslovené větě a ujištění, že je to jen hloupé objetí, jsem tomu konečně začala věřit, v plicích mi začal proudit vzduch a jeho vytrvalé pohyby rukou mi začaly být příjemné.

Přemýšlela jsem o tom. Byl na mě hodný, opravdu se snažil, jak nejlíp mohl a jak jen jsem mu to já dovolovala. A nakonec mi to nepřišlo tak hrozné. Prostě jen objetí, a to dokonce bez nějakého extrémního odporu k němu…

Už jsem byla uvolněná, i jeho slova utichla. Ale bylo mi jasné, že takto bychom Lilith nikdy nepřevezli. Musela jsem se taky zapojit…

„Jsem v dost špatné pozici, nemyslíš?“ zeptala jsem se jej s naprosto klidným hlasem.

„Pro začátek ucházející. Dneska jsi udělala větší pokrok, než jsem čekal.“

„Takže sis myslel, že to nezvládnu?“ zeptala jsem se překvapeně a podívala se na něj. Bylo to zvláštní – pozice, v jaké jsme se nacházeli, a hovor, který jsme vedli, byl trochu rozporuplný.

„Upřímně, po tvojí reakci jsem v to moc nedoufal,“ řekl potichu a zadíval se mi omluvně do očí.

„To mi teda moc nevěříš,“ řekla jsem a dokázala do toho zavést i trochu humoru. Najednou to bylo všechno snazší.

„Slibuju, že se polepším,“ řekl a usmál se. Tento úsměv mi ale přišel tak nějak jiný, opravdový…

„Můžeš hned. Protože bych se měla taky zapojit… Zkusím to, ale nic neslibuju,“ dodala jsem ještě a plně se soustředila na úkol, který jsem si vymyslela.

Pomalu a hodně nejistě jsem si opřela hlavu o jeho hruď. Překonání i tak krátké vzdálenosti ve mně vyvolalo nepatrné ztuhnutí, které jsem ale dokázala odstranit hned, jakmile jsem našla tu správnou pozici. Všechno to mělo být přirozené, ale nebylo. Nebylo, protože to bylo hrané, a každé divadlo se musí nějakou dobu trénovat. Nakonec se mi podařilo zapojit i ruce a obtočit je kolem jeho pasu podobným způsobem, jako obtáčely ty jeho mě.

„Vážně bych ti měl víc věřit,“ zašeptal a já se spokojeně usmála.

Zvládla jsem to…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Cathlin (22.03.2012 22:10)

Začínám přemýšlet, jestli Bella vůbec rozumí sama sobě. Co je to tedy, co ji nutí Edwarda odmítat? Nenávist nebo jen prostý stud??? Pane jo, to by tedy bylo překvapení. Raději nenávidět, než dát najevo, že se prostě a jednoduše stydím.
Jinak tedy - abych Bellu a její zarytou averzi (ať už má jakýkoliv důvod) lépe pochopila, musím si na Edwardově místě představovat někoho nechutného. Problém je v tom, že snad nikoho tak nechutného, kdo by uměl tak hezky mluvit a měl to v hlavě tak srovnané jako on, prostě neznám! Ale bojuju s tím, co se dá!

2)  Fanny (05.09.2011 15:03)

Zlepšuje se opravdu a rychle a přjde mi, že už to není o překonání nenávisti, že by to bylo třeba i něco víc? Žádné divadlo, ale realita?

1)  ODCULTI (05.09.2011 11:00)

juhuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu

mam stesti ze sem nemocna muzu si cist i kdyz zvracet snad nebudu ale nadhera novou pls

1