Sekce

Galerie

/gallery/Nedobrovolně%20novorozená.jpg

Cullenovi se stěhují. Jak to působí na Bellu? A co když bude ve špatný čas na špatném místě? Ještě není schponá se ovládat, říct si ne. Nechá se zlákat lahodnou vůní...

Edward se snaží, ale jí se až příliš vtírá na mysl scéna z minulosti...

Konečně zjistí, k čemu slouží její dar. Ale bude jí momentálně k užitku, nebo spíš ke škodě?

Přeji příjemné čtení. :))

 

15. kapitola - Mlha

 

Bella:

Jeli jsme auty – kvůli mně. Za normálních okolností by letěli první třídou v letadle, ale jelikož jsem s nimi jela i já, museli se spokojit s méně pohodlným přemístěním, protože by ten let víc než stoprocentně nedopadl vůbec dobře.

Jela jsem s Alicí a Jasperem, kteří byli naprosto tiší a jedinou jejich činností byly vzájemně opětované zamilované pohledy a já se tam tak tím pádem cítila navíc. A proto jsem se snažila bloudit v myšlenkách a přemýšlet o všem možném, abych jim tak umožnila alespoň trochu soukromí, které jsem jim stejně navzdory všemu nemohla dopřát.

 

Bylo to… zvláštní. Měli jsme se stěhovat, ale ve skutečnosti jsme se jenom přemisťovali. Všechno tam zůstalo. Nevzali si s sebou téměř nic. Nemohla jsem to pochopit. Prostě se jen tak přesídlili z místa na místo, které si měli v plánu nově vybavit vším, co potřebovali, vším, co měli v Catamarce a nevzali si to.

Připadalo mi to jako dva příběhy, společně související, ale přitom každý naprosto odlišný. Ten první patřil jim – byl to jejich život, osoby navzájem spojené silnými pouty. A ten druhý se měnil pokaždé, když si změnili místo pobytu. Začali odznova, jako malé, pubertální děti adoptované velice mladým párem.

Všichni byli naprosto v pohodě, vůbec jim to nevadilo, nepřišlo jim to divné nebo nepříjemné… Spíš bych řekla, že je to naopak. Oni se těšili? Nebyla jsem si tím ale jistá.

Zato já se nestěhovala moc ráda. Vlastně ani nevím proč, možná snad proto, že si tím vysloužím nový a větší pokoj - jak mi Esmé neustále připomíná -, a jakožto konzervativní člověk změny ráda nemám. Nebo možná proto, že budu zase o kus dál od všech, které mám ráda a které už nebudu moct nikdy spatřit. Taky možná proto, že jsem poslední dobou měla až moc šancí začít znovu a nikdy to pro mě nebyla výhra…

Mé chmurné myšlenky podtrhovalo pálení v krku, které o sobě dávalo už zase znát a vtíralo se mi do mysli jako odporný červ. Bylo to šílené, jak se celý můj život najednou točil jen kolem touhy po krvi a jejího uspokojení. Tolik jsem to nesnášela! Ale nebylo nic, co bych s tím mohla dělat…

Na lovu jsem byla s Carlislem a Esmé těsně předtím, než jsme odjeli. A to proto, abych cestu vydržela. Respektive abych ji vydržela s pomocí jen jednoho občerstvení v podobě úschovných lahví v kufru, po kterých se mi sbíhaly sliny a ústa plnila jedem, jen při pouhém pomyšlení na ně. Všem totiž bylo jasné, že nevydržím více jak třídenní jízdu autem – a to jen kvůli tomu, že jsme za dne porušovali rychlostní předpisy a v noci jsme je všechny porušovali mnohonásobně - bez toho, aniž bych v nějaký děsivě šílený moment nevyrazila dveře auta a nevrhla se po prvním rodinném voze, který se mi připlete do cesty.

A to mě zase přivádělo na myšlenky, že jim přidělávám jen samé starosti. Vlastně jsem pořádně nechápala, proč to všechno pro mě dělají. Oni sami z toho nic neměli, jenom práci a starosti navíc…

 

Měla jsem čas myslet na spoustu věcí. A popravdě mě to pěkně sžíralo, obzvláště před uplynutím mojí dvoudenní krmné lhůty. To byla snad nejhorší doba, jakou jsem kdy před lovem zažila, protože v autě se nedalo nijak odreagovat. Byl tu sice Jasper, který na mě co chvíli pouštěl svoji vlnu klidu a pohodlí, až ji nakonec nechal viset ve vzduchu nastálo, ale i tak to moc nepomáhalo. A jsem si plně vědoma toho, že si to myslím pokaždé, ale tentokrát jsem byla vážně vděčná úplně nejvíc, když mi Jazz oznámil, ať si ty láhve vezmu, protože už dál nesnese mé emoce – respektive touhy svařující se s bolestí. Věděla jsem, že jsem dostala své jídlo s předstihem, ale nijak mě to netrápilo…

 

Tušila jsem, že už jsme hodně blízko. A mé tušení bylo správné, co jsem ale nečekala, byl pohyb, který učinil Jazz volantem, aby se tak dostal do… zarostlého lesa?

„Opravdu se chcete zabydlet uprostřed sto let prorostlého a člověkem nijak netknutého lesa?“ optala jsem se nevěřícně.

„No, vlastně se chceme zabydlet v našem starém domě, sice přes sto let netknutého, zato útulného a nikým neobjeveného,“ odpověděla mi Alice, otočila se tváří ke mně a usmála se na mě. Čekala jsem, co za úžasný příbytek se vyloupne z tak zvláštního prostředí.

A čekání se vyplatilo. Jestli byl jejich dům v Catamarce nádherný, tak nevím, jak bych popsala sídlo, které přede mnou nyní stálo. I když na první pohled vypadalo neobydleně a tak trochu strašidelně, při pohledu z jiné perspektivy jsem viděla tu nádheru, která se za tím skrývala. Možná jsem právě pochopila, proč všichni vyslovovali to slovo Forks s jakousi nepopsatelnou úctou a nadšením. K tomuto domu se totiž dalo přiřadit slovo domov.

„Tak Bells, vítej ve Forks. Toto je dům, který skrývá spoustu našich nejtajnějších vzpomínek. Proto jej máme všichni tak strašně rádi,“ uvedla mě do správného světla Alice.

„Je úžasný,“ zmohla jsem se pouze na vydechnutí.

„Počkej, až ho uvidíš vevnitř,“ zasmála se a já začala automaticky vystupovat z auta společně s ní.

Mezitím už přijeli i ostatní a užívali si pohled na jejich obydlí. Neměla jsem ani ponětí, jaké to je – vrátit se někam po sto letech nebo možná i více.

„Tak už pojďte. Musíme to uklidit vevnitř, bude tam spousta práce,“ začala všechny po chvíli komandovat Alice. Všichni ji ale bez protestování poslechli a zamířili ke vchodovým dveřím.

 

***

 

Všechno už bylo zbavené prachu a kdejakých nečistot, vypadalo to tu jako z pohádky, i když to tu zatím bylo vybavené pouze velmi starým nábytkem. Esme už ale nový objednaný měla, takže stačilo jen pro něj dojet. Alice plánovala velké nakupování oblečení a bot , nejspíš v rozměrech, které jsem si nedokázala ani představit, takže jsem byla ráda, že se toho nemůžu zúčastnit, i když ona by mě určitě nejradši vzala sebou. Nejspíš budou muset jet několikrát, protože se jim to do aut všechno najednou nevleze. Docela jsem litovala hlavně muže, protože nevypadalo, že by se z toho mohli vykroutit…

„Bello, doneseš mi prosím z kufru Carlisleova auta nějaké věci, které jsme si dovezli? Není zamklé,“ volala na mě odněkud Esme, zatímco já jen zkoumala dům a pozorovala všechny ostatní.

„Jistě, hned ti to přinesu,“ odpověděla jsem jí, jen aby věděla, že jsem se na ni nevykašlala.

Vyšla jsem z domu a zamířila ke Carlisleově černému autu, zatímco jsem pozorovala přírodu kolem. V dálce jsem slyšela přijíždět nějaké auto. Vůně lesa byla ohromující, a tak jsem se nadechla zhluboka, abych si mohla všechny její směsi užít víc.

Myslet na to, že jsem to neměla dělat, už teď bylo pozdě. Uslyšela jsem zvuk rychle jedoucího auta a následné skřípání brzd, které přehlušil náraz o strom a křik nějakého muže.

Mou mysl zaplavila ochromující vůně lidské krve a postupně zaplavila celé moje tělo. V krku se mi vmžiku rozdrásaly úmorné plameny dosahující neuvěřitelného žáru. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než že chci uhasit plameny v krku tím, kým byly rozdmíchány.

Až teď jsem si uvědomila, že už vlastně běžím. Uslyšela jsem ještě někoho zakřičet: „Bello, ne!“ Nebyla jsem ale schopná zamyslet se nad významem těch slov. Ta spalující touha byla nesnesitelná. Po necelém měsíci zvířecí stravy mi to přišlo jako vysvobození – konečně to, po čem doopravdy toužím.

Ačkoliv jsem byla popoháněna skvostnou vůní, nemohla jsem si nevšimnout, že mě někdo pronásleduje. Snažila jsem se to ignorovat, ale měla jsem pocit, že je rychlejší, že je čím dál blíž.

„Bello, stůj!“ zakřičela na mě osoba, co byla stále blíž. Proč to dělá? Proč mě nenechá na pokoji? Já chci jenom upokojit svou žízeň, svou potřebu…

„No tak, Isabello, to přece nechceš udělat!“  Nevím, co mě naštvalo víc – jestli to, že mě stále pronásleduje, nebo to, jak mě oslovil. Už byl ale hodně blízko a já nemohla dovolit, aby mě předběhl a vzal mi tak mou kořist, ke které jsem teď už měla hodně blízko. Navíc tu byl ten zatracený pud sebezáchovy a všechno na mě křičelo, že se mám okamžitě otočit.

Poslechla jsem své instinkty i napříč nevoli, kterou jsem v sobě z toho pohybu cítila. Nechtěla jsem protahovat ten okamžik, kdy se rty dotknu té dokonalé tekutiny.

Když jsem v prvním okamžiku nikoho nespatřila, naprosto mě ovládl vztek. Neměla jsem náladu na to, aby si teď se mnou někdo zahrával. Během vteřiny jsem však ležela na zemi, neboť na mě někdo zaútočil z koruny stromu a jedním plynulým pohybem mě strhl pod sebe. Snažila jsem se vyprostit z pod toho těla, které mě věznilo. Ani jsem nevěděla, kdo to je.

To se ovšem změnilo, když si mě důvěrně známým pohybem přetočil směrem k sobě. Jediný rozdíl v té situaci byl, že si mě nyní přetáčel tak, abych mu viděla do očí, kdežto předtím to bylo naopak. Jen jedna věc mi teď proudila v hlavě stále dokola…

 

Chytil moji levou ruku do železného sevření a jedním prudkým škubem si mě jako kus hadru přetočil. Ležela jsem na břiše, levou ruku zkroucenou do absurdně nemožné polohy. Najednou jsem ucítila ostrý, nesmírně bolestivý, zášleh a slyšela svůj vlastní uši rvoucí výkřik…

 

Nemohla jsem se toho obrazu v mé hlavě zbavit. Ta situace byla natolik podobná, stejně děsivá, s rozdílem, že teď jsem tak nějak čekala, co přijde, a já s tím nemohla vůbec nic udělat…

„Bello, neboj se, neublížím ti. Chci jen, aby ses nenapila lidské krve, protože to ty sama přece nechceš! Mysli, Bello!“ hučel do mě slova, kterým jsem moc nevěnovala pozornost.

Bála jsem se. Neskutečně jsem se bála, protože jsem věděla, že je teď situace přece jen jiná. Předtím tam všude stála jeho rodina, které ho ode mě odtrhla. Teď tu nebyl nikdo, kdo by ho zastavil, až mě bude cupovat na kousíčky…

„Isabello! No tak! Přestaň se mě bát! Já ti neublížím! Jen ti chci pomoct!“ Doslova na mě křičel, abych si z těch slov něco vzala. Ale já měla před očima stále ten samý obraz, kterého jsem se nemohla zbavit.

To mravenčení jsem si uvědomila, až když bylo strašně silné a značně nepříjemné. Čekalo jen, až jej vypustím z těla a dám mu tak prostor pro jeho využití. A já jej přivítala s otevřenou náručí. Neskutečně se mi ulevilo, i když jsem vlastně stále nevěděla, k čemu slouží a jestli mi vůbec pomůže, ale tak nějak jsem tušila, že právě proto ho mám…

Uvolnila jsem ho z mého těla a sledovala jeho reakci.

Celou dobu se do mě vpíjel prosícíma očima. Prosícíma? Až teď jsem si začala zpětně přehrávat jeho slova.

Velmi rychle to ale přerušil jeho výkřik, ani ne bolestný jako spíš udivený a vystrašený.

Podívala jsem se na sebe a viděla svou bílou mlhu. Jeho ruce, které mi silně svíraly paže, nešly dost dobře vidět, protože je obklopoval mnohem hustější proud mlhy. Ale síla jejich stisku slábla navzdory tomu, že je měl stále ve stejné poloze a nepřišlo mi, že by stisk povolovaly. Skoro jako by se jejich hmotnost a síla ztrácela.

To všechno jsem stihla zaregistrovat jen během výkřiku, protože jakmile si i on uvědomil, že jeho ruce ztrácí sílu, okamžitě ze mě odskočil a s vyděšeným výrazem v očích si je prohlížel.

Ale jakmile jsem byla volná, pochopila jsem, co se stalo, a bála se, co přijde. Slyšela jsem přibíhat asi tři další a to mi tak trochu dodávalo naději, že tomu člověku možná neublížím. V krku jsem měla neskutečný žár, ale zakázala jsem si nadechnout se. To mi malinko pomáhalo, ale nic neměnilo na tom, že jsem chtěla ten žár uhasit. A věděla jsem, že už by mi Edward nepomohl.

Jako první dorazil Emmett. Nechápavě se díval na Edwarda a chtěl mi zabránit v jakémkoliv dalším pohybu, protože jsem se nebezpečně cukala na zemi. Snažila jsem se bojovat s tou touhou, ale přemáhala mě. Věděla jsem, že už to dlouho nevydržím.

„Nedělej to!“ zařval na něj Edward a ve mně se zhroutila naděje v podobě záchrany.

„Proč? Vždyť ho vysaje, už to nevydrží! Proč jí nepomůžeš?“ nechápavě se ho ptal a už se nade mnou skláněl, když ho Edward z boku srazil k zemi. Zavřela jsem oči a snažila se z posledních sil, které mi ještě zbývaly, přemoct toho netvora ve mně.

„Něco dělá, nevím jak, ale ochromila mi na chvíli ruce!“ křičel.

„Já jí věřím,“ ozval se Alicin hlas.

Vzpomněla jsem si, že ta mlha na něj nějak zapůsobila a že ji musím stáhnout, pokud se chci dočkat pomoci. A já chtěla pomoc, čekala jsem na ni jako na smilování. Okamžitě jsem mlhu stáhla, tak rychle, že jsem to ani nečekala.

Ale mé druhé já v ten moment zvítězilo a přebilo všechno dobré, co proti němu doposud bojovalo. Už jsem neměla sílu s ním soupeřit, vyhrálo. Chtěla jsem konečně uhasit ty plameny, potřebovala jsem to!

Otevřela jsem oči a hbitě se vymrštila na nohy, rozhodnutá co nejdřív ukojit svou žízeň...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Any12

5)  Any12 (23.12.2011 12:17)

Chápeš to úplně správně. :) No, nehodí, no... Ale o to to bude zajímavější, nemyslíš? :D

Cathlin

4)  Cathlin (22.12.2011 14:24)

No tedy - takže jestli to dobře chápu, mlha bere sílu upírům, kteří na ni útočí... Mno, tak to jí asi těžko někdy ještě někdo přepere. B) A vlastně se jí to ani tolik nehodí, pokud se to nenaučí ovládat vůlí.
A jo jo! Edward zachránce a ochránce, to beru! A Bella, která stále třestí za krví... A Forks jako jejich starý domov! To zní moooooc dobře.! ;) ;) ;)

Lampas

3)  Lampas (26.08.2011 10:23)

2)  ODCULTI (08.08.2011 14:20)

hezka kapitola fakt povedena teim se na novou

1)  ODCULTI (08.08.2011 14:20)

hezka kapitola fakt povedena teim se na novou

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek