Sekce

Galerie

/gallery/bella red eyes.jpg

Osud si svojí cestičku vždycky najde, jen se mu někdy možná musí trochu pomoct...

Nechtěla jsem přemýšlet nad událostmi, které mě tak znepokojovaly. Vlastně jsem nechtěla přemýšlet vůbec. Ale to mi nebylo dopřáno. Naopak. Bez sebemenších problémů jsem dokázala myslet a vzpomínat na několik věcí najednou. A i když jsem si připadala přepitá, nepříjemné škrábání v hrdle se ozvalo hned po příchodu do chaty. Ať jsem myslela na cokoliv, ať jsem se později jakkoliv snažila vytěsnit pocit žízně a plíživou touhu po dalším napojení, nenastala jediná vteřina, kdy by krev nezabírala část mých myšlenek a podvědomých plánů. Hnusila jsem se sama sobě. Už proto, že při vzpomínce na sladkost krve člověka, jsem měla chuť okusit ji znovu. Výčitky svědomí jsem si musela téměř vnucovat. Moje nové já, které se mi nelíbilo, ale které bylo silnější než cokoliv jiného, mi našeptávalo, že je to tak v pořádku, že je mojí přirozeností živit se lidskou krví, že to tak má být.
V koutku mysli jsem si uvědomovala neutuchající opatrnost a nelibost z přítomnosti dalších... upírů. Stále jsem se maličkou částí bytosti chystala utéct, ale něco mě pevně drželo v místnosti a vnucovalo mi pocit klidu a bezpečí. Nevyznala jsem se sama v sobě, ale do nenávratna zmizela chuť bádat ve svých pocitech, touhách a nitru.


Jasper mě zpovzdálí pozoroval. Věděla jsem o něm, cítila jsem ho, ale jeho blízkost mi nijak nevadila. O ostatních jsem věděla, ale neviděla jsem je. Za dveřmi do dalšího pokoje jsem tušila Alici a vytratil se tam Emmett. V patře nade mnou musel být Edward a blonďák. A pak, na terase za domem, byli další dva. Celkem sedm bytostí a já. Když jsem si jejich počet uvědomila, nutkání utéct zesílilo. Jasper se mírně zamračil a mě obestoupil klid.
,,To nemyslíš vážně, Edwarde!“ ozval se ženský křik. Její zloba mi rezonovala v uších a pálila na kůži. Spletla jsem se. V patře nade mnou nebyl Edward s blonďákem, ale s nějakou dívkou. Podle hlasu mladou.
,,Kam se najednou vytratily ty tvoje řeči o zodpovědnosti a postavení se k tomu čelem? Kam zmizelo to tvoje Je to moje chyba, ale postarám se o ni a nedopustím, aby tím trpěla ještě víc, než je nutné? Co se stalo s tím tvým mučednickým Kdybych se nechal zničit, nemělo by to už stejně žádný význam? To tě ta tvoje sebenenávist a sebemrskačtsví připravily i o ty poslední zbytky rozumu? To se chceš užírat výčitkama svědomí a nám nechat na krku novorozenou?“
,,Rose, prosím... je nás slyšet,“ zašeptal Edward, ale já dokonale slyšela každé jeho slovo.
,,Tak ať! Ona za to nemůže a ty to moc dobře víš. Je mi jí líto, strašně moc líto! Ještě před pár dny jsme ji potkávali ve škole, měla svůj život, rodinu, přátele a sny. Stejně jako kdysi já. Jenže víš co? Já alespoň umírala. Moje přeměna se svým způsobem dá ospravedlnit. Její ne. Oba dobře víme, že když už jsi za ní skočil pod kola té dodávky, mohl jsi ji zastavit. Nemuselo se vůbec nic stát. Mohla dál žít a ten chlap v lese taky.”
,,Myslíš si, že to nevím? Zničil jsem její život, můžu za smrt toho muže a když se Bella rozhodne pro... klasičtější způsob obživy, jsem zodpovědný i za všechny ty další. Já to moc dobře vím, Rosalie. Řítila se na ni dodávka a zabilo ji škrábnutí do prstu a moje slabost. Celý zbytek věčnosti si to budu vyčítat.” Edward mluvil tak tiše, že jsem se musela hodně soustředit, abych mu rozuměla.
,,Jo, ale koukej si to vyčítat tady a ne na Aljašce, nebo kams to chtěl utéct,” zasyčela Rosalii a snad v té samé vteřině bouchly dveře.
Nastalé ticho mělo k přirozenosti hodně daleko.

,,Nechtěl zmizet, chystal se jen na lov,“ promluvil Jasper nečekaně. Zkoumavě si mě prohlížel. Nedokázala bych říct proč, ale ulevilo se mi. Nerozuměla jsem sama sobě. Sklonila jsem hlavu a rychle kývla.

,,Budu mít pořád... žízeň?“ I pouhé vyslovení toho slova mě stálo hodně sil a způsobilo krátké rudé zatmění před očima.

,,Nemá smysl lhát. Nikdy se neztratí, ale časem se naučíš ji téměř nevnímat.“ To nebylo to, co jsem chtěla slyšet.

,,Jak často budu muset pít?“

,,Ze začátku častěji, třikrát týdně určitě. Čím budeš starší, tím déle vydržíš bez větších problémů bez krve. Intervaly se budou pomalu prodlužovat. Mně třeba stačí lov jednou za dva týdny.“

,,A kolik času to trvalo?“

Jasper se ušklíbl. ,,Něco málo přes sto let.“

Vyrazil mi dech. Edward říkal, že můžu žít věčně, ale asi jsem si neuměla to věčně představit. Sto let. Přes sto let. Tak starý by nikdo neměl být. A něco mi našeptávalo, že Jasper nepatří k těm úplně nejstarším.

,,Bello, můžou sem přijít i ostatní? Nebude ti jejich přítomnost vadit?“ Jasper si mě prohlížel, jako kdyby chtěl vidět něco mnohem víc, než bylo možné pouhým pohledem. Nechtěla jsem, aby se ke mně kdokoliv přiblížil víc, než už byl. Hrozně moc jsem nechtěla. Ale věděla jsem, že je to zbytečné. Dříve nebo později setkání s ostatními nezabráním. Připadalo mi tedy lepší potkat se dříve, mít to za sebou a pomalu si zvykat. Přikývla jsem. Nechápala jsem jak, ale snad ještě dřív, než jsem pohyb dokončila, se otevřely dveře.

Všichni byli nadmíru opatrní. Až jsem chvilku měla chuť se smát. Připadala jsem si jako zvířátko, které je nutné nevyplašit.

Představila se mi Esmé. To jí patřil hlas, který mě provázel ve chvílích té největší bolesti. To ona se o mě starala a konejšila mě. Dokázala jsem se na ni i přes strach a vnitřní napětí usmát. Blonďák byl Carlisle, Esmenin manžel a otec ostatních. Alice mě krátce objala a oznámila mi, že si budeme rozumět. Emmett a Jasper mě neustále hlídali, i když se tvářili, že ne. Edward už se ke mně nepřiblížil, jen se na mě smutně díval. Rosalie jsem neviděla.

Necítila jsem se tak špatně a nepohodlně, jak jsem čekala, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že to není normální. Chvílemi jsem si připadala jako pod vlivem nějakých léků, alkoholu nebo drogy. Kdykoliv ve mně jen vzklíčil záchvěv paniky, děsu, nebo touhy utéct, vzápětí byl udusán klidem a bezstarostnou pohodou.


Celé dny jsem vydržela sedět u okna a dívat se ven. Srovnávala jsem se s tím, že už nemůžu nikdy vidět Rennée ani Charlieho. Že oni si myslí, že jsem mrtvá. Docela rychle mi připadalo normální, že já jsem upír. Myšlenka na to, že indiáni z La Push se mění na obrovské vlky a dokázali by nás definitivně zničit, mi přišla směšná a absurdní. Smiřovala jsem se s představou, že nikdy nebudu moct mít děti, i když jsem o nich dřív neuvažovala, a že nezestárnu. Učila jsem se zvyknout si na neustálou žízeň a myšlenky na krev. Snažila jsem se vyznat sama v sobě a hlavně v tom, co cítím vůči Edwardovi. Věděla jsem, že to byl on, kdo způsobil mou přeměnu. Z útržků hovorů, které jsem zaslechla, jsem pochopila, že si to vyčítá. Hodně vyčítá. Chtěla jsem na něj mít vztek. Chtěla jsem ho nenávidět. Chtěla jsem mu přát jen to nejhorší. Jenže to nešlo. Nedokázala jsem to. Jako kdybych s přeměnou ztratila schopnost cítit jakékoliv silné negativní emoce. Jako kdyby se uvnitř mě vytvořil jakýsi blok, který je hned v okamžiku zrodu přemění na nucený klid.


٭٭٭٭٭٭٭



Stála jsem na mýtině a jako už tolikrát za uplynulý měsíc se snažila přesvědčit samu sebe, že mi krev zvířat voní. Pořád jsem toužila po té sladší a chutnější. Nikdy se mnou nikdo nemluvil o tom dni, kdy jsem se znovu narodila a kdy jsem zabila člověka. Všichni mi dokolečka vysvětlovali, že se dá žít i na krvi zvířat, že díky svému způsobu obživy dokáží žít jako rodina a mohou se pohybovat mezi lidmi, aniž by bylo velké nebezpečí, že někomu ublíží. Vychvalovali výhody odříkání a sebeovládání. Brali mě na lov hluboko do lesů, přenechávali mi alespoň trochu voňavější kořist, i když to pro ně muselo být těžké. Chválili mě, jaké dělám pokroky. Ani jednou se ale jediným slůvkem nezmínili, že já okusila i klasický způsob stravy. Já sama o tom začít mluvit nedokázala. Připadalo mi to příliš hrozné. Občas jsem měla pocit, že Alice se se mnou chystá na tohle téma mluvit, ale vždy, když už to vypadalo, že začne, jsem dostala strach a vymýšlela úniky. Její schopnost jí nejspíš ukázala, že ji od rozhovoru odrazuji. Moje nové já mě stále mátlo.

Žízeň už se nedala snést. Otálela jsem příliš dlouho. Mladý kuguár se rychle stal z lovce kořistí. Jeho tělo jsem nechala ležet v trávě pro ostatní hladové lovce. Běžela jsem zpět ke srubu. Tentokrát mě hlídal Edward. Doprovázel mě na lov nejméně často a zdržoval se ode mě nejdál, přesto nebo možná proto jsem jeho měla nejraději. Vyběhla jsem z mýtiny mezi stromy a dál směrem k horské říčce. Jakmile jsem seběhla k jejímu břehu, opřel se mi do tváře vítr. Ta vůně byla dokonalá.

Nevnímala jsem, kam běžím. Cesta ani směr nebyly důležité. Jen cíl byl. Hořký jed mě pálil na patře, v uších mi duněla ozvěna bušícího srdce. Ze začátku jsem v dálce za sebou slyšela Edwarda. Byl ze všech nejrychlejší, měl mě dohonit. Ale nedohonil. Nestačil mi.

Mohl to být ztracený turista, lesní dělník, který se příliš vzdálil od svých kolegů, nebo třeba dobrodruh či pytlák. Ať to byl, kdo chtěl, jeho krev chutnala mnohem lépe než jakákoliv zvířecí. Ani kapičku jsem nenechala nazmar. Za celý měsíc jsem si nepřipadala tak úžasně sytá. Bolest v hrdle ustoupila. Žízeň se rozplynula.

A pak, po pár strašlivě krátkých vteřinách, mi došlo, co jsem udělala. Zase. Můj zoufalý výkřik vyhnal ptáky i z těch nejvyšších větví stromů, kam se přede mnou schovali.

,,Bello?“ Edward stál několik metrů ode mě. Ruce svěšené podél těla, ramena shrbená, tvář plnou starostí. Byl úplně mokrý. Z nohavic mu tekla voda. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že i já jsem promáčená. Musela jsem proběhnout řekou, ale nepamatovala jsem si to.

,,Omlouvám se. Tak hrozně moc mě to mrzí,“ zašeptal. Pár slov. Dvě stejné věty, jaké mi řekl už tisíckrát. Ale najednou bylo něco jinak. Vztek nezůstal jen u jiskřičky, tentokrát se rozhořel naplno.

,,Tebe to mrzí?!“ Nekřičela jsem. Mluvila jsem tiše a i mě samotnou můj hlas studil. Do Edwarda přímo bodal.

,,A co přesně tě mrzí, Edwarde? Mrzí tě, že jsi mě chtěl zachránit a místo toho mě nedopatřením přeměnil? Víš co? Zrovna tohle ti já vyčítat vážně nemůžu. Tys mě alespoň nezabil. Já zabila dvakrát. Nebo je to to, co tě mrzí? Že jsi mě měl hlídat a neuhlídal? Nebo tě snad mrzí, že jsem byla rychlejší a tys mi nestačil? Nic tě nemůže mrzet tak moc, jako mě. Neumíš si představit, jaké to je, když vezmeš někomu život a jediné na co pak myslíš, je zklamání, že poblíž nebyl ještě někdo další, z koho by ses taky nakrmil.“

,,To se mýlíš, já moc dobře vím, jaké to je. Tys zabila jako novorozená dva lidi. Já jich zabil mnohonásobně víc v době, kdy už jsem novorozený dávno nebyl. A nikdy to nebyla žádná nehoda, kdy se někdo připletl na místo, kde se nedal člověk předpokládat. Lovil jsem cíleně, i když jsem věděl, že existuje i jiný způsob. Chtěl jsem se živit lidmi. Sám jsem se tak vědomě rozhodl.“

Zůstala jsem bez pohnutí stát a s otevřenými ústy na něj němě zírala. I on mlčel a pohled mi oplácel.

,,Takže nejsem jediná, která to nezvládla? Nepohrdáte mnou proto?“

Edward se smutně usmál jedním koutkem úst a zavrtěl hlavou.

,,Jasper přes padesát let nevěděl, že se dá žít i jinak. Alice se po proměně probudila sama uprostřed lesa bez jediné vzpomínky. Přirozeně zpočátku žila jako většina našeho druhu. Emmett a Esmé měli vždy oporu v Carlisleovi, ale i oni se setkali s lidmi, kteří jim voněli až příliš. Roselie lidskou krev nikdy neokusila, ale pomstila se těm, kvůli kterým ji Carlisle přeměnil. Zabila je. Jediný Carlisle nikdy nezpůsobil ničí smrt.“

Věděla jsem, že mě chtěl uklidnit. Chápala jsem, že to, co říká, mě má povzbudit, že nejsem sama chybující. Uvědomovala jsem si, že bych se měla cítil lépe, že nejsem jediná tak strašně slabá, že jsem neodolala vůni a vábení lidské krve. Ale Edwardovo přiznání na mě mělo úplně opačný efekt.

,,Všichni chybujeme, Bello. Někdy se prostě stane, že nějaký člověk voní tak, že se nedá odolat. Nikdo z nás ti nebude dnešek vyčítat.“

,,Může se stát, že zabijeme člověka? Může se to stát a nebudeme si to vyčítat?“ Teď už jsem křičela. Vztek mnou cloumal. ,,Když někoho zabiju a pak toho budu litovat, dá se to bez problémů odpustit, protože mi prostě voněl až moc? To se teď mám považovat za nadřazenou rasu? Za něco víc, jen proto, že dokážu zabít během vteřiny a člověk proti mně nemá šanci?“

,,To ne...“ Nenechala jsem ho domluvit. Musela jsem pryč. Od něj, od jeho rodiny, od všeho. Tentokrát nebyla žádná neviditelná pouta, která by mě držela. Nepocítila jsem klid a touha zmizet se nerozplynula. Mé rozčilení ještě vzrostlo. Edward uměl číst myšlenky, Alice viděla budoucnost, já byl odolná proti některým schopnostem. A někdo, pravděpodobně Jasper, musel umět něco dalšího, čím mě uklidňoval.

Otočila jsem se a dala se do běhu. Věděla jsem, že Edward nemá šanci mě dostihnout. Kdyby to dokázal, zastavil mě už prve. Nezastavovala jsem se celý den i noc. Se svítáním jsem doběhla k oceánu. Nepředstavoval pro mě překážku. Nic a nikdo mi nemohl překážet. Plavala jsem a běžela. Daleko od všech, v hlubokém oceánu, uprostřed pouště nebo na zasněžené pláni, kilometry daleko od nejbližších obydlených oblastí, bezpečně daleko od jakékoliv živé bytosti, jsem dokázala přemýšlet a podívat se budoucnosti do očí. Ať jsem byla jakkoliv sytá, ať jsem se sebevíc snažila potlačit svou temnou část, ať jsem dělala všechno, co bylo v mých silách a nejspíš i za jejich hranicí, žízeň a touha po sladké lidské krvi se nikdy neztratila úplně. I když jsem zrovna dopila, už jsem přemýšlela o dalším lovu, tentokrát pořádném.

Dokola jsem si opakovala svůj rozhovor s Edwardem i všechny předcházejících s ostatními členy rodiny. Oni vážně považovali za normální, že někdo z nich občas uklouzne. Nemělo se to stát, samozřejmě, ale když se to stalo, dala se ta slabost omluvit. Navenek se distancovali od Volterry i většiny klasických upírů, ale uvnitř byli stejní. Považovali se za něco víc. Nejspíš o tom sami nevěděli, ale bylo to tak. Z jejich slov a činů bylo jasné, že si připadají nadřazení. Nejspíš to byl rys upírů, protože mně se tahle myšlenka vnucovala taky. Jsem rychlejší, silnější, krásnější a mnohem odolnější než člověk. Nenáviděla jsem se za to. A děsila jsem se chvíle, kdy budu příliš slabá, příliš žíznivá nebo jen nepozorná.

Dokázala jsem si sama sobě přiznat, že chci lovit lidi. Ta touha den ode dne rostla. S každým zvířetem, které mě napojilo, sílila potřeba přebít tu přetrvávající pachuť v ústech. Několikrát jsem se přistihla, že se přemlouvám, že nezáleží na dalších lidech. Dva už jsem zabila a vrah už tedy jsem. Pár dalších to nezmění.

Zároveň se zvětšující se chutí na lidskou krev ve mně klíčilo a rostlo rozhodnutí, o které jsem se myšlenkami jen lehce otírala. Samo se formovalo a dostávalo konečný tvar a podobu. Vedlo mě, aniž bych si to zprvu uvědomovala.

Že se vracím domů, jsem pochopila, až když jsem míjela Seattle. Vracela jsem se tam, kde jsem měla umřít. Musela jsem se tam vrátit. Musela jsem, dokud jsem na to ještě měla sílu a nové já mě zcela neovládlo. Zoufale jsem se sama se sebou, s tou změnou, která se se mnou odehrála, prala, ale cítila jsem, že pomalu prohrávám. A prohru jsem nechtěla za žádnou cenu dovolit.

Nebylo proč pospíchat, ale já jsem se řítila krajinou. Forkské lesy mě uvítaly svou zelení a věčně vlhkým mechem pod nohama. Poprvé od přeměny jsem měla skutečně chuť se smát. Cítila jsem, ne věděla jsem, že dělám správnou věc. Že jen dokončuji to, co se mělo stát a omylem se nestalo. Uvědomovala jsem si, že osudu se nedá uniknout, a já nechtěla čekat, až mě ten můj dožene. Vyšla jsem mu vstříc.

Na pláži jsem se zdržela jen krátce. Bylo to příliš nebezpečné. Lidé byli moc blízko a já měla opět žízeň. Stačilo ale jen proběhnout, dotknout se kůry stromu, nechat útržek látky trička u cesty do lesa.

Zastavila jsem u mohutného starého stromu a čekala. Nikdo kromě Indiána by mě nemohl vystopovat tak rychle. Jasper mi říkal, že během jejich pobytu ve Forks se proměnil naštěstí jen jeden z kmene La Push. Nebránila jsem se, když proti mně vyrazil obrovský vlk. Jeho drápy se mi zaťaly hluboko do ramen a zuby zaútočil na můj krk. Pak konečně přišlo to velké a definitivní Nic.

Sam Uley mě našel a zachránil to, co ze mě, jakou jsem chtěla zůstat, zbylo. Ochránil mě před budoucností, kterou už jsem neměla.


Nebyla jsem ničím víc, žádnou nadřazenou bytostí. Proměnila jsem se v prach. Prach jsi a v prach se obrátíš platilo i pro nás.


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  martisek (12.09.2012 21:11)

Není ani možný, jak silný zážitek to je. Co všechno to se mnou dělá, jak dokonalý tohle je. To, jak jsi dokázala popsat její pocity, to, jak ona vidí svět upírů - svůj svět... Je to síla. Neskutečná!

Evelyn

10)  Evelyn (12.09.2012 20:14)

Bos, já právě taky Díky
Marvi, přiznám se - čekala jsem tu kladivouny, nebo přibývající zobrazení a žádné komentáře. Jsem moc ráda, že jste mě s tímhle koncem neposlaly do háje
Leni, já jsem taky happyenďák... Jen by ty šťastný konce neměly být všude, ne ke každému příběhu se podle mě hodí. Díky
NeliQ, moc děkuju, celá povídka byla napsaná kvůli konci
jenko, moc děkuju
Marcelle, děkuju První byl vymyšlený konec, už strašně dlouho, a všechno předtím se uzpůsobovalo jemu...
hani, moc děkuju

Dámy, díky, že jste zvládly ten roztáhlý a strašně popisný začátek i tenhle konec

9)   (12.09.2012 10:59)

hezky napsaná nevyhnutelnost zodpovědnosti vůči sobě
ne každý ji přijme

Marcelle

8)  Marcelle (12.09.2012 08:35)

Miluju šťatsné konce, ale u téhle povídky nemohl být, nehodilo by se to k Bellinu rozpoložení po přeměně, která přišla moc brzy. Ale i tak to bylo nádherné a plné emocí, děkuju.

7)  jenka (12.09.2012 08:13)

Velice krásná povídka. Zanechává po sobě stopu smutku a zároveň pocit, že tak to mělo být.

NeliQ

6)  NeliQ (12.09.2012 00:42)

strašne moc neznášam špatné konce ako fakt hrozne moc, ale pri tejto konkrétnej poviedke mi tam koniec akosi pasoval. Myslím, že je to jedna z mála poviedok, kde sa špatný koniec hodí preto sa mi asi tak páčila

Lenka326

5)  Lenka326 (11.09.2012 22:59)

Wow! Ani mě tak nepřekvapil takovýto konec jako uvědomění si, že to JE konec. Některé věci se prostě stát nemají a je potřeba je napravit. A Bella to udělala. Definitivně a nezvratně. Sice nejsem fanda špatných konců, ale tady by HE neseděl. Díky.

Marvi

4)  Marvi (11.09.2012 21:27)

No teda
Tenhle konec jsem nečekala, ale proč ne...
Moc se mi tento příběh líbil

Bosorka

3)  Bosorka (11.09.2012 21:02)

Vau! Nádherný, nečekaný, ale mnou velice vítaný konec
Asi jsem opravdu nějaká "přeslazená"
Díky Evelynko

Evelyn

2)  Evelyn (11.09.2012 20:44)

Lelus, je to konec, úplně definitivní

1)  lelus (11.09.2012 20:40)

toto nieje koniec však?:) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek