08.12.2010 [14:30], Nebraska, ze série Nechrochtej a spi!, komentováno 26×, zobrazeno 5318×

Co za to může?

Snad poprvé v životě jsem se těšila do školy.

Ne, když nad tím tak přemýšlím, jako šestileté dítě jsem se vážně těšila. Ten první školní den měl být něco výjimečného, něco kouzelného, něco nového. No, rozhodně nakonec byl výjimečný, protože jsem si asi deset minut po historicky prvním zazvonění ve svém životě prokousla spodní ret tak, že jsem musela na šití. Zacákala jsem krví nejen lavici, ale i dva své nejbližší sousedy, vyděšené prvňáčky, a navždy si tím vypěstovala jistou plíživou hrůzu ze školní docházky.

Ale teď to bylo jiné. Teď jsem poprvé měla pocit, že někam patřím a že mě většina lidí vzala na vědomí a nějak se se mnou popasovala. Jasně, zbytek vyučování jsem musela snášet šuškání a pokoutné pohledy, ale Alice mě ujistila, že to není kvůli prdivému zvuku, který jsem spokojeně vyluzovala pusou skoro dvě hodiny, ale kvůli tomu, že jsem seděla u nich. Oni byli ti divní a vedle nich moje divnost nevypadala tak nápadně. A možná to nakonec nebylo ani Cullenovými. Možná jsem měla z velkého, anonymního města vypadnout mnohem dřív. Charlieho tu měli všichni rádi a mě si pamatovali rodiče a prarodiče mých spolužáků už jako malou holku – možná to bylo prostě tím.

„Bello, tenhle zvuk je vážně hrozný,“ řekl Charlie nesměle, když mě vysazoval před školou. Soustředila jsem se a uvědomila si, že s tichým puk otevírám a zavírám pusu, jako Oslík ve Shrekovi.

„Promiň,“ pokrčila jsem rameny, ale netrápilo mě to. „Na cestu zpátky natrénuju něco lepšího.“ Než stihl odpovědět, uviděla jsem o kus dál na parkovišti Alici a nadšeně vyjekla: „Prdel!“ Charlie to ani nekomentoval, zabručel cosi jako pozdrav a rozjel se do práce.

Být dcerou místního šerifa má jisté výhody – ať hulákám sprosťárny sebevíc nahlas, nikdy mě nezatkne za výtržnosti.

Alice se ke mně vydala i s Jasperem. Na malý moment mi hlavou proběhly pochybnosti; vážně jdou za mnou dobrovolně? Nenařídil jim to jejich otec? Nedomluvil se s mým otcem? Doopravdy jim nevadím? Možná bych měla radši zmizet a nevšímat si jich. Pochybnosti způsobily zvýšení hladiny stresu a to mělo za následek rozpohybování mých prstů a očních víček. Když ke mně ti dva dorazili, mrkala jsem jako blázen a střídavě svírala ruce do pěstí a zase je křečovitě roztahovala.

„Ahoj,“ zaskřehotala jsem a rychle zavřela pusu, aby se mě nevypadlo něco dalšího. Alice pustila Jaspera a udělala krok ke mně s roztaženýma rukama. Vyděsila jsem se. Bylo lepší se fyzickému kontaktu vyhnout, protože nikdy nebylo jisté, jestli něco zrovna neprovedu a nenakopnu tu osobu do holeně, nebo nedejbože ještě výš. Alice si s tím ale hlavu nelámala a prostě mě objala.

„Ahoj, Bello! Jak se dneska máš? Říkala jsem si, že bychom mohly odpoledne něco podniknout společně. Já bych si odpočinula od Jaspera a ty od náčelníka Swana. Co ty na to?“

„Kretén!“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem říct, že lepší bude to nehrotit, ale nepovedlo se to. Jasper sebou trochu cuknul a já zrudla. „Ne ty!“ dodala jsem honem. „Debile.“ Ne, tohle zas bylo navíc. Nešťastně jsem zakňučela. Alice mě konejšivě poplácala po rameni a obrátila se ke svému příteli:

„On si z toho nic nedělá, viď, Jaspere? A bude úplně v pohodě.“ Tu druhou větu pronesla tak sladce, že to bylo až podezřelé. Napadlo mě, že si z toho možná její kluk něco dělá, ale má ji tak rád, že radši mlčí.

A pak mi to najednou bylo jedno.

No a co. Ať si o mně klidně myslí, že jsem pitomá, nevychovaná hulvátka. Se z něj přece nepodělám, že. A vůbec, proč bych nemohla s Alicí něco podniknout? Ona chce, jinak by mi to nenabízela. Do cizích lidí mi nic není, stejně tak jim do mě. Hrozně ráda bych se podívala aspoň do Port Angeles. Prostě jen tak.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Až když Alice se širokým úsměvem souhlasila a naplánovala, že se tam rozhodně musíme stavit v jednom obchodě s botami, došlo mi, co mě čeká odpoledne.
Ale bylo mi to jedno.

Vydali jsme se ke škole, Alice mezi mnou a Jasperem. Bylo mi tak nějak vláčně a moc jsem si ten stav užívala. Alice se naklonila a něco mu špitla. Kývl. Najednou jsem si všimla, že se na nás všichni dívají – kde byli před vteřinou? Jak je možné, že jsem je nevnímala? Ale ani jejich zvědavé pohledy mě nemohly vytrhnout z mé spokojenosti.

Za celou cestu do třídy a dobu do začátku první hodiny jsem nevyhrkla ani jedno sprosté slovo a do nikoho a do ničeho nepraštila. Nikdy mi nebylo tak skvěle. Obrátila jsem se k Jasperovi, se kterým jsem dějepis měla, ale něco si psal do sešitu. Bez Alice vypadal tak trochu ztraceně. S nikým nenavazoval oční kontakt a bylo to, jako by se mu v té místnosti plné lidí nechtělo být. Dojalo mě to. Je tak zamilovaný, že ho ničí být bez Alice byť i jednu hodinu. Ze rtů mi unikl dojatý vzdech a Jasper zvedl hlavu. Vypadal přistiženě a omluvně se usmál.

Když do třídy vešel vyučující, necítila jsem se dojatě a dokonce ani ne tak moc spokojeně a klidně. Celou hodinu mi tikalo oko, ale to byla věc, které už jsem si prakticky nevšímala.

Zbytek dne už tak super nebyl. Nebyla jsem si jsitá, co mě znervóznilo, ale až do oběda jsem se v podstatě vrátila do toho normálního stavu. Zvuky, výkřiky, nadávky, kopance. Co bylo ráno jinak? Proč to nevydrželo?

Po jedné obzvlášť vypečené trojkombinaci kretén-hovado-debil, kterou jsem zareagovala na ne zrovna povedený vtípek pana Varnera při matice, mi Alice povzbudivě sevřela ruku.

„To nic. Vůbec nic se neděje. Nějak přijdeme na to, jak tě z toho dostat. Slibuju,“ šeptala mi a zněla, jako by tomu sama věřila. Chtěla jsem jí vysvětlit, jak to se mnou je, ale pan Varner nás napomenul s ne právě přátelským výrazem. Nebylo se čemu divit.

Bylo mi jasné, že budu muset Alici dopodrobna vylíčit, co Tourett znamená. Nebo jí doporučit, aby se zeptala svého otce. Ona vypadala, že vážně věří, že se toho jednou nějak zbavím. Přehnaný optimismus byl něco, co už jsem hodně dlouho neměla. A bylo mi trochu líto toho, že bude zklamaná.

Oběd byl zase jako mávnutím proutku naprosto v pohodě. Tentokrát jsem seděla jen s Alicí a Jasperem. Emmett byl se svou přítelkyní u stolu kousek od nás, a přestože na mě mrkal a zubil se, jakmile jeho slečna otočila hlavu od okna k němu, tvářil se provinile a všímal si jen jí. Ona byla krásná doslova omračujícím způsobem. Nechápala jsem, proč už dávno nezdobí titulní stránky módních časopisů, protože vypadala prostě božsky. Tedy pokud se dívala na Emmetta nebo z okna. Jakmile se před koncem přestávky otočila směrem k východu a tudíž i k nám, zloba v její tváři mě donutila vyděšeně sklopit oči ke svému jídlu. Vypadala, jako by mě chtěla sníst zaživa. A to přesto, že jsem jí nic neudělala a dokonce jí ani nijak nenadávala. Zatím. Možná věděla, že urážka ode mě je jen otázkou času.

„Nic si z ní nedělej,“ mávla rukou Alice, když blondýnka Rosalie odešla a Emmett se ještě vrátil k proskleným dveřím do jídelny, aby na ně mohl obtisknout svůj obličej a děsně si ho zkřivit o sklo. „Rose prostě nemá ráda změny.“

„Ona hlavě nemá ráda Edwarda,“ ušklíbl se Jasper. Alice se zamračila:

„Ale má. Nedělej z ní nějakou nenávistnou káču.“

„Zrovna teď nemá, vůbec,“ odporoval Jasper dál a něco v jeho pohledu přinutilo Alici ustoupit.

„Ale to je dočasně. Oni si to vyříkají. Věř mi,“ řekla. Připadala jsem si tam tak trochu navíc.

„Mám odejít?“ zamumlala jsem.

„Ne,“ ujistili mě oba zároveň. To je pobavilo, usmáli se na sebe – a o pár vteřin později měli na práci něco děsně důležitého jejich jazyky. Nikdy jsem nikomu nekřenila. Zrozpačitěla jsem a sklopila zrak. Alice vzdychla a v tu chvíli se mi ve svalech objevilo staré známé napětí, které si přes oběd taky dalo pauzu, a já kopla kolenem do stolu a zaječela na celou jídelnu:

„Čubka!“

Ti dva se od sebe vylekaně odtrhli a Alice se hned překotně omlouvala, zatímco loktem žďuchala do Jaspera. Jak napětí přišlo, zase se odplavilo někam pryč, ustoupilo jako vlna z pláže a já tam najednou seděla úplně klidná a smířená s tím, že kvůli mně celá jídelna zmlkla a přestala jíst.

„Pardon,“ řekla jsem do toho ticha. „Můžete pokračovat.“

Mluvila jsem k nacpané jídelně a nezpůsobilo to nic. Ani maličké cuknutí. Čekala bych, že budu štěkat jako zběsilá, ale ani ň.

„Asi budu potřebovat další návštěvu vašeho pana otce,“ oznámila jsem Alici s úsměvem.

„Zařídím to,“ přikývla a odešla s mobilem na chodbu. Jídelna se začala pomalu vracet k původním činnostem. Jasper se hnípal v jídle a zkroušeně se omluvil. Nechápala jsem, za co se omlouvá. Normálně není problém dát pusu své holce, že. Než jsem ale stihla něco říct, zazvonilo.

Po škole jsme místo do Port Angeles jeli do nemocnice. Věděla jsem, že to bude budova, kterou budu za pár týdnů znát úplně nejlíp ze všech v okruhu asi tak dvou set mil, takže jsem se rozhodla naučit se mít ji ráda. Třeba tam budou mít lepší kafe než ve Phoenixu. Třeba budou vařit líp než kdekoliv jinde. A personál bude určitě tak milej, jako vždy. Ke mně se vždycky chovali skvěle. Exotické zvířátko, vhodné k politování i pobavení.

Doktor Cullen byl ale prostě jiný. Poděkoval Alici a Jasperovi, vzal mě do své kanceláře, optal se na nohu, která už skoro nebolela. Při tak častých úrazech mě zlomený prst na noze nemůže rozhodit. Pak se zeptal, co přesně se děje. A když jsem mu vysvětlovala, že jsou časové úseky, kdy si připadám naprosto zdravá, kdy se nic neděje, nic neříkám a ani nemám tik v oku, klidně pokyvoval hlavou a dělal si poznámky, hezky postaru, plnicím perem do draze vypadajícího poznámového bloku.

„Takže, abych tomu rozuměl: většina dne je stejná jako od úrazu ve Phoenixu, ale někdy jsi pár minut v naprostém pořádku.“

„Nebo i hodin,“ doplnila jsem ho, protože od oběda se zase nedělo nic. Několikrát jsem se zeptala Jaspera, který měl ty tři odpolední předměty se mnou, jestli na mně vidí nějaké tiky, a pokaždé odpověděl, že ne.

„Nebo i hodin,“ přikývl. „Má to nějakou pravidelnost?“

„Ne,“ řekla jsem rozhodně.

„A trvá to?“

„Od včerejšího oběda. Tam jsem měla poprvé takovéhle,“ trochu jsem zaváhala nad označením, které mi bliklo v hlavě, ale odpovídalo to, „okno.“

„Okno,“ usmál se. „Myslíš, že tvoje tělo zapomíná, co má dělat?“

„Nevím,“ přiznala jsem. „Byla bych ráda, kdyby to zapomínalo na delší dobu, častějc, nebo klidně napořád.“ Smutně se na mě usmál a já měla pocit, že přesně ví, jak se cítím. Že jako první z doktorů neřeší striktně neurologickou stránku věci a nenechává to ostatní na psychiatrech, kteří ale zase nevidí do jádra té nemoci. Měla jsem pocit, že doktor Cullen je obojí, a svým způsobem mě to uklidnilo. Jestli někdo přijde na to, jak mi pomoct, tak on.

„Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ prohlásil odhodlaně a já mu věřila. Nechala jsem si od něj líbit další stereotypní vyšetření, a zatímco mi klepal kladívkem do kolene, přemýšlela jsem o tom, proč jsem najednou občas skoro jako zdravý člověk. Proč ve škole? Proč jen někdy? Co v tom je? Něco ve vzduchu? Třeba mají zabordelenou klimatizaci a fouká to do jídelny a některých učeben nějaké plísně, který mi pomáhají? Nebo to může být jídlem? V jídleně mi zatím vždycky bylo dobře. Mám mu to říct? Nebudu vypadat jako blázen? Zní to divně. Jenže co jiného to má společného?

Měla jsem pocit, že už to mám na dosah, už jsem to skoro měla na jazyku, ale najednou mě z rozjímání vyrušilo zabušení na dveře. Než stihl doktor Cullen něco říct, dveře se rozlétly dokořán a objevila se Alice.

„Děje se něco?“ zeptal se nechápavě její otec. Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

„Ne, jen už nás nebaví čekat. Bude vám to trvat ještě dlouho?“

Doktor ji neseřval, koneckonců je to jeho dcera, ale usoudil, že jsme pro dnešek skončili. Neřekl mi nic dalšího, prý to musí všechno prověřit. Odcházela jsem z jeho kanceláře na jednu stranu naplněná nadějí, protože on na to určitě přijde, na druhou stranu zklamaná. Neřekl mi ani, že bych si třeba měla psát časy, kdy mi bude dobře. Nahlas jsem si povzdechla.

„Copak je?“ zajímala se Alice.

„Mám pocit, že blázním,“ přiznala jsem. Zatvářila se zasmušile a podívala se na Jaspera. Tan jen bezradně pokrčil rameny a odemkl jejich auto.

„Musíme tě nějak rozptýlit,“ rozhodla a chystala se otevřít dveře spolujezdce.

„Jak přesně rozptýlit?“ zeptala jsem se podezřívavě, zatímco jsem si sedla dozadu. Neodpověděla a já si všimla, že zůstala stát venku s rukou na klice dveří. Vypadala, jako by nad něčím hodně hluboce přemýšlela. Pohled upřený do blba, tvář bez výrazu. Jasper se rychle zase odpoutal a vystoupil překotně ven, a mně se v tu samou chvíli vrátil svalový tonus. Do háje, proč to spustilo Alicino zaseknutí? Tohle je vážně na prd.

„Alice?“ Jasper si ji otočil k sobě. Rozmrkalo se mi oko. Vztekle jsem zabručela a přikryla si ho dlaní, protože to bylo nepříjemné. Cítila jsem, jak se ve mně zase zvedá vlna napětí, ale neměla jsem čas vylézt z auta. Uvolnění přišlo ve formě velkého trhnutí rukou – tou, kterou jsem si přikrývala mrkající oko. Sama sebe jsem praštila křečí ztuhlými prsty do čela tak, že jsem nahlas vyjekla. Naštěstí jsem si nevyrazila oko. Když jsem se vzpamatovala, Jasper zrovna Alici galantně otevíral dveře a ona nasedla a s nadšeným výrazem se na mě otočila.

„Co je,“ zakňourala jsem. „Debil!“ vyjelo ze mě vzápětí.

„Jo, já vím, ale už brzo přijede.“ Rozesmála se nahlas, jako by řekla vážně dobrý vtip.

„Cože?“ nechápala jsem. Zavrtěla hlavou:

„Nic, Bello, nic. Jen už vím, jak tě rozptýlíme. Dej tomu pár dní a budeš rozptýlená až nad hlavu.“

Chvíli jsem ji pozorovala a snažila se srovnat její slova do nějakého smysluplného tvaru. Marně. Možná jsem se praštila víc, než jsem tušila. Sama sobě vyrobit otřes mozku, to se mi ještě nepovedlo.

„Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ přiznala jsem nakonec.

„Já vím,“ souhlasila vesele. A vůbec nevypadala, že by jí to vadilo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

6)  Hanetka (08.12.2010 15:41)

No, Edward ji určitě rozptýlí až na půdu. Jen jsem napnutá, kdy jí dojde, že je v pohodě vždycky, když je u toho Jasper. Alice musela vidět, že jí to docvakává, a proto vtrhla do té ordinace. Juchů, to bylo bezva!

4)  Linfe (08.12.2010 15:24)

A kdopak se nám to blíží Zase výborná práce Kačí

3)  Ajjinka (08.12.2010 15:20)

Íííííík, Kačí, prdel!
„Co je,“ zakňourala jsem. „Debil!“ vyjelo ze mě vzápětí.

„Jo, já vím, ale už brzo přijede.“ - Už jsem říkala, že tě miluju? Fakt? Divný, takhle trapně se pořád opakovat
Ňuf

2)  Silvaren (08.12.2010 15:07)

Jej, zase nevím, jestli mi má být Belly líto nebo se mám smát. Je to takové hořko-veselé a samozřejmě naprosto skvělé. A přijede Edík! Těším se.

1)  Bye (08.12.2010 14:50)

Já vím, že litovat bych měla hlavně Bellu - a taky lituju (pardón, to samo!) ale... Chudák Jasper!!! Ten neví kam dřív skočit a komu se dřív omlouvat.
A že s Bellou má panečku práci! No, v zájmu zachování jeho duševního zdraví jsi mě opravdu uklidnila tím:
„Debil!“ vyjelo ze mě vzápětí.
„Jo, já vím, ale už brzo přijede.“
A pak:
"Dej tomu pár dní a budeš rozptýlená až nad hlavu.“
Takže rozptylování bude taky fungovat?

«   1 2