Navždy s Tebou - 7. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

08.10.2010 [18:00], ScRiBbLe, ze série Navždy s Tebou, komentováno 6×, zobrazeno 2231×

Setkání

Po té trapné situaci, které jsme se s tátou zasmáli, jsem šla spát. Byla jsem tak unavená, že jsem během okamžiku usnula.

„Bells, vstávej,” zatřásl se mnou táta. Otevřela jsem oči a promnula si je. Ještě poslepu jsem se došourala do koupelny. Tam jsem podstoupila ranní hygienu. Když jsem se dostatečně probrala, tak jsem si sedla před zrcadlo. Chvíli jsem tupě zírala na vlastní odraz. Poté jsem popadla řasenku a ostatní zkrášlovadla.

Hlavně to nepřehánět! Zněl mi v hlavě Alicin hlas. Jasně. Odpovídala jsem jí v duchu. Se smíchem jsem zakroutila hlavou. Jsem blázen, pomyslela jsem si.

Během chvíle jsem měla hotovo. Ještě jsem si rozpustila vlasy a přešla jsem ke skříni, kterou jsem měla narvanou novými věcmi od Alice. Dobu jsem přemýšlela, co si vezmu. Na konec jsem zvolila modrý svetřík a úzké džíny. Na nic extravagantního jsem se ještě necítila.

„A teď boty,” vzdychla jsem a zadívala se na černé lodičky na podpatku. Obula jsem si je a trochu se zakymácela. První kroky nebyly nic moc, ale poté jsem si na ně přivykla. Nebylo to těžké. Dříve jsem je nosila.

---

Pár metrů před školou jsem začala přemýšlet, jestli je tohle celé dobrý nápad. Přeci jenom, kdyby mě Edward chtěl, tak i takovou, jaká jsem byla dříve. Nebo ne? Myšlenky mi vířily hlavou jako splašené. Ale v jednom jsem si byla jistá, že domů se převléknout už nestihnu.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a vydala se za Emmettem, Alicí, Rosalie a Jasperem. Edward u nich nestál… Naštěstí.

„Ou, páni!” vykulil oči Emmett. „Tobě to sluší!” prohlédl si mě.

„Vážně?” pípla jsem s úplně rudým obličejem.

„Vážně!” konstatovala Alice. Zářivě se na mě usmála stejně jako Rosalie. Jasper se také pokusil o úsměv, ale jeho rty se zkroutily do podivného šklebu. I přes to, že to nebyl moc povzbudivý úsměv, tak mě od něj potěšil, věděla jsem, že to myslí upřímně. Sice jsem ho pořádně neznala, ale byla jsem si tím jistá.

„Tak půjdeme, ne?” mrkl Emmett a nastavil mi rámě. Zhluboka jsem se nadechla a zaklesla svou ruku do jeho. Zadívala jsem se na budovu školy a modlila se, ať to dobře dopadne.

---

Procházeli jsme chodbou a já si nemohla nevšimnout všech, kteří na nás civěli. Tedy na mě. Byla jsem z jejich pohledů nesvá.

„Nemám na sobě něco? Nejsem špinavá nebo tak něco?” zeptala jsem se Emmetta úzkostlivým šepotem. Podíval se na mě a zasmál se. Okamžitě jsem si sáhla na obličej. Myslela jsem si, že tam mám černou šmouhu od řasenky.

„Nic tam nemáš, Bello,” šeptl a chytil mnou ruku dřív, než bych si s ní rozedřela obličej do ruda.

„Koukají na tebe, protože jsi krásná, rozumíš?” Na rtech mu pohrával široký a připitoměle okouzlující úsměv. Oplatila jsem mu ho mým totálně nervózním a strašlivým. Ústa mi ztuhla, takže se jen podivně rozvlnila.

„Ahoj,” pozdravil mě nějaký kluk, kterého jsem ani neznala. Než jsem mu stihla odpovědět, tak mě pozdravil další. Pak i nějaké dívky. Slyšela jsem, jak si šeptaly: „Kdo to je? Nová studentka?” Zarazila jsem se. Bože! Chodím s nimi do školy už rok a oni ani nevědí, jak se jmenuji. Myslí si, že jsem tu nová. Cítila jsem, jak se mnou prohnala horká vlna vzteku. Mírně jsem se zachvěla. To neuniklo Emmettovi, zastavil se a já taky.

„Děje se něco?” Jeho hlas byl naplněn obavami. Rozhlédla jsem se po chodbě. Všichni se na mě usmívali. S nezakrytým odporem jsem je pozorovala. Když jsem byla obyčejná, tak o mě nezavadili pohledem a teď?! Stačí si namalovat oči, vzít moderní oblečení a patříte do toho jejich dokonalého světa. Tam, kde jsou všichni krásní, bez chyb. Do světa přetvářek a lží. Stane se z vás oblíbenec. Konečně se dostanete na místo, po kterém většina bezvýznamných studentů prahne. Ale nebylo o co stát. Okamžitě jsem prokoukla ty jejich přeslazeně falešné úsměvy, vypočítavost v očích. Pohledy kluků, kterým šlo jen o jedno, a to dostat mě do postele. Byla jsem pro ně nová trofej. Něco neokoukaného a chtěli to dostat za každou cenu. Bylo mi ze všech na zvracení.

„Ahoj, krásko, nezašla bys se mnou do kina? Pak na večeři, hm?” zamrkal Mike Newton a věnoval mi, pro ostatní holky jistě sexy, úsměv. Odporem jsem zkřivila rty. Všimla jsem si Jessicy, která tomu přihlížela. Probodla mě naštvaným pohledem a zrudla vzteky.

„No tak, nenech se prosit.” Zase ten jeho rádoby úsměv filmové hvězdy. Přivřela jsem oči a založila si ruce na prsou.

„Víš vůbec, jak se jmenuju?” V jeho obličeji jsem viděla překvapení, ale netrvalo to ani okamžik a vrátila se mu do něj ta slizká úlisnost.

„A není to jedno, bejby?” Obtočil mi ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Emmett tam celou dobu stál a nevěřícně zíral. Jakmile jsem se ocitla v Mikově těsné blízkosti, tak se vzpamatoval.

„Nech…” zavrčel. Rychle jsem mávla rukou a umlčela ho. Tohle jsem si chtěla vyřešit sama. Usmála jsem se na Mika.

„Jmenuji se Isabella Swanová, hnusáku, a na žádné rande bych s tebou nešla, i kdybys byl poslední chlap na zemi!” zasyčela jsem dost nahlas, aby to všichni slyšeli. Okamžitě mě pustil s do široka rozevřenýma očima. Jeho výraz mluvil za vše. Ani náhodou nečekal, že takhle zareaguji. Myslel si, že mu padnu k nohám a budu vděčná za to, že mě on někam pozval. Tss, to zrovna! Kolem nás se vytvořil hlouček studentů. Zírali na mě s otevřenými ústy. Byla jsem asi první holka, která si tohle dovolila k panu božskému. Všechny holky byly z Mika paf. Udělaly by všechno jen pro to, aby s ním mohly strávit chvilku o samotě. Dřív tomu tak nebývalo. Ještě před časem se zasněně dívaly na Edwarda, ale ten jim udělal čáru přes rozpočet, když začal chodit s Lauren. Po pravdě i mně…

Emmett se vedle mě dusil smíchy. Náhle mě čapnul za ruku.

„Slyšels? Bella nemá zájem, tak nám uhni z cesty!” vyhrkl sípavě, jak se snažil potlačit smích. Protáhli jsme se kolem vykolejeného Mika a odcházeli.

„Abys věděla, nezval jsem tě na žádné rande. Nejsi dost hezká na to, abys mě přitahovala!” ozval se Mike, který se už vzpamatoval. Zastavila jsem se a otočila se na něj. Na tváři mu hrál vítězoslavný úsměv, ruce si založil na prsou a sledoval mou reakci. Ach, jasně, asi bych se měla rozbrečet a utéct! Pche, on totiž ještě neví, s kým si zahrává.

„Nejsi ani průměrná,” sykl a pohrdavě se zasmál.

„Svoje komplexy o nedokonalosti si vylívej na někom jiném, ubožáku.” Pohodila jsem vlasy.

„Jo a mimochodem, Miku,” řekla jsem, „myslím, že se ti na nose dělá pěkně velký uhr,” ukázala jsem si na špičku nosu a zkřivila ústa, „měl bys s tím něco dělat, aby ti náhodou samovolně nepraskl a neohodil spolužáky.” Okamžitě od Mika všichni odstoupili, jako by měl nějakou nakažlivou chorobu. Jestli se před chvilkou tvářil jako bůh pomsty, tak teď vypadal, jako by dostal studenou sprchu. Barvy v jeho obličeji se měnily během vteřin. Nejdřív byl úplně bílý, pak trošku růžový a nakonec rudý jako rak.

„Můžeme vyrazit,” mrkla jsem se na Emmetta s pocitem zadostiučinění a Mikovi poslala sladkou pusu.

„Páni, tys mu to ale nandala!” rozchechtal se.

Při vzpomínce na něj jsem se ošila, protože jsem dosud cítila pár jeho horkých, zpocených dlaní na svém těle. Brr!

„Nemá si zahrávat s ohněm!” Emmett mi nastavil ruku a plácli jsme si.

To nám to ale pěkně začíná! Usmála jsem se pro sebe a odcházela na hodinu biologie, kde už byl Edward.