Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Nav%C5%BEy%20obr.jpg

Kapitola III - Žárlivost a intuice

 

 

Na samotu jsem si zvykla dávno předtím, než máma s tátou zmizeli. Nikdy mě ani nenapadlo loudit na nich sourozence; vzhledem k jejich vytížení jsem i svou existenci považovala za malý zázrak. Obklopili mě chůvami, pomocnicemi v domácnosti, obrovským množstvím knížek a nejmodernější technikou.

Někdy po mých čtvrtých narozeninách dělali první velké vyhodnocení mého vývoje. Seděli v obývacím pokoji, na klíně poznámky a výsledky testů; dveře do jejich pracoven ale zůstaly otevřené, aby se tam mohli co nejrychleji vrátit. Seděla jsem na podlaze a vystřihovala náhradní oblečky pro papírovou panenku. Koupila mi ji chůva. Rodiče o existenci podobných hloupostí neměli ani ponětí.

Nerozuměla jsem ani zdaleka všemu, co říkali. Pochopila jsem ale, že jsou zklamaní. Ze mě vědec nikdy nebude. Přesto se pak máma nade mnou naklonila, vzala mě do náruče a šeptala mi, že jsem její holčička. Nebylo to s nimi vždycky jednoduché. Ale moje průměrnost nezpůsobila, že by mě milovali méně.

Díky jejich schopnosti objektivně vyhodnotit mé budoucí možnosti proběhlo moje dětství a dospívání ve znamení naprosté volnosti a pohody. Netlačili na mě, nesnažili se vymačkat nektar z něčeho, z čeho mohli dostat jen džus. Mohla jsem zkusit všechno, co mě zaujalo. Mohla jsem si vybrat jakýkoli studijní obor. S jejich penězi a hlavně s jejich jmény v přihlášce by mě vzali kamkoli – bez ohledu na mé výsledky. Každá přijímací komise by má béčka a céčka brala jen jako důsledek neschopnosti génia vyrovnat se s praktickým životem.

Ne, rozhodně nejsem génius a už vůbec ne nepraktický. Takže jsem rovnou zavrhla nejlepší univerzity. Poslechla jsem své rodiče a vybrala si obor, který mě prostě jen bavil.

Těsně po mém přijetí odjeli na dvouměsíční výzkumnou výpravu do Amazonie. Když se neozvali v prvním smluveném termínu, zůstala jsem klidná. Zřejmě jako obvykle ztratili pojem o čase.

Jenže dny se měnily v týdny a oni se stále nehlásili. Po měsíci po nich bylo vyhlášeno pátrání – dva úředníci z velvyslanectví osobně dohlíželi na organizaci záchranné operace, ale nemohli změnit skutečnost. Prohlásili je oficiálně za nezvěstné a o rok později jsem ve velké obálce dostala originály úmrtních listů.

Ten rok jsem žila v podivném vzduchoprázdnu. O to tvrdší byl pak dopad reality. Při vyřizování dědictví vyšlo najevo, že rodiče zastavili veškerý majetek a peníze investovali do své poslední výpravy. Univerzita jim totiž měsíc před odjezdem pozastavila grant. Počítali s tím, že autorská práva z vydaných prací a článků jim jejich vklad rychle vrátí.

Nepomohly mi ani jejich pojistky. Vzhledem k míře rizika měli za obrovské peníze zajištěno jen minimální krytí.

Během týdne se ze mě stal bezdomovec.

Malý, ale pravidelný příjem mi nakonec plynul jen z věcí, které vydali dříve. Takže jsem mohla dál studovat a v klidu se probírat vývojem filmu v druhé polovině dvacátého století. Opravdu těžké byly jen prázdniny a svátky. Neměla jsem se kam vracet. Na kolejích a později v bytě jsem zůstávala sama.

Vystřihovací panenky nahradily knížky a občas láhev vína.

Připadala jsem si jako na zastávce, kterou si všechny autobusy vyškrtly z jízdního řádu.

 


xxx

 


S Benem jsme měli tento týden čtvrtou společnou směnu. Usmál se na mě, jen jsem se objevila mezi dveřma. Moc toho nenamluvil, ale aspoň u mě to většinou nemá vliv na to, jestli mi někdo je nebo není sympatický. Ben mi sympatický rozhodně byl. Vypadal dobře, ale to jsem nemusela řešit. Mezi námi se nekonal ani náznak nějaké chemické reakce. Prostě jsme si sedli. Od Lauren jsem se dozvěděla, že jsem jediná servírka, kterou občas pustí k sobě, když má na baru frmol a u stolků je mrtvo.

A to byl i dnešní případ. Do zad nám tlumeně kvíleli U2, nikdo z hostů neměl potřebu rušit příjemný večer a my se výborně doplňovali. Když jsem ho přistihla, že si trochu falešně pobrukuje, předvedla jsem přehnaně překvapený výraz.

„Ty! Ty zpíváš!“ Naoko zvážněl a poslepu sáhnul pro láhev v polici nad našimi hlavami.

„Já dělám spoustu věcí, kotě,“ zamrkal na mě. Kdyby to řekl jiný chlap a jiným tónem, měla bych neodbytnou potřebu poučit ho o možnosti trestního stíhání za sexuální obtěžování. Jenže když to vyslovil Ben, docílil jen toho, že jsem se přihlouple zachichotala.

Zamknula jsem za poslední dvojicí nalámaných manažerů a rychle posbírala zbylé sklo ze stolků. Ben mezitím uklidil bar. Chystala jsem se jako vždycky bleskově převléknout a zkrátit na minimum čas, než se dostanu do postele.

Stál opřený v chodbičce a kouřil. Překvapilo mě to – dveře do kuřácké zašívárny zůstaly pootevřené, mohl se tam po půldni na nohách pohodlně usadit. Protáhla jsem se kolem něj. Příliš blízko, takže jsem se mu nepodívala do očí.

Zneklidněla jsem. Něco se změnilo. Ve vzduchu viselo nepříjemné napětí. Vklouzla jsem do šatny. Přesně v okamžiku, kdy jsem stála před skříňkou jen ve spodním prádle, se za mnou potichu otevřely dveře. Okamžitě se mi zpotily ruce a tep mi vyskočil na trojnásobnou hodnotu. Ohlédla jsem se po něm, ale zároveň jsem se natáhla pro svetr a přitiskla si ho k sobě.

„Bene, co blbneš,“ vykoktala jsem. Stál tam opřený, pořád kouřil a upřeně na mě zíral. Znovu jsem zalitovala, že je ta místnost tak děsně mrňavá. Stačil by mu jeden dlouhý krok a mohl se mě dotknout.

Když ho opravdu udělal, automaticky jsem couvla zády ke skříňkám. Narazila jsem do plechových dvířek, až to zadunělo.

Vyděsilo mě, jak rychle se někdo může změnit. Během vteřiny mi došlo, že ho vlastně vůbec neznám a nic o něm nevím.

„Jdi pryč, Bene,“ pokusila jsem se o výhrůžný tón. Úplně klidně zahodil a zašlápnul cigaretu, zvedl ruce a opřel je vedle mého obličeje. Trochu naklonil hlavu a stále bez jediného slova a bez toho, aby se v jeho obličeji objevil jakýkoli výraz, mě pozoroval. Váhala jsem, jestli mám pustit svetr a pokusit se ho odstrčit a utéct, nebo do poslední vteřiny doufat, že dokud to neudělám, máme oba možnost zapomenout na to a dělat, že se nic nestalo.

Pomalu odlepil pravačku a položil mi ji na rameno. Dostali jsme se na hranici. Uvědomila jsem si, že slyším nějaké divné drnčení. Jak jsem se třásla, plech za mnou se rozvibroval. Benova ruka se pomalu posouvala na mé hrdlo. Nekonečně dlouho jen přejížděl hranou mezi palcem a ukazovákem nahoru a dolů. Ale i když to protahoval, postřehla jsem, že stupňuje tlak. Pootevřela jsem pusu. Ucítila jsem slanou chuť a došlo mi, že zřejmě brečím. V tu chvíli jsem zaregistrovala, že jeho obličej už nemá tu prázdnou masku. Měl přimhouřené oči a zrychleně dýchal. Ve chvíli, kdy poprvé opravdu přitlačil, zároveň zasténal.

Pud sebezáchovy je zvláštní věc. Všechno mě bolelo, jak jsem toužila začít se zmítat a pokusit se mu vytrhnout. Ale odolávala jsem tomu. Něco mnohem silnějšího mě nutilo nehýbat se – jako bych věděla, že čím déle vydržím v klidu, tím déle budu žít. Jako by mělo nějaký význam získat deset minut života navíc.

Když udělal ten zvuk, mé soustředění polevilo a já prudce zavrtěla hlavou. V tu chvíli na mě nalehl celým tělem a vší silou mě praštil. Jako by mi v hlavě vybuchla nálož oranžové bolesti. Ale vnímala jsem jen to, že zase můžu dýchat a nestarala se o nic jiného. Tíha zmizela – odtáhl se ode mě, ale jen proto, aby se mohl znovu napřáhnout. Tentokrát mě udeřil do břicha. A to bylo horší. Krk zůstával volný, ale o přísun kyslíku mě připravila bolest. Nechal mě sesunout se na podlahu.

Vzpomněla jsem si na rodiče. Zklamu je podruhé. Nejsem génius a navíc dopustím, aby jediná nositelka jejich super genů, které by se třeba v dalších generacích zase mohly probrat, umřela v plesnivé šatně mizerného baru.

Další rána. A hned po ní ještě jedna. Myšlenky na útěk přestaly být aktuální. Přitáhla jsem si kolena k bradě a rukama si zakryla hlavu. Pak už jsem se soustředila jen na tu vzpomínku. Máma se nade mnou sklání, bere mi nůžky i vystřihovánku a zvedá mě do náruče.

Moje holčička…


xxx



Zase se neukázala celý týden. Přestože jsem jí poslal několik upozornění o tom, že jsou pro ni připravené tituly, které si dříve rezervovala.

Znervózňovala mě.

Možná jsem žil sám příliš dlouho. Dokonce jsem ještě před pár lety doufal, že i když dál fyzicky nestárnu, tak něco ve mně přeci jen odumřelo a budu moci existovat sám. Kdybych na Bellu nezareagoval tak silně, asi bych neovládnul zklamání z faktu, že ani nadále zřejmě téhle stránky svého života nebudu ušetřen.

Abych se nějak zabavil, zjistil jsem o ní všechno, co se dalo. Sestavil jsem její rodokmen dvacet generací zpět, přečetl většinu prací, které napsali její rodiče a prarodiče z otcovy strany. Dokonce jsem se z nich dozvěděl i něco nového. Ale z toho všeho mi nakonec jako neónový nápis zůstala v hlavě zářit jediná věta: Bella je úplně sama.

To znamenalo jediné – žádní příbuzní, kteří by řešili, že její muž nestárne. Možná bych se mohl zdržet. Možná bych jí mohl ukrást víc než deset let. Ona zatím sotva vzala na vědomí mou existenci a já najednou netoužil po ničem víc, než s ní zůstat navždy.

Toužil jsem…

Navzdory všemu se ten pocit spolehlivě dostavil. Štěstí. Ano, jen ta touha stačila, abych se zase stal šťastným člověkem. Abych si po nekonečném čase připomněl, proč je dobré být člověkem.



xxx



Další noc mě to přestalo bavit. Prostě si zase zajdu na skleničku. Většina lidí se vrací do svého oblíbeného podniku.

Musím ji vidět. Jistěže mám spoustu času, ale najednou mi i jen jediná další hodina bez ní připadala víc, než jsem ochotný snést.

Jenže neměla službu. A tak jsem musel přetrpět hodinu intenzivní pozornosti té její světlovlasé kolegyně. Čekal jsem, kdy se položí na stůl přede mnou a vyzve mě, abych si posloužil čímkoli.

Vydržel jsem to, protože jsem minule viděl, že se jí blondýna svěřuje. Možná jí i dnes zavolá a spolu s dalšími novinkami oznámí, že tady byl ten týpek z minula. Tohle jsem si říkal – ve skutečnosti jsem prostě do poslední minuty doufal, že se tam Bella objeví. Nakonec jsem odcházel mezi posledními. Posadil jsem se do auta, pustil potichu hudbu a vyklepnul z krabičky poslední cigaretu.

Vedle mě prudce zabrzdil ojetý sporťák. Z boční uličky, kde byl zřejmě východ pro personál, se odlepila drobná postava a vyrazila naším směrem. Než jsem zjistil, že servírka míří k mému sousedovi, málem jsem nastartoval a ujel. Líbala ho, jako by byl první a poslední muž v jejím životě. Její pokrytectví mě lehce znechutilo, zároveň jsem díky ní dostal nápad.

Pokud se Bella ani zítra neukáže v knihovně, počkám na ni před barem.



xxx



Trvalo to příliš dlouho. Patnáct minut potom, co odešli poslední hosté a zhasla světla v přední místnosti, se dveře v uličce ani nepohnuly. Věděl jsem, že slouží s tím vyholeným halamou a přemýšlel, jestli by mohli být přátelé a třeba se zapovídat. Vůbec se mi nelíbilo, co cítím. Žárlivost pro mě dávno existovala jen jako pojem z přednášek psychologie nebo psychiatrie; jak jinak bych vždy před svým odchodem dokázal do blízkosti své ženy a svých dětí nenápadně dostat vhodného muže, který by mě časem mohl nahradit?

Jak bych mohl zvládnout své tajné návraty po letech a sledovat, jak mou ženu drží kolem pasu jiný muž? Naopak – kvůli tomu pohledu jsem se vracíval – ujistit se, že ona i děti jsou v pořádku, že jsou šťastní…

Jenže Bella… Doteď mě nenapadlo, že by nemusela být volná. Nová doba má své výhody, ale skutečnost, že svobodná dívka může jen tak s někým žít, aniž by to její okolí pohoršovalo, jsem mezi ně rozhodně nepočítal.

Nesnesu, aby s někým byla. Nesnesu, aby se jí někdo dotýkal.

Netušil jsem, jak jsem se ocitl u zadního východu. Ani proč prostě nezabouchám, ale dostávám se dovnitř způsobem, který mě dokonale naučil Johnny T.  na začátku padesátých let v sanfranciské městské věznici.

Možná proto, že žárlivost je strašně nepříjemná záležitost. Ale mnohem horší je pocit, že vaše láska není v bezpečí.

Dlouhý život vás může nudit a otravovat. Ale ať chcete nebo ne, získáte díky němu jednu velmi užitečnou věc: Dokonale vyvinutou intuici.

Bella trčela za těmi plechovými dveřmi. A já si byl jistý, že to není správně. Správně by měla být u mě.  Ať už to u mě znamená cokoli.


 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

36)  Kolda (22.03.2016 15:28)

Jo ták. Tak to je paráda, moc děkuju za zprávu Už se na knížky těším, určitě si je pořídím!

ambra

35)  ambra (21.03.2016 15:25)

Ahoj Koldi, mrkni na poslední komentáře pod 3. kapitolou Hříšníků;) . Hříšníci a Navždy je příliš dlouho budou knížka, která vyjde v záři tohoto roku u nakladatelství XYZ ;) . Pracovní název Hříšníci, ale stále jeste probíhají úpravy, takže každé aktuální info bude na mém shrnutí ;) . Diky

34)  Kolda (21.03.2016 14:32)

Je to úžasná povídka a hrozně bych jich chtěla číst dál, ale od čtvrté kapitoly mi to ukazuje jen prázdné stránky. Stejně tak u Hříšníků. Máš to tak nastavené schválně nebo je v tom chyba? Nebo je chyba u mě? Je to hrozně napínavý a moc ráda bych pokračovala ve čtení

ambra

33)  ambra (18.01.2016 20:26)

kajuško

kajka

32)  kajka (18.01.2016 20:03)

Jéminkote, Ambro, já jsem tuhle povídku úplně přehlédla. Jsem klasicky rozložená na molekuly a každá z nich je úplně paf. Zas je v tom tolik smutku, osudovosti a beznaděje, až se mi nechce věřit, že jim dokážeš zavařit ještě víc. Jenže to bys nebyla ty... bude to tam a bude to překrásné a bolavé jako vždycky, že? Moc se těším, až písmenka vyjdou na papíře, ale nevím, jestli si do té doby netrpělivostí neokoušu prsty až na kost. ;)

Sky

31)  Sky (30.10.2012 15:46)

Po Edwardovom pohľade som vždy ako stratená... Blúdim v jeho myšlienkach, správaní a myslení. Je to proste on a to sa nezmení!

eMuska

30)  eMuska (28.10.2012 15:28)

moje - nervy! Pohľad Edwarda je absolútne...
Pekne... stratila som možnosť vyjadrovať sa. Asi ťa jednoducho zbožňujem...

Marcelle

29)  Marcelle (12.01.2012 12:25)

a kruci, to není dobrý, to kurňa není dobrý

Ewik

28)  Ewik (22.10.2011 16:58)

Ježiši, já jsem si myslela, že Ben pro ni bude přítelem. a on je to pěknej...:/
Skvělé. Děkuji.

Kamci

27)  Kamci (05.10.2011 18:31)

páni Ben je ale hajzl.
a jsem moc zvědavá, co je zač náš tajemný nestárnoucí a zamilovaný Edward:)

Janeba

26)  Janeba (10.09.2011 11:12)

Oou, Ambřičko , jízda na horské dráze je tady!!! Chvíle smutku, cvíle něhy a prudký sešup dolu!!! Jen zatím nejsem schopna pobrat, co se vlastně stalo a proč!!! Jen doufám, že Edward přijde včas!!!!
Děkuji!!!

nikolka

25)  nikolka (09.09.2011 19:58)

čo.. čo jej to Ben len urobil???
intuícia vždy navedie na tú správnu cestu...

Silvaren

24)  Silvaren (01.09.2011 14:41)

Ježíš, co se to z Bena vyklubalo? To bylo vážně nečekané. A ta intuice, o které mluvil Edward, zrovna nedávno jsem o tom přemýšlela v souvislosti s dětmi... něco na tom rozhodně je. A má rozhodně můj obdiv za to, že se snažil, aby "jeho" ženy a jeho děti nezůstaly samy.

HMR

23)  HMR (28.08.2011 22:14)

ach jo

kytka

22)  kytka (28.08.2011 21:49)

Teď jsem fakt na kusy. :(
Edwardovy myšlenky a Bellina osamělost. Ale pak ta věta, jak Edward zabezpečuje svoje děti a ženu jiným mužem. Z toho mi bylo fakt bídně. Ale Tvůj styl psaní a povídka. Nádhera.

semiska

21)  semiska (26.08.2011 19:53)

Ou, chudák Bella. Člověk, o kterém si myslíte, že ho znáte, vás nemile překvapí... Tahle bych to asi celé shrnula. Edward ji snad odtamtud dostane a postará se o ní. Upír není, co tedy je?

Astrid

20)  Astrid (22.08.2011 00:26)

Jo a tá časť, kde Bella v rýchlosti uvažuje aké následky to bude mať, ked ju ten Ben zabije - ako nositelka geniálneho génu - tak také veci Ty píšeš a dostáva ma to do kolien. Je to plné všetkého, je to myšlienkovo kompletné.
Myslím, že mám problém s vyjadrovaním.

Astrid

19)  Astrid (22.08.2011 00:20)

Je to tam, toto dokážeš len Ty. Ani si nevieš predstaviť ako sa mi táto Tvoja práca páči, síce rozhodla som sa nechať unášať, celý príbeh na mňa pôsobí velmi upokojujúco - nieže by som sa zmierovala už vopred s niečim, ale v Tvojom prípade, keď srdce zasiahne rana, je väčšinou smrtelná a ja sa na bolesť v poslednej dobe pozerám dosť často a navodzuje to vo mne pokoj a takto to cítim aj tu. Ja nechcem teraz písať poznámky, ja chcem tento príbeh vidieť - vidieť ho bolieť. O bože, strácam sa snáď ja tu v emóciach, sakra??? ambra
jes a nastolila si tempo, to je dobré - tak piš piš! Ja Ťa tu budem zatial oslavovať.

ambra

18)  ambra (21.08.2011 23:08)

Berunky, opět jsem tu s velikým díky - trošku jste mě zaskočily, neměla jsem v úmyslu nějak zásadně mlžit, ale asi přeci jen není úplně samozřejmé, aby to, co se mi mele v hlavě, bylo stejně zřejmé i z písmenek, která sem nasypu. Já se polepším . Vložila jsem další, ale nevím, jestli to ještě dnes vyjde.
Díky!

Paja

17)  Paja (21.08.2011 19:00)

Teda, Belle si přichystala pěkně těžké životní zkušenosti a to šlo jen o její minulost. Narodit se do bohaté rodiny, kde se peníze berou jako samozřejmost, i když je využívala čistě prakticky a nenechala se jimi ovlivnit, za co ji mám ještě radši Ale skončit pak z ničeho nic skoro jako bezdomovec, to muselo být kruté...
Ten její šéfík mě dost překvapil, co se to z něj vyklubalo za sadistu, normálně jsem se tu natřásala na židli a div Edwarda silou vůle nenutila k rychlejší akci, doufám, že to stihne v čas Ta jeho duševní rozmluva byla... já mám taky takový pocit, že k sobě patří a to nežiju zdaleka tak dlouho jako on :D :D
Ambřičko, opět to bylo neskutečné, děkuji ti!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek