Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Nav%C5%BEy%20obr.jpg

Kapitola II - Hra začíná

 


 

 

Vždycky pospíchal. Přesto mě nezanedbával. Předvedl kompletní sestavu doteků a pohybů, která se mu se mnou osvědčila. Pořád jsem s tím nebyla úplně srovnaná. Jasně že jsem věděla, že má podstatně větší zkušenosti než já – vlastně kdokoli s jakoukoli zkušeností jich měl víc než já – ale ta neskrývaná znalost těch správných spouštěčů, na něž moje tělo překvapivě dobře reagovalo, mě vyváděla z míry.

Ale to byl prostě Jacob. S odstupem a s velkým sebezapřením jsem musela uznat, že mi vlastně nikdy nic nesliboval. Jistě, jeho neuvěřitelná vytrvalost – pokoušel se mě sbalit víc než půl roku – by u normálního kluka zřejmě znamenala, že je totálně zamilovaný. Jenže Jacob není normální. A jak se později ukázalo, já byla jediná nána z fakulty, která o jeho lovecké vášni neměla ani ponětí.

Půl roku mě uháněl, měsíc jsme spolu oficiálně chodili. V momentě, kdy mi na poslední přednášce toho dne došlo, že ho opravdu hluboce miluju, jsem se sbalila o dvacet minut dřív, zahuhlala nějakou chabou výmluvu k přednášejícímu a utekla na kolej. Plánovala jsem bleskovou sprchu a pokračovat co nejrychleji za ním. Musela jsem mu to říct. Okamžitě.

Našla jsem ho v posteli se svou spolubydlící. V zatuchlé předsíňce našeho dvoulůžáku visela jeho bunda, věděla jsem, že je tam, slyšela jsem tiché hlasy a smích, ale jako správná naivní husa jsem s úsměvem od ucha k uchu napochodovala dovnitř.

Neomlouval se. Neustále opakoval, že přece zná můj rozvrh a že na takovýhle šoky není stavěnej.

Utekla jsem. Noc jsem strávila v zakouřeném nonstopu a druhý den si našla svůj první samostatný byt. A samozřejmě taky práci, která mi ten luxus umožňovala.

Ty první dny jsem nějak přežila právě díky nutnosti zařídit stěhování, naplánovat si směny a zároveň přemýšlet, kde se zrovna pohybuje mrcha Sharon a zrádce Jacob – měl aspoň tolik rozumu, že své chabé udobřovací aktivity omezil na pokusy dovolat se mi; potkat se s nimi bych prostě nezvládla.

To pravé peklo ale začalo zhruba po týdnu. Došlo mi, jak nepřenosná je tahle zkušenost. Už od střední jsem se několikrát dostala do pozice ramene, na kterém si občas nějaká opuštěná a zrazená kamarádka vyplakávala své zklamání. Ale všechny ty slzy po mně jen stékaly, nedokázala jsem pochopit, jak je možné pustit k sobě někoho tak blízko, aby mi mohl tak moc ublížit.

Teď, po každé další probdělé noci, jsem dlouhé minuty stála svlečená před zrcadlem a podrobně zkoumala každý centimetr svého těla. Připadala jsem si jako po zbabrané operaci všech vnitřních orgánů a byla jsem naprosto přesvědčená, že se ty anomálie, které způsobují nepřetržitý bolestivý tlak všude uvnitř mě, prostě musí nějak projevit i na povrchu.

Samozřejmě se ale měnilo jen to, že jsem postupně stále líp viděla svoje žebra, klíční kosti a kolenní klouby.

O dva měsíce později – měla jsem za sebou dvojitou směnu v práci a třetí neúspěšný pokus o zkoušku z hlavního semestrálního předmětu – jsem se složila přímo na ulici. Když jsem se probrala na pohotovosti, seděl vedle mě Jacob. Poslední hovor v mém mobilu byl od něj – samozřejmě nepřijatý – takže ta pitomá sestra na příjmu vyhodnotila, že když se v seznamu nevyskytují ani táta ani máma, mohl by to být můj nejbližší člověk.

Neměla jsem sílu poslat ho pryč. A tak tam zůstal do noci a tím svým sexy chraplákem se mi pokoušel vysvětlit, jak to s ním vlastně je. Outsider z totálního zapadákova, který vždycky vynikal jen ve dvou věcech – ve fotbale a v lámání holek. Přičemž to první mu pomohlo na slušnou univerzitu a díky tomu druhému nějak dokázal přežít fakt, že ve všem kromě podělanýho fotbalu naprosto plave.

Přesto nebyl žádný pitomec. Nepokoušel se mě přesvědčit, že kdybych občas dělala slepou, mohla bych být pro něj ta pravá. Vypadalo to, že ho upřímně mrzí, že není schopný opravdu se zamilovat. Nakonec jsem se musela kousat do jazyka, abych ho neutěšovala a nevysvětlovala mu, že je na vážný vztah prostě ještě moc mladý a že ho ta pravá velká láska určitě čeká.

Ráno mě odvezl domů. Strávil u mě dva dny. Obstaral obrovský nákup do mé odpudivě prázdné lednice, vařil mi samá výživná jídla z chlapáckého seznamu svého táty, který se sám staral o tři děti, pouštěl mi filmy a učil mě nadávat v jazyce svého kmene.

Třetí den ráno jsme se milovali. A já husa znovu uvěřila, že to nějak půjde.

Jenže on se zvedl, osprchoval, posbíral si svoje věci a oznámil mi, že už vypadám mnohem líp a že padá, protože jde na oběd s Christinou z prváku.

Mezi dveřmi se otočil, zářivě se usmál a nabídl mi, že se o mě takhle může starat klidně pravidelně. Jen potřebuje znát můj aktuální rozvrh. Aby se mu to s něčím nekrylo…

Poslala jsem ho do pekla a sobě naordinovala přísný citový půst. Minimálně na takových třicet let.


xxx


Robin nevěřícně a trochu podezřívavě mhouřil oči za speciálně zabroušenými skly tyrkysových brýlí.

„Vážně to nechceš probrat se šéfkou, Edwarde?“ Jako obvykle se mu při vyslovení mého jména zachvěl hlas. Vídával jsem jeho přítele, uhrovitý doktorand z filozofie se za ním stavoval několikrát za den, a naprosto jsem chápal Robinovu touhu po změně.

„To je v pohodě, vážně Robine,“ věnoval jsem mu povinný úsměv a zatlačil do vozíku s knihami, určenými k zařazení. Můj přímý nadřízený mě právě znovu nachytal u toho, jak bez problémů pracuji s jejich programem pro vysokoškolské knihovny a opět propadl depresi z faktu, že jsou naše pozice rozhodně obsazeny přesně opačně. Nebyl jsem si ale jistý nezištností jeho pobídky k tomu, abych se pokusil svrhnout jeho dvouletou vládu nad bílým rohovým psacím stolem s květinovou dekorací v úrovni očí, a tak jsem jen občas zachránil knihovnu s přilehlou studovnou před kolapsem, který až do mého příchodu patřil k místnímu folklóru.

Megan, naše šéfová, se očividně bála žaloby kvůli diskriminaci menšin, Robina si nevšímala a většinu pracovní doby dál trávila sepisováním odpovědí na každý nesmyslný mail, který se jí objevil ve schránce.

Pracoval jsem tu týden. Jako vždy jsem rychle ztrácel pojem o čase, ale každodenní kontrola kalendáře mě nenechávala na pochybách. Bella buď nepatří mezi nejvzornější studentky, nebo má mimořádně nabitý týden v práci, nebo – a jen skutečně dlouhý život vás naučí s touhle eventualitou počítat jako s regulérní proměnnou – jsem měl prostě smůlu.

Samozřejmě jsem naše setkání mohl zařídit jinak. Ale pokud jsem chtěl zachovat zdání náhody a zároveň se jí ukázat někde, kde mě – ať už vědomě nebo zpočátku možná podvědomě – bude moci kdykoliv vyhledat, nemohl jsem se vrátit do baru nebo do ní vrazit na ulici.

Tohle byla moje dohoda s osudem. Pokud jsem byl nucen akceptovat existenci další dívky, projít si všemi nutnými fázemi – jejich délka samozřejmě značně závisela na době, v níž se setkání odehrálo – a nakonec se protrpět loučením s ní a často i s dětmi, stanovil jsem alespoň toto pravidlo: Ona musí mít pocit, že to byla její volba. Že to nebyla má vůle a má láska, co ji prostě strhlo do víru, z kterého neměla šanci uniknout.


xxx


Přišla po deváté, necelou hodinu před zavřením. Zřejmě běžela – měla rozhodně lepší barvu než minule, a jak se snažila tiše oddychovat, klopy krátkého kabátu se jí na hrudi prudce rozevíraly.

Znovu ten pocit nevyhnutelnosti.

Hlavou se mi mihl obraz jejího nahého těla. Dovedl jsem si představit, jak bude horká. Jak zavře oči. Jak šeptá moje jméno. Jak pláče a prosí, abych neodcházel…

Tahle doba mi vlastně vyhovovala. Když zmizím za deset let, nikdo se nebude pohoršovat, že je po třicítce svobodná. Bude mít dost času založit si rodinu. Až budou jednou umírat její děti, nebudou to moje děti…

„Ahoj,“ uslyšel jsem typický zvuk, jak pustila ke svým nohám batoh. Pomalu jsem dokončil kontrolu encyklopedie, kterou před chvílí kdosi přinesl, uložil jsem ji na vozík a otočil se k dalším svazkům na stole. Zachytil jsem její netrpělivé zasténání.

„Já spěchám!“ řekla o poznání hlasitěji. Pomalu jsem se k ní obrátil a rovnou našel její oči.

„Ano? To není nutné, Bello, je vám sotva dvacet, máte spoustu času.“ Klopy na jejím kabátě se přestaly hýbat. To plánování se vyplatilo. Reaguje dokonale. Nečeká mě žádné zdlouhavé a složité namlouvání. Máme před sebou pár skvělých let… Z úvah o našich světlých zítřcích mě vytrhlo krátké zafunění. Kabát se zase pohnul. Ale její výraz vůbec neodpovídal tomu, co jsem čekal. Zachytil jsem ještě záblesk vzteku, který rychle vystřídal mrazivý odstup.

„Bella jsem v práci. Tady jsem pro vás neznámá kolegyně. Byla bych vám vděčná, kdybyste to respektoval.“ Odsekávala slova jako kousky ostrého skla.

Dokázala mě překvapit. Lépe řečeno - překvapilo mě, že mě ještě někdo dokáže překvapit. Ten okamžik jsem si uměl vychutnat. Bez mrknutí jsme na sebe zírali. Ona to rozhodně vnímala jako silovou záležitost. Nechtěl jsem ji porazit, já ji chtěl získat. Uhnul jsem pohledem a dopřál si úsměv, který jsem celou dobu přemáhal.

„Jak vám můžu pomoci, slečno?“

Na chvíli vypadla z role. Zřejmě zapomněla, pro co vlastně přišla. Znovu ten naštvaný mrak. Došlo mi to. Zlobila se především na sebe.

„Jsem v pořadníku na tu novou monografii o R. W. Fassbinderovi. Řekli mi, že se na mě dostane tak kolem Vánoc, ale dneska ráno mi přišlo upozornění, že si ji můžu vyzvednout.“ Zněla odměřeně, ale stále ještě zrychlený dech jí to trochu kazil.

„Za minutu jsem u vás, slečno.“

Robin nikdy nepoužíval dvě nejspodnější zásuvky. Od hlavního pultu na ně nebylo vidět. Tahle skrýš tedy měla hned dvě zásadní výhody. Vytáhl jsem velkou těžkou knížku. Zkontroloval jsem, jestli je čerstvá stopa po čárovém kódu opravdu tak nepatrná, jak mi připadala, když mi v poledne poslíček přinesl těžký balík. Všechny publikace, na které Bella několik měsíců marně čekala a které si nemohla dovolit koupit.

„Tady je,“ položil jsem svazek na pult. S posvátnou úctou pohladila lesklou obálku, z batohu vytáhla kartonové desky; knížku obalila a pak teprve uklidila.

„Děkuju,“ usmála se nerozhodně.

„Není zač,“ odpověděl jsem úplně vážně. „Bello,“ dodal jsem potichu ve chvíli, kdy vzala za kliku. Strnula, ale neohlédla se.

Některé hry vyžadují více času.

Tuhle výhodu mi nikdo nevezme.

 

 

povídky od ambry

 


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Bye

14)  Bye (17.08.2011 23:31)

Tak já začnu Jacobem, jestli dovolíš.
Je to hajzlík, ale tak trochu ho vnímám jako oběť...
"Vypadalo to, že ho upřímně mrzí, že není schopný opravdu se zamilovat."
Tyjo!!! Je tak jiný, a přesto v podstatě stejný. Sportovec ze zapadákova, který čeká na osudovou lásku (otisk). Jen má trochu víc zkušeností...
Edward...
otrlý poutník, který už dávno vzdal boj s... čímkoliv. Bere, co přijde, a nebrání se nevyhnutelnému (zpívající krev)- jde tomu naproti a tak trochu i rád - je to asi určitý rozptýlení v tý věčnosti. Zatím je smířený s tím, že to vždycky nevyjde. No, Bella zdá se nereaguje úplně podle jeho představ, ale vzhledem k tomu, jak ho to nechává v klidu - takových už viděl...
Tak co to bude - co z ní udělá něco víc?
Za co bude Edward platit a jak?
A kolik zaplatí Bella?
A co to loučení s dětma??? To jako... s jeho???
už končím, nebo si budu muset jít zejtra koupit nový notebook, páč tenhle bude mít rozbitou klávesu s otazníkem
A jinak - nic nevypichuju, ale věz, že sedím na pr*eli, jako vždy, když čtu něco od Tebe!

13)  hellokitty (17.08.2011 23:23)

leelee

12)  leelee (17.08.2011 22:43)

sakraprace

11)  sakraprace (17.08.2011 22:21)

Jacob má rozhodně slušný ego. A Edward...to jako najde lásku, užije si a opustí ji ?! Proč žádnou nepřeměnil?
Ovšem Bella sebou nenechá jen tak manipulovat, takže se nejspíš ještě budou oba divit. Tedy doufám a těším se

Anna43474

10)  Anna43474 (17.08.2011 22:19)

Zatraceně, a zase nic nevím... Snad jenom to, že tohle asi nebude klasický nesobecký Edward :p

eMuska

9)  eMuska (17.08.2011 22:03)

ejha, to je normálna psychológia, každý nádych, každé všetko. Neviem síce, čím sa zaoberáš tak "ozaj naozaj", ale neprekvapilo by ma, keby si z toho mala minimálne dva diplomy. Čoraz častejšie si všímam, že sa pri tebe niečo také vyskytuje. A páči sa mi to.

Lampas

8)  Lampas (17.08.2011 21:24)

Ako mám po TOMTO zaspať?

Jula

7)  Jula (17.08.2011 21:24)

Tak já pořád nevím, co je Edward zač, jsem z toho celá nesvá
Doufám, že už nám to brzy alespoň trochu nastíníš, protože se vážně nechytám
Krásná kapitolka, jen ten Jacob mě vytáčí, ale co bych chtěla, je to chlap

Hanetka

6)  Hanetka (17.08.2011 21:16)

Další, prosím!
Protože tohle mi rozhodně nestačí.
Jacob takový... hajzlík, a Edward? Potácí se stoletími a když kápne na lásku, užije si a než mu holka moc zestárne, jde o dům dál? A odevzdaně se tomu přizpůsobil? Teda nevím, který z nich mě štve víc. Ale strašně se těším, jak jim oběma Bella zvedne mandle. Neboť že k tomu dojde, je víc než jisté.

Luciana

5)  Luciana (17.08.2011 20:44)

No ... OMG ... famózní . To se čte samo! Jsem napnutá jako kšandy, co že to je Edward za podivína a co teprve Jacob jo, smekám před tebou a čekám na pokračování . Jak tak nad tím dumám, klube se tu pro mne další srdeční záležitost , už se vidím, jak netrpělivě vyhlížím další a další kapitoly
DĚKUJU za "úžasné" čtení

Nosska

4)  Nosska (17.08.2011 20:43)

Tenhle Edward zdá se poněkud zvláštním...
Ovšem i tak jsi mě vtáhla do děje po pár slovech

Lenka326

3)  Lenka326 (17.08.2011 20:40)

Přidám k holkám třetí "úžasné" v řadě, protože je to opravdu úžasné, skvěle se to čte. Jen se pořád nechytám. Co nebo kdo je Edward? No, aspoň máme jasno, CO je Jacob.

Bosorka

2)  Bosorka (17.08.2011 20:37)

Stále úžasné a stále jsem zmatená, jak lesní včelka! A ten Jacob!

Kim

1)  Kim (17.08.2011 20:29)

Páni, to je ÚŽASNÝ!!!
Každičký slovo hltám a snažim se všechno pochopit.

Bella se nám zamilovala do Jacoba. Pravděpodobně se z toho snaží dostat a nějak jí to nejde.
Ale ten Edward?! Upír to tedy není. Je to člověk, ale je nesmrtelný. On ví, nějak dopředu, že bude s Bellou?
Já jsem tak zvědavá!!

Ambři, nemáš v zásobě hned další díl? Tohle je mučení, když musím čekat na další...
Je to úžasný!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward - EC promo