16.08.2011 [22:30], ambra, ze série Navždy je příliš dlouho, komentováno 40×, zobrazeno 6675×

Neplánoval to. Nečekala to. Co teď s tím? Zdá se, že on má k dispozici všechen čas tohoto světa. Ještě netuší, že za to bude muset brzy zaplatit.

Pomůže, když na to budou dva?

Kapitola I - Setkání

Prolog

Věděla jsem, že už se rozhodl. Že můžu plakat, křičet, prosit, vyhrožovat, slibovat a stejně s tím nic nenadělám. Možná jsem mu k tomu rozhodnutí dokonce pomohla.

Navzdory jeho – a vlastně i mému - očekávání jsem zůstala zticha. Jen jsem mu zírala do očí. Možná když vydržím a nemrknu, tak se tahle chvíle protáhne navždy. Jenže sotva mi hlavou prolítlo to pitomé slovo, automaticky mě v očích zaštípaly slzy. Zamrkala jsem.

Samozřejmě tam pořád seděl. Díval se na mě, usmíval se, dokonce natáhl ruku přes stůl a stiskl moje ochablé zápěstí.

Přesto jsem z něj to odhodlání nikdy necítila silněji.

Ne. Nebudu plakat, křičet, prosit, vyhrožovat, slibovat. Zbývá nám pár hodin. Najdu lepší způsob, jak ten čas využít.

Čas, než skončí jeho navždy.

xxx

Pravděpodobně by mě zaujal, i kdyby mě na něj Jessica neupozornila. Přišla jsem pozdě, čekala jsem, že spustí obvyklou smršť nadávek a výhrůžek, ale místo toho jen nenápadně kývla do kuřácké části baru a rovnou tam odcupitala, po sto padesáté se zeptat, jestli nemá ještě nějaké přání.

I na tu dálku jsem poznala, že si přeje jen jedno – aby mu konečně dala chvíli pokoj. Na stolku před ním kromě nedopitého drinku a krabičky cigaret ležela nějaká tlustá knížka, ale Jessičina hyperaktivita zřejmě způsobila, že pokusy o čtení už před nějakou dobou vzdal.

Chudák. Kdyby tušil, že právě tohle považuje moje kolegyně za důkaz zájmu, čtení by určitě aspoň předstíral.

Můj příchod ho vlastně zachránil. Jess se rychle vrátila k baru, aby mi špatně tlumeným hlasem dovyprávěla detaily své čerstvé lovestory. Srkala jsem horké preso, jen abych se dokázala nesmát jejímu naivnímu nadšení.

Pokaždé, když nějakému zajímavému zákazníkovi podstrčila svůj telefon, už se viděla, jak prochází uličkou v kostele. Dokázala nám dopodrobna líčit, jak bude vypadat její život v příštím týdnu, měsíci, roce, desetiletí.

Párkrát někdo skutečně zavolal a my měli dva tři týdny klid. Ale většinou to vyšumělo a Jess se měnila v zahořklou uštěkanou satorii, které se každý raději vyhnul.

Teď nešťastně a nerozhodně přešlapovala vedle mě. Nepřirozeně dlouhým gelovým nehtem si poklepávala do vybělených zubů.

„Jsem v háji, Bello, dneska mám rande s tím doktorem z minulýho tejdne. To se jako musím rozhodnout teď hned? Ježiši, sleduj, zase na mě kouká! Tohle je tutovka, cítím to!“ vyjekla a mimoděk mi bolestivě zmáčkla rameno. Ovládla jsem se a spolu s kafem spolkla i lehce ironickou poznámku, která se mi drala na jazyk.

„Jess, já bych si na tvým místě nechala doktora jako rezervu,“ zatvářila jsem se důležitě a přitom se pokusila o spiklenecký šepot. Odjakživa nesnáším spiklenecký šepot. Ale představa směny strávené s hysterickou Jess za zády mě vybičovala k nadlidskému úsilí. Soustředěně nakrčila nos. Klíčový okamžik. Jess přemýšlí.

„Ještě nechce platit, nemám mu jak dát telefon,“ zasténala zoufale. Byl čas přinést oběť.

„Zkasíruju ho, dám mu k účtence tvoje číslo a připíšu k tomu, že je od blonďaté krásky, co se o něj starala většinu večera,“ vysypala jsem na jeden nádech. Její doširoka rozevřené oči mě měly varovat. Vrhla se ke mně a zobjímala mě zhruba se stejným nadšením, jako bych jí z plamenů zachránila milovaného domácího mazlíčka. Nebrala na vědomí, že se šálek se zbytkem mého presa ocitl mezi námi. Cítila jsem, jak se mi teplá tekutina přes halenku dostává na kůži. Domácí mazlíček se asi počůral strachy…

V krcálku, kterému jen Lauren říkala šatna, jsem se bleskově převlíkla. Z kabelky jsem uslyšela tlumené zabzučení. Nemělo cenu něco si nalhávat. V tuhle hodinu to mohl být jen on. Smazání textovek od něj ještě předtím, než si je přečtu, bylo dalším bodem v mém odvykacím plánu Jak přestat milovat Jackoba Blacka. Teď jsem se dobelhala do fáze jeden záchvat breku za noc. Oproti stavu, kdy každá moje noc znamenala jeden souvislý záchvat, to byl rozhodně pokrok.

Tohle na tom bylo nejhorší – celou dobu, než jsem se k mobilu dohrabala, jsem cítila skoro stejné vzrušení, jako když jsme spolu začínali. Vlastně ne. Teď to bylo ještě silnější, protože k tomu očekávání se přidala bolest. Otravná a vytrvalá, jako když do koberce s vysokým vlasem spadne bonbón, rozpustí se v něm, a pak znovu ztvrdne.

Necítíš se opuštěná, kotě? Moje nabídka pořád platí. Pokud sis nezměnila směny, můžu tě vyzvednout.

Můj mobil má vážně štěstí, že jsem totální technický antitalent. Pokud bych ho teď rozšlápla nebo tak něco – vybavilo se mi pár filmových scén, kdy zhrzená hrdinka rázně třískne mobilem, a ten se efektně rozletí na překvapivé množství kousků – stejný předpotopní model seženu jen těžko a nutnost učit se zacházet s novým bylo to poslední, po čem jsem toužila. Takže jsem jen použila svou druhou nejoblíbenější uklidňovací mantru – hajzl, hajzl, hajzl – a zahrabala mobil úplně na dno své nepřehledné kabely.

Jak jsem si probojovávala cestu zpět z té změti, ocitla se mi v ruce rtěnka. Jeden z důkazů mých občasných zkrašlovacích záchvatů. V uzávěru uvízlo drobné smetí z kabelky, ale tyčinka se zdála čistá. Ukročila jsem, abych se dostala před Jessičinu skříňku. Ona na ní samozřejmě zrcadlo měla. Netrénovaným pohybem jsem obtáhla spodní ret, přitiskla ho k hornímu a opatrně s nimi zavrtěla. Přesně takhle to dělávala máma. Nechceme přeci vypadat jako coury, holčičko, řekla pak, sklonila se ke mně, a trochu z toho nepatrného množství, co si nanesla na svoje krásné plné rty, obtiskla na mou dychtivě našpulenou pusu.

Jasně, že tam ještě seděl. Ben se dal zpoza baru vytáhnout ke kasírování jen zřídka, Jess už vypadla, takže pokud chtěl odejít a zároveň nechtěl zdrhnout bez placení, musel počkat na mě. Ale nezdálo se, že by spěchal. Naopak – zřejmě zjistil, že to šílené blonďaté stvoření definitivně zmizelo, a tak se uvolnil a nerozhodně prstem maloval klikyháky na obal té tlusté knížky. Nakonec sáhl pro cigaretu. Přesně jsem vycítila okamžik, kdy bude chtít přivolat obsluhu a uhnula jsem pohledem právě včas, aby mě nepřistihl, jak na něj zírám. V tomhle jsem byla dobrá. Dokázala jsem odhadnout hosty a vlastně i většinu chlapů, co se kolem mě někdy motali.

Všechny, kromě Jacoba…

Takovým tím profesionálně líným pohybem jsem otáčela hlavou, abych jakože zkontrolovala celý prostor baru a abych nakonec musela zachytit jeho žádost.

Pěkně pomalu. Žádný spěch. Ale zase ne příliš pomalu. Prostě normálka.

Asi jsem se na tu přirozenou chůzi soustředila trochu moc. Pohodlně se opřel v rohu sedačky, ruce rozložil na opěradla a pozoroval mě s náznakem pobaveného úsměvu. Takových už tady bylo, chlapečku. No jasně že vidím, jak velký máš ramena…

„Dobrý večer, pane. Jsem Bella a po zbytek večera se můžete obracet na mě,“ odhrkala jsem a vyměnila mu přitom popelník. „Můžu vám něco přinést?“ Konečně jsem se na něj podívala zblízka.

A málem jsem ucukla. Netušila jsem, že je možné tak rychle změnit výraz. Věděla jsem, jak se tvářil ještě před chvilkou. Mít po ruce sklenici s ledovou vodou a nepotřebovat tuhle práci tak moc, dokázala bych mu ten úsměv srovnat. Ale teď… Ani jsem to neuměla pojmenovat. Jo, byl vážný, ale to nevystihovalo ani procento z reality. Vyschlo mi v krku. Jo, ta voda by se teď fakt hodila…

Trochu se předklonil a složil si ruce do klína. Nepřestával na mě zírat. Ty dvě věci dohromady způsobily, že jsem se k němu taky automaticky naklonila. Do háje, jedna dávka spikleneckého šepotu už dneska stačila, pokusila jsem se okřiknout v duchu.

Zvedl pravačku s nataženým ukazovákem. Chvíli to vypadalo, že se mě dotkne, ale zastavil těsně před mým obličejem.

„Tady,“ naznačil oblouček horního rtu. „Trochu jste přetáhla, Bello.“ Opřel se zpátky. A já jako blázen další tři trapné vteřiny stála v předklonu a smiřovala se s tím, že ten oslepující ohňostroj v mikrokosmu, který ten cizí chlap před chvílí kolem nás vytvořil, rychle pohasíná.

Narovnala jsem se a zoufale přemýšlela, co teď.

„Dám si ještě gin, Bello,“ smiloval se nakonec a já se nějak odpotácela k baru.

xxx

Naučil jsem se to přijímat. Jako morové rány, jako záplavy a sucha, neúrodu a hlad. Když se objevila, nebylo úniku. I kdybych se okamžitě zvedl a utekl zadem, takže bych se k ní v tu chvíli nedostal blíž než na nějaký deset dvanáct metrů, bylo by to marné.

Navzdory všemu jsem člověk. O lásce vím skoro všechno. Můžu si tisíckrát omílat ty chytré poučky o hormonálních pochodech, jejichž jediným smyslem je přimět lidstvo k rozmnožování a k tomu, aby spolu dva jedinci setrvali dost dlouho na to, aby jejich potomci měli šanci přežít.

Přesto ani pro mě není úniku.

Naopak – v tomhle jsem možná lidštější než všichni kolem. Pokaždé je to jako blesk z čistého nebe. Od první vteřiny stejně jasné, hlučné, nepřehlédnutelné a – bolestné.

Protože s tím zábleskem zároveň přichází ta stejná otázka.

Kolik času jí můžu dát?

Bella. Hnědé vlasy, hnědé oči. Štíhlá a bledá. Úplně obyčejná dívka. Takových jsou tisíce.

Ale pro mě už je jen ona. Nevyhnutelně.

Ale rozhodně ne navždy.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

20)  Twilly (18.08.2011 12:47)

Nabít! K líci zbraň! Zacílit! A... páááááááál!

19)  eMuska (17.08.2011 21:52)

je chorý? umiera? šmarjá, jak si zas bude Bella myslieť, že je mŕtvy a on pri tom bude strážiť ich syna, umriem od bolesti!!!
ale kráááásne!

18)  milica (17.08.2011 21:46)

Ambři, úúžasně zajímavý začátek tvé nové povídky.
Jsem neskutečně natěšená jak to bude pokračovat.

17)  Lenka326 (17.08.2011 20:27)

To je teda překvápko!!! Nějak jsem od tebe teď nečekala novou povídku a o to větší mám radost.
Lapila mě úžasná atmosféra, i když jsem trošku zmatená, o co tu vlastně půjde, "zbývá jim jen pár hodin, jeho navždy skončí..." ale to byl záměr, že? Takže jsem celá natěšená na další dílky.

16)  ambra (17.08.2011 20:12)

Dívky děkuju, jste naprosto úžasné!!!

15)  bb119 (17.08.2011 12:51)

Ambři, tohle vypadá móóóóóóóc zajímavě

14)  Hanetka (17.08.2011 11:04)

Lapená
v síti tvých vět
zmatená
jsem jakbysmet
dychtivá
ať je tu hned
dalších slov sled.
A kdy že bude další? Ambro... ty víš, viď?

13)  gucci (17.08.2011 10:26)

Já zírám!!!! ...tohle se mi fakt líbí.... nevím proč to děláš, protože teď Tě zase začnu otravovat, abys přidávala pokračování! ...to s tou rtěnkou mě odvařilo...chudinka malá ...úplně vím, jak se cítila....!!! ....pusu

12)  sakraprace (17.08.2011 08:50)

Jsem zmatená jak splašený saranče a napnutá jak kšandy. Napsala jsi to přesně tak, že budu celá napnutá očekávat další díl, protože musím vědět, co, kdo, jak, kde. Prostě musím.

9)  Lampas (17.08.2011 00:26)

Tak teraz si poriadne lámem hlavu .

8)  Karolka (17.08.2011 00:16)

Ty jo... dejchám dejchám, asi nerozdejchám...

Začnu prologem. To bylo teda hustý! Nestalo se vůbec nic. Ona jen zamrkala a on se usmíval. Přesto se ti povedlo mi zmačkat srdce jako arch papíru.
Jessica. Četla už jsem odpornější? Jo, jen jednou. Od tebe, v jiném příběhu. Tahle je ale bezpečně druhá nejodpornější. Uáááááá! Úžasný. (Mazlíček udělal loužičku. )
A pak už si pamatuju jen ten okamžik... Ty tři vteřiny toho blesku z čistého nebe. Normálně jsem se taky předklonila až k monitoru. Ty jo... tak co jsi to na nás připravila? On je ztracenej? Ale podle toho, co mu šlo hlavou, ona taky. Kolik let jí může dát?! Jsem v transu.
Jacob Black hajzl?!
Totální nadšení!Ráda bych ti popsala, jakou to má atmosféru, ale pořád mě napadá to slovo - hustý. Nebo takový ten stav těsně před bouřkou. Bude bouřka? Že se ptám...

7)  Bye (17.08.2011 00:14)

"Domácí mazlíček se asi počůral strachy…"
A teď - konec srandy, ambro. O co tady kua jde???
Bella - jasný. Jacob - tuším. Ale, on... Edward... ??? "Navzdory všemu jsem člověk." Hmm...
Sem s tím, pls! Protože ať už je kdokoliv, funguje to mezi nima dokonale.

6)  Nosska (16.08.2011 23:40)

Teda Ambři, první díl a už se nás snažíš zničit? Dokonale jsi mě odrovnala

4)  Bosorka (16.08.2011 23:01)

Nová povídka?! NEjdřív ti ji pochválím, protože mě velice zaujala (což ovšem u tvých dílek není žádnou novinkou, že?! )
ALE!!!!!! Co ta moje?

3)  leelee (16.08.2011 22:57)

rozhodně to zní zajímavě a zase je to podaný naprosto jinak, než tucty jinejch kapitolovek u kterejch se dá přežít maximálně pár slov a dost, tohle mě prostě zaujalo

2)  Kim (16.08.2011 22:52)

Jsem zmatená a nadšená zároveň... oboje mysleno v dobrém, víc než v dobrém!!
Jsem nadšená z nové povídky, která bude určitě skvělá! Mě sis získala už jedinou kapitolou.
Perfektní!

1)  Jula (16.08.2011 22:46)

Hurá, nová povídka
Jsem hrozně zvědavá, jak to bude dál pokračovat a co se z toho vyklube

«   1 2