28.01.2012 [12:45], zuzka88, ze série Návrat k minulosti, komentováno 5×, zobrazeno 1993×

Edward, Edward a ještě jednou Edward...

4. kapitola

Jela jsem si do města, mamka si doma nechala kabelku. Celou. Nechápala jsem, jak se někomu může něco takového stát. Volala mi, jestli bych nebyla tak hodná a nedovezla ji, jestli se už cítím líp. A tak jsem sedla za volant a jela.

Bylo mi líp než včera. Horečka ustoupila, bolest v krku taky. Bylo mi jen nějak zima, takže jsem se pořádně oblékla. Menší problém nastal s jídlem. Od včerejška jsem nic nejedla a nemohla do sebe nic dostat. K snídani jsem si připravila jen vločky s mlékem, ale asi půl hodiny jsem je v té tekutině topila a pak je vyhodila. Jen představa, že bych měla něco sníst, mi zvedala žaludek.

Zastavila jsem před obchodem, zanesla mamce tašku a pak chtěla jet rovnou domů, ale nebylo mi přáno.

„Bello,“ zavolal na mě Edward z druhé strany ulice, čímž na mě přivolal nechtěnou pozornost. Nejraději bych se zavrtala pod zem. „Ahoj,“ řekl, když ke mně došel.
„Ahoj.“ Co mám dělat? volala jsem v duchu o pomoc.
„Jsi v pořádku?“ ptal se hned.
„Ehm… jo.“
„Jsi nějaká bledá.“
„To nic není. Já… měla bych…“ Chtěla jsem utéct do auta a následně do bezpečí domu. Bála jsem se toho, jak by tohle mohlo skončit.
„Bello, počkej. Včera jsem u vás byl. Mělas tam auto…“ Věděla jsem přesně, co tím naznačuje. Měla jsem tam auto, takže jsem asi byla doma a prostě mu neotevřela. Nechtěla jsem, aby si to myslel, ale neznala jsem způsob, jak mu to vysvětlit, aniž bych mu řekla pravdu. „Jestli je ti to nepříjemné, stačí říct. Nebudu tě už otravovat.“

Chvíli vyčkával. Čekal na mou odpověď, ale co já. Nic, prostě jsem se zasekla.

„Tak… tak se měj hezky.“ Pak se prostě otočil a odcházel.

Dívala jsem se na jeho záda a cítila narůstající paniku. On byl snad jediný člověk, se kterým jsem si připadala normálně, se kterým jsem se dokázala smát. A navíc… navíc byl úžasný.

„Edwarde, stůj,“ vykřikla jsem náhle, aniž bych to měla v plánu. Zastavil se a pomalu na mě podíval. „Já… prosím neodcházej.“

Usmál se, tak neodolatelně. Bezděčně jsem si povzdechla a prsty zaťala do dlaní.

„Bello…“ Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. „Nepůjdeme se projít?“ navrhl. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Připadala jsem si jako rybička v akvárku. Všichni na nás koukali. Dobrá, možná ne všichni, ale nebylo mi to příjemné.
„Mohli bychom jinam?“
„Jak si přeješ.“

Mým autem jsme dojeli k jezeru a ruku v ruce, Edward mě chytil a nedovolil mi, se vykroutit, takže jsem nakonec svých ubohých pokusů nechala, jsme šli lesíkem. Pěkně pomalu, žádný spěch.

„Nechci na tebe tlačit,“ promluvil náhle Edward a prolomil tak ticho, které do teď trvalo.
„Já vím, jen… prostě… já…“ nemohla jsem se vymáčknout. Koktala jsem jak idiot.
„To je dobrý. Řekla jsi to jasně, ale jak jsem řekl zase já, nevzdám to, takže tohle považuj za můj další pokus.“ Zastavil se, jednu ruku mi položil ze strany na krk, druhou mi ovinul kolem pasu a než jsem se vzpamatovala, políbil mě.

Překvapilo mě to. Opravdu hodně. Zůstala jsem stát jako solný sloup a nechala ho, ani na to, bych ho odstrčila, jsem neměla.

Když se zase spořádaně odtáhl, byla jsem úplně bez dechu.

„Snad to nevadilo,“ usmál se nevinně. Dívala jsem se na něj a rozhodovala se mezi útěkem a tím, že bych se na něj ráda pověsila a líbala ho tak, jako on mě ještě před chvilkou. Nakonec jsem se přinutila uvažovat aspoň trochu rozumně a neudělala jsem ani jedno z toho.

„Tohle vážně není dobrý nápad,“ vydechla jsem, když jsem konečně mohla mluvit.
„Opakuješ se, Bello. Něco novýho tam náhodou nemáš?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak pojď.“ Opět mě vzal za ruku a šli jsme k jezeru a pak kolem něj.

Nemluvili jsme a já za to byla ráda. Užívala jsem si tu chvíli, kdy jsem s ním mohla být. Věděla jsem, že bych neměla, ale hodila jsem to za hlavu. Zítra budu zase poslouchat.

Edward mi pevně svíral dlaň a palcem občas přejel po hřbetu ruky. Bylo to uklidňující. Stejně jako jeho kradmé pohledy a pouhá jeho přítomnost.

Kdy se to stalo, že jsem se na něj začala takhle dívat? Už to nebyl jen kluk z města, kterého jsem náhodou potkala, ale kluk, který mě neskutečně přitahoval a nenechával mě klidnou.

Proč musím někoho jako je on potkat až teď? Teď, když už je pozdě.

„Můžu se na něco zeptat?“ prolomil ticho, když jsme seděli na vyvráceném kmeni stromu.
„Můžeš to zkusit,“ svolila jsem, „ale nezaručuju, že ti odpovím.“
„Dobře. Mám naději? Myslím, jestli mě prostě jen tak netrpíš.“ Tak tohle jsem nečekala. Nechtěla jsem, aby byl zklamaný nebo tak, ale taky jsem mu nemohla dávat falešné naděje.
„Edwarde…“
„Tak to zní blbě,“ usmál se. Pořád v dobré náladě.
„Dobře, líbíš se mi. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Jenže je tu něco… prostě můžeme být jen kamarádi.“
„Kamarádi.“
„Ano, dokud…“
„Dokud mi nepodlehneš,“ mrkl na mě.
Zavrtěla jsem hlavou. „Dokud neodjedu zpět do Seattlu.“
„Tak se budeme snažit, aby to bylo za hodně, hodně dlouho.“

„Na stvrzení přátelství,“ vysvětlil, když jsem sledovala, jak se ke mně jeho obličej přibližuje.  A pak mě zase políbil. Jen krátce, takové ďobnutí, jako by mě nechtěl vylekat. Smůla. Byla jsem vystrašená jako malé zvířátko.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Snažil se opravdu hodně. Dostávala jsem květiny, čokoládu. Trávili jsme spolu skoro každé odpoledne, když jsem toho tedy byla schopná.

Byly dny, kdy mi bylo úplně normálně, dny, kdy jsem věděla, že je něco špatně a dny, kdy jsem sotva vstala z postele. Rodičům jsem se různě vymlouvala. Nastydla jsem, snědla jsem něco špatného. Pokoušela jsem se chovat normálně, nedat na sobě nic znát. Ještě, že chodili do práce. To byl čas, kdy jsem se pokoušela překonat sama sebe, a pak sejít na večeři jako každý jiný večer.

Ten den byl jeden z těch méně špatných. Opět jsem dostala teplotu. Měla jsem strašnou zimnici a hodně se potila. Šlo to. S tímhle se dalo žít. Ale i tak jsem doufala, že třeba Edward nepřijede. Nerada bych mu něco vysvětlovala.

Vím, že by bylo o tolik snazší říct mu pravdu, jenže jsem nechtěla. Nestála jsem o jeho lítost a účast. Chtěla jsem, aby mě bral tak jako do teď. Jako normální, možná lehce šáhlou holku, která neví, co chce.

Venku zatroubilo auto. Edward je tu.

Rukou jsem si prohrábla vlasy, štípla se do tváří, abych do nich dostala aspoň trochu barvy, která tam chyběla. Musela jsem si vytáhnout kalhoty, které mi spadly až příliš nízko. Poslední dobou jsem hodně zhubla. Jedla jsem jako vrabec. Máma se zlobila. Neměla jsem chuť, a když už jsem se najedla, tak jsem zvracela. Vlastně jsem zvracela, i když jsem nejedla. Přitáhla si svetr blíž k tělu, abych zakryla, co se dalo, a šla otevřít. Hlavně klid.

„Ahoj,“ pozdravil mě s tím svým zářivým úsměvem, který mi rozbušil srdce a dokázal převálcovat i zimnici, která mi vibrovala tělem.
„Ahoj.“ Zůstala jsem stát ve stínu dveří a doufala, že tak nic nepozná.
„Bello, co je ti? Jsi strašně bledá.“ Další neúspěch. Edward byl až příliš vnímavý.
„To nic není, jen zvýšená teplota. Zítra budu dobrá.“
„Opravdu? Nechceš odvést k doktorovi? Nevypadáš dobře,“ staral se.
„Je mi fajn.“ Abych potvrdila svoje slova, vyšla jsem na verandu a ležérně se opřela o dřevěný sloupek podepírající střechu.
„Když myslíš. Jsi si lehnout. Přijedu se na tebe podívat zítra.“
„Je mi to líto.“ Vážně bylo.
„Ale prosím tě, za tohle nemůžeš. Lidi občas onemocní.“ Občas.

Přes jeho protesty jsem ho šla doprovodit k autu a dívala se, jak odjíždí. Dívala jsem se za jeho autem, i když už mi dávno zmizelo z dohledu. Vyrušil mě až zvuk z protějšího domu.

Paní Johnstoneová kropila s hadicí v ruce keře okolo domu. Mě si nevšimla, nebo možná všimla, ale dělala, že tam nejsem.

Sledovala jsem ji, jen chvilku. Dostala jsem křeč do žaludku. Tak tak jsem stihla doběhnout aspoň k popelnici a vyzvrátit do ní vše, co jsem za den snědla, tedy rohlík. Žaludek byl prázdný, ale stejně protestoval. Dávila jsem se a modlila se, abych se propadla do země.

„Bello, panebože, jsi v pořádku?“ Objevila se vedle mě zničehonic paní Johnstoneová. Kývla jsem. Znovu ta křeč a dávení. Držela mi vlasy a počkala, až to přejde. Celá rozklepaná jsem se rukama opírala o okraj popelnice a snažila se zhluboka dýchat.

„Zvládneš dojít do domu?“ Opět přikývnutí. „Tak dobře, pojď.“ Jednou rukou mě vzala okolo pasu a vedla přes trávník k nám.

Nejdřív mě dovedla do koupelny, za což jsem jí byla vděčná, protože ta pachuť v ústech byla nesnesitelná. Pořádně jsem si vypláchla pusu a nakonec i vyčistila zuby. Pak mě posadila na pohovku a donesla mi sklenici vody.

„Jen malinko,“ řekla, když jsem se chtěla napít. Poslechla jsem. „Je ti už líp?“
„Ano. Je to dobré.“ Nebylo to nic moc, ale zvracet už nebudu, opravila jsem se v duchu.
„Nejsi nemocná?“
„Asi jsem někde chytla chřipku, nic to nebude.“
„Jsi strašně hubená, Bello. Co je s tebou?“ vyptávala se dál.
„Nic to není. Děkuju za pomoc. Nechci vás zdržovat, už to zvládnu sama.“ Nechtěla jsem být nezdvořilá nebo nevděčná, ale tahle situace byla divná.
„Dobře, jak myslíš. Radši si jdi lehnout. Ahoj.“

A odešla.

Nechápala jsem, co se teď stalo. Ta starost v jejím pohledu, v jejích gestech. Nebylo v tom nic, co jsem si pamatovala z dřívějška. Mohla jsem jen šokovaně vrtět hlavou a přemýšlet nad tím, ale bylo to nad mé síly.

Vzala jsem si její i Edwardovo doporučení k srdci a šla si lehnout. Vyspat se.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Bylo tak těžké držet si od něj odstup. Edward byl každým svým pohybem, proneseným slovem, neuvědomělým gestem, úsměvem a nenápadným dotykem na mé kůži okouzlující.

Podléhala jsem mu víc a víc, což nebylo dobré ani pro jednoho z nás.

Byli jsme spolu v kině, kde mě přeopatrně vzal za ruku a držel ji pak celý film. V restauraci, kde se naše prsty občas letmo dotkly, a on mi za ucho strkal uvolněný pramen vlasů.

Pokaždé, když jsme se loučili, mě políbil na tvář. Od té naší dohody mě nepolíbil jako poprvé. Jeho chování bylo galantní, rozhodně se nesnažil využít situace a já chvílemi přemýšlela, jestli jsem ráda nebo mi to vadí.

Byla to zapeklitá situace. Věděla jsem, že až odjedu, bude mě to hodně bolet. Nechtěla jsem si to přiznat, ale zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do Edwarda Cullena.

Seděli jsme u něj doma v obýváku. V krbu plápolal oheň a já byla ráda, že je mi dobře a můžu tu být. Být s ním. Povídali jsme si jako kamarádi, žádné nepříjemné tření.

Ruku měl položenou na opěradle za mou hlavou a prsty mi občas přejel po vlasech. Bylo to moc příjemné. Kdybych mohla, vrněla bych jako kočka. Mezi našimi těly bylo asi deset centimetrů. Pro někoho málo, pro jiného moc. Já si přála, zničit je, zmenšit tu mezeru. Přitisknout se k němu a vdechovat tu nádhernou vůni, která byla jen jeho. Nešlo to. Byl pro mě až moc vzdálený.

„Bello, posloucháš mě?“
„Co? Jo.“
„Tak co jsem říkal?“ zeptal se vyzývavě a pozvedl koutek rtů.
„No, že…“ Neměla jsem ani páru.

A pak se stalo několik věcí najednou. Dveře se rozrazily a do pokoje vběhla vysoká štíhlá elegantní a naprosto nádherná blondýna.

„Edwarde,“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku.

Šokovaně jsem sledovala, jak jí objetí oplácí. A co mě dorazilo, byla pusa, kterou mu dala na rty. Krátká, normální, ale přesto pusa.

Utekla jsem. Zase.

Bylo to první, co mě napadlo.

To bylo pořád řečí. A já si připadala jako to špatná, když mu nemůžu vyhovět a teď… Snažila jsem se zadržet slzy aspoň, dokud nebudu bezpečně zavřená v autě a na cestě domů, ale nebylo mi dopřáno se do auta dostat.

„Kam letíš?“ Edward mě chytil za loket a prudce otočil k sobě.
„Kam?“ prskla jsem. 
„Jo, kam.“ On to nechápal? Ne.
„Domů.“
„A proč? Chtěl jsem tě představit a…“
„Tak tos uhodl. Nehodlám se seznamovat s tvou přítelkyní. Jak jsi mi to mohl udělat? Oblbuješ mě, nedáš mi chvíli pokoj, a když dosáhneš svého, tak…“ Vytryskly mi první slzy. Vztekle jsem je otřela hřbetem ruky.
„Dosáhl svého?“ Ten chlap je fakt natvrdlej. 
„Já kráva tě miluju,“ zakřičela jsem a znovu se dala na útěk.
„Cože?“

Hned stál u mě a držel mě za ramena.

„Zopakuj to, prosím.“
„Proč bych měla. Stejně je to jedno.“
„Není to jedno. Záleží na tom.“
„A komu?“ Proč mě prostě nenechá jít.
„Mně,“ zašeptal.
„Máš tam tu svou blondýnu,“ zašeptala jsem taky.
„To je moje sestra. Říkal jsem ti o ní.“ Zamračila jsem se. 
„Kdy?“
„Před chvílí. Já věděl, že mě neposloucháš.“ Zavrtěl hlavou ve stylu to-jsem-si-mohl-myslet.
„Sestra?“
„Ano. Moje sestra. Mohla bys mi prosím zopakovat, co jsi předtím řekla?“ požádal mě znovu. Tak tohle jsem nepostřehla. Jsem idiot. Chovala jsem se jako pitomá hysterka. Sakra.
„Edwarde…“
„Bello, prosím.“
„Miluju tě.“

Drtil mě v náruči. V jednu chvíli stál naproti mně, v druhé mě pevně svíral a hořečnatě mi šeptal do vlasů.

„Lásko, už jsem myslel, že to nikdy neřekneš. Miluju tě, strašně moc, Bello.“

Brečela jsem. Nešlo to zastavit.

Lehce mě od sebe dotáhl, ale jen pro to, aby spojil naše rty ve slaném polibku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  HMR (31.01.2012 19:31)

ach jo
Nehce jeho účast a lístost to já bych se spíš bála, že chlapec zmizí v dáli... ještěže je to Edward

4)  anetta (30.01.2012 14:32)

Honem!!!Honem další kapitolu!!!Honem!!! a jestli to dopadne špatně tak budu jak želva
zuzko88 smekám ti

1)  SarkaS (28.01.2012 13:07)

ááá kruci... co dodat, tohle bude mnohem těžší než si myslela

1