Sekce

Galerie

/gallery/Návrat%20k%20minulostizuzka88.jpg

Isabella Swanová, úspěšná pracovnice reklamní agentury, se po několika letech vrací do rodného městečka, aby opět utekla. Opět, zas a znovu. Útěky jsou řešením problémů, kterých nemá zrovna málo. Ale je to skutečně tak? Dá se všemu utéct? Isabella se setkává se svou minulostí, která ji děsí víc než cokoliv jiného. Je schopná smířit se s tím, co se stalo před lety a jít dál?

PS: Původně byla tato povídka jednorázovkou, ale vzhledem k délce jsem se ji sem rozhodla vložit jako kratší kapitolovku.

Motto: Musí se vypořádat s minulostí, aby mohla čelit budoucnosti.

1. kapitola

Přejela jsem si prsty po tváři, nic. Zamrkala jsem víčky, nic. Žádné slzy, které by se daly očekávat. Připadala jsem si prázdná. Nepřišel smutek a zoufalství, jen otupělost a určité smíření. Nemohla jsem bojovat, neměla jsem na to sílu.

Všechno se změnilo a stačilo tak málo. Jako by se Země přestala otáčet, slunce zapadalo na východě a vycházelo na západě. Všechno bylo najednou naruby.

Přitáhla jsem si vlněnou deku blíž k tělu. V pokoji bylo okolo osmadvaceti stupňů, ale do mě se stejně dala zima.

Seděla jsem a dívala se do prázdna. Za oknem se snášely dešťové kapky a zamlžovaly mi výhled. Možná to tak bylo lepší, nevidět svět venku, svět, který byl stále normální, i když ne pro mě.

Co teď? Co můžu teď dělat? Dokážu jít do práce a schovat se jako by se nic nestalo? Jakoby bylo vše jako každý jiný den?

Nedokázala jsem si to představit. Zůstat tady bylo… Potřebovala jsem vypadnout. Zmizet z města. Utéct. Nechat to za zády a jet někam…

Zaklapla jsem kufr auta a naposledy se rozhlédla po velkoměstě, které se na pár let stalo mým útočištěm, mým domovem a hlavně místem zapomnění, nebo aspoň pokusu o něj.

Prokličkovala jsem ulicemi až k výjezdu z města a vyrazila na západ do mého starého domova, do Forks.

Na dálnici jsem přeřadila na vyšší rychlost a pořádně na to šlápla. Ráda jsem jezdila rychle. Připadala jsem si tak svobodná, bez starostí. Stejně tak teď jsem se nehodlala ničím zabývat, prostě vše hodit za hlavu a jet.

V práci jsem si vzala dovolenou, čemuž se všichni divili, protože jsem tam trávila dny a někdy i noci, nikdy jsem nebyla nemocná nebo líná tam jít. Byl to můj život. Jenže to se změnilo.

Cesta byla dlouhá, únavná. Trvalo několik hodin, než jsem se dostala do blízkosti Forks. Pár mil před cedulí oznamující, že jsem dosáhla svého cíle, se mi stáhl žaludek. Dech se mi zadrhával v plicích, ruce se mi třásly a dlaně potily.

Zajela jsem ke krajnici a zastavila. Rukama jsem si pevně objala hrudník a čelo opřela o volant. Nádech, výdech, hlavně klid. Soustředila jsem se na dýchání a cítila, jak panika polevuje.

Ještě chvíli jsem nechala zavřené oči a pomalu se vzpamatovávala. Úplně jsem přestala vnímat okolí, takže mě pěkně vyděsilo, když někdo zaťukal na okýnko. Trhla jsem sebou a vzhlédla.

Dívala jsem se do výrazně hezké tváře nějakého kluka. Mluvil, ale přes sklo mu nebylo rozumět. Když jsem na něj jen koukala, začal gestikulovat a mně teprve po chvíli došlo, že chce, abych otevřela.

Zmáčkla jsem čudlík a okýnko do půlky sjelo.

„Jste v pořádku?“
„Já… jo.“ Nejsem, ale o tom on asi nemluví.
„Já jen že jste tu tak seděla. Opravdu je vám dobře, jste strašně bledá,“ staral se dál.
„Opravdu mi nic není. Pojedu dál.“ Nastartovala jsem, abych mu dala najevo, že rozhovor končí.
„Kam máte namířeno?“ nedal se odbýt.
„Do Forks,“ řekla jsem rezignovaně a doufala, že mu to bude konečně stačit.
„Skvělé, tak to máme stejnou cestu. Raději pojedu za vámi, kdyby vám zase nebylo dobře,“ rozhodl se.
„To není…“ Ale už tam nestál a poklusem utíkal ke svému autu, velkému černému Volvu, jak jsem si všimla v zrcátku. Povzdychla jsem si a rozjela se.

Černý vůz mě sledoval až do městečka. Při míjení uvítací cedule jsem zadržela dech. Nebyla jsem tu… pěkně dlouho. Návštěvám místa svého dětství jsem se vyhýbala, jak jen to šlo. Všechny svátky jsem raději trávila v práci, jen abych se měla rodičům na co vymluvit, každý víkend jsem chodila s další a další výmluvou, proč se tu nemůžu ukázat. Vím, že jsem je zraňovala, ale nemohla jsem jinak.

Projížděla jsem mezi známými domy. Jela jsem po ulicích, kde jsem jako malá i větší chodila. Jako by se tu zastavil čas. Všechno se mi zdálo stejné. Jako bych neodjela na několik let.

Jediným okamžikem bylo všechno zpátky. Všechno, na co jsem se tak dlouho pokoušela zapomenout. Vrazilo mi to pěst do břicha, nemohla jsem se na to připravit. Bylo to tak nečekané.

Sevřela jsem volant tak pevně, až mi zbělaly klouby. To zvládnu, musím!

Pomalu jsem si to šinula ulicemi a rozhlížela jsem kolem sebe. Obchod, videopůjčovna, bistro, všechno bylo na svém místě. Pak jsem zatočila do ulice, kde stál náš dům, černé Volvo stále za sebou.

Je pravda, že některé domy dostaly nový nátěr, ale nijak to nezmírnilo pocit, že neuběhlo pět let.

Zastavila jsem u čísla 46. Volvo projelo plynule kolem mě. Řidič na mě mávnul a pokračoval dál.

Odepnula jsem si pás a pohlédla na dům. Byl bílý s okenicemi barvy holubí modři. U chodníku stála bílá schránka s červenou šipkou. Záhonky před domem byly dokonale upravené, trávník posekaný a veranda se ztrácela pod návalem truhlíků.

Tak jo, nebudu tu přece sedět věčně, řekla jsem si a vystoupila. Z kufru jsem vzala tašku a šla k domu. Pod schody jsem neodolala a otočila se.

Dům naproti přes ulici… světlounce zelený, na pohled veselý, ale… Pět let. Už je to pět let.

Záclona se pohnula, krátce, ale byla jsem si jistá. Popošla jsem dva kroky, ale už se nic nestalo.

„Bello?! Bello, co tady děláš?“ ozvalo se za mnou. Jen jsem se otočila, máma mě drtila ve své náruči.
„Mami,“ vydechla jsem a taky ji objala. Tašky popadaly s dusotem na zem, ale ani jedna z nás se o to nestarala.
„Bello, zlatíčko, kde se tady bereš? Proč jsi nezavolala, že přijdeš? Jak se máš? Jsi nějaká hubená a bledá…“ Prohlížela si mě a přitom nezavřela pusu. „Charlie, Charlie, pojď sem, tohle musíš vidět,“ křikla za záda.

V chodbě se ozvaly těžké kroky a na verandě se objevil táta. Tvářil se stejně překvapeně jako máma a stejně jako ona mě pevně objal.

„Už jsem si myslel, že se tu nikdy neukážeš,“ zamumlal. „Jsem rád, že jsi doma.“ Tátu jsem viděla jen málokdy dojatého. Vážně jsem jim musela chybět.

Posbírali jsme má zavazadla a šli domů. Otočila jsem se ještě naproti, ale dům vypadal naprosto nehybný.

Tašky jsem si dala do svého starého pokoje, který byl v tom samém stavu, v jakém jsem ho nechala, když jsem odsud tak překotně odjížděla.

Pak jsme si sedli v kuchyni, mamka uvařila čaj a u domácích sušenek jsme si povídali. Samozřejmě jsem nejvíc byla nucena mluvit já. Naši se vyptávali na všechno. Na práci, na Seattle, na mé přátele a taky přítele, kterého jsem neměla, a nakonec přišla ta již jednou položená otázka.

„Proč ses neozvala, že přijedeš? Nebyla jsi tu tak dlouho.“

Co na to říct. Pravý důvod určitě ne. Nechtěla jsem to říct nikomu a už vůbec ne našim.

„Udělala jsem si menší prázdniny. V práci to beze mě pár týdnů vydrží.“ A i přesto, že jsem se snažila znít co nejvíc věrohodně, jsem v očích rodičů viděla velké otazníky. „A taky se mi po vás stýskalo.“
„Bello, to co se…“
Věděla jsem přesně, co chce říct a proto jsem ji rychle zarazila. „Ne, mami, to je pryč. Nebudeme o tom mluvit.“
„Dobře, zlatíčko, jak si přeješ. Co kdyby ses šla po cestě umýt a trochu si odpočinout, já zatím připravím večeři,“ navrhla.

Líbla jsem oba na tvář a šla nahoru. Opřela jsem se o dveře, zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

Tak, to by bylo.

ᴥᴥᴥᴥᴥ

Probudila jsem se do pošmourného dne, ale to tu, na Olympijském poloostrově, nebylo nic neobvyklého.

Spala jsem překvapivě dobře. Usnula jsem, jen co se hlava dotkla polštáře, a probudila se o dvanáct hodin později. Byla jsem odpočatá a připravená poprat se s novým dnem.

Naši byli v práci, takže jsem se v klidu oblékla, vlasy stáhla do jakéhosi drdolu na temeni a šla se nasnídat.

Z okna jsem si všimla, že je zvednutá páčka na schránce, takže jsem jídlo na chvíli odložila a šla pro poštu. Měla jsem dobrou náladu, což bylo vzhledem k situaci s podivem. Seskákala jsem schůdky z verandy a vzletným krokem šla ke schránce.

Zarazila jsem se uprostřed kroku.

Naproti tentokrát byl život. Na příjezdové cestě nasedala do stříbrného sedanu paní Johnstoneová. Zastavila jsem se. Ona taky. Dívala se na mě. Dobrá nálada byla ta tam. Její pohled jasně říkal, co si myslí. Byla v něm bolest, zloba, neštěstí a taky vina. Vina, která padala na mě.

„Dobrý den,“ chtěla jsem říct, ale místo toho ze mě vyšlo jen jakési zašeptání. Nic neřekla, zabouchla dveře a rychle odjela.

Polkla jsem. Už méně nadšeně jsem došla ke schránce, vzala dopisy a nějaké reklamy a vrátila se domů.

Na snídani mě přešla chuť. Posadila jsem se ke stolu a dívala se z okna.

Jako každý páteční večer jsem měla jít k Johnstoneovým hlídat jejich tři děti. Bavilo mě to. Děti jsem měla ráda a jejich osmiletého Blakea, desetiletého Travise a malou Christii obzvlášť. Chodila jsem je hlídat od prváku na střední škole, tenkrát jen kluky, a když se narodila Christie, vzala jsem pod svá ochranná křídla i ji.

Pracovala jsem takhle ještě u pár rodin v městečku a vydělala si docela slušné peníze, což se na střední víc než hodí. Šetřila jsem si na auto, své první a chtěla jsem něco extra.

„Tak já jdu, vrátím se jako vždycky,“ zavolala jsem na rodiče sledující v obýváku nějakou vědomostní hru.
„Dobře se bavte,“ zamával mi táta a máma se usmála.

Z věšáku jsem popadla bundu, bylo to k nim jen kousek přes ulici, ale venku byla pořádná kosa a stále přituhovalo.

Cestu jsem vzala poklusem a už zvonila u dveří.

„Ahoj, Bello, pojď dál,“ přivítala mě paní Johnstoneová. Její manžel na mě zakřičel z kuchyně, odkud se ozývaly podivné rány.
„Pokouší se spravit dřez,“ vysvětlila mi. Shovívavě jsem se usmála. Pan Johnstone byl takový kutil všeuměl, ale na všechno bylo nakonec třeba zavolat odborníka.
„Děti jsou nahoře, jídlo je připravené na sporáku, stačí to ohřát. Přijdeme po desáté… však už víš.“
„Jasně.“

Rozloučili se se svými ratolestmi a odjeli za přáteli.

Hodiny v kuchyni odbily půl jedenácté, vyskočila jsem leknutím. Není dobré zaobírat se vzpomínkami. Ničemu ani nikomu to nepomůže.

Tak proč na to nemůžu prostě zapomenout?!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  martty555 (30.01.2012 10:47)

2)  Jana (22.01.2012 13:57)

HMR

1)  HMR (22.01.2012 13:13)

a dál???
děti, hlídání, omluva, to, co se stalo

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Rosalie, Alice, Esme