Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/zelen%C3%BD%20r%C3%A1j.jpg

4. kapitola - Volání o pomoc

Bella


Alice na mě nenaléhala. Přijala mou chatrnou historku o tom, že Jacob vymyslel rodinný výlet a spokojila se s neurčitým příslibem setkání někdy příště.

Pak jsem znovu zkusila vytočit Jacobovo číslo. Když jsem se ráno probudila, byl pryč. Jeho strana postele už byla úplně studená, nebylo těžké poznat, že zmizel ještě před svítáním. Zlobila jsem se, myslela jsem si, že se nakonec přeci jen rozhodl vyrazit do hor s výpravou turistů, jenže pak jsem všechno obvyklé vybavení našla doma. Zneklidnilo mě to. Zkusila jsem mu zavolat, ale jeho telefon zůstával vypnutý.

Uběhly dvě hodiny, a i když kolem dětí a domu bylo plno práce, nedokázala jsem se uklidnit. Spíš naopak. Nakonec jsem vytočila Charlieho.

„Tati, nevíš něco o Jacobovi? Ráno zmizel, než jsem se probudila a nebere mi telefon.“ Nervózně jsem přecházela po kuchyni. Zato Charlie zůstal úplně klidný.

„Nemá dneska skupinu? Určitě jsou někde bez signálu. Počkej pár minut a zkus to znovu.“

„Tvrdil mi, že je odvolal. Pár dní mu není dobře, slíbil, že si odpočine. A i kdyby byl venku, bez signálu zůstal naposledy někdy přede dvěma lety. Teď už se mu pokaždé dovolám.“

„Bells, uklidni se, užij si dětí, on se ti určitě brzo ozve.“

Neuklidnila jsem se. Jacob se neozval.


Edward

Carlisle seděl na pohovce, a i když se snažil ovládat, nedokázal úplně skrýt své rozčilení.

„Tohle jsme přeci nemohli tušit!“ ujišťoval se a automaticky se obrátil k Alici. Ta jen nešťastně zakroutila hlavou.

„Já je vážně neviděla. Ani teď je nevidím. A když jsi byl dnes ráno v jejich blízkosti, taky ses mi ztratil. Což bylo mimochodem vážně děsivé,“ otřásla se při té vzpomínce.

„Musíme odejít?“ Rosalie se s ovládáním nenamáhala. Zuřila.

„Teď už je to v podstatě zbytečné,“ zavrtěl Carlisle hlavou. „Obnovili jsme smlouvu. Pokud ji budeme dodržovat, můžeme zůstat. Jakmile se začali měnit, není pro ně cesty zpět. Když jsme tu byli naposledy, mysleli jsme si, že se jich několik mění v každé generaci. Nenapadlo nás, že bez přímého kontaktu mohou žít normálně.“

„A proč se tváříš tak zoufale?“ Moje krásná sestra opravdu oplývala empatií.

„Copak to nechápeš, Rose?“ předběhl jsem otce. „Žili svoje normální životy. Naše blízkost z nich udělala monstra. Nikdo je nevaroval, museli to prostě přijmout. Zrovna ty bys tomu měla rozumět,“ neodpustil jsem si.

„Takže jim už netluče srdce? Nemůžou mít děti? Musí se neustále bát, že se v blízkosti člověka neovládnou a budou vraždit?“ S Rosalií bylo těžké diskutovat. O těchhle věcech přemýšlela mnoho let. Měla nadbytek argumentů.

„To ne, ale…“

„Tak se mi tu nad nimi, prosím, nerozbreč,“ přerušila mě ostře. „Pro nás se nic nemění, to je důležité pro mě,“ ušklíbla se. „Nic se nemění,“ zdůraznila ještě a vyběhla nahoru do ložnice.

Carlisle s Esme si vyměnili ustaraný pohled.

„Opravdu se nic nemění?“ Esme na rozdíl od Rosalie neměnnost oceňovala. „Jsme v bezpečí, Carlisle? Dokážou se ti… chlapci ovládat?“

Naklonil se ke křeslu, ve kterém seděla, a vzal ji za ruce.

„To nám nikdo úplně nezaručí, miláčku. První měsíce budeme opatrnější. K hranici se ani nepřiblížíme, abychom je zbytečně neprovokovali. Nedali jim záminku. Nedráždili je naším pachem.“

S Alicí jsme se na sebe nemuseli dívat. Ona i Jasper okamžitě věděli o mé panice. Pokud se nesmím přiblížit k hranici, jak zabráním tomu, kvůli čemu jsme se sem nakonec stěhovali? Jak ji ochráním?

„Tohle jsem opravdu netušila, Edwarde,“ zakroutila Alice hlavou. Jasper ji pevně objal kolem ramen a zamračil se na mě.

„Tak to už by snad stačilo, ne?“ pronesl ledově. „Nikdo z nás přesně nechápe, proč zrovna ty máš zachraňovat nějakou ženu, navíc takovou, kolem které téměř nemůžeš projít. A já osobně nechápu, proč má za úspěch té rošády zodpovědnost Alice.“ Měl pravdu. Nebo si to mohl myslet. Nevěděl nic o Alicině přesvědčení, že jsme tady měli být už před pěti lety. Snadno by si domyslel, že on byl jeden z hlavních důvodů, proč se naše stěhování odložilo. A posilovat jeho pocit provinilosti nám Alice striktně zakázala. Takže mi teď zbývala jen jedna možnost:

„Máš pravdu, Jazzi. Příliš jsme se k tomu upnuli. Je čas nechat věcem volný průběh.“ Soustředil jsem se na to, abych proklamované uvolnění přenesl i do svého nitra. Alespoň dočasně. Pro tuto chvíli. Zřejmě se mi to povedlo, protože Jasperův podezřívavý pohled se postupně měnil ve spokojený. Alice na mě nepřestávala kulit oči. Vypadala naprosto šokovaně. Změnu svého rozhodnutí jsem zřejmě zahrál tak dobře, že to na chvíli ovlivnilo i její vize. Ale jen do okamžiku, než jsem se s nimi rozloučil a pod záminkou krátkého lovu vyběhl přes terasu přímo k lesu.

 



Bella


Po obědě jsem uložila děti a zkoušela se zabrat do knížky. Když jsem se přistihla, že potřetí začínám stejnou stránku, mrskla jsem s ní na polštář. O hodinu později už jsem jen dokázala chodit po kuchyni tam a zpět; nepouštěla jsem při tom z ruky telefon.

Konečně se z chůvičky ozvalo první zakňourání. Děti jsem dokázala připravit za deset minut. Za dalších pět jsme seděli v autě. Ještě jsem si naposledy ověřila u Charlieho, že nikdo nehlásil nehodu nebo ztracenou skupinu.

Na policejní zásah je zatím příliš brzy. Ale je tu někdo, koho můžu zburcovat. Někdo, kdo mi může pomoci hned.

Nastartovala jsem a zamířila do La Push.




Edward

Držel jsem se u silnice. Z dohledu projíždějících aut, ale tak, abych na ně dobře viděl.

Přesně jsem poznal místo, kde cestu přetínala hranice. Ten těžký ostrý pach měl jen málo společného s pachem skutečného vlka. Nevyvolával ve mně chuť lovit, ale chuť bojovat. Bránit se, ale ještě líp útočit. Jen stěží jsem ovládal vrčení, které mi vibrovalo v hrudi.

Vrátil jsem se o pár metrů, takže jsem zůstával na našem území, v relativním bezpečí, ale nepoznával jsem to tady. Byl jsem si téměř jistý, že se to stane v zakázaném prostoru. Tam, kde ji nemůžu chránit. Když kolem mě projela, ještě stále jsem netušil, jak to provedu. Jestli to riziko stojí za to.

Ale už v tom okamžiku jsem zase obelhával sám sebe.

Ona mi stála za jakékoliv riziko.

 

Bella


Sobotní odpoledne v rezervaci nebývají právě poklidná. Většina obyvatel je venku – pokud to počasí jen trochu dovolí, pracují kolem domu, v garážích, na zahrádkách. Mladí tvoří hloučky, domlouvají se na večer, nebo se prostě jen tak poflakují. Staří probírají uplynulý týden, postávají před obchodem nebo před domky členů rady.

Tentokrát mě vítala skoro pohřební atmosféra. Navzdory obstojnému počasí byly uličky prázdné. S úzkostí jsem se rozhlížela. Až příliš to souznělo s mým aktuálním rozpoložením.

Zajela jsem k Billyho domku. Automaticky jsem se rozhlédla, jestli na obvyklém místě neuvidím parkovat Jacobovo auto. Zklamání mě skoro zabolelo. I když jsem se té myšlence zuby nehty bránila, tohle byl skutečný důvod, proč jsem se sem vydala. A proč jsem Billymu nezavolala předem. Přála jsem si ještě o pár desítek minut prodloužit naději, že Jacob neplánovaně vyrazil za otcem a za kamarády, že mi to zapomněl říct a že nechal vypnutý telefon ležet v autě.

Jako by na mě v tu chvíli najednou dopadla všechna ta úzkost z posledních dnů. Strach, nejistota a to nepojmenovatelné mrazení vzadu na krku. Možná předtucha? Pocit, že se na nás řítí něco strašného? Teď to bylo všechno tak intenzivní, že už jsem tomu nedokázala vzdorovat.

Rozplakala jsem se.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, čelo opřené o volant, hlavu plnou strachu a srdce sevřené úzkostí. Pak se ze zadního sedadla ozvalo dvojí nespokojené zakňourání. Skoro jsem na ně zapomněla. Děti poznaly, kde jsme, a dožadovaly se dědovy náruče.

Pečlivě jsem si otřela mokré tváře a vysmrkala se. Nasadila jsem co nejbezstarostnější úsměv. Teprve potom jsem se k nim obrátila.

„Zjistím, jestli je Billy doma, a hned potom vás vezmu ven, ano?“

Trvalo mu celé věky, než otevřel. Vypadal překvapeně, i když jsem si byla skoro jistá, že už náš příjezd musel dávno zaregistrovat.
„Ahoj Bello, co tady děláš?“ Ne, nebyl nezdvořilý, ale nikdy jsme nejezdili bez ohlášení. Billy občas míval špatné dny, a pak pro něj přítomnost dětí byla příliš unavující. Vyplatilo se ověřit si, jestli se na naši návštěvu cítí.

Chtěla jsem se chovat vyrovnaně, ale s prvními slovy mi znovu začaly téct slzy:

„Jacob zmizel, Billy. Teprve dnes ráno, táta je pořád klidný, ale já snad prasknu. Posledních pár dnů mu nebylo dobře, slíbil, že dneska zůstane doma, nebere mi telefon a já prostě vím, že se něco děje. Nějaký průšvih, netuším, co přesně, ale musíte mi pomoct! Musíš svolat kluky, vezmeme auta, projedeme jeho trasy, zkusíme…“

Billy mě vzal za ruku a pevně ji stiskl. „Uklidni se, Bello, já to zařídím. Ale myslím, že se o něj bojíš zbytečně. Jacob se o sebe umí postarat, to přeci víš. Jestli se neozval, měl k tomu určitě důvod. Teď jeď domů, něco sněz a já ti dám vědět.“ Z Billyho horké mozolnaté dlaně se do mě přelévala vlna klidu. Připomínalo to velmi účinné sedativum. Billy tohle uměl. I s dětmi. Zažehnal každý pláč, každý nesoulad. Nechtělo se mi ho pouštět. Ne tak rychle.

„Nemohla bych tu s dětmi hodinku zůstat?“ zaškemrala jsem. „Dohlédnu, abys měl u telefonování klid a…“

Znovu mě nenechal domluvit.

„Nevšimla sis těch prázdných ulic? Máme pohotovost kvůli pumě. Někdo ji viděl jen půl míle od rezervace. Raději byste měli být doma, věř mi.“ Nechtěl nás tady. I když se uměl dokonale ovládat, cítila jsem to. Snažila jsem se to svést na jeho občasný splín nebo fyzické potíže, ale moje vlastní, jen před chvílí probuzená intuice mi našeptávala, že je za tím ještě něco jiného. Přesto jsem ho pustila a obrátila se k odchodu.

„Zavolej mi, prosím, hned jak se něco dozvíte.“ Nepřipouštěla jsem si, že bych měla čekat příliš dlouho. Nebo že by třeba nezjistili nic.

„To mi nemusíš říkat,“ usmál se. „Dej za mě pusu prckům,“ dodal ještě. Smutněji, než bych čekala.

Sešla jsem dva schody a na chvíli se zastavila. Teď už mi městečko připadalo skoro strašidelné. Že by je takhle vyděsila jedna puma? Mimoděk jsem se podívala na zem, jako bych v měkké půdě hledala její stopy. Samozřejmě jsem žádné neobjevila. Ale mou pozornost upoutalo něco jiného.

Mezi trsy trávy se modralo pár nějakých útržků. Sklonila jsem se a několik jich sebrala. Zamyšleně jsem je promnula mezi prsty.

Byla to džínovina. Před Billyho domem někdo nedávno roztrhal skoro nové kalhoty.

A puma to určitě nebyla.

 

 

 

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

HMR

18)  HMR (27.03.2012 19:35)

Je čas nechat věcem volný průběh... teď? na to už je trochu pozdě, ne? pořád nechápu, o co se to Edward s Alicí vlastně snaží... a Bella, přestože Jacobova žena, je pořád cizinkou, že? Ambro, ty a ten tvůj úžasný talent pro vypjaté situace, které rozhodně nevypadají na šťastný konec, chjo

Sabienna

17)  Sabienna (27.03.2012 19:32)

Nad Forks se stahujou temná mračna To jsem teda jelen, jak tohle bude pokračovat dál... Ráda bych něco připsala dalšího, ale to bych se pořád opakovala, protože se pořád bojím; o Bellu, o Jacoba a jejich dvě krásné dětičky... Ale hrozně moc se mi líbí, jak je to všechno takové jiné... Nedokážu to přesně vyjádřit, ale je to neskutečně povedené

Marvi

16)  Marvi (27.03.2012 13:37)

Nový dílek se objevil a moc se mi líbí. Jen si lámu hlavu jakým směrem bude povídka ubíhat. Že by měl Jacob před Bellou tajemství? Začali se sobě odcizovat, čehož by využil Edward? No určitě tak jednoduché to nebude co? Máš to vymyšlené určitě daleko lépe. Já jen tak blábolím :D :D :D :D
Nádhera!

Silvaren

15)  Silvaren (27.03.2012 12:16)

Omlouvám se, že jsem včera ten koment tak odflákla. (Dělala jsem uzavírku pokladny a muselo to být do půlnoci. Že já to vždycky nechávám na poslední chvíli)
Strašně, strašně moc se mi líbí to prostředí a atmosféra, kterou jsi tam vytvořila. Je to TW a není, je to Ambřino TW. Mmch. jsou nějaké zprávy o rukopisu, který jsi posílala nakladatelstvím? O těch ženách? Já jen, že tohle mě znovu utvrdilo v tom, že by Tě měl rozhodně někdo vydávat. Takže až vyhraju první ve sportce, založím nakladatelství a všem vám nadaným vydám knížku.
Ehm jsem se nějak rozkecala - já jen, že jsem z toho hrozně unešená.

Twilly

14)  Twilly (27.03.2012 08:41)

Dýchám, zhluboka, ale fakt se mi to nedaří. Vím, co se s Jacobem děje i proč a stejně jsem napnutá jak kšandy, Smršti

13)  hela (26.03.2012 23:09)

maryblack

12)  maryblack (26.03.2012 22:51)

Silvaren

11)  Silvaren (26.03.2012 22:29)

Páni, Ambří, i když vím, co se s Jakem děje, jsem totálně vystrašená. Bellin strach jsi vyjadřila naprosto dokonale. Užila jsem si každé písmenko, je to úžasné.

Lenka326

10)  Lenka326 (26.03.2012 22:26)

Strašně se to ve mě rve. Bella a Jacob mají děti, doteď byli šťastní, ale Bella a Edward, to je prostě osud, tak to má být. Ale jak to může být, když? ... a tak pořád dokola. Teď to opravdu vypadá, že Cullenovi přinášejí jen trable, ale s tím se prostě nesmířím, všechno to má nějaký důvod. No, prostě, zase jsi mě dostala, a tak musím (ne)trpělivě čekat na další dílek.
Díky

Empress

9)  Empress (26.03.2012 21:41)

Ach no teda, no teda Cullenovci nech idú do... preč, čo najďalej
Chúďa Bella, tá neistota musí byť hrozná:'-( :'-(
Ambri, prosím , prosím , prosím , orodujem za Jacoba a Bellu, dopraj im ich šťastný koniec

Marcelle

8)  Marcelle (26.03.2012 21:18)

Ach jo, zamotává se to, zamotává, ale je to krásné.

SarkaS

7)  SarkaS (26.03.2012 21:06)

Otiskne se Jacob? Prosííím, at se otiskne a nechá Edwardovi volné pole působnosti,,, Tak o thle bych tě dřív prosila, ale teď. Upřímně, já nevím, co bych si měla přát. Asi ať si oba najdou někoho jiného a Bellu pošlou k šípku, ale tak to nevypadá, takže to asi nechám na tobě. Plně ti důvěřuji autorko

milica

6)  milica (26.03.2012 20:56)

Já vim, že mají rodinu a ne že bych neměla Jacoba ráda, ale prostě já fandim Edwardovi. Nějak mi Jacob k Belle nejde a to ještě přemýšlím o tom co když se někde Jacob otiskne kdekoli?? Když ne do Belly?
Hm, zase to pitvám.
Chudák Bella, má takový strach co se děje a to jí nezávidim ty dětičky k tomu.
Krásný dílek, díky Ambři

5)   (26.03.2012 20:44)

je to tak těžké - bojíš se o někoho,koho miluješ a kdo k tobě patří
někdo jiný se bojí o tebe,někdo kdo ví o nebezpečí,ale je limitován svou existencí
někdo se nedokáže podělit o trápení a nechává za sebou víc bolesti,než kdyby promluvil
a k tomu vlastní touha a nejistota
co všechno dokáže člověka semlít napadrť :'-(
moc se mi líbí nový pohled na TW a tak jiné ( životu blízké komplikace )
díky za další Ambruško

Bosorka

4)  Bosorka (26.03.2012 20:08)

Ivuš, plně tě podporuji ve tvém spravedlivém rozhořčení!
Ehm.....mihne se ti tam "ten můj" má zbžňovaná autorko?

3)  Dsewood (26.03.2012 20:04)

Supppeeerrrr kapitola!!! :) :) :)

sfinga

2)  sfinga (26.03.2012 19:58)

A je o tady. Hele, řekneš si, že jsem neobjektivní Jacobholik, ale já prostě při čtení tvé povídky podvědomě vyhazuju Edwarda a ostatní Cullenovi z Forks Jeďte třeba do Volterry, nebo do jinýho pekla, ale nechte ty dva na pokoji. Oni mají rodinu, chápete to? Oni prostě mají žít svůj život a upíři do něj nepatří, kapišto?

Ambruško, volám, čekám, věřím...

Bosorka

1)  Bosorka (26.03.2012 19:54)

áááááááááááááááááááááááááááááá A co dál? Co bude dál? Chudák Bella je bez sebe strachy a já se ji vůbec nedivím. A já jsem taky bez sebe strachy, že se Jacob otiskne a já budu v .... no hádej kde!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek