26.03.2012 [19:45], ambra, ze série Návrat do zeleného ráje, komentováno 38×, zobrazeno 5086×

4. kapitola - Volání o pomoc

Bella

Alice na mě nenaléhala. Přijala mou chatrnou historku o tom, že Jacob vymyslel rodinný výlet a spokojila se s neurčitým příslibem setkání někdy příště.

Pak jsem znovu zkusila vytočit Jacobovo číslo. Když jsem se ráno probudila, byl pryč. Jeho strana postele už byla úplně studená, nebylo těžké poznat, že zmizel ještě před svítáním. Zlobila jsem se, myslela jsem si, že se nakonec přeci jen rozhodl vyrazit do hor s výpravou turistů, jenže pak jsem všechno obvyklé vybavení našla doma. Zneklidnilo mě to. Zkusila jsem mu zavolat, ale jeho telefon zůstával vypnutý.

Uběhly dvě hodiny, a i když kolem dětí a domu bylo plno práce, nedokázala jsem se uklidnit. Spíš naopak. Nakonec jsem vytočila Charlieho.

„Tati, nevíš něco o Jacobovi? Ráno zmizel, než jsem se probudila a nebere mi telefon.“ Nervózně jsem přecházela po kuchyni. Zato Charlie zůstal úplně klidný.

„Nemá dneska skupinu? Určitě jsou někde bez signálu. Počkej pár minut a zkus to znovu.“

„Tvrdil mi, že je odvolal. Pár dní mu není dobře, slíbil, že si odpočine. A i kdyby byl venku, bez signálu zůstal naposledy někdy přede dvěma lety. Teď už se mu pokaždé dovolám.“

„Bells, uklidni se, užij si dětí, on se ti určitě brzo ozve.“

Neuklidnila jsem se. Jacob se neozval.

Edward

Carlisle seděl na pohovce, a i když se snažil ovládat, nedokázal úplně skrýt své rozčilení.

„Tohle jsme přeci nemohli tušit!“ ujišťoval se a automaticky se obrátil k Alici. Ta jen nešťastně zakroutila hlavou.

„Já je vážně neviděla. Ani teď je nevidím. A když jsi byl dnes ráno v jejich blízkosti, taky ses mi ztratil. Což bylo mimochodem vážně děsivé,“ otřásla se při té vzpomínce.

„Musíme odejít?“ Rosalie se s ovládáním nenamáhala. Zuřila.

„Teď už je to v podstatě zbytečné,“ zavrtěl Carlisle hlavou. „Obnovili jsme smlouvu. Pokud ji budeme dodržovat, můžeme zůstat. Jakmile se začali měnit, není pro ně cesty zpět. Když jsme tu byli naposledy, mysleli jsme si, že se jich několik mění v každé generaci. Nenapadlo nás, že bez přímého kontaktu mohou žít normálně.“

„A proč se tváříš tak zoufale?“ Moje krásná sestra opravdu oplývala empatií.

„Copak to nechápeš, Rose?“ předběhl jsem otce. „Žili svoje normální životy. Naše blízkost z nich udělala monstra. Nikdo je nevaroval, museli to prostě přijmout. Zrovna ty bys tomu měla rozumět,“ neodpustil jsem si.

„Takže jim už netluče srdce? Nemůžou mít děti? Musí se neustále bát, že se v blízkosti člověka neovládnou a budou vraždit?“ S Rosalií bylo těžké diskutovat. O těchhle věcech přemýšlela mnoho let. Měla nadbytek argumentů.

„To ne, ale…“

„Tak se mi tu nad nimi, prosím, nerozbreč,“ přerušila mě ostře. „Pro nás se nic nemění, to je důležité pro mě,“ ušklíbla se. „Nic se nemění,“ zdůraznila ještě a vyběhla nahoru do ložnice.

Carlisle s Esme si vyměnili ustaraný pohled.

„Opravdu se nic nemění?“ Esme na rozdíl od Rosalie neměnnost oceňovala. „Jsme v bezpečí, Carlisle? Dokážou se ti… chlapci ovládat?“

Naklonil se ke křeslu, ve kterém seděla, a vzal ji za ruce.

„To nám nikdo úplně nezaručí, miláčku. První měsíce budeme opatrnější. K hranici se ani nepřiblížíme, abychom je zbytečně neprovokovali. Nedali jim záminku. Nedráždili je naším pachem.“

S Alicí jsme se na sebe nemuseli dívat. Ona i Jasper okamžitě věděli o mé panice. Pokud se nesmím přiblížit k hranici, jak zabráním tomu, kvůli čemu jsme se sem nakonec stěhovali? Jak ji ochráním?

„Tohle jsem opravdu netušila, Edwarde,“ zakroutila Alice hlavou. Jasper ji pevně objal kolem ramen a zamračil se na mě.

„Tak to už by snad stačilo, ne?“ pronesl ledově. „Nikdo z nás přesně nechápe, proč zrovna ty máš zachraňovat nějakou ženu, navíc takovou, kolem které téměř nemůžeš projít. A já osobně nechápu, proč má za úspěch té rošády zodpovědnost Alice.“ Měl pravdu. Nebo si to mohl myslet. Nevěděl nic o Alicině přesvědčení, že jsme tady měli být už před pěti lety. Snadno by si domyslel, že on byl jeden z hlavních důvodů, proč se naše stěhování odložilo. A posilovat jeho pocit provinilosti nám Alice striktně zakázala. Takže mi teď zbývala jen jedna možnost:

„Máš pravdu, Jazzi. Příliš jsme se k tomu upnuli. Je čas nechat věcem volný průběh.“ Soustředil jsem se na to, abych proklamované uvolnění přenesl i do svého nitra. Alespoň dočasně. Pro tuto chvíli. Zřejmě se mi to povedlo, protože Jasperův podezřívavý pohled se postupně měnil ve spokojený. Alice na mě nepřestávala kulit oči. Vypadala naprosto šokovaně. Změnu svého rozhodnutí jsem zřejmě zahrál tak dobře, že to na chvíli ovlivnilo i její vize. Ale jen do okamžiku, než jsem se s nimi rozloučil a pod záminkou krátkého lovu vyběhl přes terasu přímo k lesu.

Bella

Po obědě jsem uložila děti a zkoušela se zabrat do knížky. Když jsem se přistihla, že potřetí začínám stejnou stránku, mrskla jsem s ní na polštář. O hodinu později už jsem jen dokázala chodit po kuchyni tam a zpět; nepouštěla jsem při tom z ruky telefon.

Konečně se z chůvičky ozvalo první zakňourání. Děti jsem dokázala připravit za deset minut. Za dalších pět jsme seděli v autě. Ještě jsem si naposledy ověřila u Charlieho, že nikdo nehlásil nehodu nebo ztracenou skupinu.

Na policejní zásah je zatím příliš brzy. Ale je tu někdo, koho můžu zburcovat. Někdo, kdo mi může pomoci hned.

Nastartovala jsem a zamířila do La Push.

Edward

Držel jsem se u silnice. Z dohledu projíždějících aut, ale tak, abych na ně dobře viděl.

Přesně jsem poznal místo, kde cestu přetínala hranice. Ten těžký ostrý pach měl jen málo společného s pachem skutečného vlka. Nevyvolával ve mně chuť lovit, ale chuť bojovat. Bránit se, ale ještě líp útočit. Jen stěží jsem ovládal vrčení, které mi vibrovalo v hrudi.

Vrátil jsem se o pár metrů, takže jsem zůstával na našem území, v relativním bezpečí, ale nepoznával jsem to tady. Byl jsem si téměř jistý, že se to stane v zakázaném prostoru. Tam, kde ji nemůžu chránit. Když kolem mě projela, ještě stále jsem netušil, jak to provedu. Jestli to riziko stojí za to.

Ale už v tom okamžiku jsem zase obelhával sám sebe.

Ona mi stála za jakékoliv riziko.

Bella

Sobotní odpoledne v rezervaci nebývají právě poklidná. Většina obyvatel je venku – pokud to počasí jen trochu dovolí, pracují kolem domu, v garážích, na zahrádkách. Mladí tvoří hloučky, domlouvají se na večer, nebo se prostě jen tak poflakují. Staří probírají uplynulý týden, postávají před obchodem nebo před domky členů rady.

Tentokrát mě vítala skoro pohřební atmosféra. Navzdory obstojnému počasí byly uličky prázdné. S úzkostí jsem se rozhlížela. Až příliš to souznělo s mým aktuálním rozpoložením.

Zajela jsem k Billyho domku. Automaticky jsem se rozhlédla, jestli na obvyklém místě neuvidím parkovat Jacobovo auto. Zklamání mě skoro zabolelo. I když jsem se té myšlence zuby nehty bránila, tohle byl skutečný důvod, proč jsem se sem vydala. A proč jsem Billymu nezavolala předem. Přála jsem si ještě o pár desítek minut prodloužit naději, že Jacob neplánovaně vyrazil za otcem a za kamarády, že mi to zapomněl říct a že nechal vypnutý telefon ležet v autě.

Jako by na mě v tu chvíli najednou dopadla všechna ta úzkost z posledních dnů. Strach, nejistota a to nepojmenovatelné mrazení vzadu na krku. Možná předtucha? Pocit, že se na nás řítí něco strašného? Teď to bylo všechno tak intenzivní, že už jsem tomu nedokázala vzdorovat.

Rozplakala jsem se.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, čelo opřené o volant, hlavu plnou strachu a srdce sevřené úzkostí. Pak se ze zadního sedadla ozvalo dvojí nespokojené zakňourání. Skoro jsem na ně zapomněla. Děti poznaly, kde jsme, a dožadovaly se dědovy náruče.

Pečlivě jsem si otřela mokré tváře a vysmrkala se. Nasadila jsem co nejbezstarostnější úsměv. Teprve potom jsem se k nim obrátila.

„Zjistím, jestli je Billy doma, a hned potom vás vezmu ven, ano?“

Trvalo mu celé věky, než otevřel. Vypadal překvapeně, i když jsem si byla skoro jistá, že už náš příjezd musel dávno zaregistrovat.
„Ahoj Bello, co tady děláš?“ Ne, nebyl nezdvořilý, ale nikdy jsme nejezdili bez ohlášení. Billy občas míval špatné dny, a pak pro něj přítomnost dětí byla příliš unavující. Vyplatilo se ověřit si, jestli se na naši návštěvu cítí.

Chtěla jsem se chovat vyrovnaně, ale s prvními slovy mi znovu začaly téct slzy:

„Jacob zmizel, Billy. Teprve dnes ráno, táta je pořád klidný, ale já snad prasknu. Posledních pár dnů mu nebylo dobře, slíbil, že dneska zůstane doma, nebere mi telefon a já prostě vím, že se něco děje. Nějaký průšvih, netuším, co přesně, ale musíte mi pomoct! Musíš svolat kluky, vezmeme auta, projedeme jeho trasy, zkusíme…“

Billy mě vzal za ruku a pevně ji stiskl. „Uklidni se, Bello, já to zařídím. Ale myslím, že se o něj bojíš zbytečně. Jacob se o sebe umí postarat, to přeci víš. Jestli se neozval, měl k tomu určitě důvod. Teď jeď domů, něco sněz a já ti dám vědět.“ Z Billyho horké mozolnaté dlaně se do mě přelévala vlna klidu. Připomínalo to velmi účinné sedativum. Billy tohle uměl. I s dětmi. Zažehnal každý pláč, každý nesoulad. Nechtělo se mi ho pouštět. Ne tak rychle.

„Nemohla bych tu s dětmi hodinku zůstat?“ zaškemrala jsem. „Dohlédnu, abys měl u telefonování klid a…“

Znovu mě nenechal domluvit.

„Nevšimla sis těch prázdných ulic? Máme pohotovost kvůli pumě. Někdo ji viděl jen půl míle od rezervace. Raději byste měli být doma, věř mi.“ Nechtěl nás tady. I když se uměl dokonale ovládat, cítila jsem to. Snažila jsem se to svést na jeho občasný splín nebo fyzické potíže, ale moje vlastní, jen před chvílí probuzená intuice mi našeptávala, že je za tím ještě něco jiného. Přesto jsem ho pustila a obrátila se k odchodu.

„Zavolej mi, prosím, hned jak se něco dozvíte.“ Nepřipouštěla jsem si, že bych měla čekat příliš dlouho. Nebo že by třeba nezjistili nic.

„To mi nemusíš říkat,“ usmál se. „Dej za mě pusu prckům,“ dodal ještě. Smutněji, než bych čekala.

Sešla jsem dva schody a na chvíli se zastavila. Teď už mi městečko připadalo skoro strašidelné. Že by je takhle vyděsila jedna puma? Mimoděk jsem se podívala na zem, jako bych v měkké půdě hledala její stopy. Samozřejmě jsem žádné neobjevila. Ale mou pozornost upoutalo něco jiného.

Mezi trsy trávy se modralo pár nějakých útržků. Sklonila jsem se a několik jich sebrala. Zamyšleně jsem je promnula mezi prsty.

Byla to džínovina. Před Billyho domem někdo nedávno roztrhal skoro nové kalhoty.

A puma to určitě nebyla.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

37)  kajka (14.12.2017 12:02)

Taky bych se nezlobila.
Na druhou stranu to teoretizování je stejně jako např. u GoT velice zábavný. Akorát ambra je mistr zápletek, a na rozdíl od výše zmiňovaného, jsem se u ní nikdy netrefila.
Vždycky to má perfektně vymyšlený a naprosto uvěřitelný.
On je ten můj komentář taky tak trošku parodie na nespokojené čtenářky, které se zřejmě domnívají, že zdejší autorky nemají v životě nic jiného a takový rádoby kriticky konstruktivní komentář je má asi povzbudit.
Hanetka to shrnula zcela výstižně.
(Všechny její nádherné básničky jsem objevila právě díky ambře, a to poezii jinak moc nečtu).
Povídky tady jsou prostě krásným dárkem nikoliv povinností.
Neuctivé komenty mě v případě ambry mrzí o to víc, že kdyby si tyhle rejpalky daly trochu práce s průzkumem, rázem by zjistily, o jak úžasného autora a člověka se jedná.
A to jí vůbec neznám!
Nejenže píše skvěle a stále, ale vždy povzbuzovala a podporovala začínající autorky, komunikuje s fanoušky, píše poděkování a dává bezva tipy na knížky. A z těch několika zmínek je nad slunce jasné, že má bohatý rodinný a společenský život, o pracovním vytížení ani nemluvě.
Vůbec nechápu, jak to ta ženská stíhá.
Mám teorii, že je buď mimozemšťan s minimální potřebou odpočinku nebo umí nastavit čas.
Nezbývá než žasnout, děkovat a obdivovat!

35)  kajka (13.12.2017 20:32)

Skvost!
Ať tě ani nenapadne to dopsat! Ten prostor pro fantazii je ohromující.
No, možná za těch 20 let. Ale pouze v případě, že nebudeš mít co na práci, budeš se šíleně nudit a vzpomeneš si na jednu otravnou zelenou příšerku.
I takhle je to naprosto dokonalé.

34)  kajka (31.03.2016 21:39)

Milá Ambro, doufám, že víš, že tu nestraším, abych tě zastrašila. Zelenám se tu, abych ukázala, že nejen tvé dokončené povídky mají své skalní fanoušky.
Hanetčina trefná poznámka o Tolkienovi ve mně vyvolává naději. Budu tě neochvejně povzbuzovat a podporovat. (i když jen ve dvouletkách, byť čtu častěji, jen je mi hloupý to zaskřítkování v komentech)
Michelangelo taky nevytesal Davida za jedno odpoledne.
Nenech se, prosím, odradit jedovatostí nespokojených čtenářek.

32)  Hanetka (31.03.2016 21:08)

Agato, jestli vážně stojíte o dočtení, tak jste si nevybraly nejlepší cestu, jak toho dosáhnout. Tahle vyčítavá manipulace člověka spíš odradí.

31)  kala (31.03.2016 20:42)

Agato,
Chceme tak moc?
Tak, když už se ptáš, tak ANO. Já chci!
Stačí ti to jako odpověď?

29)  ambra (31.03.2016 14:25)

Už jsem se k tomu vyjadřovala tolikrát, že další plky na toto téma mi přijdou zbytečné, takže snad jen - neni přece nic jednoduššího, než si ověřit, zda je povídka dopsaná (než se do ní začtu).

28)  Hanetka (31.03.2016 12:03)

Co jste se tak pustily do ambry? Tady na webu je tolik nedokončených povídek (včetně jedné mé) a ambra je jedna z mála, které ještě alespoň něco píšou, a více než dobře. Chcete jí to úplně otrávit?
Nikdo z nás nemá předem pochyby o dopsání povídek. To bychom s tím ani nezačínaly. A srovnání s Jurským parkem... znám spoustu filmů, které utnou příběh v nejlepším a "Pokračování příště". Chcete si vždycky příběh dočíst do konce? No tak si kupujte jenom knížky. Ty jsou celé. Jestli chcete číst fanfiction na webu, smiřte se s tím, že budete čekat a někdy se holt nedočkáte. Tak to prostě je, a nejen v Čechách. Jen tak namátkou mě napadá minimálně deset povídek v angličtině, jejichž konce se nejspíš už nikdy nedočkáme...
A vlastně ani papírové knížky nemají vždycky konec. Co série? Víte o tom, že po Hobitovi trvalo Tolkienovi 40 let, než vydal Pána prstenů?
Múza se nedá uvázat na řetěz a přinutit každý den k polibku. Buďte rádi,že ti, co píšou, se s námi vůbec podělit chtějí.

26)  kajka (24.02.2016 10:40)

Ambři, násilí na sobě nepáchej. Co kdyby to to odnesl tvůj brilantní mozek nebo třeba šikovné prstíky, a pak to bude na mně. Nějaká místní detektivka to vypatrá a ponesu doživotní následky.

25)  ambra (24.02.2016 10:27)

kajuško, co ty nevykopeš . Jo, promyšlený to bylo, dokonce si to dodnes pamatuju, ale nějak to byla ta doba, kdy se to lámalo a upířiny mě přestávaly bavit . Ten seznam mých nedodělků je táááááák dlouhý, takže už neslibuju vůbec nic, snad jen to, že něco z toho určitě dopíšu ( Jo, už jsem se praštila! )

24)  kajka (24.02.2016 08:44)

Tak já si tu zas maličko zastraším, huhuuu!
Ambři, ty máš určitě někde v šuplíku pár kapitol. Tohle je tak jiný a napínavě rozehraný, že jsi to určitě dokonale promyslela předem. Poděl se.
Vím, že máš teď cukrovací období, což je bezva, ráda si zamlsám. Hlavně že zase píšeš a je v podstatě úplně jedno co, páč vždycky skvěle.
Ale tahle povídka je prostě úžasná, tak živá a osudově chmurná, šíleně strhující ... .
Si počkám.

22)  kajka (21.07.2014 17:22)

Ambro?! Já vim, že je to trestuhodný, páč jsem tu nenechala ani pochvalnýho smajlíka , ale nebyla by tam nějaká další písmenka?
Moc jsem se těšila, že po dlouhé odmlce najdu pár nových kapitolek a namlsám se, jenže to jsem se šeredně spletla. Fňuk!
Už tě to nebaví? Mě jo a moc! Tak zamotanej příběh, samý překážky a závazky! A hrdinové nejsou v pubertě, už maj něco za sebou, to mám od tebe nejradši!
Čekám, čekám, smutně koukám. Bude přídavek?

21)  Jalle (17.02.2013 14:24)

pekne nahryznutý koniec

20)  milica (27.03.2012 23:18)

Jé Ambří, pořád mi to leží v hlavě, na co tam Edward čeká?
Ono se tam na hranici něco stane? No asi budu muset počkat na další díl, ale zeptat jsem se musela.

19)  Fanny (27.03.2012 19:47)

Osud, který zaspal a teď se ten průšvih snaží dát do pořádku, jenže místo toho, by byli všichni spokojení, tak je všude kolem jen neurčitost, bolest a strach. Nelíbí se mi to a Belle už vůbec ne.

1 2   »