Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/zelen%C3%BD%20r%C3%A1j.jpg

Občas je dobré spoléhat na intuici. Někdy nám ale první pohled neposkytne dost přesný obraz.

Nikdo z nich neví, jak by jejich život vypadal, kdyby se Cullenovi rozhodli přestěhovat jinam. Je dokonce možné, že by žádný život nebyl. Aspoň pro některé z nich.

Tahle povídka mě pohlcuje čím dál víc, tak se jen modlím, abyste mě v tom nenechaly :)

 

3. kapitola - Jako tvůj stín

 

 

Bella

Seděla jsem na podlaze v dětském pokoji a pokoušela se vlastním tělem ochránit komín z barevných kostek. Seth si s ním dal velkou práci, soustředěně kladl jednu kostku na druhou, ale Leah mu nehodlala dopřát radost z úspěchu. Hopkala kolem něj a snažila se jeho dílo za každou cenu zničit.

Věděla jsem, že když dodržíme obvyklý rituál – přivoláme tátu a ten Sethův výtvor pochválí stejně nadšeně jako já – zvládne můj malý stavitel následnou demolici velmi dobře.

Jenže moje volání zůstávalo bez odezvy.

„Jacobe!“ zkusila jsem to ještě jednou.

Seth si přikryl uši. A tím uvolnil své sestře cestu. Rachot hroutící se stavby vzápětí přehlušil chlapečkův křik.

„Leah, ty jedna zlobivá!“ křikla jsem na ni ostřeji, než jsem měla v úmyslu. Okamžitě začala taky natahovat.

S plačícími dětmi v náručí jsem se vydala na průzkum. Jacoba jsme našli v ložnici. Ležel napříč přes obě neodestlané postele, na sobě povolenou uniformu, a tvrdě spal. Děti, jako by mi chtěly pomoci, přidaly na hlasitosti. Ani se nepohnul. Můj strach byl zpět v plné síle. Jacob prospal bez probuzení několik nocí za sebou, přesto si ráno stěžoval na únavu. Dnes zrušil objednanou výpravu. Doufala jsem, že si trochu užije dětí, ale místo toho ho najdeme jak – spí.

Vrátila jsem se s dětmi do pokoje. Ukázalo se, že Leah až doteď nenapadlo, že by mohla mít vlastní stavbu. Postavila jsem dva základy a děti se okamžitě zabraly do hry. Nenápadně jsem se přesunula do houpacího křesla, ve kterém jsem je každou noc krmila. Pozorovala jsem ty dvě tmavé hlavičky a pokoušela se přivolat si klid, který mi tenhle pohled vždycky přinášel.

Byl pátek. A já ještě nikomu neřekla, že na zítřejší odpoledne potřebuju volno. Dokázala jsem si představit, že Jacob by se přetrhl, aby mi tenhle výlet umožnil. A v tom byl právě ten problém. Bylo jasné, že až mu o tom pozvání budu říkat, o Edwardu Cullenovi se nezmíním. A ať jsem to brala z jakékoliv strany, zamlčet to znamenalo lhát.

Za celé ty roky jsem Jacobovi nikdy nelhala.

Alice mi byla neuvěřitelně sympatická, představa, že bych měla opravdovou kamarádku, mi připadala stejně neuvěřitelná, jako lákavá. Ale cítila jsem, že se musím rozhodnout. Pokud zítra pojedu, už nikdy to nevrátím. I když se třeba s Edwardem vůbec neuvidíme – Alice přeci řekla možná – tu polopravdu, tu zamlčenou pravdu, tu lež už nikdy nesmažu. Byla jsem přesvědčená, že pokaždé, když se podívám Jacobovi do očí, si na to vzpomenu. A že bude jen otázkou času, kdy to všechno z mých očí přečte.

Ty sny. Ten strach, který mě tak nepochopitelně přitahuje. Tu touhu znovu ho vidět. A znovu cítit jeho touhu, ať už toužil po čemkoliv.


Leah zvedla ruku, a než jsem stihla zasáhnout, praštila Setha jednou z kostek do čela. A můj malý hrdina, místo aby jí to oplatit, se znovu rozplakal. V jeho očích byla lítost a zrada. Tušila jsem, že Seth bude mít s vracením ran problém. A že to má pravděpodobně po svém otci.



K večeru se Jacob probral, dal si sprchu a s omluvným výrazem ve tváři se k nám konečně přidal. Společně jsme potom nakrmili, vykoupali a uložili děti a vrátili se do kuchyně, abychom si připravili vlastní, opožděnou večeři. Byl to náš páteční rituál. Vytáhla jsem lepší porcelán, plátěný ubrus a občas i jednoduchý svícen.

S vařením jsme končili někdy kolem deváté, s jídlem, u kterého jsme probrali všechno podstatné z uplynulého týdne, často i kolem půlnoci. Někdy dřív. To podle toho, jak moc se mi světlo svíček odráželo v očích. Tak to Jacob říkal. V podstatě to znamenalo, jak moc už mě chtěl mít v posteli.

Tenhle pátek byl jiný. Pořád mu nebylo úplně dobře, i když se to snažil nedat najevo. Soustředěně krájel zeleninu na salát a občas, jakoby z povinnosti, reagoval na něco z toho, co jsem řekla. Napadlo mě, že teď bych se mohla nenápadně zeptat na to, co mi už dva dny vrtalo hlavou.

„Ještě jsi mi neřekl, jak to dopadlo u Cullenů,“ nadhodila jsem a rychle se sklonila nad hrnec s omáčkou.

„Hm?“ otočil se ke mně, ale jen na chvíli. Pak pokračoval v práci a odpovídal, jako bych ho vyrušila z nějaké důležité úvahy.

„Jsou celkem milí,“ prohlásil neurčitě. „Divní, to rozhodně, podle aut a všech těch věcí nechutně bohatí, nechápu, jaký štěstí hledají zrovna tady, ale jinak v pohodě. Charlie si s tím Carlislem hned padli do noty. Na pivo spolu asi nezajdou, ale rozhodně s nima nebudou potíže.“ Jak mluvil, všimla jsem si, že se nevědomky šklebí.

„Bolí tě něco, Jaku? Tváříš se, jako by ti někdo řezal nohu.“ Utřela jsem si ruce a sáhla mu na čelo. Hořel.
Podrážděně sebou trhnul.

„Už jsem ti říkal, Bells, že je to jen únava. Možná jsem si toho nabral moc. Pár dnů se dospím a budu v pohodě. A Cullenovi fajn, jen ten barák potřebuje tak týden vyvětrat, zřejmě jim někde pod podlahou chcíplo pár myší. Nechápu, jak to můžou vydržet. Říkal jsem jim to, ale tvrdili mi, že nic necítí. Dokonce i Charlie to popřel, což nechápu,“ pokračoval rychle, jako by chtěl odvést pozornost od svých potíží.

Tentokrát jsem to byla já, kdo vnímal jen napůl. Edwardovy oči na chvíli zmizely. Neulevilo se mi, ale věděla jsem, že takhle je to správné.

„Celý víkend nevylezeš z postele,“ prohlásila jsem přísně. „Teď ti dám něco proti horečce, a pak tě půjdu uložit.“

„A najíst se můžu?“ ušklíbl se. Už ale vypadal veseleji.

„Víš o tom, že normální člověk při chřipce nemá hlad?“ zakroutila jsem hlavou a založila si ruce na prsou.  
Odložil nůž, vzal mě kolem pasu a vysadil mě na kuchyňskou linku. Objala jsem ho nohama kolem boků. Pokud skutečně povyrostl a zesílil, teď jsem si na to nehodlala stěžovat.

„Ale já ti nikdy neříkal, že jsem normální,“ zavrčel mi tiše těsně pod uchem.

Začal na správném místě. Vždycky věděl, jak na mě.

Stačilo pár minut a byla jsem definitivně rozhodnutá. Ráno zavolám Alici Cullenové a vymluvím se jí z toho výletu. A pak pokaždé, dokud ji neomrzí zvát mě. Protože vídat se s Alicí znamenalo chodit po příliš tenkém ledu.

Tu noc bylo všechno jinak. Byl to Jacob a nebyl to on. Ta cizí neznámá horká síla se drala na povrch, brala si nás oba, nutila nás sténat a křičet tak, jak jsme to nikdy předtím nezažili.

Tu noc bylo všechno jinak. Nejdřív postel, teprve potom večeře. Večeře, při níž za okny svítalo. Potřebovali jsme se najíst. Byli jsme vysílení, na pokraji vyčerpání, ale dokonale šťastní. Nebo aspoň já byla. Zdálo se mi, že jsem znovu našla ztracený klid.

Později jsem pochopila, že Jacob to tak možná necítil.

 

 

 

Edward

Stál jsem na opačné straně ulice a pozoroval, jak v tom malém, úplně obyčejném domku postupně tmavne jedno okno za druhým.

Slyšel jsem všechno. Srdíčka dětí, rozhovor dospělých, její smích. Odešel jsem teprve ve chvíli, kdy přestali mluvit, jejich srdce zrychlila a dech se prohloubil. Netušil jsem, proč mi to vadí. Slyšel jsem už tisíce párů, jak se milují. Vídal jsem to v hlavách všech dospělých, které jsem potkával. Ale dívat se očima Jacoba Blacka na jeho ženu jsem nedokázal.

Proklínal jsem okamžik, kdy jsme rozhodli o svém návratu do Forks. Alice přísahala, že tehdy ještě nic z toho, co souviselo s Bellou Blackovou, neviděla a já jí, i když nerad, věřil. Přesto jsem toužil najít si obětního beránka. Někoho, na koho bych tuhle situaci mohl hodit. Koho bych za ni mohl potrestat.

„Chceš potrestat osud?“ usmívala se smutně Alice. Od našeho příjezdu jsme každý večer seděli na terase, pozorovali temně zelené forkské stmívání a dohadovali se, jestli není jiná možnost.

Po naší návštěvě v knihkupectví se to změnilo.

„Jak můžu zachránit někoho, koho toužím zabít?“ V mém hlase zněly výčitky. Aliciny vize byly zoufale neúplné. Cítil jsem frustraci, na tohle se ani za ty roky nedalo zvyknout.

„Nic před tebou neskrývám, Edwarde,“ vrtěla nešťastně svou malou střapatou hlavou. Když tam jsi, je tam ona. Když to vzdáš, ona je pryč. Navždy.“

„Nechci mít zodpovědnost za cizí vdanou ženu. Denně potkáváme lidi, kteří mají brzy zemřít. Nechci to vědět. Takhle to prostě má být.“ Vztekal jsem se jako malý kluk.

Pohladila mě po rameni.

„Oba víme, že Bella není jen cizí vdaná žena, Edwarde. Myslím, že jsme před pěti lety narušili rovnováhu. Kdybys tu vizi tehdy u mě nezachytil…“

„Proboha, Alice, posloucháš se? Tehdy jsme sem nepřijeli, protože jsem v tvé hlavě viděl, jak ve třídě plné dětí zabíjím právě tohle děvče. Měli jsme štěstí, že jsi poznala Forks. Tehdy jsi řekla, že když pojedeme jinam, vidíš ji spokojenou na vysoké. Tak už mi to, proboha, přestaň vyčítat!“

Kousla se do rtu.

„Vyčítám to sobě. Nevím proč, cítila jsem, že neděláme dobře. Jenže…“

„Já vím,“ neubránil jsem se povzdechu. „Bála ses taky o Jaspera. Pro něj bylo příliš brzy začít chodit do školy. Nezlob se, Alice, já to nějak zvládnu.“


A tak jsem to zvládal.

Sledoval jsem Bellu na každém kroku. Jako stín. Naučil jsem se překonávat nejhorší nápor žízně. Naučil jsem se její vůni přijímat opatrně, s rozmyslem.

Někdy jsem zkoušel sám sebe. Dal jsem jí náskok. Čekal jsem na ni už ráno, kus od jejich domu, ale zakázal jsem si šmírovat ji přes okno. Vidět ji v Blackově blízkosti jsem nesnesl, a tak jsem musel vydržet, dokud za ní nezaklaply dveře knihkupectví.

Neměl jsem nic. Ani její myšlenky, ani pohled na ni. Počkal jsem, zaparkoval o dva bloky dál, vystoupil a rychle prošel kolem jejího krámku. Ani pohled, ani malé zaváhání. Nic, co by upoutalo její pozornost.

Došlo to tak daleko, že to, co mě zpočátku přivádělo k šílenství – její neuvěřitelná, nepopsatelná vůně, mi nakonec sloužilo jako jediný zdroj radosti. Zvláštní, drásavě bolavé, ale jediné skutečné, jakou jsem za svých téměř sto let poznal.

Alice už mě nemusela přesvědčovat. Měla pravdu. Ta žena byla můj osud. Neodvratně.

A já zase ten její.

 

 

povídky od ambry


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

ambra

24)  ambra (17.03.2012 17:00)

Bude, bude, dokonce víc než jedna a dokonce je už dva dny rozepsaná, jen nějak nestíhám .

23)  Dsewood (16.03.2012 22:17)

Je to super bude ještě alespoň jedna kapitola?:) :) :)

Lenka

22)  Lenka (11.03.2012 22:26)

Ambřičko, už se začínám bát. Co si si to na nás zase vymyslela?
Jak tě znám, tak jim to určitě vůbec neulehčíš a nás zase semeleš na prach.
Ale přes to všechno tvoje povídky naprosto miluju.

HMR

21)  HMR (10.03.2012 08:32)

V jeho očích byla lítost a zrada... no, nejen v jeho
by mě zajímalo, proč se tedy přestěhovali... když věděli... ničit rodinu se dvěma dětmi by snad neměla být Edwardova přirozenost a nechat Bellu "zamilovat" a pak ji opustit s tím, že je to tak lepší...

milica

20)  milica (09.03.2012 21:08)

Mám z toho konce husinu po celém těle, to je taková nádhera.
Oni věděli o Belle tak proto se nepřestěhovali, tak to je síla.
Teď mi ještě leží v hlavě to co řikala Alice, že když Edward není u Belly tak ta nemá žádnou budoucnost
Těžko u tvých povídek předpovídat, díky a těším se na další

Marcelle

19)  Marcelle (09.03.2012 16:24)

Je to nádherné. úžasné, skvělé. Je to jejich osud, opožděné stěhování na to nic nezmění. U ambry člověk nevychází z úžasu, takže jsem moc zvědavá jak to na nás vymyslí. Díky, díky.

18)  maryblack (09.03.2012 15:24)

No teda - sem napnutá jak struna, jak tohle teda dopadne Ale jak to tak vypadá, pro Jacoba moc dobře ne, co?:'-( :'-(

Silvaren

17)  Silvaren (09.03.2012 12:02)

Už aby Jakův růstový spurt skončil, je mi ho líto A ta noc byla prostě krásná. Atmosféra houstne a mně se to strašně líbí

Twilly

16)  Twilly (09.03.2012 11:08)

a je to tady... jednoznačně drásavý děj. Mám si potáhnout z posledního cíga a zase zavázat oči, drahoušku? Jestli jo, tak jedu ke své "oblíbené" zdi, před kterou stojívám....

gucci

15)  gucci (08.03.2012 23:41)

...osud je někdy potvora!!!

Nosska

14)  Nosska (08.03.2012 22:03)

Další Tvá povídka, do které se pomalu, ale jistě zamilovávám

13)  hanka (08.03.2012 21:18)

takže on už se jí jednou vyhnul , no to Alice tedy nevychytala
teď je vše mnohem zamotanější a nevím,jestli to vnitřní pnutí převáží nad zodpovědností,kdyby aspoň Jacoba neměla tak ráda ,
čuju nějakou výraznou změnu u něj,aby sis to hezky vyžehlila u matek :)
jsem napnutá jako kšandy,a čekám a čekám ,možná mi i nějaké nehty zůstanou
ty prostě své čtenářky nenecháš snadno žít

Lenka326

12)  Lenka326 (08.03.2012 20:43)

Opravdu mám problém s představou, že Edward rozbíjí rodinu. Ale v momentě, kdy Alice vzpomíná na vizi z před pěti let, tak to pro mě dostalo nějaký nový rozměr. Takže oni o Belle vědí a dnešní stav věcí je důsledek Edwardova rozhodnutí, ne obyčejná náhoda! Zatím pořád ani netuším a odhadovat se u tvé povídky opravdu nedovažuju, co bude dál. Ale dneska mě fakt nějak zasáhla ta nevyhnutelná osudovost, kterou naznačuješ. Jen doufám, že nebude moc bolavá.
Díky Ambři, dneska jsem si moc užila obojího tvého psaní.

Marvi

11)  Marvi (08.03.2012 20:34)

Osud... jenomže teď tam jsou děti... Já vůbec netuším jak to může všechno dopadnout. Jedinou zárukou jsi autorko TY. Takže mi nezbývá než ti věřit a počkat si, co z toho nakonec bude.

10)  Sabienna (08.03.2012 20:28)

S dalším dílem jsem vystrašenější zas o něco víc! Ale Bella se mi zdá jako rozumná dospělá žena, která se nenechá strhnout svým "osudem"... snad Tedy, ne definitivně Nejprve jsem přemýšlela nad Jacobem a přitom jsem si vůbec neuvědomovala, že ti dva mají vlastně dvě děti... Tak si Bella svoje priority řádně srovná :)

SarkaS

9)  SarkaS (08.03.2012 20:20)

ajiajiajííí! Já ten průšvih cítím čím dál silněji... jen budu doufat, že se tam někde vyskytuje otisk a že Bella nebude Edwardovi vyčítat že přijeli. Jenže to by to bylo moc jednoduchý co? Ambři nechceš udělat vyjímku z pravidla a napsat pohádku? Nechceš, co? Hmm, já si to myslela... bojííím

8)  ajka (08.03.2012 19:49)

Už nyní se děsím, co přijde. Vždyť spolu mají děti. Ale takový je někdy život.
Jsem napnutá, jak to bude dál.

Empress

7)  Empress (08.03.2012 19:48)

Pekne sa to vyostruje a ja z toho nemám, neviem prečo, najlepší pocit
Skvelo napísané , ale pekne ma z toho mrazí

6)  hela (08.03.2012 19:44)

tak tohle je opravdu silné téma ale čímdál tím víc se mi to líbí těším se na další a jsem zvědavá jestli bude E+B

5)  Bobo (08.03.2012 19:40)

Doufám, že nemáš v plánu, aby Jabob Bellu zahryznul nebo ji poškrábal či udusil, když se promění přímo na ní. No tak se Jabob otiskne do další, pro jedno kvítí slunce nesvítí, Bella stejně už myslí na jiného, potvora

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek