27.05.2010 [20:00], sfinga, Povídky jednorázové, komentováno 24×, zobrazeno 5376×

Tak tohle je pro mě trochu srdeční záležitost. Do starých kolejí byla moje první povídka, kterou jsem vydala. Líčila první školní den Belly po tom, co se vrátila s Edwardem a Alicí z Volterry. Namlsaná tím, že se líbila, jsem se pokusila přepsat dvě kapitoly – Pravdu a Hlasování z pohledu Edwarda, protože na to má povídka navazovala. Nefungovalo to. Dokud jsem psala za sebe, šlo to, ale jak jsem svůj text naroubovala na dialogy Meyerové, byl to děs a hrůza. Bylo mi docela mého textu líto a tak jsem se pokusila napsat Návrat do starých kolejí a to z pohledu Edwarda a ten text tam použít. Pokud to bude při čtení skřípat, klidně mi to dejte vědět.

Návrat do starých kolejí

Ležel jsem na její úzké posteli, držel ji v náručí a díval se na ni, jak spí. Bože, jak už je to dlouho. Kolik dnů, týdnů, měsíců jsem tenhle obrázek neměl před očima. Tu malou statečnou dívku spící na úzké posteli, s tmavými vlasy divoce rozházenými po polštáři.

Vzpomínal jsem, jak jsem ji před pár hodinami donesl v náručí domů. Charlie mi ji chtěl vytrhnout z náruče, ale Bella se mě v polospánku držela jako klíště. Jediné co mi dovolil, bylo odnést ji sem do pokoje a položit do postele. Alespoň jsem ji zul boty a přikryl pokrývkou, ale pak mě její otec chytil za loket. Upír ve mně se mu chtěl vzepřít, ale věděl jsem, že by to ničemu neprospělo.

Charlie na mě zasyčel: „Okamžitě opustíš můj dům a už nikdy nepřekročíš jeho práh, rozumíš, ty gaunere!? A na mou dceru zapomeň. Nepřipustím, abys jí ještě někdy ublížil. I kdybych ji měl poslat k matce do Jacksonvillu, aby byla dostatečně daleko z tvého dosahu.“

Jeho výhružky mě téměř pobavily, ale jen do chvíle, kdy jsem nahlédl do jeho myšlenek.

Charlie se o Bellu bál, oprávněně bál, protože to co jsem viděl, mě víc než vyděsilo.

Alice mi v letadle zprostředkovala její rozhovor s ním, takže jsem věděl, že na tom Bella po mém odchodu nebyla dobře. Jenže, něco jiného bylo, vidět to očima jejího otce. V průběhu několika vteřin, jsem si s Charliem prošel peklem. Peklem, jehož jsem byl příčinou. Viděl jsem Bellu v náručí indiána, nesoucího ji jako hadrovou panenku z lesa. Její naprostou netečnost, když jí otec přemlouval, aby něco snědla a vypila… a dál… hysterický záchvat, když si pro ni přijela matka. Následovaly dlouhé měsíce, kdy nežila, ale jenom přežívala – matný pohled, bledá skoro jako já, s hlubokými kruhy pod očima. Sdílel jsem s Charliem pocit štěstí, když se začalo zdát, že se z toho Bella začíná dostávat, jenže jsem zahlédl něco, co ve mě vyvolalo pocit žárlivosti. Bella přichází k otci s jemným úsměvem na rtech a její drobnou ruku svírá dlaň Jacoba Blacka!

Víc už jsem nesnesl. Se slovy: „Sbohem, Charlie,“ jsem vypadl z jejich domu.

Emmett s Rosalii na mě čekali v autě. Před očima Charlieho Swanna jsem nasedl do auta a Emm se rozjel. Za první zatáčkou beze slova zastavil. Otočil se na mě a s úsměvem kývnul hlavou směrem zpět.

„Díky Emme,“ dostal jsem ze sebe, vyskočil z auta, během vteřiny byl zpátky u domu, schoval se na dohled a čekal. Za chvíli jsem viděl, jak Charlie opouští dům v uniformě a nasedá do auta. Počkal jsem, až odjel, a potom se vyšplhal do pokoje. Bella spala celý den, není divu, byla člověk a kolik hodin prožila bez spánku. Dvakrát jsem se musel schovat, protože ji přišel zkontrolovat Charlie. Jednou, když se vrátil navečer z práce a potom, když si kolem jedenácté šel lehnout. Když přišel podruhé, sedl si na kraj postele a opatrně ji pohladil po vlasech. To co jsem slyšel, mě rozněžnilo a rozesmálo zároveň.

Charlie jí potichu povídal:

„Nedovolím, aby ti kdokoliv ublížil, holčičko. Mám tě moc rád, ale přísahám, jestli ještě jednou zmizíš, zavřu tě do kláštera. Počkej, až se probudíš, uvidíš, jak ti strašně vynadám. Ale teď spi moje malá, na hádku budeme mít dost času.“

Když Charlie zavřel dveře své ložnice, usadil jsem se v křesle. Bylo po půlnoci, když Bella začala mluvit ze spaní. Nejprve to byly zmatené věty, které nedávaly smysl, ale pak sebou začala házet a sténat. Prosila příšery s rudýma očima, aby ji nechali na pokoji. Evidentně měla zlou noční můru. Riskl jsem to a položil ji svou chladnou dlaň na rozpálené čelo. V tu ránu se zklidnila a začala mumlat něco o andělovi. Neodolal jsem, opatrně přilehl k ní do postele a vzal ji do náruče. Okamžitě si ve spánku položila hlavu na mou hruď a jednou rukou mě objala.

Bylo mi, jako by těch posledních osm měsíců nikdy neproběhlo.

Ale něco se přece změnilo a já dlouho nemohl přijít na to, co. A pak jsem na to přišel. Držel jsem Bellu v náručí, vdechoval její sladkou vůni, v krku mi hořel oheň jako vždycky, ale…nic víc. Netvor ve mně mlčel. Už nepřesvědčoval, abych ji zabil. Bylo to podivné. Neviděl jsem ji mnoho měsíců a navíc jsem poslední tři týdny nebyl na lovu. Měl bych mít žízeň a hlavně na její krev, ale…. Všiml jsem si toho už ve Volteře, když jsme v recepci čekali, až se setmí a Volturiové nám dovolí odejít. Bellu jsem měl přitisknutou na prsou, její vůně mě omamovala, ale přesto jsem nemusel na sebekontrolu vynaložit tolik úsilí, jako dřív. Pak mi to došlo. Ne, mé tělo, ale má mysl se vzbouřila proti predátorovi ve mně. Miluji ji natolik, že přesvědčení, že jsem ji ztratil, mě vyléčilo z touhy po její krvi. No tohle!

Ale… pak bych mohl…pak bychom mohli… v duchu jsem viděl Bellu, její štíhlé nohy ovinuté kolem mých boků, naše těla propletená v sobě… NE. Zapomeň na to, Edwarde. Je příliš křehká, rozbitná, ublížil bys jí. Nevěděl jsem, jestli mi dokáže odpustit. Myslel jsem, že cestou z Itálie si s ní promluvím, ale chovala se podivně. Čekal jsem její otázky, výčitky, cokoliv, ale Bella až na pár vět mlčela. Nespustila ze mě oči, dotýkala se mě, jenže tak nějak opatrně. Pamatuju si, že dřív jí dělalo radost, když si se mnou mohla povídat, zajímalo jí na mě všechno. Teď se nepochopitelně držela zpátky. Bude mě chtít milovat po tom všem, čím si kvůli mě prošla?

Uprostřed noci se probudila. Myslel jsem, že mě čeká nejhorší rozhovor mého života. Že mi řekne, abych vypadl a už se nevrátil. Skutečnost byla ještě mnohem horší. Ona nevěřila, že já miluji ji. Myslela si, že mě k Volturiům dovedl pocit viny. Pokusil jsem se ji přesvědčit způsobem, který dříve spolehlivě zabral, polibkem. Bella mě zarazila a to bylo zlé. Vždyť přece dřív doslova prosila o každé políbení, ráda se se mnou líbala. Nebylo zbytí, musel jsem se jí zeptat přímo.

„Včera, když jsem se tě dotýkal, byla jsi tak… váhavá, tak opatrná, a teď zase. Potřebuju vědět, proč to tak je. Je to proto, že jsem přišel moc pozdě? Protože jsem ti přespříliš ublížil? Protože sis opravdu našla někoho jiného, jak jsem to po tobě chtěl? To by bylo… docela spravedlivé. Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city – jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?“

„Co je to za pitomou otázku?“

„Jen na ni odpověz. Prosím tě.“

Bella se na mě dívala rozzlobeně: „To, co k tobě cítím, se nikdy nezmění. Samozřejmě, že tě miluju – a s tím nemůžeš nic nadělat!“

Ach, můj svět se vrátil do správných kolejí.

„To je všechno, co jsem potřeboval slyšet.“

A pak jsem jí políbil. Nejprve váhavě, stále jsem měl strach, jak zareaguje, ale když mi ruce ovinula kolem krku a celým tělem se přitiskla k mému, začal jsem jí líbat vášnivěji. Poprvé ve mně netvor mlčel, a já s požitkem vdechoval její čistou sladkou vůni. Cítil jsem ji každou svou buňkou, prsty se dotýkal jejího krásného obličeje a ona se k mému potěšení dotýkala mě.   Potom jsem položil hlavu na její hruď a poslouchal její srdce, které běželo splašeným tempem.

Čekalo nás ještě jedno téma – její přeměna. Nesouhlasil jsem s ní a ona to věděla. Rozhodla se, že to není jen její problém, ale že by o tom měla rozhodnout celá rodina. Donutila mě, abych ji vzal k nám. U nás požádala rodinu, aby hlasovala o tom, zda si ji chtějí nechat. Blázínek, všichni ji milovali. Rose nesouhlasila, ale ostatní ano. Kruci počítal jsem, že Jasper a Emmett mě podpoří. Emmett už kvůli Rose a Jasper? Vlastně, na co jsem spoléhal u Jaspera? Udělá to, co chce Alice a Alice udělá to, co si přeje Bella. Zklamali mě. O Carlisleovi jsem vůbec nepochyboval a proto mě jeho myšlenky o to víc překvapily.

Nemám z toho větší radost než ty, ale když jste byli od sebe… víš, jak málo chybělo, aby to pro vás pro oba špatně dopadlo. Neztratím syna a nechci ztratit ani svou budoucí dceru.

Carlisle souhlasil!

Vymohl jsem si na Belle, že z ohledu na její rodiče, odloží svou proměnu do ukončení školy. Snad do té doby něco vymyslím. Mám strach, že až bude silná a nesmrtelná, až už mě nebude potřebovat, opustí mě.  Odnesl jsem ji k nim domů a pak mě to napadlo. Ta vidina, že mi bude patřit navždy, mě omamovala. Bella Cullenová. Moje žena. Požádal jsem ji o ruku.  Brala to jako vtip a zatímco jsme se dohadovali, probudil se Charlie. Ve zlomku vteřiny jsem dýchal vůni jejího oblečení v šatníku.

Poslouchal jsem hádku mezi Charliem a Bellou jen na půl ucha. A přemýšlel o našem předchozím rozhovoru. Vzpomínal jsem na své první měsíce pro proměnu. Byl jsem posedlý touhou po lidské krvi. Carlisle mě dokázal usměrnit, na čas se se mnou odstěhoval na starou farmu dost blízko lesa plného zvěře, učil mě všemu, co jsem musel ve svém novém životě znát. Jenže… stejně jsem po pár letech prošel obdobím, kdy jsem lovil lidi. A i když jsem zabíjel pouze zločince, násilníky a vrahy, jejich usmrcením se ze mě stal také vrah. Já opravdu nechci, aby Bella byla tím, čím jsem já.  Anebo chci? O upířím životě toho už teď ví víc, než já po proměně. Ví, co jí čeká. Pravděpodobně by se dokázala přizpůsobit lépe než kdokoliv z nás. Já bych se nemusel kontrolovat každou minutu, co jsem s ní. A mohl bych se s ní milovat. Stejně jako Emmett s Rose a jako ostatní. Byla by se mnou navždy. Ale zničit ji duši, vzít jí život, přátele, rodiče?

Zaposlouchal jsem se do hovoru Belly s otcem. Bella se při vysvětlování své třídenní nepřítomnosti podřekla a prozradila, že skočila z útesu. Otce to vyděsilo, ale rychle se vzpamatoval a obul se do mne. Vyčítal mi (a právem), že jsem jeho dceru opustil. Bella se mě zastávala, a když jí zakázal, aby se se mnou stýkala, pohrozila mu, že se raději odstěhuje, pokud nepřijme fakt, že jsme dali dohromady. Ona mě bránila! Bránila upíra. Dávala mi přednost před vlastní rodinou. Kdyby mi srdce mohlo tlouct, rozbušilo by se jako šílené. Jestli jsem potřeboval důkaz, že mi odpustila, že mě miluje – právě mi ho nevědomky podala. Za mnou se s hlasitou ránou zabouchly brány pekla, které mě drželo poslední měsíce ve svých drápech a přede mnou se otevíralo nebe.  Na chvíli mě opustila a šla se vykoupat. Bylo půl čtvrté, když vylezla ze sprchy. Natáhl jsem se na postel a přitáhl si ji do náruče. Potichu jsem začal zpívat a Bella znovu usnula.

Ráno jsem ji budil jen nerad, ale Charlie se chystal vstát a v jeho myšlenkách jsem slyšel, že ji přijde zkontrolovat. Okamžitě mě objala a políbila. Jen neochotně jsem se vyvinul z jejího obětí, ale kdyby mě tu její táta načapal… Běžel jsem domů pro auto. V garáži jsem se jen otočil, sedl do Volva a vracel se k mé lásce.

Cestou mi myšlenky mi zaběhly do toho strašného odpoledne v lese před osmi měsíci. Vzpomínal jsem, jak Bella při mých odmítavých slovech bledne, ztrácí barvu a já cítím, že se mi v hrudi, v místě, kde je mé zmrzlé srdce, otevírá rána. Potom, co jsem zapřel své city k ní a utekl od ní jako malý kluk, jsem se vrátil k našemu domu, kde už na mě čekal Carlisle. Musel jsem asi vypadat strašně, protože mi beze slova otevřel dveře svého Mercedesu. Všichni ostatní už byli pryč, mým Aston Martinem odjel Jasper s Alicí. Volvo zůstalo nepovšimnuté v garáži, nedokázal bych od něj nasednout. Nemohl bych vdechovat její vůni, která se za ty měsíce, co jsme byli spolu, stala součástí vozu. Když mě Carlisle odvážel z Forks, toužil jsem po tom, abych mohl spát, alespoň na pár hodin uniknout bolestné realitě. Má bolest se v průběhu týdnů nezmenšovala - rostla a nejhorší pro mě byl soucit mé rodiny. I když o Belle nemluvili, myšlenkám poručit nedokázali. Jasper si stále vyčítal, že to zavinil on a jeho nedostatečné sebeovládání, Alici se po Belle šíleně stýskalo a Carlisle a Esmé si o mě dělali starost. Rose a Emmett raději odjeli do Afriky, ani oni se nedokázali dívat na to, jak se trápím.

Ke svému andělovi jsem přijel, právě když se chystala sejít do kuchyně. Popadl jsem ji do náruče a odnesl ke stolu. Při snídani jsem z ní nemohl spustit oči. Je znovu moje. Tahle krásná, křehká dívka má v sobě tolik síly, že dokáže snést přítomnost upíra.

Poplašeně se mě zeptala: „Na co myslíš?“

„Pořád nevím, čím si tě zasloužím. Jsi ochotná pro mě riskovat vše, dokonce i svůj život a já ti nemám co nabídnout.“

Chvíli se na mě vyděšeně dívala, potom beze slova vstala a pak jsem cítil, jak si mě přitiskla k sobě a její rty se dotkly mé tváře.

„Tohle už nikdy neříkej, dal jsi mi sebe, jsi láska mého života. Spíš bych měla říct já, že ti nemám co nabídnout. Upřímně Edwarde, srovnej nás dva… „

Otevřel jsem pusu, ale nedovolila mi nic říct a pokračovala: „Chvíli mě, prosím poslouchej. Podívej, když pominu, že ti voním lépe než ostatní, jsem naprosto obyčejná. Kdybys měl rozum, tak chodíš s někým, kdo je stejně krásný a výjimečný jako ty. Aby si, až byste šli po ulici, lidi říkali, Těm to sluší. Zatímco, když jdeš se mnou, musí si všichni myslet, Chudák, ten dopadl.“

Během její řeči jsem byl čím dál tím víc rozzuřený, jak si tohle může o sobě myslet? Jak může být tak slepá, tak strašně se podceňovat? Přitáhl jsem si ji blíž a posadil na klín.

„Bello, tak tohle bylo naposledy, co jsem od tebe takový nesmysl slyšel. Myslel jsem, že jsem ti to v noci vysvětlil dostatečně jasně. Moje srdce už sice devadesát let nebije, ale dokáže milovat. A miluje tebe. Ty jsi krásná, pro mě ta nejkrásnější. A i kdybys nebyla, máš tu nejkrásnější duši, nesobeckou a dobrou, tvé srdce je plné lásky. Za celé století, co existuji, jsem ještě mezi lidmi nenašel jiného člověka, který by dokázal tak moc milovat. Chápeš vůbec, co všechno jsi z lásky ochotna pro mě podstoupit? Vzdát se rodiny, přátel, celého svého lidského života? To ani nemluvím o tvé statečnosti, kterou jsi prokázala ve Volteře. Budu se muset hodně snažit, abych si tě zasloužil.“

„ Já jsem… „ snažila se mi oponovat.

„Vidím, že tě musím přesvědčit trochu jinak,“ řekl jsem a umlčel ji tím nejkrásnějším způsobem. Políbil jsem ji. Byl jsem to já, kdo se musel odtáhnout a upozornit na dost pokročilou dobu. Musím ji odvést do školy.

Když jsme se rozjeli, zeptala se mě zvědavě: „Kdy se vrátíš do školy?“

„Carlisle mě a Alici dneska znovu přihlásí, počítám zítra. Dnes to ještě musím bez tebe nějak přežít,“ usmál jsem se. „Teď hlavně musíme vymyslet, jak tvým kamarádům vysvětlíme fakt, že jsme opět spolu. Uznáš, že jim nemůžeme vyprávět o tvé cestě za mnou do Volterry.“

„A nemohli bychom prostě mlčet?“ navrhla. „Je mi jedno, co si budou o nás myslet.“

„Bello, víš, že s tvou přeměnou nesouhlasím, ale... jestli chceš být Cullenová, znamená to, že v každé situaci musíš mít připravené krytí. Takzvanou pravdu pro lidi. Co chceš říct třeba Angele? Myslím, že je to pořád tvoje kamarádka a bude chtít vědět, proč jsi mě vzala na milost po tom, co jsem ti provedl.“

Bella se začala usmívat.„Tak co jim řeknem?“

O tomhle jsme se dohadovali zbylou cestu do školy. Nakonec jsme se shodli na verzi, že mě náš rozchod mrzel a Alice, jako správná sestra mi chtěla pomoct. Zajela do Forks, kde zjistila, že Bella nikoho nemá. Odvezla ji k nám a pak následovalo smíření. Protože se Esmé v Los Angeles nelíbilo, rozhodli se s Carlislem, že se odstěhujeme zpět.

Právě jsem zastavil na parkovišti, když mě Bella poprosila: „Edwarde, až mě vysadíš, půjdeš na lov, ano? Nechci, abys trpěl víc, než je nezbytně nutné,“ a přejela mi svými něžnými prsty stíny pod očima.

Zachytil jsem její ruku a zlehka políbil zápěstí: „Slibuji, ale ty mi také něco slib.“

„Co ti mám slíbit?“, zeptala se a já v jejím hlase slyšel paniku.

Objal jsem ji a přitiskl k sobě: „Dávej na sebe pozor, lásko.“

V tu chvíli zazvonilo. V rychlosti mě políbila a upalovala ke škole.

Otočil jsem auto a rozjel se ven z města. Jel jsem asi hodinu, auto zaparkoval na kraji lesa a šel splnit slib, který jsem dal Belle. Měl jsem štěstí. Za pár minut jsem narazil na pach šelmy. Medvěd. Emmette, promiň, ale já potřebuju nabrat sílu. Doma jsem vše našel v plném lesku. Připadalo mi, jako bychom odtud nikdy neodešli. Chyběly jen naše osobní věci, které brzy dorazí. Ve dveřích jsem se srazil s Carlislem. Usmál se, když viděl barvu mých očí a poplácal mě po rameni.

„Zítra s Alicí nastupujete do školy, Edwarde,“ oznámil.

„Nezahlédl jsi ve škole Bellu?“

„Bohužel ne, synu, ale v kanceláři jsem se srazil s jedním jejím spolužákem.“

„A jé je, to se roznese. Chudák Bella, není ráda středem pozornosti.“ Ušklíbl jsem se.

„Jak jste na tom?“zeptal se Carlisle.

Povzdechl jsem. „Jestli myslíš náš vztah, je všechno v pořádku, ale co se týče její proměny… je tvrdohlavá jako mula.“

„Edwarde, pomyslel jsi někdy na to, že to možná bude lepší pro vás pro oba?“

Vytřeštil jsem oči: „To přece nemyslíš vážně?“

„Znám ji stejně dlouho jako ty. Netrávím s ní sice tolik času,“ Carlisle se usmál. „ale vím toho o ní dost. Podívej, sama si přeměnu přeje, ví, co ji čeká a přesto to chce. Víš, někdy mám pocit, že nyní žije jen nanečisto. Nikdy jsem nepoznal nikoho jako je ona. Na pohled slabá dívka a přiznej si i dost nemotorná, ale na ten druhý… Má neuvěřitelnou vnitřní sílu. Vezmi si, jak rychle přijala fakt, že jsme upíři a aby toho nebylo dost, přátelí se i vlkodlaky. Edwarde, ona mezi námi, mytickými bytostmi, žije naprosto přirozeně. Alice mi vyprávěla o tom, jak to probíhalo ve Volteře. Někdo, méně psychicky odolný, by se zhroutil, ale ona? Dokázala stát před nejmocnějšími upíry. Myslíš, že to všechno svede z lásky k tobě? Ano, láska je pro ni silným hnacím motorem, ale kdyby neměla svou duševní sílu, nedokázala by se nám přizpůsobit. Popřemýšlej o tom. Nenuť ji do proměny, ale neodrazuj jí. Ať se rozhodne sama. Má ještě skoro čtvrt roku čas. Za tu dobu se může leccos změnit.“

Díval jsem se na Carlislea asi hodně vyjeveně. Jenže jeho argumenty měly váhu. Opravdu Bellu beru jako slabou bytost, jenže ona je slabá jen fyzicky. Vždyť to právě na ní miluji, tu silnou osobnost, která se skrývá v její hlavě.

Dál jsme to neřešili, protože se doma objevili Alice a Jasper. Esmé, Rose a Emmett odjeli brzo ráno do Ithaky, aby zabalili zbylé věci a zařídili stěhování sem. Alice se mnou zítra nastoupí do školy a Jazz se od ní odmítal hnout, hlavně kvůli Volteře.

„Konečně vypadáš normálně,“ pochválila mě Alice a chytila za ruku, „Tak, jdeme.“

„Alice, já si snad dokážu ještě vybrat oblečení, ne?“ Zavrčel jsem, když jsem si přečetl, co se jí honí hlavou.

„Tak hele, odpoledne jedeš vyzvednout Bellu do školy. Já vím, ona si stejně nevšimne, co máš na sobě, ale ostatní jo. Musíš být dokonalej, protože holky musí zůstat paf.“

Alice mi přehrála vizi, kterou měla dneska ráno. Týkala se scény, která se odehrála u oběda ve škole. Ta potvora Lauren Malloryová všem nahlas sdělila, že jsme se vrátili. Na tom by nic nebylo, ale ona se snažila urazit mou Bellu, protože prohlásila, že pochybuje o tom, že bych se k ní vrátil a že stejně neví, co jsem na ní viděl. Druhá vize, kterou mi přehrála, se týkala odpoledne. Uchechtl jsem se, když jsem to viděl a dobrovolně nechal Alici, aby mi připravila džíny, světle modrou košili a černé sako. Budeme s Bellou ladit, protože ráno si oblékla také džíny a k nim halenku stejného odstínu jako byla moje košile.

Vyjel jsem zbytečně brzo a tak jsem zaparkoval poblíž budovy a opřel se o kapotu. Měl jsem ještě dost času, ale záměrně jsem nemyslel ani na Volterru, ani na Victorii ani na Bellinu proměnu. Místo toho jsem si představoval její obličej, sladce vonící vlasy i ruměnec, který na ní tak miluju. Zazvonilo a první studenti se začali trousit ze školy. Hned si mě všimli a v jejich myšlenkách jsem četl údiv. Parkoviště se pomalu plnilo, ale nikdo neodjížděl. Všichni čekali, co se bude dít. Ze školy vyšla Lauren se svými noshledy. Zaregistrovala mě. Slyšel jsem, co se jí honí hlavou.

Na koho tu čeká? Na Bellu? To není možný, vždyť se přece rozešli. Nebo ne? Ten její pohled, kterej na mě hodila v jídelně, když jsem všem řekla… Blbost! Taková myš, určitě ho nudila. Teď bych mohla mít šanci já. Lauren si začala představovat, co bychom mohli spolu provádět. Byly to dost velký nechutnosti. Najednou jsem mezi ostatními rozpoznal tlukot Bellina srdce srdce. Bušilo jako splašené. Ve chvíli, kdy jsem ji uviděl, spatřila ona i mě. Tvář jí zalil ruměnec.

„Bello,“ zavolal jsem na ni a dal do toho všechnu svou lásku a touhu. Usmála se přímo andělsky a rozeběhla se ke mně. Chyběl ji poslední krok, když se opět projevila její nemotornost. Brkla jednou nohou o druhou a do náruče mi nevběhla, ale vpadla. Zachytil jsem ji a pak jí prstem zvedl bradu. Ty krásné čokoládové oči na mě hleděly s láskou a důvěrou. Sklonil jsem se k ní a lehounce ji políbil. Ve chvíli, kdy se naše rty dotkly, jsem zapomněl na všechno a plně se ponořil do polibku. Přitáhl jsem si ji těsně k sobě. Odpovídala mi se stejnou vášní. Až za hodnou dobu začaly do našeho soukromého vesmíru pronikat zvuky z okolního prostředí. Slyšel jsem uznalý pískot, vnímal myšlenky lidí kolem. Nejvíc mi do mysli pronikalo rozhořčení Lauren, která se vztekala, že ta šedivá myš má zase navrch. Musel jsem se v duchu zasmát. Holka o tebe bych si neopřel ani kolo. Jen nerad jsem ukončil polibek. Viděl jsem, jak Bella zaprotestovala a řekl jí: „Radši tě odvezu, nebo někdo zavolá Charliemu a on tě zatkne za veřejné pohoršení a mě napaří doživotí za svedení nevinné dívky.“ Uchichtla se a poslušně nastoupila do auta. Před jejich domem stálo Charlieho auto.

„Stavím se radši večer, lásko.“ Pohladil jsem Bellu po tváři, počkal, až došla ke dveřím a vyrazil domů. Nemohl jsem se dočkat večera, chodil jsem jako lev v kleci, dokud se mě náhle nezmocnil klid. Jasper! Ušklíbl jsem se, ale nijak to nekomentoval. Konečně, konečně bylo deset. Vrátil jsem se k Belle a ještě půl hodiny počkal, než si šel Charlie lehnout. Pak jsem vylezl do otevřeného okna. Ležela v posteli a čekala na mě.

„Bylo to moc zlé, lásko?“ zeptal jsem se.

„Myslíš tátu? Čekala jsem to horší. Mám prostě zaracha. Můžu do školy a do práce, jinak budu doma. Táta mi řekl, že zatím k nám můžeš, ale jestli se na mě něco ještě dozví, tak tě uvidím leda pod jeho dohledem.“ Usmála se a vztáhla po mě ruce. Ve zlomku vteřiny jsem ji držel v náručí.

„Carlisle mi zařídil, že mám skoro všechny hodiny s tebou, ale musím podstoupit zkoušky, zda jsem všechno dohnal.“

„Tak to tobě nebude dělat žádné problémy, viď?“

Povídali jsme si asi hodinu, ale pak jsem viděl, že se jí zavírají oči. Tepleji jsem ji zabalil do přikrývky a přitiskl k sobě. Vrátili jsme se do starých kolejí.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  ChrisTea (27.05.2010 21:19)

Nádhera!!! Moc se mi líbí tvůj styl psaní. Edwardův pohled jsi vystihla perfektně!!!
ChrisTea

2)  Abera (27.05.2010 20:33)

1)  Nebraska (27.05.2010 20:11)

Jééé, tohle bylo bezva. Krásnej relax takhle při západu slunce
A Charlie, já vím, proč ho mám ráda, on je prostě ťutín
Děkujuuu

«   1 2