Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Poslední úder mého srdce

 

Chicago 1918 – 1920

 

Esme


Kolem mě šel život dál.

Když za mnou zapadly těžké dveře nemocniční kaple a moje kroky byly jediným zvukem, který se nesl studenou chodbou, málem mi to utrhlo srdce.

Později už jsem dokázala vysvětlit sama sobě, že jsem prostě byla příliš přesvědčivá. Skutečně – v tu chvíli, kdy jsem na něj vychrlila všechny důvody, proč musím zůstat (a mé podvědomí mě dávno varovalo, že on musí odejít), v tu chvíli jsem jim také věřila.

Ale už po pár vteřinách toho posledního horoucího objetí by jeho jediné další slovo každý můj argument změnilo v bezvýznamné smetí.

On ale mlčel a nechal mě odejít.

To, co následovalo, byla naprostá prázdnota.

A tak jsem se každý den znovu a znovu přemlouvala, že má smysl vstát z postele, mýt se, jíst, pracovat, vyřizovat ty tisíce nepodstatných věcí, ale zároveň jsem se těšila na večer, až budu moci tu vysilující masku normálnosti odložit a ponořit se do svého vysněného světa, který mě pohlcoval čím dál víc.

Zamotaná ve starém plédu jsem na křesle v ložnici srkala čaj a střídavě kreslila, četla, psala mu dopisy a nejčastěji prostě jen snila.

Den za dnem a žádná naděje, že by jen malý kousek z toho snu dostal někdy šanci stát se skutečností.

Žádná naděje.

Měla jsem být vděčná za ten mrtvolný poklid.

O Willově návratu domů jsem se dozvěděla jednoho kalného podzimního rána, když si Thomas přišel pro další obálku. Už jeho obličej mě varoval, něco v jeho výrazu, jinak prázdném a nicneříkajícím, najednou i stál nějak vzpřímeněji, a když jsem mu obálku podávala, jako vždy mlčky, neovládnul uchechtnutí.

„Will je zpátky, Esme, říkal, že možná zajdem na kafe. Jo a taky asi budeš muset do příště nachystat víc, to víš, taky si svoje odedřel.“

Můj výraz zůstal ledový a hlas tomu odpovídal:

„Na to zapomeň Thomasi, k tomu zmetkovi nemám žádnou povinnost.“ Určitě na mě nepoznal, jak strašně jsem se uvnitř roztřásla.

„Moc si nevyskakuj, furt seš moje stará. A von je můj bratr. A ten tvůj vochránce se pěkně dlouho neukázal!“

V té poslední větě jsem zaslechla mírnou nejistotu, ale neměla jsem dost odvahy usadit ho nějakou lží. Lhaní mi nikdy nešlo. A pokud bych při něm musela vyslovit Carlisleovo jméno, skončilo by to naprostým fiaskem.

Ten večer jsem jindy pootevřené okno zavřela. I další ch pár týdnů jsem si dávala pozor. Ale mé snění mě vzdalovalo z tohoto světa tak dokonale, že jsem brzy Thomase i Willa pustila z hlavy, takže když si na mě toho večera počkali – vracela jsem se z pravidelné návštěvy u matky - byla jsem naprosto nepřipravená, okamžitě ztuhlá hrůzou a v předtuše toho nejhoršího jsem jen pár vteřin poté, co se jejich postavy odlepily od dveří sousedního domu, začala v duchu odříkávat svou modlitbu, kterou jsem měla připravenou pro svou poslední minutu na tomto světě.

Nejdražší Bože, neměla jsem za života zvláštní prosby a snažila jsem se vydržet, co mi bylo souzeno. Teď ale prosím, ochraňuj Carlislea, dej mu pokoj a štěstí a dej dobrý Bože, ať se jednou setkáme v tvém království.

Byla jsem tak soustředěná, abych to k Bohu poslala správně, že jsem ani nepostřehla, jak jsme se ocitli v tovární hale.

Tma a zima. Studená betonová podlaha. Jen odraz matného světla pouliční lampy dopadající oknem vedle vchodu.

Pamatovala jsem si to.

Ten pach potu a whisky a po prvních ranách i mé krve. Tu bolest a rozkousané rty. Hlavně nenaříkat a neprosit. Zvuk trhané látky. Váha toho těla. Těch těl.

Ale něco bylo jinak.

Nevím, kde se ve mně vzala touha žít.

Najednou jsem měla zavřené oči a moje vědomí se naprosto odpoutalo od toho zbitého a znásilňovaného těla na špinavé tovární podlaze. Ne, žádný pohled shůry na scénu pode mnou. Moje mysl, moje duše, tak dobře uvyklé toulat se jinde, to tělo úplně opustily. Tu bezcennou věc, která mi nepřinesla nikdy nic dobrého. Snad jen… Těch pár okamžiků, kdy se mě dotýkal On, jsem měla na chvíli pocit, že láska, která mě tak rozechvívá a zároveň rozdírá, že ta láska může najít ozvěnu i v mém slabém, zjizveném a smrtelném těle.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem se probrala, byli pryč. Přežila jsem zřejmě díky tomu, že usoudili, že mám na kahánku a do rána bude beztak po mně.

Otočit se. Plazit se. Zamknout. Umýt se. Uložit se. Vyplakat se. Usnout. Nevzbudit se. Ach Bože můj, nevzbudit se!

Pár týdnů na smíření s faktem, že jsem se vzbudila.

A pak – zhroutila se i poslední chatrná iluze o významu toho, že žiju. Že nějak přežívám.

„Jste těhotná, paní Chesterová, gratuluji!“ Doktor Campbell se usmál a nevěřícně zakroutil hlavou. Jistě -  v mém věku, po tolika letech manželství!

„Ale jak to, pane doktore… vždyť přece… po tolika letech…“

„No, máme tu víc takových případů, paní Chesterová, byla jste velmi mladá, když jste se brali, no a za tu dobu, co byl manžel ve válce, vaše tělo jaksi patřičně dozrálo, vyspělo. Byla jste vždy příliš štíhlá, až nezdravě…“

Ano, za tu dobu, co byl pryč, jsem se stihla zahojit.

Můj výraz ho zřejmě překvapil. Ale byl to praktik, setkal se už s ledasčím.

„Je snad něco špatně? Manžel se vrátil se zraněním a dítě jaksi ehm… nemůže být jeho?“

Stále jsem nedokázala promluvit.

Automaticky ztišil hlas.

„Mohu vám dát adresu na jednu ženu, je velmi dobrá, skoro žádné komplikace… Ale,“ vzal mě najednou za obě ruce a pevným stiskem mě přiměl podívat se mu do očí, „rozmyslete si to, paní Chesterová, možná je to vaše poslední šance.“

Odcházela jsem s adresou v kapse a podivnou bolestí v srdci.

Jistě, srdce mě bolelo, kam jen má paměť sahala. Ale tohle bylo jiné. Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila.

Najednou jsem se přistihla, jak si rukou něžně hladím břicho přes tlustou látku kabátu. Doktor měl pravdu. Možná je to moje poslední šance.

Večer jsem zavřela i okenice, uvařila si čaj a rozhodnutá vše si znovu důkladně promyslet jsem se usadila do křesla.

To, co mě téměř okamžitě ovládlo, ale nemělo s promýšlením a žádnou jinou rozumovou činností nic společného. Jen jsem se prostě nechala jako každý večer unést do svého magického světa, kde si princ nakonec odvede princeznu, mají spoustu dětí a žijí šťastně až navěky.

K jednomu rozhodnutí jsem však nakonec dospěla. Miluji ho už teď, a abych byla schopná milovat ho vždy a naprosto bezvýhradně, bude to dítě Carlislea Cullena. Bude to naše dítě. Díky vzpomínce na něj jsem tu noc v továrně přežila. Díky jeho lásce, které jsem stále plná, se mé tělo uzdravilo a vzpamatovalo natolik, že bylo schopno počít dítě.

Nový život.

Nového člověka.

Maličký Carlisle rostl ve mně a já nejdřív nevěřila, že s ním ještě může narůst ta původní láska, dokud se to právě v té magické chvíli nestalo.

V příštích měsících mě celou prostoupila a naprosto pohltila.

Díky ní jsem dokonale potlačila vzpomínku na bratry Chesterovy. Kontakt se omezil na pravidelnou návštěvu dvou mých nejsilnějších dělníků u nich doma – oni teď předávali obálku a fungovali jako nevyslovený vzkaz – neopovažujte se ještě přiblížit!

Moje miminko ve mně rostlo obklopeno klidem, hlubokým štěstím, radostí a nekonečnou láskou.

Tolik mi chyběl Carlisle. Cítila jsem se jako žena, jejíž manžel den po svatební noci odjel na frontu, a tak se ani nedozvěděl, že budou mít dítě.

Stále jsem mu psala dopisy. Zoufalství z nich nenávratně zmizelo. Moje poslední šance se stala šancí na skutečné naplnění významu mého bytí a z těch řádků to zářilo, sálalo, křičelo.

Vše bylo připraveno.

Vedle mojí postele stála nová kolébka zdobená květovanými záclonkami. Bylo tak těžké sehnat kvalitní látky, ale výbavička byla ušitá, stála srovnaná v úhledných hromádkách v novém prádelníku ze stejného dřeva, z jakého byla kolébka. Na každou košilku, čepeček i kabátek jsem zlatou nití vyšila malé zdobené C.

Dala jsem do pořádku své věci. Matka a můj právník dostali každý složku s patřičnými instrukcemi ohledně továrny, všeho majetku a především péče o mé dítě v případě, že bych porod nepřežila. Nebyla by to taková výjimka… Ale dělala jsem to s vědomím, že už jsem si snad svůj kalich hořkosti na tomto světě vypila do dna a pohár čisté vody je pro mě připraven…

Zase se jim podařilo mě překvapit. Od toho večera před necelými osmi měsíci už jsem po setmění nevycházela. Oni však už ztratili zábrany a pili prakticky nepřetržitě, takže když se přede mnou objevili, hloupě jsem se uklidňovala, že za bílého dne na ulici si nic nedovolí.

Ale byli opilí. A ta ulička příliš opuštěná.

Upadla jsem hned po první Thomasově ráně. Zůstala jsem ležet na boku a snažila se ani nedýchat.  Rukama jsem si chránila břicho. Thomas vypadal, že ten proud nadávek, co se mu řine z úst, by mohl pro dnešek uspokojit jeho zlost. Will mlčel. Ve chvíli, kdy si Thomas odplivnul a obrátil se k odchodu, přišel Will těsně ke mně, předklonil se a podíval se mi do tváře. Zachvěla jsem se. Poznala jsem ten výraz.

„Myslíš, že to všechno dostane nějakej panchart, ty couro? Myslela sis, že se nám budeš chechtat do ksichtu?“

„Wille, prosím…“ Možná jsem měla říct je to tvoje nebo Thomasovo dítě. Ale nedokázala jsem to. Nebylo jejich.

Pomalu se narovnal a vší silou mě kopnul do břicha.

Neochránila jsem ho. Moje ruce byly příliš malé…

Zalila mě bolest černá a těžká jako oceán. Cítila jsem, jak mě tlačí ke dnu. Opravdu jsem se nechtěla vynořit.


xxx


„Esme, zlatíčko, prober se!“ Ten hlas jsem znala. Pomalu jsem zvedla těžká víčka. Hlava mi třeštila. Zamrkala jsem bolestí.

„To nic, to je éter, vždyť víš, že z něj strašně bolí hlava.“ Anna, moje stará známá z nemocnice. Jsem v nemocnici. Zastavila jsem se pohledem na plentě kolem lůžka. Za války znamenala jediné. Anna tu otázku pochopila.

„Ne, neboj se, za pár dnů budeš v pořádku. Jen jsme chtěli, abys měla klid. To víš, máš tady navždy protekci.“ Usmála se a pohladila mě opatrně po tváři.

A pak už nebylo kam uhnout. Musela to vyslovit.

„Esme, miláčku, byl moc maličký. Sotva osm měsíců, nemám pravdu? A někdo, někdo ti ublížil a doktor se k tobě dostal pozdě. Žil jen dvě hodiny. Ale nebyl sám, zlatíčko, chovala jsem ho celou dobu. A je pokřtěný. Jsi přece katolička? Nebyl sám ani na malý okamžik. Stihla jsem mu za tebe říct, že ho moc miluješ. A… on měl tvoje oči Esme. Měla bys to vědět.“

Objala mě. Plakaly jsme spolu za mého maličkého chlapečka, za malého Carlislea, který už není. Plakaly jsme, a pak musela Anna odejít.

Vrátila se v noci. Věděla, že nebudu spát. Slyšela jsem její kroky za plentou. Skoro běžela. V náruči nesla malý zabalený uzlíček.

„Esme, ještě ho neodvezli. Myslela jsem… já bych se chtěla rozloučit.“ Anna měla tři děti. Nebyla to žádná naivní dívka. Chápala, že jsem s ním byla spojená osm dlouhých měsíců…

Počkala, až se pomalu vytáhnu do polosedu. Volnou rukou mi za zády upravila polštář. Zvedla jsem k ní ruce. Opatrně, jako by mu ještě mohla ublížit, mi ho podala.

„Přijdu za pár hodin, zlatíčko. Máte dost času.“ Smutně se usmála, sklonila se a políbila mě na čelo.

„Buď statečná.“ Odešla.

Zhluboka jsem se nadechla a jemně odhrnula okraj jednoduché zavinovačky.

Můj maličký Carlisle – záplava medových vlásků, porcelánová tvářička a malé, příliš malé ručičky…

V tom okamžiku jsem věděla, že ať je kdekoliv, už se od něj nedokážu odtrhnout.

Opatrně jsem ho položila vedle sebe. Než jsem vstala a oblékla se – sukně, schovaná spolu s s ostatním šatstvem v malé skříňce u postele byla zmáčená krví – trvalo to nekonečně dlouho. Ale dokázala jsem to. Cesta nočním městem byla dokonaným očistcem. Šla jsem těsně kolem domů a celou dobu se rukou či ramenem podpírala. Nejhorší byl vždy konec bloku, přejít ulici bez opory bylo skoro nemožné.

Když jsem uložila Carlislea do kolébky a zhroutila se na postel, za oknem svítalo.


xxx


Probudilo mě světlo pokročilého dopoledne. Neprožila jsem novou bodavou bolest z té ztráty. Ta mě neopustila ani v nejhlubším spánku. Zmocnil se mě horečnatý spěch. Jak dlouho může trvat, než mě najdou… Zastavila jsem se pohledem na tělíčku v kolébce. Ano, už to bylo jen nádherné tělo mého děťátka, protože můj chlapeček už byl jinde, veselý, s růžovými tvářemi, a hladově po mě natahoval ručky…

Umyla jsem se, pečlivě oblékla a připravila velký piknikový koš.

Potom jsem sebrala desky plné dopisů pro Carlislea a vytrhala z několika skicáků všechny jeho portréty. V krbu se ta velká papírová hranice mého smutku za pár chvil změnila v šedavé kousky popela.

Teď mě čekalo to nejtěžší. Z prádelníku jsem vybrala ty nejkrásnější kousky. Byly určeny pro křest. Vzala jsem chlapečka – byl už jen jako chladná a nádherná porcelánová panenka – a něžně ho oblékla. Jen jednou je mi dáno oblékat své dítě…

Vybrala jsem vyšívanou zavinovačku a uložila ho v ní do koše.

Za půl hodiny zastavilo před továrnou taxi.

Na výlet nebylo ideální počasí, ale byla neděle, takže jsem nemusela vysvětlovat, proč chci zavézt za město.

Ptal se, zda mě má odpoledne vyzvednout. Vymluvila jsem se na setkání s přáteli.

To místo jsem znala. Několikrát mě sem na nedělní piknik vytáhla děvčata z nemocnice v těch šťastnějších letech, kdy byl Thomas pryč a já se těšívala na to, že při další službě uvidím Carlislea. Šlapala jsem asi kilometr do prudkého kopce. Dělala jsem přestávky, přece jen jsem byla slabá a rozbolavělá. Vrchol kopce přecházel v ostrý výběžek skály, která byla z opačné strany jako useknutá a stráň padala do hluboké propasti. Dokonce zde někdo umístil varovné tabulky.

Už jsem neodpočívala. Jen jsem ještě jednou otevřela košík, abych Carlislea naposledy políbila.

„Na shledanou, můj chlapečku, za chvíli jsem u tebe.“ Pevně jsem sevřela koš v náruči.

Jeden krok do prázdna, chlad vzduchu, bolest, tma.


xxx


Plameny, které mě pohltily, jsem se rozhodla přijmout tiše. Setkání s mým synem si musím zasloužit. Jen jsem byla trochu vyděšená z toho, že stále vnímám tlukot svého srdce.

Až do okamžiku, kdy vybuchlo jako ohnivá koule a jeho úder se ozval naposledy.

„Esme, miláčku, prosím, otevři oči.“

Vlastně mě nepřekvapilo, že mě v nebi vítá hlas mého anděla. Jen jsem nechápala, proč zní tak strašně zoufale.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

PajushkaCarliSme

29)  PajushkaCarliSme (13.05.2016 13:09)

neskutečné....

Kate

28)  Kate (10.08.2013 02:54)

:'-( Asi tak, víc slov prostě nemám.

Janeba

27)  Janeba (14.12.2011 12:36)

Maruško , promiň, ale nejsem schopna ti tu zanechat větší otisk!!! Doufám, že mě pochopíš!!!
Děkuji!!!

Marvi

26)  Marvi (08.10.2011 21:44)

Neskutečně silná kapitola, to jak přišla o dítě, ani nevidím na ta písmenka, přes tu slzavou clonu před očima... Víc ze sebe nedostanu...

Ivanka

25)  Ivanka (27.09.2011 21:45)

Jsem úplně mimo. Malý Carlisle. Jako porcelánová panenka. Křest. Piknik. Útes. Bolest. Žár. Anděl. :'-(
Nějak nedokážu nic napsat. Všechno tak hrůznš logické a smutné. Jsi Bohyně!

24)  Anna43474 (14.03.2011 22:10)

Myslela jsem si, že nebudu moct, ale nakonec můžu.
Ale... tohle... To byla jedna z nejbolestivějších kapitol, jaké tahle povídka zatím měla :'-(
Bože, ten konec... :(
Pořád si říkám, jaké by to asi bylo, kdyby maličký Carlisle neumřel... :(
TKSATVO

23)   (12.02.2011 22:03)

"nechal mě odejít" - jeden z najhorších pocitov:(
"prázdnota"- ťažko povedať či je horšie cítiť bolesť, alebo necítiť absolútne nič
"ponořit se do svého vysněného světa, který mě pohlcoval čím dál víc..."
Díky vzpomínce na něj...Díky jeho lásce...
"Neochránila jsem ho."- oficiálne najhoršie riadky celej poviedky... zimomriavky, bolesť, slzy...
"proč zní tak strašně zoufale."???:(

ambra

22)  ambra (26.11.2010 15:55)

Tru, zlatíčko, ještě je tam devátá kapitola, nefunguje mi odkaz, ta Tě trochu rozveselí. A děkuju!!!

21)  Tru (26.11.2010 15:38)

Plakala jsi u toho, když jsi to psala? Myslím, že jo:) Krásné a smutné

Yasmini

20)  Yasmini (16.09.2010 19:45)

Kdyby tohle byla povinná četba, tak bych s tím neměla problém :).

Y.

Gassie

19)  Gassie (18.08.2010 12:19)

Ambro, úžasné.

DeSs

18)  DeSs (26.07.2010 03:00)

Další slzy... Proč je, mě, tak trápíš? Vím, že to tak bylo, ale s tvým barvitým popisem je to o hodně smutnější. Jedno vím jistě, Meyerová by to takhle krásně nikdy nenapsala.

Lioness

17)  Lioness (31.05.2010 13:39)

Ne! Ano! K sakru...
Oni se vrátili! Nenene! Ta modlitba byla tak zoufalá a procítěná. Ach. Druhá šance. Ano. A ne. Jak jí to můžeš dělat? Jak ji můžeš o všechno připravit? Jak je můžeš nechat znovu se vrátit?! Dvakrát?! Při tom odstavci s Annou jsem brečela. Plakala. Skoro neviděla přes slzy, ale MUSELA číst.
Smrt. Carlisle. Jsem... jako vymačkaný citron. Tohle byla bezkonkurenčně nejlepší kapitola povídky.

Nebraska

16)  Nebraska (21.05.2010 08:49)

No...
A teď fakt nemůžu :'-( Až za chvíli, jo?
Hele, tak jsi mě rozložila na součástky :-) Ale úplně. Dokázala jsi, že jsem zapomněla, jak se vlastně původně stalo, že Carlisle Esme přeměnil. Vůbec jsem to neřešila, pohlcená tvým příběheme - a teď tohle.
Bum.
To bylo neskutečně syrový a přitom tak... logický. Absolutně uvěřitelný.
Achjo.
Já z tebe fakt nemůžu, mám chuť se bypúrdnout na psaní a jen slintat u monitoru a čekat, až něco vložíš :-D

Bye

15)  Bye (18.05.2010 12:05)

Teď mi ambro prosím naznač, kde jsou TVOJE hranice?
Já tu sedím, tichá, prázdná, a zmítá mnou zimnice.

Tuším, že i v životě se moc špatného děje,
málokdy se však propadne do takové beznaděje!

Tvůj příběh mě zas do děje příliš snadno vnořil.
A Ty přede mnou nyní stojíš tak, jak Tě Bůh stvořil.

Lenka

14)  Lenka (17.05.2010 21:41)

Nemám slov.

Evelyn

13)  Evelyn (17.05.2010 19:17)

Ambro, já mám úplně husí kůži... Tohle bylo úžasné

Hanetka

12)  Hanetka (17.05.2010 19:04)

Jo, Ambro, nemáš mě inspirovat...

ambra

11)  ambra (17.05.2010 18:52)

Hanetkoooo!!!!! Přece mě nenecháš bulet pod vlastní povídkou!!! Bože, to je - já nemám slov!!!! Děkuju všem strašně za krásné komentáře, ale Hanetce všichni

sakraprace

10)  sakraprace (17.05.2010 18:47)

Pane bože, to bylo tak reálný. Esmé je úžasná. Ty dva bych vykastrovala a poslala do solných dolů. Ať se pomalu rozloží, sv**ě.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella