Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Vše, co jste chtěly vědět o Edwardovi, ale bály jste se na to zeptat…

 

Zapadlý okres na severozápadě Wisconsinu 1918 – 1920


Carlisle


Nelitoval jsem ani na okamžik.

Byl to skoro nepřetržitý zápas dvou příliš silných povah, ale já si ani na minutu nedovolil doufat, že to bude jednoduché.

Když mě někdy Edwardova tvrdohlavost a jeho záchvaty vzdoru příliš deptaly, stačilo být chvíli sobecký a představit si, jak by ty dva poslední roky vypadaly bez něj.

Nejspíš bych se jen někde svíjel ve špinavé díře a volal její jméno. A to bez naděje plynoucí z vědomí blížícího se konce - můj konec neexistoval.

I teď to bylo utrpení v krystalicky čisté formě. Ale v neustálém souboji s Edwardem se mi dařilo vzbuzovat dojem, že téměř normálně existuji. A v některých okamžicích – byly to kratičké záblesky, ale já pro ně žil – se zdálo, že paradoxně stvořením dalšího monstra, které se věčnost bude ptát po svém smyslu, já ten svůj konečně našel.

Protože Edwardova matka měla pravdu. On skutečně byl dobrý.

První dny po proměně jsme zůstali v lese. Bylo to riskantní, ale nedokázal jsem najít jiné řešení. Auto jsem tam nechtěl nechat opuštěné – vzbudilo by to zbytečnou pozornost – a posadit novorozeného na místo nasáklé lidským pachem, byť to byl pach jeho lidského předobrazu, se rovnalo šílenství. A opustit ho, i když by to bylo jen na pár hodin? Nepředstavitelné.

Velmi dobře jsem si pamatoval svou počáteční žízeň – uprostřed hustě obydleného Londýna, kde všechny pachy spojené s lidskou podstatou byly zintenzivněny tehdejší absencí hygieny… Po vlastní zkušenosti s jediným douškem Edwardovy krve jsem se otřásl při představě, co by následovalo, kdybych svou ohromnou prvotní sílu nevynaložil na útěk co nejdál od lidí a jen jedinkrát ochutnal … Skoro jsem viděl ty popisy nového záhadného moru, který během měsíce zkosil celé ulice a čtvrti…

Edward byl jako právě narozená šelma, jejíž mysl je sice dokonale bystrá, ale i tak je fyzický vývoj příliš v předstihu. Lekal se každého svého i mého pohybu.

Marně se snažil pochopit, proč mu najednou smysly předávají takový gejzír vjemů, proč vlastní tělo, které nepoznává, je schopno neuvěřitelných výkonů, proč mu minulost tak rychle mizí za podivným neprůhledným závojem, proč mu matka a otec nechybí více, proč by měl poslouchat rady cizího muže, kterého nikdy neviděl, ale jehož hlas má spojený s třemi dny mučivé bolesti…

A především se marně snažil pochopit, proč mu bráním uhasit ten žár, který spaluje jeho hrdlo více, než spaloval oheň jeho tělo ještě před několika minutami.

Déšť poslední noci mi hodně pomohl, Edward ale přesto cítil lidskou krev a bylo skoro nemožné jej přesvědčit, že půjdeme lovit mnohem méně voňavou kořist.

Zase mi byl osud nakloněn – ten déšť smyl také všechny čerstvější stopy lidí v okolním lese a chlapec tak nepropadnul bezhlavé touze vydat se po některé z nich. Zajisté by ho přivedla do blízkého městečka…

Po několika dnech téměř nepřetržitého lovení a vysvětlování jsem ho jedné noci rychle naložil do auta a ujížděli jsme dál od lidí, do co největší divočiny.

V autě více než v otevřeném prostoru jsem si všímal jeho chování. Každou chvíli sebou podivně trhal a neustále se na mě otáčel s polekaným nebo tázavým výrazem na své dokonalé tváři.

Pamatoval jsem si jeho obličej těžce poznamenaný nemocí, ale i jako člověk určitě platil za krasavce. Proměna z něj učinila dokonalou vábničku na lidskou kořist. Mrazilo mě z představy, jak by jeho vzhled v kombinaci s tím sametovým hlasem působil na ženy bez rozdílu věku. Všichni upíři byli krásní. Byla to součást lovecké výbavy. Ale znovu jsem si uvědomil, že slova jeho matky se snažila postihnout něco navíc – něco v jeho bytostné podstatě, co ani proměna v nemrtvého, a dokonce ani počáteční šílenství nemohlo úplně zastřít.

Modlil jsem se za to, aby se mi právě tuto část jeho osobnosti podařilo posílit a vyvést na světlo. Snad jednou nastane doba, kdy jeho upíří podstata bude jen nutnou a méně významnou částí jeho existence.

Chlapec sebou znovu trhnul a upřel na mě své rubínové oči. Byla v nich otázka.

„Edwarde, já nevím, na co myslíš, musíš mi říct každou svou otázku. Upřímně ti odpovím na cokoliv.“

Při zvuku jeho hlasu mě znovu bodlo u srdce. Proboha, co jsem mu to udělal… Kdybych ho nechal jít, stal by se zřejmě ve chvíli posledního výdechu andělem…

„Budu někdy jako ty?“

Musel jsem se usmát. Několikrát už jsme probrali, že ta strašná žízeň jednou pomine – dílem proto, že už nebude novorozený, dílem proto, že se naučí odpoutávat od ní myšlenky. Pak jsem se zarazil. Možná to tentokrát myslel jinak.

„Myslím, vlastně doufám a pevně tomu věřím, že budeš jednou schopný natolik se ovládat, že povedeme skoro normální život. Možná dokonce budeš chodit do školy.“ Zarazil jsem se. Jakákoliv zmínka o pohybu ve skupině lidí mu musela působit muka.

Ale vypadal klidně a zamyšleně.

„To auto jede hrozně pomalu,“ prohlásil najednou a zkroutil ústa do znechuceného úšklebku.

Po velmi, velmi dlouhé době jsem se rozesmál nahlas.


xxx


Byl jsem pevně přesvědčený, že to nejhorší máme za sebou.

Náš život uprostřed severní divočiny Wisconsinu, v okrese, kde na obrovské rozloze žilo možná padesát rodin, získával postupně základní kontury normální existence. Jednoduchý srub nám plně postačoval, i když Edward – jako každý jiný predátor – měl zpočátku silné puzení přesouvat se v prostoru. To, že jsem ho přesvědčil a usadili jsme se, bylo mé první velké vítězství.

Stále cítil, že nepotřebuje žít usedle a už vůbec nechápal smysl přístřeší, krbu, postelí a vybavené kuchyně, ale smířil se s tím.

Brzy objevil jediný, ale -  jak se v dalších měsících ukázalo - tak zásadní důvod, proč žít pod střechou. Tím důvodem byly knihy. Brzy dorazily mé zásoby z Chicaga spolu s obrovskou objednávkou nových. Edward je hltal skoro se stejnou chutí, jako sál krev zvířatům v okolní divočině a neustále mě zasypával tisíci otázek. V těch chvílích se mi dařilo zahlédnout alespoň odlesky štěstí, které jsem doufal zažít po boku Esme.

A tak zásadním bodem, kvůli kterému jsme vedli dlouhé a ubíjející debaty, bylo složení naší, respektive jeho stravy.

Po skoro dvou letech Edward samozřejmě chápal, že je schopen přežít i na zvířecí krvi. Ale neustále mě přesvědčoval o tom, že , že Bůh – pokud dovolil naši existenci – prostě počítá s tím, že se budeme živit naší přirozenou potravou.

„Je to stejné, jako bys chtěl, aby se puma pásla!“ Svou oblíbenou šelmu rád používal jako příklad.

„Proč bych měl milovat lidi? Když projde lev kolem jehněte, taky ho neobejme a nepolíbí. Oba chápou, co je přirozené!“

Vypracoval si dokonce vlastní podrobnou teorii, jak a koho by lovil. Měli to být jen vyvrhelové a zločinci.

„Já bych vlastně lidem pomáhal!“ křičel na mě často, když jsem mu oponoval, že nemá právo rozhodovat, kdo a jakou smrt si zaslouží.

„Ty nejsi Bůh, Edwarde, a kdyby Bůh trval na tom, že se máme živit lidskou krví, nedal by mi poznat, že je tu i jiná možnost. Odříkání je možná ta jediná věc, která může naši existenci omluvit a snad i dokonce nepatrně povznést.“ Připadal jsem si jako kazatel. Skoro jsem slyšel hlas mého otce, když mě káral. Chtěl jsi z něj mít syna, tak si to užij.

Jeho plán výběrového lovu, jak tomu říkal, samozřejmě vycházel z předpokladu, který ještě neměl možnost ověřit. Totiž že dokáže číst myšlenky všem, nejen svému nehodnému stvořiteli.

Uvědomil jsem si to až několik týdnů po jeho přeměně. Ta náhlá prudká otočení směrem ke mně, němé otázky v očích… Bylo to zvláštní.

Pak ale jednoho dne bezmyšlenkovitě odpověděl na otázku, na kterou jsem sotva pomyslel. Naše oči se setkaly a musel na nás být komický pohled, protože ve chvíli, kdy mi prolétlo hlavou on mi čte myšlenky, uviděl tu myšlenku v mé hlavě a vlastně jsme ten šok prožili společně.

Díky pobytu ve Volteře jsem měl více než bohaté zkušenosti s nadanými upíry, ale Edwardův dar byl v porovnání s nimi úžasný.

Byl jsem překvapen, jak málo mi to vadí. Edwardově přeměně a jeho uvedení do mého světa jsem podřídil vše, takže mi naopak připadalo nějak správné, že bytost, kterou jsem k sobě připoutal, aniž bych ji žádal o svolení, má teď dokonalý přehled o mých záměrech, snech a očekáváních.

Získal však také bohužel příliš jasnou představu o mém trápení. Některé večery, ač se zdál naprosto ponořený do knihy a já dovolil myšlenkám, aby se zatoulaly zpět do Chicaga, knihu najednou odložil a dlouze se na mě díval. Dal jsem mu jasně najevo, že toto je jediné téma, o kterém nechci a nemohu diskutovat. Nespokojenost a netrpělivost z něj přímo sálaly. Tak jako v ničem, ani v tomto bolavém místě nedokázal vidět slepou uličku. Pod jeho pohledem jsem se vždy hluboce soustředil a odvedl myšlenky jinam. Edward se zamračil a znovu otevřel knihu.

I tak bylo hezké nebýt sám.

Za jednoho krásného a výjimečně slunného zimního odpoledne jsme se vraceli z lovu. Lovili jsme zásadně společně, i když pravděpodobnost, že narazíme na lidskou stopu, byla malá, nechtěl jsem nic riskovat. Edward běžel jako šílený, předběhl mě vždy o velký kus a zase se vracel, lesem se ozýval jeho zvonivý smích a vrhal mezi stromy jiskřivé odlesky pokaždé, když na něj dopadl sluneční paprsek. Ta myšlenka byla tak náhlá a bolest tak intenzivní, že mi po dlouhé době došel dech. Zastavil jsem se,  sklonil hlavu do dlaní a silou vůle se pokoušel ji odehnat.

Bylo to jako předtucha. Jako by na mě zavolala.

Edward byl v okamžiku u mě.

„Jeď za ní,“ prolomil tíživé ticho třemi jasnými slovy. Okamžitě viděl moje zaváhání a využil toho.

„Jsem sytý určitě na dva týdny. Knížek mám dost. Nehnu se ze srubu. Kdyby se objevil člověk, zabarikáduju se. Jeď Carlisle, dlužíš to všem. Jen ji zkontrolovat.“

Ta poslední věta byla jako ozvěna slov, která mi bušila v hlavě posledních pár měsíců. Jen ji zkontrolovat.

Jakmile jsem tu myšlenku připustil jako možnou, už ji nešlo vzít zpět. Vyrazil jsem ještě večer. K autu to bylo pár kilometrů zasněženým terénem, ale v porovnání s tempem toho stroje byl běh závějemi velmi příjemný.

Třetí den večer jsem byl v Chicagu a jen o několik minut později pod oknem jejího bytu.

V ložnici svítila malá lampa, ale neviděl jsem žádný náznak pohybu či stín. Opatrně jsem vyšplhal k okenní římse.

Seděla ve stejném křesle jako já tu poslední noc, kdy jsem ji viděl.

Na stolku před ní ležel rozevřený skicák s nedokončenou kresbou mojí tváře.

Spala, hlavu nakloněnou k rameni. Byla neskutečně krásná. Krásnější než kdy dřív. Jednu ruku měla položenou na opěradle křesla.

Tu druhou na obrovském vystupujícím břiše.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Karolka

2)  Karolka (14.05.2010 18:00)

ambro, nevěřila jsem, že někdy budu Edwarda milovat víc, než už ho miluji. Ale teď když znám jeho minulost... Není to bohatý fešák se stříbrným Volvem. V TW se sem tam zmíní belle "tohle jsem prožíval taky", ale teď to najednou vážně VÍM. A hrozně mě zasáhlo, že Carlislovi nevadilo čtení myšlenek. Kdo z nás by mohl být klidný, kdyby jiný člověk četl každou naši myšlenku? Ale jeho mysl byla tak krásná, že se nemusel bát.
Bylo to nádherné!

Silvaren

1)  Silvaren (14.05.2010 17:54)

Naprostá nádhera! Vždycky jsem si říkala, že po 80 letech společného života nemůže být Carlislův a Edwardův vztah tak plochý, jak ho popsala Steph. V tvém podání je naprosto dokonalý a uvěřitelný! BRAVO!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek