Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Vše, co jste chtěly vědět o Edwardovi, ale bály jste se na to zeptat…

 

Zapadlý okres na severozápadě Wisconsinu 1918 – 1920


Carlisle


Nelitoval jsem ani na okamžik.

Byl to skoro nepřetržitý zápas dvou příliš silných povah, ale já si ani na minutu nedovolil doufat, že to bude jednoduché.

Když mě někdy Edwardova tvrdohlavost a jeho záchvaty vzdoru příliš deptaly, stačilo být chvíli sobecký a představit si, jak by ty dva poslední roky vypadaly bez něj.

Nejspíš bych se jen někde svíjel ve špinavé díře a volal její jméno. A to bez naděje plynoucí z vědomí blížícího se konce - můj konec neexistoval.

I teď to bylo utrpení v krystalicky čisté formě. Ale v neustálém souboji s Edwardem se mi dařilo vzbuzovat dojem, že téměř normálně existuji. A v některých okamžicích – byly to kratičké záblesky, ale já pro ně žil – se zdálo, že paradoxně stvořením dalšího monstra, které se věčnost bude ptát po svém smyslu, já ten svůj konečně našel.

Protože Edwardova matka měla pravdu. On skutečně byl dobrý.

První dny po proměně jsme zůstali v lese. Bylo to riskantní, ale nedokázal jsem najít jiné řešení. Auto jsem tam nechtěl nechat opuštěné – vzbudilo by to zbytečnou pozornost – a posadit novorozeného na místo nasáklé lidským pachem, byť to byl pach jeho lidského předobrazu, se rovnalo šílenství. A opustit ho, i když by to bylo jen na pár hodin? Nepředstavitelné.

Velmi dobře jsem si pamatoval svou počáteční žízeň – uprostřed hustě obydleného Londýna, kde všechny pachy spojené s lidskou podstatou byly zintenzivněny tehdejší absencí hygieny… Po vlastní zkušenosti s jediným douškem Edwardovy krve jsem se otřásl při představě, co by následovalo, kdybych svou ohromnou prvotní sílu nevynaložil na útěk co nejdál od lidí a jen jedinkrát ochutnal … Skoro jsem viděl ty popisy nového záhadného moru, který během měsíce zkosil celé ulice a čtvrti…

Edward byl jako právě narozená šelma, jejíž mysl je sice dokonale bystrá, ale i tak je fyzický vývoj příliš v předstihu. Lekal se každého svého i mého pohybu.

Marně se snažil pochopit, proč mu najednou smysly předávají takový gejzír vjemů, proč vlastní tělo, které nepoznává, je schopno neuvěřitelných výkonů, proč mu minulost tak rychle mizí za podivným neprůhledným závojem, proč mu matka a otec nechybí více, proč by měl poslouchat rady cizího muže, kterého nikdy neviděl, ale jehož hlas má spojený s třemi dny mučivé bolesti…

A především se marně snažil pochopit, proč mu bráním uhasit ten žár, který spaluje jeho hrdlo více, než spaloval oheň jeho tělo ještě před několika minutami.

Déšť poslední noci mi hodně pomohl, Edward ale přesto cítil lidskou krev a bylo skoro nemožné jej přesvědčit, že půjdeme lovit mnohem méně voňavou kořist.

Zase mi byl osud nakloněn – ten déšť smyl také všechny čerstvější stopy lidí v okolním lese a chlapec tak nepropadnul bezhlavé touze vydat se po některé z nich. Zajisté by ho přivedla do blízkého městečka…

Po několika dnech téměř nepřetržitého lovení a vysvětlování jsem ho jedné noci rychle naložil do auta a ujížděli jsme dál od lidí, do co největší divočiny.

V autě více než v otevřeném prostoru jsem si všímal jeho chování. Každou chvíli sebou podivně trhal a neustále se na mě otáčel s polekaným nebo tázavým výrazem na své dokonalé tváři.

Pamatoval jsem si jeho obličej těžce poznamenaný nemocí, ale i jako člověk určitě platil za krasavce. Proměna z něj učinila dokonalou vábničku na lidskou kořist. Mrazilo mě z představy, jak by jeho vzhled v kombinaci s tím sametovým hlasem působil na ženy bez rozdílu věku. Všichni upíři byli krásní. Byla to součást lovecké výbavy. Ale znovu jsem si uvědomil, že slova jeho matky se snažila postihnout něco navíc – něco v jeho bytostné podstatě, co ani proměna v nemrtvého, a dokonce ani počáteční šílenství nemohlo úplně zastřít.

Modlil jsem se za to, aby se mi právě tuto část jeho osobnosti podařilo posílit a vyvést na světlo. Snad jednou nastane doba, kdy jeho upíří podstata bude jen nutnou a méně významnou částí jeho existence.

Chlapec sebou znovu trhnul a upřel na mě své rubínové oči. Byla v nich otázka.

„Edwarde, já nevím, na co myslíš, musíš mi říct každou svou otázku. Upřímně ti odpovím na cokoliv.“

Při zvuku jeho hlasu mě znovu bodlo u srdce. Proboha, co jsem mu to udělal… Kdybych ho nechal jít, stal by se zřejmě ve chvíli posledního výdechu andělem…

„Budu někdy jako ty?“

Musel jsem se usmát. Několikrát už jsme probrali, že ta strašná žízeň jednou pomine – dílem proto, že už nebude novorozený, dílem proto, že se naučí odpoutávat od ní myšlenky. Pak jsem se zarazil. Možná to tentokrát myslel jinak.

„Myslím, vlastně doufám a pevně tomu věřím, že budeš jednou schopný natolik se ovládat, že povedeme skoro normální život. Možná dokonce budeš chodit do školy.“ Zarazil jsem se. Jakákoliv zmínka o pohybu ve skupině lidí mu musela působit muka.

Ale vypadal klidně a zamyšleně.

„To auto jede hrozně pomalu,“ prohlásil najednou a zkroutil ústa do znechuceného úšklebku.

Po velmi, velmi dlouhé době jsem se rozesmál nahlas.


xxx


Byl jsem pevně přesvědčený, že to nejhorší máme za sebou.

Náš život uprostřed severní divočiny Wisconsinu, v okrese, kde na obrovské rozloze žilo možná padesát rodin, získával postupně základní kontury normální existence. Jednoduchý srub nám plně postačoval, i když Edward – jako každý jiný predátor – měl zpočátku silné puzení přesouvat se v prostoru. To, že jsem ho přesvědčil a usadili jsme se, bylo mé první velké vítězství.

Stále cítil, že nepotřebuje žít usedle a už vůbec nechápal smysl přístřeší, krbu, postelí a vybavené kuchyně, ale smířil se s tím.

Brzy objevil jediný, ale -  jak se v dalších měsících ukázalo - tak zásadní důvod, proč žít pod střechou. Tím důvodem byly knihy. Brzy dorazily mé zásoby z Chicaga spolu s obrovskou objednávkou nových. Edward je hltal skoro se stejnou chutí, jako sál krev zvířatům v okolní divočině a neustále mě zasypával tisíci otázek. V těch chvílích se mi dařilo zahlédnout alespoň odlesky štěstí, které jsem doufal zažít po boku Esme.

A tak zásadním bodem, kvůli kterému jsme vedli dlouhé a ubíjející debaty, bylo složení naší, respektive jeho stravy.

Po skoro dvou letech Edward samozřejmě chápal, že je schopen přežít i na zvířecí krvi. Ale neustále mě přesvědčoval o tom, že , že Bůh – pokud dovolil naši existenci – prostě počítá s tím, že se budeme živit naší přirozenou potravou.

„Je to stejné, jako bys chtěl, aby se puma pásla!“ Svou oblíbenou šelmu rád používal jako příklad.

„Proč bych měl milovat lidi? Když projde lev kolem jehněte, taky ho neobejme a nepolíbí. Oba chápou, co je přirozené!“

Vypracoval si dokonce vlastní podrobnou teorii, jak a koho by lovil. Měli to být jen vyvrhelové a zločinci.

„Já bych vlastně lidem pomáhal!“ křičel na mě často, když jsem mu oponoval, že nemá právo rozhodovat, kdo a jakou smrt si zaslouží.

„Ty nejsi Bůh, Edwarde, a kdyby Bůh trval na tom, že se máme živit lidskou krví, nedal by mi poznat, že je tu i jiná možnost. Odříkání je možná ta jediná věc, která může naši existenci omluvit a snad i dokonce nepatrně povznést.“ Připadal jsem si jako kazatel. Skoro jsem slyšel hlas mého otce, když mě káral. Chtěl jsi z něj mít syna, tak si to užij.

Jeho plán výběrového lovu, jak tomu říkal, samozřejmě vycházel z předpokladu, který ještě neměl možnost ověřit. Totiž že dokáže číst myšlenky všem, nejen svému nehodnému stvořiteli.

Uvědomil jsem si to až několik týdnů po jeho přeměně. Ta náhlá prudká otočení směrem ke mně, němé otázky v očích… Bylo to zvláštní.

Pak ale jednoho dne bezmyšlenkovitě odpověděl na otázku, na kterou jsem sotva pomyslel. Naše oči se setkaly a musel na nás být komický pohled, protože ve chvíli, kdy mi prolétlo hlavou on mi čte myšlenky, uviděl tu myšlenku v mé hlavě a vlastně jsme ten šok prožili společně.

Díky pobytu ve Volteře jsem měl více než bohaté zkušenosti s nadanými upíry, ale Edwardův dar byl v porovnání s nimi úžasný.

Byl jsem překvapen, jak málo mi to vadí. Edwardově přeměně a jeho uvedení do mého světa jsem podřídil vše, takže mi naopak připadalo nějak správné, že bytost, kterou jsem k sobě připoutal, aniž bych ji žádal o svolení, má teď dokonalý přehled o mých záměrech, snech a očekáváních.

Získal však také bohužel příliš jasnou představu o mém trápení. Některé večery, ač se zdál naprosto ponořený do knihy a já dovolil myšlenkám, aby se zatoulaly zpět do Chicaga, knihu najednou odložil a dlouze se na mě díval. Dal jsem mu jasně najevo, že toto je jediné téma, o kterém nechci a nemohu diskutovat. Nespokojenost a netrpělivost z něj přímo sálaly. Tak jako v ničem, ani v tomto bolavém místě nedokázal vidět slepou uličku. Pod jeho pohledem jsem se vždy hluboce soustředil a odvedl myšlenky jinam. Edward se zamračil a znovu otevřel knihu.

I tak bylo hezké nebýt sám.

Za jednoho krásného a výjimečně slunného zimního odpoledne jsme se vraceli z lovu. Lovili jsme zásadně společně, i když pravděpodobnost, že narazíme na lidskou stopu, byla malá, nechtěl jsem nic riskovat. Edward běžel jako šílený, předběhl mě vždy o velký kus a zase se vracel, lesem se ozýval jeho zvonivý smích a vrhal mezi stromy jiskřivé odlesky pokaždé, když na něj dopadl sluneční paprsek. Ta myšlenka byla tak náhlá a bolest tak intenzivní, že mi po dlouhé době došel dech. Zastavil jsem se,  sklonil hlavu do dlaní a silou vůle se pokoušel ji odehnat.

Bylo to jako předtucha. Jako by na mě zavolala.

Edward byl v okamžiku u mě.

„Jeď za ní,“ prolomil tíživé ticho třemi jasnými slovy. Okamžitě viděl moje zaváhání a využil toho.

„Jsem sytý určitě na dva týdny. Knížek mám dost. Nehnu se ze srubu. Kdyby se objevil člověk, zabarikáduju se. Jeď Carlisle, dlužíš to všem. Jen ji zkontrolovat.“

Ta poslední věta byla jako ozvěna slov, která mi bušila v hlavě posledních pár měsíců. Jen ji zkontrolovat.

Jakmile jsem tu myšlenku připustil jako možnou, už ji nešlo vzít zpět. Vyrazil jsem ještě večer. K autu to bylo pár kilometrů zasněženým terénem, ale v porovnání s tempem toho stroje byl běh závějemi velmi příjemný.

Třetí den večer jsem byl v Chicagu a jen o několik minut později pod oknem jejího bytu.

V ložnici svítila malá lampa, ale neviděl jsem žádný náznak pohybu či stín. Opatrně jsem vyšplhal k okenní římse.

Seděla ve stejném křesle jako já tu poslední noc, kdy jsem ji viděl.

Na stolku před ní ležel rozevřený skicák s nedokončenou kresbou mojí tváře.

Spala, hlavu nakloněnou k rameni. Byla neskutečně krásná. Krásnější než kdy dřív. Jednu ruku měla položenou na opěradle křesla.

Tu druhou na obrovském vystupujícím břiše.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

PajushkaCarliSme

22)  PajushkaCarliSme (13.05.2016 12:53)

Kate

21)  Kate (10.08.2013 02:39)

„To auto jede hrozně pomalu,“ prohlásil najednou a zkroutil ústa do znechuceného úšklebku. :D Jsem šťastná z toho jejich propojení, otec a syn, navzájem si pomáhají. Edward myslím pochopil, proč to Carlisle udělal, proč ho proměnil, v jeho myšlenkách. Poklona a potlesk

Janeba

20)  Janeba (14.12.2011 12:22)

Ani netušíš, jak moc často si připomínám podobnou věc!
...Když mě někdy Edwardova tvrdohlavost a jeho záchvaty vzdoru příliš deptaly, stačilo být chvíli sobecký a představit si, jak by ty dva poslední roky vypadaly bez něj. ... Jen v trochu jiném znění!! ;)
Ambřičko , znovu a opět mě dostává síla písmenek, kterým dáváš život!!!
Děkuji!!!

Marvi

19)  Marvi (08.10.2011 21:32)

To jak zjistli, že mu Edward čte myšlenky bylo kouzelné, a to jak ho poslal za ní dojemné. Jenom zkontrolovat, ale to co vidí, asi z toho bude zdeptaný...

Ivanka

18)  Ivanka (27.09.2011 21:30)

Naprosto dokonale plasticky jsi popsala něco, co jsem u Steph hledala celou tu dobu. Tvůj popis událostí je tak strašně uvěřitelný, až z toho mrazí. A poslední věta? Áááááá!!!
Jsi dokonalá!

17)  Anna43474 (14.03.2011 21:55)

Totální šok Jak... S kým... Proč...???
Edwardova první léta byla obdivuhodná Nechápu, jak to umíš takhle popisovat
TKSATVO

16)   (12.02.2011 21:49)

Vypracoval si dokonce vlastní podrobnou teorii...Jeho plán výběrového lovu...bytost, kterou jsem k sobě připoutal, aniž bych ji žádal o svolení, má teď dokonalý přehled o mých záměrech, snech a očekáváních...
Toto a mnoho viac...
Jen ji zkontrolovat.- tak už odtiaľto má tú myšlienku Fiškus, tento Edo:D

Gassie

15)  Gassie (18.08.2010 12:11)

Tak to přirovnání lva a jehněte mě naprosto dostalo (v pozitivním smyslu). Až příliš to mám už spojené s úplně jinou scénou
Jejich hádky o správné potravě jsou dobré. Tak jsem si nějak představovala Edwardovy začátky. Dobu před tím, než šel lovit lidi na vlastní pěst.

DeSs

14)  DeSs (26.07.2010 02:48)

Nikdy by mě nenapadlo, že Edward, ten Bellin Edward, by mohl mít takové problémy, hádat se s Carlislem ohledně stravy. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela a teď... Prostě další překvápko.
A Esmé a to břicho, no doufám, že to má ještě od toho, než šel do války a on jí opět neublížil. I když nevím, nevím, jak dlouho tam byl a jak dlouho byli s Edwardem pryč...:p
ambro, klasická věta na konci komentáře přichází: Je to nádhera!

Lioness

13)  Lioness (31.05.2010 13:34)

Edward je úžasný... knihomol. Takového syna si Carlisle opravdu zasloužil. Tvoje podání novorozených, problematiky vegetariánství, jejich života... fascinující. Ty jsi fascinující.
Esme je těhotná?! S kým? Kde je? To dítě není Carlislovo... a já si myslela... Musím dál. Radši ani nemyslet, co sis ještě na ně i na nás připravila.

Nebraska

12)  Nebraska (21.05.2010 08:39)


No do háje!
Chtěla jsem ti napsat, jak moc se mi líbil obrat "silné puzení přesouvat se v prostoru". A že lev i jehně chápou, co je pro ně přirozené - nádhera, že to řekl právě Edward :-) A zjištění, že čte myšlenky - ach! A "výběrový lov" - tím jsi mě odrovnala.
A všechno to přebila poslední věta :-)
Asi jsem nasraná, protože jestli v tom má prsty (ehm :-D ) ten s*áč, tak
A před tebou se klaním

AliceBrandon

11)  AliceBrandon (16.05.2010 14:09)

Asi nejdůležitější otázka zní: Čí je to dítě? Trochu se obávám, že to nebylo dítě lásky. Ach jaká utrpení jsi si pro nás ještě přichystala?
Dílek samozřejmě nádherný. Nemůžu uvěřit, že to píše normální smrtelnice a ne nějaká světoznámá spisovatelka. Vztah Carlisla a Edwarda, zase něco, co u Steph dost chybělo. A Edwardův plán a jeho obhájení, a Carlislovy odpovědi, perfektně vymyšlené a napsané.
Carlislovo trápení po Esme, nevím proč, ale zase mě to hluboce zraňuje a já trpím s ním. Jsem zvědavá, jak vysvětlíš Esmino těhotenství, jsem zvědavá na Carlislovu reakci. Setkají se? Nebo jí bude čumílek jen z dálky sledovat?
Prosím nenapínej dlouho.

Lenka

10)  Lenka (15.05.2010 04:34)

Dokonalé. Ty jejich společné začátky, Edwardovo novorozenecké období a vyvijení jejich vztahu si vylíčila
naprosto úžasně.
Jsem moc zvědavá na další děj a hlavně na Esmé.:)

Bye

9)  Bye (14.05.2010 23:35)

...protože ve chvíli, kdy mi prolétlo hlavou on mi čte myšlenky, uviděl tu myšlenku v mé hlavě a vlastně jsme ten šok prožili společně...
(a já smajlíky nepoužívám!)

Esméino břicho mi starosti nedělá - vím, že zázraky se dějí.
Nezlob se na mě prosím, ale právě teď Tě využívám, jako studijní materiál k možné budoucí povídce.;)

Pehy

8)  Pehy (14.05.2010 20:55)

Jako u skoro každýho komantáře, Ambro, kterej píšu ke každýmu dílu týhle mojí megamezigalakticky oblíbený povídky začnu písmenkama: O.M.G. já opravdu opravdu nemám slov. A myslím, že do doby, než tady bude další část sním svůj notebook, protože já už se fakt nemůžu dočkat!!! LáááLááá x))

Evelyn

7)  Evelyn (14.05.2010 20:28)

Ambro, to bylo naprosto nádherné
Carlisleovy pocity, novorozený Edward a jejich soužití - perfektní. Ale na konci mi Carlislea bylo vážně líto. I když jsem věděla, že to musí přijít, stejně mě to na okamžik omráčilo a vyrazilo dech. A protože vím, co se stane dál, tedy podle knihy, budu si muset nachystat hodně velkou zásobu kapesníčků...

Alaska

6)  Alaska (14.05.2010 18:40)

Prostě nádhere, přesně takhle jsem si představovala Edwardovy začátky a když k tomu připočítám tvé podání, rozplývám se blahem.

sakraprace

5)  sakraprace (14.05.2010 18:29)

Tak tohle bylo úžasný. Při popisu Edwardova novorozeneckého období jsem skoro nedýchala.
Chudák Carlisle, taková čistá duše a tak smutná.
Hele, neměla být Esmé neplodná??

4)  BlackBeauty (14.05.2010 18:16)

nádherné Ambro !

Hanetka

3)  Hanetka (14.05.2010 18:03)

Jak to? Vždyť byla po tom týrání neplodná, ne? Jé, já jsem zvědavá, jak to máš vymyšlené dál! A ta Edwardova výchova k veetariánství - dokonalost. Přesně takhle jsem si představovala, že by to mohlo probíhat.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek