Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Krev a krev...

Chicago a Wisconsin, podzim 1918

Carlisle

Elizabeth Masenová za svého krátkého života ničím nevynikala. Osud tomu chtěl, že její neuvěřitelná vnímavost a intuice se mohly naplno projevit až pár hodin před smrtí.

Edward Masen, její muž, byl přijat již v bezvědomí a druhý den ráno putoval s mnoha dalšími nešťastníky rovnou do márnice.

Elizabeth to stěží zaregistrovala. Veškeré zbytky sil investovala do pokusů zachránit svého nádherného syna. Bolelo mě srdce při představě, že ona možná přežije, ale jistojistě odejde z nemocnice sama. Edward Masen mladší neměl naději.

Stejně jako já. Zavrtěl jsem hlavou nad tou myšlenkou. Proč mi bleskla hlavou právě u něj? Bylo tu tolik jiných odsouzených k smrti.

Nastoupil jsem na další noční službu.  Za těch šest hodin, kdy jsem musel předstírat spánek v lékařském pokoji, se překvapivě zhoršil její stav. U něj se překvapení nekonalo. Odhadoval jsem to na jeho poslední noc na tomto světě. Byl už horečkou tak zesláblý, že jen ochable ležel a jeho hrudník se téměř nezvedal. Dýchal velmi mělce. Srdce, před pár dny jistě silné a zdravé, tlouklo teď jen slabě a nepravidelně.

Sklonil jsem se k němu, sáhl mu zlehka na čelo (pot na něm již chladnul), vzal ho za zápěstí a předstíral, že mu měřím tep. Totéž jsem měl v úmyslu s jeho matkou, ale v okamžiku, kdy jsem se jí dotknul, vytřeštila doposud zavřené oči, upřela je na mě a sama mě křečovitě popadla za ruku s překvapivou silou. Její hlas byl jen tichou částí přerývaného dechu, já jí však rozuměl dokonale.

„Zachraňte ho, doktore, zachraňte ho pro lásku Boží! Nebo pro lásku toho, kdo mu může dát život!“

Blouznila? Navzdory horečce, která jí užírala poslední síly, jsem neměl ten pocit. Její oči byly tak… vědoucí. Neuhnul jsem pohledem.

„On je zázrak doktore, je to ten nejhodnější, nejlaskavější syn! Je tvrdohlavý, ale je v něm tolik lásky! Prosím vás tak, jak ještě nikdo nikoho neprosil…“ Odtáhnul jsem se. Použila nevědomky slova mé modlitby za Esme. Skutečně nevědomky? Zdála se být napůl na druhém břehu. Možná je to jen další zkouška pro mě. Možná jen další výsměch… Druhý břeh. Ona ani neví, jaké má štěstí. Já a mně podobní budeme dál dělat svá tempa naprázdno a po té nekonečné zeleni jen marně natahovat ruce.

Přesto vyslovila něco, co představovalo možnost. A ta možnost, její poznání, mě zasáhlo jako lavina. Zatímco člověka by lavina smetla, já se nedokázal pohnout. Náhle mi někdo ukázal, že přece jen je tu něco, co mohu ovlivnit.

Jediný, o kom jsem dosud přemýšlel jako o souputníku na své nekonečné cestě, byla samozřejmě Esme. Ale Esme pro mě není. A nikdy nebude… Jak bolestně dlouhé může být nikdy. Ohlédl jsem se na Edwarda a strnul. Poprvé od chvíle, kdy je přinesli, otevřel oči. Nedíval se na mě, bloudil pohledem pravděpodobně už mimo tento svět. Ta neskutečná zelená barva jeho duhovek byla jako odpověď na mé toužení za nedostižným rájem. Zelený nekonečný břeh v těch dvou umírajících očích.

Ona mě upřeně sledovala.

„Celý život se modlím k bohu. On je vyprošené dítě. Je to skutečný syn Boha Otce…“

Byla to pobídka? Jsem snad na tahu? Mám mu vzít Jeho syna ve chvíli, kdy už má pod pravou nohou tu zelenou zaslíbenou pevninu?

Tentokrát jsem neměl roky na váhání, rozhodování a zvažování detailů. Mám sotva pár hodin na to, abych věděl.

Litoval jsem, že jsem se tak úzkostlivě vyhýbal přeměnám, které probíhaly na Hradě za mého italského pobytu. Neznal jsem ani zdaleka obvyklý a spolehlivý způsob. Jak proměnit, ale nezabít… co když je už pro něj příliš pozdě? Co když je tělo příliš slabé? Přiznal jsem si to – skoro jsem si přál, aby tomu tak bylo.

Něco jsem ale věděl. Věděl jsem, že novorozený bude silnější než já a jeho žízeň bude to jediné, čemu bude naslouchat. Když ho nezvládnu, tak všichni mrtví budou připsáni mně. Je to moje zodpovědnost. To ale bylo již jen konstatování.

Rozhodnutí padlo.

Proměním Edwarda Masena. Vezmu ho Bohu, protože je to přání jeho matky.

A protože jsi zbabělec, který běduje nad každým příštím osamoceným dnem, rokem, stoletím!

Skoro jsem se třásl vzrušením. Ale bylo to radostné vzrušení. Na promyšlení technické stránky věci mi stačila snad minuta. Teď jen obrnit se trpělivostí a počkat.

Posadil jsem se mezi jejich lůžka. Stála blízko u sebe, na přání Elizabeth, samozřejmě. Neustále se snažila Edwarda dotknout, pohladit ho, přitáhnout mu hrubou deku.

Držel jsem je oba za ruce. Byli tak propojeni přese mě. Skutečně jsem měl na okamžik pocit, že ta zvláštní přitažlivost, která existuje jen mezi matkou a dítětem, probíhá mým kamenným tělem a já se stejně jako kdysi na těch opuštěných útesech uprostřed divočiny cítil být smysluplnou součástí tohoto světa.

Už nepromluvila, ale nespouštěla ze mě oči. Edward je zavřel ihned po svém vteřinovém procitnutí. Díval jsem se na ni. Musím pochopit a načerpat její lásku. Budu mu otcem, až se vymaní ze šílenství prvních žíznivých let. Budeš stvořitelem vraždícího monstra, ty hlupáku. Ne, někdo, kdo měl tolik lásky, někdo takový nebude zrůda. Vím to. Věřím tomu!

Naklonil jsem se k ní.

„Zachráním ho, Elizabeth, bude žít a bude šťastný! Slibuji!“

Pak zemřela.

Počkal jsem ještě několik minut na okamžik, kdy měli všichni kolem plné ruce práce a kdy nebylo nápadné, že doktor chce sám odvézt těla do márnice. Vzal jsem na chodbě širší vozík, naložil nejprve Edwarda, potom jeho matku, přikryl je plachtou a se skloněnou hlavou soustředěně tlačil svůj smutný náklad před sebou. Zajel jsem ale jen za roh, do slepého výběžku chodby, kde byly prosklené dveře vedoucí na malou terasu. Opatrně jsem si přehodil Edwarda přes rameno, uložil tělo jeho matky do důstojné pozice a zakryl je. Chlapec zachrčel. Rychle jsem ho sundal z ramene a vzal ho do náruče. Visel mi bezvládně přes ruku.

Ale ještě žil.

Okno – terasa – chodník. A pak už jen let nočním městem. Směr byl jasný. Nenápadný sklad na průmyslovém předměstí skrýval již několik měsíců mé nejnutnější věci připravené k rychlému odjezdu a zabalené další, které na můj pokyn pronajímatel pošle na místo, jež mu určím.

Odemknul jsem sklad. Vše bylo připraveno. Položil jsem Edwarda na zadní sedadlo auta a ze skrýše na trámu pod stropem jsem podal klíče, peníze a nové doklady. Zařídit je pro chlapce bude otázkou několika dnů.

Vyrazili jsme do noci. Na zadním sedadle bylo zlověstné ticho.

Brzy nám Chicago zůstalo za zády.

Sbohem Esme…

Abych nepodlehl příliš bolestnému nutkání otočit auto a vrátit se k ní, silou vůle jsem připoutal větší část svých myšlenek k úkolu, který mě čekal.

Městečko na severovýchodě Wisconsinu, které se mělo na příštích deset let stát mým útočištěm, za stávajících okolností nepřicházelo v úvahu.

Musíme mimo civilizaci alespoň na první týdny, než ho přesvědčím a vše mu vysvětlím.

Třikrát jsem stavěl na opuštěných benzinkách. Průběžně jsem mu kontroloval tep a dával vodu. Nakonec ale nebyl čas, abych dojel do odlehlé divočiny.

Následující den dopoledne Edwardovo srdce poprvé vynechalo. I tak vydržel víc, než jsem čekal. Automaticky jsem sjel z hlavní cesty na širší lesní pěšinu. Znovu jsem ho nesl. Malý palouk krytý ze všech stran houštím. Uslyším a ucítím nebezpečí.

Ale budu schopen slyšet a cítit, až poprvé ochutnám lidskou krev? Jsem pyšný na své sebeovládání při kontaktu s krví lidí v nemocnici. Ale tohle bude jiné. Jsem tu sám, několik týdnů jsem nelovil. Zavřel jsem oči a znovu si připomněl všechny důvody, proč to dělám a proč to chci dokázat.

Krk. Obě zápěstí. Bok.

V okamžiku, kdy jsem na svých rtech ucítil první kapku jeho krve, mi ústa zaplavil příval jedu. Celého mě prostoupila ochromující potřeba. Skoro tři sta let a nevím o sobě to nejdůležitější. Jak nádherný by mohl být můj život… Před očima se mi míhaly obrazy Arovy usměvavé tváře spolu s tvářemi jeho obětí a já najednou tolik chtěl stát po jeho boku, lámat ty krky a pít…

A pak jsem uviděl jinou tvář. Nejprve Elizabeth a její zoufalství. A pak Esme. Esme v okamžiku, kdy se na sesterně svezla na kolena ke mně na podlahu a já zvednul oči od jejích zjizvených zápěstí.

To byla věčnost, po které jsem skutečně toužil.

Díky té vzpomínce a tomu vědomí jsem se teď odtrhnul od té slasti. Od toho smyslu. Ano, dokázal jsem si představit, že toto by bylo náplní mé existence. Ale ne naplněním pro mě.

Edward ležel na podzimem unavené trávě a ze všech ran silně krvácel. Cítil jsem, že zvolit způsob, kterým mě kdysi skoro rozsápal ten hlady pološílený upír ve špinavých ulicích Londýna, nebylo správné. Intuice mi říkala, že by z ran neměl tolik krvácet. Ale už s tím nešlo nic udělat. Nedokázal jsem se k němu ani přiblížit. Mé sebeovládání bylo to tam. Odolával jsem pachu krve již velmi dlouho. Ale vůně této konkrétní krve byla příliš silně svázána s prožitkem chuti. I když slovo chuť absolutně nevyjadřovalo to prolnutí… Teď jsem chápal jistou zvrácenou něhu svých italských přátel, kterou chovali ke svým obětem ještě několik vteřin před…

A dost!

Nový příval jedu mě téměř zbavil schopnosti rozumného uvažování.

Chlapec náhle zanaříkal. Uvědomil jsem si, že jeho rány přestaly krvácet. Znovu zasténal, tentokrát silněji. Oči měl stále zavřené.

O hodinu později už nepřetržitě kvílel a svíjel se schoulený do klubíčka. Pamatoval jsem si to. Hořel zaživa. Já byl před proměnou naprosto zdráv. Edward se ale ještě neprobral z hlubokého bezvědomí, takže nebylo možné alespoň trochu jej uklidnit. Přesto se paloukem nesl bez přestání můj hlas:

„Edwarde, chlapče, bude to v pořádku, držím tě, neboj se, to pomine, budeš zase silný a zdravý, vydrž hochu, jsem u tebe!“ Nekonečná litanie.

Nevím, kolik času uběhlo, ale náhle otevřel oči. Byly stále zelené, ale barva se začínala vytrácet. Zíral na mě vytřeštěně, pak začal tápat rukama kolem sebe, jakoby něco hledal. Něco nebo někoho. Mezi nesouvislými zvuky najednou zavolal:

„Maminko!“

Bylo to právě včas. Zmocňovala se mě lítost nad tím, co jsem mu to udělal. Mohl v poklidu zemřít, i druhou nohou vstoupit na zelený břeh…

Jeho výkřik jsem bral jako další vzkaz. Plním přání jeho matky. Vydržím a už nebudu pochybovat.

Tři dny a tři noci. Měli jsme štěstí. Ač jsme se příliš nevzdálili od obydlené oblasti, člověk se k tomu místu nepřiblížil. Zvířata se nám vyhýbala velkým obloukem.

Třetí noc, když bolest pomalu začala ustupovat, byl schopen začít lépe vnímat nejen moje slova, ale i jejich skutečný obsah a význam. Stále ležel schoulený do klubíčka a velmi pevně svíral mou ruku. Příliš pevně. Znovu jsem mu potichu vysvětloval, jak ohromnou silou nyní vládne. Zvedl ke mně tvář, kterou měl jinak skoro celou dobu zabořenou do krví zalité trávy. Probouzely se v něm patřičné instinkty. Snažil se svůj křik zdusit.

Napadlo mě, že bych ho měl odnést dál ze zakrváceného palouku. Ale možná to tak bude lepší… Budu mu moci hned předvést zakázanou vůni…

Přenesl jsem ho alespoň pár metrů od krvavých skvrn, aby se jich nemohly dotýkat jeho rty. Nikdy nezapomenu, co udělala chuť lidské krve se mnou, a on bude novorozený…

Nakonec mi pomohlo počasí. Celou poslední noc silně pršelo a poslední zbytky Edwardova fyzického lidství – jeho krev a její pach - se staly z větší části pouhou žhnoucí vzpomínkou v mém hrdle.

S posledním mučivým výkřikem jeho srdce navždy utichlo. Člověk Edward Masen už nebyl částí lidského světa.

Zrůda Edward Cullen byl připraven vstoupit do služeb ďábla.

Proč mi ta poslední věta zněla tak falešně? O sobě jsem takto smýšlel celou dobu své existence. Když se ale to chlapecké tělo náhle prudce posadilo, obezřetně rozhlédlo kolem, nadechlo se a šokovaně zamžikalo víčky, když se to kamenné tělo vybavené a připravené k zabíjení lidských bytostí zadívalo krvavýma očima na mě, místo abych definitivně propadnul peklu, zalila mě podruhé v životě vlna skutečné lásky.

Edward je můj syn. Není a nebude zrůda. Postarám se o něj. A tak to bude navždy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Kate

26)  Kate (10.08.2013 02:27)

A pak, že upír nemá duši. Má! Dokazuje to láska k ženě, k synovi. Jsem opět uchvácena.

Janeba

25)  Janeba (14.12.2011 11:46)

Ambřičko, je ze mě cár!Ccár čehosi, co se jen třepotá jak můra v žhavém světle lamp a nechává se pálit! Dobrovolně a radostně, neboť její potřebou je dotknout se alespoň na chvíli světla! Světla, které přináší uspokojení, naději i smrt!
Zrovinka jako tvoje písmenka, která dokáží nabíjet, ale i drásat! Bolestivě a přitom nádherně a životaschopně!!!
Dovolím si jen na okamžit zmínit pár vět. ...
...Elizabeth Masenová za svého krátkého života ničím nevynikala. .... Ale ano!!! Dala nám svého syna a to je dar nad dary!!!!
...Edward ležel na podzimem unavené trávě, ... nádherná věta!!!
...Edward je můj syn. Není a nebude zrůda. Postarám se o něj. A tak to bude navždy..... Myslím, že to ponechám bez komentáře!

Děkuji!!!

Marvi

24)  Marvi (08.10.2011 21:21)

Brilantní, jak se to v něm pralo, ale pak se rychle rozhodl. Věřím mu, že z Edwarda zrůda nebude, postará se o něj jak si slibuje

Ivanka

23)  Ivanka (27.09.2011 21:09)

To nejde popsat slovy. Jsem naprosto vyřízená. Ten začátek. Carlisle nasaávající lásku. Ten prostředek a Elizabethiny prosby, ten konec a Carlisle poznavající nový rozměr lásky. Jsi bohyně!

22)  Anna43474 (14.03.2011 21:28)

Edwarde...
Carlisle...
Teď na víc nemám, vážně :(
TKSATVO

21)   (12.02.2011 21:39)

Ja viem, že to hovorím asi pri každej tvojej poviedke, ale znova ma to prinútilo sa zamyslieť. Pri čítaní ságy, hoci ju mám prečítanú spredu zozadu, som nikdy neuvažovala o tom, aké to muselo byť pre Carlisla... premeniť Edwarda na prvý a zároveň posledný pokus...
Zrůda Edward Cullen byl připraven vstoupit do služeb ďábla.
Ako to robíš, že mám vždy zimomriavky a skrúti mi žalúdok?
Tiež by som chcela vždy vedieť nájsť tie správne slová
No idem ďalej... škoda, že predo mnou sú už len tri kapitolky:(

Yasmini

20)  Yasmini (16.09.2010 00:09)


Gassie

19)  Gassie (18.08.2010 12:04)

Ambro, tvé povídky mi berou slova. Nejsem schopná se smysluplně vyjádřit.
Bylo to úžasné. Carlislův vnitřní rozpor jsi popsala tak skutečně

DeSs

18)  DeSs (26.07.2010 02:37)

Docela mě to jeho smýšlení o zrůdách, ďáblu, krvi a vině děsilo, ale ten posledné řádek...

Nevím proč, ale když při přeměně zavolal: "Maminko!" a hledal ji, zase mě ty zrádné slzy zklamaly. Ambro, Ambro - máš mě! Naprosto jsi mě dostala, jsi úžasná a já se ti . Vím, že se opakuju: Je to nádhera!

Lioness

17)  Lioness (31.05.2010 13:28)

Elizabeth, Edward, Esme... E. To bude nějaké znamení. RosaliE, EmmEtt, JaspEr, AlicE, BElla... ;)
Proměna byla bravurní.
Syn. Láska. Krev. Smrtící koktejl pro nebohého, nevinného čtenáře. A bez Esme...
Možná to teď nedává moc smysl, ale já jsem tak přejetá všemi těmi city, které jsi do své povídky zabalila, že už nemůžu vyplodit něco smysluplného. Promiň. Děkuju.

Nebraska

16)  Nebraska (21.05.2010 08:30)

No už ten první odstavec je geniální!
Edwardovy oči mají barvu ráje - áááááách
Musím pochopit a načerpat její lásku. - ty mě dostáváš!
No dobře, pokoušela jsem si psát poznámky, ale nejde to... :-)
Přeměna byla neuvěřitelná. To, jak na chvíli ztratil rovnováhu a vzpomínal na Ara, jakmile poprvé ochutnal krev! a vážně ho pokousal stejně, jak obyl pokousaný on, auvajs.
Promiń, já musím dál :-) Jsi úžasná!

ambra

15)  ambra (13.05.2010 15:41)

Moje milované čtenářky, opět Vám prostě MUSÍM napsat, že vůbec nic netušíte o tom, jak jsou Vaše slova chvály pro mě potěšující a motivující! (BlackBeauty, to je telepatie, já dnes myslela na to, kde se asi touláš, a za hodinku koukám - a je tam!:)). Dodržuju už zavedený postup - přečtu komentáře a jdu na další. Pusu všem, jste poklady!

14)  BlackBeauty (13.05.2010 15:10)

Ambro ... tohle byl nejlepší díl !!!





neuvěřitelné !!! nádherné !!! ...

Popoles

13)  Popoles (12.05.2010 17:39)

Hanetce došly rýmy a mne pro změnu slova...
Příběh Carlislea a Esme, proložen tak úžasným popisem mezidobí, kdy se Cralisleova rodina rozrůstá, mi tu chyběl a v Tvém podání je to ... AÁÁÁÁCH

Hanetka

12)  Hanetka (12.05.2010 16:54)

Jejda, Ambro, už mi došly rýmy,
nad řádky tu sedím tvými,
koukám jako bluma a jen tiše řeším,
na kterou z povídek víc se těším.

Silvaren

11)  Silvaren (12.05.2010 16:43)

čin příšerný , čin nádherný byl vykonán - a tys ho popsala naprosto dokonale

magorka

10)  magorka (12.05.2010 10:05)

Byla jsem hanebně vyrušena v půlce povídky nějakým otravným telefonátem...ALE! díky tomu jsme si to skoro celé přečetla dvakrát...a pak třikrát a jsem naprosto, ale naprooooosto paf. Ambro, jestli jsi ještě neobíhala s ruměncem na tváři své bydliště, tak honem vyraž . TENHLE DÍL JE NEJLEPČEJŠIIIIII (ty jo, tak nevím, co za komentář ti nechám příště. A budu muset něco vymyslet, protože tvoje povídky gradují ve všech rovinách)

9)  Lenka (11.05.2010 19:41)

Nádherné.:)

sakraprace

8)  sakraprace (11.05.2010 18:56)

Ach můj Bože, tohle bylo tak dojemné. Jsem z toho úplně hin. Tak smutné a přesto nadějné a krásné. Ten poslední odstaveček mě rozplakal.

AliceBrandon

7)  AliceBrandon (11.05.2010 18:53)

Ambro, opět se projevilo tvé bravurní pero a já můžu jen udiveně zírat, jak neuvěřitelně dokážeš proniknout do Carlislova nitra. Nikdy jsem si vlastně nedokázala pořádně vysvětlit, proč ho přeměnil, když věří, že jeho existence je zatracená. Ale teď díky tobě mám pocit, že už to chápu. Vůbec je mi teď, po tvé povídce postava Carlisla mnohem bližší, pozbyla tu Stephinu plochost. Všechny reakce, které jsi mu přisoudila, tak neuvěřitelně sedí, že můžu jen závistivě kroutit hlavou.
Těším se na další dílek, na Carlisla a samozřejmě na Esme.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys