Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Poslední dotek, poslední dopis. Edward Masen.

Chicago 1918


Carlisle


Bůh se mi znovu smál. Dopustil, aby mě naprosto zaplavila ta vlna citu, který mě změnil navždy, zároveň mi ale skrze tento cit drásavěji než kdy dříve ukázal, že nejsem nic - jen zbytečné a osamělé monstrum. Na té lavici v zatuchlé špitální kapli, kde vzduch po celá léta těžknul zoufalstvím, jsem konečně pochopil, co je mým trestem za to, kým jsem.

Byl jsem zbaven možnosti rozhodovat o svém životě.

Možná to bylo způsobeno mou nepřizpůsobivostí, tím, že jsem se rozhodl vzepřít své podstatě. Nebylo přirozené, abych žil v lidském společenství – teď jsem měl nést následky. Pokud to ale měl být nějaký vzkaz shůry, byla to zbytečná námaha. Nemohl a nechtěl jsem existovat jinak.

Smířím se s tím, že mé osobní peklo získá novou dimenzi. Pocit definitivní ztráty až do věčnosti. S čím se ale nedokážu smířit je možnost, že by Esme měla ve svém životě ještě někdy trpět. Doufal jsem, že tomu dokážu zabránit.

Dodržela, co řekla toho prokletého večera. Přestěhovala se do malého bytu nad továrničkou, přestala docházet do nemocnice, veškerý společenský život omezila na minimum. Naprosto se ponořila do práce. Denně několik náklaďáků přiváželo materiál, další odvážely hotové zboží. Její zaměstnanci se stali dělnickou elitou Chicaga.

Pomalu jsem se připravoval na svůj odchod. Místo bylo vybráno, jen ještě nenastal ten správný čas. Jak dny běžely, bylo stále těžší předstírat, že této lži věřím.

Thomasova zranění nebyla vážná, ale špatná výživa a mizerné ošetření během dlouhé cesty z Evropy způsobily, že se jeho léčba protáhla až do doby, kdy byl konečně podepsán mír.

Po dobu jeho pobytu v nemocnici jsem nevynechal jedinou příležitost, abych mu nepřipomněl naši starou „dohodu“. Ne, neošetřoval jsem ho, to jsem dokázal zařídit. I moje sebeovládání pravděpodobně mělo své hranice. Ale při každé službě jsem vždy několikrát prošel kolem jeho lůžka a upřel na něj pohled tak výmluvný, že slov nebylo zapotřebí.

I poslední noc před jeho propuštěním jsem měl službu. Nebyla to náhoda. Cítil jsem potřebu připomenout mu naše soukromá pravidla důrazněji - mohla to být má poslední příležitost. Přistoupil jsem potichu k jeho posteli. Rozlehlou místnost s celkem čtyřiceti lůžky – dvacet na každé straně - osvětlovalo jen velmi slabě tlumené světlo jediné lampy. Zvuky spáčů přehlušovalo sténání asi dvacetiletého chlapce, který za zástěnou umíral na ošklivou infekci – další oběť nepodařené amputace.

Thomase to evidentně nerušilo, spokojeně chrápal. Sklonil jsem se nad ním a hrubě zatřásl jeho ramenem. Okamžitě vytřeštil oči. Ta rychlá reakce byla typická pro všechny, kdo prošli zákopy. Ještě spící mozek se snažil vstřebat to, co mu právě poslal zrak.

Viděl jsem to. Tu hrůzu, která velmi rychle narostla až na pokraj hysterie. Tímto způsobem jsem se dosud nikdy na nikoho nepodíval – poprvé jsem vědomě chtěl vypadat jako příšera. Dařilo se mi to až příliš snadno, bylo to tak samozřejmé. Přikryl jsem mu ústa dřív, než zakřičel. Můj obličej byl teď jen několik centimetrů od jeho vyděšené, čerstvými jizvami rozryté tváře. Po každém mém šeptem proneseném slově se Thomasovy zorničky rozšířily – jeho vytřeštěné oči na konci vypadaly téměř nelidsky. Instinkty mu fungovaly správně - věděl, že tentokrát se ho skutečně dotýká smrt.

„Dávej pozor, Thomasi. Dnes mě vidíš naposledy. Ale jen pod jedinou podmínkou. Nepřiblížíš se k ní. Už nikdy. Protože se dívat nepřestanu. A stačí jeden krok navíc, jeden příliš rychlý pohyb nebo křivý pohled a budu to poslední, co na tomto světě uvidíš. A nebude to rychlé, tvoje zmizení, to mi věř. Stále máš dluh, vzpomínáš? Každá rána, každá zlomenina, popálenina, každý zářez na její kůži. Ještě není pozdě, abys zaplatil svou útratu!“

Vypadal, že se už nikdy nepohne. Jakoby zapomněl i dýchat. Znovu jsem mu zatřásl ramenem. Velmi silně.

„Rozuměl jsi tomu dobře, Chestere?“ Pomalu přikývl. A pak znovu, rychleji. A nepřestával kývat hlavou ani poté, co jsem odcházel tmavou chodbou nemocnice.

Na několik dalších dnů jsem si vzal volno. Vraceli se první lékaři z fronty, takže nebylo tak těžké to zařídit.

Skutečně jsem ho hlídal.

Hned po propuštění z nemocnice se vydal za ní do dílny. Můj výstup byl zřejmě působivý – ani si nedovolil vejít dovnitř. Zastavil se v uctivé vzdálenosti od hlavního vchodu a neustále se nervózně rozhlížel. Dovnitř právě mířil poslíček. Thomas ho prudce popadl za loket, ale v tom samém okamžiku strnul, pustil ho a znovu se rychle – zdálo se, že skutečně vystrašeně – rozhlédl. Bez Willa po boku to byl obyčejný zbabělec. Ne že by se vedle toho parchanta změnil v hrdinu. To si jen dva ubožáci navzájem dodávali odvahu. Potom poslíčka skoro slušně požádal, zda by mohl zavolat paní Chesterovou. Chlapec si ho udiveně prohlížel. Co mohl mít tento otrhanec společného s paní Esme?

Po chvíli vyšla ven. Zahlédl jsem v její tváři zklamání? Čekala někoho jiného? Ale vždyť nechtěla, abychom se vídali! Smršť otázek mi proletěla hlavou v ten stejný okamžik, kdy jsem při pohledu na ni opět ucítil tu silnou ozvěnu svých nejlidštějších reakcí. Téměř jsem zavrávoral. Když se rozhlédla, přikrčil jsem se instinktivně blíž ke zdi, u níž jsem se skrýval, i když jsem věděl, že na takovou dálku nemají její lidské oči šanci.

Vypadala neskutečně. I Chester zapomněl zavřít pusu. Když ji zahlédl na malý okamžik v nemocnici, měla na sobě zástěru a čepec. Nyní před ním stála nádherná mladá žena v dokonale padnoucím kostýmku sytě modré barvy, který neuvěřitelně podtrhoval jemnou bledost něžného obličeje rámovaného záplavou hnědých vlasů s medovými odlesky.

Byla nádherná, ale v jejích očích znovu prosvítal ten hluboký smutek minulých let.

Předala mu tlustou obálku – její svoboda nebude levná – a ve čtyřech strohých větách se s ním dohodla na pravidlech přebírání dalších.

Budova ji pohltila a on se snažil co nejrychleji zmizet.

První večer bude rozhodující. Co s ním udělá jeho obvyklá dávka whisky?

Dopadlo to – alespoň pro Esme – dobře. Pochybný podnik, pochybné ženské, ramenatí chlapi, kteří Thomase dostatečně srovnali přesně v tom okamžiku, kdy jeho agresivita vybublala na povrch. Domů se doplazil po čtyřech ještě před půlnocí.

Byl jsem sám uprostřed tmavé ulice a věděl jsem, kam chci jít teď.

Okno do jejího malého bytu nebylo vysoko a dokonce ho nechávala pootevřené. Dostal jsem se jím do útulného přijímacího pokoje. Byla to vlastně jednoduše zařízená kancelář. Další dveře vedly do kuchyně a ještě další do největší místnosti bytu. Ložnice byla jejím jediným naprosto soukromým místem na tomto světě. Jednoduchá nová postel (na kterou jsem zatím neměl odvahu pohlédnout pozorněji), obrovská knihovna (nové hřbety knih jasně ukazovaly, za co moje láska utrácí nejraději) a malý stolek s křeslem – dobrá pracovní lampa, hromádka rozečtených knížek, otevřený skicák a sada tužek.

Znovu mi došlo, jak málo o ní vím. Skicák byl plný neuvěřitelně živých kreseb krajiny, výseků z městských ulic, smutných obrázků zraněných vojáků – ty zřejmě vznikly během dlouhých hodin strávených u jejich lůžka.

Ale nejčastějším motivem v tom tlustém velkém sešitě byla jedna tvář. Tu tvář jsem znal důvěrně již téměř tři sta let…

Posadil jsem se do křesla – ne kvůli pohodlí, ale abych si skicák lépe rozložil na kolenou – a fascinovaně jsem zíral na to, kolik různých výrazů mého obličeje dokázala vidět a zaznamenat.

Milovala mě. O tom nebylo pochyb. Sálalo to z každého zlomku tuhy, který se na papíře zachytil.

Opatrně jsem vše vrátil do původní polohy a sebral první knihu z hromádky na stolku.

Bible.

Po tom všem, čím si prošla, věří v Boha?

Ohmataný výtisk se samovolně otevřel na místě, kde byla vložená jednoduchá bílá obálka. Vzal jsem ji automaticky do ruky. Byla nadepsána jediným jménem.

Carlisle.

Četl jsem dřív, než můj rychlý mozek stačil zaprotestovat.

Drahý Carlisle,

mám jeden ze svých – Tvých večerů. Jsem tady, povídám Ti, co jsem celý den dělala. Ty posloucháš, občas se na něco doptáš, směješ se mým trablům.

Vzpomínáme na naše první setkání – ne to po mé nevydařené svatbě, vzpomínáme na setkání v kostele sv. Patricka. Tvoje zářící oči, já - malá hloupá holka ze sboru, která právě v páté řadě vlevo uviděla poprvé svého anděla, svůj osud.

Vzpomínáme na roky, kdy jsme zbytečně váhali a pochybovali o tom, co k sobě cítíme.

Vzpomínáme na to brzké odpoledne v sesterně, na ten jediný polibek, který všechno změnil… Změnil náš osud a změnil nás dva navždy…

Promiň, miláčku, nechci plakat, odpusť a rychle mě obejmi, víš, že na tomhle místě vždycky pláču. Už se směju, vidíš? Půjdeme raději spát, na co vzpomínky, když jsi tady se mnou?

Se mnou navždy.

Dobrou noc, lásko moje, sladké sny.

Jenom Tvoje milující

Esme

Přistoupil jsem opatrně k té zánovní posteli. Věděl jsem, že mám jen vteřinu. Mohu si dovolit jen vteřinu, protože v té další jí znovu padnu k nohám a nikdy neodejdu.

Já ale musím odejít. Já nemám na výběr.

Bylo to šílenství, ale nedokázal jsem svou ruku zastavit. Moje dlaň sklouzla velmi opatrně po linii její čelisti, po jejích vlasech rozhozených po celém polštáři. Vypadala tak klidně…

Bože, jestli jsi tam, zatrať mě navždy, nedopřej mi smrt, ale za každý mně přidaný život bez naděje na spásu jí dej šťastný rok. Prosím tě Bože, jako jsem tě nikdy neprosil!

Tu modlitbu jsem nechal u ní, dopis jsem svíral v kapse.

Ta noc snad neměla skončit. Chtělo se mi do ní znovu křičet prosebná slova k Bohu. Ale chladné hvězdy nad mou hlavou mě utvrzovaly v tom, že jsem tu navždy sám, naprosto osamocený v celém širém vesmíru.


xxx


Bůh svou partii hodlal dohrát do vítězného konce.

Lidé neměli mnoho času radovat se z míru. Během několika poválečných měsíců, kdy propukla epidemie španělské chřipky, jich zemřelo více, než za čtyři roky války.

V Americe nebyl dopad neštěstí tak drtivý jako v Evropě, kde mnoho rodičů přišlo o všechny nebo většinu dětí během několika dnů.

Epidemie byla rozumnou záminkou pro setrvání v Chicagu. Místo, kam jsem měl odjet, bylo stranou od lidí, tam bych nebyl nic platný. Husté osídlení velkoměsta naopak znamenalo, že zde neuvěřitelně rychle rostl počet nakažených a můj odjezd by byl pro mnohé rozsudkem smrti.

Litoval jsem, že se nemohu unavit. Jedině únava by mohla být chvilkovým vysvobozením.

Už jsem ji nevídal a tomu oknu i domu jsem se vyhýbal. Soustředil jsem se na pravidelný dohled nad Thomasem a na své služby v nemocnici.

Když na mé oddělení s nejtěžšími případy přivezli Masenovy, zdálo se, že moje zoufalství pramenící z osamělosti se mě právě chystá definitivně zničit a pozřít.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

PajushkaCarliSme

26)  PajushkaCarliSme (13.05.2016 12:28)

perfektní...naprosto perfektní

Kate

25)  Kate (10.08.2013 02:13)

Ta bílá obálka! To, co napsal on! Odteď na Carlislea a Esme budu dívat jinak, novýma očima. Přes to všechno, co si Esme prožila, jaktože ještě nejsou spolu? Dopadne to tak, jak to znám, že? :) A pořád si kladu otázku, jakto, že jsem na tuhle povídku přišla až teď? Vzhledem k ta pokročilé době, jdu honem číst dál. Dneska snad neusnu.

Janeba

24)  Janeba (13.12.2011 16:27)

Bože, Ambro , .... , slova se mi rozplývají do obrovské skvrny a já se jak tonoucí stébla chytám!! Masenovi! Edward! Jsem opravdu ráda, že vím, jak to dopadne! ;)
Děkuji!!!

Marvi

23)  Marvi (08.10.2011 21:10)

Edward přichází na scénu...
Prozatím to vypadá, že Esme bude mít klid, to bych tě ale neměsměla znát... Jsem opravdu napnutá jak se to ještě zamíchá

Ivanka

22)  Ivanka (27.09.2011 20:55)

Víš, v téhle kapitole si mě donutila zamyslet se... Carlisle se díví, že Esme věří v Boha. Ano chápu ho, ale... Člověk, který se považuje za Božího zatracence, muž, který za svůj příliš dlouhý život viděl tolik utrpení. Osoba, co viděla tolik válek a snaží se lidi deno denně zachránit před smrtí.
Možná že byl vychovaný jako syn pastora, vyrůstal v rodině s pevnou vírou v Boha. Přesto si ale kladu otázku, jak dokáže člověk vidět svět tak jako on a přesto věřitt? Na Carlisleovi je něco fascinujícího, co nedokážu popdsat. A tvou povídkou se dostávam až k tomu a můžu se toho dotknout. Po čtyřech dílech Stmívání, po nespočetně přečtených fanfiction konečně můžu říct, že toho tajemného upíra tak nějak... chápu. A to je něco, v co jsem snad ani nedoufala.

Anna43474

21)  Anna43474 (13.03.2011 18:50)

To bylo rychlé Edwardé!!!
Bože chraň, mně zase tečou slzy, už je ani neutírám, je to zbytečné :'-(
Naštěstí... Naštěstí??? neodchází Já mám snad i radost z toho, že se bude umírat - vidíš, co děláš?! :p
TKSATVO

20)   (12.02.2011 21:27)

Už???

Gassie

19)  Gassie (18.08.2010 11:53)

Ten dopis byl tak... ách. Sedím tu a v očích mám slzy.
Dokonalé. Esme je úžasná žena a osobnost.
Jsem moc zvědavá na Edwarda.

DeSs

18)  DeSs (26.07.2010 02:24)

Edward se objevuje na scéně...:D
Thomas dostal, co si zasloužil. Carlisle s Esmé nikoliv, to je život, co?
Dokonalost, nádhera - ale to už znáš.

Lioness

17)  Lioness (31.05.2010 13:25)

Dopis byl dojemný. Bible... proč by Esme nevěřila, když na něj věří Carlisle? Doufám, že Chester se už z toho šoku neprobere (určitě marně). Tak aspoň doufám, že se počůral. Masenovi, Edward... Jaký syn, takový otec, že? To hloupé sebeobětovaní na úkor své lásky je spíš nemoc, mor.

Nebraska

16)  Nebraska (21.05.2010 08:21)

Tak už, ambřičko. Včera jsem viděla, že schvaluju poslední díl, a těšila jsem se, až si to přečtu celé a nebudu se muset trápit čekáním na další díly.
A teď si nejsem jistá, jestli je zvládnu všechny během jednoho dne, protože do tohohle jsi dokázala nacpat tolik zoufalství, že se mi z toho regulerně svírá na prsou...
Carlisle je prostě... Muž. MUŽ, na to ani velké M nestačí. A zároveň pako - už vím, od koho se Edward naučil to svoje Líp ti bude beze mě. :p
A Esme, ten dopis, ježkovy voči, tos mě úplně rozsekala...
No a teď Masenovi! Promiň, z těch komentářů asi moc mít nebudeš, protože už teď mám ve vedlejším okně otevřený další díl a ženu se na něj
Krása, krááása dojemná!

Pehy

15)  Pehy (08.05.2010 02:18)

Tak líp než MAGORKA -dobrej login- xD bych to neřekla já se přidávám já už chci dáálší! Prosíím, protože jinak fakt umřu xD NECHCEŠ MÍT NA SVĚDOMÍ 16 LET STAROU HOLKU NÉÉ xD uctívám tebe a tvoje povídky

magorka

14)  magorka (07.05.2010 11:07)

Teda Ambro!!!! ne, nepláču...tahle varianta ještě nestihla doputovat do mého mozečku, ale dostavila se obtíž, kterou jsem již zaznamenala v některých komentářích na těchto stránkách....jak se sakra dýchá?!? huuuuuuuuuuuuuf ...aha...jo tak nádech bych zvládla...pfiiiiiiiiiiiiiii....to bych měla výdech...beeeeeeeeeeeeeeeee a teď už bulim na celé kolo. Kde sou kur frk ňa ty kapesníčky pffrrrrrrk škyt. Thomasovi bych nejradši našpendlila na záda kus krvavýho stejku a poslala ho do Voltery producírovat se na náměstí anebo za nim vypustila alespoň ty své Kerberosy..sviňák jeden hnusnej
ehmm....jak plodný je tvůj "Můzák"? Myslíš, že až se zmagořená magorka v pondělí dostane k netu, že tu bude číhat další skvost v podobě nové kapitoly? prosim, prosim, smuuuuutně koukam

Silvaren

13)  Silvaren (07.05.2010 09:23)


Roztekla jsem se a poplakala celé balení kapesníčků. Píšeš neuvěřitelně nádherně. Chtěla bych ti toho tolik napsat, ale v hlavě se mi momentálně jako ozvěna rozléhá jedno velké ÁÁÁÁCHCH.

AliceBrandon

12)  AliceBrandon (07.05.2010 07:44)

To je tak krásný a tak smutný. Jsem dojatá jak ťuhýk. Ty jsi opravdu neuvěřitelně talentovaná. Máš dar nejenom vzbuzovat závislost na tvých povídkách, ale i dar neuvěřitelně dojímat a tahat za srdce a ždímat emoce. Získala sis ve mně věrnou čtenářku a já budu netrpělivě vyhlížet, kdy přibude další dílek. Ne, dílek, dílek ne. Dílo.

sakraprace

11)  sakraprace (06.05.2010 18:50)

Tak takhle uřvaná jsem už nebyla ani nepamatuju. Musela jsem si jít umýt obličej protože jsem skoro neviděla na monitor.

dorianna

10)  dorianna (06.05.2010 16:03)

úžasné

Karolka

9)  Karolka (06.05.2010 14:40)

Spousta a spousta kapesníků, Ambro. Už nikdy pro mě Carlisle a Esmé nebudou "křoví" na jevišti pro větší herce. Jsem naprosto přemožená.

Pehy

8)  Pehy (06.05.2010 14:21)

WoW! Já z týhle povídky prostě nemůžu! A PIŠ HONÉÉÉM I LOVE IT!

7)  BlackBeauty (06.05.2010 12:45)



nádhera Ambro !!! jako vždycky !!! prostě úžasná povídka, nádherně napsaná !!! už se asi opakuju, ale nemůžu si pomoct !!!
těším se na další !

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek