Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

EXITUS ACTA PROBAT

Ovidius

 

Závěr...a vlastně začátek...

Všem věrným čtenářkám!

 

Chicago a Wisconsin 1921


Carlisle


Byl jsem již dvacet hodin jízdy od Chicaga a stále mě ovládala jediná myšlenka.

Zradila mě.

Jistě, stalo se to, co bych ještě před pár dny nazval nejšťastnějším řešením.

Dokázala překročit stín minulosti a začít znovu. Proč mě ale při vzpomínce na klid a radost v její tváři svírala ostrá bolest z toho, že dokáže být šťastná beze mě?

Byl jsem takový ubožák, že jsem se nedokázal vyhnout ani představě Esme v náruči jiného muže. Ta mi působila téměř stejné utrpení jako vzpomínka na to, co jí léta prováděl ten sadista Chester i se svým proklatým bratrem.

Můj mozek byl zoufalým vědomím ztráty tak zahlcen, že když se jakoby odnikud, náhle a nečekaně objevil záblesk nové myšlenky, uvědomil jsem si, že jsem už otočil auto a vracím se zpět.

V její ložnici bylo příliš zřejmé, že žije stále sama a dva nové kusy nábytku svědčily o tom, že jediný spolunocležník, kterého očekávala, bylo to dítě.

Znovu mě sevřela hrůza předtuchy, stejná jako před pár dny uprostřed poklidného zimního lesa ve Wisconsinu. Věděl jsem ale, že schopnost něco předvídat není tím, co mě přivedlo do Chicaga a co mě tam teď žene zpět. To mé dokonalé instinkty a zkušenosti příliš dlouhé existence dokázaly – když se spojily – vyslat varování, že něco v rovnováze mého světa je narušeno a hrozí jeho zhroucení.

Při zpáteční cestě jsem se snažil nemyslet na nic. Modlil jsem se, aby ta ledová tíha, co se usadila na mé hrudi a bránila mi v dýchání, byla jen důsledkem mého zoufalství z toho, že jsem ji definitivně ztratil.

Před továrnou stálo auto a za okny jejího bytu se míhaly stíny postav. Navzdory tomu, že dusivý tlak na mé hrudi ještě zesílil, zůstal jsem sedět v autě opodál a vyčkával. Nic jiného mi nezbývalo.

Za pár minut vyšli ven. Byli tři. Nějaký mladý muž, Esmeina matka a Anna, sestra, kterou jsem znal z nemocnice. Paní Alcottová držela hromádku papírů, Anna usedavě plakala.

Odjeli, já za nimi v těsné blízkosti. Když zastavili před nemocnicí, můj strach začal získávat konkrétní podobu stvůry, která mě kdysi málem pozřela skrze mou obludnou samotu.

Hlavou mi bleskla Edwardova tvář. Měl jsem dost dobrý důvod vydržet nějak nastávající minuty a nakonec se vrátit za ním. To jsem věděl. Moje jistota, že to nakonec skutečně dokážu, byla ovšem jen hloupý sebeklam.

Poslední okamžik v autě jsem se cítil jako omráčený. V momentě, kdy jsem překročil práh nemocnice, se to změnilo. se změnil ve stroj, který musí udělat svou práci.

Annu jsem našel snadno. Její vzlyky se rozléhaly chodbou. Seděla sama na sesterně, hlavu v dlaních.

Tiše jsem zaklepal. Během vteřiny mi visela kolem krku. Uplakaný obličej měla ztrhaný a unavený.

„Pane doktore!“ vykřikla, jako by můj příchod znamenal naději. Nedovolil jsem tomu záblesku, aby mě ovládnul.

„Co se stalo, Anno.“ Ozvěna mého hlasu zůstala viset v těžkém vzduchu té malé místnosti, kde jsem kdysi prožil pár minut skutečného štěstí.

Znovu seděla na židli a vzlykala. Ukázala na malý kovový stolek s lékovkami a skleněnými dózami. Na jeho okraji ležela velká obálka.

„Kvůli tomu jí to udělali, zuřili, že přijdou o majetek! A nikdo jim to nedokáže, nikdo!“

Na drahém papíře s předtištěnou hlavičkou stálo ozdobným písmem stručné vyjádření o tom, že s ohledem na potvrzení z místní farnosti o potřebné délce trvání odloučení manželů a mensa et toro biskupství souhlasí se žádostí paní Esme Alcott Chesterové a potvrzuje tímto dopisem rozluku jejího manželství s Thomasem Chesterem a toto dává současně druhým dopisem na vědomí také jemu…

Do očí mě udeřilo týden staré datum.

Druhá listina potvrzovala její nové zapsání do matriky – stala se znovu Esme Alcottovou.

„Anno, co se stalo? Kde je?“ Smutek v jejích očích mě nenechal na pochybách.

„Minulou noc utekla i s chlapečkem. On umřel, víte? Ještě neměl čas, byl moc maličký.“ Nový příval slz ji na okamžik přemohl.

„Přivezli je před polednem. Našli je nějací výletníci za městem. Asi skočila z Couped Hillu. Už nebylo pomoci…“

Nedovolil jsem svému mozku, aby pustil jedinou myšlenku přes práh mého vědomí. Ještě ne.

Dokud ji neuvidím, není to skutečnost. Je to jen zlý sen. Nikdy nespím, takže můžu mít zlý sen i za bílého dne.

To jsem si opakoval jako mantru, až dokud jsem nedošel do sklepních prostor budovy, kde byla umístěna márnice.

Vzduch na tom nevlídném místě byl prosycen její vůní, která mi překrývala koncentrovaný a pro mě téměř nesnesitelný pach tuhnoucí krve, pach smrti.

Opřel jsem se vedle dveří. Odvaha mě opustila. Nechal jsem bolest, aby mě úplně prostoupila a ovládla.

Mechanicky jsem vešel do obrovské studené místnosti s nízkým stropem, který na několika místech podpíraly hrubě omítnuté sloupy.

Vedl odtud východ přímo na zadní dvůr, aby přijímání těl, pokud neputovala přímo z nemocnice, a hlavně jejich vydávání, bylo co možná rychlé a diskrétní. Dvoukřídlé těžké dveře teď byly rozšklebené dokořán. Moje hruď musela vypadat stejně.

Neslyšel jsem žádné srdce.

Její tělo leželo blízko východu. Ta vůně mě přitáhla, i když jsem se tomu bránil. Nechtěl jsem mít po zbytek věčnosti před očima zničenou schránku, která z ní zbyla.

Pod hrubým plátnem se rýsovala útlá postava. Jedna ruka byla položená podélně, druhá volně na nedávným těhotenstvím ještě lehce zvednutém břiše. Tolik mi to připomnělo její klidné štěstí ten večer, kdy jsem ji viděl spící v křesle, že už jsem se nedokázal udržet. Opatrně jsem odhrnul plachtu. Obličej až na pár šrámů zůstal nedotčený. Ale ani smrt nedokázala vrátit do její tváře pokoj.

Bolest a bolest…

Najednou jsem si uvědomil, že její vůně obsahuje něco nového - neznámý, jemný podtón. A cítil jsem ho i z jiného místa. Podél nejdelší zdi stál široký stůl, na němž leželo několik dětských tělíček. Vydal jsem se k nim.

Na cípu plátna, který zakrýval sotva patrný uzlíček, byl lehce připevněn kus tuhého papíru s ledabyle načmáraným jménem – Carlisle Alcott.

Ach Bože můj, proč jsi mi nenechal alespoň slzy…

Lehce – jako bych ho mohl probudit – jsem poodhrnul plátno. Možná dvě drobnosti v jeho tvářičce prozrazovaly, kdo je jeho otec, ale i ty byly překryty Esmeinou dokonalou krásou. Na límečku bílé košilky jsem zahlédl malé vyšité C.

Konečky prstů jsem se dotkl maličké hlavičky. Sbohem, synáčku.

Vrátil jsem se k Esme, abych ji naposledy objal, a když jsem ji vzal za ruku, znovu mě zasáhla podivná myšlenka odnikud. Miminko se mi nezdálo chladné, tak proč mi Esme připadá pořád tak teplá?

Se zatajeným dechem jsem ji začal rychle prohlížet. Srdce jí nebilo, ale když jsem zvednul jedno víčko, zornice nepochybně zareagovala.

Ach Bože!

Další vteřina stačila na to, abych zjistil, že žádná z těžkých zlomenin nemusela být smrtelná a ani zranění vzadu na hlavě. Náraz ale způsobil, že jí zapadl jazyk. Udusila se. I kdybych teď dokázal obnovit dýchání a oživit srdce, její mozek by byl nenávratně zničený. Stala by se z ní jen troska bez duše… Stejná, jako jsem já.

Bolestivý tlak na mé hrudi najednou povolil.

Stejná, jako jsem já!

Vteřina soustředění. Ještě než skončila, bylo vše rozhodnuto a naplánováno.

Kolem mě bylo stále naprosté ticho. Neměl jsem času nazbyt, i tak byla šance mizivá.

Její srdce už nějakou dobu netluče, nebude tedy krvácet jako Edward.

Rychle jsem se sklonil k jejím zápěstím, krku a kotníkům. Po chvilce zaváhání jsem rozhalil její šaty a zabořil své zuby hluboko nad levé ňadro. Co nejblíže k srdci. Objevilo se jen nepatrné množství krve. Tentokrát jsem se připravil a nenechal se tou chutí ovládnout.

Svírala mě obava, že pokud už srdce netluče a nepumpuje krev, jed se nerozšíří do těla a přeměna vůbec nezačne.

Mýlil jsem se. Její krev byla teplá, Esme ještě nebyla za hranicí, odkud už není návratu. Jed ji začal hojit na místech, kudy vstoupil do těla, a tak, když jsem se od ní musel vzdálit, abych přivezl auto k zadnímu východu, její srdce už znovu bilo.

Najel jsem autem co nejblíže, vběhnul dovnitř a na chvíli se zarazil. Vrátil jsem se ještě jednou k chlapečkovi, vytáhl z kapsy pero a za Carlisle Alcott jsem naprosto stejným rukopisem dopsal Cullen. Ještě poslední letmé pohlazení.

A už jsem ji nesl. Poprvé lehce zasténala, když jsem ji pokládal na zadní sedadlo a zakrýval dekou. Po zdroji tepla teď určitě toužit nebude, ale kdybych musel zastavit a vysvětlovat něco – nemocná přikrytá dekou vypadá věrohodněji…

Poprvé od doby, co jsem koupil toho velkého a spolehlivého Franklina, jsem litoval, že nemám rychlejší auto. Nejraději bych vystoupil a tlačil ho před sebou. Určitě bychom byli v bezpečí dřív.

Každé její zanaříkání mě rvalo na kusy, i když se zdálo, že s tím z nepochopitelného důvodu bojuje a snaží se nesténat. Nebylo to jako se mnou – já prodělával přeměnu za plného vědomí a věděl jsem, co mě čeká, když mě najdou. Ona byla stále v bezvědomí, stejně jako před více než dvěma lety Edward, a ten se projevoval mnohem hlasitěji. Ne že by na to neměl právo. Procházel tři dny branou pekelnou…

Nakonec jsem byl rád, že jsem s ní dojel na stejné ukryté místo v lesích, kde si svůj očistec a vstup do nové existence prodělal i Edward. Pak už jsem ji nepustil z náručí.

Střídavě mě naděje zvedala až k nebi – to když jsem viděl, jak se zázračně hojí všechna její zranění, po chvíli mě zoufalství přikovalo k zemi – nejen, když zasténala, ale i tehdy, když volala mé jméno a já věděl, že to jméno už je jménem našeho syna a ona jej zkouší hledat v království nebeském.

A já jí to navždy překazil…

Jaká úleva vědět, že Edwarda do mých rukou vložila jeho matka. Jaké peklo připravit se na vysvětlení toho, že Esme jsem vzal nebe jen z vlastní vůle, z vůle mého bezbřehého sobectví.

A tak když její vřelé a milující srdce dalo posledním úderem sbohem tomuto světu, odrážel můj hlas všechnu tu nashromážděnou bolest a zoufalství.

„Esme, miláčku, prosím, otevři oči.“

Poslechla mě s důvěrou a bez zaváhání. Dokonce se opatrně pousmála. Ve stejném okamžiku se však s němou otázkou v karmínových očích rozhlédla prázdnou, pustou a tichou mýtinou. Věděl jsem, koho hledá. A koho nenajde.

Už nikdy.

Bolest první věty.

Bolest těch dalších.

Bolest pochopení.

Bolest z věčnosti.

Bolest marnosti.

Bolest mizejících vzpomínek.

Přesto mě najednou objímala a tiskla k sobě.

Vše bylo vyřčeno. Měli jsme svou společnou bolest. Ale měli jsme také svou lásku.

Navždy.

 

Epilog


Edward


Jejich návrat pro mě nebyl úplným překvapením. Esme byla úžasná. Její mysl se podobala studni naplněné až po okraj láskou a laskavostí. A také bolestí.

Její vztah s Carlislem byl hluboký, vřelý, ale mnoho měsíců jen platonický. Viděl jsem jejich myšlenky, ale nemohl jsem prostě přijít, přistrčit je k sobě a říct Tak na co ještě čekáte.

V průběhu jednoho lovu jsem pochopil, co tvoří tu hradbu v Esmeině srdci, která brání jejich skutečnému soužití. Ve chvíli, kdy bylo její vnímání zúženo jen na čistý instinkt a lovecký pud, uviděl jsem v její hlavě tváře dvou mužů. Prudce zatoužila, aby to byla jejich hrdla, která právě roztrhla. Poznala, že to vím.

Jako by se jí ulevilo. Přestala své myšlenky přede mnou – a možná i před sebou - tak usilovně skrývat.

Postupně dávala představám volnější průběh a ony tak samovolně získaly konkrétní podobu.

Potřebovala pomoc a Carlisle pro ni nepřipadal v úvahu.

Nahlas o tom mezi námi nikdy nepadlo slovo.

Pomohlo nám, že Carlisle obnovil svou lékařskou praxi a začal podnikat dlouhé výpravy za svými pacienty.

Připravila si pro něj dopis. Až nadejde vhodný okamžik, už nás nic nezdrží.

To ráno, kdy jsme vyrazili, z ní sálala čistá nenávist. Připravovala se na to, co udělá. V řízení jsme se střídali. Ne kvůli únavě, oba jsme v tom byli začátečníci a prostě nás to bavilo.

Benzín jsme doplňovali jen za tmy a na odlehlejších místech.  Byli jsme čerstvě nasycení a důvod naší cesty posílil naši sebekontrolu.

Když jsme zastavili na konci tmavé ulice, dost daleko, aby si nás s tím domem nikdo nespojil, položila mi mlčky ruku na rameno.

Bože, vypadá tak křehce… Carlisle se bude zlobit, až se dozví, že tam šla sama…

Byla pryč dlouho. Skrze její myšlenky jsem tu scénu chvíli sledoval, abych se ujistil, že bude v pořádku. Pak jsem se vší silou zaměřil na myšlenky ukřičených opilců z putyky za rohem.

Chtěl jsem, aby měla soukromí.

Přesto jsem nedokázal neslyšet, a tak jsem se toho večera dozvěděl konečně celý příběh.

Když se vrátila, měla stále teprve nedávno získanou jantarovou barvu duhovek. Každý milimetr její kůže byl ale nasáklý pachem krve. Mlčky jsme se vydali k našemu druhému cíli.

K malému hřbitovu jsme dorazili za pár minut. Brána se na noc zamykala. Tentokrát jsem šel s ní. Jako dva stíny jsme přeskočili kamennou zeď.

Zamířila do rohu, kde se krčily malé náhrobky dětských hrobů. Do tmy svítila zlatá písmena.


Carlisle Alcott Cullen

UBI AMOR, IBI DOLOR


Poklekli jsme k tiché modlitbě. Esme něžně objala náhrobek a poprvé od chvíle, co vyšla z toho domu, promluvila:

„Dobrou noc, můj chlapečku, teď už je všechno v pořádku.“

Bylo to jednou provždy uzavřeno, a pokud vím, ze stejného důvodu o tom s Carlislem nikdy nemluvili. Chtěl jí dopřát, aby to mohla uzavřít.

Po našem návratu jsem zmizel na čtyřdenní loveckou výpravu.


Propásnul jsem jejich svatbu. Což mě trochu mrzelo.

A propásnul jsem jejich skutečné líbánky. Což mě nesmírně těšilo.

 

 

 

 

KONEC

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

ambra

64)  ambra (22.04.2012 11:32)

lee, irenko, Kačenko, moc děkuju!

DjKasicka

63)  DjKasicka (22.04.2012 10:58)

Nádherný příběh. Nevím, co k tomu jen dodat. Několik momentů, co mi vyrazilo dech, vehnalo slzy do očí a nebo pocit lítosti.
Poznala jsem více Carlislela a Esme, četla jsem zase jiný a originální příběh. A za to chci poděkovat. Bylo to pro mne příjemné čtení s několika emocemi, ale to už jsem již zmiňovala.
Těžký to rozhodně měli, ale i přes to, to má nakonec dobrý závěr: Všichni víme, jak to bylo dál.

Nádherná prvotina!

ireen

62)  ireen (12.04.2012 20:38)

Když jsem tehdy četla, ještě jsem byla neviditelná. Dnes nemůžu číst a vzpomínka není dost silná na opravdový koment, ale MOC DĚKUJU!!!!!!!!!!

leelee

61)  leelee (09.04.2012 22:58)

nejdřív sem hledala svůj komentář přibližně z doby kdy vyšlo "pokračování" pod názvem "Jako člověk"
ale nenašla, netušim jak se mi to stalo, nakonec čtu znova a nedokážu uvěřit, že je tohle prvotina, mám chuť ptát se, kde jsou ty předchozí díla
(skutečně ne díly, ale díla)
dokážeš psát v náznacích ale s mnohem větší silou než kdybys to rozmnělnila do záplavy slov

ambra

60)  ambra (03.04.2012 19:23)

Marcelko . To je správnej doják, co?

Marcelle

59)  Marcelle (03.04.2012 18:22)

Ambři, tahle tvoje prvotina mi málem utrhla srdce, ten příběh je tak ........ nemám slov, prostě nádherný.

ambra

58)  ambra (14.12.2011 13:38)

Janičko, odbíhala jsem si od práce číst Tvé krásné komentáře . Mám obr radost, že to po té době ještě může někoho oslovit. A je strašně příjemné vidět za těmi krásnými slovy živého a tak milého člověka. Děkuju, Janinko!

Janeba

57)  Janeba (14.12.2011 13:18)

Maruško , ani teď mi není do psaní, ale pokusím se o to!

Vytvořila jsi strhující a bolestivý příběh Esme a Carliesla, takový, jak se mohl "ve skutečnosti" odehrávat! Dalas tam neskutečnou nálož prožitků a utrpení, kterým si hlavně Esme musela projít!
Žel lidské bestie byly, jsou a budou a mně je jen líto, že není nikdo jako Edward, který má v jejich likvidaci poměrně jasno!
Že není nikdo jako Carliesle, který je neskutečně "lidský" a ví, že hraním si na Boha ničeho nedosáhne!
A že Esme svým skutkem mohla uzavřít otevřenou ránu, která ji i přes změnu podstaty zůstala a mohla se tak stát milující bytostí pro ostatní, kteří se stali dalšími členy jejich úžasné rodiny!
Rodiny, která možná právě pro to utrpení, kterým si její členové prošli, může být vzorem i pro nás!

Maruško , patříš do skupiny úžasných lidiček, kterým se podařilo naprosto překonat předlohu!!
Myluju vás, Tebe i Tvé psaní!!!!

Děkuji, že jsem Tě směla a mohu číst!!!

ambra

56)  ambra (05.12.2011 22:31)

heluško,

55)  hela (05.12.2011 22:04)

úžasné nemám co dodat

ambra

54)  ambra (16.11.2011 17:34)

Jen víc takových cvoků

KatariEsmeCullen

53)  KatariEsmeCullen (16.11.2011 17:32)

No jo já to řikam furt, že sem cvok...! :D

ambra

52)  ambra (15.11.2011 16:31)

KatariEC: Pětkrát?!?!?!
Andul, první povídka. Odklonit se od kánonu (jak to krásně nazýváš ) mi připadalo jako rouhání. Z pohledu toho, co následovalo někdy po roce, je můj počáteční purismus minimálně úsměvný;) . Díky moc!

51)  Andul (15.11.2011 16:26)

Myslím, že se ti podařilo vystihnout velmi podobný charakter postav jako v kánonu. Naprosto mě to uchvátilo. Asi si už tuto verzi příběhu z mozku nevymažu, a tak pro mě bude Esme i v originále trochu smutná. Díky za to. :)

KatariEsmeCullen

50)  KatariEsmeCullen (13.11.2011 19:48)

Páni nevěřila bych tomu alevgiselle.... překonala jsem tě...! Dneska sem tu povídku dočetla po pátý...!! Ach jak já jí miluju... Tahle povídka je dokonalá... A asi to nebude jenom tím, že Carlislea a Esmé zbožňuju... ale taky díky skvělé autorce, že ambro??? Je to vážně nádherná povídka...!

ambra

49)  ambra (30.10.2011 22:20)

giselle...potřetí?! Děcka, vy máte málo knížek Děkuju, mám velkou radost

48)  giselle (30.10.2011 22:07)

tak jsem si tuhle povídku díky projektu "zpátky do minulosti" přečetla potřetí a musím konstatovat, že je stále tak skvělá jako na první čtení, možná ještě lepší!
fakt velká poklona

Bosorka

47)  Bosorka (09.10.2011 19:23)

A co ta "moje" vykopávka?

ambra

46)  ambra (09.10.2011 19:15)

Marvi, KatariEsme, moc děkuju . Vždycky mi udělá radost, když někdo provětrá některou z mých vykopávek;)

KatariEsmeCullen

45)  KatariEsmeCullen (09.10.2011 18:35)

Ach můj bože...! Sem blbá...! Já tudle povídku četla už asi před třema měsícema, ale nebyla jsem schopná to komentovat? No sem to já ale idiot...! No a k povídce: Ach joo...! To bylo úžasný, celý..! Já zbožňuju Carlislea a Esmé...! A tahle povídkla byla tak krásná, plná citů a romantiky...! Že sem si u toho (a ne jednou...! :D ) pobrečela, až sem z toho neviděla na písmenka a slova...!
No prostě bylo to ůžasné...! Jsi mystr Ambro...! :D :D :D :D :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( ;) ;) ;) ;) ;) ;)

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek