Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Doufám, že jste si tu romantiku v minulém díle dost užili, protože teď nám Carlisleova hlava konečně vydá svá tajemství – Proč Esme? A opravdu nikdy dříve nemiloval? – takže na nějaké další něžnosti si budete muset chvilku počkat (minimálně na konec této kapitoly). No a taky se nám přece vrátil ten zpropadený Thomas… Bude to srdceryvné, bude to beznadějné a dojde i na čarodějnice! Opět věnuji všem romantikům, pravověrným TW závislákům. No ano, budete plakat!

Chicago 1918

Carlisle

Ten večer jsem ji doma nenašel. Můj sluch (ten dům byl tichý jako hrob) a čich (její nepopsatelná vůně zbyla na ulici už jen jako matná ozvěna ranního spěchu) mi to prozradily dříve, než jsem zahlédl řadu tmavých oken.

Váhal jsem příliš dlouho? Uvědomila si, že jsem ji nechal dlouho a zbytečně čekat? Osm let… V lidském životě poměrně podstatná doba, v mé existenci pouhý okamžik, nejkratší možný čas na tak závažné rozhodnutí. Nevěděla nic o důvodech, které mě k tomuto otálení vedly – mohla proto o mě začít pochybovat?

Kupodivu jsem neměl příliš velké obavy z toho, že by ji vyděsilo, co jsem (to byla jedna z věcí, které jsem jí chtěl říci už dnes večer). Ke své hanbě musím přiznat, že v tomto ohledu pro mě Thomasovo a Willovo účinkování v jejím životě představovalo výhodu. A hrůzy, které viděla za poslední dva roky ve špitále… Ne, Esme informace o existenci upíra, jenž nikdy nezabil člověka, nemůže vyvést z rovnováhy. A že by mě někdy vyzradila? Ona, která si nikdy slovem nepostěžovala, ona, kterou jsem nikdy neslyšel mezi jinými lidmi promluvit první? Byla tak tichá… Jakoby všechno důležité za ni říkaly její oči – ty propasti, ze kterých se už nikdy nemohu a nechci dostat ven. Asi jen někdo jako já se může tak rouhat a tvrdit, že na dně propasti lze najít nebe…

Ani další důvod, který by mohl ztížit mé rozhodování, v tomto případě neplatil. Nebyl bych to já, kdo by Esme znemožnil být matkou. O to už se také „postaral“ Thomas.

Vazby ke své rodině (její matka žila pořád ve městě se třemi mladšími dětmi) udržovala jen na hranici slušnosti – myslím, že matce nikdy neodpustila, že ji vydala napospas Thomasovi…

Ale přesto. Připoutat ji natrvalo k sobě, k podivnému monstru, které vypadá pořád stejně, nikde nemá domov, žádné blízké přátele…

V době, kdy mé úvahy o naší možné společné budoucnosti nebyly víc než příliš krásné záblesky v mé hlavě, jsem – opět naprosto sobecky – nechtěl riskovat, že se mnou odejde, jen aby unikla těm dvěma tyranům.

Jistě, byl to ten nejlepší důvod, proč ji odsud odvést. Ale já chtěl víc. A v těch prvních strašných (pro mě ale zároveň tak opojných) letech po našem „svatebním“ setkání jsem nedokázal rozeznat, zda její zrychlený tep, zběsile bušící srdce, krev ve tvářích a sklopené oči – u jiných smrtelníků jednoznačné signály náklonnosti – neznamenají v jejím případě jen stud. Tolikrát jsem ji viděl odhalenou, tolikrát jsem se jí dotýkal jako lékař, ale z jejího pohledu stále především muž.

Toto dilema se vyřešilo po Thomasově a Willově odchodu na frontu. Já byl opět za chudáka se srdeční vadou (při troše ironie mé srdce skutečně nefungovalo právě nejlépe). Riskovat, že někomu před očima přežiju výbuch granátu nebo že kulka, která se ode mě odrazí, zabije někoho jiného – to nepřipadalo v úvahu. Díky propojení těchto dvou okolností – oni pryč, já zde, u ní – jsem zažil něco nepopsatelného.

Esme mi doslova rozkvetla před očima. Jednak fyzicky – zaoblila se, zženštěla, dorostly jí nádherné kaštanové vlasy, ve kterých jsem jen já mohl vidět tisíc různě barevných odlesků – jednak dostala šanci a prostor změnit se ve skutečnou osobnost – dokázala sama přivést k prosperitě Thomasovu upadající dílnu, při tom si dodělala ošetřovatelský kurz a po večerech organizovala charitu na pomoc válečným sirotkům. Byla z ní krásná, samostatná, zámožná a neskonale smutná žena.

Záhy jsem pochopil, že její bušící srdce a zrychlený dech v mé přítomnosti znamenají to, v co jsem celá ta léta doufal. A i kdybych nevěřil svému sluchu a své intuici – její oči pro mě byly tak čitelné! Byl jsem hlupák, když jsem stále váhal, přestože o svých citech a jejich trvání do konce mé existence jsem nepochyboval už dávno.

Bylo zbytečné hloubat nad tím, proč se mi to stalo až teď. Byl jsem téměř tři sta let pohlcen událostmi, které jsem mohl ovlivnit tak málo… Kdo jiný měl věřit na osud více než já?

Popravdě, mé srdce nebylo úplně nedotčené, ale ta vzpomínka byla stará už v okamžiku mé přeměny – ta ji potom definitivně zahalila šedým pláštěm zapomnění. Nyní jsem se občas – ve snaze pochopit, co se to se mnou děje – pokoušel oživit těch několik krátkých chvil, které jsem jako sedmnáctiletý mladíček (tehdy ale prakticky dospělý muž) strávil coby přísedící u inkvizičního soudu, kterému předsedal můj otec.

On to také nakonec byl, kdo nad Catherine, dcerou řezníka z nejlepší londýnské čtvrti, (která měla tu smůlu, že soused jejímu otci příliš záviděl a ona byla až příliš krásná - i když ve svých sotva čtrnácti letech jakoby si to ještě nestihla uvědomit) vynesl rozsudek smrti pro čarodějnictví. Když mě večer před exekucí přistihl, jak si připravuji věci k útěku (mému útěku – pro Cathy jsem nemohl nic udělat), vysvětlil mi, že moje lítost a bolest jsou součástí jejích schopností od ďábla…

Věřil jsem mu to jen do následujícího dne, kdy jsem se díval, jak Cathy nekonečně dlouho čeká, než jí upraví oprátku – byla příliš drobná, provaz se smyčkou na konci byl připraven na výšku dospělého člověka.

Skutečnost, že její poslední zoufalý pohled na tomto světě nějakým nedopatřením uvízl v mých očích (netušila chuděrka, že zrovna ona v minulých týdnech u soudu ve mně vyvolala první záchvěv citu) způsobila, že jsem se v následujících letech více než na záležitosti svého bolavého srdce soustředil na to, jak co nejrychleji vystřídat svého otce na pozici pastora a tím i předsedy inkvizičního soudu a zabránit tak podobným zrůdnostem.

Moje nynější rozhodování nakonec zjednodušilo a uspíšilo několik věcí současně.

První důvod byl ryze sobecký. Žil jsem v Chicagu již třináct let. To bylo dávno za hranicí mých pevně stanovených pravidel. Jistě, nevídal jsem se po celou dobu se stejnými lidmi, ale o to to bylo nebezpečnější. Když se nedávno vrátil z fronty můj kolega ze studií a nastoupil do městského špitálu, zůstal na mě první den ve službě zírat s výrazem naprostého šoku, nedůvěry a zděšení. Jako by jeho mozek chtěl popřít něco, co prostě nemělo být možné. Nechal jsem to být.

A to byl další důvod – moje ostražitost upadala. Věděl jsem, že je to kvůli Esme. Že kvůli jistotě, že ona je a bude v bezpečí a v pořádku, jsem ochoten riskovat víc než kdy předtím.

S tím souvisela nejpalčivější příčina mého definitivního rozhodnutí požádat ji – poprosit ji, žebrat, plazit se před ní po kolenou – aby se mnou odešla. Konec války byl na dohled a Thomase s Willem jsem téměř cítil v zádech.

V tomto směru se mé instinkty ukázaly opět jako bezchybné, jen jsem jim – jak se později toho dne ukázalo - nevěnoval dost pozornosti.

Dnešní večer tedy měl být završením mého osm let trvajícího trýznivého váhání. Pro sebe jsem rozhodoval jen o několik desetiletí trvajícím úseku mé věčné existence, pro ni to ale mělo být rozhodnutí pravděpodobně doživotní. Ani na okamžik jsem neuvažoval o tom, že bych ji proměnil. Taková míra sobectví byla typická pro mé italské přátele, ale právě díky pobytu u nich jsem v této otázce měl naprosto jasno. Nikdy neproměním nikoho, jen abych unikl nudě, osamění, pocitu prázdnoty a nenaplnění.

Pokud jsem měl ještě nějaké pochyby, dnešní odpoledne v sesterně je definitivně vymazalo. To, co jsem uviděl v jejích očích, co jsem slyšel v jejím hlase, co mi řekly její rty v tom jediném – příliš krátkém – polibku, co zpívalo její tělo, když se ke mně tiskla svou pro mě sotva postřehnutelnou lidskou silou – to vše ze mě učinilo vítěze v dosud spíše divné a tragické loterii mého života. Už jsem nechtěl být bez ní ani jeden den, ani jedinou noc.

Ona tu ale nebyla, nečekala na mě. Po osmi letech váhání se mi i jen pár dalších minut zdálo příliš.

Teď jsem skoro letěl temnícím městem nejkratší cestou do nemocnice.

V okamžiku, kdy jsem prošel hlavním vchodem, jsem pochopil, co se stalo. I kdyby Thomas neměl krvácející zranění, znal jsem jeho nakyslý pach natolik dobře, že bych ho v té změti zřejmě také zachytil. Takto mě ale přímo udeřil do tváře a ochromil na chvíli celé moje tělo i mou mysl. Do mého kamenného srdce se zabodla ledová střepina - předzvěst něčeho nezvratného, špatného, něčeho, v čem se opět stanu jen hříčkou osudu.

Člověk by se asi potřeboval na chvíli posadit nebo alespoň podepřít. Já jen na několik vteřin ztuhnul bez dechu. Koutkem oka jsem zahlédl vrátného, jak zvedl zvědavě hlavu od svého pasiánsu.

„Jste v pořádku, pane doktore?“ V hlase mu zazněla skutečná starost.

„Jistě, díky Paule, jen jsem měl pocit, že jsem něco zapomněl…“ Přinutil jsem se k pohybu.

Pomalu jsem procházel budovou.

Našel jsem ji sedět osamělou v nemocniční kapli. Ježíš na kříži nemohl být zlomenější než já v té chvíli, kdy jsem zezadu uviděl její ramena – byla shrbená přesně jako ramena její matky, když ji tenkrát, před osmi lety, polomrtvou a znásilněnou přivezla po svatební noci do špitálu. Jen z toho jediného pohledu na její náhle zestárlou postavu jsem poznal, že pro nás je pozdě. Ona už se rozhodla.

Mlčky jsem se posadil vedle ní a automaticky vzal její ruce do svých. Teplota našich rukou byla překvapivě podobná – byla jako bez krve, jako bez života, její srdce nezrychlilo svůj běh, jak jsem byl zvyklý vnímat vždy, když jsem se k ní přiblížil. Naopak – jako by jeden úder vynechalo. Dívala se mi do očí. Ty její byly suché – zdálo se, že slzy z dnešního odpoledne byly opět na dlouho její poslední. Thomas ji už dávno nedokázal rozplakat.

„Zůstaneš s ním.“ Bylo to pouhé konstatování. Nechtěl jsem jí nic vyčítat, i když jsem její rozhodnutí nechápal. Přesto jsem do svého hlasu nedokázal vnést dostatečné množství neutrálnosti. Zněl zraněně a zklamaně i mým vlastním uším.

„Nezůstanu.“ Z toho slova pro mě překvapivě neplynula žádná naděje. Nečekala na mou odpověď a s pohledem upřeným na naše propletené ruce se jí z úst vyhrnula taková spousta vět, jakou jsem od ní – takto souvisle – nikdy neslyšel. Skoro se nenadechovala, jako by se bála, že při sebemenším zaváhání se její odhodlání rozplyne. Stále jsem měl před očima obraz Ukřižovaného. Každá z těch vět byla jako rezavý hřebík do mého těla.

„Už před časem jsem si nechala kancelář v dílně upravit jako malý byt. Dnes jsem mu to řekla. Vysvětlila jsem mu, že všechny smlouvy s odběrateli, s bankou, vše je na mé jméno. Pokud se ke mně jen přiblíží, pokud se mě jedinkrát dotkne, je se vším konec. Skončí jako žebrák, o to se postarám. Bude na mě závislý a to mě ochrání. Stejně závislý, jako jsou už několik let má matka i mí sourozenci. Matka se léčí na tuberkulózu. Letos pojede už počtvrté do sanatoria. Bratr studuje z peněz ode mě. Sestrám platím školy pro písařky a šetřím jim na věno. Nechci, aby se musely vdát, tak jako já – z nouze, z nutnosti. Dnes jsem v nemocnici oznámila, že končím. Nechci ho tu ošetřovat a než se dostane domů, budu přestěhovaná. O Willovi nic neví, jen že je v lazaretu někde u Paříže. Nevím, co bude dál s námi dvěma, ale asi bychom se nějakou dobu neměli vídat. Nechci, aby se mu něco doneslo. Nechci mu zavdat příčinu…“

Evidentně už nemohla dál. Byl jsem hlupák. Takový hlupák! Jak jsem si mohl myslet, že zrovna ona opustí svou rodinu, že je nechá bez prostředků. Z Thomase bude ještě dost dlouho, možná navždy, troska neschopná samostatného života. Ani s tím by nedokázala žít. A co teprve dělníci z její továrny a jejich rodiny… O tom sice nemluvila, ale jako by se mi teprve teď před očima dokreslil skutečný a úplný obraz Esme – milosrdné, laskavé, zachraňující…

„Esme, já ale musím odjet. Co nejdříve.“

Mlčela. Jen její srdce znovu vynechalo úder.

„Nechci tě opustit. Není to kvůli tvému rozhodnutí. Stačilo by mi zdálky se dívat, že jsi v pořádku. Ale opravdu musím.“ Sklonil jsem hlavu a přitiskl si její ruce na tvář stejně jako dnes v sesterně. Zdálo se mi, jakoby od té doby uplynulo tisíc let. Tehdy to byl příslib začátku, možné nové a nádherné budoucnosti. Teď to bylo rozloučení. Možná i ona tušila, že loučení se mnou neobsahuje to zrnko naděje, které má v sobě každé lidské sbohem. Se mnou je to navždy.

„Ach, Carlisle…“

Najednou byla znovu to zraněné děvčátko a já ji držel v náruči, houpal ji, obličej ponořený do těch hebkých vlasů a plakal jsem, plakal jsem bez slz a proklínal svůj osud za to, že mi nedovolí zůstat jí nablízku. Jak to jen dokážu, odejít od ní a už se nevrátit…

Zvedla ke mně tvář, kterou až dosud opírala o mou hruď. Nějaká část mé mysli si uvědomovala, že neuslyší mé srdce a že zbytečně riskuji, ale bylo mi to tak jedno! Vzala můj obličej do dlaní – v tu chvíli se zdály znovu horké – přitáhla si mě blíž k sobě a šeptala tím horoucím hlasem, který mi ještě zněl v hlavě z dnešního odpoledne:

„Já vím, že nejsi člověk, vím, že nejsi z tohoto světa! Jen anděl může být jako ty! Odpusť mi to, prosím, anděli můj, odpusť mi!“ Pak mě líbala, moje ruce, krk, čelo, pak našla moje ústa a ta chvíle byla za celou mou věčnost.

Potom byla pryč.

Zvuk vzdalujících se kroků mě přibil na dřevěnou lavici jako na kříž.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

PajushkaCarliSme

20)  PajushkaCarliSme (12.05.2016 22:28)

Slintám snad nemůžeš myslet vážně

Kate

19)  Kate (10.08.2013 01:57)

"Najednou byla znovu to zraněné děvčátko a já ji držel v náruči, houpal ji, obličej ponořený do těch hebkých vlasů a plakal jsem, plakal jsem bez slz a proklínal svůj osud za to, že mi nedovolí zůstat jí nablízku. Jak to jen dokážu, odejít od ní a už se nevrátit…" :'-( A ta Catherine! Trochu mi při té představě popravy zatrnulo, při tom jméně, stejné jako já. Jsi skvělá, Ambři!

Janeba

18)  Janeba (13.12.2011 14:50)

:p :p :p Ach jo, jak je možné, že mě to nepřekvapuje??? :p

Ambřičko, tohle že je tvoje prvotina??? No páni, za tu dobu ses teda fakt moc nezměnila!!! Jen mučící prostředky jsi probrala a přitvrdila!!!

Ale teď vážně! Otisk není jen vlastností vlků, nýbrž i TVOU!!! Tvá díla se nesmazatelně vtiskují a otiskují do mého empatického vnímání!!! Do mého prožívání!!!
Děkuji!!!

Marvi

17)  Marvi (08.10.2011 20:59)

Ona ví, že není člověk... Její reakce by mě, ale zajímala, kdyby zjistila jak to s ním je doopravdy, třeba se dočkám v dalších kapitolkách

Ivanka

16)  Ivanka (27.09.2011 20:35)

A po téhle citové bouři mám napsat něco smysluplného? :(
Ještě že jsem si v průběhu v duchu znamenala, co ti vypíchnout.
Ten začáteční Carlisleův monolog obsahující důvody, proč by s ním byla Esme šťastnější než teď byl dechberoucí!
Mám tokový osobní postřeh. Zdá se mi to, nebo je Carlisleův pohled o hodně srceryvnější a přirozenější než Esmein? S Carlislem jste prostě na jedné vlné!
A poslední bodik, to záverečné přirovnání ke Kristu. To tak bolelo! :'-( Vražedkyně!

Anna43474

15)  Anna43474 (13.03.2011 18:12)

Bulím jako malá, i když je mi jasné (nebo v to spíš doufám ), že to dopadne dobře - možná ne v tomhle díle, možné ne ani v tom příštím, ale "jednou" určitě...
TKSATVO

14)   (10.02.2011 22:50)

Nikdy neproměním nikoho, jen abych unikl nudě, osamění, pocitu prázdnoty a nenaplnění.- tak teraz staršne kecal, však?? *ok, to bola chvíľa absolútne nemiestneho smiechu *

Ach... Carl, Carl, Carl...
Ambri, Ambri, Ambri...
Upír-neupír...
Ach...
Ono to bolo hrozne smutné. A malá Catharine. Je mi z toho smutno tak ako mi bolo smutno aj na dejepise,keď sme preberali inkvizíciu... jeden si vymyslí, že suseda je čarodejnica a oni ju mučia až kým sa neprizná, lebo smrť je najlepšie vykúpenie z toho utrpenia. A keď si predstavím, že v tej dobe to tak SKUTOČNE bolo... behá mi z toho mráz po chrbte.
K príbehu... je to prvotina. Vôbec mi to nevadí- jediná vec, ktorá ma trošku zaráža(?).. neviem či je to to správne slovo... no proste tie veci v zátvorkách... resp. tie zátvorky

Ale čo bude nabudúce??? On naozaj odíde??? Ale zachráni ju však??? Hiiiii, že on medzitým nájde Eda??? Však áno, však???

Yasmini

13)  Yasmini (15.09.2010 23:53)


Ale konec si nepřečtu dopředu a nepřečtu, ale co když to dopadne jinak než v knize
Příběh je geniální Y.

Gassie

12)  Gassie (18.08.2010 11:44)

Ambro, co ty umíš vykouzlit z pár písmenek je neskutečné.
Ještě že vím, jak to dopadne.

DeSs

11)  DeSs (26.07.2010 02:07)

Proč tohle dělá? Vždyť se mohla mít skvěle, s Carlislem. Jenže to by ji pak asi nepřeměnil...
Ambro, ty jsi kouzelnice. Jak tohle děláš? Naposto jsi mě dostala. Ráno vstávám v sedm a jedu do města, jsou dvě a já se nechystám jít spát, dokud to nedočtu.

Lioness

10)  Lioness (31.05.2010 13:19)

Ne, ne, ne! Jsi krutá! K nim! Neee! :( Musí a budou spolu, jen se moc bojím, co je ještě čeká. To nejde! Bojím se... o ně.
P.S.: Být Carlislem taky bych se bála, že vždy, kdy se jí dotkne, se jí vybaví, kdo se jí dotýkal před tím. Ale na druhou stranu má své upíří charisma.

Silvaren

9)  Silvaren (07.05.2010 09:08)

:(:(:(
... promiň, jsem tak dojatá, že nemůžu mluvit.

8)  Lucie (04.05.2010 19:59)



7)  giselle (04.05.2010 19:47)

pá-á-ni!
to je fantastické, já nemám slov!

Karolka

6)  Karolka (04.05.2010 19:33)

Uch... Mám pocit, že téměř všechny komentáře k tvým povídkám začínám citoslovcem... A obávám se, že ani tentokrát nepůjde o souvislý text... To je tak silný příběh, ambro! A působí tak skutečně! A jestliže Carlisle zůstal jako přibitý na lavici, já jsem na tom úplně stejně...
A je to tady, dočetla jsem až na konec...

sakraprace

5)  sakraprace (04.05.2010 18:29)

Sakra práce, kde jsou ty kapesníky, když je potřebuju?
Bylo to tak krásnééééééé :'-(:'-(

Pehy

4)  Pehy (04.05.2010 15:20)

OMG! OMG! Tak to je NAPROSTO NAPROSTO BEZKONKURENČNÍ! Celej tenhle příběh! Prosííím, ať je tu co nejdřív další část, protože já už se FAKT nemůžu dočkat Mě stejně přijde Carlisleův a Esmenin příběh mnohem zajímavější, než celá storka Edy a Belly

Hanetka

3)  Hanetka (04.05.2010 12:42)

No, jo, ale budou přece spolu, ne? To jsem zvědavá, jak to rozmotáš. A je pěkně blbý slzet tady v práci - koukají na mě jako na exota a prsty si malují významné kroužky na čelo.

Popoles

2)  Popoles (04.05.2010 10:34)

Ano Ambro, povedlo se, je ze mě kropící konev… :'-(
Krásné
:'-(

Nebraska

1)  Nebraska (04.05.2010 09:02)

Achjoooooo, fňuk!
I když už jsem tenhle díl četla, stejně mě znovu rozhodil a smutním tu pro Carlisla a pro Esme :'-(
Už od prvních vět jsem měla uvnitř takový ten svíravý pocit a ohromně jsem si ho užívala - takže výborně napsáno ;)
Doufám, že Thomas dostane kurděje!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse