Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Taky vám Esme a Carlisle připadali vždy jako milý, ale trochu nudný pár? Cesta k této idyle byla bolestná a dlouhá. Pro oba… Pokračování pro všechny pravověrné Tw závisláky a beznadějné romantiky!

Chicago 1912

Carlisle

Možná to byla poslední slza v jejím životě, protože když za mnou v následujících letech skoro pravidelně docházela – většinou později večer, zřejmě v době, kdy Thomas zkonzumoval dostatečné množství levné whisky a konečně usnul  - už nikdy neplakala. A vlastně ani nemluvila. Pevně zavřela oči, sundala si šaty a počkala, až ošetřím nejhorší zranění. Jen několikrát, v případě zlomených rukou a žeber, musela při obvazování neochotně spolupracovat.

Vnitřní zranění z oné svatební noci mělo nakonec nejhorší možný průběh. Dostala silnou infekci, a protože Thomas se přes můj výslovný pokyn nedokázal v příštích týdnech, kdy mělo probíhat hojení, přinutit k abstinenci, neobešlo se to bez následků.

Esme zůstala neplodná.

Ve chvíli, kdy to došlo i Thomasovi, se jeho chování ještě zhoršilo. Nejenže neměl žádnou motivaci zacházet s  ní tak, aby alespoň každou neděli zvládla dojít do kostela, ale naopak získal zcela jasný a mezi svými kumpány naprosto pochopitelný důvod se jí co nejdříve zbavit.

Když se k nim zhruba dva roky po svatbě nastěhoval Thomasův mladší bratr Will, zdálo se, že pro Esme nastaly lepší časy. Neobjevila se ve špitále několik týdnů, do kostela přicházela zavěšená do Thomase, místo aby se – jako obvykle  -  ploužila se skloněnou hlavou tři yardy za ním. Will kráčel po jejím druhém boku a dokonce se zdálo, že k ní občas mluví.

Neměl jsem zrovna službu, když ji přinesli.

Trávil jsem v nemocnici tolik času, že když jsem potřeboval lovit, vydal jsem se rád na větší vzdálenost a nejlépe alespoň na dva dny. Pro mě žádné „vyčištění hlavy“ neexistovalo, můj neuvěřitelný mozek se neuměl zbavovat nechtěných či ošklivých vjemů. Ale přesto pro mě lesy a hory nebyly jen místem k lovu. Když jsem se nasytil, našel jsem co nejvyšší útes s výhledem do krajiny a jen jsem bez pohybu seděl a díval se…  Po několika hodinách této podivné meditace se mi někdy na zlomek vteřiny zdálo, že jsem součástí té skály, toho nebe, toho vzduchu, že se v nich tříštím a rozpadám a že je tím má existence nějak vysvětlena a ospravedlněna a že možná nejsem jen zrůdnou hříčkou samotného ďábla…

Cena za tu chvilkovou iluzi, že jsem omluvitelnou součástí tohoto světa, ale byla vysoká. Když totiž pominul ten úžasný záblesk splynutí, cítil jsem se tak osamělý, že roztrhat sám sebe na kusy a ty zapálit mi připadalo jako dobré řešení té trýzně. Ano, mohl jsem se ošálit a na chvíli uvěřit, že jsem živý tvor. Ale pro živého tvora je tou nejpřirozenější potřebou mít druha, rodinu. Někoho.

Běžel jsem zpět. Ne domů. Protože domov, to je někdo, kdo na vás čeká. Já prostě běžel jen zpět a rovnou do špitálu. Můj jediný únik.

Ten den jsem se cítil obzvlášť špatně a pohled na Esme v bezvědomí ve mně po dlouhé době vzedmul vlnu zuřivosti. Někdo může mít druha – blízkého člověka, někdo se může denně dívat na tuto krásnou jemnou dívku, hladit ji, přijímat její úsměvy, hýčkat ji, položit své unavené tělo vedle jejího… Místo toho ji znásilní a ztluče do bezvědomí.

Jen silou vůle jsem se udržel a nešel toho chlapa – co, zabít? Vysvětlit mu – co, že je zlý? Nikdy jsem nikoho nezabil a za ta staletí vím, že nezměním zlého člověka v dobrého.  Částečně funguje pohrůžka, ale čím mohu Thomase vyděsit a zároveň se neprozradit?

Její zranění byla mimořádně ošklivá. Poznal jsem stopy po břitvě, otisk tenkého provazu na krku, popáleniny na zádech a předloktích. Důvodem jejího bezvědomí byla velká rána na temeni hlavy. Kolega mi popsal, že v ní byly úlomky omítky – pravděpodobně jí někdo tloukl hlavou o zeď. Byla opět znásilněna, o tom nebylo pochyb, ale nejen jiný charakter zranění, i můj dokonalý čich mi napověděly, že to tentokrát nebyla Thomasova práce. Willově násilnické povaze chvíli trvalo, než se projevila. Byl to skutečný sadista, ne jen cholerický zuřivec jako Thomas.

Nejprve si získal její důvěru – možná spíše trosky důvěry, kterou ještě byla schopná chovat k jiné lidské bytosti, a pak zaútočil. Nebylo těžké opít Thomase do bezvědomí. Měl na svou zábavu celou noc.

Strávil jsem u ní dva dny a dvě noci, dokud se neprobrala. Po celou tu dobu jsem se cítil jako zloděj – kradl jsem si do zásoby pohled na její dokonalou, i když zbitou tvář, ukládal si do paměti její vůni a dosyta se dotýkal jejích dlaní, přes křehkou pokožku na zápěstí počítal údery jejího nepravidelného tepu a vždy, když jí příliš stoupla horečka, používal jsem svoje ruce k ochlazení jejího čela a její tváře. Byl to nepopsatelný pocit. Za ta staletí jsem se jako lékař dotýkal tolika lidí, tolika žen – asi i mnohem krásnějších než Esme, ale poprvé jsem byl tak… uchvácený. Oslněný. A bezmocný.

Ale jsem skutečně bezmocný? Opravdu se budu jen dívat na to, jak ji ta dvě zvířata postupně umučí? Tolik jsem se soustředil na svou nenápadnost, že se ze mě stal dokonale nenápadný bezcitný sobec a zbabělec.

Teď byla ta správná chvíle. Esme leží ve špitále obklopená sestrami, v relativním bezpečí. Thomas a Will budou právě na cestě ze své sedlářské dílny do některé páchnoucí putyky poblíž jejich domu. Najdu je snadno. Už znám jejich pach…

Vytratil jsem se ze špitálu. Tmavými, špatně dlážděnými uličkami jsem se hnal za svou kořistí. Dostihnul jsem je pod plynovou lampou na rohu Bakery Street, jen pár metrů od irské putyky             U Paddyho. Zrovna se hádali, kdo dnes zaplatí útratu.

Zastoupil jsem jim cestu.

„Doktore?“  Thomas mě poznal.

„Co tady děláte? Jdete na pivo?“ zasmál se přihlouple.

Will se tvářil ostražitě. To, v jakém stavu zanechal doma Esme před dvěma dny, a oslovení, které použil Thomas, se mu v hlavě spojilo ve výstražný signál. Zločinci s dobrými instinkty jsou vždy nejnebezpečnější. Beze slova se mírně rozkročil a sledoval mě přimhouřenýma očima. Jak jsem jej někdy byť jen na okamžik mohl považovat za slušného člověka?

„Doktor nám asi něco chce, Tome,“ zasyčel do tmy.

„Jo? A co? Mě nic nebolí.“ Hloupý smích přešel v zavrčení. Už si také uvědomil, jak se tvářím.

„Je to kvůli tý děvce, že jo. Byla sprostá na mýho bratra. To si nebude dovolovat. Dostala, co si zasloužila. A vůbec, kde ještě trčí? Neměl jsem pořádnej dlabanec už celý dva dny.“ Netušil, jak moc mi svým blábolením ulehčuje rozhodování.

Ale Will to na mě viděl.

„Drž hubu, hlupáku,“ pokusil se ho umlčet.

Udělal jsem k nim první krok. V tu chvíli měl Will v ruce nůž. Bylo vidět, že s ním umí zacházet. Nechtěně jsem se usmál.

O několik vteřin později stáli zády k sobě přivázaní ke sloupu lampy. Willovi, který se ještě snažil vzepřít, jsem u krku přidržel jeho vlastní ostrou hračku. Jistě, nepotřeboval jsem ho strašit nožem, ale dnes se mi podařilo zpacifikovat dva chlapy bez toho, že bych se prozradil. Ano, byl jsem rychlý, ale jen jako nesmírně rychlý člověk, byl jsem silný, ale jen jako někdo, kdo měl tvrdé dětství a mládí a musel se vždy umět postarat sám o sebe.

Zastrčil jsem si nůž za opasek, abych si uvolnil ruce. Chytil jsem je oba za vlasy a přitáhnul si jejich hlavy ke svému obličeji tak, že jsem měl jejich uši přímo u svých úst. Bylo skoro komické, že i když na sebe neviděli, měli ve tvářích naprosto stejnou směs úžasu, zděšení a vzteku.

„Teď mě oba dobře poslouchejte. Ještě jeden šrám, modřina či zlomenina, o kterých se byť jen doslechnu. A vrátím vám každou její ránu za poslední dva roky. Každičkou. Ale během jediné hodiny. Dobře si to zapamatujte. Já se budu dívat. A budu poslouchat. Každou neděli přijdete do kostela i s ní. Budu se dívat!“

Můj hlas byl jen šepot větru v tom vlhkém jarním podvečeru. Ale zapůsobilo to lépe, než kdybych křičel. Jediným pohybem jsem každému utrhl rukáv košile, bleskově z nich vytvořil špinavé roubíky a nacpal jim je až do krku. Malý kámen stačil na rozbití hořáku lampy. Nechal jsem je tam – ve tmě, znehybněné, umlčené.

„Už teď se dívám,“ zasyčel jsem na rozloučenou.

Netrvalo to dohromady ani pět minut. Ale těch pár minut mého času a sebeovládání zachránilo Esme život. Alespoň prozatím.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

1)  Anduliii (30.04.2010 23:03)

Kruci holka... ty mi teda dáváš zabrat zase nádherně napsané... je to procítěné... fakt nádhera

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek