Sekce

Galerie

/gallery/na_zapad.jpg

Povídka pro skutečné Twilight závisláky. Možná není Edward první černá ovce v rodině, když se zamiloval do člověka. Carlisle a Esme jsou dokonalý pár (taky vás vždycky trochu nudili?). Ale jak k sobě našli cestu? Jak se mohla Esme zamilovat do někoho, kdo ji vrátil zpět do světa, který tolik toužila opustit? Ona chtěla zemřít, necítit bolest po ztrátě dítěte a on jí to znemožnil. Jak mu mohla odpustit? Čí bylo dítě, o které přišla? Milovala někoho před Carlislem?

Nebraska, HanaEvelyn a především Bye vědí, že bez nich by tohle byl první a zároveň poslední díl! Dále věnuji všem malým ženám…

Chicago 1910

Carlisle

Tu křehkou dívenku jsem si pamatoval. Když jsem před třemi lety absolvoval na Chicagské medicíně (kolikáté už to bylo absolutorium…), seznámil jsem se s jejím otcem.  Vlastnil malou lékárnu v ulici George Washingtona – dost odlehlou na to, aby byl ochotný otevřít kvůli mně kdykoliv během noci a zároveň dost dobře zásobenou na to, aby uspokojila i moje, často nezvyklé, požadavky.

Neptal se. Věděl, že pracuji v městském špitále (vybaveném léky tak mizerně, jak jen špitály v té době byly), a přesto neřešil, proč všechny léky platím ze svých prostředků. A to si mohl být naprosto jistý, že soukromou praxi zatím neprovozuji. Tu si hned po škole mohli otevřít jen synové bohatých otců. A já žádného otce neměl. Bylo jednodušší vystupovat jako nemajetný sirotek studující z prostředků omezeně štědrého donora. Nemusel jsem tak lhát o svých rodičích, o své neexistující rodině.  Nemusel jsem budovat honosný dům plný ložnic, které jsem nepotřeboval. Nemusel jsem udržovat společenské kontakty, které by se ode mě očekávaly, pokud bych měl jako lékař s vlastní praxí pevně dané – a vysoké – společenské postavení.

Bydlel jsem v malém bytě pár ulic od špitálu, kde byla jen jedna ubohá postel – smutná a opuštěná rekvizita, (požáry a zloději mě již v minulosti naučili, že pokud se nechci zříci lidského společenství, absolutní soukromí neexistuje) a moje obrovská, stále se rozrůstající knihovna.  Jak kolem mě plynula staletí, bylo stále těžší udržet svůj majetek ve snadno přestěhovatelném objemu. Neustálý kontakt se smrtí a pomíjivostí všeho (kromě mě a mně podobných) mě však zároveň naučil na věcech nelpět. U knih to ovšem bylo nejtěžší.

Před rokem však lékárník, Mr. Alcott, náhle zemřel. I když – „náhle“ není to správné slovo. Žiji, nebo -lépe řečeno - nacházím  se v době, kdy smrt muže po čtyřicátém roce života stále ještě není nic překvapivého. Splnil své poslání na tomto světě. Narodil se, pracoval, zplodil několik dětí, zemřel. Ten fakt, že nestihnul splatit své dluhy, nikoho příliš nevzrušil. Řešení bylo prosté a obvyklé. Je tady Esme. Hezká, i když poněkud neduživá a na svůj věk příliš útlá dívka na vdávání. Právě jí bylo šestnáct, až do otcovy smrti dochází do Lycea sv. Kláry. Vím to, protože se pravidelně účastním nedělních bohoslužeb ve špitální kapli a sbor složený ze studentek zde občas zazpívá.

Nejsem ale jediný, kdo si jí všimne. Děvčata zpívají také na mších v Kostele sv. Patricka. Nedávný irský přistěhovalec Thomas Chester se už zabydlel, před měsícem pohřbil svou první ženu (zemřela při porodu i s děťátkem) a teď hledá náhradu. Thomas je nepoučitelný. Jeho manželce bylo sotva patnáct a když ji po třídenním domácím porodu přivezli do špitálu, vykrvácenou a s odevzdaným pohledem v už zakalených očích, vypadala jako podvyživené desetileté dítě.

Podrobnosti neznám. Jednu neděli zpívá sbor v kapli už bez Esme, další neděli proběhnou ohlášky (Thomas je nabubřelý jako každý Ir, kterému se podaří vyhrabat z bídy, a nechá svou svatbu ohlásit ve všech větších chicagských katolických svatostáncích) a v pondělí ráno o týden později leží Esme na vyšetřovacím lůžku ve špitále. Na tom stejném, kde jsem před sedmi týdny prohlížel Betsy, Thomasovu první ženu, krátce před její poslední cestou do márnice.

Přivezla ji matka. Je na ní příliš zřejmé, že nechce vědět, proč tady vlastně je a že netouží po ničem víc, než po svém starém životě plném nedělních kávových dýchánků a vyšívání.

Esme je při vědomí. Má zavřené své krásné hnědé oči, které mi vždy připadaly tak – teplé? Jak právě mě může přitahovat něco tím, že to působí víc lidsky než všechno lidské, co jsem kdy v životě poznal?

Vypadá, že už se na tento svět nechce nikdy podívat. Rty má sevřené do hrdého, ale zároveň podivně zlomeného úšklebku. Ale možná se mi to jen zdá, protože přes otoky a modřiny na nich a kolem nich to není snadno čitelné. Opatrně zkoumám rozsah jejích poranění. Na krku jsou zřetelně patrné modřiny ve tvaru dvou škrtících rukou, obrovské podlitiny na jejích ještě dětských ňadrech, šrámy přes žebra, paže plné otevřených ran – její křehká zápěstí vypadají, jako by byla svázána napevno tenkým drátem a ona se je přesto pokoušela uvolnit. Krvácí. Očividně byla brutálně znásilněna. Tuším, že i když se nakonec všechna zranění zahojí, ta trpká vráska kolem úst, která vede rovnou do její duše, se nezahojí nikdy.

„Proboha, co je to?“ nakonec neovládnu tichý výkřik. Pokožka na vnitřní straně stehen je po celé délce úplně sedřená až do hloubky několika milimetrů. Nevšimnul jsem si toho hned – vrstva zasychající krve toto zranění zamaskovala.

Můj hlas ji přiměje na okamžik otevřít oči. Rozrušení způsobilo, že jsem zapomněl hlídat jeho barvu, a tak si sám uvědomuji, jak zněl – nelidsky.

Sklouzla pohledem po svém těle – jako by se dívala na několik týdnů starou a rozkládající se mršinu – a na chvíli se pohledem zastavila na svých zohavených stehnech. Zatváří se nechápavě, na okamžik mi pohlédne do očí.

„Snažila jsem se umýt. Vydrhnout se,“ upřesní hlasem tak tichým, že kdyby stál na mém místě doktor – člověk, viděl by jenom, že se to děvče snaží pohnout rty.

Nechci vědět, čím se chtěla očistit. Dovedu si to představit a tu představu potlačuji hned v zárodku. Stojí mě to tak velké úsilí, že podruhé za tu krátkou dobu se přistihnu při chybě. Dokonce několikanásobné. Ošetřuji typicky „ženské“ zranění, aniž bych zavolal sestry. A dělám to tak rychle a šetrně, jak by ani nejzručnější lékař neměl být schopen. Ona má ale naštěstí zavřené oči. Jen její matka na mě nevěřícně zírá. Moje reakce mě opět překvapí. Jsem bez sebe vzteky.

Vztek a pocit bezmoci mi přitom nejsou cizí. Ten tlak skoro trvalé frustrace, kdy víte, že můžete pomoci lépe, ale nesmíte své schopnosti prozradit před ostatními, to zoufalství, když se po deseti letech budování nějakého ubohého špitálu musíte přesunout jinam, protože „pane doktore, vy vůbec nestárnete“ a na novém místě nejste znovu na začátku, ale třeba také padesát let pozadu, protože v odlehlejších končinách je pokrok v medicíně pojem naprosto neznámý… To všechno znám. Ale frustrace z ubohosti lidské duše, tu nic nepřekoná.

Esmeina matka na mě stále zírá a já jen tiše hlesnu: „Tušíte, kdo jí to udělal? Už to ví policie?“

Netušil jsem, že ta žena může vypadat ještě šokovaněji než před chvílí, kdy viděla moje ruce, jak závratnou rychlostí čistí a obvazují rány její dcery.

„Po – policie?“ koktá, jako by to slovo slyšela poprvé.

„To musíte ohlásit,“ pronesu přísně a – jak doufám – dostatečně autoritativně.

„Ale co?“

„Musíte ohlásit, že vaše dcera byla napadena. Znásilněna.“  Slyším bolest ve vlastním hlase. Kde je můj pověstný profesionální odstup?

„Ale ona nebyla… Ona měla v sobotu… Ona se v sobotu vdala.“ Její hlas vyzněl do ztracena, protože než tu zmatenou větu dokončila, tak pochopila. Jako by se najednou shrbila. Té ženě ještě není ani čtyřicet, ale v tu chvíli vypadá, že má na ramenou všechnu tíhu světa a že už ji neudrží ani vteřinu. Musel jsem jí ulehčit.

„Běžte teď domů, paní Alcottová, postarám se o ni. Bude v pořádku. A její muž… Řekněte jejímu muži, že ho… že mu…“ Ne. Já nejsem žádný násilník. Viděl jsem už tolik zbitých a ubitých žen a dětí… Musel jsem si poručit, že více jim pomohu, pokud budu nenápadně a co nejlépe dělat svou práci. Nemohu zachránit všechny…

„Řekněte jejímu muži, že slečna Alcottová, Esme… Že paní…?“

„Chesterová. Její muž je Thomas Chester.“

„Ano, řekněte panu Chesterovi, že jeho žena bude brzy v pořádku.“

Doufal jsem, že se to někdy stane. Že někdy přijde doba, kdy žena nebude majetkem svého muže. Byl jsem příliš dlouho na tomto světě, abych si o něm dělal iluze, ale občas – vlastně velmi zřídka - jsem kromě velkého utrpení viděl i několik zázraků, malých změn, které často ve chvíli, kdy se udály, jako by nic neznamenaly a až mnohem později přinesly velký zvrat. Ona skutečně nemohla nahlásit, že ji brutálně zbil a znásilnil její muž. Lépe řečeno – mohla to nahlásit. Ale společenská vrstva, ve které uvízla, jí nenabízela žádnou možnost spásy. Pro ni nebylo úniku. Pro ženy jako ona nebylo úniku. Únikem byla až smrt.

Ona to věděla. Slyšela, co říkám její matce a přes tvář – oči už měla zase zavřené – jí přelétlo zklamání. Doufala snad, že vykrvácí? Že zemře? Proto se sem dostala až dnes? Vždyť svatba byla už v sobotu… To poznání mnou bolestivě projelo. Moje kamenné srdce se sevřelo lítostí nad tou malou, bezmocnou a bezbrannou osůbkou. I po tolika letech mě to znovu překvapilo. I přes své lékařské vzdělání a téměř dokonalou znalost vlastního druhu jsem si tento intenzivní pocit nedovedl vysvětlit. Objektivně mě nemůže bolet u srdce, nemělo by se mi svírat hrdlo úzkostí, moje oči nemohou vysílat do mozku signál, že se za okamžik naplní slzami…

„Děkuji, pane doktore,“ porušil dusné ticho naposledy hlas té zlomené ženy. Za paní Alcottovou se se skřípěním zavřely dveře ubohé, ale úzkostlivě čisté přijímací ordinace. Aspoň na to jsem dbal, to jsem mohl ovlivnit, i když mě kvůli mému důrazu na čistotu považovali kolegové za podivína.

Naprosto bezhlučně jsem si k jejímu lůžku přistavil starou židli. Mohl jsem u ní stát hodiny, ale pro pacienty bylo někdy příjemnější, když jsem k nim byl blíže. Teď jsem ale chtěl být blíže já jí. Co nejopatrněji jsem ji vzal za ruku. Z obvazu vyčnívaly jen konečky drobných prstů. Pohled na tu ruku, která ještě nedávno držela jen jehlu při vyšívání nebo tužku ve škole při sepisování nesmyslně dlouhých úkolů, ve kterých si učitelky v lyceu velmi libovaly, pohled na ruku, která se marně snažila ubránit zbytek tohoto těla, byl asi tím nejsmutnějším, co jsem během své existence viděl.

Patřilo k mé povaze, že nevyhnutelnost některých událostí a bezmocnost s tím související mě zraňovaly více, než samotná smrt, která mě obklopovala prakticky neustále.

Dotýkal jsem se jí a to zvláštní chvění v mé hrudi mě znovu (po kolikáté už během poslední hodiny) přimělo udělat něco naprosto nečekaného – nečekaného pro mě i pro ni. Sklonil jsem se k té ruce a téměř neznatelně jsem se rty dotknul obnažených prstů. Instinktivně jsem zadržel dech – chlad mých rtů a chlad mého dechu současně – to by ji mohlo vyděsit. Ale to mě napadlo až později. V tom okamžiku to byl čistý instinkt.

Neotevřela oči. Jen pomalu odvrátila hlavu na zatuchlém polštáři a já ještě zahlédl, jak jí z koutku zavřeného oka vyklouzla jediná velká tichá slza.

xxx

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Popoles

4)  Popoles (29.04.2010 01:12)

Jsem unešená. Stylem psaní, krásným slohem i tématem. Už se mě nezbavíš.

Karolka

3)  Karolka (28.04.2010 22:44)

Zlatíčko, co nejdřív si vyrob profil jo? Čtenářky se po tobě ptají. ;)

Hanetka

2)  Hanetka (28.04.2010 22:19)

Ambro, tak jsi právě získala věrnou čtenářku. Zas další povídka, u které budu nedočkavě vyhlížet nový díl. Píšeš báječně a jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

1)  Lenka (28.04.2010 22:18)

Krásná povídka. Doufám, že pan Chester hodně špatně skončí.
Moc hezky píšeš a těším se na pokračování.:)

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek