Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Dolů.

A nahoru.

A dolů...?

 

(Pamatujte na můj slib o happy endu!)

Naše auta se řítila k volterrským branám. Město bylo impozantní, už zdálky bylo vidět na vrcholu pahorku. Kdyby se nejednalo o takovouhle situaci, těšila bych se, až si ho prohlédnu. Teď jsem nevěřícně, vyděšeně a tak trochu zklamaně sledovala kolonu aut, která jela proti nám. Některá měla tmavá skla, jako my, takže uvnitř seděli upíři. Jiná byla běžná a za volanty seděli vystrašeně se tvářící lidé. Muži, ženy, děti. Místní.

Utíkali.

Ujížděli.

I upíři.

Měla jsem pocit, že máme tak trochu blbej směr.

„Oni varovali lidi?“ zaskřehotala jsem a byla to první slova, která v našem autě někdo pronesl od té doby, co jsme ve Florencii nastoupili.

„Carlisle to Arovi nabídl. Ještě pořád není jasné, jestli Alexej přijde až do Volterry, nebo jestli mu půjdeme naproti. Aro zařídil, aby to vypadalo, že ve městě je velká trhlina v plynovodu a je nutná okamžitá evakuace,“ zamumlal Edward nepřítomně. To, že obávaný Aro nechal lidi ujet, aby si zachránili život, mě překvapilo.

„Má místní docela... rád. Baví ho pozorovat je. Proto většinou Heidi vodí turisty,“ řekl Edward. Další libůstka toho podivína. Vlastně jsem na něj byla docela zvědavá. Viděla jsem ho na obraze u Carlisla, ale teď, tváří v tvář, to bylo něco jiného. Ten, kdo dokázal vybudovat gardu. Vládnout tak dlouho. Zastrašovat všechny okolo.

Za pár minut už jsme zastavili nedaleko vrcholu města před starým, velmi bytelným kamenným domem. Vypadal spíš jako nějaká tvrz. Jen co jsme ale vystoupili z aut a vešli dovnitř, objevil se zcela moderní interiér, umělé osvětlení, které imitovalo denní světlo. Pohodlné kožené gauče, plazmové televize, recepce s vyděšeně se tvářící mladou holkou.

„Jste očekáváni,“ vyhrkla hned a ukázala rukou za sebe do prostorné chodby. Po pár krocích se ze světlé moderní změnila na starou, kamennou. Suchou, ale ponurou. Jako hrad hrůzy na pouti. Šli jsme najisto, všichni jsme následovali Carlisla. Nepotkali jsme nikoho a to mě donutilo Willovu ruku stisknout ještě pevněji. Co když utekli všichni? Co když se rozhodli, že je jedno, odkud se vládne? Ať si Rusové klidně nechají Volterru a Aro to bude všechno dál řídit z... Grónska?

Jakmile ale Carlisle zahnul do nejširší chodby, jakou jsme zatím viděli, uslyšela jsem bzučení jako ve včelím úlu. Někdo tu je. A je jich dost. Aspoň že tak. Jenže když jsme bez klepání vstoupili dovnitř, ten malý plamínek naděje zase zmizel. Nebylo jich až tak dost. Jejich hlasy, jak mluvili jeden přes druhého, se odrážely od kamenných zdí a zněly jako hlasy davu, ale ve velké místnosti se rozhodně nemačkala hromada upírů. Bylo jich možná třicet. Všechny pohledy se k nám otočily a většina upírů zároveň nakrčila nos. River vypadal, že je mu to jedno.

„Do háje,“ uteklo mi nešťastně ze rtů. Tomuhle říkají garda?!

„Carlisle,“ ozvalo se z druhé strany sálu. Na třech trůnech seděli ti tři. Aro uprostřed vstal a roztáhl ruce. Na chvíli to vypadalo, že má v plánu Carlisla obejmout, ale nechal své paže zase klesnout a sedl si zpátky.

„Nenapadlo by mě, že to řeknu,“ řekl tiše a zvláštně plochým tónem. „Ale jsem opravdu rád, že jste tu.“

Pohledem nás všechny přejel a zastavil se na Willovi. Můj muž zvedl bradu. Jeho výraz se nezměnil, byl neutrální celou cestu. Měl hodně práce se sledováním dění v letadle a se stále marnými pokusy najít alespoň někoho, kdo si nechá vnuknout útěk.

„William,“ řekl Aro a znělo to jako znechucené odfrknutí.

„Měl bys mu být vděčný, Aro,“ promluvil Carlisle. Aro se na něj podíval a pak unaveně kývl.

„Ano, to ano. I když, kdo ví. Možná by bylo lepší nic nevědět. Neutekli by všichni hosté, které jsme tu měli.“

„Utekli by stejně,“ řekl nenávistně upír s téměř bílými vlasy. Caius. „Všichni utečou. I tihle utečou.“

Měla jsem hroznou chuť promluvit nahlas a pochválit ho za jeho pozitivní přístup, ale Edwardovo syknutí mě probralo. No co? Nemůžu být v možná posledních hodinách svého života trochu rejpavá?

„Dovolíš, příteli?“ Aro natáhl ruku směrem ke Carlislovi a ten beze slova udělal několik kroků k trůnu a podal mu tu svou. Aro se zadíval do nikam a jen podle těkajících očních zorniček jsem viděla, že se něco děje. Několikrát překvapeně zvedl obočí nebo vydechl. Když pustil Carlislovu ruku, rozzlobeně se na nás podíval. Na mě. Vypadal uraženě.

„Pěkně se nám rozrůstáte. Nenapadlo vás nám dát vědět o tom, že už vás je tolik? Další poloupírka? Indián, co se mění v orla? Tři noví upíři? Za tohle bych vás mohl nechat všechny zabít!“

Will a Emmett zavrčeli, Carlisle se nadechl k odpovědi a ze mě vylítlo:

„Jen do toho!“

Sálem se rozlehlo překvapené zamručení a Will mě stáhl ještě víc za sebe. Aro nás nevěřícně sledoval. Nalevo do trůnů, schovaná ve stínu obrovského tmavovlasého upíra se na mě usmála krásná černovláska se zářivě červenýma očima. Automaticky jsem jí úsměv oplatila.

„Nechme divadla.“ Ten třetí z vládců, Marcus, v podstatě jen zašeptal. Mělo to ale stejný účinek, jako kdyby to zařval nahlas. Okamžitě na sebe upoutal pozornost všech a mohl v klidu pokračovat.

„Kde jsou, Williame?“ zaskuhral. Will bez váhání odpověděl:

„Tankují na bývalém vojenském letišti na severu Česka. Budou tu ráno.“

„A co tvá druhá schopnost?“ zeptal se jízlivě Aro. Will zavrtěl hlavou.

„Je možné, že někdo z nich je také štít,“ řekl nahlas Carlisle to, co jsme si všichni mysleli. Proč by jinak Will nefungoval? Mít armádu stejně flegmatických upírů, jako byl Dean, bylo prakticky nemožné. Nebo alespoň velmi nepravděpodobné.

„Výborně,“ hlesl Aro. „Dobrá, musíme mít nějaký plán. Musíme vědět, co nás čeká a jak se s tím vypořádat. Alice, má drahá, mohla bys?“

Alice pokrčila rameny a tiše zamumlala:

„Nic nevidím.“ I tak ale došla k trůnu, doprovázená Jasperovým soustředěným pohledem. Podala Arovi ruku a on ji prakticky okamžitě pustil.

„Takže jste si kvůli jednomu měniči vyřadili z provozu možná nejnadanější upírku? Blahopřeji vám. Tomu říkám volba,“ procedil skrz zuby. Zavrčela jsem a River se na mě rozpačitě podíval.

„Než jsme se rozhodli přijet,“ začala Alice, „viděla jsem vás. Viděla jsem všechno. Zůstali jste v hradu a... Nedopadlo to dobře. Zatarasili východy, chodby. Založili ohně. Měli bychom jít někam ven.“

Aro složil hlavu do dlaní. Marcus se zamračil. Caius zavrtěl hlavou a mumlal, že nesnáší být venku. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že ti tři jsou tak mimo realitu, že jsou vlastně komičtí. A k pláči.

„Kam půjdeme?“ zeptal se jeden z volterrských upírů. Než jsem se nadála, vytvořil se kolem trůnu kruh z gardistů i mé rodiny a všichni nahlas probírali okolí. Vzdálenost dalších měst, lesy, pole. Lidi. Automaticky jsem se přimáčkla k Rose a Esmé, Alici a Bellu jsme měly za sebou a aspoň jsme se dotýkaly konečky prstů. River stál před námi, ruce založené na prsou. Bylo vidět, že se tu necítí příjemně, ale přesto se tvářil odhodlaně a pozorně sledoval všechno dění kolem nás. Došlo mi, že je připravený naši skupnku bránit, kdyby se něco zvrhlo. Naši upíří muži byli v davu a snažili se vymyslet plán, a River byl naše stráž. Znovu mi bylo líto, že jsem ho nepřesvědčila o tom, aby zůstal doma.

Zakázala jsem si myslet na ty doma. Neměla jsem na to dost síly. Nechtěla jsem se tu sesypat před hromadou cizích. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat, a tak jsem počítala kameny ve zdech a čekala, až oni dořeší, kam půjdeme.

Ze zamyšleného sčítání mě vytrhly přibližující se kroky. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Eleazar s Carmen a za nimi Kate, Garrett a Tanya. Trochu se mi ulevilo. Pět navíc. Už nás je skoro polovina, co Rusů. A my máme Bellu.

„Zvládneš nás mít pod štítem všechny?“ zeptala jsem se. Mlčky přikývla. „Už nás tam máš?“ došlo mi. Nepřítomně se usmála. Věděla jsem, jak se dokážu cítit psychicky vyčerpaná, když dlouho vyrábím projekci. Ona na tom teď musela být podobně, a stejně nechtěla, aby k nám schopnosti volterrských upírů měly přístup.

Ale nás nemusí být jen padesát. Zamračila jsem se. Jasně. Co když je vyděsíme přesilou? Co když to vzdají sami?

Přede mnou se objevil cizí upír. Stál tam a tvářil se, jako by se ho ten frmol kolem netýkal. Poupravila jsem ho, náhle byl přikrčený, připravený k útoku, vrčel. Několik upírů se skupiny kolem trůnů se s výhrůžným vrčením otočilo a vypadali, že si chtějí cizince podat. Všiml si ho i Aro, a rukou pokynul ostatním, ať jsou zticha.

„To je působivé,“ řekl nadšeně a poprvé od našeho příchodu jeho oči vypadaly živě, nadšeně. „Viděl jsem v Carlislových vzpomínkách pohádky a zvířátka, ale nenapadlo mě, že jsi až takhle přesvědčivá. Dokážeš jich udělat víc?“

Věděl, na co myslím. Přikývla jsem a upírů mezi naší skupinkou a trůny najednou bylo deset. Tolik postav najednou jsem nikdy nedělala, a teď jsem věděla proč. Bylo hrozně náročné udržet koncentraci. Musela jsem hlídat každou postavu zvlášť, dávat pozor, aby nevypadala stejně jako nikdo jiný v sále. U každého zvlášť zařídit vrčení, pohyby. Nesměli se pohybovat stejně, aby nevypadali uměle. Vydržela jsem to chvilku, pak se jejich gesta a mimika slily a bylo jasné, že to nejsou živí upíři. Zklamaně jsem vydechla a postavy se rozplynuly. Esmé mi povzbudivě stiskla ruku.

„Netrénovala takhle velké projekce,“ zastal se mě Eleazar. „Nemohla vědět, že je bude potřebovat.“

„Takže nic,“ mlaskl nespokojeně Aro a odvrátil ode mě pohled tak protivně, že jsem se cítila zahanbeně.

„Bylo to úžasné. A každý falešný upír navíc je dobrý,“ utěšovala mě Rose. „I kdyby jeden, nebo dva. Pomůže to.“

Všechno pomůže.



Noc byla dlouhá. Nejdelší noc mého života. Proseděla jsem ji s hlavou opřenou o Bellino rameno. Kdo by to byl řekl, když mě tenkrát na škole zabíjela pohledem, protože Edward se kolem mě nevhodně motal. Vybavila jsem si náš rozhovor v lese, když jsme seděly na kraji skal a pozorovaly město. Kdyby mi tehdy řekla, že za jedenáct let tu budu s ní čekat na obrovský boj, jako upírka, asi bych utekla. Nebo se jí vysmála.

Noc plná vzpomínek. Na Rozcucha Cullena. Opilého Jacoba a můj strach, když jsme se blížili k jejich domu. Na to jejich šílené přiznání a moje omdlévání. Na to, když jsem s Edwardem strávila dopoledne v autě u přehrady a dozvěděla se o nich všechno. Na Emmettovu snahu vysvětlit mi pravidla všech sportů. Na Willův příchod. Jak já ho nesnášela! Teda aspoň chvíli. Jenže to jeho čekání před domem a kytky a jak mu bylo jedno, že si ho nevšímám... Už tam mě to k němu táhlo, jen jsem si to nechtěla přiznat. A pak banka. Teď jsem se cítila podobně, jako tehdy, když jsem počítala vteřiny a modila se, aby přišel Will a Edward. Teď jsem počítala vteřiny a věděla jsem, že nikdo nepřijde.

Vzpomínky na svatbu, na tu spokojenou dobu, kdy jsme prostě bydleli v kovárně, milovali se, byli spolu a nic se nedělo. A já z toho byla nervózní. Byla jsem pitomá. A pak ty děti. Ta holčička na nákupu, ta to nejspíš všechno odstartovala. Ta noc v hotelu, kdy jsem si konečně byla jistá, že to je to, co chci. Dítě.

A Misty. Nejúžasnější Misty.

Vzlykla jsem a Bella mě sevřela pevněji a Will na chvíli odtrhl zrak od mapy před Arovým trůnem a od ostatních upírů, otočil se na mě a pokusil se usmát.

Dean na ni dá pozor. Bude to dobrý. Všechno to bude dobrý.

Belle pípl telefon. Vytáhla ho z kapsy a vteřinu zírala na displej. A pak se uchechtla a unaveně si opřela hlavu o zeď za námi.

„Siobhan na nás myslí,“ řekla spokojeně. Ta Siobhan, co nevěří, že má nějaký dar? To se máme... Cullenovi ale vypadali tak nějak klidněji. Chtěla bych mít v někoho, v něco, takovou víru.

Nad ránem jsme se vydali ven z hradu, z města. Jen pár kilometrů od Volterry byl rozlehlý les a zrhuba uprostřed byl velký výsek. Kdysi tam chtěl stát stavět skládku toxického odpadu, ale Aro to zatrhl. Nechtěl mít na dohled od města nějaký nepořádek, jak sám řekl. Tam počkáme. Tam si nás najdou. Dost daleko od lidí.

„Jsou nad Itálií,“ řekl Will dutě cestou. Zhluboka jsem se nadechla. Je to blízko. Pořád jsme nevěděli, kde budou přistávat a jak dlouho jim pak bude trvat, než se k nám dostanou, ale byli jsme připraveni tam stát klidně celý den. My si počkáme. My se nenecháme překvapit.

Skoro to vypadalo jako procházka hodně podivného turistického kroužku. Kdyby většina nebyla oblečená v nějakých hábitech, které určovaly jejich postavení v gardě, skoro bychom ani nebyli nápadní. Teď to ale bylo jedno, nikde okolo se nevyskytovala živá duše. Aro nechal v okruhu deseti kilometrů od města postavit zátarasy s informací o úniku plynu. Divila jsem se, že o tom ještě nebyla zmínka v televizi a nejsou tu všude reportéři, ale podle Willa Aro prostě umí zařídit cokoliv. Víc jsem se neptala.

Místo, kde jsme se měli střetnout s těmi druhými, vypadalo jako obyčejná velká mýtina. Plocha velikosti fotbalového hřiště byla zarostlá drobnými náletovými sazenicemi stromů a vysokými rostlinami. Stačil jeden průchod naší skupiny, a prostor byl udupán.

A my stáli a čekali.

„Proměním se,“ řekl River. Byl nesvůj, dalo mu hodně práce se nepřeměnit už cestou. Edward mu to odkýval, ale mě něco napadlo:

„Možná bychom je mohli aspoň trochu překvapit! Mohl by ses chovat v lese a přiletět až pak. Na hvízdnutí, nebo tak něco. A řekneme, že v lese je hromada dalších!“

River se na mě nevěřícně díval. A pak si založil ruce v bok.

„Hodláš na mě hvízdat?!“

Zaúpěla jsem.

„Teď budeš řešit, že na tebe hodlám hvízdnout?“ Pořád mě sledoval zamračeně. Nakonec se uvolnil.

„Fajn. Ale to hvízdnutí ti nedaruju.“

Než jsem stihla odpovědět, zmizel v porostu za námi. I v téhle chvíli dokázal myslet na svou uraženou mužskou ješitnost alfa samce. Na náčelníky se přece nehvízdá, že.

„Už to bude,“ řekl Will do hrobového ticha. A pak překvapeně otevřel pusu. Edward zaklel.

„Byli byste tak laskavi?“ vypískl rozčileně Aro. Nevěděl, jako my, co se děje. A vytáčelo ho to.

„Nepřistávají,“ informoval ho Edward. „Budou skákat.“

„Letadlo nechají spadnout. Míří přímo k nám, mají v plánu se někde tady dostat ven a pak jít do Volterry,“ doplnil ho Will.

„Kam přesně chtějí nechat spadnout to letadlo?“ zeptal se nevěřícně Carlisle. Will polkl.

„Ten les kus od Volterry prý bude ideální,“ hlesl.

Ten les, ve kterém stojíme? Tenhle?!

Náš plán měl asi trochu trhlinku.

„Panečku, vy jste géniové!“ vykřikla naštvaně ta černovláska, co se na mě předtím usmála. Její vysoký druh na ni sykl a Caius vyjel:

„Můžeš si ji hlídat, Felixi?!“

„Aby ses neposral, albíne!“ šětkla ta černovláska a já měla chuť se začít hystericky řehtat. Bylo hezké vědět, že někdo na světě je ještě větší držka, než já.

A pak jsme uslyšeli letadlo. Letadlo, které hodně rychle klesá, má velmi specifický zvuk. Aniž byste kdy viděli padat letadlo, poznáte, že padá. Asi instinkt.

Vždycky jsem se bála, že v letadle umřu. Že se mnou spadne.

A teď možná spadne přímo na mě. Bezva. Tohle je vážně den blbec.

Zvuk byl blíž a blíž. Níž a níž. A pak jsme náhle na obzoru uviděli stříbrně se lesknoucí stroj. A můj dokonalý zrak viděl, že z něj vážně vyskakují malé postavy. Letadlo už bylo hodně nízko. Věděla jsem, že zbývají vteřiny.

„Už jsou venku všichni,“ křikl Will, aby přehlušil řev motorů. Ošklivý, starý a špinavý stroj byl tak blízko, že jsem dokázala rozeznat jednotlivé věci v pilotní kabině. A uvědomila jsem si, s obrovskou úlevou, že neletí přímo na nás. Že skončí v lese kus na sever.

Antonov s burácivým hlukem dopadl mezi stromy. Ozval se výbuch a nad lesem se objevila rudá ohnivá koule, která se postupně rozplynula a zůstaly jen plameny, které jsem viděla až odsud.

„Seřadili se kus od lesa. Chtěli běžet do Volterry, ale cítí nás. Jdou sem,“ oznámil Will. Jeho slova byla jako finální odpočet. Už. Je to tu.

Naše skupinka se po sobě rozhlédla. Mlčeli jsme. Jen jsme se dívali. Will si přestal všímat ruských upírů a přitiskl mě k sobě.

„Já se nechci loučit,“ zamumlala jsem a na okamžik jsem si připadal jako malá holka, co chce brečet a dupat a vztekat se, protože já tu být nechtěla.

„Já se neloučím,“ usmál se Will. Políbil mě. Zabořil obličej do mých vlasů a zašeptal:

„Miluju tě, Minnie.“

„Jdi do háje,“ řekla jsem mu plačtivě. Zasmál se, znělo to úlevně. Ještě jednou mě líbl a pak se podíval přímo před nás, do lesa.

Siluety. Pár kroků blíž, a už jsem je jasně rozeznávala. Vepředu šel vysoký blonďák. Až doteď jsem myslela, že všichni upíři jsou krásní, ale tenhle se vážně nepovedl. Po jeho boku šla rozzuřeně se tvářící tmavovláska.

„Alexej. Vůdce. Lena, jeho družka. Hlavní stratég. Zkazili jsme její plán. Ona vymyslela přepadení v hradě, aby nemohl nikdo utéct.“ Will mluvil tak, abychom ho slyšeli jen my, aby oni na kraji lesa neměli šanci zjsitit, co všechno o nich víme.

Po pravici Alexeje šel upír, na kterém bylo vidět, že má za sebou hodně bojů. Chybělo mu ucho. Ten obrovský gardista se uchechtl a něco potichu řekl své družce.

„Tys mu spálil ucho?“ zopakovala po něm nevěřícně. Přikývl. Vypadal pobaveně.

„Ten bez ucha je Ivan. Byl už u toho spiknutí před třemi sty lety. Dokáže vycítit, jestli pro něj boj nebo jakákoliv událost skončí špatně nebo dobře. Ví, kdy má utéct. Utekl nám i tam, Felix mu stihl jen utrhnout ucho.“

To, že tu Ivan byl, mi nedělalo úplně dobře.

Za hlavní trojicí byla skupina starších a zkušených upírů. Will nám říkal jejich jména, nikdo z nich ale podle něj neměl zvláštní schopnosti. Za nimi šli Vladimir a Stefan. Netvářili se nadšeně.

„Nelíbilo se jim přistání,“ zavrčel Edward. Cullenovi si je měřili obzvlášť naštvaně, považovali je za absolutní zrádce.

A pak hromada mladých upírů. Bylo vidět, jak jsou nervózní. Dva z nich o sebe nechtěně zavadili a okamžitě se začali rvát; vyřešil to jeden z těch starších, který přiběhl, bez milosti jim utrhl hlavy a hodil je někam daleko do lesa. Co jsou dva v porovnání s celkovým počtem? Bylo jich moc..

Evidentně i nás bylo víc, než čekali. Lena se pořád mračila a vrčela. Zastavili se na protějším kraji mýtiny.

„Nevypadáte, že jste nás nečekali,“ konstatoval Alexej. Edward skákal pohledem z jednoho upíra na druhého a vypadal překvapeně. O krok couvl a špitl Willovi:

„Oni jsou mu naprosto oddáni. Berou ho jako boha. Řekl jim, že nemají na světě nic, než jeho. Že on je jejich domov. Jejich všechno.“

A Eleazar zamručel:

„Má neuvěřitelně silnou schopnost omámit lidi kolem sebe. I upíry. Stačí mu k tomu dotek. Funguje to stejně, jako Heidina schopnost okouzlit a nalákat turisty, jen tohle je mnohem silnější.“

„Myslel sis, že nás zaskočíš?“ zavrčel Aro. Nesnažil se působit tak herecky, jak jsem znala z vyprávění. Bylo vidět, že je nesvůj.

„Už tě máme dost!“ osopil se na něj Stefan. „Máme dost toho věčného utlačování!“

„To je pravda. Chceme si dělat, co chceme,“ přikývl Alexej a Ivan souhlasně zamručel. „Žádné omezování. Žádná pravidla. Na co se starat o to, co řeknou lidi? Jsou jen potrava!“

Dav za jeho zády nadšeně zaryčel.

Will znovu vypadal soustředěně. Upřeně sledoval jednoho z mladých upírů. A ten se po chvilce nervózně ošil.

„Ano!“ šeptl Edward nadšeně. „Pokračuj!“

„Můžete se vzdát,“ zapředla jako kočka Lena. „Možná si některé z vás necháme.“

Will se soustředil na jiného mladého upíra. Ten první se vyděšeně rozhlížel a jeho pohled čím dál častěji směřoval k lesu. Nevěděla jsem, co mu vnukl, ale už to bylo správně formulované. Běž domů, uteč domů nefungovalo. Alexej byl jejich domov.

„Vážně si tak věříte?“ zasípal Marcus. Ivan se zamračil. Věděla jsem, že Marcus je znám jako ten, co prakticky nemluví, tohle asi bylo matoucí.

„Podívejte se, kolik je vás,“ kývl naším směrem Alexej shovívavě. „Nemáte šanci.“

Další mladý upír se začal nervózně rozhlížet kolem sebe. A Will se zaměřil na jednoho z těch starších.

„Jsi si jistý, že jsme všichni? Že nikdo nečíhá v záloze?“ řekl Edward tak přesladce, až každému muselo být jasné, že někdo v záloze číhá. Chtěla jsem hvízdnout. Edward byl rychlejší.

V lese za našimi zády se ozval výkřik orla. Na tvářích Rusů byla vidět nejistota. A mně hlavou bleskla myšlenka. Zvířata umím dobře.

„Ano!“ vykřil Edward.

Nad lesem se objevil obrovský hnědý orel. Rusové vyjekli. Ti z upírů, kteří již byli nahlodání Willem, bez zaváhání zmizeli do lesa.

Svítalo. První paprsky se prodraly skrz mraky a naše kůže se začala třpytit. Orel zakroužil nad našimi hlavami a v lese za námi se ozvalo několikero dalších dravčích výkřiků. River v ptačí podobě se podíval k lesu a pak na mě. A křikl znovu. Pozorně jsem sledovala každý jeho pohyb, vybavovala si každý detail toho, jak vypadá, když létá. A nad stromy za námi se vzneslo osm dalších orlů. Gardisté vypadali stejně překvapeně, jako Rusové. Stačilo jediné Arovo syknutí, a jejich tváře se zase změnily v kamenné masky. Aro pochopil, kde se vzali ti ostatní ptáci.

Nevnímala jsem, co se děje kolem. Spoléhala jsem na to, že se o to postarají ostatní. Já měla plné ruce práce s orly. Bylo to mnohem snažší, než dělat několik upírů, ale i tak to zabralo většinu mé koncentrace. Aby se nesrazili. Aby se nehýbali stejně. Aby vypadali pořád stejně hrozivě.

„Tohle je co? Smrdutí ptáci?“ odplivl si Alexej.

Jeden z orlů výhružně vykřikl. To nebyla moje práce. Tenhle si dělal, co chtěl. Náhle, bez varování, se střemhlav pustil dolů. Nemohla jsem sklopit oči od oblohy, ale slyšela jsem několik vyděšených výkřiků a ženský hlas hystericky ječel:

„Aljošo! Aljošo!“

River se vrátil na nebe mezi ostatní orly. V pařátech měl hlavu ošklivého upíra Alexeje.

„Drž to, Minnie!“ houkl Eleazar, stejně jako když jsme trénovali moji projekci. A najednou mě zalila vlna sebejistoty a klidu. Jasper. Přestala jsem řešit ječení a křik, které přicházely zepředu. Dívala jsem se na nebe. River zmizel nad lesem, mířil k hořícímu vraku letadla. Rozeznala jsem jen Lenin hlas, který ho prosil, ať to nedělá. Nad ohněm se River otočil.Vrátil se s prázdnou.

„Ivan je pryč!“ všimla si Alice. Někdo volal, že ho nemáme nechat utéct. A někdo jiný rusky výhružně křičel a blížil se k nám.

„Dejte pozor na Minnie!“ slyšela jsem zepředu Willa. Bála jsem se podívat dolů, před sebe. Kakofonie bolestných, vyděšených a bojových výkřiků mi plně stačila.

„Ještě, Minnie!“ ozval se u mého ucha Tanyin hlas. „Bojí se, většina utíká, ale pořád je tu dost těch, co chtějí Alexeje pomstít. Udělej ještě něco, prosím!“

Zavřela jsem oči. Orli už fungovali prakticky sami, zvykla jsem si na ně, na jejich počet, a mohla jsem se soustředit na něco jiného. A já věděla, co zabere.

V lese za mnou se ozvalo několikeré vrčení. Nebolo to vrčení upírů. Znělo jako psí. Otočila jsem se ke stromům, zády od bojiště. Mezi kmeny se začaly míhat obrovské tmavé stíny.

„Hodní pejci,“ řekla jsem spokojeně.

Z lesa se vynořila smečka vlků. Vedl je Jacob. Ostatní jsem znala jen z vyprávění, ale už tolikrát jsem je ukazovala Misty a Nessie a Jakeovi, jako kulisu k vyprávění o Quileutech, že jsem věděla, kdo měl jakou barvu. Kdo byl jak velký. Sam hned vedle Jacoba, Seth s Leah, Paul, Jared, Quil, Embry a Collin. Sešikováni ve smečce, děsiví, rozzuření. Vychutnávali si každý krok. Pořád ještě dávali novorozeným upírům na výběr, pořád ještě nemuseli všichni zemřít. Doufala jsem, že si nikdo z Rusů nepočká na to, jaké to je, být roztrhán vlkem. Když přišli vlci až ke mně, všichni větší než já, překvapeně jsem zjistila, že i cítím jejich pach. A zeshora je cítit pach mnoha orlů. Evidentně jsem svou představivost dostala na další level.

Teprv teď jsem si dovolila podívat se před sebe.

Uprostřed mýtiny Jasper s jedním gardistou zakládali oheň. River nad námi nosil těla k letadlu a tam je shazoval z výšky. Všude se válely kusy těl. Většina boje se teď přesunula do lesa, neviděla jsem nic. Stála jsem tu sama, s vlky v zádech.

Najednou se mezi stromy po mé pravici objevil cizí upír, nejspíš jeden z těch mladých. Ohlížel se za sebe, takže vběhl na mýtinu přímo přede mnou. Zastavil se. Zarazil se. A já byla zmrzlá strachem. Jestli po mě skočí, jsem jasná.

Jenže on se svalil na zem, klečel, hlavu zabořenou do hlíny, a úpěnlivě něco kvílel rusky. Až když mi za zády zavrčela projekce Jacoba, došlo mi, že asi vypadám vážně divně. S tlupou vlků, co mě netrhá na kusy. Z lesa se vyřítil Will, popadl ho a bez jediné známky emocí ho vlekl k ohni. Zavřela jsem oči. Právě jsem se seznámila s tamtím Willem. Takhle vypadal dřív...

Vrátil se ke mně, poznala jsem ho podle vůně. Objal mě.

„Jsi úžasná,“ zamumlal mi do vlasů. Když jsem se na něj podívala, zase to byl on. Můj Will. Ulevilo se mi. Na chvilku jsem se bála, že se nevrátí, že ho bude bavit to, co se tu děje.

Netrvalo to ani čtvrt hodiny. Bylo po všem.

Cullenovi a Denalijští se vrátili nejdřív. Nechali gardu, ať se postará o ty, co se rozprchli do lesů a do okolí. Aspoň se teď chvilku nebudou nudit. Proti nám stál Aro, Marcus a Caius. Všichni tři se bez zaváhání zapojili do bojů. Dokázali, že jsou pořád stejně platní členové gardy, jako jejich poddaní. Teď se tvářili trochu rozpačitě. Klopili oči a vypadali, že nevědí, co říct.

„Stačí děkuju,“ zamulala jsem a Will si mě se smíchem přitiskl blíž k sobě. Vlci byli pryč. Orli byli pryč, až na Rivera. Ten stál na kraji lesa, rozuchaný, nahý. Zapomněl se svléknout.

„Svlíkni plášť a dej mu ho, ne?“ nakázala černovláska Felixovi.

„Můj plášť?“ zeptal se nešťastně. Zavrčela na něj. S povzdechem si sundal symbol své příslušnosti ke gardě, udělal pár kroků k Riverovi a hodil mu ho.

„Takže, Aro? Co bys řekl tomu, že nám jednoduše dáš pokoj?“ zeptal se Will. Vládci se naštvaně a rozhořčeně podívali jeden na druhého.

„Mohl bych tě nechat zabít!“ zavrčel Aro. Mlčeli jsme. Významné mlčení je lepší, než jakákoliv slova.



Byl čtvrtek večer. Už hodinu jsme byli na letišti v Anchorage. Obrovské vítání s Missie a Deanem, s Nessie a Jakem. Brečela jsem, tak strašně moc jsem brečela a věděla, že vypadám jak idiot, protože nemám slzy. Navíc bývá zvykem mít radost, když se s někým setkáte na letišti. Díky bohu, že soukromé lety mají vlastní malou odbavovací halu, nemusela jsem řešit zvádavé pohledy lidí v hlavním terminálu.

„Strašně jsem se bála, mami,“ mumlala Misty. A já nemohla mluvit. Krk sevřený dojetím, všechny ty emoce, které jsem v Itálii potlačovala, vybublaly na povrch a Jasper byl na ně krátký. Všichni jsme byli jako v euforickém rauši. Jsme živí. Jsme celí.

A Amerika je ode dneška teritorium, které nespadá pod Volterru.

Hezké, že?

Když přistávalo běžné letadlo s klukama na palubě, už jsem byla schopná víceméně normálního fungování. Odmítala jsem pustit Misty, takže jsme se k sobě neustále mačkaly a Dean s Willem stáli vedle nás a trpělivě snášeli naše šťastné kníkání a občasné zaječení. Vypadaly jsme jako sestry, co se dlouho neviděly.

Na televizních obrazovkách v příletové hale běželo CNN. V Itálii spadlo letadlo s humanitární pomocí pro Afriku a je velké štěstí, že nezpůsobilo výbuch unikajícího plynu v městečku Volterra. Italské úřady mají vše pod kontrolou. Prý italské úřady, pche.

O chvíli později jsme se objímaly i s Jimem a Natem.

„To je hezký, že nás tak rády vidíte!“ pochvaloval si Jim. Nat se usmíval a nechal se ode mě mačkat. Hned ráno ho dovleču do nemocnice, ať si držkuje, jak chce.

„Fuj, Minnie, co to máš za bordel všude? Podívej na to, ve vlasech, dokonce tady pod okem, ble!“ Jim mi setřel něco ze spodního víčka a nacpal mi před obličej šmouhu od popela. Z Volterry jsme ujeli tak rychle, že jsme se nestihli ani umýt nebo převléknout. Jen být doma. A taky aby Aro neměl šanci si své rozhodnutí rozmyslet.

„To je popel,“ pokrčila jsem rameny.

„Vy jste grilovali?“ vyjekl Jim. „Bez nás?!“

„Ehm,“ podrbala jsem se rozpačitě na hlavě. „Ale zítra budeme zas!“

„To bych prosil. Jste pěkně trapní, ani na nás nepočkáte,“ brblal Jim. Jeli jsme domů. A všechno bylo super.

„Co mlčíš?“ šťouchla jsem do Nata, který seděl v autě se mnou a Willem. Jim oblažoval svou přítomností Deana a Misty, zbytek už byl doma a byl připraven dělat, že se vůbec nic nedělo. Nuda.

„Nějak mě unavil ten let,“ zavrtěl hlavou Nat a položil si spánek na moje rameno. Objala jsem ho. Věděla jsem, že musí cítit, jak jsem tvrdá a studená, ale bylo mi to jedno. Teď mi bylo všechno jedno. Lehce jsem ho hladila po vlasech a dýchala jeho vůni, která mě pálila v krku. A to bylo dobře.

„Jdu se osprchovat,“ oznámila jsem hned, jak jsme zastavili u domu. Chtěla jsem to ze sebe všechno smýt. Jedna sprcha udělá tlustou čáru za tím, co se stalo. Už na to nechci myslet.

„Běž, my se zatím přivítáme,“ souhlasil Nat. Zněl utahaně. Líbla jsem ho na čelo a zmizela v domě. Zamířila jsem do ložnice, shodila ze sebe oblečení, které hned vyhodím, a vstoupila jsem do sprchy.

Doma.

Kapky vody tlumily zvuky z domu, ale když jsem se zaposlouchala, dokázala jsem slyšet každé slovo. Každý pohyb. Každý úder srdcí vlka, orla, poloupírek a lidí. Šest rytmů. Neuvěřitelně uklidňující.

Ze sprchového koutu jsem vylezla jako nová. Voňavá. Klidná. Usušila jsem se a omotala kolem sebe ručník. Chystala jsem si vyfénovat vlasy, když mě něco zarazilo.

Rytmus. Šest tlukotů.

Jeden zněl jinak.

Zahodila jsem fén a vyběhla z ložnice.

„Kde je Nat?“ křikla jsem.

Jedno srdce jeden úder vynechalo.

„Jsou za domem!“ houkla na mě vesele Esmé z kuchyně.

Druhý vynechaný úder. Z pracovny se kolem mě prořítil Carlisle s kufříkem v ruce.

Ne.

Ne. Ne!

Pět rytmů.

Ne!



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

zuzka88

35)  zuzka88 (08.02.2012 20:36)

Ne, že Nat neumře. Co takhle přeměna?

Mabel

34)  Mabel (27.12.2011 00:26)

Tak tahle kapitola byla jak na horské dráze, a to doslova! Ale doufám v Happy end.

miamam

33)  miamam (22.11.2011 17:21)

Teda to jsou vždycky palby, ty tvoje kapitoly! Chvíli se třesu strachy, pak výskám obdivem a Minniiným triumfem, pak kníkám štěstím a nakonec taková hnusná prda! Tak co je Natovi? Stihnou ho ještě zachránit? Nebo... JO! Já VIM, že jsi nahoře psala, ať nezoufáme, ale opravdu se bojím rozklinout další kapitolu. :'-( :'-( :'-( :'-( ....................

Jalle

32)  Jalle (11.05.2011 19:21)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( prečo?prečo?prečo? je osud taký krutý? prečo si ty taká krutá?

magorka

31)  magorka (23.09.2010 12:45)

mám skoro infarkt a to už jsem to jednou četla....

magorka

30)  magorka (03.06.2010 14:31)

teda Neb to byl mazec!!!! Ještě, že mám nehty od hrabání se v zahradě uškvrkaný až do masa, protože jinak by má manikůka už asi řekla jen bye bye. Teda Minnie se s těma projekcema fakticky vytáhla! Obrovitánská pochvala skvělé autorce... to byla akční scéna, že se celý slavný "hólyvůd" může jít tak akorát klouzat - pche.

Silvaren

29)  Silvaren (03.06.2010 09:54)

Úžasné, napínavé, nečekané a infarktové!!! Prostě NÁDHERA!
Sice jsi mě trochu uklidnila hláškou o happy endech, ale stejně jsem zapomínala dýchat. Ta bitva byla naprosto úžasná. River, Will, Minie, dokonce Angela(?) - všichni byli skvělí.
A co ten Nat? To jako už? Nedáš mu ještě šanci?

Linfe

28)  Linfe (02.06.2010 23:44)

mám tě ráda minnie jako obvykle jsi byla diky své autorce uzasna

Bye

27)  Bye (02.06.2010 22:29)

Mně taky vynechalo.
Už jsem to nahodila.
Ještě ne. Teď ne. Ne Nat. :'-(

Nebrasko, celou dobu jsem čekala, že to vymyslíš. Nějaký opravdický využití Myščina daru. Ale tohle předčilo všechna moje očekávání. To bylo něco tak... důležitýho!
Zapojení Rivera do akce bylo tak samozřejmý - přkládat do ohně, jasně!
A samozřejmě, Felix a Angela (už se mi po nich stýská).
Pěkně jsi se zbavila Volterry, jen co je pravda.

No, tak vyprávěj. Jak to bylo dál? Vím, že se blíží konec, ale ještě ne. Teď ne. Teď ještě sedím a poslouchám...

26)   (02.06.2010 22:29)

Skvělé, skvělé, skvělé !!!

25)   (02.06.2010 21:56)

Uf tak fajn. Na začiatku som bola zmierená s tým, že Kapitolu usekneš uprostred boja a ja si aj napriek prisľúbenému Happy Endu snáď aj vlasy vyšklbem nervozitou, ale toto bola teda MEGA!
Úplne super. Popis boja sa ti zdaril, skoro som nedýchala. Tá drzá čiernovláska nemala chybu:D Hlavne to ako zotrela Caia
Perfektné. To by bolo k tomu boju... ale toto??? Nečakal som, že budem mať nervozitu z toho, že sa niečo stane Nathanovi. Ach jooo... toho mám rada, tak ho nenechaj umrieť;):D
Hoci zrejme to bude MEGA Happy End a možno premeníš aj Jima s Natom a budú potom VŠETCI SPOLU žiť ako jedna OBROVSKÁ šťastná rodinka:D

Dokonalý dielik

AliceBrandon

24)  AliceBrandon (02.06.2010 21:23)

Tak já nevím, asi budu brečet. Ale začněme od začátku.
Přílet do Voltery a přípravy k boji. Já snad ani nedýchala, když stáli naproti sobě na té louce. A Minnie hvězda dne, šikulka jedna, orli a vlci, jo! Když River utrhl Alexejovi hlavu, chtělo se mi vítězně pozvednout ruku a zařvat: Jóóó! A pak ten zbloudilý upír, to už jsem vážně nedýchala, uf. Bylo to vážně vyčerpávající. A pak přílet domů, hodilo mě to do klidu, byla jsem šťastná, že je to za námi a čeká nás jen klidný a šťastný konec.
A ono houby!
Chceš nás trápit!
Co je s Natem?
Neumře, že ne?!
Teda Neb, to je zase nervytrhající závěr. Bojim, bojim.

Rosalie7

23)  Rosalie7 (02.06.2010 21:06)

Chci to vzít popořadě, i když mám neuvěřitelnou touhu začít u Nata!!! Ale musím to vydržet, pozitivní pocity musí převážit jedno, doufám jen tušení...

Volterra. Krása. Aro je prostě hajzl. Nic novýho, ale hezky podanýho. Byl horší než v knize. Prostě skvělá práce

Jen za ty lidi jsem ráda. Možná mu i odpustím ty řeči o zabíjení...

Klony a vzpomínky - naprosto super, doufala jsem, že Minnie bude násobit počty upíří armády, ale nakonec to bylo ještě lepší.

Jejich plán a oddanost. Další překvapivá věc. Nevím, kde bereš tyhle věci, kde nacházíš tolik inspirace. Ale jsem moc ráda, že tomu tak je

A ta moje nechápavá hlava. Až když Angela řekla to s tím albínem, došlo mi, že je to Angela. Byla skvělá. A Felix taky, zvlášť to ucho

Minnie mě, jak už jsem řekla, vážně překvapila s těmi měniči. Bylo to jistě úžasný překvapení pro obě strany.

Tanya. Musím dodávat něco víc? Bylo vážně super, jak se v zápalu boje k Minnie zachovala, že jí podpořila.

Will. Ta představa jeho návratu ke starému životu... Musela v tu chvíli trpět. Mě by zničilo na to jen pomyslet. Nesměl by ji opustit! Nikdy...

Vítězství. Nádhera. Splněný sen. Jsem moc ráda!

Návrat. Málem jsem brečela.

Nat. Brečela jsem.

Brečím.

Moc tě prosím, ať ho kousne! Nechci ho ztratit. Nedokážu si to bez něj představit.

Navíc jsem si celou dobu pouštěla ty soundtrackový písničky k eclipse. Celou dobu vycházely naprosto přesně. Asi kouzlo... Jinak si nedokážu představit, proč se střídaly depresivní a dojemné přesně v těch chvílích, kdy se hodily a podbarvily scénu. Místy jsem nedýchala.

A bez Nata dýchat nechci.

Ať dýchá on!

Joana

22)  Joana (02.06.2010 20:57)

jako bych se ho prosila, ať se pošle dvakrát

Joana

21)  Joana (02.06.2010 20:57)

Mno, happy end sice znamená, že asi neumřou všichni, to je pravda. Na druhou stranu docela dobře můžou poztrácet pár postav cestou, aby to bylo skutečnější a krutěji realistické (jak jen může příběh s upíry, vlkodlaky a orly být) Což ovšem nic nemění na faktu, že bych o Nata nerada přišla, tak s tím koukej něco udělat
Ale jinak juchů, že úspěšně vyhráli nad Rusy (ač to nebylo v hokeji, měla jsem radost);)

20)  Nicolkaa (02.06.2010 20:36)

Hledám slova..asi někam utekli..

Melani

19)  Melani (02.06.2010 20:30)

Neb, ty mě jedno zabiješ, fakt že jo!!!!! Nejdřív takový vypětí, pak radost a teď tohle! grrr* P.S. Kdy bude další?

Lipi4

18)  Lipi4 (02.06.2010 20:24)

Začátek byl opět pod strahem do té doby než to pod kontrolu totálně převzala Minie :D (ženiální holka )......pak byly už jen slzy štěstí než je vystřídal smutek jak hrom :'-(:'-(:'-(........Proč zrovna Nat co si počne chudák Jim:'-(:'-(:'-(:'-(:'-(

Dokonalé, krásné, šťastné, dechberoucí, neodolatelné..........

Lenka

17)  Lenka (02.06.2010 20:21)

Naprosto úžasné.

Alrobell

16)  Alrobell (02.06.2010 20:13)

AHoj Neb,

vypadám asi takto... rozcuchaná oči vyvalené a přilepené na obrazovce... slzy v šude a můžou za to věty na konci... myslí za ty slzy... jinak to vypleštění, kdy moje očka opustily můj tělní prostor se odehrálo už během prvních řádků této kapitoly...

Skoro jsem nedýchala a že to byla hodně dlouhá kapitola. Zadek sevřený strachem co jsi vymyslela. Čelo orosené potem, jako u státnic a žalid na vodě jak po flámu... takhle trápit čtenářky - JE ZE MĚ 100% TROSKA!

Ale kapitola a vlestně včechny tvoje kapitoly jsou naprosto genitální - vlastně geniální:D. Holka normálně ti závidím tvpoji fantazii - z tohodle by byl z fleku ten - ehmm celer, tedy besceler:D.

Tak hodně zdaru při dalším psaní
Tvoje naprosto vyřízená Al

PS: Jo a s tím Natem! Ať okamžitě slyšíme těch tlukotů šest! Jinak si tě najdu a to bude dokonalý sajgon!!! Né kecám, ale možná tě štípnu...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek