24.05.2010 [12:30], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 28×, zobrazeno 8044×

Orel

Misty nebyla splachovací. Nedokázala se prostě lusknutím prstu smířit s tím, že Dean je pryč a nevíme, kdy přijede. Vysvětlovali jsme jí, že si musí něco zařídit, a bude to trvat dlouho.

„Jak douho, mámo?“

„Asi hodně dlouho, beruško.“

„Odně douho. Nusnej Dean.“

„Dean není hnusnej, Misty. To se o nikom neříká. Dean je tvůj kamarád a teď prostě musí někde pracovat, víš? Ale jednou za tebou zase přijede.“

Možná. Doufám. Abych ho mohla roztrhat na cucky. Protože ač jsem Missie tvrdila něco jinýho, Dean pro mě prostě hnusnej byl.

Naštěstí to nebyl jediný strejda. Díky nebesům za Emmetta, který bez mrknutí oka a s potěšeným úsměvem zůstal doma. Carlisle ve škole nahlásil, že si ošklivě zlomil kyčel a do konce školního roku už se neobjeví. Takže malá měla stále parťáka na lumpačení kolem domu a Emm jí dokázal náladu zvednout dokonale. Když mi jednou špinavá a s oblečením zvláštně potrhaným vysvětlovala, že s její výškou musí na medvěda vždycky ze zálohy, měla jsem jen krůček k nervovému zhroucení. Němě jsem otvírala a zase zavírala pusu a zírala na Emmetta, který mě objal a huhlal mi do ucha, že Misty už není úplně malá holčička. Proboha. Nakonec musel Emmett volat Jasperovi, že Minnie tak nějak jako zdřevěněla a asi by bylo dobrý, kdyby přijel domů dřív. A Jasper naštěstí přijel a jeho účinek zabral a já si konečně dokázala sednout a předstírat nadšení z toho, že Misty ulovila s Emmettovou pomocí medvěda.

„Já jí ho celou dobu přidržoval, neboj,“ chlácholil mě ten velkej praštěnej dobrák. No, to se mi ulevilo.

Byla jsem si jistá, že s medvědem by Dean ještě nějakou chvíli počkal. A zase jsem byla rozzuřená, že tu není a radši si užívá s Tanyou. Prevít.

Ale s každým dalším dnem moje zlost chladla a opadala. Byl dospělý, svobodný, znal pravidla. Mohl si dělat, co chtěl. Nemohla jsem mu vyčítat, že chtěl být někde, kde nebude mít většinu dne na starosti malou holku, byť o to sám stál.

Do Vancouveru už jsem nejela. Samotná jsem si na dva lety a týden v cizím městě prostě ještě netroufala a abych zmizela i s Willem a nechala tu Misty zase o něco zmatenější, to se mi nechtělo. Zavolala jsem Johnovi a dohodla se s ním, že zbytek kurzu necháme na někdy jindy. Možná za rok, možná za dva – času dost. Zněl smutně; prý do mě vkládal velké naděje, byla jsem jeho nejtalentovanější žačkou. Sice se mu do toho na začátku údajně vůbec nechtělo, ale teď nelitoval, že se nechal přemluvit. Dokonce mi chtěl vrátit peníze, ale odmítla jsem to. Ten kurz přece chci jednou dokončit, ne?

Tím jsem ho dojala. Netušil, že peníze tak nějak nemusím řešit, a tohle mu přišlo jako velmi šlechetné gesto. Sliboval, že mě naučí i své tajné triky. A abych prý nevyšla ze cviku, dal mi kontakt na jednoho ze svých bývalých žáků. Prý vlastní firmu na digitální triky, ale začínal jako maskér. A mimo sezónu pobývá v Anchorage, protože pochází z Aljašky.

Zase jsem měla štěstí. Rovnou pod nosem jsem měla někoho, kdo umí to, co potřebuju. Byla jsem si trochu namyšleně jistá, že moc nového už mě toho naučit nemůže, protože jsem sledovala Johna při práci a spoustu věcí jsem si už dovedla odvodit a domyslet, ale stejně jsem Johna poprosila, aby o mě tomu chlapíkovi dal vědět.

O den později mi zazvonil telefon a na člověka velmi příjemný hlas mě pozdravil. Představil se jako River a dohodli jsme se, že dorazím hned večer do jeho studia kousek od centra. Misty jsem několikrát přísahala, že se určitě vrátím a až přijedu, vzbudím ji, aby věděla, že jsem doma. Znovu jsem měla vztek na Deana; nebýt jeho odchodu, nedívala by se na mě moje dcera s děsem v očích a neměla strach z toho, že taky někam zmizím. Blbec jeden.

Před studiem, které sídlilo v suterénu jednoho z obyčejných bytových domů, jsem byla trochu nervózní. Pro jistotu jsem si znovu zopakovala, jak se chovat, co všechno si hlídat a co dělat, kdybych náhodou udělala nějakou botu. A pak jsem zaklepala.

Otevřel mi absolutně dokonalý indiánský náčelník. Mladý indiánský náčelník. Musela jsem se hodně ovládat, abych na něj necivěla s pusou dokořán nebo nezačala hystericky ječet Panebože panebože, ty jsi tak nádherný! Naštěstí jsem si vzpomněla, kdo na mě čeká doma a zabralo to, protože tam byl Will, můj úžasný a smyslný a vzrušující a snový Will. Ale být nezadaná, plazím se mu po zemi u nohou a škemrám, ať se na mě aspoň podívá.

„Ahoj, ty musíš být Minnie,“ usmál se na mě a já jen mlčky přikývla. Ještě jsem se nenadechla. Trochu jsem se bála, že když ten tvor vypadá dokonale, možná bude vonět taky tak – a jak tu s ním pak asi vydržím? Pozval mě dál a já pořád ještě lehce omámeně sledovala jeho záda a dlouhé havraní vlasy. Vešla jsem dovnitř. Z tohohle kdyby se stal upír, omotá si kolem prstu celý svět. Nechápala jsem se. Třeba Jacob mi nikdy sexy nepřišel. Ale River – ještě s takovým jménem! - River byl jiná liga.

„Promiň, jsem nezdvořák,“ otočil se ke mně a podal mi ruku. „River Eagle, rád tě poznávám.“

A navíc Eagle? Myslela jsem, že Eagle Visuals je jen název firmy, ale evidentně měl tenhle chlapec prostě štěstí na to, komu se narodit.

„Minerva Blacksmithová,“ usmála jsem se a potřásla mu rukou. V hlavě se mi rozblikal alarm. Měl ji horkou. Hodně horkou. Na člověka moc horkou. Nadechla jsem se a musela se rozkašlat.

Smrděl. Odporně smrděl. Jako ptačí trus, vlhký, plesnivý, měla jsem pocit, že se začnu dávit.

„Jsi v pořádku?“ staral se a mně se v kapse rozezvonil mobil. Gestem jsem se mu omluvila a zvedla to.

„Okamžitě vysmahni, Minnie! Hned! Já tě nevidím!“ Alice zněla skoro hystericky a já věděla, že je zle. River mě pořád zvědavě a trochu nechápavě pozoroval a já schovala telefon a vyhrkla jsem:

„Nezlob se.“ Nádech, přivřít oči před tím puchem. „Musím domů, dcerce je špatně.“

„Jasně,“ přikývl horlivě. „Necháme to na jindy, to není problém.“

Jo. Necháme to na nikdy.

„Dojdu tě doprovodit k autu, abych měl jistotu, že jsi v pořádku. Nechceš odvézt? Vypadáš rozrušeně...“ Bezva. Vypadá dokonale, chová se jako gentleman, škoda, že má jednu zásadní vadu!

„To je dobrý,“ drmolila jsem. Znovu jsem se musela nadechnout a na jednu stranu jsem za to byla vděčná. Aspoň si jeho pach sakra dobře zapamatuju a budu ho umět poznat na dálku.

„Ale -“ snažil se.

„Ne, vážně!“ řekla jsem možná až moc příkře. Couvl. Copak se od něj nechám doprovodit? Odvézt? Je blázen?! Vyběhla jsem ven, zabouchla za sebou dveře s obrázkem orla a utekla do auta. Cestou domů jsem porušila hromadu předpisů a pořád jsem se dívala do zpětného zrcátka, jestli snad nejede za mnou.

V horách už na mě všichni čekali. Will mě vytáhl ven a hned mě k sobě mačkal, ostatní na mě aspoň sáhli, pohladili mě, usmáli se. Jen Jacob vypadal zvědavě.

„Jsi v pořádku? Nic ti neudělal?“ prohlížel mě Will. Zavrtěla jsem hlavou. Vzpomínala jsem si na Jakeovo vyprávění o jejich kmeni a jejich postupnému přeměňování. Nevěděl o tom, co se s ním bude dít, až dokud se mu to nestalo. Netušil, že jejich legendy jsou pravdivé. A zdálo se, že River na tom byl podobně.

„Vůbec netušil, kdo jsem. Nenapadlo ho to. Chtěl mě doprovodit k autu, měl o mě starost,“ líčila jsem jim. „Ale smrděl. A byl horký.“

„No jistě. Jestli je v Anchorage, kde jsme přes den my všichni, nastartovalo se to v něm. Je to jen otázka času, kdy se poprvé přemění,“ uvažoval Carlisle nahlas.

„Jak smrděl?“ chtěl vědět Edward. Vylíčila jsem mu ten ptačí smrad a on odběhl dovnitř. Za chvíli byl zpátky a tvářil se strnule. Nikdo se nemusel ptát nahlas, mluvit začal hned a bez vyzvání.

„Žijí tu Athabaskové, Haidové a Tlingitové. Athabaskové ani Haidové v legendách nikdy měniče neměli. Tlingitové ale mluvili o tom, že jejich předci se s orlí pomocí zbavili rudookých ďáblů, kteří se snažili vyhladit celý svět...“

Orel. Ptačí smrad. To by tak nějak odpovídalo.

Cože? Orel?!

„Chceš mi říct, že se bude měnit ve velkého orla?“ vykřikla jsem vyděšeně. Velký vlk, no budiž – běhá, skáče, je zhruba stejně rychlý a zhruba stejně silný. Ale orel?

„Bude umět létat?“ vydechla jsem nevěřícně. Edward i ostatní mlčeli, přemýšleli. Bezva. Pěkně se to všechno kazí. Nejdřív Dean a teď River. River Eagle. Vážně vtipný, indiáne!

„Ale proč se objevil první až teď?“ nechápala jsem. „Will byl přece v Anchorage skoro každý den hned od začátku, a vy jste tam pět dní v týdnu, tak proč se nezačali měnit až teď?“

„Tlingitové nesídlí tady poblíž, jsou až za Juneau, to je hodně daleko,“ uvažoval Carlisle nahlas. „Kdyby byli někdo v okolí, dávno by se projevili. Projevili by se už když v Denali žili Eleazar a ostatní.“

Došlo mi, že John mi do telefonu říkal, že River je na Aljašce jen mimo sezónu, když nepracuje v Los Angeles. Tím by se to vysvětlovalo. Nebyl tu, nebo tu nepobýval tak dlouho, aby jeho tělo mohlo zareagovat.

Teď ale evidentně reagovalo. A moje absolutní blízkost to určitě ještě podpořila.

Jsme v háji.

„My taky. Ale hlavně on,“ zamumlal Edward nepřítomně. „Co když se přemění uprostřed města?“

Zaúpěla jsem. Až si budu příště s někým domlouvat schůzku, musím se nejdřív taktně zeptat, jestli náhodou nepatří k původnímu obyvatelstvu.

„Co budeme dělat?“ povzdechla jsem si.

„Odmítám se stěhovat,“ řekla rozhodnutě Rosalie. Nesnášela stěhování a nové začátky, a tady se jí hodně líbilo. Teď si mě zlostně měřila. Jasně, zase za to můžu já.

„On zase odletí,“ řekla jsem tiše. A až pak mi došlo, jak to vyznělo. Jistěže odletí. Jde o to, jestli odletí letadlem, nebo po svých, že.

„Musíme ho odsud dostat,“ řekl Will. „Zbavit se ho. Přesvědčit ho, že buď odjede okamžitě a dobrovolně, nebo ho odsud prostě vykopeme. Je nás víc. Nejsme na jeho území, nemá proč se přeměňovat!“

„Je to jeho sebeobrana,“ zastal se Rivera Carlisle. „A on o tom nejspíš ani neví, jinak by Minnie poznal...“

„Znají jen upíry, co se živí lidskou krví,“ namítl Edward. Najednou se ozval Jacob:

„Promiň, ale smrdíte všichni stejně. Mně už to ani nepřijde, jsem s vámi moc dlouho. Ale tenkrát ve Forks jste vážně byli cítit na sto honů. Kdyby věděl, o co jde, věděl by, kdo je Minnie. A bylo by úplně jedno, jakou má barvu očí. Neví nic. Bude to alfa, promění se jako první.“

Najednou se vrátil do domu a hned byl zase zpátky, a mířil do garáže.

„Jacobe?“ vyjekla Bella. „Co přesně děláš?“

„Jedu vám zachránit krk! Nebo možná jemu,“ ozvalo se z garáže. Vycouval ven, zastavil u mě a stáhl okénko.

„Dej mi na něj číslo a řekni mi, kde ho najdu. Nějak mu to vysvětlím. Dostanu ho odsud. Možná to rozdejchá a nikdy z něj orel nebude...“

Hrozně moc jsem doufala, že se mu to podaří. Nechtěla jsem mít na krku další zkaženej lidskej život.

„Jake si nepřipadá, že by měl zkažený život,“ řekl mi tiše Edward. Přikývla jsem. Měl Nessie, byl spokojený. Ale to neznamenalo, že kluk, co má slibně rozjetou kariéru ve filmovém průmyslu a vlastní firmu, bude nadšený z toho, že se z něj stává... Orel. Že stačí trocha rozčilení a lup!, je z něj pták.

A pak se mi v hlavě mihla ještě jedna představa. Jake – Nessie. River -

No to ne! Moje dcera si domů žádný poloviční zvíře nepřitáhne! Hele, Osude, jestli ti tohle přijde vtipný, tak mně teda rozhodně ne! Já vím, že se často říká, že historie se opakuje, ale orel mi přes práh domu prostě nevleze! Ne každá poloupírka si musí najít měniče!

Čekali jsme. Snažili jsme se nebýt nervózní, abychom nevyděsili Misty, ale jakmile usnula, všichni jsme se tomu tak nějak nedokázali vyhnout. Alice byla úplně nešťastná, neviděla nic.

Jacob dorazil ve dvě v noci. Vypadal unaveně. Sesypali jsme se na něj jako vosy.

„Bude dobrej. Je dobrej. Je fakt borec. Odjede,“ uklidnil nás Jake.

„Co jsi mu řekl?“ zeptal se Carlisle. Sledovala jsem Edwarda, který soustředěně zíral na Jakea a pstupně se napětí z jeho obličeje vytrácelo. Už teď jsem věděla, že nic hrozného se nestane. Žádní rozdrásaní upíři, žádný mrtvý orel. Samou úlevou jsem si kecla na zem. Chtěla jsem jen normální klidnej život, zatraceně!

„Všechno. Je potřeba, aby to věděl. Nikdy nevíš, kdy se do jeho okolí zamotá nějakej nomád a on se začne měnit. Nevěřil mi, tak jsem ho vzal na projížďku do lesa. A vyprávěl mu o našich legendách, ve kterých našel hodně paralel s těmi jejich. Nikdy jim nevěřil, prý už jeho rodiče žili mimo rezervaci a on to bral jako pohádky. Ale geny jsou svinstvo, no.“

„Ukázal ses mu jako vlk?“ ověřovala si Bella. Jake přikývl.

„Řekl jsem mu, že některé legendy mají pravdivý základ. A že by měl jet domů, popadnout tátu náčelníka a najít jejich Starší, aby mu vysvětlili, co přesně se děje. Protože oni to snad budou vědět. A řekl jsem mu, že kdyby se začal měnit, Anchorage se má vyhnout. Protože tady lidem nebezpečí nehrozí a nemá tu koho hlídat. Vysvětlil jsem mu, jaká úmrtí má kontrolovat v novinách. A že má věřit instinktům a taky chránit zlaté oči. Koukal se na mě nejdřív jako na blázna, pak se ptal, jaký drogy beru, ale teď, když jsem ho vyložil doma, mi zmateně děkoval a hned volal svému otci, že jede pryč.“ Jacob si unaveně přejel dlaní přes obličej. „Tohle by mě fakt v životě nenapadlo. Orli? Ty vole...“

Jo. Ty vole.

Trvalo týden, než jsme se dostali do starých kolejí. River nás vážně dostal. Will se proklínal za to, že mě tam nechal jet samotnou. A za to, že mi zařídil kurz u Johna. A pak se, zcela klasicky, proklínal za úplně všechno, včetně války Severu proti Jihu. Měla jsem pěkně blbou náladu.

Zvedla mi ji naprosto nečekaně až Tanya. Kdo by byl řekl, že jeden její telefonát dokáže vykouzlit úsměv na mé tváři?

Byla jsem doma a psala. Rodina byla na velkém lovu v Kanadě, jen Will s Misty byli kdesi v lese a naháněli poslední z Emmettových laní. Zazvonil telefon. Nejdřív jsem ho chtěla nechat, je tam záznamník a mně to teď zrovna krásně šlo, ale když telefonující nedal odbýt , na záznamníku nenechal vzkaz a volal znovu, nabroušeně jsem zvedla sluchátko.

„Cullenovi, u telefonu Minnie.“

„Okamžitě mi ho dej!“ ozvalo se z druhé strany nepříjemným jedovatým hlasem. Ženským hlasem. Tanyiným hlasem. Překvapeně jsem zvedla obočí.

„Kdo volá?“ zeptala jsem se sladce.

„Ty víš moc dobře, kdo volá!“ zařvala na mě. „Nezdržuj mě a dej mi ho!“

„Hmm,“ předstírala jsem přemýšlení. „Hysterický ječák, nulová přítomnost slušného chování – to jsi ty, Tanyo?“

„Jdi se bodnout, ty mrcho,“ syčela na mě. „Okamžitě mi dej Deana k telefonu!“

Zarazila jsem se. Čekala jsem, že bude chtít Carlisla, Edwarda, možná snad Willa, ale tohle? Hledá u nás Deana? Dean byl přece s ní ne?

A pak to všechno zapadlo do sebe a mně se na tváři objevil široký a škodolibý úsměv.

„Ale Dean teď bydlí s vámi,“ řekla jsem tónem dospělého, který vysvětluje něco dítěti. „Zůstal u vás, pamatuješ? Běž se podívat po domě, někde ho určitě najdeš.“

„Krávo!“ štěkla do telefonu a pak jsem slyšela, že se hádá o sluchátko s Kate. Náhle vykřikla bolestí a na pozadí huboval Eleazar Kate, že nemá svou schopnost používat na sestru. Teď už jsem se smála nahlas.

„Minnie?“

„Ahoj, Kate. Tebe slyším ráda,“ ujistila jsem ji.

„To mi spadl kámen ze srdce. Omlouvám se za Tanyu, je toho teď na ni trochu moc. Takže Dean u vás není?“

„Ne, ještě před dvěma minutami jsem si byla jistá, že je s vámi,“ přiznala jsem.

„Byl, ještě včera večer. Ale pak prohlásil, že se jede podívat po světě, a zmizel. Vzal si jen brašny s foťákem a těma věcma okolo a byl pryč,“ vysvětlovala Kate. „Nechal tu všechno oblečení, co mu Tanya nakoupila, jí řekl, že děkuje a ať se má hezky. Tak je trochu... Rozladěná.“

Já byla naladěna skvěle. Dean s ní už není. Děkuju. Hodnej kluk. Omlouvám se ti.

Ale nebyl ani tady. Na jeho čísle se pořád hlásila hlasová schránka. Smsky mu byly za nějakou dobu doručeny, ale než jsme stihli vytočit jeho číslo, už zase telefon vypnul. Chtěl být sám.

„On se vrátí,“ sliboval Edward.

„Jak to můžeš vědět?“ mračila jsem se.

„Ta Alicina vize – on a Will v kovárně. V kovárně ještě nikdy nebyl, víš?“ usmál se na mě. Přikývla jsem. Sice jsem pořád neměla tušení, kde je a co tam dělá, ale byl v pořádku a jednou přijde.

A pak ho roztrhám jako hada. Teda, myslím.

„Dobrá zpráva!“ nakoukl do obýváku Jacob. „Psal mi River, je zpátky v L.A., nikdy se nepřeměnil a tělesná teplota mu klesla pod sedmatřicet. Starší jeho kmene s ním o všem mluvili a on se rozhodl, že radši zůstane pořád v Kalifornii. Nechce být jinej.“

Další skvělá zpráva. Nezkazila jsem Riverovi život.

Misty nebude mít doma orla, hurá!

Misty byl rok. Fyzicky. Reálně ale vypadala na čtyři, možná na pět. Carlisle sliboval, že brzo se začně její růst zpomalovat a za dva nebo tři roky už budeme moct klukům tvrdit, že je opravdu naše, byť ne biologická, dcera.

Bez Deana to zvládala. Pořád se na něj ptala, ale už jen jednou za pár dnů. A ta ztráta jejího nejlepšího kamaráda měla za následek jednu věc, která nás všechny překvapila. Missie se naučila základy ovládání své schopnosti. Pochopila, že nemusí všechno posílat do hlav, že stačí mluvit. Její myšlenky se nám v hlavách ukazovaly jen když byla rozrušená, nebo když se vážně hodně snažila nás k něčemu přemluvit. Byla jsem na ni pyšná. Najednou mi bylo zase o trochu líp. Všechno jsem to psala Deanovi a všechny ty zprávy byly doručeny, ale zpátky se neozval. Will navrhoval, že bych mu možná měla dát pokoj, ale já tak nějak chtěla, aby byl s námi pořád v kontaktu. Aby věděl, že jsme v pořádku. Jedna smska denně ho nemohla nějak znechutit, ne?

Alice uspořádala velkou oslavu. Hromada jídla, velký dort, balónky, konfety, všechno bylo super. Misty byla v sedmém nebi a všechny nás olíbávala.

Pak zazvonil zvonek. Podívala jsem se na Alici, ale ta krčila rameny.

Edward otevřel, a ta vteřina, než jsem uviděla, kdo stojí za dveřmi, mi přišla nekonečně dlouhá. Prosím, prosím, prosím, ať je to on, ať je to on, dala bych cokoliv, jen aby to byl on!

A v hlavě mi svítilo DEAN DEAN DEAN DEAN.

Byl to kurýr.

Zklamání bylo téměř hmatatelné. Pak ale Edward převzal velikou obálku, určenou Misty. Neobratně ji rozbalila a vyndala několik velkoformátových fotek.

Krajina.

Koruny stromů, focené zespodu.

Les v mlze.

Mraveniště.

Malý vodopád, zpěněná voda.

Bříško jeho prstu na objektivu.

Všechno nejlepší, Missie. D.

Chvíli ty fotky se skloněnou hlavou sledovala a pak beze slova zmizela v pokoji. Chtěla jsem jít za ní a utěšovat ji, ale Edward mě s úsměvem zarazil. Najednou byla Misty zpátky a v ruce svírala oranžový foťák, na který od Denova odchodu nesáhla. Široce se usmívala a pak přimáčkla svůj prstík na objektiv a udělala fotku. A pak vyfotila mě. A Willa. Nás oba. Všechny.

A od té doby fotila pořád.

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

8)  Karolka (24.05.2010 13:37)

Hůůů. Tak... Od začátku. To byla atmosféra. Smutek, napětí, ale i rodinná soudržnost a láska Cullenových. Konečně příležitost ukázat Jaka jako dospěláka, takhle ho miluju. A tebe miluju, že jsi nedopustila, aby byl Dean povrchní. Nápad s Eaglem geniální. A na konci jsem se rozbrečela. Díky, Minnie, vlastně - Nebrasko.

6)  Bye (24.05.2010 13:20)

Počkat, počkat!
Já to jen tak prolítla, dám ještě jedno čtení...
ALE!
To si jako ještě nikdo nevšiml, že se tu objevil mladej krásnej indiánskej (!) chlap?????????
Kterej sice může upírům smrdět, ale poloupírkám...

(Neb, a poperou se o ni???? )

5)  Linfe (24.05.2010 13:02)

Wow. Tanye to přeju i když chudák holka když je tak blbá a neuvědomí si, že si z ní dělají všichni jenom matraci. Nádherná kapitolka a skvělý nápad s Orlem.

4)  Hanetka (24.05.2010 13:00)

Jejda, sotva dopíšu jeden komentář, hned abych šla na další. Nebrasko, že tebe navšívil Múzák, viď? Paráda, paráda a paráda!
Jen tak dál a dále,
piš rychle a směle,
všichni čteme rádi
kapitoly skvělé.

3)  Silvaren (24.05.2010 12:58)

Kam ty na to chodíš? Orlové? super nápad
Jsem napnutá jak struna, kdy se Dean objeví. Už aby to bylo!
Parádní kapitolka!

2)  Iwka (24.05.2010 12:40)

Ach, ten Dean... A Missie, ten konec, no to bylo drama... Ať už se Dean uráčí přijet.
A Tanya - Dobře jí tak!

1)  Ree (24.05.2010 12:18)

Ha, Tanya je mrcha... ale to byla vždycky Nedivím se, že od ní zdrhnul Hlavně aby se brzo vrátil Missie si ho zaslouží

«   1 2