Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Ne!

„Drtíš mi ruku, lásko,“ hekl Will. Uvědomila jsem si, že jeho dlaň svírám opravdu hodně pevně, a stisk jsem povolila. Ale dál jsem se ho držela jako klíště. Ve skutečnosti měl držet on mě – hustila jsem to do něj celou cestu po lesní cestě až sem, k úpatí hor. A když jsme vystoupili z jeepu, ledabyle ke mně natáhl ruku a vzal tu mou, spíš asi jen pro formu. Tvrdil, že nikomu neublížím a je to zbytečné, ale já si tak jistá nebyla.

Od příjezdu sem jsem nedýchala. Bála jsem se nadechnout. Přestože mi vysvětlili, že vůně lidské krve bude neuvěřitelně lákavá a nejspíš mi i na chvíli zastře vnímání okolí, něvěděla jsem, co přesně čekat. A nevěděla jsem, jak zareaguju.

Vážně byste mě měli držet všichni.

„Ale no tak. Už nejsi úplně novorozená, dokážeš se ovládat. Stihnu si všimnout včas, že se něco stalo a ty se možná neudržíš,“ uklidňoval mě Edward.

„A já tě pak zalehnu!“ zamnul si natěšeně ruce Emmett. Měl radost, že se naše síly konečně vyrovnaly a už nejsem neporazitelná.

Řekni mu, že jen co se dostanu domů, utrhnu mu pana Buřtíka!

„To odmítám vyslovit nahlas!“ zamračil se.

A já si odmítala vyplýtvat vzduch v plicích na rytí do Emmetta. Protože pak bych se musela znovu nadechnout a teď už jsem si byla jistá, že jsme blízko. Kluci zpomalili a Will mě konečně pořádně držel. Po několika desítkách metrů jsme zastavili. Napětí ve vzduchu bylo tak jasné, že mi z toho běhal mráz po zádech. Proč jsme s sebou nevzali i Jaspera, kruci? Emmett si stoupl přede mě, tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy se neculil nebo alespoň nevypadal, že má něco za lubem. A to, že si uvědomuje vážnost situace a chce mi pomoct, mi udělalo radost.

„Tak,“ pronesl slavnostně Will. „Jsou cítit dva lidé. Slabě, jsou daleko. Ale natolik silně, abys viděla, co to s tebou udělá. Můžeš.“

Zavřela jsem oči, abych se mohla lépe soustředit. K tomu prvnímu nádechu jsem se stále nedokázala donutit. Je brzo, lepší bude, když ještě pár měsíců počkáme!

„S Misty jsi byla hned po přeměně,“ nadhodil Edward.

To je něco jiného, víš moc dobře, že voní jinak.

„Ale pořád v sobě má část vůně člověka. Podle mě sis dávno přivykla a teď tě to ani nerozhodí,“ nedal se. Will se přidal:

„Minnie, neboj se toho. Kdybych si tebou nebyl jistý, nikdy bych nenavrhoval, abychom sem jeli. Navíc, pokud to zvládneš – a já vím, že to zvládneš levou zadní - mám pro tebe překvapení.“

Zamračila jsem se na něj. Zkouší to na mě přes odměny? Jako na malé dítě? Funguje to! Sakra...

„Tak jo,“ hlesla jsem a vypotřebovala si tím většinu vzduchu. A pak jsem se pomalu, opatrně a jen mělce nadechla.

Bum!

Bylo to tam. Dvě vůně, které mi okamžitě spustily jed. Jedna trochu nahořklá, se zemitým podtónem, ale i tak hodně lákavá, druhá pak naprosto dokonalá. Nadechla jsem se znovu, zhluboka, a aniž bych si to uvědomovala, ohrnula jsem horní ret a začlala jsem potichu vrčet. Ta vůně byla neuvěřitelně příjemná, tak úžasná, tak svádivá! Komu asi patří? Kdo může takhle krásně vonět? Pořád dokola jsem do sebe nabírala vzduch a zase ho vypouštěla a ty vůně se mi vtiskávaly do paměti. Takhle voní lidi. Tohle musím umět ignorovat. Plná pusa jedu mi to moc neusnadňovala, ale věděla jsem, že časem se to poddá. Pořád jsem pevně držela Willa, ale spíš už jen proto, aby se mi z toho neuvěřitelného pachu nezamotala hlava a já si nekecla na zadek. Ach bože, to je taková vůně!

„Ten, co nevoní tak příjemně, je nemocný. Nejspíš hodně, proto ta hořká pachuť. Ten druhý bude mladý a zdravý, takže voní moc dobře,“ vyprávěl mi tiše Will a jeho hlas mě ještě o něco víc připoutal sem, k němu, do reality. „Ta druhá vůně je hodně podobná tvé, když jsi byla ještě člověk. V podstatě je to taková univerzální lidská vůně, takhle voní drtivá většina. Liší se až v těch koncových podtónech. Zkus zjistit, co ti zůstane na jazyku po téhle?“

Nejdřív jsem chtěla prostestovat; vážně po mně chce, abych si tu s tou lákavou vůní hrála a rozebrala ji na součástky? Ale došlo mi, že je to dobrý nápad, ostatně jako vždycky. Učil mě vnímat jednotlivé složky, abych mohla vnímat jednotlivé lidi. Abych si k nim mohla vytvořit vztah. To, čím si on musel projít sám během mnoha desítek let, mi teď nabízel hned na začátku. Nevnímat lidi jako potravu, ale jako lidi. Jedna z těch dvou krví, vlastně jeden z těch dvou mužů je nemocný, těžce. Ten mladší je tu s ním, možná mu pomáhá. Voní úplně jinak, nebudou příbuzní. A ta krev mladšího mi na jazyku nechá... Čerstvě posečenou trávu?

Musela jsem se usmát. Nikdy by mě nenapadlo, že budu o někom říkat, že voní jako pokosená louka. Ale je to tak.

„Tráva. Jaro,“ řekla jsem. A vysloužila si polibek. Pak vyprostil svou ruku z mého sevření. Stála jsem tam a jedním skokem jsem mohla obejít Emmetta a rozběhenout se za těmi muži, ale neudělala jsem to. Nebylo proč.

Lidé se prostě nejedí. Sama to říkám Misty denně.

„Vidíš, myško,“ pohladil mě Edward po zádech, „všichni jsme to věděli. Strachovala ses úplně zbytečně.“

„To je celý? Nebude lovit? Nemůžu ji sejmout?“ kvílel Emmett. S radostí jsem na něj vyplázla jazyk. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou velkého zlého cizího vlka, který by mu dýchl za krk (přestože moje projekce ještě nedokázaly vonět nebo dýchat za krk, jen mluvit a hýbat se), nakonec jsem se rozhodla být velkorysá a neděsit ho.

„A teď chci dárek!“ namáčkla jsem se na Willa. Zatvářil se nechápavě.

„Dárek? O žádném dárku nebyla řeč,“ vrtěl hlavou. Nadechla jsem se, abych mu oponovala, ale pokračoval:

„Mluvil jsem o překvapení. A to není úplně hmotné, teda ne teď. Nejdřív se musíme vrátit domů.“

K autu jsme šli ruku v ruce, ale ne proto, že jsem potřebovala, aby mě držel. Jen proto, že mi to přišlo přirozené. A celou cestu jsem dumala nad tím, co mohl vymyslet. Mohlo to být prakticky cokoliv, upíři jsou přece známi okázalými gesty a dary.



„Co když bude brečet? Bude se jí stýskat! Mně se bude stýskat! Už teď se mi stýská! Tohle je vážně pitomej nápad, musíme to hned otočit!“ hysterčila jsem v autě o týden později. Willovo překvapení spočívalo v tom, že vyrazíme na prodloužený víkend domů, teda vlastně ne domů, ale do bývalého domů. Za Natem a Jimem.

Měla jsem radost. Obrovskou. Asi tak půl vteřiny jsem ječela jako puberťačka, jenže pak mi došlo, že pojedeme jen my dva, Missie s sebou vzít nemůžeme. Těžko bych vysvětlovala, že naše dcera vypadá jako dvouleté dítě, přestože jí je jen něco přes půl roku. Nestihla bych ani normální těhotenství! Už takhle budu mít co dělat se svou novou vizáží. Sehnat podivně vyblitě hnědé čočky byl fakt horor a neznat Alici, nikdy by se to nepodařilo.

A tak, místo abych si užívala těšení se na kluky, nebo obavy z toho, jestli je nezakousnu a jak se zvládnu pohybovat v úplné blízkosti hromady lidí, řešila jsem, jestli náhodou naše dcera nehyne steskem. Už po čtyřiceti mílích jsem volala.

„Zapomněla sis něco?“ zeptal se Edward vesele a měla jsem pocit, že mi umí číst myšlenky i po telefonu. Zněl tak, věděl, proč volám. Asi jsem fakt průhledná.

„Je v pořádku?“ zakvílela jsem. Will si povzdychl.

„Naprosto. Vozí se na Jakeovi. Ten tě proklínal, ale teď má jedno ucho nahoře a vyplazenej jazyk, navíc si v mysli spokojeně pobrukuje, takže ho to moc baví. Myško, ona je na nás všechny zvyklá. Vysvětlili jste jí, kam jedete a že přijedete, a ona to pochopila. Bude se mít dobře. Užívej si klidu od jejího vnucování myšlenek a soustřeď se hlavně na sebe, ano?“

Jinak řečeno, pokus se nikoho nesežrat. Je mi to jasný.

„Fajn,“ kuňkla jsem do telefonu a položila to. Will si hrozně nenápadně odkašlal a významně pronesl:

„Když ti to vysvětlil tatínek, už to vezmeš?“

Zavřela jsem oči. Žárlil na Edwarda. Vadilo mu, že jeho nakonec vždycky poslechnu, zatímco Will mě občas o některých věcech musel přesvědčovat několikrát a stejně jsem si nebyla jistá. Na jednu stranu mě to štvalo. To on zařídil, aby mezi Edwardem a mnou vznikl takovýhle vztah. Na druhou stranu mě to mrzelo. Will byl moje všechno, udělal by pro mě všechno. A možná právě to byl nakonec ten důvod, proč jsem v některých situacích dala na slova Edwarda, ne jeho. Protože Will by mi teoreticky mohl říct nepravdu, jen abych byla spokojená.

„Promiň,“ pohladila jsem ho po tváři. „Jen... Je to poprvé, co jsme od ní pryč déle než na pár hodin. A budeme daleko. Kdyby se něco stalo, nedostaneme se k ní během několika minut.“

Will natočil hlavu a líbnul mě do dlaně. Zase jsem měla pocit, že jsem nevděčná a nezasloužím si ho.

A o pár set mil později, když jsme čekali na křižovatce nedaleko vjezdu do bývalé skladištní oblasti, kde stála kovárna, jsem to mumlala nahlas. Přitom se mi ramena otřásala vzlyky a já poprvé ochutnala, jaký je pláč bez slz. A on mě tiše přesvědčoval, že se vůbec nic neděje a i to, že jsem zvládla dojet až sem, je skvělý výkon a jsem jeho odvážná holka.

Prostě jsem to nedokázala. Bála jsem se, že jim ublížím, že se neudržím, on mě neudrží, a já jednoho z nich kousnu. Nebo mě udrží, ovšem stejně jim bude jasné, že se se mnou něco stalo. Bude jim to jasné hned, jak mě obejmou. Byli jsme tu moc brzo. A já jsem si vážně moc cenila toho, že mi tak věří a že mi chtěl udělat radost, ale nemohla jsem tam přijít a tvářit se, že se nic nezměnilo. Ještě ne.

A jako vždy, když se to nejmíň hodilo, zazvonil telefon.

„Ahoj, Alice,“ řekl Will klidně. Místo Alicina zvonečkovského hlasu jsem uslyšela Edwarda. Mluvil potichu a rychle, takže i kdybych napínala uši, nerozuměla bych mu. Nesnažila jsem se o to, měla jsem co dělat sama se sebou. Upírka tragédka. Hysterka, co se bojí vlézt mezi lidi. Co se nedokáže odhodlat k tomu, aby viděla své nejmilejší lidi. Ale jsem si jistá, že jsem udělala správnou věc. Sobecky jsem kluky chtěla mít u sebe, ale tou racionální částí mozku jsem věděla, že nejsem připravená. Will i Cullenovi byli přesvědčení o opaku, ale oni nebyli v mé kůži, nebyli v mé hlavě. Nebyla jsem Carlisle, abych měla chuť zabít sama sebe, než abych vztáhla ruku na člověka. Nebyla jsem Bella, která prostě nikdy neměla potřebu lovit lidi. Nebyla jsem Will, který se rozhodl přestat a prostě už to nikdy neudělal.

Byla jsem malá, slabá, vystrašená myš. Bála jsem se sama sebe.

Ještě, že tu není Jasper. Zbláznil by se ze mě. Byla jsem tak nejistá, zmatená, vyděšená a hysterická, že by nejspíš dostal psotník. A Edwardovi by se rozskočila hlava, pokud by se snažil stíhat moje myšlenky.

Měla jsem pocit, že dneškem se mi tak nějak pokazil život. Že se nějaká vyšší moc rozhodla mi to pěkně osolit. Doteď bylo všechno dokonalé, jednou přece musel přijít nějaký zádrhel. Naštěstí to bylo jen mé srabáctví. S tím dokážu žít.

„Minnie?“ oslovil mě Will a já se pokusila přestat hýkat a bublat, abych se na něj mohla soustředit. „Uděláme si víkend spolu, sami, ano? Edward nám hledá ubytování někde na samotě. Odpočineme si od všech a budeme si užívat sami sebe, chceš?“

Jistěže jsem chtěla. Po ničem jiném jsem neprahla. Já, on, postel, vana... Tak zboříme nějakou chatu, no a co. Důležité je, že mě Will dokáže dát zase dohromady.

O chvíli později volal Edward znovu, tentokrát už mluvil normálně. Slyšela jsem, že našel skvěle umístěnou zděnou chatku v místě, které mě prý určitě pobaví. A měl pravdu, Národní park Jasper, o kterém jsem doteď neměla ani tušení, protože Kanada mi nikdy moc neučarovala, mě připravil o poslední záchvěvy vzlyků. A tak jsme vyrazili do Brtiské Kolumbie a já celou cestu měla pootevřené okénko, abych si zvykla na silnou koncentraci lidské vůně. V Calgary jsme dokonce zastavili na prakovišti narvaného nákupního centra, ale ani tam jsem neměla chuť po nikom skočit.

Nad ránem, když už jsem to zase byla já a nemohla jsem se nabažit Willových doteků a polibků, mi přiznal, že Edward po něm chtěl, aby mi vnukl, že nikdy neublížím žádnému člověku. Proto ten tichý neszrozumitelný hovor.

„To je ale skvělý nápad!“ přikyvovala jsem. Will se zamračil:

„Není. Nikdy jsem nebyl v tvé hlavě a nehodlám to měnit. Je mi to proti srsti. A už vůbec tě nebudu do něčeho tlačit!“

„Ale no tak,“ nechápala jsem jeho cavyky. „U Edwarda jsi byl dohromady určitě několik let! A já jsem tvoje žena!“

„Právě proto, že jsi moje žena,“ bručel Will. „Navíc, s Edwardem to bylo něco jiného, jeho jsem využil a pak jsem se mu za to omluvil. A on mi dovolil být v něm dál, když budu potřebovat.“

„Jo, špehoval jsi mě přes něj,“ uchechtla jsem se. Hned jsem zvážněla: „Já ti to taky povoluju. Prosím tě o to. Vlez mi do hlavy a vnukni mi, že budu lidi jen chránit a nikdy je nekousnu. Prosím.“

Will mě zamyšleně pozoroval a přitom mi projížděl prsty vlasy. V očekávání jsem zvedla obočí. No tak, udělej to. Prosím prosím! Jakmile lehce nakrčil čelo, věděla jsem, že do toho nepůjde.

„Lásko, zvládneš to i beze mě. Vážně nechci... Slíbil jsem si to. Nevlezu ti do hlavy. Promiň.“

Zafuněla jsem. Jistě, on je prostě dokonalý a když považuje svou schopnost za parazitickou, nebude parazitovat na vlastní ženě, že. Ale zrovna teď by ze svých zásad mohl ustoupit, sakra! Hned bych se cítila líp, kdybych věděla, že mě zadrží ne jen fyzicky, ale hlavně psychicky.

„Ani když se tě pokusím uplatit?“ nahodila jsem smyslný výraz a přitulila se k němu blíž, abych dosáhla zuby na jeho ušní lalůček. Sykl a zhrublým hlasem mi zavrčel do ucha:

„Můžeš to zkoušet, jak dlouho chceš...“

„Berane,“ zakručela jsem. „Sobče!“ zkusila jsem to po zlém. Sledoval mě tmavýma očima, olemovanýma vějířky vrásek od toho, jak se usmíval. Věděl, že to nemyslím vážně, a já věděla, že on to se mnou myslí dobře. A že kdyby viděl, že se neovládám a nedokážu se přiblížit k lidem, udělal by to bez zaváhání. Jenže on neměl důvod mi nedůvěřovat.

„To jen ta tvoje hlava zmatená,“ šeptal mi do ucha. „Prostě to přestaň řešit...“

Přestala jsem. Vždycky věděl, jak rozptýlit mou pozornost.



K večeru jsme se vydali na lov. Will předtím probehl okolí, aby se ujistil, že nikde není ani stopa po člověku, a vrátil se pro mě. Neměla jsem žízeň, ale už ze zvyku jsme vyráželi prakticky denně, aby nám nikdy neklesla hladina krve v těle, jak se smíchem vždycky vysvětloval Will ostatním. V horách bylo cítit plno pum, těšila jsem se.

„Nechal jsem v chatě mobil,“ zastavil se pár set metrů od ní. „Musím se vrátit, kdyby nás zase Alice chtěla otravovat.“

„Vyprdni se na to,“ lákala jsem ho. „Za chvilku jsme zpátky, dlužíš mi umytí zad, pamatuješ?“

Na chvilku zaváhal, ale pak se zakřenil:

„Vyhrožovala by nákupama. Nesmíme jí dát sebemenší záminku k posilování její úchylky.“

„Tak dobře,“ rezignovala jsem a vítr ke mně přinesl pach pumy, která byla nedaleko. I Willovi se zachvelo chřípí a mrkl na mě:

„Nech si chutnat. Za chvilku tě dohoním.“

A odběhl zpátky k chatě, zatímco já se zhluboka nadechla a předala jsem vládu nad svým tělem instinktům. Pumo, pumičko, hned jsem u tebe! Rozběhla jsem se a užívala jsem si ten pocit, kdy všechno kolem ustoupí do pozadí a já mám tunelové vidění upřené jen tím směrem, kterým mě vede můj nos. Milovala jsem to. A milovala jsem ten pocit, kdy zvíře, které by mě ještě před rokem přizabilo jedním máchnutím packy, ví, že jsem jeho konec. A přesto se zkusí poprat. A všechen ten adrenalin v jeho krvi ji pak dělá ještě chutnější.

Už jsem ji viděla. Ona mě ještě ne, byla přikrčená u země a soustředěně sledovala mladého jelínka kousek před ní. Ještě o trochu jsem zrychlila; když se zadaří, můžu si dát jelena jako dezert. I když, spíš bych si jen zkazila chuť, tak jen tu-

A pak jsem ucítila něco, co se nedalo popsat. Ucítila jsem Ráj. Vůni tak neuvěřitelnou, že mě donutila naprosto plynule změnit směr na západ a ještě zrychlit. Bylo to jako extáze, nemyslela jsem, jen jsem se zalykala tou slastí. Jen na vteřinu se mi vybavila stará lidská vzpomínka: nádherný, dokonalý rare pepper steak na talíři. Když ho nakrojíte, všechna ta lahodná šťáva vyteče na talíř. Takhle voněl ten člověk. Zavrčela jsem, ne výhružně, spíš nedočkavě. Blížila jsem se rychle, a v jeho vůni se se zkracující se vzdáleností začal objevovat nepříjemný podtón, asi jako když pocákáte steak balzamikem. Ble. Ale ani tak mě to nedonutilo zpomalit. Soustředila jsem se jen na lov.

Slyšela jsem jeho srdce, bilo namáhavě a neznělo zdravě. Nevadí. Uslyšela jsem jeho dech. Sípal a chrčel. Nevadí. Voněl, tak moc voněl!

Uviděla jsem ho.

Skočila jsem.

Ani se nestihl zatvářit překvapeně.

Moje zuby projely hladkou kůží na krku snadněji, než jakoukoliv srstí a kůží zvířete. A ústa mi zaplnila ta nejdokonalejší tekutina, nejlepší chuť na světě. Nic se tomu nemohlo vyrovnat. Hltala jsem a nevnímala, že se do mě pokouší tlouct pěstmi. Ten pocit byl silnější než všechna slast, kterou jsem cítila doteď.

A pak jsem si uvědomila, že nikdy nesmím ublížit člověku.

Nikdy. Žádnému. Lidi se nepijou, Minnie! Nedělej to, lásko!

Probrala jsem se jako mávnutím proutku. Vyděšeně jsem pustila jeho tělo a odskočila od něj. Hlavu mi zaplavila čirá hrůza a zoufalství – jak to mám vrátit zpátky, jak to mám udělat? Co mám dělat? Proč se to stalo? Proč jsem to udělala?!

Zachrčel a otočil ke mně hlavu. Teprve teď jsem si uvědomila, že je to muž, ne moc starý, jen o něco starší, než já. Vypadal hrozně. Musel vypadat hrozně už před tím, než jsem z něj vysála možná polovinu krve. Proto ta divná pachuť, je nemocný.

„Cos to...“ vydal ze sebe a pak se roztřásl. Zorničky se mu rozšířily a srdce, už teď bijící vší tou hrůzou hrozně rychle, ještě přidalo. Z rány na krku mu přestala téct krev a on začal křičet.

Chtěla jsem taky křičet. Co jsem to provedla?!

„Minnie!“ ozval se v lese kdesi za mnou Will. Běžel po mé stopě. Nedokázala jsem mu odpovědět. Dívala jsem se, jak ten muž zarývá prsty do hlíny, škube nohama a tvář má zkřivenou do grimasy neuvěřitlné hrůzy a bolesti. Plameny. Oheň. Pamatovala jsem si to moc dobře.

„Minnie, ne!“

Objevil se mezi stromy a když se zarazil na místě, vyrobil nohama hlubokou brázdu do země. Tiše zaúpěl. Nedokázala jsem od toho chudáka odtrhnout oči. Will došel ke mně a přitáhl si mě do náruče.

„Promiň, promiň, lásko,“ mumlal a objímal mě tak pevně, až mě to bolelo. Muž na zemi se z posledních sil snažil odplazit pryč, ale už měl jedem zasažené celé tělo, takže kolem sebe jen šmátral a ochraptěle řval.

V kapse začal Willovi zvonit mobil. Nevzal ho.

„Říkala mi, že tě nestihnu doběhnout,“ šeptal zdrceně. „Chtěl jsem... Měl jsem tě poslechnout. Udělal jsem to pozdě. Nechtěl jsem, aby sis vyčítala, žes ho zabila, ale nenapadlo mě, že už... A už vůbec ne, že dokážeš přestat. Promiň.“

„Já...“ začala jsem, ale nevěděla jsem, co říct. Já ti to říkala? Já se nedovedla ovládat? Já už vím, jak to vypadá, když krev zpívá? Já jsem vyrobila upíra? Já jsem to posrala?

Fajn. Ten pocit, že se to kazí, byl správný. Kéž by tak zůstalo jen u mého srabáctví...

Telefon začal zvonit znovu. Tentokrát už ho vzal.

„Jedeme za vámi,“ řekl Edward. „Minnie, mrzí mě to. Neměl jsem vás tam posílat.“

„Neměl jsem ti něvěřit. Měl jsem tě poslechnout,“ opakoval se Will.

Jasně. Takže já za to vlastně ani nemůžu. Podle nich to je jejich vina, ne má.

Patetičtí upíři!

 

 


 

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Hanetka

6)  Hanetka (16.05.2010 21:59)

Komu ho strčej? Už vím! Tanya! Tanya se konečně dočká chlapa! Teda upíra! Nebrasko, zase nemůžu nic jiného než plácat! A ještě jií bude vděčný, protože měl určitě rakovinu bo tak něco.

5)   (16.05.2010 21:44)

Moc pěkný díl !

Karolka

4)  Karolka (16.05.2010 21:35)

No, miláčku... a to je konečná. Co bych tak napsala... Být o pár let starší, možná by to moje pumpa odnesla. Takhle jsem se jen (opět) znemožnila před manželem. Ptal se proč tak funím a moje odpověď ho asi příliš neuspokojila. No tě prsky! Ale jo, Minnie je prostě reálnější než realita. Bella je jen fikce, ta vedle nešlápne. Minnie je skutečná. Byl to nářez přímo hardrockovej!

Bosorka

3)  Bosorka (16.05.2010 21:34)

Ha a máme tu volného upíra.....mohl by být prosím pro mě?!

Ree

2)  Ree (16.05.2010 21:32)

Chudák Minn :( Ale to bude zase dobré... Snad! Musí! Neb, čteš to, jo?! Musí!!!

Ajjinka

1)  Ajjinka (16.05.2010 21:28)

Tý brďo! Minnie snědla chlapa! Tak to je nečekaný. No a... co s nim teď budou dělat? :D

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek