Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Zbraň hromadného ničení

„Za maminku.“ Rosalie skoro zpívala, když to říkala. Misty se na ni zašklebila a jedním přesně mířeným máchnutím jí vyrazila lžičku s kaší z ruky. Ohodila tu krásnou malbu na hedvábí, kterou si Esmé nechala vyrobit při návštěvě Číny u nějakého světově známého umělce.

„Ach,“ přikryla si Esmé rukou ústa a přísahala bych, že zbledla. Will uznale pokýval hlavou a snažil se nesmát, zato Edward vyprskl nahlas. Misty si zatleskala.

„Co říkala?“ zeptala jsem se automaticky. Edward se stal překladačem z dětského myšlení do lidské řeči, a přestože to určitě nebylo tak pohodlné, jako když Nessie ukazovala všechno dotekem ruky, dalo se tak fungovat rozhodně líp, než s normálním novorozencem v normální rodině.

„Hovínko. A pak Ham a Hrneček,“ informoval nás Edward. Tentokrát jsme se začali smát hromadně, jen Esmé se skelným pohledem pozorovala své hedvábí a vzdychala.

„Říkal jsem, že to dítě nemáte trápit kaší a podobnejma srač -“

„Emmette!“ vyjekla jsem a strejda Emm se vyděšeně zarazil v půlce slova. Pak se ale narovnal a řekl:

„No co! Ona to říkat může a já ne?“

„Za tatínka, Misty, honem!“ zkusila to Rose znovu a Esmé křikla:

„Zadrž!“ A už zničený obraz opatrně sundala ze zdi a šla ho někam schovat. Když míjela nejmladší členku rodiny, líbla ji na hlavu a šeptem ji ujišťovala, že se nic neděje. O pár vteřin později se na stěně, přesně v místě, kde viselo hedvábí, objevil zajímavý vzor. Zatímco naše dcera spokojeně zavřískla, napadlo mě, že kdybychom kolem toho pověsili prázdný rám, můžeme to vydávat za dílo nového talentu mezi moderními umělci.

Misty byla typické poloupíře. Prý. Byla první takhle malé poloupíře, které jsem poznala. Vlastně byla první takhle malé dítě, které jsem poznala takhle zblízka.

A okamžitě si mě omotala kolem prstu. Jako všechny. Určitě měla poloupířata tu neuvěřitelnou sladkost a roztomilost vrozenou, jako ochranu před ostatními upíry. Jako když lvíčata díky svým flekům snadněji splývají s okolím. Nedovedla jsem si představit jakéhokoliv upíra, který by přišel a nemiloval Misty. Stačil jeden pohled do těch jejích oči a z nás byla banda pitomců se širokými úsměvy. Takže nad námi vyhrávala na plné čáře ve všem, co si umanula.

Lidské jídlo? Ble. Ještě tak masíčko, občas nějaká zeleninka, ale jen v hodně mikroskopických porcích. Kaše? Hovínko. Misty si s diskrétností hlavu nelámala a vyjadřovala se jako dlaždič. Jasně, já vím, slovník měla zatím hodně omezený, přestože nám rozuměla mnohonásobně víc, než se nám hodilo, ale označovat cokoliv představou hovínka byla její zábava. Nejhůř to snášel Jacob, který už takhle pořád poslouchal moje znechucené ofrky, kdykoliv přišel blíž jak na metr; když jednou zlobil a nechtěl Missie dát jejího oblíbeného plyšového medvěda, zamračila se a zcela cíleně se podívala na Edwarda, aby tlumočil.

„Jsi hovňajs, Jakeu,“ zazubil se na něj Edward. „Nemám k tomu co dodat, naprosto souhlasím.“

Druhým oblíbeným slovem, které Misty cpala Edwardovi do hlavy několikrát denně byl Hrneček. Klasický dětský hrneček s velmi netypickým obsahem. Tedy pro poloupíře velmi typickým. Kdykoliv se dožadovala dalšího nášupu krve, musela jsem z domu. Přece jen, jsem novorozená a představa, jak se se svou dcerou rvu o decáka krve a zuřivě vrčím mi nedělala dobře. Na druhou stranu – čas strávený mimo dům ve společnosti mého věrného hlídače Willa se dal využít mnoha různými způsoby. Tedy přesněji jedním, ale na mnoho způsobů.

Další oblíbené slovo byla Kachnička. Kachnička byla ta klasická gumová do vany a jasně nám dávala najevo, v čem si naše dítě nejvíc lebedí. Voda. Vana. Pořád. Byla schopna tam trávit hodiny. Slibovali jsme hory doly, aby se nechala dobrovolně vyndat, ale nakonec to vždycky skončilo řevem.

„Nessie takhle neječela!“ stěžoval si Jacob jednou, když se řev Misty začal podobat sonické bombě.

„Ness nebyla vodník!“ snažila jsem se překřičet ten zvuk a zároveň udržet v rukách mrskající se vzteklé dítě.

„Minnie? Nechceš nám něco říct?“ objevil se ve dveřích koupelny Emmett a s přimhouřenýma očima mě sledoval.

„Jo! Jdi do háje, jestli mi nejdeš pomoct!“

„Cože? No to ani omylem!“ vycouval zase rychle pryč a z chodby volal:

„Víš, jak jsem si z tebe dělal srandu, žes třeba Willovi zahejbala a Miss není poloupír? Nepotkala ses v bazénu nebo v řece s nějakým sexy chlapem, co? Protože upíři vodu zrovna nemilujou!“

Ne. Nic se nezměnilo. Kromě velmi hlasité a svých práv důrazně se dožadující Misty bylo všechno jako dřív. Emmett mě vytáčel, Alice nakupovala oblečení po vagónech, jen tentokrát dětské, Edward rozšířil své otcovské sklony na další holku se šíleným jménem a všichni ostatní vypadali, že si to všechno neuvěřitelně užívají.

A tak se život naší dcery skládal z jídla, nadávání, koupání se a věčného rozmazlování. To bych si taky dala líbit. Vlastně moment, mé první týdny v nové verzi se skládaly z jídla, neuvěřitelného milování s Willem a rozmazlovaná jsem taky, to se ale mám!

„Novorozená jako novorozená, Minnie,“ mrkl na mě Edward. Taky pravda.



Protože jsme bydleli pod jednou střechou s celým zbytkem rodiny a navíc jsme měli pokoj hned v přízemí vedle obýváku, aby nás just každý slyšel, noci jsme trávili všelijak, jen ne tak, jak bych si byla přála. Většinou jsme s Willem prostě stáli nad postýlkou, kde spokojeně oddechovala Misty a žmoulala malou prošívanou deku, kterou jí vyrobila Esmé. Nemohla jsem se pohledu na ni nabažit, stejně jako její vůně a vůně Willa a jejich blízkosti. Nikdy bych neřekla, že zrovna ve mně se probudí mateřské pudy a budu se dojímat nad tím roztomilým prckem. Na druhou stranu jsem si byla jistá, že cizí děti pro mě budou dál jen... cizí děti. A byla jsem ráda, že s Misty nebudu muset chodit na hřiště a odolívat útoku celých houfů malých dětí. Strejdové a tety se určitě postarají o to, aby se nikdy nenudila, a další děti k tomu nebudou potřeba.

Když jsme nezírali jeden na druhého nebo oba na Misty, leželi jsme a potichounku si povídali. Byla jsem si jistá, že nám nikdy nedojdou témata k hovoru. Will trpělivě odpovídal na všechny možné i nemožné otázky ohledně upírství – a že jich můj mozek dokázal vymyslet opravdu obrovské množství! U některých musel zmizet z pokoje a z domu, aby se mohl dosyta vysmát. Mně ale přišlo logické se zeptat na to, co se stane, když se třeba nalokám několika litrů mořské vody. Nebo jestli poznám, že jsem vypila pumu se vzteklinou. Nebo jinak nemocné zvíře. A jestli by pro přeměnu stačilo, kdybych plivla do tváře někomu, kdo se při holení drobně řízl. Normální otázky, ne?

I Will se ptal. Nedaly mu spát Eleazarovy řeči o mém nadání. Několikrát si mě zkoumavě prohlížel ve slabounkém světle kolotoče nad postýlkou a šeptal, jestli se třeba cítím jinak, než během prvních pár dnů. Jestli mám pocit, že chci něco udělat. Připadala jsem si jako blázen, protože jsem na sobě rozhodně žádné změny nepozorovala. Cítila jsem se pořád skvěle. Teda až na žízeň, ale ta nebyla zas až tak strašná, když jsem si každý den odběhla do lesa a něco menšího sejmula. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že nám na dveře potichu zaklepal Carlisle nebo Edward a já se místo válení se nebo sledování Misty musela na chvíli nechat zkoumat.

Will, Edward i Carlisle vkládali velké naděje do mého vodopádu. Prý když jsem se dokázala schovat už jako člověk, jako upír bych to mohla zvládnout ještě lépe. Ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, při představě svého milovaného kusu tropů s jezírkem a vodopádem se nedělo nic. Vůbec nic. Dělala jsem všechno jako dřív, ale pořád jsem jen stála a sledovala dychtivé výrazy těch tří koumáků.

„Nic?“ zavrtěl hlavou Carlisle. Mlčky jsem ho napodobila. Jsem rozbitá.

„Nejsi, třeba jen musíme počkat. Jsi úplné mládě, je možné, že si musíš sama na svou novou mysl teprve zvyknout,“ snažil se mě uklidnit Edward. Přikývla jsem mu, ale uvnitř jsem věděla, že je mi to v podstatě putna. K čemu by mi byl vodopád? Co se mi může stát, abych ho potřebovala? Byla jsem si jistá, že s novou sílou, rychlostí a téměř jistou nesmrtelností se nebudu potřebovat ukrývat ve své hlavě a čekat, až se nebezpečí přežene. Navíc tu byla Misty, a já se přece nemůžu schovat do své hlavy a nechat ji venku, nevědět, co s ní je. Tři vědátoři však trvali na tom, že bychom měli mé nadání odhalit co nejdřív, aby se neprojevilo v nevhodnou dobu.

„Ale vy jste měli své schopnosti hned po přeměně, ne?“ namítla jsem. Will se zamračil. Bylo mi jasné, že se mu vybavilo, jak hrozně mu bylo, když své rádio nedokázal ovládat.

„Bella ne. Nevěděla o štítu a neuměla s ním zacházet. Musela se to naučit,“ nedal se Edward. Ušklíbla jsem se. Vždycky musel mít pravdu.

„Třeba nic neumím... Možná prostě umím to, co předtím, a moje výhoda spočívá v tom, že teď můžu psát už navždy.“ uvažovala jsem nahlas. „Jen si budu muset pravidelně měnit jména, abych nemátla recenzenty tím, že už devadesát let vydávám stále stejně svěží, vtipné a čtivé knihy, co?“

„Ty si děláš legraci, ale vážně potřebujeme přjít na to, v čem spočívá tvoje schopnost,“ povzdychl si Carlisle. A přišel na to, že bude ideální pozvat na návštěvu Denalijské, kteří už ovšem nežili v Denali, ale v Maine. Ani jsem nevěděla jak, ale vrčela jsem. Nahlas a výhružně. Zatímco Will se zmateně a ostražitě rozhlížel a hledal možného protivníka, Edward se otočil a snažil se nesmát nahlas. Jeho otřásající se ramena prozrazovala, že mu to dělá velké potíže.

No co! Tak prostě trochu žárlím!

„Co se děje, lásko?“ nechápal Will. Předvedla jsem mu svůj dokonalý chrup v zářivém úsměvu, ale neuklidnilo ho to. Obrátila jsem oči v sloup a hlesla:

„Tanya.“

To o představě její hlavy, kutálející se z mírného svahu kousek za domem, a jejích končetin, rozvěšených po okolních stromech, jsem taktně zamlčela. Willův zamračený pohled napovídal, že ani on není z jejího příjezdu nadšený. Od Aliciny svatby jsme se s nimi neviděli a že by se mi to chtělo měnit, to se říct nedalo.

„Budou se chtít seznámit s Misty,“ přesvědčoval nás o svém nápadu Carlisle. „A možná Eleazar vycítí nějaký dar i u ní, kdo ví?“

Trochu jsem doufala, že by Misty mohla umět podpalovat cizí blonďaté upírky na povel, a Edward se odešel chichotat ven. Will si mě měřil trochu nevěřícným a hodně pobaveným pohledem, pak mě k sobě přitáhl a políbil mě na čelo.

„Jak já bych chtěl vidět dovnitř...“ pronesl zasněně. No, to by mi tak ještě scházelo!



„Misty, kde je teta Nessie?“ šišlala Ness na malou a schovávala si obličej za své dlaně. Ale protože Missie byla právě zabrána do sledování Esméina oblíbeného kanálu o renovacích a v televizi byla vana, neměla na tetiččiny hrátky čas ani náladu.

„Hele, ona se mračí,“ šťouchla jsem překvapeně do Willa a sledovali jsme, jak se na tom mrňavém čele vytvořila zřetelná vráska.

„No, a teď tu není!“ zaúpěla jsem. Edward s Bellou prý měli nějaké zařizování – cha!, a až moc nadšeně zdrhli někam do lesa. Byli jsme odkázáni na běžné způsoby komunikace s dětmi.

„Missie, kuk!“ ukázala Ness svůj rozzářený obličej a pak, naprosto bez debat a jasně rozpoznatelně, se Misty zatvářila zpruzle. Byla jsem si jistá, že teď myslí na hovínko.

„No dovol?“ zamračila se Nessie a pak se vyčítavě podívala na nás:

„Vy jste ji proti mně navedli?“

Mlčky jsem ukázala na televizi, kde nějaký chlapík předváděl všech dvacet šest možných funkcí sprchy s párou. Stál u toho ve vaně. V koupelně. Nessie to došlo a otráveně se odploužila do kuchyně. Brblala přitom něco o špatné výchově a já jen tak tak nezavrčela.

„Nejspíš budeme mít sarkastické dítě,“ konstatovala jsem pak. „Všechny nás označí za hovňajse a hotovo.“

„Doufám, že tenhle otrávený výraz předvede i Eleazarovi,“ uchechtl se Will. V televizi přerušila program reklama, Misty se probrala ze svého fascinovaného vytržení a rozhlédla se. Na nás se naštěstí ještě tvářila mile, ale když zjistila, že kromě nás a Esmé už v pokoji nikdo není, začala natahovat. Hned jsem byla u ní:

„Copak se ti nelíbí?“

Chvíli mě upřeně pozorovala. Bezva, Edward si někde užívá a já tu teď mám dělat co? No, asi mi nezbyde nic jiného, než metoda pokus – omyl, jako u běžných dětí. Nadechla jsem se a chystala se začít jmenovat její oblíbené věci a činnosti, a doufat, že mi nějak dá znamení, po čem přesně touží, ale najednou se mi v hlavě objevilo slovo, které rozhodne nebylo moje.

Děda.

Zasekla jsem se v půlce nádechu a sklopila oči stranou, jak jsem se usilovně snažila přijít na to, co má tohle všechno znamenat. Byla jsem si jistá, že tohle prostě nebylo z mojí hlavy, bylo to zvláštní. To slovo bylo na první pohled jiné, nezapadalo mezi mé myšlenky, bylo jakoby kostrbaté.

A pak znovu:

Děda.

Minnie?“ všiml si mého výrazu Will.

He,“ udělala jsem zmateně a zase se podívala na Misty. A bylo mi jasné, odkud se to slovo vzalo, a jí to bylo jasné taky, protože se jí rozzářila očka. To ona. To ona mi vsunula tohle slovo do hlavy. Nebylo to, jako když Nessie promítá svoje myšlenky. Na tom slově bylo poznat, že je cizí, že mi nepatří, že tam nemá co dělat. No, její tatínek umí de facto jako vedlejší činnost vnuknout myšlenku, že? A dědou myslela Edwarda, svého osobního tlumočníka. Pořád jsem mu tak z legrace říkala, přestože teoreticky by měl být dědou nejspíš Carlisle, ale kdo se stará o rodinné svazky v rodině upírů, že.

Carlisle?“ zavolala jsem. Tohle se mu rozhodně bude líbit.

Minnie?“ Will stál najednou hned u nás, asi jsem zněla moc naléhavě.

Ukážeš to tatínkovi, Missie?“ zašeptala jsem s úsměvem. Nezaváhala. Podle Willova výrazu se jí to povedlo na jedničku.

Kachnička?“ vyjekl Will. Vyprskla jsem.

Toho dne Miss pochopila, že nás může komandovat sama a Edwarda k tomu nepotřebuje. Nedokázala nás ovlivňovat, žádná vnuknutí, jaká uměl Will. Ale dokázala nám dostatečně dlouho cpát do hlavy Kachničku nebo Hrneček, až jsme nevydrželi a vyhověli jí.

Nikdy bych nevěřil tomu, že se jako upír budu cítit utahaně,“ hekl Will večer, když ta malá šéfka konečně usnula. Bylo to asi o sto dvacet Hrnečků a milion Kachniček později. Seděli jsme vedle sebe na jedné z pohovek a zbytek rodiny vypadal podobně.

Cítil jsem se trochu dotčeně, když jste mi řekli, že už mě nepotřebujete,“ zabručel Edward. „Ale teď se můžu klidně sebrat a na pár dní zmizet, což asi taky udělám.“

Ty srábku!“ zamračila jsem se. „Necháš nás tu s ní samotnou?“

Necháme. Ona by fakt umořila i upíra,“ přidala se Bella.

Komandantka, neutahatelná sonická bomba, autorka neuvěřitelnch smradů a ještě je tak milá, že si ji domů vezme každej,“ řekl zamyšleně Emmett. „Myslím, že bychom ji mohli začít používat jako zbraň hromadného ničení!“

Myslím, že bych ti měla utrhnout hlavu,“ sykla jsem na něj a vysloužila si dotčený pohled.

Byla jsem vděčná za to, že poloupíře bude za chvíli rozumný dítě školního věku.

Tohle tempo bylo vážně vražedný.

 


Další kapitola

Všechny povídky


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Monelien

7)  Monelien (07.05.2010 22:06)

Hovínko :D:D Já nemůžu Neb, ty mě rozsekáváš Naprosto úžasný dílek přečtený jedním dechem Čekala jsem, že Misty bude mít jako dar ovládání živle vody a nějakou dědičnost jsem totálně vypustila :)
Už se těším na Minniinu schopnost

6)  gossipgirl (07.05.2010 22:05)

Já teda absolutně nechápu, kde ty na to chodíš. Protože tohle je neuvěřitelný.
Missie je neuvěřitelná. Naprosto! Odzbrojila mě. Zase jsem se culila celou dobu, co jsem to četla a u toho se ještě pochechtávala. Už čtu povídky nějakou dobu a má milovaná mutti si na tyhle moje stavy bezcílného bezdůvodného řehtání a podobně zvykla, ale myslím, že se na mě už nikdy nepřestane dívat jako na blázna... Rozhodně ne, jestli budu tvou povídku nadále číst, jakože to jistojistě budu, když to bude v mých silách!
Kapitola byla opět dokonalá, nemám co vytknout a musím jen říct, že jsi neuvěřitelně talentovaná spisovatelka. Klaním se ti, smekám pomyslný klobouk a tleskám

Popoles

5)  Popoles (07.05.2010 22:01)

Tak jo, dostala jsi mě. Stepovala jsem tu nedočkavostí a čekala, jestli se neobjeví vánoční Will a ono ejhle, nová Myškaááá.
Správně natúrovaná jsem vyrazila a stiska - podotýkám, že velmi necitlivě - chudinku počítačovou myšku pod krčkem... a už to jelo.:D

Nová dávka sarkasmu a hlášek Min, byla jako ten nejlepší drink a já jemně obluzena a v náladičce, se tu pokouším sesmolit komentík.

Misty je naprosto bombová krásně je všechny posílá do hovňajsova a její schopnost vecpat do hlavy myšlenky, bude asi silné kafčo... zajímalo by mě, jestli náhodou ta přestava Min o Tanye, rozvěšené po slušivých částech na okolní stromy, místo nepraktického ovoce a šišek, nebude při její návštěvě promptně uskutečněna....
Nádhera Neb... a kdypak bude Will?

4)  Nela (07.05.2010 21:58)

No tak tohle mě dostalo, už sem se taky těšila na Minnie, samozřejmě Will mi nevadil, ale sarkastická Minnie je prostě sarkastická Minnie. Super, skvělý, úžasný, famozní díl. Taky jsem se smála od začátku do konce a myslím, že Missie bude fakt číslo. :)

Ajjinka

3)  Ajjinka (07.05.2010 21:46)

Ano, ano, anooo!!! :D Missie je skvělá! Je to dítě a je skvělá! A pořád je skvělá! :D Ale teda domů bych ji nechtěla, to zase né! i když její Hovínko a Kachnička jistojistě nemaj chybu :D Bejt všema okolo, asi bych se taky zdejchla :D Nebrasko, jdu po tobě pojmenovat nějakou ulici :D

Evelyn

2)  Evelyn (07.05.2010 21:44)

Neb, já Tě miluju Smála jsem se celou dobou a když mi došlo, že dědou myslí Edawarda vypadajícího stále na sladkých sedmnáct regulérně jsem řehtala. Skvělé a opět úžasný zdroj báječné nálady

1)  Qwertr (07.05.2010 21:43)

aaach, to byla nádhera

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek