Myšičko, myš... 4. kapitola

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

16.04.2010 [17:05], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 9×, zobrazeno 5234×

Tomu říkám pařba!

Zuřivě jsem datlovala. Už mě začínala bolet záda a kručelo mi v břiše, ale teď to šlo samo, takže jsem nemohla přestat. Nathan na mě mluvil, ale stačilo syknout a dal pokoj. Byla sobota, bylo volno, odmítala jsem se zabývat čímkoliv jiným.Tuhle kapitolu dopíšu, i kdybych u toho měla vypustit duši!

Blik! Monitor zčernal.

„Áááááá!“ zaječela jsem hystericky a vyskočila od stolu. Přede mnou stál nazlobeně vypadající Nat s prstem na tlačítku pro vypnutí počítače. To mám za to, že mám počítač i noťas a doma píšu na tom stolním!

„Neječ, počkal jsem, až si to uložíš,“ řekl a podal mi mikinu. Překvapeně jsem zjistila, že venku už je šero. Opravdu jsem tu seděla celý den? Můj močový měchýř mě přesvědčil o pravdivosti mé domněnky.

„Uhni, musim,“ zamumlala jsem a zmizela do koupelny.

„Proč jsi to udělal?“ huhlala jsem.

„Protože jdeme do baru, proč asi?“ řekl Nathan za dveřmi překvapeně.

„Nevěděla jsem, že máš dnes směnu, auvajs,“ přemítala jsem, zatímco jsem se pokoušela rozčesat tu divnou věc na mé hlavě.

„Nemám, jdeme regulerně pařit. Jim pozval Cullenovi,“ ozvalo se z chodby. Ruka s hřebenem se mi zastavila v půli hlavy:

„To si děláš srandu?! Nikam nejdu!“

Byla jsem ráda, že mám od nich na dva dny pokoj. Zbytek pátku byl jako očistec, tolik lidí se se mnou nebavilo dohromady za celý dosavadní život! Tedy, spíš tolik holek, protože všechny zajímaly tři věci: jak je možný, že se se mnou Rozcuch baví, jestli s někým chodí a jaké má telefonní číslo. Nejdřív jsem poctivě třikrát odpovídala Nevím, ale pak už jsem jen štěkala a vrčela. Nakonec jsem zmizela předposlední přednáškou. Syntax prostě musel ustoupit. A teď mám jít do baru, kde to bude ještě horší? Nikdy!

„Jen Ness s Jacobem, ostatní prý už něco měli,“ uklidňoval mě Nat. „A víš moc dobře, že tě tu samotnou nenechám, tak vylez. Jim už je tam a čeká na tebe i s pizzou, pohni!“

Chtěla jsem zase něco namítnout, ale můj žaludek dal jasně najevo, že musím rozhodně jít. No co, Ness je milá, navíc je můžu jen pozdravit a pak někam zalézt, to zvládnu.

„Co to tam to pako pouští?“ vztekal se Nathan, jen co jsme se přiblížili k bočnímu vchodu budovy, nad kterým svítil neonový nápis Plán B. Nathanovým jediným přáním prý bylo nemuset dělat nikdy nic, ale protože se nenarodil do rodiny miliardářů, musel vymyslet nějaký plán B. Jako název baru prostě geniální. Ze dvěří byla slyšet tlumeně nějaká zvrhle diskotéková hudba a já si představila houf ječících slečen na parketu. Achjo. Jimův hudební vkus byl... Nebyl.

Vešli jsme do domu, sešli dvoje schody do sklepa a u dveří do baru seděl vyhazovač Bernie, který sice vypadal děsivě, ale kdyby opravdu došlo k nějaké potyčce, pravděpodobně by utekl. Byl to velký fanoušek prvních řad Star Treku a sběratel komiksů, povahou nejvíc připomínal medvídka pandu. Měl Nathana moc rád, ale jen teoreticky, jak nezapomněl dodat. Podle mě pořád doufal, že jednou sem do baru zavítá nějaká sci-fi fanynka a na první pohled se do sebe zamilují.

„Čau šéfe!“ roztáhl pusu od ucha k uchu, jen co nás uviděl. „Ahoj Minnie, jdeš se opít?“ mrkl na mě. Už několikrát mě nesl domů, když jsem k velkému pobavení Nata a Jima zjistila, že mě neposlouchají nohy.

„Kdepak, dneska nic nebude!“ zavrtěla jsem rázně hlavou a významně se podívala na Nata, aby bylo jasné, že to myslím vážně. Vešli jsme dovnitř a já se musela znovu nadšeně rozhlédnout. Milovala jsem to tu. Na zdech nebyla žádná omítka, jen cihly. Celému prostoru dominoval obrovský bar z masivního dřeva, na stěně za ním byla velká mozaika z barevného skla, která podle Nata měla vyjadřovat radost ze života, ale věděla jsem, že je to kec. Na to, aby něco vyjadřovala, byl ten student umění moc zhulený, když ji vyráběl. Proti baru bylo několik boxů k sezení, ten úplně vzadu měl na stolku věčně cedulku Reservé – byl můj. Tam jsem se schovávala a psala celé prázdniny.

Teď u něj seděl Indián s Ness a taky rozchechtaný Jim. Bezva. Takže se prostě musím družit. Nevadí, nějak to zvládnu. Sním si pizzu, dám si něco k pití a pak se po anglicku vypařím. Když se mi podaří utéct brzo, ještě bych mohla chvíli psát.

„Lásko! Minnie!“ všiml si nás Jim. I ti dva Cullenovi vstali, aby nás přivítali; všimla jsem si, že Indián má před sebou skoro prázdnou láhev piva a jeho pohyby už nejsou úplně koordinované. V duchu jsem se uchechtla; dneska to nebudu já, do koho bude nathan lámat jedno pivo za druhým. Pozdravila jsem je, posadila se až do kouta a popadla krabici s pizzou. Hladově jsem se zakousla do prvního kusu a slastně přivřela oči.

„To to trvalo,“ káral mě Jim.

„Musel jsem jí vypnout počítač!“ napráskal Nat. Jim překvapeně zvedl obočí:

„Za to by mě zabila!“

„Musíš si umět vydobýt respekt,“ ušklíbl se Nat. Ness se zeptala:

„Mohla bych si něco tvého přečíst?“

Zaskočeně jsem polkla sousto a pak vrhla vražedný pohled na Jima. Ten blázen neřekne jen to, co neví! Jen pokrčil rameny a dělal, že musí něco hrozně důležitého říct svému druhovi.

„No, ehm, ono tě to ale možná nebude bavit,“ kuňkla jsem. Ness se usmála a odpověděla:

„Toho bych se nebála, Jim mi vyprávěl některé tvé příběhy a jsou vážně bezva.“

Rozpačitě jsem se na ni dívala a nevěděla, co říct. Na jednu stranu jsem chtěla zabít Jima za to, že cizí holce vypráví o tom, co píšu, na druhou stranu mě její nehraný zájem vážně těšil a přišla mi milá. Nakonec jsem zamumlala, že jí něco přinesu v pondělí do školy. Nadšeně poděkovala.

„Promiň,“ oslovil mě Indián a hladově sledoval kus jídla v mé ruce, „sníš tu pizzu celou?“

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, Ness ho pleskla do ramene:

„Jacobe Blacku, před chvílí jsi snědl půl lednice!“

Nejdřív mě zarazilo, že se Indián jmenuje jinak, všichni o nich mluvili jako o Cullenech. Pak mi ale došlo, že vypadá jinak a asi je fakt nemožný, aby byli všichni příbuzní. Chvíli jsem přemýšlela, že bych se zeptala, jak to tedy s nimi je, ale nerozhoupala jsem se k tomu. To, že jsem s Ness prohodila dohromady asi šest vět ještě neznamená, že jsme kámošky.

„Já ti kdyžtak něco nechám,“ pípla jsem s pohledem zapíchnutým do stolu. Nadšeně poděkoval a Ness se za něj začala omlouvat. Jen jsem mávla rukou.

„Prosimtě a jak je to teda s vámi? Říkalas mi, že jste všichni adoptovaní, to jako i Jacob?“ začal Jim jakoby nic, ale rychle na mě mrkl, aby mi bylo jasné, že se ptá kvůli mně. Blbec jeden, tohle určitě není věc, o který by chtěla vyprávět! Mohl počkat, až se s ní bude znát líp! Ness se ale usmála a nadšeně začala vyprávět:

„U nás je to trochu složitější. Edward s Alicí a Emmettem jsou sourozenci a adoptoval je táta, Jasper s Rosalií jsou taky sourozenci a adoptovala je mamka. My s Bellou nejsme příbuzné s nikým, ale naši měli pocit, že by chtěli ještě nějaké další děti, tak si nás vzali. Občas je doma trochu binec, zvlášť když Emmett začne s vtípkama. Snadno dokáže vytočit většinu rodiny, ale myslí to v dobrém.“

Přemýšlela jsem o tom, co říkala, a něco mi nesedělo. Nervózně jsem se kousla do rtu, nakonec jsem to nevydržela a zeptala se:

„Ehm, promiň, ale říkala jsi, že ty nejsi příbuzná s nikým?“ Ness přikývla. „Myslela bych, že jsi sestra Roz-, teda Edwarda,“ opravila jsem se ještě relativně včas. Nemusí vědět, jak mu říkám. Když jsem domluvila, Ness lehce zrudla a Jacob vdechl trochu piva a začal kašlat.

„Jak tě to napadlo?“ podívala se na mě Ness zkoumavě. Trhla jsem rameny:

„Máte stejnou barvu vlasů.“

Rychle se podívala na Jacoba, ale ten zaujatě sledoval svou láhev. Pak vyhrkla:

„Ale já si je barvím.“

„Hned první den Minnie fňukala, že chce tvoje vlasy, proto s nima teď prudí,“ rozehnal začínající dusno Jim a Ness se úlevně rozesmála. Já ale zaraženě přemýšlela. Ona si vlasy určitě nebarví, vypadají přirozeně. Proč takhle mlží? Vždyť je mu podobná, kdežto on se nikomu ze sourozenců nepodobá. Pak jsem si vzpomněla na jeho kontaktní čočky. Ness měla oči tmavě hnědé, žádná světlá karamelová. Hm, možná jsou jen posedlí změnami vzhledu? Co já vím? Třeba si vlasy vážně barví, aby se podobala svému nevlastnímu bratrovi. Třeba má Rozcuch každé oko jinak barevné a proto nosí čočky. Jen si neuměl koupit nějaké přirozeně vypadající, koneckonců je to chlap. Rozhodla jsem se nechat to být. Jestli je u nich něco jinak, určitě to nebudou roztrubovat veřejně. Jsou prostě divní. Já taky, no ne? A připadám si divná? Nepřipadám. Nebudu jako ostatní, nebudu to řešit!

Snědla jsem další kus pizzy a zbylé čtyři mlčky posunula před Indiána. Vděčně se na mě podíval a sprásknul je snad bez kousání.

Všichni čtyři se výborně bavili. Rozebírali obecné věci, muziku, filmy, školu. Já seděla potichu, chvílema je poslouchala, chvílema byla zabraná do vlastní hlavy. I přesto, že jsem chtěla začít psát příběh s postavami podle Cullenových až časem, hlavou mi zase běhaly útržky příběhu. Vlastně to ještě nebyl příběh, sama jsem nevěděla, o čem to bude. Jen kousky rozhovorů, situace, příhody. Zatím nic jasného.

Můj plán odejít brzo vzal za své; blížila se půlnoc, bar byl narvaný a mně se domů vlastně ani nechtělo. Ness pila celý večer jen nealko, kdežto Indián už měl slušně nakoupeno. Nathan musel jít na chvíli za bar, protože obsuha nestíhala. Jim se omluvil a šel mu dělat tichou podporu. Rozpačitě jsem se na ni usmála. Co teď? Nebude po mně chtít nějakou konverzaci, že ne?

„Jsi vážně milá,“ vypadlo z ní a evidentně to myslela upřímně. Zírala jsem na ni neschopná slova. Většinou jsem slyšela, že jsem divná, pako, podivínka, občas i úchylačka. Nejčastěji jsem byla ta s tím trapným jménem. Ale milá? Snažila jsem se vymyslet nějakou odpověď, naštěstí to nebylo potřeba, protože Indián zažvatlal, že jde na záchod, postavil se a pak se sesunul k zemi.

„Jakeu!“ vykřikla Ness a skočila k němu, stejně jako já. Ležel vedle stolu, na tváři strnulý úsměv, jednou rukou ukazoval ke stropu:

„To-uik suětýuek!“

„On je úplně sťatej!“ uchechtla jsem se a spadl mi kámen ze srdce. Bála jsem se, že mu něco je, ale byl v pohodě, něco mu bude až zítra po probuzení.

„No, on není moc zvyklej pít,“ omlouvala ho Ness.

„V pohodě, Nathan opije každýho,“ mávla jsem rukou. „Zvedneme ho,“ pobídla jsem Ness a popadla Jacoba za ruku. Byla hrozně horká, až jsem ucukla.

„Ježiši, má horečku!“ vyjekla jsem a sáhla mu na čelo. Úplně hicoval. „Musíme ho odvézt do nemocnice, to je pako, proč pil, když je nemocnej?“ brblala jsem a snažila se ho postavit. Byl to kus chlapa, takže mi to nešlo.

„To je dobrý, Minnie,“ řekla Ness klidně a vzala ho za druhou ruku. „Pojď, Jakeu, vstávej, musíme domů,“ šeptala mu.

„To není dobrý, tohle není žádná teplotka, musí mít určitě přes čtyřicet!“ bědovala jsem. „Ness, musíme ho vzít k doktorovi, mohlo by se mu něco stát! Musej mu vypumpovat žaludek a zchladit ho!“ Panebože, holko, co máš v hlavě?! Neříkej mi, žes nevěděla, že mu není dobře! Museli jste sem chodit?

„Minnie, do nemocnice ho nevezmu, není to potřeba,“ vrtěla hlavou Ness, zatímco se nám podařilo s vypětím všech sil Jacoba postavit na nohy.

„Chachá, nemofnife!“ huhlal pobaveně a mžoural kolem sebe. Dala jsem si jeho paži kolem ramen a cítila, jak se okamžitě v místě, kde se naše pokožky dotkly, začínám potit. Nathan za barem si nás rozesmátě prohlížel a ukazoval Jimovi, co děláme. Místo aby nám přišli pomoct, jen se řehtali, idioti!

„Jsi pitomá?“ vyjelo ze mě. V tom rozčilení jsem se za to ani nestyděla.

„Heve, ne-to-ho,“ zvážněl Jacob a kdyby mu nebylo tak špatně, možná by mě seřval. Nelíbilo se mu, jak se chovám k jeho slečně, což jsem chápala. On ovšem nechápal, že jí je úplně jedno, že jemu se může něco stát.

„Vezmu ho domů, Carlisle je doktor,“ řekla Ness rozhodně. „Spokojená?“

„Kdo je sakra Carlisle?“ nechápala jsem. To už jsme byly u dveří a Bernie vyskočil, aby nám pomohl. Vystřídal v podpírání Ness, která se rozeběhla někam nahoru po schodech a cestou křikla:

„Carlisle je táta! Jdu pro auto“

„Tyjo, je mu nějak blbě, ne?“ divil se Bernie. Protočila jsem oči:

„Má horečku.“

„Tak to jo,“ přikývl ten obřík a dál to neřešil. Za mého hlasitého hekání a Jacobova huhlání jsme ztěžka zdolali schody. Ve venkovních dveřích už na nás čekala Ness. Zase si přebrala Jacobovu paži a přestože byla o něco málo menší než já, nevypadala, že by jí to dělalo problémy. Já to tak snadno nezvládala, lapala jsem po dechu a byla si jistá, že zítra mě bude bolet celej člověk.

„Děkuju za pomoc, jste úžasnej!“ zalichotila Berniemu, který zrudnul a utekl zpátky dolů. „Pomoz mi ho napcat do auta,“ poprosila mě. Byl to skoro nadlidský úkon, naštěstí Jacob reagoval na její hlas a poslušně krčil ruce a nohy a skláněl hlavu. Připoutala ho, zabouchla za ním dveře a otočila se na mě.

„Děkuju,“ řekla. „Omlouvám se za ty komplikace, ale neboj, bude v pohodě.“

„Měla bys ho vzít do nemocnice,“ zafuněla jsem. „Tohle fakt není normální!“

„Táta je vážně doktor, on dělá v místní nemocnici. Dneska je doma, tak nevidím důvod Jakea vozit někam jinam. Carlisle se na něj mrkne, slibuju!“

Stála jsem tam a nevěřila jí. Nedokázala jsem si racionálně vysvětlit, proč. Možná to mlžení kolem příbuzenství, možná to, jak se vůbec nevzrušila, když zjistila, jak je Jacob rozpálený. Vyděsila se jen, když spadl na zem, ale jakmile jí došlo, že se mu nic nestalo, přestala se strachovat a celou dobu se chovala úplně bezstarostně. I když jsem je neznala, měla jsem o Jacoba strach.

„Pojedu s váma,“ rozhodla jsem se najednou a samotnou mě to zaskočilo. Nejsem takhle spontánní, navíc v přítomnosti cizích lidí! A představa, že pojedu a seznámím se s jejich otcem mě vlastně děsila, ale už bylo pozdě couvnout.

Ness na chvíli utrápně zavřela oči. Čekala jsem, že bude rozzlobená, že se ohradí, že beze slova nasedne do auta a odjede, ale nečekala jsem, že když oči otevře, bude v nich mít smích.

„Tak sedej,“ pobídla mě. Chviličku jsem tupě civěla, ale pak jsem rozhýbala tělo nasedla na zadní sedadlo. V koutku hlavy mi blikaly dva vykřičníky. První byl ohledně Jima. Měla jsem mu skočit říct, kam jedu, nikdy mi nedopustí, že jsem ho nevzala s sebou. Druhý vykřičník neměl žádný specifický důvod. Prostě jsem měla divný pocit.

Ness nastartovala a rozjela se. Vrtěla hlavou a měla jsem pocit, že jsem zaslechla něco jako Máma mě zabije. Nebo spíš ji.

Další kapitola

Všechny povídky