Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Ráno moudřejší večera?

(15+)

Zdálo se mi o tom, že klečím na zádech ležící Alici, pevně ji svírám vlasy a třískám její hlavou o zem. Moc jsem si to užívala, přestože jsem si uvědomovala, že je to jen sen. Vzbudila jsem se s úměvem na rtech.

Zmizel o zhruba půl hodiny později, když se ozval zvonek. Překvapeně jsem se podívala na Willa, jednak jsem netušila, že máme zvonek, a taky mi přišlo divný, že by někdo přišel v sobotu dopoledne. Zatvářil se naštvaně a šel dolů. Zpátky se vrátil s rezignovaným výrazem v tváři a v patách mu byla Alice.

Nemohla jsem říct, že ji ráda vidím. Když večer odjeli, docela se mi ulevilo. Pořád jsem v hlavě měla tu její kamennou podobu, tak jinou od milé a usměvavé elfky na speedu. Tak nějak jsem věděla, že to, co udělala, bylo dobře. Ale nemusela to hnát do extrému, ne? Mohla to nějak naznačit. Třeba Hele, Minnie, neuvažovala jsi o výhodách věčného žití? Nebo Za třista let proletí kolem země krásná kometa, nechceš si na to počkat? Nebo tak něco... Ne mi rozbordelit hlavu tím, že jsem sobec a že Will mě má tak rád, že radši mlčí. Uf.

„Ahoj, Minnie,“ pozdravila mě vesele. „Jedu vyzvednout kluky, Esmé s nimi dneska počítá na oběd.“

Mlčela jsem. Kluci ještě tvrdě spali, Nat hlasitě chrápal a odér alkoholových výparů jsem se marně snažila rozehnat větráním.

„Přijedete taky? Odpoledne na vás budeme čekat,“ cvrlikala, zatímco přešla ke gauči a lehce šťouchla do Jima. Ten jen zaúpěl a otočil se na druhou stranu. Nechápala jsem, proč tu je a proč je tak milá. Večer se držela vzadu, občas pronesla nějaký návrh, ale překvapivě se do všeho nevrhala a nechala mluvit i ostatní. Trochu jsem se děsila, že chystá nějakou kravinu. Teď už jsem si vůbec nebyla jistá, co kdy provede.

„Tak honem vstávej! Stavíme se cestou k nám na nákup,“ lákala Jima a samozřejmě to zabralo. Rychle se posadil, pak zaúpěl a chytil se za hlavu.

„Zabiju Emmetta,“ kňoural a odpotácel se do koupelny. Alice přehopsala na druhou stranu pohovky a lehce hladila Nata po ruce:

„Vstáváme, ospalče!“

Ani to s ním nehnulo, dál hlasitě zařezával. Alice to zkusila ještě jednou a pak se na mě zmateně podívala:

„Jak se to budí?“

Položila jsem hrnek s kafem, který jsem doteď svírala v ruce, došla jsem ke gauči a začala s Natem třást.

„Tak fofr, vzbuď se! Jestli nevstaneš do tří vteřin, nakopu ti zadek!“ hulákala jsem mu do ucha a stihla si všimnout, že Alice udělala překvapený krok dozadu.

„Jsem vzhůru,“ zamumlal Nat a ohnal se po mně rukou. Rozespale se převalil na záda a protáhl se. Po večírcích spal vždycky tak tvrdě, že na něj platilo jen násilí. Posadil se, projel si rukama rozcuchané vlasy a usmál se na mě:

„Díky, zlato.“

Přejel pohledem po okolí a zeptal se, kam se ztratil Jim. Ukázala jsem ke koupelně a on se vydal za ním. Bylo mi jansé, že za chvíli se strhne hádka o sprchový kout a o něco později o zrcadlo. Klasika.

Nedalo mi to a musela jsem se zeptat:

„Proč přesně jsi přijela?“

Alice se na mě nevinně podívala:

„Pro kluky, přece. Už jsem to říkala.“

Zamračila jsem se. Měla jsem divný pocit, možná jsem byla paranoidní, ale po to včerejšku jsem ji v podstatě kontinuálně z něčeho podezírala. Nebyla jsem si jí jistá.

„A proč my máme přijet až odpoledne?“ zajímala jsem se. V hlavě se totiž díky mé bujné fantazii rozjela představa Alice, jak hned v autě navléká kluky do obleků, cestou domů kupuje květinovou výzdobu, unáší nějakého oddávajícího a odpoledne mi jen do auta přiběhne obléct šaty. Tradá, svatba, Minnie! A celou jsem ji zařídila já v čase, který se stal novým pangalaktickým rekordem!

Naklonila hlavu na stranu a s úsměvem tiše řekla:

„Prahla jsi po soukromí, ne? Tak si to užij. A pokud se rozhodnete přijet až zítra, nikdo se nebude zlobit.“

V hlavě se mi ozvalo hlasité cvak a já na ni zírala s otevřenou pusou. Jistěže jsem toužila po tom, až budu s Willem sama, mimo dosah jiných upírů. Když tu zůstali spát kluci, smířila jsem se s tím, že si prostě zase počkám, protože až se vzbuděj, odvezeme je domů a pojedeme ke Cullenovým a možná v neděli večer budeme konečně chvíli sami. A teď si tahle mrňavá potvora přijede a nabídne mi pár hodin o samotě. Možná celý den.

Podívala jsem se na Willa a nemohly mi uniknout jeho tmavnoucí oči. Nahlas jsem polkla a Alice se rozesmála. Otočila se ke koupelně, i já jsem slyšela, že přestala téct voda a Nat Jima vyhání pryč. Za chvilku vyleze ven.

„Mimochodem,“ obrátila se ještě zpátky ke mně, „sice mě mrzí, že mi nedovolíš připravit tu svatbu, ale jednou mě prostě někdo odmítnout musel. V podstatě si to zasloužím. Ale na tebe by obyčejný popostrkování nefungovalo a nechtěla jsem čekat několik desetiletí, než se Will rozhoupe se tě zeptat, jestli jsi někdy neuvažovala nad přeměnou. Jste prostě oba jiní, tak jsem tomu musela trochu pomoct.“

Will se zamračil a nadechl se, ale v tu chvíli se otevřely dveře od koupelny a vylezl hekající Jim:

„Potřebuju kafe! Honem! Umřu, jestli nedostanu dávku kofeinu!“

Ona prostě věděla, jak si věci načasovat. Teď jsme s ní nemohli řešit, jestli měla nebo neměla nárok nás popostrčit. Pěkný popostrčení, mimochodem. Mohla na mě rovnou vzít basebalku a vtlouct mi to do hlavy.

Víc mi však hlavou vrtala jedna věc: nápad zorganizovat si svatbu sama jsem sice měla, ale brala jsem to spíš jako možnou pomstu Alici. Děsila mě představa svatby v jejím stylu, a i když bylo jasné, že tam kromě Cullenových a kluků nebude nikdo další, byla schopná najmout cirkus a nechat mě před oltář dovézt na slonovi. Kdežto pokud si to zařídíme s Willem hezky po našem, oba budeme spokojení... Aha.

Znovu to udělalo cvak.

Alice na mě mrkla:

„Velkoryse ti odpouštím!“

„Ach, jak jsi šlechetná!“ ušklíbla jsem se a šla Jima zachránit pořádným kotlem kafe. Will došel až k Alici a něco jí důrazně šeptem vysvětloval, ale ona mu odpovídala s úsměvem. Taky jsem měla plánu si s ní ještě jednou promluvit. Štvalo mě, jak se chová, jako by se nic nedělo. Vytáčela mě její bezstarostnost a nejvíc mě nakrklo, že se tak snadno přenesla přes fakt, že tentokrát bude místo příprav svatby jen sedět na zadku. Hergot, jak ráda bych provedla ten svůj dnešní sen!

Křáp, tu máš! Buch, za to, že mi děláš bordle v hlavě! Buch, za to, že víš všechno dřív než já!

Achjo.



Stáli jsme vedle sebe u okna a sledovali, jak Alice s klukama nastupuje do auta. Jsme sami... Jsem sama s Willem! Konečně! V břiše se objevilo staré známé třepotání a tep se mi zrychlil. Když auto nastartovalo a rozjelo se, moje fantazie už pracovala na plné obrátky a musela jsem se držet, abych se na něj nevrhla ještě teď. Co když si tu něco zapomněli a vrátí se? Jakmile ale auto zahnulo za roh, otočila jsem se k němu a se skousnutým rtem čekala, až se na mě podívá.

Pak už to ale probíhalo úplně nějak jinak, než jsem doufala.

„Sakra, Minnie!“ udělal vyděšeně, když se ke mně obrátil. A pro jistotu, abych nebyla málo zmatená, couvl o krok dozadu. Ježiš co zas?!

Díval se mi do očí a ty jeho rychle tmavly, ale pak je zavřel a zatřásl hlavou.

„Musíme si promluvit,“ řekl rozhodně.

„Co?!“ vyjekla jsem naštvaně. Chce mluvit? Teď chce mluvit? Ty jejich debilní rozhovory jsou nejspíš nakažlivý! A pěkně mi lezou krkem!

„ Miláčku, konečně máme klid a já to s tebou potřebuju probrat. Potřebuju ti to vysvětlit. Abys chápala, jak to vidím já. Nechci, abys měla pocit, že na tebe nějak tlačím, to je to poslední, co bych chtěl. Proto jsem mlčel. Proto jsem na to ani jednou nezavedl řeč,“ začal vysvětlovat, ale pořád měl sevřená víčka a sklopenou hlavu.

„Ale já si nechci povídat, Wille,“ rozmáchla jsem nešťastně rukama. Když si začneme povídat, ten relativní klid, který se mi v hlavě během večera a noci udělal, bude zase v háji a já zas budu hystericky řešit svoje možný upírství. Jenže pak se mi zase vybavila Alice.

Zeptala ses ho někdy, co by chtěl?

Zabiju ji! Najmu si nějaký upírský mafiány a bude trpět!

„Fajn,“ udělala jsem rezignovaně, otočila se a šla si do kuchyně pro něco k jídlu. Lednice i skříňky byly nacpané k prasknutí a bylo mi jasné, že ty méně trvanlivé potraviny budu v týdnu vyhazovat, protože vážně nejsem Jake. Nebo bych ho možná mohla pozvat na svačinku? Se zbytkem salátu ze včerejška jsem se posadila na gauč a vyčkávavě se podívala na Willa. Vypadal překvapeně.

„Děkuju,“ řekl po chvilce váhání a já se usmála:

„Promluvil sis se mnou, aniž bych si toho všimla? Nebo za co děkuješ?“

Pobavila jsem ho, konečně se odlepil od toho okna a přisedl si ke mně. Přesto ale zůstal na druhém konci sedačky. Bylo mi jasné, že je to kvůli tomu, abych se na něj náhodou nevrhla. Se smíchem jsem zavrtěla hlavou a začala jíst. Will ještě chvíli mlčel a prohlížel si mě, a pak začal mluvit:

„Večer jsem měl chuť Alici roztrhat. Vážně. Strávil jsem s ní teď hodně času o samotě a myslel jsem si, že už ji znám, ale překvapila mě.“

„Nejen tebe,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. „Skoro bych se jí bála.“

„Ona se mnou o tom mluvila. Chtěla, ať to téma naťuknu, ať se tě zeptám, ať ti řeknu, co si myslím. Ale já na tebe nechtěl tlačit. Myslím, že stačilo, když jsem se ti nacpal do života. Nemohl jsem na tebe přece rovnou vychrlit Jak ses vyspala, lásko? Nechtěla by ses stát upírem?

„No... Asi by mě to už nepřekvapilo. Po tvém velkolepém Ahoj, jsem William Blacksmith a miluju tě,“ smála jsem se. Sklopil hlavu a usmíval se, nejspíš si tu šílenou scénu vybavoval. Díky jeho paměti ji mohl vidět přesně tak, jak se stala.

„Věděl jsem, že tě nenapadlo řešit přeměnu. Edward o tom občas mluvil, dělalas mu tím velkou radost. Ještě než jsem přišel, plánoval, že tě budou mít u sebe, dokud u nich budeš chtít být. Že prostě budou tvoje rodina. A když jsem přišel, první jeho slova po tom, co se probral z toho svého záseku byla, že nechceš být upírka a ať vypadnu a nechám tě žít svůj lidský život. Chtěl mě odehnat, vrčel na mě, ať zapomenu na to, že bych tě změnil.

Řekl jsem mu, že to nemám v plánu. Že tě miluju jako člověka. Že jsem se do tebe zamiloval jako do křehké a zranitelné Minnie, která dokáže být pěkně jedovatá a kousat.

Jenže když jsi mi pak dovolila být s tebou, přišel ten šílený strach,“ řekl, a přisunul se blíž ke mně. Naléhavě se mi díval do očí, prsty mi projížděl uvolněné pramínky vlasů kolem tváře. Zapomněla jsem na jídlo, neodvažovala jsem se promluvit, protože jsem ho nechtěla přerušit. Teď jsem na chvíli mohla vidět do jeho hlavy a to, co říkal, co jsem tam viděla, mě zas a znovu ohromovalo.

„Každý den se bojím, že o tebe přijdu. Každou vteřinu. I když jsi se mnou. Co když onemocníš? Co když se ti něco stane? Nehoda, pitomý škobrtnutí, jeden nešikovný pohyb. Jedno moje já křičí, na co sakra čekám. Proč už jsem to dávno neudělal. Kdybych tě kousl a přeměnil, možná bys mě za to pár století nenáviděla, ale já bych to vydržel. Počkal bych. Čekal bych věčnost a byl bych klidný, protože by bylo snazší na tebe dávat pozor,“ odmlčel se, hledal další slova. Lehce vrtěl hlavou.

„Ale druhá část křičí, že takhle tě přece miluju. Miluju zvuk tvého srdce a tvou vůni, miluju, jak se červenáš a nikdy mě nepřestane udivovat, co s tebou dokáže jedna pusa. Když si nás představíš a rozšíří se ti zorničky, a hned začneš mrkat a tváříš se strašně nenápadně, přestože vidím, jak se ti hrne krev do tváře.

Všechno by bylo jednodušší a přitom bych o tolik přišel...

Minnie, chtěl bych, abys taková, jaká jsi teď zůstala pořád. Ale aby to pořád bylo už navždycky. To je neproveditelný. Měl jsem v plánu pár let počkat a pak se tě zeptat, jestli jsi nepřemýšlela nad tím, být jako já. Chtěl jsem ti dopřát normální život, tedy relativně normální, vzhledem k tomu, vedle koho bys ho žila, a za deset, za patnáct let to zkusit. Za tu dobu bych se připravil na odmítnutí. Ale Alice mě vypekla. Omlouvám se ti za ni...“

Prohlížela jsem si ho a udivilo mě, že vypadá jinak. Viděla jsem ho jinak. Pár vět, a já si byla stoprocentně jistá, že už nikdy nemůžu potkat nikoho, kdo by se mu aspoň vzdáleně přiblížil nebo dokonce vyrovnal. Musela jsem zavřít oči, abych se neutopila v jeho zlatých, a moje mysl se mohla rozběhnout svou vlastní cestou. Vzpomínala jsem, představovala si. Procházela jsem svou ne zrovna skvělou minulost, kolikrát mě napadlo, že kdybych ztratila paměť a pamatovala si až poslední tři, čtyři roky, byla bych úplně jinej člověk? A vybavovala jsem si poslední měsíce; tak krátká doba a stejně jsem během ní získala jistotu a oporu v Cullenových a navíc, jako nečekaný bonus, tohle zjevení.

Tvořili jsme zvláštní dvojici a klapalo to. Neměl potřebu mě formovat podle sebe a mě by ani nenapadlo po něm chtít něco, co by sám nechtěl. Takhle to přece ve vztahu funguje, ne? Nezačnu být motorkářka jen proto, že si najdu chlapa s motorkou. Neobléknu si burku a nezačnu se učit Korán jen proto, že jsem si našla muslima. Nenechám se do toho nutit. Začnu jen v tom případě, že budu sama chtít.

Byla jsem absolutně zamilovaná a věděla jsem, že tohle jen tak nezmizí. Nikdy jsem nečekala, že někoho potkám, na to jsem byla moc uzavřená do sebe a v podstatě nesnášenlivá. Neměla jsem z dětství naučené běžné vzorce chování v rodině, nevěděla jsem, jak funguje normální partnerský vztah. To jsem objevila až u kluků a u Cullenových. A teď s Willem jsem si byla jistá, že on na mě nikdy nevztáhne ruku a nikdy mě nebude nutit do toho, co sama nechci. Že s ním se budu cítit jako úplně normální šťastná ženská.

Ať budu člověk, nebo upír.

V tom druhém případě se budu cítit šťastná hodně, hodně dlouho.

Ale nebudu člověk.

Stačí mi pár desetiletí po boku upíra, který bude čím dál víc hotový z toho, že jednou umřu?

Nebo se zřeknu bušícího srdce a fungujících vnitřních orgánů a možná se s tím budu muset pár desetiletí vyrovnávat? Co když toho budu jednou litovat?

Nedokázala jsem se rozhodnout.

Nešťastně jsem se na něj podívala a on si mě hned přitáhl do náruče.

„To nic, lásko, promiň. Potřeboval jsem ti to říct,“ mumlal potichu a já milovala jeho hlas, jeho vůni, jeho objetí a jeho doteky, milovala jsem ho celého, studeného a tvrdého a přitom tak něžného. U něj v náručí jsem byla v bezpečí, v jeho objetí jsem byla doma a i kdyby teď kolem vypukl armagedon, záleželo by jen na tom, abych ho měla u sebe.

A stejně sjem nedokázala říct nic jiného, než:
„Dej mi pár let...“

Ještě pevněji mě objal a šeptal mi do vlasů, že mi dá cokoliv. Sakrastická Minnie by teď řekla, že chce velkej zámek a tryskáč a letět na Měsíc a taky celou oblast Champagne, ale sarkastická Minnie byla teď odsunutá stranou tou zamilovanou.

„Jen, ehm,“ odkašlal si a já zvrátila hlavu, abych na něj viděla.

„Slibuju, že pokud se pro to sama nerozhodneš, nikdy se o nic nepokusím. A už to téma znovu nenakousnu. Ale pokud by se do doby, než přeměnu definitivně zamítneš a budeš si tím nezlomně jistá, stalo něco špatného, pokud bys měla nehodu nebo těžce onemocněla a já bych věděl, že tvoje tělo to nezvládne, i bez tvého dovolení tě přeměním,“ řekl tiše, ale naprosto odhodlaně. „Jakmile mi ale řekneš, že nechceš nikdy být jako já, budu počítat s tím, že jednou tě nechám odejít...“

„Ty se mi jen zdáš, viď?“ zamračila jsem se smutně, protože to, co řekl, by řekl jen ten nejdokonalejší chlap, jakého jsem si byla schopná představit. Bude bojovat o můj život, ale jakmile řeknu ne, nechá mě umřít a zůstane tu sám. To je... To je absolutní láska, ne? Jako když svému umírajícímu druhovi seženete příliš mnoho morfia, protože už nechcete, aby se dál trápil. Protože vás o to požádal. To je podle mě láska.

„Jsem tvoje noční můra,“ usmál se na mě a sklonil hlavu, aby se mohl jen lehce otřít svými rty o mé. Slastně jsem přivřela víčka a natáhla se k němu, aby mi jen tak snadno neutekl.

„Miluju tě, Williame,“ zamumlala jsem mu do rtů a on využil toho, že jsem pootevřela ústa, a vjel mi do nich jazykem. Zasténala jsem a otočila se tak, abych k němu byla čelem. Posadil si mě obrkočmo na svůj klín a já na chvíli odtáhla hlavu, abych se na něj podívala:

„Už jsi domluvil?“

Místo odpovědi si přitáhl mou hlavu zase blíž a umlčel mě douhým a hlubokým polibkem. Všechno nahromaděné vzrušení se ve mně probudilo a já se na něj v podstatě vrhla, zuřivě jsem se mu dobývala pod tričko a prosebně jsem mumlala, ať si to svlékne. Moje hlava neřešila žádný stud nebo obavy, jen jsem prostě prahla po tom, být konečně s ním, úplně. Nevnímala jsem, kdy se postavil a donesl mě do postele. Zrychleně jsem dýchala a nemohla se nabažit jeho polibků a doteků, chtěla jsem, aby nikdy nepřestal a zároveň jsem chtěla, aby už z nás konečně strhal to oblečení. Nesnesitelně pomalu mi sudnával tričko a přejížděl chladmými prsty po těle a já se třásla nedočkavostí a zápasila s knoflíkem na jeho kalhotách. A když už jsme byli oba nazí a on mě pořád jen mučil dotyky, sebrala jsem poslední zbytky příčetnosti a zašeptala:
„Prosím!“

A v tu chvíli mi bylo jedno, jestli se udrží nebo neudrží, rozmáčkne mě, kousne mě, vysaje mě – no a co, sakra? Komu na to záleží?!

Přetočil si mě pod sebe a vzepřel se nade mnou na rukách. Dychtivě jsem čekala, ale on pořád váhal. Otevřela jsem pusu, abych mu řekla, že se nebojím a že vím, že to bude dobrý, že to bude skvělý!, ale zašeptal, že mě miluje. A pak jsem se konečně dočkala. Ten první pocit byl nepopsatelný. Hlasitě jsem zasténala a prohnula se v zádech, někde v dálce jsem slyšela jeho hlas, říkal něco o hebkosti a teple, ale nevnímala jsem ho tak, aby mi došel význam slov. A pak už jsem se jen nechala unášet vlnami slasti a když přišel ten obrovský výbuch uvolnění, byla jsem schopná myslet jen na to, že teď jsem úplná.

A pak se ze mě stala améba. Pytel rosolu. Kdybych neležela v posteli ve Wilově objetí, pravděpodobně bych stekla dolů na zem. Byla jsem zároveň unavená a plná energie, ale neměla jsem sílu se ani pohnout. Ani otevřít oči. Ale Willovy rty, kterými mě lehce olíbával od spánku přes tvář a bradu až na krk a zase nahoru, mě nakonec probraly a já pomalu rozlepila víčka. Užívala jsem si pohledu do jeho tváře a pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu. Netušila jsem, jestli se ode mě čeká, že něco řeknu, ale ke slovu se přihlásila sarkastická Minnie, která mě donutila otevřít ústa a chraplavým hlasem se zeptat:

„Jaká jsem byla?“

Absolutně jsem ho tím odbourala. Začal se nahlas řehtat a otřesy jeho těla se přenášely i do toho mého, takže mi o sebe drkotaly zuby. To ho pobavilo ještě víc a vidět ho nahého a rozesmátého mi dělalo neskutečně dobře. Byla jsem ráda, že jsme nezačali s nějakými romantickými průpovídkami, smích byl uvolňující a osvěžující – a tak nějak se dalo čekat, že to takhle skončí.

Když se konečně uklidnil, podložil si hlavu rukou a pozoroval mě. Užívala jsem si jeho blízkosti a nic dalšího mi ke štěstí nechybělo.

Tahle zamilovanost ze mě časem nejspíš udělá idiota, co se bude pořád jen přiblble culit... No a co.



Ke Cullenovým jsme nakonec opravdu dorazili až v neděli před polednem. Esmé chystala oběd a část rodiny si odběhla na lov, za což jsem byla vděčná, protože pryč byl třeba i Emmett a jeho průpovídky. Ještě Edward kdyby si tak mohl odběhnout, ale to bych asi chtěla moc. Naštěstí se tvářil neutrálně a jen v očích jsem mu zahlédla cosi – úlevu? Mezi ním a Willem proběhla nějaká konverzace, ale neřešila jsem to a posadila se na gauč vedle Jaspera. Když jsem sledovala toho svého chlapa, nádherného a ideálního, zalila mě vlna lásky a já si vzdychla. Jasper udělal to samé. Otočila jsem se na něj a on se lehce usmíval a a s hlavou lehce na stranu vypadal, že je úplně mimo.

„Vypadáš jako pako,“ vylítlo ze mě a on se na mě podíval. Pak hrozně milým hlasem řekl:

„To ty taky.“

A má zamilovanost se zdvojnásobila, protože mi poslal tu svou emoci, vlastně tu mou.

„Ech,“ udělala jsem, neschopná slova. S pootevřenými ústy jsem sledovala Willa a chtěla křičet, že ho miluju.

„Nech toho,“ udělal Jasper a nejspíš se snažil se soustředit, ale nakonec taky jen vzdychl a vypadal pořád stejně.

„Mysli na něco odporného,“ zašeptala jsem omámeně a uvědomovala si, že Will s Edwardem nás rozesmátí pozorují. Tolik mu to sluší! Miluju, když se směje!

„Heee,“ udělal Jasper.

Nakonec jsem byla vděčná, že se přiřítil Emmett. Chvilku nás zamračeně pozoroval a pak se začal chechtat a vecpal se mezi nás. Každého objal kolem ramen a začal vyprávět, jak si poradil s tím velkým naštvaným medvídkem. Za chvíli už jsem byla schopná normálně fungovat.

„Můžeš se nějak hlídat?“ brblal Jasper.

„No pardon, pane Já umím ovlivňovat emoce! Prdlajs umíš, jen se vezeš na těch mých!“ rejpala jsem do něj. A vzápětí se začala nekontrolovatelně řehtat. Kvílela jsem a nemohla popadnout dech a slzela jsem a spadla z gauče na zem. Už zase!

„Vy jste jak malí,“ udělal Will tím dospěláckým tónem, hodil si mě jako žok přes rameno a odnesl mě po schodech do pokoje.

„Nemá být drzá!“ volal za námi Jasper.

Brutálně jsem si tím záchvatem veselí namohla břišní svaly. Netušila jsem, že nějaké břišní svaly mám, ale večer mě bolely jako prase.

Výhoda byla, že Will mě dokázal přimět na to zapomenout. Dvakrát.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

zuzka88

9)  zuzka88 (04.02.2012 22:34)

Huráá, Minnie konečně dostala, co chtěla. Bylo to krásné

Mabel

8)  Mabel (18.12.2011 13:52)

Jasper s Minnie a ty jejich zamilované pohledy...

7)  alex (21.11.2010 22:05)

Moc se mi líbilo, jak Minnie přemýšlela nad upírstvím, a pak ten výjev s Jasperem - to mě dostalo. "vypadáš jako pako" a "ty taky":D
a skvělý zakončení

blotik

6)  blotik (17.10.2010 22:51)

No krása. Moc se mi to líbí. Je to tak perfektní.

magorka

5)  magorka (22.09.2010 13:13)

heee

SarkaS

4)  SarkaS (10.09.2010 07:39)

Pane já umím ovlivňovat emoce Úplně vidím ty dva vedele sebe na gauči jak se jim samou láskou roztékají výrazy

AnneCullen

3)  AnneCullen (01.06.2010 22:16)

Dvakrát, jo?:D:D:D

Alrobell

2)  Alrobell (09.05.2010 22:10)

Japer tvářící se jako pako :D:D:D:D:D:D:D a rozmluva Bella Willa byla geniální a hlavně se ve mě něco hnulo... nevím, jestli to byla večeře, ale spíše dojetí...

Rosalie7

1)  Rosalie7 (19.04.2010 06:27)

to je úžasný, zase mě to odrovnalo!!! Je to fakt super, ty jsi naprosto skvělá autorka!!! Je dost vtipný, že nestíhám číst a ty se pořád stěhuješ-takže do nějaký dvaacetšestky máš komentáře na stmívání.eu, pak na wordpressu a ted tady-snyd už je to poslední:D:D:D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek