Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

William, část první

Zase jsem utíkal. Za sebou jsem slyšel nadávky a výhružky, ale postupně se její hlas vzdaloval a nakonec to po několika mílích vzdala.

Tohle nikdy nepochopím. Pokud se dohodneme, že si chceme oba jen užít a strávit pár dní v posteli, proč ony nakonec vždycky začnou vyprávět o budoucnosti? A jsou hrozně překvapené, když je vrátím zpátky na zem, obleču se a odejdu? Proč nakonec každá vyhrožuje trháním údů? Teda údu? Ve Volteře to aspoň všechny braly stejně, jako já. Užít si, zabít kus věčnosti, uspokojit potřeby a pak si jít svou cestou. To byla jediná volterská výhoda.

Doběhl jsem na kraj Brisbane a na chvíli se zaposlouchal. Největší opilecký hlahol se nesl ze severozápadu, tak jsem pomalým lidským krokem zamířil právě tam. Na chvíli počkám před některým z barů a o jídlo nebude nouze. Přece jen jsem teď měl nějakou dobu jiné starosti a žízeň už se hlásila velmi silně, teď mezi lidmi mě krk pálil téměř nesnesitelně a ústa jsem měl plná jedu.

Naštěstí jsem nemusel dlouho čekat, nabídl se mi v podstatě sám.

„Stůj!“ ozval se za mnou hlas s cizím přízvukem. S radostí jsem ho poslechl a otočil se. Mířil na mě revolverem a strašně se mu třásla ruka. Už jsi dlouho neměl dávku, viď? Chudáku. Zase mě čeká ta trpá pachuť drogy, ale co se dá dělat. Žízeň je žízeň.

„Naval prachy. Dělej!“ sykl a oči mu těkaly z mého obličeje na mé ruce, které jsem měl v kapsách. V té tmě nemohl vidět, jak se liším od běžného člověka. Ve dne by mu nejspíš instinkt velel zmizet, jen by zahlédl mé oči. Teď ale netrpělivě škubal revolverem a zopakoval svůj požadavek. Usmál jsem se:

„Jak chceš.“

Vykašlal jsem se na nějaké tanečky okolo. Občas mě bavilo je trochu vystrašit, aspoň na moment se bavit jejich děsem a čirou hrůzou v očích. Jsou zlí, neuškodí jim to. Ale dneska jsem měl žízeň. Nevšiml si, jak jsem se dostal až k němu. Nestihl se ani pořádně vyděsit; v jednu chvíli jsem stál pět metrů od něj s rukama v kapsách a vzápětí jsem stál za ním a lačně hltal jeho natrpklou krev. Nevydal ani hlásku. Žízeň se zmenšila, ještě nebyla ideálně pod kontrolou, ale už jsem ji mohl zcela přesně ovládat. Rozhlédl jsem se a uviděl velký plechový kontejner s odpadky. Chytil jsem tělo za oblečení a odnesl ho k němu, vhodil dovnitř a zapálil. Mé podvědomí mi našeptávalo, ať uteču, ale tenhle oheň nebyl určený pro mě, takže jsem klidně stál a pozoroval, jak důkaz o mé přítomnosti hoří.

 

Bylo snadné se v těch velkých městech ztratit. Přizpůsobit se trochu své potravě, naučit se tvářit se jako oni. Skvělé maskování. Pronajal jsem si pokoj v jednom laciném motelu a ven vycházel po setmění. Procházel jsem se městem, když jsem měl žízeň, na někoho jsem si počkal. Zlodějíček, násilník, sadistický psychopat, feťák. Bylo jich dost. O obživu jsem neměl nouzi. Několikrát jsem zasáhl na poslední chvíli a jejich plánovaná oběť mě zahlédla, naštěstí lidský mozek fungoval mnohem pomaleji a jejich smysly byly vážně ubohé, takže nikdy nikdo nepostřehl, co jsem zač. Jedna žena mi zvládla dokonce poděkovat. Udělala mi radost, ale ne takovou, jako uhašení žízně po jejím útěku.

Čas jsem trávil čtením, sledováním dění venku, zíráním. Za tu dobu jsem si zvykl na nicnedělání. Už přes sto let jsem byl sám, když nepočítám občasné chvíle s upírkami. Tady v Austrálii moc upírů nebylo, podnebí nebylo zrovna přátelské, takže narazit na nějakou, na nějakou, která mě ještě neznala, zabralo víc času, než na jiných kontinentech. Často jsem měnil působiště. Nomád, jak má být. I když ony tvrdily, že žiju nepřirozeně, hned vedle lidí. Já si tak ale připadal mnohem komfortněji, než někde v pustině ve stínu kamene v jejich společnosti. Nestrávil jsem přes půl století ve společnosti upírů s vybranými zvyky, abych se tu pak pachtil buší.

Pozorovat lidi byla zábava. Večer jsem se procházel čtvrtěmi s upravenými domky a pozoroval dění uvnitř. Celé rodiny spokojeně večeřely, jinde probíhala mírná hádka, v dalším domě sledovali soutěže v televizi, o kus dál si užívali toho nedokonalého lidského sexu. Někdy se vynořily staré zastřené vzpomínky. Byly tak nereálné. Když jsem stál před domem se satelity, viděl zprávy z celého světa v jejich televizi a nad hlavou mi přeletělo letadlo, vzpomínky na výheň ve vyhrabané jámě uprostřed kamenného domku a ta předpotopní kladiva byly vážně směšné. Objevila se i Anne v šatech běžných pro tu dobu, ale její představu jsem z hlavy rázně vyhnal. Na city nejsem stvořen.

 

Byla skoro půlnoc, ostatky dnešní večeře už dávno dohořely a já se procházel centrem města. Nenašel jsem tu jedinou knihovnu, která by měla otevřeno do noci, takže jsem si pohrával s myšlenkou vloupat se do nějakého knihkupectví a podívat se, co za novinky vyšlo. Už jsem pár týdnů nic nečetl a chybělo mi to. Od včerejška jsem se snažil dostat se do někoho, kdo by aspoň inteligentně konverzoval, když už se mi nedařilo narazit na nějakého čtenáře. Byl bych vděčný za cokoliv, i bulvární časopisy, ale upíři nebyli právě velkými knihomoly. A Aro jako na potvoru zase řešil nějaké intriky a Knihovník už třetí den jen stál a zíral.

Skákal jsem z jedné mysli do druhé a věnoval jim o trochu víc pozornosti, než bylo běžné. Zároveň jsem hledal zadní vchod do knihkupectví a doufal, že majitel nebude mít alarm i tam. I když než by si vůbec někdo uvědomil, co je to za zvuk a odkud se bere, už bych byl pryč. Naštěstí majitele nikdy nenapadlo, že by se mu někdo hodlal vloupat dovnitř a odnést si pár knížek, takže stačilo jen pořádně zatlačit na dveře a zámek povolil. Když jsem si plnil knihami druhou velkou papírovou tašku, najednou jsem skočil do někoho nového. Seděl mezi spoustou lidí a jejich vůně mě uhodila do nosu tak, že jsem sykl. Co to je?

Přestal jsem řešit knihy a naplno se začal věnovat svému novému hostiteli. Díval se na obtloustlého zpoceného chlápka, který četl z papíru nějaká jména.

„Minerva Foxová?“ udělal ten muž a můj upír otočil hlavu do strany. Uviděl jsem drobnou hnědovlásku a jemnými rysy, která se právě snažila sesunout na židli co nejníž, aby nebyla vidět. Byla bledá a vypadala nervózně, když potichu řekla:

„Zde.“

„Ááá, Minnie, rád vás vidím, jak jste si užila prázdniny?“ ptal se ten chlapík a ona se ještě víc zkroutila pod lavici a sotva slyšitelně zamumlala, že děkuje. Upír na ni pořád zíral, ona se mračila a nejspíš nad něčím přemýšlela, protože těkala očima po desce stolu a nepatrně se jí zrychlil tep. Slyšel jsem, jak si potichu odkašlal, a ona se zamračila o něco víc a otočila se na něj. Teď už musela vidět, kdo vedle ní sedí, byla jen pár desítek centimetrů od něj, už určitě viděla oči. Čekal jsem, kdy začne ječet a utíkat a způsobí paniku v celé místnosti, nebo kdy omdlí strachy, ale ona jen zvedla obočí. Zíral jsem do jejích hnědých očí se zeleným nádechem a uvědomoval si její vůni, slyšel tlukot jejího srdce a najednou jsem nechtěl, aby se na ni ten upír vrhl a zabil ji. Než jsem se stihl soustředit na to, abych mu vnukl tu myšlenku, řekl:

„Minerva.“

Vypadala překvapeně, přes obličej se jí mihl slabounký úšklebek, pak trochu zatřásla hlavou a nakonec řekla tichým jemným hlasem:

„Jo.“

Nechápal jsem to. Stál jsem ztuhle uprostřed knihkupectví a někde na světě seděla lidská holka vedle upíra, nebála se ho a ještě s ním mluvila. A on, proč to dělal on? Co byl zač? Jak je možné, že vydržel takovou dobu v místnosti, která byla plná bezbranných lidí a voněla jako to nejluxusnější lahůdkářství?

„Bohyně poezie, vědění, medicíny a magie,“ řekl a ona udivěně zvedla obočí.

„Jo,“ zopakovala a trochu hmouřila oči, když ho sledovala. Pak se otočila dopředu, když začal ten tlouštík vyprávět něco o politickém rozložení světa. Upír ji pořád pozoroval, jako by na něco čekal. Snažila se vypadat nenápadně, když se na něj po očku koukla, a když ji načapal, lehce zrudla a její vůně zesílila. Upír se pobaveně uchechtl a mně došlo, že ty zvláštní zvuky, které ona vydává, jsou kručením v břiše. On pak zaťal pěsti a díval se dopředu, ale její vůni jsem pořád cítil. Měl neuvěřitelně silnou vůli, byl jsem jím ohromený. Já dokázal mezi lidmi chodit a nezabíjet, ale pokud bych měl tolik lidí v nevětrané místnosti, těžko bych se udržel.

„Jdeš na oběd?“ promluvil, když se snažila si nacpat notebook do brašny. Zarazila se, zase vypadala překvapeně, ale nepodívala se na něj. Jen přikývla. Bylo mi jasné, že teď se ji pokusí někam vylákat a tam si na ní pochutná.

„Do kantýny?“ uslyšel jsem jeho hlas.

„Ne, do lesa,“ řekla zvláštním tónem. Sama se mu naservíruje! On neloví, on je k sobě láká! Pak ta holka mávla rukou a řekla už normálním hlasem:

„Promiň. Jo, jdu do kantýny.“

A mně došlo, že si z něj předtím dělala legraci. Nechápal jsem její chování, nedocházelo mi, proč nemá žádný pud sebezáchovy.

„Tak to se tam uvidíme,“ řekl upír vesele a vyšel ven z místnosti. K mému překvapení se nacházel v nějaké velké budově a chodba byla plná lidí, jejich vůně byla všude okolo a vháněla mi jed do úst. Překvapeně jsem polkl a byl vážně zaskočený. Tady bych se neudržel ani já, co je tenhle upír zač? Zamířil k jiné budově a už tam na něj čekali další, jejich pach se nesl vzduchem na stovky metrů daleko. Víc upírů pohromadě? Mezi lidmi? Pak jsem ucítil smrad, který mě donutil nakrčit nos. Bylo to jako mokrý plesnivý pes, zvedal se mi žaludek. A pak tu byl ještě jeden, úplně neznámý pach, trochu upíří, ale zároveň tak voňavý. Upír se podíval na drobnou holku s vlnitými vlasy a tmavýma očima a ona se na něj šťastně usmála. Byla zvláštní, cítil jsem její vůni, slyšel jsem její tep, ale něco bylo jinak.

Připadal jsem si jak v některém z těch lidských seriálů. Vůbec ničemu jsem nerozumněl. Ta nebojácná holka a upír, co ji pozoroval většinu doby,kdy byl s ní. Pak tahle podivná malá potvůrka a ještě další upírka, která se blížila. A pak zesílil ten psí pach a malou dlouhovlásku vzal do náruče vysoký snědý chlápek a začal ji líbat. On byl původcem toho smradu.

„Nechte si to do soukromí, ano?“ sykl můj hostitel naštvaně. Ta zvláštní sklopila oči a ten smraďoch se škodolibě zasmál. Pak se všichni vydali k nějaké budově a hostitel vyprávěl, že Minnie myslela na krvavý steak a představovala si ho tak živě, že dostal obrovskou žízeň.

„Úplně jsem zdřevěněl a honem myslel na Jacobovy představy, ty mě vždy dokážou rozptýlit,“ řekl naštvaným tónem.

„Tak se jí vyhýbej, nikdo tě nenutí být s ní. Můžeš si přehodit přednášky,“ slyšel jsem z pravé strany krásný ženský hlas a doufal jsem, že on otočí hlavu, abych si tu upírku mohl prohlédnout. On to ale neudělal, dál zíral dopředu a omluvně zamumlal:

„Promiň. To jen že myslí úplně jinak. Baví mě. Ani jednou si mě nepředstavila nahého a už vůbec ji nenapadlo se pokusit mě sbalit. Je to takové... nečekaně uklidňující, když se můžu soustředit na ni a nevnímat ty okolo.“

Překvapeně jsem se nadechl. On je čtenář myšlenek! To je gól! Dostat se do hlavy telepata je podivnost na druhou! Tak proto na ni pořád zírá, on ví, co si ta holka myslí.

Vstoupili do nějaké jídelny a on ji hned uviděl. Seděla s nějakým klukem a jedla, a opravdu před sebou měla kus masa, ze kterého vytékala šťáva. Smrdělo to, ale ne tolik, jako běžné lidské jídlo. Tohle bylo ještě trochu cítit krví zvířete a tak se to dalo snést. Vypadala naštvaně, když její společník radostně vyskočil a mával. Ta zvláštní holka se najednou dostala do mého zorného pole a zastavila se u nich, slyšel jsem, jak ji ten kluk seznamuje s tou lidskou brunetkou. Měla zrovna plnou pusu jídla a omluvně si ukázala na nacpané tváře a ta zlváštní holka se jen smála. Můj upír zrovna procházel kolem a řekl:

„Ahoj, Minnie.“

Zasekla se v půlce přežvýknutí a vykuleně civěla před sebe. On došel ke stolu a sedl si, před očima měl nádhernou tmavovlásku, která si ho měřila naštvaným pohledem. Sklopil pohled ke stolu, na kterém měl na tácu nějaké lidské jídlo. Evidentně se snažili zapadnout mezi lidi, i když jsem nechápal, co by je k tomu mohlo vést.

„Mám s Rozcuchem politologii,“ uslyšel jsem hlas té holky. Mluvila potichu a člověk by ji a tuhle vzdálenost neslyšel, ale naše smysly byly mnohonásobně lepší, takže to bylo, jako kdyby seděla vedle mě. Chtěl jsem, aby zvedl hlavu a našel ji pohledem, ale on je sledoval vidličku, kterou se nimral v jídle.

„No jasně,“ řekla pak rozpustilým tónem. „Mrkni se mu na zadek, až bude odcházet.“

A pobaveně se rozesmála.

Kolem mě vybuchl hlasitý řehot. Po své pravé ruce jsem cítil ten psí pach, vedle dalšího upíra, ale můj hostitel nezvedl hlavu, aby mi ukázal, kdo všechno s ním je. Museli tu být minimálně tři další. Slyšel jsem i naštvané zasyčení upírky a lidská holka tiše zamumlala Ježiš.

„Takže nikdy nepomyslela na to, jak vypadáš nahý?“ uslyšel jsem jedovatý hlas té upírky a můj hostitel se na ni podíval.

„Jen si myslí, že mám hezký zadek. Ale myslela si to spíš ve spojitosti s Jimem, že jemu se bude líbit,“ vysvětloval potichu, ale ta upírka se pořád mračila. Až teď jsem si uvědomil, co je na ní divného. Měla světlé oči. Skoro zlaté. Tu barvu už jsem někde viděl!

Zavzpomínal jsem a okamžitě se mi vybavil ten divný lidumil Carlisle. Tak proto tu sedí mezi lidmi! Oni jsou vegetariáni! No nazdar. Doufám, že poznám, kdy se bude chtít ten upír pustit do jídla, nepotřebuju cítit chuť zvířecí krve. Musím mu včas zmizet z hlavy.

Věnoval lidské holce Minnie ještě jeden dlouhý pohled a já si mohl prohlédnout, jak spokojeně se tváří nad prázdným talířem a jak se směje na svého společníka. Vypadala šťastně, teď, v tuhle chvíli. Vypadala jinak, než když zamračeně sledovala toho upíra. Teď byla uvolněná a její vůně, kterou už jsem dokázal identifikovat mezi všemi dalšími lidmi, přestože se lišila jen nepatrně, mi byla příjemná. Nevzbuzovala ve mně žízeň, ne větší, než lidi, se kterými jsem běžně přišel do kontaktu, ale stejně jsem měl pocit, že bych ji chtěl znovu cítit. Pak kolem ní prošly dvě smějící se holky a ona zase nasadila neutrální výraz a sklopila oči. Přišlo mi, že se snaží nebýt vidět.

Pak můj hostitel sklopil zrak a znovu ho zvedl až ve chvíli, kdy odcházela. Už jsem ji zahlédl jen ve dveřích.

Chtěl jsem, aby šel za ní. Chtěl jsem ji ještě vidět. Bál jsem se, že to bylo náhodné setkání a on už na ni nenarazí, přestože ta jeho podivná společnice se znala s kamarádem té holky. Mezi regály knihkupectví v Brisbane jsem bez hnutí stál a přemýšlel nad lidskou holkou z druhého konce světa. A i když se mi před očima míhalo okolí mého hostitele a pak jsem slyšel jeho přednášejícího, měl jsem v hlavě jen tu malou nenápadnou dívku jménem Minerva. Minnie. Minnie, co se nebojí odseknout upírovi. Drzá a uštěpačná Minnie, co příjemně voní.

Potřeboval jsem, aby se k ní znovu dostal. Chtěl jsem ji vidět a i když jsem si v duchu nadával, co tu blázním, potřeboval jsem mít jitstotu, že se jí nic nestane, že nikomu z těch vegetariánů nerupne v hlavě a neskočí po ní. Přemýšlel jsem, co mu vnuknout. Jdi za ní a nehni se od ní na krok? Dávej na ni pozor? Chceš se k ní dostat blíž? Muselo to být něco neutrálního, nechtěl jsem, aby si jí začal všímat jako kořisti a nechtěl jsem, aby se to nějak zvrhlo a on k ní necítil moc velkou náklonnost. Chvíli jsem zoufale těkal očima po knihách kolem sebe a pak mi to došlo.

Dávej na ni pozor, jako by to byla tvoje dcera.

Křečovitě jsem zatínal pěsti a celý v jakési křeči jsem se snažil tuhle zprávu nacpat do jeho mozku.

Prostě se mi o ni postarej.

Nechápal jsem, proč to dělám. Jen jsem ji chtěl vidět znovu. Nejlíp pořád.

 

Zůstal jsem v něm. Byl zvláštní a chtěl jsem vědět, co je on a jeho skupina zač. A k mému velkému překvapení jsem o něco později zjistil, že za všechno může právě Carlisle. Vegetarián a lidumil. Co jsem se mu nasmál. Tolik jsem jím pohrdal. Ale on to nevzdal, odešel z Voltery a našel si sobě podobné.

On a jeho smečka hráli dokonalou hru na lidi. Měl ženu a ostatní se tvářili jako jejich děti. V soukromí však vypluly na povrch překvapivé skutečnosti. Ta zvláštní dlouhovláska se jmenovala Nessie a z nějakého důvodu mému hostiteli a jeho družce říkala tati a mami. Možná to s tím předstíráním přeháněli. Nebyla upírka, tím jsem si byl jist. Ale nebyla člověk. Stejně tak její druh, Jacob. Sradlavej kluk. Ostatní už byli obyčejní upíři a nedělalo mi problém mezi nimi přeskakovat, ale do hlavy Nessie ani Jacoba jsem se nedostal.

Byli jiní. Nejen, že byli vegetariáni, ale jejich jednání nebylo ovládané jen pudy. Oni se chovali lidsky, řídili se city. Jejich spárování bylo trvalé a nebyly mezi nimi žádné hádky o partnery. Vypadalo žo, že se v těch dvojicích i dohromady mají doopravdy rádi. Ačkoliv by mě to ještě před několika hodinami nenapadlo, teď jsem jim to věřil. A záviděl. A tím se moje myšlenky zase dostaly k Minnie a já překvapeně zíral do zdi svého pokoje a uvědomoval si, že mi chybí.

Posadil jsem se na postel.

Co to se mnou udělala?

Je možné, že mi pomotala hlavu? Člověk? Upírovi?!

A když u nich byla noc a Edward s Bellou se ocitli o samotě a náležitě a velmi náruživě toho využili, se vzrušeným zavrčením jsem z jeho hlavy zmizel. Seděl jsem tam a v mysli mi běhaly představy a ve všech jsem byl s ní. Zatřásl jsem hlavou a snažil se soustředit na něco jiného, ale pořád jsem ji viděl před sebou. Ten úsměv, ty oči, její světlou pleť a drobné ruce, které dokázaly psát na klávesnici neuvěřitelnou rychlostí. V nose jsem měl její vůni a nemohl jsem se dočkat toho, až ji Edward zase uvidí. Až ji uvidím. Ať jsem to sám se sebou probíral z kterékoliv strany, vždy mi z toho vyšlo jedno.

Jsem první upír na světě, který se zamiloval do člověka.

Možná už jsem se mezi nimi pohyboval moc dlouho. Ale teď bylo pozdě na to, abych s tím přestal a zmizel někam do divočiny. Jediné, co jsem teď chtěl, bylo být u ní a vnímat ji svými smysly, ne těmi Edwardovými. Dotknout se její tváře, slyšet její hlas, sáhnout si na tepající bod na straně jejího krku.

Zavřel jsem oči a snažil se zaplašit jed ve svých ústech. Ne. Tohle ne. Žádná žízeň. Nechci ji jako... To nejde.

Vstal jsem, posbíral pár svých věcí a na recepci se odhlásil. S kapucí přetaženou hkuboko do tváře a s rukama v kapsách jsem vyšel ven a o pár bloků dál jsem ukradl auto s kouřovými skly. Vydal jsem se směr Sydney. Jel jsem jen s jednou přestávkou. Zastavil jsem uprostřed pustiny, vystoupil z auta a nasál do nosu vzduch. Ucítil jsem nedaleko pach nějakého zvířete. Ještě na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem se rozběhl. Klokan spal ve stínu a byl snadným terčem. Jeho krev nechutnala jako lidská, nechutnala ani jako krev feťáků, přišla mi trochu naředěná a měla zvláštní pachuť.

Ale věděl jsem, že to půjde.

 

 


 


Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

zuzka88

7)  zuzka88 (04.02.2012 14:49)

Hezký, vidět to i z Willova pohledu

Mabel

6)  Mabel (18.12.2011 13:37)

Tak je pravda, že se mi v téhle kapitole trochu stýskalo po sarkasmu a ironii Minnie, ale přesně tahle část Willova příběhu mi chyběla, takže jsem spokojená.

5)  alex (08.11.2010 21:16)

Ze začátku jsem byla trochu zmatená, ale když jsem se zorientovala, začala jsem si příběh opět užívat, i když to nebylo tak skvělé jako z pohledu Minnie.

magorka

4)  magorka (22.09.2010 11:32)

sakraprace

3)  sakraprace (17.09.2010 09:42)

Willův pohled mi chybí, maslíš, že Willa ještě dopíšeš, Neb??

SarkaS

2)  SarkaS (09.09.2010 21:17)

Pohled Willa je zajímavý, ale ne tak zábavný a trefný jako Minnie

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 20:47)

Bylo opravdu zajímavé přečíst si to z pohledu Willa

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek