Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Romantické duše by asi vůbec neměly kapitolu rozklikávat :)

Znáte to...

15+ za jeho slovník ;)

Pivo bylo teplý, ale bylo mi to u prdele. Cigaretovej popel se mi válel kolem ruky. To už to zas dohořelo? Zahodil jsem vajgl na zem, koberec už byl stejně propálenej. Zvednul jsem přeleženou ruku a podrbal se ve vlasech. Už bych potřeboval sprchu. Cejtil jsem to a musel to cejtit každej, kdo sem vešel. Ale neměl jsem náladu. Neměl jsem náladu udělat těch pár posranejch kroků, abych se dostal do koupelny.

Dveře se otevřely. Poznal jsem to podle rachotivýho zvuku, který vydaly prázdný flašky vyskládaný za nima.

„Edwarde…“ Bylo to tu zase. Neměl jsem náladu poslouchat nějaký zasraný přednášky o tom, co bych měl dělat. Nechtěl jsem nic poslouchat. Vůbec nic. „Nechceš si aspoň otevřít okno? Brzo se tu udusíš,“ zkusil na to jít tentokrát jinak. Neodpovídal jsem. Za tu dobu jsem zjistil, že je to lepší. Odejde dřív, než mi jeho přítomnost začne doopravdy vadit. „Edwarde, do prdele, tak něco udělej! Ona se nevrátí, rozumíš? Ale ty seš tady pořád, musíš něco…“

„Jdi pryč,“ zasténal jsem. Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl.

„Nepůjdu, je to můj byt. Přestaň se užírat a něco dělej! Tohle tvý chování ji zpátky nevrátí! A ona by určitě nechtě-“

„Neopovažuj se tvrdit, že by něco nechtěla. Já vím přesně, co by nechtěla. Nikdo kromě ní neví, co by chtěla! A teď vypadni!“ Furt tam stál a mě s každým dalším nádechem sral víc a víc. „Vypadni!“ zakřičel jsem a mrdnul po něm poloprázdnou flaškou piva.

Roztříštila se o zeď. Během vteřiny byla pryč. Stejně jako ona.

„Chováš se jako magor! Přestaň s tím, nebo přestanu taky. A bude mi jedno, co s tebou bude. Takhle to dál nejde, buď se dáš dohromady a začneš zase normálně fungovat, nebo se nemáme o čem bavit. Rozmysli si to dobře, Edwarde, já to totiž myslím smrtelně vážně!“ seřval mě jako malýho smrada a prásknul za sebou dveřma. Tolik k jeho dnešnímu výstupu. Jo, nebyl jsem poslední dny zrovna kandidát na cenu o nejlepšího společníka, ale čemu se divil?

Dokázal jsem normálně fungovat, dokud tady byla Alice. Snažil jsem se kvůli ní, přetvařoval se a docela to šlo. Ale jakmile jsme se rozloučili a ona zmizela v letadle, neměl jsem už žádnej důvod dělat ze sebe něco, co nejsem.

Všechno mě sralo, a kdyby záleželo jen na mně, ležel bych tu celej den bez pohnutí. Bohužel i já měl jistý potřeby, který jsem musel vykonávat, i když se mi dvakrát nechtělo. Všechno to pivo udělalo svý… Ale to bylo taky to jediný, na co jsem se zmohl.

A abych se náhodou nenudil, moje myšlenky se vždycky rozutekly takovým směrem, za který bych je nejradši do jedný vypálil. Bylo těžký představit si, že je teď spokojená. Že tohle bylo to, co doopravdy chtěla. Nedávalo to žádnej smysl. Myslel jsem si, že se jí líbí tady. Proč si pořizovala byt, když nakonec stáhla ocas mezi nohy a sama se poslala zpátky k psychopatickýmu zmrdovi, ke kterýmu ji nevázalo nic jinýho, než obyčejnej list papíru? Nešlo mi to do hlavy. Pokoušel jsem se na to všechno podívat jejíma očima, ale nenapadala mě jediná věc, která by její chování nějak obhájila. Chovala se jako naivní, pitomá holka, co sama neví, co vlastně chce.

A jako by to nebylo málo, musela do toho zatáhnout mě.

Koleno už bylo v pohodě, stačilo pár balíků ledu a nicnedělání a samo se spravilo. Ale stejně to bylo jedno, protože jsem ho používal maximálně tehdy, když jsem se odhodlal dojít si pro něco do lednice.

Podvědomě jsem věděl, že je to špatně, ale nedokázal jsem zvednout prdel a říct dost. Když jsem byl tady, zavřenej před okolním světem, ještě jsem si mohl namlouvat, že se nic neděje, ale jakmile bych vyšel ven, byla by ta iluze, který jsem se zuby nehty držel, v prdeli.

Převalil jsem se na bok, ruku si přehodil přes břicho a zíral do stropu. Moje druhá ruka pevně sevřela prostěradlo natažený pode mnou. Nevěděl jsem, co to se mnou udělala… Nerozuměl jsem tomu. Jako by mi vzala tu část mě, která mi pomáhala normálně fungovat. Teď ze mě byla asociální hromada potu, která se odmítala vrátit do zaběhnutejch kolejí…

Tohle prostě muselo přestat.

Odhodlaně jsem vyhoupnul nohy ven z postele a dlaněma si promnul obličej. Bolela mě hlava, ale za to mohlo všechno to pivo. Cestou do koupelny jsem se o prázdný flašky málem rozflákal. Ale zvládnul jsem to na poslední chvíli vychytat a udržet si balanc.

Voda byla příjemná. Studený kapky mě probouzely, ale ne tak, jak bych si přál. Byla to jen sprcha. Nemohla mě zázračně probrat z tohohle posranýho stavu. Zůstal jsem pod tekoucí vodou, i když mi začínala bejt nesnesitelná zima, až na poslední chvíli jsem si pustil teplou, která byla tak horká, že během okamžiku zamlžila zrcadlo. Ale ani léčba šokem nijak nepomohla.

V koupelně jsem nedokázal zůstat dýl, než bylo nezbytně nutný. Ještě pořád jsem měl před očima to, jak jsem tu byl s Bellou. Nikdy dřív nevypadala tak rozpačitě a to už jsem ji nahou viděl. Neměla se proč stydět, měla to nejúžasnější tělo, který se mi kdy dostalo pod ruce.

Stála tu se mnou a všechno se zdálo v pohodě. Líbala mě a mě vůbec nenapadlo, že by někdy mohla odejít. Možná to bylo přesně ono. Bral jsem jako samozřejmost, že zůstane se mnou. Byl jsem si tím tak zkurveně jistej, že jsem o jiný možnosti ani neuvažoval.

Chtěl jsem bejt s ní. Chtěl jsem s ní zvládnout všechny ty sračky a nadobro se jich zbavit. Podporoval bych ji a byl tu pro ni, když by potřebovala. Jenže ona si tohle nevybrala. Třeba by to pro ni byl nudnej život, třeba si na Redaye zvykla tak, že bez něj nedokázala žít.

Zatřepal jsem hlavou a ručníkem si přejel po vlasech, dál jsem se s nima nijak nesral. Ručník jsem si omotal kolem pasu a naprosto bez zájmu se chtěl vrátit do pokoje. Neměl jsem ponětí, co budu dělat. Musel jsem se omluvit Emmettovi. To by rozhodně nebylo od věci. Ale když jsem vyšel ze dveří a se mnou se vyvalil zbytek páry, leknul jsem se.

„Ahojky,“ usmála se na mě a rádoby vyzývavě si přehodila nohu přes nohu. Protočil jsem oči a přešel ke skříni. Nic jsem proti ní neměl, ale jen v ručníku jsem si připadal celkem nesvůj. Zranitelnej a snadno lapitelnej. Ani hovno.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal jsem se bez zájmu a přetáhnul si přes hlavu jedno z posledních čistejch trik.

„Mám klíč…“

„Nemáš,“ zavrčel jsem a ruce prostrčil rukávama.

„Emmett mi otevřel,“ řekla nakonec popravdě. No jasně. Ona sem taky určitě nespadla z nebe, někdo jí musel zavolat. Moc dobře jsem věděl, kdo ten někdo byl a za žádnou cenu si nedokázal vysvětlit, co tím chtěl naznačit. Uvidíme, kdo se komu nakonec bude muset omlouvat. „Upřímně, Edwarde…“ Podívala se kolem sebe. „Nezvládáš to.“

„Páni,“ vydechnul jsem teatrálně, „tohle vás teď ve škole učej? No skvěle, u zkoušky jsi prošla,“ dodal jsem kysele. Divil jsem se, že ji moje duševní pohoda nenakopla do nosu hned u dveří a nedonutila ji nahodit zpátečku. Asi byla vytrvalejší, než jsem si myslel, i když mi k ní taková vlastnost vůbec neseděla. Jakmile něco neměla hned, ztrácela zájem, to u ní bylo normální. Vlastně mě překvapilo, že ji sem Emmett dostal, nebo spíš to, že doopravdy přišla.

„Dokonce ani nejsi vtipnej, vážně, Edwarde, nezvládáš to.“

„Díky, doktorko. Teď mi na to dej nějaký prášky a můžeš zase jít,“ mlasknul jsem nespokojeně. Vadilo mi, že je tady a že si jen tak v klidu sedí na mojí posteli, která se za poslední tři dny stala svatyní. Znesvěcovala ji svým ochmataným zadkem.

„Ty ses fakt zabouchnul,“ zašeptala a skoro škodolibě se usmála. Musel jsem od ní odvrátit oči, jinak bych se po ní natáhnul a přinutil ji zvednout zadek z mý deky. Zhluboka jsem se nadechnul a připomněl si, že je to Carmen, která mi vždycky pomohla, když jsem byl v prdeli. Momentálně mě sice srala, ale pořád to byla ona. „Ale no ták, nemyslela jsem to tak,“ povzdechla si, když si všimla, jak se tvářím. „Nevěděla jsem, že je to tak vážný,“ omlouvala se. Neurčitě jsem trhnul rameny.

„Já taky ne,“ přiznal jsem. Nebylo mi příjemný, že je tady. Náš vztah nikdy nebyl založenej na nehynoucím přátelství, nesvěřovali jsme se jeden druhýmu, ale přitom jsme oba toho druhýho znali tak dobře, že to bylo až děsivý. V mnoha věcech jsme byli stejní. Ona taky nic neřešila, proplouvala životem a užívala si ho, jak jen mohla. Taky jsem se o to snažil a ještě nedávno se mi to celkem solidně dařilo.

Ošil jsem se, když na mě zírala moc dlouho.

„Nevypadáš dobře, Edwarde,“ poznamenala, dokonce zněla ustaraně. „Nelíbí se mi to.“ To mě rozesmálo. „Co se směješ?“ divila se, ale i ona neměla daleko k tomu, aby se smála. Tohle prostě bylo takový. K smíchu. „Nemůžu mít o tebe starost?“ odfrkla si ublíženě.

„Ne, to bys jinak nebyla ty,“ mrknul jsem na ni. Uraženě si založila ruce na prsou a já musel přiznat, že i když jsem nebyl rád, že je tady, dokázala mě dostat z toho posranýho stavu, kdy jsem myslel jen na jedno. Rozptýlila mě, to byl pokrok.

„Pověz mi o tom,“ vybídla mě. Pátravě jsem se na ni zadíval, jestli si náhodou nedělá srandu. Kupodivu se tvářila vážně. „Emmett říkal něco o Belle.“ Přikývnul jsem. Nevěděl jsem, co jí na to říct. Necejtil jsem se na to, abych o mluvil zrovna s ní. Nepřišlo mi to správný. Divný a trapný, to možná, ale správný určitě ne.

„Odešla zpátky k manželovi,“ začal jsem opatrně a sledoval při tom její reakci. Chápavě kývla hlavou, což mi dodalo odvahu pokračovat. „K tomu, co ji mlátil…“ snažil jsem se mluvit klidně, ale takhle nahlas se to nedalo. Něco uvnitř mě ruplo a bez mýho vědomí se to přese mě převalilo ven. „Prostě odešla!“ máchnul jsem rozhozeně rukama. „Zahodila všechno, o co jsme se snažili a…“

„Snažili? Seš si jistej, že jste se snažili oba?“ přerušila mě a nevšímala si toho, jak zaraženě vypadám. „Nebyls to jen ty, kdo se snažil? Protože v tom je rozdíl, Edwarde,“ poučovala mě a neuvěřitelně mě tím srala.

„Vím, jak to bylo, neboj se,“ odseknul jsem jí. Pomalu přikývla, jako by si nebyla jistá, jestli po ní v další chvilce neskočím. Ani já si tím nebyl jistej. Nelíbilo se mi to, co naznačovala. Znal jsem Bellu, dost na to, jak krátkou dobu jsme mohli bejt spolu, a rozhodně to nebylo tak, jak si Carmen myslela. Ona od něj chtěla odejít. Chtěla se pohnout dál a zapomenout na něj. Věděl jsem to. Poznal jsem to ze všech jejích dotyků, který nebyly hraný. Nedělala to jen tak. Ona taková nebyla.

„Jen se ujišťuju,“ klidnila mě, ale moc to nepomáhalo. Musel jsem zhluboka dejchat, abych se uklidnil. Ona mi nepomáhala, i když jsem si to nejdřív myslel. Neměl jsem ponětí, jestli to byl jen její nápad, nebo do toho zasáhnul Emmett, ale dělalo se mi blbě z toho, jak to na mě chtěli navlíknout. Chtěli, abych si myslel, že jsem byl motor jenom já a něco si celou dobu namlouval. To tak. Nasrat.

„Já to nepotřebuju, jsem si jistej,“ řekl jsem tvrdě a posadil se vedle ní na postel. Tohle mě vyčerpávalo, už to byl skoro den, co jsem naposledy snědl něco pořádnýho a tyhle vnitřní rozpory byly nesnesitelně vyčerpávající. „Asi jsem to nějak posral.“

„To si nemyslím,“ nesouhlasila se mnou. „Bude znít hodně blbě, když řeknu, že to byla jen špatná shoda náhod? To jenom ty musíš mít tu kliku a zabouchnout se do holky takovýho patolízala. Kdybys ho viděl, jak vyváděl, když byl na kolejích… Ale je to její manžel. Je jasný, že už je na něco zvyklá.“

„To mě mělo povzbudit?“

„Ne,“ uchechtla se. „Nejsem tu, abych tě povzbuzovala.“

„A proč seš tu?“ zamračil jsem se. Nějak mi to nedocházelo, i když její přednáška o tom, že je Bella na svým manželovi závislá, byla jednoznačně strašně poučná.

„Jsem tu jako rozptýlení,“ broukla hravě. A já byl asi vážně tak mimo, že jsem zase nechápal. „Musíš se pohnout dál, Edwarde. Na světě je tolik pěknejch holek, vždyť to sám víš,“ zamumlala. Postel za mnou se prohnula, jak se posunula blíž ke mně. Ruce mi položila na ztuhlá ramena a rytmicky je začala masírovat. Musela za mnou klečet, jinak by na mě takhle nedosáhla. Ale stačil jedinej dotek a mně všechno v hlavě cvaklo.

Rozptýlení

Chtěl jsem ji automaticky odstrčit, protože takhle jsem rozhodně rozptýlit nechtěl. Cítil jsem její ruce, který sice nebyly tak něžný, jako ty Belliny, ale taky mě nenechávaly úplně chladným. Naklonila se ještě blíž a jazykem mi přejela po krku. Oklepal jsem se. Tohle nebylo správný. Potřeboval jsem se z toho dostat, ale ne takhle. A už vůbec ne tady.

Bella ležící pode mnou. Kouše si ret a pevně k sobě tiskne víčka… Pak se ten obraz změnil. Už jsem nad ní nebyl já a celou scénu jsem pozoroval z rohu místnosti. Nohy měla pokrčený a volně jí visely kolem něj. Oba vzdychali a ona zarývala nehty do jeho ramen, stejně jako to dělala mně.

Široce jsem otevřel oči a díval se před sebe. Carmen mi prsty pomalu sjížděla níž. Nebojácně je zahákla za lem trika a začala mi ho tahat nahoru. Zvednul jsem ruce, abych jí pomohl. To bylo jediný gesto, který stačilo k tomu, aby pochopila, že do týhle posraný odvykačky jdu s ní.

Už jsme spolu spali několikrát, ale nikdy to nebylo takovýhle. Neurvalý, bezohledný a rychlý. Trhavě vzdychala a já ještě neměl dost. Nevěděl jsem, co jsem si tím chtěl dokázat, ale když jsem celej přemoženej odpadnul na záda, připadal jsem si divně.

Vůbec poprvý jsem se po sexu necejtil jako vítěz. Spíš jako poraženej.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Astrid

15)  Astrid (19.07.2012 22:20)

Emmett je skvelý, už som to raz spomínala; v tejto poviedke prvýraz má nejakú osobnosť a aj je mu dopriaty normálny prirodzený dialog, nikdy ma culenovi v poviedkach nezaujímali, ale Emmett tu dáva fanfiction nový rozmer.
Jo a pivo - a na všechno sral - to sa mi líbi - jo a na co se zmohl -
ochmataný zadek, tak jo, on nemá chybu!
oooha!!Carmen to bol dobrý duel tak táto indícia určite doputuje k belle.
Táto kapitola bola ohromne napísaná

Abera

14)  Abera (08.04.2012 02:04)

Silvaren

13)  Silvaren (07.04.2012 18:11)

Ajjinko, naprostá nádhera. Tedy, ne že bych se vyzivala v Edwardove srabu, ale popsala jsi to dokonale. Nejdřív mě naštval, ale nakonec jsem rada, že s Carmen spal a nelíbilo se mu to.

Ree

12)  Ree (07.04.2012 17:13)

No, tak teď mě vážně zajímá, jak to vyřešíš, aby se o ni ještě vůbec staral, protože myslím, že teď spadli ještě níže, než byli, když se sotva poznali. Takže...?

Bye

11)  Bye (07.04.2012 16:32)

Achjo... tak tomu říkám totální porozchodová deprese. On na Bellu jen tak nezapomene, to už tu jednou bylo a zdaleka v tom tehdy nebyl tak důkladně jako teď.:'-(
Plusové body za to, že se udržel před Alicí - důkaz o tom, že to není žádné hovádko bez sociálního cítění ;-) Jen je momentálně úplně v prd...
"Teď ze mě byla asociální hromada potu, která se odmítala vrátit do zaběhnutejch kolejí…" Jo, to to vyjadřuje dost dobře!
Carmen - no, nevím, jestli jsem za ni ráda, nebo jestli jsem na ni naštvaná... Asi od každýho kousek. Možná ho z toho aspoň trochu dostane. Ale ono to není, že ne, Edwarde?
Ajjo, parádní kapitola. Plná takových těch vět, které člověka úplně ruší (v tom dbrém smyslu!) od čtení.
"Divil jsem se, že ji moje duševní pohoda nenakopla do nosu hned u dveří a nedonutila ji nahodit zpátečku."
"...a že si jen tak v klidu sedí na mojí posteli, která se za poslední tři dny stala svatyní. Znesvěcovala ji svým ochmataným zadkem."

matysekmj

10)  matysekmj (07.04.2012 15:43)

Teda já nevím,ale trochu mě namíchnul vlézt na první co u něj zaklepe. Plácá se v tom pěkně.
Vůbec nevím co máš v plánu dál,ale budeš si muset pospíšit jinak se z toho zblázním
Moc krásně napsané

ambra

9)  ambra (07.04.2012 14:32)

Nedivím se Edwardovi, že je z Belly zmatený. Chybí mu ten správný odstup. Ví jen to, co mu sama řekla a co se mu odehrálo přímo před očima. Jo, u těch pitomých dveří, kde mu dávala vale, jí přece Reday nestál za zády s pistolí u hlavy...:( Chjo, Edí, Edí, kdybys věděl, že ses namočil do opravdického průšvihu:( . Popis jeho depky a způsob, kterým se z ní pokouší dostat (Emmett mě pozváním Carmen nejdřív naštval, jenže on narozdíl ode mě neví, že Edward nakonec BUDE s Bellou;) ) je naprosto logický. Carmen zaryla do správného bebíčka a navíc ví, že Edward je s takhle obnaženou duší snadno k mání i fyzicky. Potvora jedna . Ale kupodivu se na ni nedokážu zlobit. Vlastně na nikoho z nich. Jediná skutečně záporná postava je tam totiž P.R.
Příběh se dostal do fáze, kdy mě napadá hned několik možností, jak by se mohl zamotat a pak snad i rozmotat. Miluju, když tohle autor dokáže. Miluju, když fakt netuším, jak se to nakonec vyvrbí.
Úžasně napsaná kapitola, obávám se, že ti nevěřím ani uváděný věk (o pohlaví raději nemluvě )

Marcelle

8)  Marcelle (07.04.2012 12:34)

:'-( nelíbí se mi jak se v tom Edward plácá, měl by něco udělat, jenže ani já sama nevím co. Ale Ájji ty to máš určitě vymyšlený a zcela jistě překvapíš. Děkuju za další kapitolku

Twilly

7)  Twilly (07.04.2012 11:42)

Ajjo, dnes si dávám dávku psychologie alá Edward. Nejdřív ve WA-čku a teď u tebe. Tleskám a moje "vnitřní" bohyně tančí oslavný taneček Jo, přiznávám, jsem cáklá, miluju tuhle Edwardí mizerii

piky

6)  piky (07.04.2012 11:13)

OMFG !!!
Kde se nám poděl Edward + Bella Forever?
Ajji, viď, že budou spolu, nebo se tady poňufám
On ji určitě zmlátí a a ona půjde za Edwardem a .. a... budou spolu A nebo taky ne :/
Ale je mi jasné, že jestli Bella ještě půjde za Edwardem, tak si Eďa bude připadat jako použitá ponožka - minimálně :p
Ajji, těším se na příští kapitolu ňuf, ňuf, ňuf tě

GinaB

5)  GinaB (07.04.2012 10:58)

Zkurvenej život !
Krásně napsané, teď si jenom říkám, jak dál. Je vůbec nějaký HE možný ??

eMuska

4)  eMuska (07.04.2012 10:33)

to mám zato, že kašlem na upozornenia... som dostatočne sentimentálna na to, aby som sa z toho zložila, lenže ja pri sebe nemám žiadnu Carmen, ktorá by ma dala dokopy... Skús to ty, ok?

Nosska

3)  Nosska (07.04.2012 08:48)

Takhle je to ještě dobrý, útápěl se v sebelítosti. Já čakala, že hned začne se svym předchozim způsobem života, i když co není může být...
Spííš by mě zajímalo, jestli se potká s Bellou ve škole, nebo jí její pan manžel zakázal dál studovat?

2)   (07.04.2012 07:57)

snad to bereš jako léčbu šokem,aby mu konečně docvaklo,že jen Bella je LÁSKA :)
je to těžké a občas mi připadá,že i bezvýchodné,ale ,ale - top bys to zasekla už dávno ,ne ?
Chtěla bych číst Belle myšlenky
díky za další slova,i když smutná a frustrující

Lenka326

1)  Lenka326 (07.04.2012 07:12)

Takže jako konec? Prostě to vzdal, má depku a všichni kolem ho podporují v tom, aby šel dál? "Zapomeň na ni, Edwarde, vlastně se to ani nestalo" A sex s Carmen to má vyřešit? Ale já nevěřím, Aji, že to máš vymyšlené takto. Jen teď nevím, CO se bude muset stát, aby příběh mohl pokračovat. Ale ty určitě jo, viď?
Smutný, moc smutný díl, a věřím, že vidět Bellin pohled, byl by ještě smutnější, ale napsala jsi to dokonale.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek