26.02.2012 [12:00], Ajjinka, ze série My Way, komentováno 22×, zobrazeno 5656×

Tak jo. Myslím, že tahle kapitola je další zlom. Alespoň pro Bellu.

Snažila jsem se ji nepo... kazit, ale nejsem si jistá tím, že se mi to povedlo.

15+ za jeho slovník ;)

„Tak mi řekni, co to znamená,“ pobídnul jsem ji. Na ulici stálo jen pár aut, včetně mýho Volva. Jinak tam byl klid. Nebylo se na co dívat, ale pořád to bylo lepší, než se dívat na ni. V mým triku. Co pod ním mohla mít? Podle toho, jak k ní přilíhalo, asi nic. Pevně jsem se chytil opěradla gauče, i když to k ničemu nebylo. „Zkus se mnou mluvit…“

„Tobě se to lehko řekne,“ zamumlala, s očima upřenýma ke svým prstům na nohou. Nechtěla mi o tom říct, to bylo zjevný. Jen jsem nevěděl proč. Dělá problémy. To nebyla novinka. On celej byl jeden velkej problém, kterej by se dal jednoduše vyřešit. Ale protože jsem neměl zbroják, zas tak jednoduchý to nebylo.

„No, když se to řekne lehce mně, proč by se to nemělo říkat lehce i tobě?“ zkusil jsem to převrátit a risknul jeden krátkej pohled na ni. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Smutně se usmála. Jeden pohyb rtů a řekla jím víc, než za celou tu dobu, co jsem tu z ní něco páčil.

„Znervózňuješ mě,“ řekla a zamračila se. Překvapeně jsem zvednul obočí. Znervózňuju ji? Jak? Jako by poznala, co se mi teď motá hlavou. „Ten tvůj postoj. Nevím, jestli na mě zničehonic nezačneš křičet. Sedni si.“

„Bello,“ uchechtnul jsem se zahořkle. „Pochybuju, že by to něčemu pomohlo. Navíc já na tebe nemám v plánu křičet. Prostě mluv a já budu poslouchat. To by šlo, nemyslíš?“ nadhodil jsem zoufale. Chtěl jsem vědět, co se děje. Takhle jsem si připadal strašně nezasvěceně, což mě sralo. Jednou už jsem se do toho zapletl, nemohl jsem jen tak vycouvat a nechat ji v tom plavat samotnou. Jenže bylo nutný, aby mi všechno řekla. Takhle jsem byl bezmocnej.

„Čím mám začít?“ zeptala se nesměle. Zatřepal jsem hlavou. Ptá se mě, čím má začít?

„Zkus to od začátku. Chci vědět, co se stalo po tom, co jsme byli v tý kavárně.“ Znovu si skousla ret, možná si už ani neuvědomovala, že to dělá. Já si to uvědomoval až moc dobře. Nebylo to tak dávno, co jsem si tyhle rty představoval, zatímco na mě padaly kapky teplý vody. Jen na trošku jiným místě. V trošku jiným gestu. Příjemnějším. Alespoň pro mě.

„Jeli jsme domů? Možná jsme se pohádali? Nemyslím si, že by to bylo to podstatné…“

„Já bych teda řekl, že je to kurva podstatný, Bello,“ vyjel jsem najednou. Strašně mě vytáčelo, když se takhle přetvařovala. Byl to ten večer, kdy jí na tváři udělal tohle. Nemohla to bejt obyčejná hádka. Ty takhle většinou nekončej.

„Evidentně se tu naše názory rozchází,“ ušklíbla se. Tvrdě jsem se na ni podíval, tohle už nebyla prdel. Masochisticky jsem toužil po tom, aby mi řekla, co se ten večer stalo. Už mi došlo, že jsem za to celý mohl já, jen jsem to potřeboval slyšet přímo od ní. „Myslel si, že spolu něco máme,“ vypadlo z ní nakonec, když ode mě odvrátila pohled. To ale nebylo nic novýho. Sám Reday mi to plivnul do ksichtu, když se mi ho snažil rozmlátit. Tu vzpomínku jsem měl živě před očima. Nebyla zrovna hezká, ale přesto tam byla.

„Neřeklas mu, jak to bylo?“ Byla to spíš jen otázka do prázdna, bylo jasný, že i kdyby něco řekla, on by na to sral. Blbej byl na to dost. Když on podváděl ji, určitě čekal to samý od ní.

„Nedal mi možnost, abych něco řekla,“ zamumlala potichu. „On takový nebýval, vážně.“ Prudce jsem nasál vzduch nosem. Už ho zase omlouvala! To hovado si žádný omluvy nezasloužilo. Zakopat pod zem a vysrat se na něj, to možná, ale rozhodně ne žádný omlouvání. Byl dospělej, svéprávnej, tečka. Nic ho omluvit nemohlo.

„Ale pak se mu přestalo dařit v práci. Prohrál případ, na kterém mohl postavit další kariéru. Začal si vybíjet vztek na mně.“ Odmlčela se a já nebyl schopnej jedinýho slova. Hrozně mě zajímalo, kdy se tohle stalo, protože rozhodně nezněla, jako by to bylo někdy před měsícem. Ale byl jsem srab, nedokázal jsem se jí zeptat. Uběhla ještě nějaká doba, než s dlouhým nádechem pokračovala.

„Nejdřív jsem si myslela, že ho to přejde. Víš?“ podívala se na mě, jako by hledala porozumění. V tenhle moment jsem nemohl dělat nic jinýho, než na ni netečně zírat. I když bych jí nejradši řekl, že jsem takhle naivní a dementní myšlenku dlouho neslyšel.

„Ale nepřešlo,“ dokončil jsem za ni a na sucho polknul. Tohle úplně měnilo situaci. Myslel jsem, že šlo o záležitost, která se stala jen kvůli mně. Ani ve snu mě nenapadlo, že už je to skoro zaběhnutá věc. Bylo mi z toho na blití. Z něj. Z toho, že Bella vypadala, že si na to zvykla. „A tebe nenapadlo za někým jít…“ Můj tón už nebyl tak klidnej. Nemohla bejt přece tak pitomá a všechno si to nechat líbit. Byly věci, který člověk prostě vydržet nemohl, a tohle byla nepochybně jedna z nich. Tak proč něco neudělala?! Proč si nechala dál srát na hlavu?!

„Nemělo to cenu,“ pípla plaše, jako by se bála mojí reakce. A i když jsem jí říkal, že se nemá čeho bát, teď jsem si tím nebyl tak jistej. Nikdy bych na ni nevztáhnul ruku, ale moc dobře jsem cejtil vztek, kterej ve mně přímo bublal a snažil se dostat ven, aby jí dal jasně najevo, co si o jejím chování myslí.

„Nemělo to cenu?“ zopakoval jsem po ní nevěřícně. „Bello, slyšíš vůbec, co říkáš? Posloucháš se? Protože jestli jo a pořád meleš takovýhle sračky, asi s tebou fakt něco není v pořádku!“ vyjel jsem na ni. Už jsem nedokázal v klidu stát, musel jsem něco dělat, alespoň rukama. Nejradši bych vzal to první, co by se mi dostalo pod ruku a mrdnul s tím proti zdi, ale bránilo mi v tom rovnou několik věcí. Vzbudil bych ostatní a Bellu bych vyděsil. Zajel jsem si prstama do vlasů, až to skoro bolelo.

„Je vidět, že ho vůbec neznáš,“ uchechtla se smutně. „Není jednoduché jít proti někomu, jako je on. Peter umí být velmi… přesvědčivý. Když chce. Je to právník, co víc říct? Myslíš, že by dovolil, abych se s ním rozešla? Jen tak? Ne, opravdu ho neznáš. Peter takový není, záleží mu na tom, jak ho vidí ostatní a nesnáší představu, že by na něj někdo koukal skrz prsty.“

„Vážně?“ přerušil jsem ji sarkasticky. „Tak to pak nechápu, jak se může venku producírovat s bokovkou!“ Na tohle nemohla mít žádnej argument. Prostě si to protiřečilo.

„Ty asi nečteš moc bulvárních časopisů, viď?“

„Vypadám snad na to?“ odfrknul jsem si. Přestal jsem přecházet sem a tam, s rukama založenýma na prsou se postavil před ní a teatrálně se zhoupnul v kolenou. „Tak vypadám?“

„Vlastně ne,“ opravila se hned. „Chtěla jsem tím říct, že on to takhle nebere. Žádný bulvární článek nebere nevěru jako špatnou věc… Mmm, jak bych ti to jen vysvětlila, abys to správně pochopil?“ Ignoroval jsem fakt, že mě právě urazila, a dál ji poslouchal. „Představ si sebe s Emmettem. Když se mu něco podaří, poplácáš ho po rameni a řekneš, že je dobrej. Takhle to berou oni. Jako by byl něco víc, když zvládne dvě ženský najednou, chápeš? Je to senzace. Pro ně jsou v tom jen peníze za každý prodaný výtisk. Už neřeší to, že můžou někomu ublížit.“

„To byl pěkně blbej příklad,“ neodpustil jsem si.

„Promiň,“ omlouvala se hned sklíčeně. „Víš, jsi první, s kým o tom mluvím…“ Znovu ten její pohled. Sevřel jsem prsty v pěst. Takhle ještě víc vynikla ta její modřina… „Stejně tě nechápu,“ zavrtěla hlavou. „Už když jsi za mnou přišel poprvé, řekla jsem ti, abys mě nechal být. Ale ty…“ uchichtla se, „ty jsi prostě nepřestal.“

„Říkal jsem ti, že se mi líbíš,“ usmál jsem se. Jo, chtěl jsem ji od první chvíle, co jsem ji viděl. Byl jsem jí posedlej. A pak, když mi řekla, že je vdaná, jsem si chtěl něco dokázat. Že můžu mít i vdanou ženskou. Jak se ukázalo, vůbec to není tak jednoduchý, jak jsem si myslel. Obzvlášť když je její manžel násilnický hovado.

„Když jsi s Emmettem dorazil k Angele…“ Na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla, jako by pro ni bylo těžký o tom mluvit. „Hned jsem věděla, co se stalo. Měla jsem vědět, že to nenecháš jen tak být. Na to máš moc horkou hlavu, nemyslíš na následky, prostě konáš,“ řekla bez emocí, ale koutky úst se jí trochu povytáhly nahoru. Byla ráda, že jsem takovej? Těžko říct, nedokázal jsem to poznat. Možná kdyby měla otevřený oči, šlo by to líp, ale takhle… Neměl jsem šanci.

„Občas bys měl nad věcmi víc přemýšlet, než se do nich po hlavě vrhneš. Nevíš, s kým si zahráváš. On není jako normální lidi. A mně to došlo, až když ti ublížil,“ povzdechla si a prsty si rychle přejela po spáncích. „Do tý doby jsem si myslela, že je takový jen na mě. Víš, tuhle ránu jsem si zasloužila,“ přejela si opatrně pod okem. „Neměla jsem s tebou nikam chodit, dostala jsem ji právem, ale ty… Hrozně to změnilo můj pohled na něj.“

„Dostalas ji právem?“ Nevěřil jsem tomu, že to právě řekla. Jak takhle mohla uvažovat? Nebyla normální, nebo co?

„No… ano,“ přisvědčila nakonec, obočí se jí v zamyšlení skoro spojilo v jedno. Kdyby nemluvila o takovejch sračkách, dokonce by vypadala roztomile. „Asi si myslíš, že jsem hloupá…“ zašeptala. Stálo mě hodně úsilí, abych jí to neodkejval. „Vážně je mi líto, že ses kvůli mně namočil do problémů…“

„Blázníš? Já miluju problémy! Neměl bych co dělat, kdybych žádný neměl. Život by jinak byl nudnej,“ mávnul jsem rukou ve snaze trochu odlehčit atmosféru, která by se dala krájet. Tohle byl zatím ten nejdelší a nejobsáhlejší projev, kterej jsem od ní slyšel. Většinou odpovídala úsečně, nebo mě rovnou poslala do prdele. Tohle byla gigantická změna.

„Zlehčuješ to,“ pousmála se.

„Jo, to mi jde,“ uchechtnul jsem se. Vlastně to byl jeden z mejch ochrannejch mechanismů. Upřímně – děsilo mě, co mi tu říkala. Jo, věděl jsem, co je její manžel zač, ale slyšet to přímo od ní, nakouknout do celý věci jejíma očima… Bylo to jiný. Doteď jsem ještě mohl dělat, že se nic takovýho neděje, nebo že to není tak hrozný, ale teď to bylo konečný. Nemohl jsem dovolit, aby se k němu znovu přiblížila.

„Tvoji rodiče to vědí?“ nedalo mi to. Nebylo to poprvý, co mě tohle napadlo. Jestli o tomhle věděli a nezakročili, zasloužili by si to samý, jako ten vybledlej zmrd. Kdokoliv o něčem takovým věděl a neřešil to, dělal v podstatě to samý, jako on.

„Ne,“ zamumlala. „Mají ho rádi.“

„Chápu, je to fajn chlap, nemohli si pro tebe přát nikoho lepšího,“ rýpnul jsem si, ale hned jsem to chtěl vzít zpátky, když jsem viděl, jak se zatvářila. Jako bych jí právě teď dal další ránu. Přitom se moje ruce ani na chvíli nedostaly ven z mých kapes.

„Vidíš to moc jednostranně,“ vymlouvala se. „Tohle je jen jedna jeho stránka… Já nevím, co se změnilo. Nikdy dřív bych neřekla, že je schopný mě uhodit, a když to přišlo… Nevěřila jsem tomu, že to udělal. Každý má blbý den, jsou chvíle, kdy potřebuje člověk vypustit páru. Namlouvala jsem si, že jsem byla jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Nebylo to těžké, protože jakmile si uvědomil, co udělal, choval se zase mile,“ pokrčila rameny, jako by jí pořád dělalo problém to pochopit.

Jasně jsem to viděl. Ona byla mladá holka plná snů, nadějí o princi na bílým koni, kterej jí snese modrý z nebe. On tak vypadal. Byla svatba. Konec pohádky. Realita je vždycky jiná než očekávání. O tom jsem něco věděl.

„Jako bys popisovala někoho úplně jinýho,“ zamručel jsem. Nelíbilo se mi, jak o něm mluvila. Jako by byl někdo, komu je za něco dlužná. Možná tak za moncla. Toho zvládnul přepychovýho. Všechna čest.

„Já to tak nevidím,“ zamračila se. „Bez něj bych nebyla tam, kde jsem.“

„Na dně?“

„Povzbudivé, Cullene,“ protočila oči. „Vím, že mě nemůžeš pochopit. Nejde to. I když bych byla ráda, aby to šlo. Bylo by to pak mnohem jednodušší.“

„Co by bylo jednodušší?“

„Všechno,“ povzdechla si. „Nechceš si už sednout?“ vzhlédla ke mně a unaveně zamrkala. Nesledoval jsem čas, takže jsem neměl ponětí, kolik je hodin.

„To je dobrý,“ ošil jsem se. „Radši zůstanu tam, kde jsem.“

„Proč?“ zajímala se zvědavě. Div jsem se neplácnul do čela. Proč asi? To tak rychle zapomněla na svůj nedávnej výstup, kdy mě sama bez cavyků sváděla? Vybalila to na mě a totálně mě tím rozsekala.

„Bojím se toho, co by se mohlo stát,“ přiznal jsem, i když to nebylo zrovna dvakrát příjemný. Nebyl jsem ten typ, co by kdekomu vykládal to, co mu momentálně problesklo hlavou. Dusil jsem to v sobě, dokud nepřišla chvíle a všechno to samo nevyletělo pryč. Kam se na mě hrabal papiňák.

„Bojíš se mě?“ zahihňala se. Byl to přesně ten samej zvuk, jako když jsme šli domů. Jen už se jí u toho nepletly nohy, ty měla totiž pořád složený těsně u sebe. Chtěl jsem se natáhnout a přejet po nich prstama. Zjistit, jestli je její kůže vážně tak hladká, jak vypadala. Zasténal jsem. Jedno posazení ještě nikoho nezabilo… Blbý přirovnání, elektrický křesla byly to poslední, na co jsem teď dokázal myslet. I když jsem si připadal, jako bych na jednom právě seděl. A to i ve stoje. Risknul jsem to. Jí jsem se nebál. Spíš toho, co dalšího naprosto nečekanýho udělá. „Já vážně nekoušu, Cullene,“ mrkla na mě a poposedla si, aby mi jasně ukázala, že chce, abych se k ní přidal. Povzbuzující nádech byl naprosto k hovnu. A o nic líp jsem se necejtil, ani když jsem si dřepnul vedle ní. „Bolelo to?“ popíchla mě.

„Ne,“ vydechnul jsem a zavrtěl se. „Ale to neznamená, že nebude,“ zamumlal jsem spíš pro sebe.

„Cože?“ ozvala se hned.

„Nic,“ vymlouval jsem se. „Takže jak to teď je? Bydlíš u Angely?“ Opřela si bradu o kolena a váhavě se na mě podívala.

„Jo, nechává mě tam. I když Carmen z toho není moc nadšená. Jsou to pokoje malé i pro dvě, natož pro tři… Ale ani jedna nechce, abych se vrátila domů. Asi jim stačil ten výstup, co Peter ztropil před posluchárnou.“ Při tý vzpomínce se oklepala. Vlezl do školy?! Tohle už vážně nebylo normální. „Nejhorší na tom je, že nemůžu vůbec nic dělat.“

„Nemůžeš?“ nechápal jsem.

„Ne, nemůžu,“ semkla rty k sobě. „Nenechá mě, abych jen tak odešla. Vím příliš mnoho věcí, které se mu nehodí. Chvíli si myslím, že je to za mnou, protože ho nikde nevidím, ale pak mi dojde, že to za mnou nebude nikdy. On tu bude vždycky.“

„Nesmíš se na to dívat takhle, Bello,“ začal jsem. „Žijeme v moderním světě, ten sráč může bejt jakkoliv dobrej právník, ale když tě mlátí… Nikdo nebude stát při něm.“

„Zdá se to jednoduché, že?“ usmála se a naklonila se ke mně. Ztuhnul jsem, protože jsem nevěděl, co chce udělat, ale když si opřela hlavu o moje rameno, trochu se mi ulevilo. Tohle jsem ještě zvládnul. „Ale není.“ Pohodlně se opřela a mně ten její pohyb udělal moc dobře. „Stejně jako s tebou.“ Obočí se mi vyhouplo nahoru. „V jednu chvíli seš milý, v druhou se chováš jako hulvát…“

„Já jsem pořád milej,“ uchechtnul jsem se. Vážně to takhle řešila? Proč? Ten tejden, co jsme se neviděli, o mně musela přemejšlet víc, než přiznala. Jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Nesouhlasně mlaskla, z toho gesta se mi chtělo smát. „No dobře, mám svý špatný chvilky.“

„Je dobře, že to přiznáš,“ povzdechla si. „Přiznání je první krok k úspěchu, věděl jsi to?“

„Ne, to jsem nevěděl.“ I když to znělo logicky. „Něco o tom víš?“ nadhodil jsem neurčitě.

„Teď už jo…“ šeptla a zívla. Musela bejt strašně unavená. Nebyla zvyklá pít a moc toho zatím nenaspala. Potřeboval jsem, aby byla ráno čilá. Chtěl jsem jí trochu zvednout náladu. Alice určitě nebude mít nic proti. Možná by se přidal i Emm s Rose. Z tý nový myšlenky jsem byl sám překvapenej. Nikdy dřív jsem takhle neuvažoval – bral jsem je jako samostatný jednotky, ne jako celek. Ale Rosalie mě dneska překvapila, třeba začala pojídat nějaký prášky na hlavu. Kdoví.

„Pojď si lehnout,“ řekl jsem odhodlaně. Protáhla se a natlačila se bokem těsně ke mně. V podstatě na mně ležela.

„Líbí se mi tady.“ Zavřel jsem oči. Co jsem na to měl říct? Že se mi to taky kurva líbí, ale z úplně jinýho důvodu, než jí? Ne, slíbil jsem si, že už nic dalšího neposeru. A tímhle bych to jednoznačně porušil. Radši jsem zatnul zuby a v hlavě si představil naprosto antisexuální obraz kuchyňský židle. To mohlo na chvíli pomoct.

„Dobrou, Bello…“

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Astrid (26.02.2012 12:59)

Ajjinko, ty držíš tie opraty oukej, tak budeme čakať, kedy ich pustíš Za vecnými dialógmi sa prediera napätá vášeň, ktorá nedostala priestor v tom preplnenom koridore Belliných problémov. Teraz budú kamoši, čo spolu riešia problém, ibaže jeden z nich si vždy pôjde vyhoniť péro pravdepodobne vypadá to tak.
Ech, bohajeho tak bacha na pretlak, mohlo by sa kadečo posrať.

milujem ich tak ich sakra pusť!!!

«   1 2