Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Tak jo, další kousek je tady. Co se stalo po tom, co Bella odjela pryč? To se dočtete níž.

Hezký čtení! :)

15+ za jeho slovník ;)

Probudil mě známej pocit, kterej se nezvratně stupňoval. Zvláštní bylo, že mě nijak nevyváděl z míry. Potěšeně jsem se pousmál, tohle bylo moc fajn… Ale jak se mi mozek postupně nahazoval, docházelo mi, že tu něco nesedí. A mlaskavej zvuk mě v tom jenom utvrzoval. Otevřel jsem oči a zmateně zamrkal do slunečního světla.

Nebyl jsem doma. To bylo to první, co mě z míry fakt vyvedlo. Hned na to mnou projela nekontrolovatelná vlna, která mě donutila propnout prsty u nohou. Mozek mi pracoval pomalu, ale pravidelně se zvedající deka, kterou jsem byl přikrytej, a narůstající pocit napětí, jeho pozornosti neunikly. No do prdele!

Škubnul jsem sebou a okamžitě vycouval do sedu. Zádama jsem narazil na kovovou pelest postele, která mě nepříjemně zastudila. Kurva! Neměl jsem páru, kde to jsem, ale už jsem pomalu začínal chápat, co se tu dělo. Kurva. Odkryl jsem deku a záře blonďatejch vlasů spadajících dolů mě probrala úplně. No ty vole…

Zvedla hlavu a olízla si plný rty. Polknul jsem a natáhnul se po nejbližším polštáři, abych skryl to, co se dalo skrýt velmi těžko. Do prdele! Ona mi ho vážně přeblafla ve spánku!

„Dobré ráno,“ zamručela spokojeně a usmála se. Asi to měl bejt přívětivej úsměv, ale na mě tak nepůsobil, vyděsil mě. Nevěděl jsem, jak jsem se sem dostal, ale hlava mě bolela jako střep a ať jsem se snažil sebevíc, vzpomínky ke mně nepřicházely.

Tohle jsem zas jednou solidně posral.

„Ahoj,“ kváknul jsem, ale ten hlas nepatřil mně. Odkašlal jsem si, ale pořád se cejtil divně. Navíc jsem byl nahej a ona se na mě pořád tak tiskla, což mi zrovna dvakrát nepomáhalo v tom, abych se nahodil do normálu.

„Snídani?“ zeptala se. Tón jejího hlasu ale jasně říkal, že snídaně je to poslední, co by mi teď nabízela. Vzepřela se na rukách a vytáhla se blíž ke mně, dívala se mi do očí, ani ne třicet centimetrů ode mě, a provokativně si skousla ret. Trhavě jsem vydechnul a snažil se ignorovat jednu její ruku, která čistě náhodou zabloudila pod můj ochrannej polštář. Pod jejím dotekem jsem přivřel oči. Ne, ne, ne! Pokusil jsem se ještě couvnout, ale dál už to nešlo. Tohle bylo po ránu moc i na mě. „Copak?“ zamumlala laškovně a podle toho, jak se usmívala, jí moje reakce dělala dobře.

„Musím pryč,“ řekl jsem narovinu a odstrčil ji od sebe, tak, že přepadla na druhou půlku postele. Bylo mi jedno, že s sebou stáhla i můj záchrannej polštář. Stejně toho viděla víc než dost. Do prdele. Spal jsem s ní? Vůbec nic jsem si nevybavoval.

„Pryč?“ vyjekla a už nezněla ani trochu mile. Tak, tady to máme…

„Jo, pryč,“ odseknul jsem stroze a rozhlídnul se kolem. Jako první jsem uviděl svoje kalhoty, ležely na zemi u dveří. Z představy, jak se tam asi dostaly, mi nebylo zrovna nejlíp... Bylo mi u prdele, že nemám trenky, prostě jsem je na sebe natáhnul.

„Ale vždyť jsme si ještě pořádně neužili,“ snažila se mě obměkčit. To tak, nasrat. Podařilo se mi najít tričko. Když jsem si ho přetahoval přes hlavu, znechuceně jsem nakrčil nos, protože smrdělo potem. Za jednu noc a takhle moc? Na můj pomyslnej seznam věcí, který nešly pochopit, přibyla hned další. Jak se moje trenky dostaly do její ruky? Byl to jen okamžik, než jsem se rozhodl, že jí je radši nechám, než abych se k ní znovu přiblížil. S bolavou hlavou a ještě ne úplně zmáknutou motorikou bych možná skončil zpátky u ní v posteli. A to nedobrovolně.

„Musím běžet,“ vymlouval jsem se dál a s potěšením zjistil, že peněženka je na svým místě, v kapse mých kalhot. Stav hotovosti jsem se radši neopovážil zkoumat tady.

„Ale…“ hledala další námitku. Ale já už ji neposlouchal. Šel jsem tam, kde jsem předpokládal chodbu, která by vedla pryč. Ulevilo se mi, když bunda ležela přehozená přes moje boty. Do obojího jsem se rychle navlíknul a zabouchnul za sebou dveře. Schody jsem bral skoro po třech, jak jsem chtěl bejt co nejdřív pryč.

Nic jsem si nepamatoval a tentokrát u toho nebyl nikdo, kdo by mi mohl osvětlit to, co jsem včera prováděl. Ta blonďatá servírka by mi to určitě ráda převyprávěla, ale nevěřil jsem tomu, že by mluvila pravdu. Někdy to tak bylo, přeháněly, aby dosáhly svýho. Do toho jsem se znovu zatáhnout nenechal. Jednou mi to bohatě stačilo.

Vyběhnul jsem na ulici a nadechnul se čerstvýho vzduchu… Chvíli trvalo, než jsem poznal, kde to vlastně jsem. Nebyl jsem daleko od kolejí, takže ani od kavárny. Stejně jsem ale nechápal, jak jsme se dostali až sem, a sralo mě to. Nesnášel jsem okna, obzvlášť tehdy, když jsem se probudil vedle někoho, kdo byl nadrženější než já.

Vytáhnul jsem si ze zadní kapsy kalhot peněženku a modlil se, aby mi v ní zůstaly alespoň nějaký peníze. Neměl jsem žádnej vlastní příjem, ale každej měsíc mi něco Esme s Carlislem poslali na účet. Nechtěl jsem tomu říkat kapesný, ale nebyla to kdovíjaká suma na to, aby se tomu dalo říkat nějak jinak. Vystačil jsem s tím, nemusel jsem platit nájem ani jídlo, a když jsem potřeboval, vždycky tu byl Emmett a jeho tučný konto. On věděl stejně dobře jako já, že mu všechny prachy, který do mě nacpal, jednou vrátím.

Ale neměl jsem štěstí, protože mi zbylo jen pár drobnejch. Děkoval jsem sám sobě, že jsem měl tolik rozumu, abych s sebou netahal všechno, jinak bych teď mohl nadávat jen sám sobě. Na taxíka to ale rozhodně nestačilo… Jo, mohl jsem z budky zavolat Emmettovi, kterej by pro mě se vší pravděpodobností nakonec přijel, ale nechtěl jsem kvůli každýmu škobrtnutí volat jemu. Musel mě mít taky dost.

Tak jsem šel pěšky.

Jak jsem zjistil, neměl jsem u sebe žádný cigára, takže jsem si jen strčil ruce do kapes bundy a snažil se vymyslet nejrychlejší cestu k nám domů. Někdy jsem byl rád, že bydlíme o něco dál od centra, ale teď jsem to bral jako velkou nevýhodu… Ale alespoň nebyla taková zima, protože po dlouhý době svítilo sluníčko. Na náladě mi to ale nijak nepřidalo.

Doloudal jsem se domů, a protože jsem nevěděl, kolik je hodin, snažil jsem se nenadělat žádnej rámus. Asi ještě spali, nebo dělali něco, o čem jsem radši nechtěl vědět, ale po cestě do pokoje jsem je nepotkal, což bylo dobře. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych byl připravenej na setkání s Rosalií.

Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, hned jsem začal z šuplíku u postele dolovat rezervní krabičku cigaret. Snad jedině ona byla vždycky spolehlivě na svým místě. Potřeboval jsem se probrat a nic mi v tom nepomohlo víc, než nikotinová bomba. Než jsem si zapálil, kouknul jsem se na mobil. Žádnej nepřijatej hovor. Nikdo mě nesháněl… Zajímalo by mě, jestli by si vůbec někdo všimnul, že jsem zmizel, kdyby se z tý blonďatý nádhery vyklubala sériová vražedkyně. Pochyboval jsem o tom.

Bylo teprve devět, ale já věděl, že už neusnu. Traumatizující ráno na mně zanechalo následky. Ne, nebylo to tím, že bych si neužíval to, co mi dělala, nebo tím, že bych nechtěl dělat to, co chtěla dělat ona. Chtěl jsem, protože ať už jsem si říkal cokoliv, sex byl od jistý doby nedělitelnou a dost podstatnou součástí mýho života, ale… Bylo to tím, že jsem tajně doufal v to, že až odhrnu deku, uvidím kaštanově hnědý vlasy, který jsem mohl sledovat skoro celý včerejší odpoledne. A to mě vyděsilo víc, než úsměv, s kterým mě ráno pozdravila ta blonďatá-bez-jména.

Prohrábnul jsem si rukou vlasy a tou druhou šáhnul po provizorním popelníku.

Měl jsem pravdu, nikotin zapůsobil přesně tak, jak jsem si myslel. Všechno mi najednou přišlo jasnější. Ne že bych si snad něco vybavil, ale mohl jsem líp uvažovat. Třeba nad tím, proč se to takhle zvrtlo… Vzpomínal jsem na to, jak jsem nechal Bellu odjet s tím kreténem Redayem, jak jsem tam jen stál a nic neudělal. Byl jsem moc velkej srab na to, abych si něco dovolil. Kdyby byla situace jiná, neváhal bych a jednu mu, už jen z principu, ubalil, ale protože se všechno seběhlo tak rychle, nedal mi žádnou šanci.

Navíc jsem tomu rozuměl čím dál míň. Bella mu musela zavolat, když byla na záchodech, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Pokud mu to neřekla předem, a o tom jsem dost pochyboval, nemohl zjistit, kde je. Ale proč to udělala? Neměla k tomu žádnej důvod, bavili jsme se a celkem si to užívali. Nedávalo to smysl.

A pak ten jeho nasranej ksicht. Co si ten magor myslel? Že bude šukat jinou a jeho mladá manželka bude sedět doma na zadku a vyšívat zamilovaný ubrousky s jejich monogramem? Tak blbej snad nebyl, nebo by bejt neměl, když kandidoval na post senátora. Dělo se tu něco fakt divnýho a já si slíbil, že tomu přijdu na kloub.

Típnul jsem cigaretu a namáhavě se postavil. Bolelo mě celý tělo, byl jsem ztuhlej a rozhodně to nemělo nic společnýho s pitím. Vážně by mě zajímalo, co jsem to v noci vyváděl… Nebo radši ne. Tričko jsem ze sebe stáhnul ještě dřív, než jsem zalezl do koupelny, a hodil ho na obvyklou hromadu prádla, která teď bude navždycky o jedny trenky chudší.

Sprcha pomohla. Teda alespoň od potu a cigaretovýho kouře. Měl jsem tak načichlý vlasy, že jsem silně pochyboval o tom, že jsme neskončili někde jinde. V kavárně takhle zahuleno určitě nebylo.

Už vyvoněnej a učesanej jsem se potichu vydal něco ukrást z lednice. Dokud Emmett s Rosalií spali, byla velká pravděpodobnost, že v ní bude něco čerstvýho a dobrýho. Takový lákadlo mě nenechalo chladným, protože jsem měl strašnej hlad. Potřeboval jsem někde nahrabat energii. Ale v ledničce už se přehraboval Emmett v Roseinu županu. Ten pohled by stačil k tomu, abych měl zkaženej celej den, protože vidět zezadu jeho chlupatý nohy, bylo dost odpudivý. Navíc mu růžová vůbec nešla k pleti.

„Čau, Emme,“ houknul jsem na něj. Asi se mě leknul, protože mu hlava vyletěla nahoru tak, že se praštil o horní patro lednice.

„Ty vole, tohle mi nedělej,“ zpražil mě a třel si temeno hlavy. Aby se taky neposral.

„Máš černý svědomí, protože kradeš jídlo?“ Otočil se a zamračil se na mě. „No promiň, ale vypadá to tak.“

„Dělám si snídani, nekradu si vlastní jídlo,“ protočil oči. „Dáš si něco?“

„Jo, něco po mně hoď,“ zamručel jsem. Hodil po mně tousty v plastový krabičce. Nebyla to zrovna moje představa čerstvosti, protože byly koupený, ale bylo mi to jedno. Měl jsem hlad. Sám se zakousnul do něčeho, co připomnělo bagetu. Emmett si nikdy s něčím, jako je zdravá výživa, hlavu nedělal.

„Kdes byl?“ zeptal se mě s plnou pusou. Já měl tolik slušnosti, že jsem nejdřív polknul, než jsem mu odpověděl. Sláva mi.

„Ani se mě neptej.“

„Sss,“ syknul. „Povídej,“ pobídnul mě. Stejně jsem mu to chtěl říct, nezdálo se mi to sice jako nejlepší téma ke snídani, ale na co čekat. „Poslala tě k šípku?“

„Ne, byla tam. To bylo v pohodě. Teda do doby, než si pro ni přijel manžel,“ ušklíbnul jsem se a věnoval svýmu toustu zamračenej pohled. Ignoroval mě a já ho za to dojedl. „Je to větší magor, než jsem si myslel. Ani neumí řídit, jezdí jako pošuk.“

„No, to by nebyl sám,“ poznamenal Emm, ale já si jeho narážky nevšímal. Moje auto a já jsme úplně něco jinýho. „To mi připomíná, že si pro něj včera přijeli, do tejdne by mělo být v celku.“ Skvěle, první dobrá zpráva dne. Zvládnul bych jich klidně ještě pár.

„Myslím, že se bojí…“

„Ti opraváři? No, je fakt, že jsem zněl dost nasraně, když jsem jim volal, ale že by se báli? To se mi nezdá.“

„Ale ne,“ přerušil jsem ho. „Bella, toho jejího zmrda,“ vysvětlil jsem.

„Aha… Proč si to myslíš? Protože jezdí jako blázen? To bych tě rád uklidnil, ani Rose se nelíbí, jak jezdím já.“

„Emmette,“ zasténal jsem. „Prostě mi na tom něco nesedí… Ona je fakt milá, ale když je vedle něj, tváří se, jako… ani nevím, jak to popsat. Prostě jinak.“

„Říkal jsi, že je s ním tři roky. Po takový době se každej tváří divně,“ pokrčil rameny. Málem jsem se neovládnul a hodil po něm už prázdnou krabičku. Na takovýhle rádoby vtipný kecy jsem teď neměl náladu. Všimnul si toho. „Tobě to fakt leží v hlavě, viď?“ Nemusel jsem odpovídat, došlo mu to. „To je zlý. Vážně hodně zlý, Edwarde. Víš, co jsem ti jednou říkal o divnejch věcech, o kterejch mi vyprávěl táta? Nemyslím si, že by kecal. Nech ji být, Edwarde. Reday není jen tak někdo a ty určitě nechceš, abys s ním měl problémy, to mi věř.“ To jsem věděl i bez něj, svět byl zvrácenej a zkorumpovanej, ale to neznamenalo, že s tím přestanu. Kdyby do toho nebyla zatažená holka, která se mě bez obalu zeptá na můj vztah k chlamydiím, vysral bych se na to, ale takhle… Prostě jsem nemohl.

„Uvidím,“ brouknul jsem, ale stejně jsem, jako Emmett, věděl, že od toho ruce jen tak nedám. Když jsem se do něčeho uvrtal, nezdrhal jsem před tím. Zas takovej srab jsem nebyl.

„A kdes byl celou noc? Neříkej mi, žes je sledoval, nebo dělal jinou stejně blbou volovinu.“

„Ne,“ řekl jsem. Chtěl jsem pokračovat, ale netušil jsem, jak začít. Vlastně ani nebylo jak, protože jsem si nic nepamatoval. „Když odjela, vrátil jsem se zpátky. A pak… Ty vole, těžko říct, vzbudil jsem se ráno vedle jedný servírky.“

Emmett uznale písknul. „Který?“ Do školní kavárny chodil mnohem víc než já, určitě ji musel znát. Popsal jsem mu ji. „Jo tá. Znám.“ Bezva. Ještě by mi mohl říct, jestli netrpí nějakou pohlavní nemocí, protože jsem si kromě sexu nevybavoval ani to, jestli jsem měl gumu. Při tý představě jsem se oklepal.

„Je šílená…“ Překvapeně zvednul obočí a já se rozhodnul jít s pravdou ven. „Říkám ti, normálně mě zneužila! Bez dovolení se mi ráno přisála na péro, jako kdyby to byla nějaká nechutná pijavice,“ mlel jsem jedno přes druhý. Emmett se snažil udržet vážnej výraz, ale znal jsem ho až moc dobře na to, abych věděl, že dřív nebo později vybuchne smíchy. Mně to teda moc vtipný nepřišlo.

„Tobě se to nelíbilo?“ zeptal se slabým hlasem, jak se pokoušel nesmát.

„No,“ zhoupnul se mi hlas, jak jsem nevěděl, co odpovědět. Ale pak jsem se na to prostě vysral. „To si kurva piš, že se mi to líbilo, ale ta situace byla pěkně na hovno. Ani nevím, jak se jmenovala, do háje!“ vypěnil jsem. „Jak si vůbec dovolila vodit mě k ní domů?“

„Třeba jsi souhlasil,“ zkusil smířlivě. Radši jsem nad tou variantou ani nepřemejšlel, protože jsem tak nějak věděl, že násilím by mě tam určitě nedotáhla. Nezvládla by to, stejně jako každá padesátikilová holka. Musel jsem jít dobrovolně a o to víc mě to sralo. Mohl jsem si za to sám, ale nehodlal jsem to přiznat nahlas. Nepamatoval jsem si, kolik jsem toho vypil, ale podle stavu mý peněženky, toho nebylo zrovna málo.

„Cos dělal ty?“ snažil jsem se zamluvit tuhle šílenost, na kterou jsem chtěl co nejdřív zapomenout. Ale podle toho, jak se mu zablýsklo v očích, jsem radši utnul i tohle. „Nebo ne, nechci to vědět.“

„Dokázal bych se vyhnout detailům,“ mlasknul dotčeně. Ježiši! Kdyby ho tak slyšeli jeho rodiče, vsadil bych se, že by mu papínek okamžitě zablokoval účet. „Takže… co teď budeš dělat?“ nadhodil. Protáhnul jsem si ruce dozadu. Přesně jsem věděl, co udělám. Ale potřeboval jsem k tomu mobil. „Tak si to nech pro sebe!“ volal na mý záda Emmett, když jsem od něj vystartoval zpátky k sobě. Bylo sice brzo, ale podle toho, co jsem o Belle zatím věděl, netipoval bych ji zrovna na ten typ, co si rád pospí. Chtěl jsem jen zjistit, jestli je v pořádku.

Vytočil jsem její číslo a proklínal každý pípnutí, který z telefonu vyšlo. Už jsem si myslel, že to nevezme a já budu muset myslet na dalších deset tisíc scénářů, co všechno se mohlo stát, ale nemusel jsem.

„Haló?“ ozvalo se. Historie se opakovala. Jen s tím rozdílem, že teď jsem mohl volat sám za sebe. Bylo to podivně osvobozující. Pěkně divnej pocit.

„Bello? Tady Edward Cullen,“ začal jsem, ale hned mě přerušila.

„Počkej chvilku!“ Telefon na chvíli oněměl. Zmateně jsem se podíval na displej, ale pořád všechno fungovalo tak, jak mělo. Nechápavě jsem nadzvednul obočí, ale přiložil si telefon zpátky k uchu. A čekal jsem. Připadalo mi to jako věčnost. A když konečně znovu promluvila, šeptala.

„Proč mi voláš?“ zeptala se bez dalších sračiček kolem. Na jednu stranu se mi to líbilo – nesrala se s tím, šla rovnou k věcí, ale na druhou stranu jsem chtěl, aby nebyla tak odtažitá. Zdálo se mi, že jsme si včerejšek docela užili. Tak proč je najednou tak… jiná?

„Chtěl jsem vědět, jestli jsi v pohodě. Myslím po tom včerejšku.“ Napjatě jsem čekal na její odpověď. Slyšel jsem, jak si povzdechla.

„Jo, jsem v pohodě.“ To bylo všechno, nic víc neřekla. Co s ní bylo?

„Nezdáš se mi moc v pohodě,“ obvinil jsem ji. Takhle po telefonu to bylo jednodušší, sice mi to mohla kdykoliv položit, ale alespoň mě nemohla znovu praštit a to jsem bral jako velký plus. „Stalo se něco?“

„Ne,“ odpověděla až moc rychle. „Prosím, už mi nevolej.“ Bylo to poslední, co řekla, než se z telefonu ozval další pípavej zvuk.

A tohle bylo zase kurva co?!

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

13)  kajka (15.03.2012 16:59)

Chachá, chudinečka malinkatej, to se tak stává, když to takový zvířátko přežene s pitivem, že ale utíkal jako by mu za patama hořelo! Emmett v župánku! Je to cukroušek zlatej, mám ho ráda. A zase tvoje boží hlášky. Edáček je v tom až po uši, huráááá! Ale co ta Bella? Co se děje? Jsem napjatá, prchám k další kapitole! Děkuji!!!!

Ree

12)  Ree (11.03.2012 17:44)

"Už mi nevoleeeej! Nevolej mi, nech mě býýýýt!" Echm, promiň, občas mi trochu přeskočí. Každopádně mě Eda jako někdo, kdo utíká od sexu, trochu překvapil. Ale když si tam raději představoval někoho jiného, to se holt nedá svítit. Ale co ta Bella?!

miamam

11)  miamam (17.02.2012 11:09)

Ježíši, Edwarde, už nechlastej Ale je do ní hotovej Bellina reakce mě ale docela probrala, asi ten předchozí večer vážně neměla klidnej. :(

Silvaren

10)  Silvaren (31.01.2012 10:39)

Tak nám v tom Edward pěkně lítá. A Emmett je vážně dobrej kámoš.
Už mi nevolej? Byl poblíž její manžel? Strašně mě zajímá, co je to individuum zač a co sakra Belle provádí!
Ajjinko, je to naprosto skvělé. Dneska jsem snad prvně Edwardovi fandila.

kytka

9)  kytka (29.01.2012 21:49)

Je to prostě kůň. Skoro už to jako že vypadá na nějaký rozum, a on je to poděs. Ale zajímavý poděs.
Belly je mi líto. Jsem moc zvědavá dál.

Twilly

8)  Twilly (19.01.2012 21:07)

jak je možné, že jsem to nekomentovala? ... no jo, mobil, doprdele!!!!! Ajjo, zlato, je to nádhera, to víš, že? Nehodná čtenářka se příště polepší

Ajjinka

7)  Ajjinka (19.01.2012 21:05)

Leni, on je dutá palice, jen tak mu něco nedojde...
kamčí, děkuju v ranním probuzení jsem se vyloženě vyžívala
Bájí, jsem zvědavá, jestli se trefím (nebo spíš obráceně) do jedné z tvých variant Uvidíme
Astrid, děkuju Určitě by Edwarda někdo probrat měl, jinak to s ním asi nedopadne zrovna dobře... Přeci jen, chlamydie nechodí po horách, že...
leelee, nech se překvapit
ambři, budu se snažit udržet se pod hladinou, ale jak víš, pod ní se těžko dýchá, ale snad to půjde
Děkuju, děkuju, děkuju! Pokusím se další dodat co nejdřív

ambra

6)  ambra (19.01.2012 01:22)

Omlouvám se, že ti to klopím napřeskáčku, ale já prostě musím začít filosofujícím Emmettem! Uáááá!!! Já z něj chcípnu!!!
No nic, jinak nám to zase o něco ztěžklo, ale pod hladinou, neboj, hlášek dostávám stále poctivou dávku :D :D :D .
Ale normálně: když zkontroloval ten telefon a nikdo ho chuďátko nehledal, tak mě fakt zamrazilo. Ten pozvolný přerod pakoně v koně prostě popisuješ dokonale!
Do téhle kategorie nadšení patří i celá ta storka s blondýnou. To je esence literárního odcizení .
A co je to ku*va s tou Bellou?!?!?!
Děkuju, naprosto skvostná kapitola

leelee

5)  leelee (15.01.2012 17:57)

cejtim v tom nějakej podraz? nebezpečný odhalení lecčeho?
fakt nevim, ale tušim nečekané

Astrid

4)  Astrid (15.01.2012 01:44)

Ja som vedela, že to nebude také jednoduché!! Alkoholvý opar robí svoje. No a Edward, tak tomu to vyšlo, chudákovi malému. Čo mu tá ženská dala drogy do pitia, ale to sa robí holkám, hmm, ale prisála sa, to je dôležité velmi pekná scénka a ostatne aj plno ďalších v celej kapitole. Edward to vie rozbaliť, nepracuje, auto v prdeli, cudzopasí na Emettovi bezostišne a maminka mu posiela vreckové. Tak asi sa bude musieť niekto prebrať a to poriadne. Tu si nám priblížila trocha viac Edwardov študentský život a otvorila možnosti pre predstavy - ako to bude ďalej. Tá servírka sa môže vyklubať ako posadnutá - ja by som bola, mňa by len tak z toho jeho péééra niekto neodtrhol pigto by kukal akú blondýmu by tam mal prisatú
V tom dialógu s Emmettom, ako si nerozumeli, páči sa mi ako sa vieš vyhrať s detailami, ktoré navodia realny pocit v príbehu
Tešakujem na dalšiu kapitolu, moc si ma dnes potešila milujem ho

Bye

3)  Bye (14.01.2012 22:17)

Teda Ty jsi božííí!!! Přesně tohle jsem dneska potřebovala - svou dávku zhýralýho Cullena ;-)
Trochu jsem ho podcenila, když jsem si představovala, jak se pokusí léčit u nějaký sukně a pak z toho vycouvá kvůli svědomí, nebo kvůli tomu, že s neposlušným kašpárkem se velký divadlo udělat nedá A on na to, čuně jedno, vlítnul hned jak se Bella zdejchla. Ale pořádně se na to připosilnil, soudě podle tý výlohy, co před ním zeje. pig
Nene, Cullene, jen si ten půst pěkně vychutnej Šetři se na Bellu - bude to pak hezčí, věř mi ;)
To je vtipný - jak Edward přemýšlí o tom, že by se z tý servírky mohla vyklubat sériová vražedkyně :D Stavíš na hlavu všechna klišé!
"Co si ten magor myslel? Že bude šukat jinou a jeho mladá manželka bude sedět doma na zadku a vyšívat zamilovaný ubrousky s jejich monogramem? " Eh, hlášky...
Souhlasím, Edwarde - děje se tu něco divnýho a Ty tomu rozhodně musíš přijít na kloub!
"...hromada prádla, která teď bude navždycky o jedny trenky chudší."
Emmett v Roseiným županu!!!! Uáááááááááááááááááááááááááááááááá To je přímo historický okamžik
hmm. takže Edward ohledně tý zpackaný noci zpytuje svědomí, jo? Výborně, další krok
A jéje, ten konec... vidím spoustu variant, ale vyprávíš Ty, takže mlčím a napjetě čekám na další dávku...


Kamci

2)  Kamci (14.01.2012 21:40)

teeeeeeeeeeeeeeeda, to ranní probuzení byla jízda chudáček malej
Jen mě vrtá hlavou Bella a její obraty v chování

Lenka326

1)  Lenka326 (14.01.2012 21:40)

To je vůl, to je vůl, to je korunovaný vůl. Ono to s ním bude ještě hodně na dlouho. Ale tohle jsem fakt nečekala. Zdál se mi tak "plný" Belly, že aspoň ten večer si dá pokoj. No, tak teda nedal.
Ale proboha, co je s Bellou??? Už jsem asi nakažená Edwardem, ale opravdu se o ni bojím. Proč je s tím blbem, myslím manželem? Co za tím vším je? Ach jo. Nemůžu se dočkat dalšího dílku, snad se něco dozvím.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek