Sekce

Galerie

/gallery/18247318.png

Co Edwardovi lítá hlavou po jeho posledním setkání s Bellou?

Moc Vám všem děkuju, je skvělý si číst Vaše komentáře!

15+ za jeho slovník ;)

Po tom, co jsem dostal kopačky od někoho, kdo mi je technicky ani dát nemohl, což byl výkon i na mě, jsem se potřeboval nějak vzpružit. Dal jsem si pivo. Nebo jich možná bylo víc, podle toho, jak obrysy věcí kolem mě nebyly tak ostrý, jak by asi bejt měly. Neřešil jsem to, byl jsem doma, kouřil jsem cigáro a zády se opíral o zeď. Nic mi nechybělo. Měl bych bejt spokojenej a šťastnej, tak proč mě pořád něco žralo?

A dosralo se to tím, že mi zazvonil telefon. Natáhnul jsem se, zvrhnul při tom, naštěstí prázdnou, flašku od piva a podíval se na rozsvícenej displej. Musel jsem přimhouřit oči, abych to na tu dálku přečetl. Ale pak bych byl radši, kdybych to vůbec neudělal.

Máma.

Může se to posrat ještě víc? Může, protože telefon v mý ruce přestal vyzvánět. Měl jsem tři nepřijatý hovory. Ani jsem si nevšimnul, že zvonil už předtím. Asi jsem byl mimo, nebo jsem na chvíli usnul. Ať už jedno nebo druhý, byl to průser. Esme patřila k tý skupině lidí, co z komára dělali nerozporcovanýho keporkaka. Jestli mi už třikrát volala a já jí to nezvednul, hrozilo, že zavolá Emmettovi. Což se skoro rovnalo sebevraždě.

Povzdechnul jsem si a vytočil její číslo. Radši se nechám zprcat dobrovolně, než nechat Emma, aby jí navykládal nějaký voloviny. Nebo ještě hůř, aby jí řekl něco, co by byla pravda. Máma byla jemná duše, milující a pečovatelská. O to víc mě překvapila.

„Edwarde, to je dost, že to zvedneš! Volala jsem ti už třikrát! Něco se ti stalo? Nepotřebuješ pomoct? No tak, Edwarde, mluv se mnou!“ Protočil jsem oči a prsty si unaveně promnul kořen nosu.

„Ahoj, mami,“ pozdravil jsem ji. „Jo, mám se fajn, díky za optání. Neměl jsem u sebe telefon.“

Na chvíli se odmlčela, až jsem se z toho podíval znovu na displej, jestli se hovor nějakou božskou mocí neukončil. Neukončil. Měl jsem prostě smůlu. „Edwarde? Ty jsi pil?“ Ježiši, jak to sakra poznala?

„Trochu jsme oslavovali,“ začal jsem se vymlouvat, ale uťala mě.

„V pondělí odpoledne? Neměl bys být ve škole?“ Zněla klidně, ale před očima jsem jasně viděl vážnej výraz policejního vyšetřovatele, kterýmu z jedný strany pusy trčel obří levnej doutník a z druhý vycházela pravidelná kolečka kouře.

„Tam jsem byl,“ nedal jsem se. Vlastně jsem ani nelhal, což bylo pozitivní. Byl jsem tam, nezáleželo na tom, že jen pět minut a to při pauze.

„Ty se vůbec neozveš! Myslela jsem, že si popovídáme, ale jestli ti není dobře, zavolám ti zítra.“ Povzdechnul jsem si, tentokrát kajícně. Měla pravdu, neozejval jsem se, jak jsem sliboval, než jsem odjel do New Hampshire. Jenže tady se mi otevřely úplně nový dveře. Do světa, kterej jsem neznal a chtěl ho prozkoumat. Rodina mi v tu chvíli připadala jako tížící koule na noze. Psal jsem Alice maily, to jim muselo dát dost jasně najevo, že pořád žiju. Nebo že mi minimálně zůstalo pár prstů.

„Promiň, mami,“ vydoloval jsem ze sebe omluvu. Byla pitomá, nic neznamenala, ale pořád lepší, než dostat paralyzérem do koulí.

„Zavolám ti zítra, miláčku. Ale kdyby se něco dělo, volej klidně o půlnoci. Víš, že můžeš.“ Jo, to jsem věděl. V nich jsem měl vždycky oporu, jen jsem ji nevyužíval. Věděl jsem, že toho mají sami až nad hlavu. Navíc Alice procházela pubertou, neměli to s ní jednoduchý. Prostě jsem jim nechtěl přidělávat další starosti a sralo mě, že máma volala zrovna teď. Nechtěl jsem, aby mě takhle slyšela.

„Pozdravuj doma,“ stihnul jsem říct, než telefon oněměl. Vztekle jsem s ním hodil o podlahu, k mý smůle jen hravě odskočil, nerozpadnul se, jak jsem chtěl. Zavřel jsem oči a hlavu si zmoženě opřel o kolena. Cigáro vedle mě už dohořelo, ale mně to bylo jedno. Všechno, co jsem chtěl, bylo se dostat z tohohle posranýho stavu, kdy mě nic nenechalo v klidu. Kdybych alespoň věděl, co to bylo, ale to bych nejspíš chtěl příliš.

„Nevíš co říct?“ uchechtla se nevesele. „Příště radši neříkej vůbec nic a uděláš nejlíp…“Asi měla pravdu, do čeho jsem se vložil, to se začalo srát ještě víc. Bylo to mnou, táhnul jsem to za sebou jako smrad. Mohl jsem mít sebelepší úmysly, vždycky se to obrátilo proti mně.

Čekal jsem, že uteče, byl jsem na to připravenej, ale to ona ne. Asi mě v tom chtěla ještě víc vymáchat, protože zůstala stát a celá uslzená čekala. Ale na co? Co po mně chtěla? Nebyl jsem ten typ, co by ji na místě začal utěšovat. Nevěděl jsem jak, a když se přede mnou někdo rozbrečel, zbaběle jsem zdrhal. Bylo to prostě jednodušší.

Dokázal bych ji přivést na jiný myšlenky, ale úplně jiným způsobem, než by ona sama chtěla. Na týhle frekvenci jsem fungoval já. Uměl jsem je zaměstnat tak, že pro ně bylo jen tady a teď. Většinou to zabíralo.

„Dělej to, co dělám já, Cullene. Neřeš to!“ uchechtla se, ale protože pořád brečela, nevyznělo to tak drsně, jak asi mělo. A pak udělala to, co jsem čekal. Odešla… Chtěl jsem vědět, proč mi tohle všechno řekla, proč zrovna mně. Chtěl jsem vědět, proč mám chuť jít za ní a snažit se ji pochopit. Byla cizí, neříkala mi jménem, chovala se ke mně jako ke kusu zvětralýho hovna, ale přesto ve mně ten nutkavej pocit vyvolala.

„Blbče!“ strčil do mě najednou někdo. Automaticky jsem se vykryl rukou, kdyby přišla další rána, ale žádná se nekonala. „Kvůli tobě zase brečí!“ napřáhla se po mně kabelkou ta blondýna… Tanya.

„Co to s váma ženskejma je?!“ Byla to spíš řečnická otázka, protože jsem nečekal, že by mi odpověděla, nebo že by toho vůbec byla schopná. Popravdě… vypadala, že umí sotva počítat. „Do hajzlu s váma!“ rozhodil jsem rukama a radši zmizel, než jsem stihnul dostat další ránu taškou, ve který musela nosit cihly.

„Edwarde?“ houknul na mě opatrně Emmett. To už jsou doma? Věděl jsem, že se na něco ptá, ale nechtěl jsem se s ním bavit. „Nechceš pomoct do postele?“ zeptal se po chvíli a zněl ustaraně.

Nepřítomně jsem zavrtěl hlavou. Až do tý zkurvený postele budu chtít, vlezu si do ní. Nepotřebuju k tomu ničí pomoc. Nepotřebuju žádnou pitomou chůvu, která by mi říkala, co mám dělat. Nepotřeboval jsem vůbec nikoho.

„Nech ho bejt, Emmette,“ slyšel jsem, jak na něj volá Rosalie. Byla blízko, možná stála ve dveřích, možná přímo u nás, nechtělo se mi zvedat hlavu, jen abych to zjistil. Nebylo to podstatný, stejně jako všechno ostatní. „Dělá si to sám.“ Kousek ode mě jsem slyšel tupou ránu, jak skleněná lahev dopadla na koberec. „Dobře mu tak…“

„Edwarde,“ jeho hlas zněl až moc blízko, donutilo mě to zvednout hlavu. Zamžoural jsem před sebe, klečel naproti mně a tvářil se ustaraně. Kurva, co to se všema bylo? Tvářili se jak mučedníci. „Kdyby něco, zavolej na mě, jo?“ řekl a chlapsky mi stisknul rameno. V tu chvíli mi bylo jasný, že jeho na hovno zpovídací technice neuniknu. On byl kámoš, měl jsem ho fakt rád, teda ve chvílích, kdy ze sebe před Rosalií nedělal nemyslícího debila. Pokýval jsem hlavou, nechtěl jsem mluvit. Ne s atomovou bombou v pokoji.

Zvednul se a ještě jednou se na mě soucitně podíval. Soucitně! Emmett! Znal jsem ho dva roky, zažil jsem s ním ty nejprekérnější situace, ale nikdy se na mě takhle nepodíval. Tohle bylo zlý. Měl jsem snad někde na čele napsáno, že jsem něco posral? Nedivil bych se. Rozhodně to ale nestálo za tu námahu dojít k zrcadlu a přesvědčit se na vlastní oči. Tak na káry jsem přece nebyl.

Jenže jsem něco dělat musel, protože kdybych zůstal dál zničeně dřepět, znamenalo by to, že se vzdávám a to nepřipadalo v úvahu. Měl jsem dost koule na to, abych dokázal přiznat vlastní chybu. Jo, bylo víc než jistý, že mi to nevratně pocuchá ego, ale dlužil jsem jí to. Choval jsem se jako necitlivej kus kreténa. Což jsem taky byl, ale nemusel jsem to dávat tak okatě najevo před holkou, která má svejch problémů dost.

Natáhnul jsem se pro mobil a žaludek se mi nepříjemně zhoupnul. To nebylo dobrý znamení, ale doufal jsem, že začátečnický chyby, kdy všechen vypitej chlast letěl navštívit odpadní roury, mám už za sebou. Nebyl jsem žádnej zelenáč, abych plejtval pitím, penězma a zubní pastou. Ale i když jsem měl mobil v ruce – pořád ještě fungoval –, nebylo mi to moc platný. Co jsem chtěl dělat? Vzít zlatý stránky a v nich si najít jejich číslo? Věřil jsem, že k tomu vedla jednodušší cesta ve spolupráci s googlem, ale já potřeboval číslo na její mobil a to se po internetu válet nebude.

Chvíli jsem uvažoval a hned na to zalitoval, že jsem si nevzal číslo na tu… Tanyu. Ta by mi možná pomohla, ale takhle to zatím moc nadějně nevypadalo. Navíc mi mozek pracoval pomalu a líně.

Nakonec jsem udělal něco strašně zoufalýho.

Sežeň mi Bellino číslo.

Bylo to jediný, co textovka obsahovala. V seznamu jsem našel Carmenino číslo a dal odeslat. Nic jsem si od toho nesliboval, ale zároveň jsem věděl, že jestli Carmen něco umí, je to shánění informací. A šukání. Někdy šly tyhle její dovednosti ruku v ruce, ale pochyboval jsem, že by to tak bylo tentokrát.

Konečně jsem se postavil na nohy a dopotácel do koupelny, kde jsem si dal horkou sprchu. Nechal jsem vodu, aby mi hřejivě stejkala po těle a dodala mi tak trochu potřebný energie. Moc se nepředala, protože jsem byl pořád grogy. Ručníkem jsem si z nejhoršího vysušil vlasy a natáhnul na sebe volný spací triko. Bylo teprve půl šestý, ale neměl jsem sílu cokoliv dělat. Chtěl jsem v klidu usnout a nemyslet na to všechno.

Skončilo to tak, že jsem hodinu zíral do stropu. Carmen se neozvala a já začínal lézt na nervy sám sobě. Zachránil mě až Emmett, kterej za sebou potichu zavřel dveře. V ruce držel dvě flašky piva. Protočil jsem oči a uhnul, aby si mohl dřepnout vedle mě na postel. Neudělal to, svezl se na zem a opřel se o ni zády. I on vypadal vyčerpaně a dost zdevastovaně. Poslední dobou jsme se moc nebavili, doma jsme se spíš míjeli.

„Tak spusť,“ pobídl mě. Znovu jsem protočil oči a natáhnul se k němu pro svoje pivo. Bylo vychlazený, a i když by mi z něj ještě před chvílí bylo blbě, teď mi bodlo.

„Abych byl upřímnej, nevím, kde začít,“ přiznal jsem.

„Má to něco společnýho s tou drobnou brunetou?“ Překvapeně jsem se na něj podíval. „No co, běháš za ní jako ocásek, myslíš, že jsem si toho nevšimnul? Abys věděl, já jsem všímavej,“ hrdě vypjal hruď.

„Jasně,“ souhlasil jsem a plácnul jsem ho do ramene, jako odpoledne on mě.

„Nemá zájem?“

„Je vdaná.“ Bolestivě syknul.

„To by mohl bejt problém…“

„Myslíš?“ neodpustil jsem si sarkasticky. Byl to problém. Ale ne takovej, kterej by dělal problém mně. Mně nevadilo, že je vdaná. Byl to jen cár papíru, kterým by si mohl kdokoliv utřít prdel. Nic neznamenal, což ten parchant Reday jenom potvrzoval, jinak by si nenašel bokovku. „Ale je to složitější.“

„Ještě víc? Tak to tě lituju, kámo. Ale vypadá mile,“ přemýšlel Emmett nahlas a mě tím kdožvíproč sral. „Lidi se berou pořád a to i z těch nejulítlejších důvodů. Nechápu,“ zavrtěl hlavou. Napodobil jsem ho, taky jsem to totiž nechápal. Obzvlášť u ní. Co na něm viděla? Že si umí zajít ke kadeřníkovi? To určitě nebyl důvod, proč by si ho brala.

„Myslím, že je v tom něco víc…“ řekl jsem nakonec to, co mi celej den vrtalo hlavou. „Víš, nějaká blbá třináctá komnata. Něco fakt hnusnýho.“

„To se mi nezdá, Edwarde. Seš přežranej telenovel, realita není taková kovbojka.“ To nebyla, ale stejně se děly takový sviňárny, že je ani do těch stupidních telenovel nedávali. „Rose by se taky chtěla vdávat a neznamená to, že má třináctou komnatu.“ Pobaveně jsem se uchechtnul.

„Rose je sama o sobě třináctá komnata, Emme! Otevři konečně oči, ta holka tě má na háku.“

„Jo, máš pravdu. Je skvělá,“ zasnil se a já přemáhal nutkání ho kopnout do zad, aby se probral. Buď ho zfetovala, nebo mu dočista vyšoustala mozek. „Mám si ji vzít?“ zeptal se z ničeho nic a ve mně hrklo. Co to zase mele?

„Emme? Je ti dobře?“ ujišťoval jsem se. Nezněl jako ten člověk, ke kterýmu jsem se nastěhoval, s kterým jsem obrážel párty a domů si vodil třeba i několik rozjařenejch holek. „Nemyslíš to vážně, že ne.“

„A proč ne? Asi ji miluju, brácho. Co na to říkáš? Já vím, že se vy dva moc nemusíte, ale kdybys ji líp poznal…“ odmlčel se. „Je vážně skvělá.“ Tohle byl konec, jestli Emmett McCarty uvažoval o něčem takovýmhle, svět se vychyloval ze svý vlastní dráhy. Voda najednou tekla nahoru a kondomy se prodávaly na předpis.

„Je to tvůj život,“ dostal jsem ze sebe nerozhodně. Nemohl jsem mu kecat do toho, co má dělat, stejně jako on mně. Jestli chtěl po zbytek života čekat, kdy mu Rosalie podřízne krk, byla to jeho volba.

„A u tebe je to vážný?“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že zase mluví o mně. „Jestli jsi to zase posral, měl by ses jí omluvit. Ale nezapomínej na to, že je vdaná, ať už z jakýhokoliv důvodu. Měl bys bejt opatrnej.“

„Takže se mám chovat jako kastrát. Dobrá rada nad zlato…“ Neřekl mi nic, co bych už sám nevěděl. Nejdřív se budu muset omluvit, aby se mnou vůbec mluvila. A ani potom jsem si nebyl jistej, že mě bude poslouchat. Měla nějakou magickou schopnost mě ignorovat.

Pod zadkem mi zavibroval mobil, šoupnul jsem se a plnej očekávání si přečetl krátkou zprávu.

555-4925, vyberu si to později.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

18)  kajka (15.03.2012 12:18)

Takže Edward už začíná přemýšlet nejen o tom jednom! A Emmett je opravdu drahoušek! Díky, bylo to super jako obvykle.

Ree

17)  Ree (11.03.2012 17:34)

By mě tak zajímalo, kdo ho Esme a Carlisle adoptovali, když jsou oba podle jeho slov strašně milí. Kde udělali soudruzi z NDR chybu? Ehm, promiň, to jsme v jiném příběhu. Tak tedy... Emmett je možná podpantoflák, ale je super! Já mu náhodou fandím, protože si dovede udělat pořádek, když jeho přítelkyně jeho nejlepšího kamaráda ještě nezabila. Já mu fandím!

Silvaren

16)  Silvaren (28.01.2012 18:45)

Řekla bych, že tohle byla druhá zlomová kapitola. Naprostá bomba. Edward, Esmé, Emmett a potažmo Rosalie.

kytka

15)  kytka (08.01.2012 21:24)

Jé, já zjistila, že jsem četla, ale u tří komentář vynechala. Tak za všechny :

kytka

14)  kytka (08.01.2012 21:22)

Tyhle jeho hlášky. Jedna lepší než druhá. Ale tenhle Edward, to je něco něcíčko. Díky Ajji.

Lenka326

13)  Lenka326 (31.12.2011 16:26)

Tak se nám Edík propil až na dno své vlastní duše??? A pěkně se v tom ňahňá. Nečekám proměnu v Mirka Dušína, ale trochu probrat by ho to mohlo. Máma, Emmett... konečně začal vnímat lidi okolo sebe? A co teď, když má Bellino číslo???
Jsem celá natěšená na pokračování.

Astrid

12)  Astrid (31.12.2011 15:23)

Hmm je to plné múdra a životných právd, normálne ma to núti premýšlať spätne nad sebou.
Som zvedavá hlavne to, nakolko to zmení Edwarda.
Ajjinka, je to velmi krásny príbeh
neviem sa dočkať ďalšieho dielu

Abera

11)  Abera (30.12.2011 00:49)

Ajjinka

10)  Ajjinka (29.12.2011 20:58)

Jo tak, tak to samozřejmě musíme podporovat, o tom žádná!

Twilly

9)  Twilly (29.12.2011 20:53)

Ajji, já myslela neskromě na nás, konzumní čtenářky - ať máme nějakou tu současnou kulturu

Ajjinka

8)  Ajjinka (29.12.2011 20:51)

Kuju! Teď ještě musím najít nějakou rovnováhu, jak přidávat tady i na BH, snad to zvládnu
ambři, kdyby se změnil, máš povolení mě praštit tupým předmětem do hlavy
Twilly, s tím, že filozofie nikoho nezabije, bych radši moc nešermovala Alespoň v jeho případě
belko, děkuju
Bye, ty víš Půjčím si motuhlášku Snažíme se potěšit navzájem ;) A jasně, že je keporkak můj Teď jsem fakt ráda, že jsem ho tam plácla

Bye

7)  Bye (29.12.2011 14:56)

Ááááá
Říká se, že ve víně je pravda, ale zdá se, že na Edwarda ta pravda čeká na dně každé láhve, tady i té pivní. Jo! Konečně se propil k nějakému poznání. Chce se s Bellou sblížit (i když v jeho případě si nedělám iluze o tom, jak by podle jeho dosavadních představ to sbližování mělo vypadat), chce otevřít její třináctou komnatu (bez těch dvojsmyslů bych prosila...) a chce se jí OMLUVIT!!! *fworks* *fworks* *fworks*
Edwarde, ještě nejsi úplně ztracen!
Ajjo, tři vtípky, jo?
Nerozporcovaný keporkak. :D :D :D To je z Tvý hlavy?
"Nechal jsem vodu, aby mi hřejivě stejkala po těle a dodala mi tak trochu potřebný energie. Moc se nepředala, protože jsem byl pořád grogy."
Kondomy na předpis
No, tak má číslo. Co s tím udělá? A hlavně, jak se k tomu postaví Bella? Bude muset bejt rychlej a omluvit se dřív, než mu to položí a pořídí si novou simku
Hmm, zajímalo by mě, jastli Edward nakonec zjistí, že je Rose vlastně naprosto úžasná ženská

Děkuju, že myslíš na moje blaho i o Vánocích ;)

6)  belko (28.12.2011 22:13)

Ajji, tenhleten tvůj Edward má něco do sebe, sám je taky taková třináctá komnata! Povídka je super!!!
Těším se na další!!!!

Nosska

5)  Nosska (28.12.2011 22:07)

Na jednu stranu je mi ho líto a na druhou bych ho v tom nechala ještě vykoupat... Jen by mě zajímalo, jestli se někdy usmíří s Rose

Twilly

4)  Twilly (28.12.2011 22:02)

Trocha filozofie nikoho nezabije! Ajjo, já si dneska asi utleskám pacinky, čéče

ambra

3)  ambra (28.12.2011 21:33)

Ufffff!!! Tak tohle byla síla! Edward sebezpytující, Edward trpící, Edward chlastající (no to vlastně není novinka, jen to tentokrát mělo jiný dopad ). Ale rozhodně nic neskřípe, pořád je to náš skvělý chuligán, jen už mu kocourkovi došlo, že je fakt zabouchnutej *fworks* . Jo!!! Rozhovor s Emmem:D , ale vlastně všechno!

Kamci

2)  Kamci (28.12.2011 21:27)

páni Edward , tenhle Edward , přemejšlí
super kapča, jsem vážně zvědavá co za tím Belliným manželstvím je

leelee

1)  leelee (28.12.2011 21:07)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek