Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/twilight%20together.jpg

Naši drazí žijí šťastně až navěky. Přesněji: Bella s Edwardem a s… Jacobem. Vadí vám to? Copak jste snad někdy někde viděli kámen, do kterého je vytesáno, že žena smí (a zvládne) milovat jen jednoho muže?

I naše šťastná rodinka ovšem občas prožívá trochu napjaté situace. Přirozená mužská soutěživost je mrcha. Zvlášť, když se blíží Ten den. Ano, hádáte správně.

Svatý Valentýn klepe na dveře…

Lépe řečeno – snaží se ty dveře vykopnout.

 

 

Seděla jsem na vysoké židli u kuchyňského baru, oďobávala borůvkový koláč (pekl Jacob, takže mi bylo jasné, že máme zásobu zhruba do příští světové války) a s rostoucí dávkou podezření pozorovala oba své milované kluky. Seděli v obýváku, lemtali pivo a s nohama na mahagonovém konferenčním stolku (i ty, Edwarde?!) vydávali všechny ty zvuky, které chlapi vydávají u sportovních přenosů (nebojte se, nebudu je vyjmenovávat).

Fandili jednomu týmu. I po deseti letech společného a většinou velmi šťastného života mi to připadalo neuvěřitelné. Protože jediná další věc, které fandili oba, jsem byla já.

Bylo třináctého února. A tohle divadýlko byl dokonalý příklad klidu před bouří.

Na začátku února proběhl obvyklý varovný rozhovor.

„Ne, Edwarde. Ani když mi koupíš Maledivy a přejmenuješ je na Souostroví Bella, nezmění to nic na mém rozhodnutí nepřijmout od tebe jistě úžasný jedenáctý prsten.“

„Ne, Jacobe, nepřeju si, abys na internetu kupoval trhaviny z podezřelých zdrojů a vyráběl pro mě další jeskynní komplex. V jeskyni mi bude vždycky zima a ani se neodvažuj opakovat tu věc o nejspolehlivějším zdroji tepla.“

Děti se válely smíchy. Ano, máme děti. Už jsem to říkala?

Edmunda a Emily a dvojčata Joshe a Jules. Nešklebte se. Taky mi chvilku trvalo, než jsem si zvykla (jistě, jména vybírali tatínci). Můžete hádat, kdo je Cullen a kdo Black.

Jestli si ale myslíte, že jsem se po tomhle obvyklém předvalentýnském pohovoru uklidnila, tak moje chlapce málo znáte. Nemůžou si pomoct. Soutěživost mají v krvi.

Když po pár týdnech (ráda bych napsala, že měsících, ale tak dlouho bych to nezvládla) společného života pochopili, že v mé ložnici se trumfovat nemůžou (v rodinném kalendáři máme speciální kolonku nadepsanou písmenem S – u jednotlivých dnů se v ní střídají písmena J a E. Vyplňuju ji jen já, ale mám podezření, že Emily už začíná tušit její význam.), přesunuli své soupeření do bezpečnějších vod.

Nestěžuju si. Díky tomu je z Jacoba nejlepší kuchař pod sluncem. A Edward je zcela určitě jediný zahradník ve státě Washington, který pěstuje citróny a pomeranče. V bio kvalitě. Jak jinak.

U dětí je musím trochu brzdit. I tak už nám ale nestačí police na všechny ty poháry za sportovní, matematické a přírodovědné soutěže. Kvituju s povděkem, že mezi dětmi nečiní rozdíl. Jacob pomohl Edmundovi dostat se do školního fotbalového týmu. A Edward zase driloval dvojčata tak dlouho, až v okresním kole olympiády ve spellingu nakonec stála proti sobě ve finále.

Mí chlapci jsou prostě úžasní. Na jejich sbírku červených puntíků nemá vliv, jestli k jejich zisku použili soupeřovo dítě.

Jistěže je miluju.

Ale někdy bych je s chutí zabila.

 

Zpátky k Valentýnu. Navzdory varovnému pohovoru… To už jsem říkala. Tak jen abyste mě brali vážně…

Někdy před sedmi lety jsem se to rozhodla vyřešit útěkem. Čekala jsem Emily, takže jsem si objednala lázeňský pobyt pro těhotné a na pět dnů vypadla směr klid a tlustá knížka.

Vracela jsem se sedmnáctého. Sedmnáctého, proboha!!!

A neměla jsem kde zaparkovat, protože Edward pro mě k Valentýnu objednal symfonický orchestr (kdo by řekl, že za tu jedinou pitomou poznámku o Debussym budu platit do smrti?), a jelikož nevěděl, kdy se vrátím, nechal filharmonikům postavit vyhřívané stany, které zabíraly každé volné místo kolem domu.

Jacob se držel při zdi. Doslova. V nestřeženém okamžiku vyboural Edwardovu pracovnu a spojil ji s mou ložnicí. Vzniklý prostor zaplnil vlastnoručně vyrobenými dřevěnými knihovnami. Voněly. Fakt hodně. Dalších pět let jsem přesně věděla, jak se cítili osadníci, když usínali ve srubech, ze kterých jim ještě kapala pryskyřice na hlavu.

Nedivte se mi, že když je třináctého února vidím, jak se tváří jakoby nic, jsem nervózní.

A to i přesto, že jsem letos připravená. Pokud je rovnou nepřevezu, tak je rozhodně překvapím.

Letos jsem totiž rozhodnutá, že si Valentýna užiju.

 

Probudily mě zvuky obvyklého ranního cvrkotu. Jen dnes tlumenější. Jediná příjemná součást tradičního valentýnského překvapení. Tu by rozhodně měli zachovat, pomyslela jsem si a spokojeně se protáhla. V tu chvíli mě přešlo nadšení. Pod levou i pravou lopatkou mě něco zatlačilo. Posadila jsem se (a odhodlaně ignorovala záplavu kytek všude kolem - poznámky o tom, že si čtrnáctého ráno připadám pokaždé jako na vlastním funusu, očividně nezabraly) a se zafuněním odhodila oba polštáře (jeden voněl po Edwardovi, druhý po Jacobovi).

Na Edwardově straně malá krabička a lístek se vzkazem: Prostě jsem to musel zkusit. Máme spolu děti, miláčku, bylo by hezké, kdybychom se vzali. Jacobovi bych to vysvětlil. A ani by ho to moc nebolelo. Tvůj E.

Na Jacobově půlce větší krabička a samozřejmě taky vzkaz. Ta mapa vypadá složitě, lásko, ale pěšky se musí dojít asi jen třicet kiláků, nicméně to stojí za to, protože tam fakt nepáchne ani noha, můžem tam dělat, CO CHCEME, a klidně u toho řvát a tak a nikdo nás neuslyší. Bude se Ti to líbit, lásko, slibuju! J.

Se zafuněním jsem padla zpátky do peřin. Vyzkoušela jsem si Edwardův dárek a uložila ho do spodní zásuvky svého nočního stolku (k jeho deseti předchůdcům – slušelo jim to spolu, krasavcům diamantovým. Moji synové si jednou můžou pořídit harém – prstenů „po matce“ budou mít dost.).

Zodpovědně jsem se zahleděla i do Jacobovy mapy. Měl pravdu. Poslední místo, kam se dalo dojet autem, bylo pořádný kus od tečky, kterou označil šišatým srdíčkem. Zbláznil se. Muselo mu být jasné, že než bych k srdíčku (ať už označovalo cokoliv) došla, řvala bych leda tak nad tím, že mi praskly puchýře na obou patách.

Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě. Jacob nejspíš dodělával snídani, Edward ještě jednou (po osmé nebo po deváté?) kontroloval dětem batohy a dohlížel na to, jestli si opravdu daly svou denní dávku vitamínů a jestli jim Jacob nezapomněl přibalit dostatek jablek (v bio kvalitě, jak jinak).

Věděla jsem, že mám ráno pro sebe. Do školy je dnes vezou oba. Další speciální tradice. Nikdo nemá tu výhodu, že by se mnou zůstal o samotě. Ani pět minut! Vybavila jsem si Edwardův rozhořčený hlas. I to je někdy až dost! A Jacobův ukřivděný: Tys mu to řekla? Stalo se to jen jednou, kruci!

Uf! Bylo v mém vlastním zájmu netrhat partu.

Dala jsem si rychlou sprchu a ještě rychlejší snídani (ten borůvkový koláč byl pořád úžasný).

Obešla jsem dům a do koše na prádlo sesbírala tolik kytek, kolik se jich tam bez újmy vešlo.

V kanceláři vládla trochu dusná atmosféra. Pracuju, víte? Vedu úspěšnou advokátní kancelář. Ano, vystudovala jsem, rozjela kariéru a sem tam porodila nějaké to dítě. Jsem si naprosto jistá, že bez svých úžasných mužů bych to všechno nikdy nedokázala. Ale zpátky do dusné atmosféry kanceláře.

Spousta mladých žen. Spousta problémů s láskou. Znám to. Ještě si matně vzpomínám.

Takže jsem popadla koš, obešla všechny od recepční až po svou partnerku Mirandu a každé nadělila voňavou valentýnku. Když jsem na spláchnutí oběda objednala pár lahví šampaňského, dusno se definitivně vypařilo.

Snažila jsem se soustředit na práci, ale stejně jsem pořád musela myslet na to, co mě čeká doma. A jestli můj plán není jen slůně na hliněných nožičkách. Popravdě – i kdybych na to myslet nechtěla, chlapci se mi v pravidelných intervalech připomínali.

Další kytka.

Další zásilka mojí oblíbené vanilkové zmrzliny s pistáciovými oříšky.

Dárkové balení ruských klasiků.

Ještě jedna kytka (do pěti celkem šest kytek).

Mísa jahod (v bio kvalitě, takže jsem ani nemusel otevírat vzkaz. K šampáňu se skvěle hodily).

 

Ve čtyři byla konečně řada na mně.

Chlapci ode mě dostali první valentýnský dárek. Podlouhlou obálku s krátkým vzkazem.

Ještě rychlý telefonát šerifovi – jasně, že jsem nezapomněl, vyzvedl jsem je už před hodinou, děláme úkoly a večeři – a mohla jsem vyrazit.

Když jsem je viděla, jak v mrazu přešlapují před kinem, bylo mi jich skoro líto. Z očí jim čišelo zklamání.

Kino? Taková pitomost? My se tak namáháme a ty si vymyslíš kino?

Usmála jsem se na ně a každému dala pusu na zmrzlý nos.

„Ahoj, miláčci,“ pozdravila jsem je potichu (na lidi jsem už dávno kašlala, ale patřím k těm, co trpí utkvělou představou, že když mluví tiše, zní to svůdně. Zabte mě!).

„Slibuju, že se nebudete nudit,“ zamrkala jsem na ně a zavěsila se do nich.

V sále jsme seděli v poslední řadě. A vedle nás vůbec nikdo. O to jsem se postarala.

Když se Ana poprvé kousla do rtu, oba mí chlapci se poprvé nervózně zavrtěli.

Vzala jsem je za ruce a pevně stiskla.

 

 

Domů jsme dorazili v rekordním čase.

„Pět minut,“ oznámila jsem jim a zavřela se v ložnici.

Sáhla jsem pod postel pro připravený kufřík.

Když jsem znovu otevřela, opírali se oba o zábradlí nad schodištěm. Stálo je všechny síly předstírat, že se nic moc neděje. Dělo se. V mé ložnici byl nejvyšší povolený počet nocležníků dva. Až do dnes.

Možná by protestovali (Edward určitě), ale to, co jsem měla na sobě, smrsklo jejich slovní zásobu na několik citoslovcí. Zakývala jsem oběma ukazováčky. Okamžitě vyrazili za mnou.

V ložnici mi věnovali pohled plný otázek a očekávání.

„Svléknout.“ Šeptala jsem. Přesto to znělo přísně. Obrátila jsem se k nim zády a znovu se sklonila ke kufříku. Mí chlapci si zasloužili mnohem víc dárků, než zatím dostali.

„Lehnout,“ sykla jsem další povel.

Pouta jsem ještě pořád držela za zády.

 

 

Ráno mě probudily obvyklé chlapské zvuky (nebojte se, nebudu vám je vyjmenovávat). Usmála jsem se. Jo, tohle jsou prostě moji kluci.

„Mám pro vás ještě jeden dárek,“ řekla jsem potichu. Okamžitě byli vzhůru. Poslepu jsem zalovila pod polštářem a podala každému jednu podlouhlou krabičku.

Nechápavě zírali na dvojici krátkých výrazných proužků na bílém podkladu. Jako by je viděli poprvé.

„To se to pozná tak brzo?“ nechápal Jacob. Pohladila jsem ho po čerstvém strništi.

„Neotěhotněla jsem tuhle noc, miláčku,“ vysvětlila jsem mu rozvážně.

„Neřekla jsi nám to, protože bychom nikdy nesouhlasili s tím, co… co se tu v noci…“ Bylo to poprvé, co se Edward zakoktal.

„Ale proč ne?“ usmála jsem se nevinně. „Šlehačka, med i led byli v bio kvalitě, dala jsem si záležet,“ mrkla jsem na něj.

Pak jsem se zamyšleně zamračila: „Ale máš pravdu. Tou kůží si úplně jistá nejsem. Asi bychom to měli překontrolovat,“ usmála jsem na ně a znovu sáhla pod polštář. Bičík byl přesně tam, kde jsem ho za svítání odložila.

Bylo patnáctého února. Víkend teprve začínal.

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

matysekmj

12)  matysekmj (12.02.2015 08:32)

Tak jsem se dlouho nenařechtala

Lipi4

11)  Lipi4 (12.02.2015 00:31)

pomoooc :D ... Musím říct, ze cist to po Fiftym na grády a asi se řechtám 4x víc než normálně... Povídka je lepší jak film

Bye

10)  Bye (11.02.2015 23:23)

Bože, miamam, já právě četla, že Edward něžně laská svoje bicitróny. Nedokážeš si představit, co to se mnou udělalo! :D :D :D

Bye

9)  Bye (11.02.2015 23:19)

S - to značí spánek?
Okresní kolo olympiády ve spellingu
Jacobův vzkaz
Stalo se to jen jednou, kruci! Mohl by mu někdo vysvětlit, že je to VÝHODA?
Taky chci šéfovou, která objedná (to je jedno u jaké příležitosti) pár lahví šampaňského! Kdy můžu nastoupit? ;)
Anaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!!!
... koukám, že jsme tu rovnici měly celou tu dobu špatně napsanou:
E - J
E x J
Správná odpověď je:
E + J!!"
Děkuju za připomenutí! Všeho.

miamam

8)  miamam (11.02.2015 23:05)

ANO! Tohle byla úchvatná záležitost na dobrou noc. (to jakože fakt slint) Bella překvapila, tím spíš tím dárkem PO kině. Hehehe Šišatý srdíčko budu mít na mysli asi kdykoli, když se kouknu na jakoukoli mapu a před očima budu mít už navždy Edwarda, jak rukama něžně laská svoje biocitróny. LOL úžasný, děkuji

7)  BabčaS (11.02.2015 23:05)

6)   (11.02.2015 22:19)

Já tě ZABIJU
ty nezklameš...... smála jsem se tak nahlas, že se muž přišel podívat, co mi zvedlo náladu
"patřím k těm, co trpí utkvělou představou, že když mluví tiše, zní to svůdně."

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (11.02.2015 22:17)

Mám pocit,že nie Valentín,ale Fifty na nás všetky útočí ,alebo sa mýlim?;) Výborné ako vždy,dobre som sa pobavila. :)

kytka

4)  kytka (11.02.2015 22:04)

Marusko, diky. Skvele jsem se pobavila :)

Empress

3)  Empress (11.02.2015 21:55)

Skvelá Valentínka, ďakujem!!!

Marcelle

2)  Marcelle (11.02.2015 21:52)

skvělý, fakt, báječně se bavím a dlouho mi to vydrží

Bosorka

1)  Bosorka (11.02.2015 21:46)

Já tě miluju...a Valentýn na tom nemá ani ten nejmenší vliv

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek