Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/M%C3%BAz%C3%A1ci%204.jpg

A tohle už vypadá na definitivní a naprostý závěr příběhů o Múzácích. Díky, že jste se bavili se mnou!

Nějak nám to neklapalo. Ne, že by nám spolu nebylo hezky. Jenže on měl svou práci, a tak často lítal pryč. A hlavně - v čem ta jeho práce spočívala, že?

Snažila jsem se na to nemyslet, nebrat to tragicky. Jenže čistěte mu pořád triko od dlouhejch blonďatejch, kaštanovejch nebo zrzavejch vlasů.

Prostě jsem žárlila. Přitom mě nijak nezanedbával. Vážně se snažil. Napsala jsem osm a půl kapitoly. Když jsem ho zrovna měla u sebe, nikdy sebou neplácnul na gauč a nezapnul televizi. Problém byl v tom, že jsem si pořád lámala hlavu s tím, odkud se zrovna vrátil, a jestli se mu to líbilo.

Nejsem pitomá, držela jsem jazyk za zuby. Jenže taky nejsem z kamene. Jasně, že si to v mé hlavě přečetl. Ale nějak nevěděl, co s tím. Vždycky mě jen políbil na rozloučenou a s rozpačitým pokrčením ramen prohlásil, že je to prostě jeho práce.

Oba jsem to podcenili.

Jednou jsem zrovna čančala stůl v kuchyni a nandávala luxusní večeři, když jsem konečně ucítila závan čerstvého vzduchu zvenčí.

„Jdeš akorát. Zrovna je večeře!“ zavolala jsem přes rameno a snažila se tentokrát nic nevychrstnout na ubrus.

„Bomba!“ ozvalo se rozjařeně a ke stolu se přiřítil usměvavý Jacob. Strnula jsem uprostřed pohybu a chvíli nepostřehla, že mi asi třetina špaget s tichým pleskáním padá na podlahu. Beze slova jsem hrnec postavila na kamna a pak zachmuřeně jukla do obýváku, jestli jich náhodou nepřiletělo víc. To by mi tak ještě chybělo.

Jake už držel příbor, mrkal jako prvotřídní subreta a nedočkavě se culil.

„No?“ pobídnul mě a významně mrknul do svého, vlastně Edwardova, talíře.

„Co no?“ houkla jsem a zamračila se.

„Bašta?“

Fakt indián. Rozhovor jak z Mayovky.

„Ty ne bašta. Bašta Edward. Ty letět pryč, nebo já vrhat nože,“ pronesla jsem.

Rozchechtal se a jeho křídla v tom záchvatu tak rozvířila prach, že se z lustru (který prostě nikdy neutírám) začaly snášet šedé chuchvalce.

„Edward se zdrží,“ řekl, jako by nic, když už byla lampa úplně čistá.

„Aha.“ Na víc jsem se nezmohla a těžce dosedla na židli proti Múzákovi.

Konečně se zatvářil trochu dospěle. Dokonce zvážněl.

„Něco tě trápí?“

Mlčela jsem. Kdybych promluvila, začala bych bulet. Pomalu vstal a došel až ke mně. Dřepl si a položil svou ruku na mojí. Už jsem zapomněla, jak nádherně umí Jacob hřát. Od toho místa, kde se mě dotkl, se mi po těle šířilo dobře známé chvění.

„Já jsem tady,“ řekl tiše, jako bych ho právě teď mohla přehlédnout. Jenže ta chemie už nefungovala, tak jako dřív. Ale no jasně, nejsem ledová královna, srdce mi bušilo jak blázen a on to nemohl přeslechnout. Jenže místo abych myslela na to, že by bylo prima zase jednou vyzkoušet, jestli je to druhej nejlepší Múzák-líbač co znám, rozbrečela jsem se.

„Když on líbá spoustu jinejch ženskejch...“ úpěla jsem.

Jake si odkašlal a zabrumlal: „Ne všechny jsou pěkný, věř mi. Tuhle jsem jedný musel oběma rukama odhrnovat fousy, než jsem se k tý puse vůbec dostal.“

Vyprskla jsem.

„Fakt?“ Ta představa mě totálně oddělala. Konec konců, můj vlastní múzácký minizážitek s maxispisovatelem taky stál za to.

Vážně přikývl, ale v očích mu hořely dva spokojené plamínky. Věděl, jak na mě.

„Díky, Jaku,“ vydechla jsem a mrknutím vyhnala z očí poslední slzy.

„Rád,“ zazubil se. Vážně to bylo jako sedět u kamen. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

Pak na moment sklopil oči k našim propleteným prstům.

„Co kdybys zase jednou napsala něco se mnou,“ navrhnul ledabyle.

Zaskočilo mě to. Můžu já se vůbec nechat líbat od cizích Múzáků, když mám jednoho doma? Kdyby byl Edward  instalatér, vadilo by mu, že se mu v jeho trubkách hrabe někdo jinej?

To nebyl nejlepší příklad!

Moje tváře teď nabraly odstín zralých třešní.

„Já nevím,“ svěřila jsem se Jacobovi. „Asi by se mu to nelíbilo...“

Pokrčil rameny. „Je to přece jen práce. On ty ženský taky nelíbá pro zábavu.“

Zamyšleně jsem přikývla. Konec konců, tu devátou kapitolu už mám rozepsanou pěkně dlouho.

„Tak asi jo,“ souhlasila jsem nakonec, pořád trochu váhavě.

Zvedl se a za ruku mě pomalu vedl do obýváku. V rohu stál můj pracovní stůl. Počítač už běžel, po monitoru se proháněl pestrobarevný šetřič v podobě duhových motýlků.

„Koukej,“ řekl Múzák tiše a na moment se zahleděl na obrazovku. Místo okřídleného hmyzu tam najednou pobíhaly postavičky vlků.

„Páni!“ vyjevila jsem se. „Tohle umíš?“

„Nejen tohle,“ odpověděl a jeho hlas se trochu prohloubil. To už stál čelem ke mně. Nějak se mi nedostávalo vzduchu. Obzvlášť, když mi pak jednu ruku položil na tvář.

„Vážně si nejsem jistá, jestli tohle můžu,“ kuňkla jsem.

Nic neříkal. Jen spoutal moje oči svým pohledem a zkracoval vzdálenost mezi námi...

 

Edward se vrátil skoro za svítání. Zavrtal se ke mně, políbil mě zezadu na krk a okamžitě usnul. Já nespala. Nešlo mi to. Během uplynulé noci jsem totiž dopsala devátou kapitolu a dokonce začala desátou.

Spal do jedenácti. Nechala jsem ho, musel být hrozně unavený. Navíc, co si budeme povídat. Umí mi číst myšlenky. A na to jsem se vážně netěšila.

Vydrhla jsem koupelnu i záchod, vytřela chodbu a v kuchyni vycídila i místa, o kterých jsem netušila, že tam jsou. Když jsem utírala prach v obýváku, právě se vzbudil.

„Am fajndink maj vej bek tu senity agééééén,“ zanotovala jsem.

„Ahoj lásko“, pozdravil mě se smíchem a přitulil mě k sobě. „Tady řádil duch mistra Proppera?“

„No, nějak jsem nemohla spát, tak jsem se pustila do úklidu. Nevěřil bys, co věcí člověk najde, když opravdu důkladně šůruje. Třeba jó-jo, který jsem ztratila v deseti letech. Půjčila jsem si ho tenkrát od spolužačky a ona se mnou pak nemluvila šest let. Jo a taky si představ, že pan Majer odjel na dovolenou na Kanáry a poprosil mě, abych mu chodila zalívat kytky. Ráno říkali ve zprávách, že dneska bude pršet. Letíš dneska někam? Abys zase nezmoknul jako minule. Dáš si něco k snídani? Nebo radši rovnou oběd? Jejda, já tam asi zrovna peču koláč...“ Nádech. „Taky jsem si říkala, jestli by sis někdy nemohl vzít pár dní volna, že bysme někam vyrazili. To víš, já pořád sedím u počítače a měla bych se trochu hejbat, abych nedopadla, jak ten chlápek, co jsme za ním tenkrát v noci letěli. Teď nevím, dáš si čaj nebo kafe?“ Nádech. „A včera jsem viděla úžasnej film v televizi. Starej western, ale ták jsem se nasmála...“

„Héj!“ vykřikl najednou Edward. Celou dobu jsem se na něj bála podívat, a zatímco jsem drmolila pátý přes devátý, jen aby moje mysl náhodou nezbloudila k uplynulé noci, on na mě šokovaně zíral.

„Co?“ špitla jsem a z úzkostí se na něj podívala.

Nemysli! Na nic nemysli! Na co bys asi taky myslela. Tvoje hlava je dutá jako bambus. Prázdná jako tvoje bankovní konto. Pustá jako tvoje lednička. Nemůžeš na nic myslet.

„Co se děje?“ zeptal se Múzák, teď už přísně, a založil si ruce na prsou.

„Budeš jíst?“ vyhrkla jsem a hnala se do kuchyně.

Be Fe Le Me Pes Sem Leze... Zpět! Skákal pes přes oves... Krávo! Ech...

„Miláčku?“ ozvalo se za mnou tak tiše a smutně, že jsem se až bála otočit. Ale nedalo se nic dělat.

Stál uprostřed obýváku a upřeně zíral na vlky pobíhající po monitoru. Vyhrkly mi slzy. Strašně jsem mu chtěla padnout k nohám a omlouvat se, jenže jsem měla najednou pocit, že by to bylo úplně k ničemu. Tak jsem tam jen stála, brečela a klopila oči k zemi.

Dlouho mlčel a každá vteřina bolela víc, než kdyby na mě křičel. Ještě stále se nepohnul. Zavřela jsem oči a nechala vzpomínky, aby se svobodně rozutekly.

Večeře

Jacob

Polibek

Psaní

Jacob

Psaní

Jacob

Jacob

To už jsem vzlykala nahlas.

Konečně se pohnul. Takhle nějak vypadal ten nádherný žluťásek, kterého jsem loni omylem zavřela do skříně. Když se po dvou dnech konečně dostal ven, skoro nemohl letět. Vyčerpaně a zmateně narážel do stěn a do nábytku. Jeho křídla najednou ztratila lesk.

Udělal ke mně dva kroky, ale pak se zastavil. Neměla jsem odvahu k němu zvednout oči. Jen jsem hypnotizovala ty hektary koberce, které nás dělili. Nakonec ke mně přeci jen došel. Dotkl se mé tváře a donutil mě, abych se na něj podívala. V tu chvíli jsem myslela, že umřu.

Jeho oči byly plné stejné bolesti, která se mně celou dobu ve slaných stružkách spouštěla po tvářích. Rty pevně semknuté, na tvářích bylo poznat, jak zatíná zuby. Cítila jsem, že ho ztrácím.

Pak mou hlavou prolétla jedna zoufalá zasutá vzpomínka. Bolest, kterou jsem prožívala, kdykoli odlétal za jinou.

Jeho rty se lehce zachvěly. Zavřel oči. Pak spustil ruku, už se mě nedotýkal.

Odpusť... Zformulovala jsem konečně a cítila, jak bezzubé a bezmocné to slovo je. Ačkoli jsem si ho pomyslela s naprostou upřímností.

Nadechl se a trvalo pár vteřin, než ten vzduch využil, aby něco řekl.

„Miloval jsem tě.“

Nechápu, že mě nohy ještě unesly. Moje oči zaplavily nové přívaly slz. Na chvíli mi znemožnily cokoli vidět. Když jsem si je otřela rukávem, byl pryč. Okno zůstalo dokořán.

 

Seděla jsem u svého stolu a opravdu se snažila zabrat do práce. Docela mi to šlo. Jenže v koutku mysli, ať jsem byla kdekoli, nebo dělala cokoli, jsem zůstávala Tam. Není to vlastně žádné místo. Je to jen vzpomínka, snový čas, kdy jsme já a On byli ještě spolu.

Od toho dne, kdy odešel, uplynuly dva měsíce. První týden jsem nedokázala vyjít z bytu. Máma mi volala skoro denně a nabízela, že se klidně můžu nastěhovat zpátky domů. Na nic moc se nevyptávala. Jednou jí za to musím poděkovat. Dvakrát se zastavila Alice, jednou i Jacob. Většinou vedli monology a já je po pár minutách požádala, aby mě nechali být. Poslechli. I když – někdy v noci, když jsem si vyplakala svůj denní příděl slz a usínala, jsem měla pocit, že vidím okřídlené postavy na střeše protějšího domu. Nikdy jsem se nešla podívat, jestli tam opravdu stojí.

Postupně jsem se vracela ke psaní. Co bych taky jiného měla dělat? Vždycky mi to pomáhalo. Dokonce i teď, částečně. Můj vydavatel dokonce prohlásil, že ty texty získaly větší hloubku. Marně ze mě mámil, čím to je.

Přečetla jsem po sobě poslední odstavec a opravila pár chyb. Promnula jsem si unavené oči a mrkla na ukazatel času v rohu obrazovky. Půl druhé ráno. To už bych snad mohla usnout...

Vypnula jsem počítač, v kuchyni si dala sklenici vody a pak zamířila do ložnice. Už tam spím asi čtyři dny. Předtím jsem musela spát v obýváku. Nějak jsem se v té velké posteli necítila dobře. Ale... nechávám svítit lampičku.

Vlezla jsem si do postele a přitáhla nohy skoro k bradě. Deku přetáhla až přes hlavu. Koukal mi jen nos.

Neodhadla jsem to. Ještě to chtělo aspoň hodinu. Jak neusnu okamžitě, myšlenky se splaší a zase to skončí pláčem. Tentokrát ale ne.

Ozvalo se klepání na dveře. Možná už druhé nebo třetí. Deka přes uši dost tlumí zvuky. Zmateně jsem se posadila a cestou do předsíně si v kuchyni vzala velký nůž na maso.

Potichu, bosky, jsem došla až ke dveřím.

Hned zítra si nechám udělat kukátko! slibovala jsem si.

Klepání.

Polkla jsem a nůž chytila ještě pevněji. Třásly se mi ruce.

„Kdo je tam? Nemůžu otevřít. Mám velkého psa a je hrozně agresivní!“ zvolala jsem v náhlé inspiraci.

Třeba je ten zloděj totálně tupej. Doufám, že aspoň tak jako tenhle nůž...

„Pustíš mě dál?“ ozvalo se a v tu chvíli mi volná ruka vyletěla vzhůru a zabránila ústům ve výkřiku. Třeštila jsem oči na zavřeně dveře dobrých deset vteřin. Teď už jsem se třásla celá.

„Prosím, polož ten nůž, ať se nezraníš.“ Jeho hlas byl náhle plný úzkosti. Poslechla jsem ho a pomalu odložila kudlu na zem.

„Já vím, že je hodně pozdě, ale věděl jsem, že ještě nespíš. Prosím... otevři mi.“

Jako v mrákotách jsem doklopýtala ke klice a otočila klíčem. Otevřel si sám.

Ustoupila jsem o pár kroků, aby mohl vejít. Potichu za sebou zavřel a otočil se ke mně. Tolik se to podobalo našemu poslednímu setkání. Moje oči zase vyplavovaly potoky slz a on stál bez hnutí. Jen jeho výraz se změnil. Vím to. Ten tehdejší se mi vryl tak hluboce do paměti, že už ho nikdy nezapomenu. Jeho oči ke mně mluvily a já se zdráhala rozumět. Uvěřit.

Nenechal mě tak dlouho. Došel až ke mně. Mohla jsem zase cítit jeho vůni. Jako bych se vrátila domů. Z úst se mi vydral tichý vzlyk. Cítila jsem z hloubi srdce, že nemám právo ani zvednout ruku, abych se ho dotkla. Nepatřil mi.

Jenže on mohl všechno. A chtěl všechno. Najednou mě držel v náručí a já mu vyplakávala svou bolest, stesk i vinu do ramene. Jeho ruce putovaly po mých zádech, pažích i bocích. Jako by teprve jeho doteky črtaly povrch mého těla, tvořily ho, dávaly mu tvar. Pak přes ramena a krk dospěly až k mým tvářím. Hřály...

Vydechla jsem překvapením. Poprvé nebyly studené. Ani jeho tělo. Jen jsem si to uvědomila až teď. Pak se sklonil, aby mě políbil. Moje paže dosud ztuhle spuštěné dolů a zaťaté v pěst se konečně uvolnily a ovinuly se kolem něj. Odpustil mi.

Mé ruce se rozechvěle ujišťovaly, že se mi nezdá. Znovu se dotýkaly důvěrně známých míst a vracely mému srdci ztracený pokoj, dokud nedosáhl absolutní míry. Dotkla jsem se jeho beder a pomalu přejížděla po zádech nahoru. Až když jsem se – ponořená do jeho polibku – dotkla krku a vjela prsty do vlasů, uvědomila jsem si...

„Ty nemáš křídla!“ vydechla jsem překvapeně a zároveň se znovu ztrácela v jeho pohledu.

Usmál se.

„Vrátil jsem je. Už nejsem Múzák...“ Zatvářil se rozpačitě. Jako by si nebyl úplně jistý, jestli přinesl dobrou nebo špatnou zprávu.

Rozklepala se mi brada.

„Ty ses kvůli mně... vzdal křídel?“ vydechla jsem a zase polykala slzy.

Místo odpovědi se znovu sklonil a všechny je slíbával, dokud posledním závěrečným dotykem nezapečetil moje víčka.

„Ubližoval jsem ti. To už nikdy nechci,“ řekl nakonec, když jsem se mu schoulila do náručí.

 

A tak jsem přišla o svého Múzáka. Možná by vás zajímalo, jestli tedy nebudu muset skončit se psaním. Geniální nápady z Múzalandu už mi přes polibky přece nepoplynou...

Zbytečná starost. Vždycky, když se ráno probouzím vedle Edwarda a slyším jeho dech, nebo když zvednu oči od klávesnice a vidím jeho bronzovou hlavu skloněnou nad notebookem (vrátil se totiž ke psaní), má to stejný efekt jako jediný polibek Múzy. A když mi na rtech přistane ten od něj (a vážně není žádný skrblík), všechny okřídlené inspirovatelky široko daleko sepisují výpověď.

 

P.S. Včera se u nás stavili na kus řeči Jacob, Alice a Jasper. Mám se přeptat, jestli by někdo neměl zájem pootevřít v noci okno. Moc za to nechtějí: jen pusu a sem tam nějakou obloženou housku. Hlásí se někdo?

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4   »

MisaBells

42)  MisaBells (06.09.2010 00:45)

:'-( :'-( to jako konec?:'-( počkej, jako fakt?:'-( Nic víc?:'-( jako Alice s Jacobem a Jazzem? To už je to přebraný tedy pěkně... ehm, Emmett by třeba nebyl, když Edward je fuč?:'-( Jako fakt ne? Ani pro mě?:'-( Chjo...
Jinak moc děkuju za krásnou hodinku plnou múz a smíchu a momentálně i nabíhajících slz z jejich rozchodu a návratu a ... moment, takže Ed už nemaká v Múzalandu??? Sakra!:'-(

Karolka

41)  Karolka (05.09.2010 23:42)

Alorenie: Ještě jednou děkuju moc! Velice jsi mě potěšila!

Alorenie

40)  Alorenie (02.09.2010 16:55)

Já se hlásím!!
Já ti tleskám Karolko! Je to úžasné! Skvělý konec! Skvělá povídka! Kurňa, ten múzák by se mi hodil už teď :D Díky, že si psala tuhle povídku!

Karolka

39)  Karolka (24.08.2010 20:12)

Carlie: Moc moc moc děkuju! Psali se sami. Byla to taková terapie.

Carlie

38)  Carlie (24.08.2010 19:56)

Karolko, tak jsem zhltala na posezení všechny díly o Múzácích , kouzelné , úchvatné , vtipné , no prostě je super, že si Tě našli a že nám můžeš předávat, k čemu Tě inspirovali ;-)

Karolka

37)  Karolka (19.08.2010 12:16)

Děkuju Jaruško, vždycky mě moc potěší, když si někdo přečte moji povídku i podruhé.

36)   (19.08.2010 12:07)


Tento dielik som si musela prečítať znova. Je to krásne. Také romantické a precítené. Vyvolávalo to vo mne presne také isté pocity ako po prvom prečítaní, ibaže tentoraz ešte intenzívnejšie.
Ach... no proste úžasné, čo ti budem hovoriť

piskot94

35)  piskot94 (05.07.2010 11:24)

aaaaa, to je paráda!!! chvíli jsem si myslela, e je mezi nima konec, ale našěstí ne v noci si otvírám okno a beru kohokoli

Kamikadze

34)  Kamikadze (03.07.2010 09:40)

annecullen: postav se do rady, ja si ho objednala taky, ale jeste se nestavil
karolko, na mailu mas prvni dil povidky, tak na to plosim plosim koukni, diky ti moc, jo a zkus nejak popohnat toho Jaspera, zrovna dneska by nejaky to libnuti bodlo...

Karolka

33)  Karolka (01.07.2010 02:24)

Anne, až ho uvidím, tak mu to řeknu. Ale po Zatmění - kde jako fakt zabodoval - mu nejdřív uvařím kafe, než ho pustím k někomu dalšímu. ;)

AnneCullen

32)  AnneCullen (01.07.2010 00:40)

Jé, tak já si pro Jaspera nechám otevřený okno... jan aby mi do pokoje nevletěl nějaká okřídlená sv*ně(myslím tím komáry, popřípadě Jacoba) :D

Rosalie7

31)  Rosalie7 (28.06.2010 23:20)

Karoko, jak tě tohle mohlo napadnout? Vždycky jsem přišla z tý uzákoněný mučírny a kontrolovala, kolik je vlastně těch kapitolek SvE, ale ne a ne se k tomu dostat, což mě strašně štve... jsem tak mrtvá, že se mi klíží očíčka už ted! (na mě je to strašně brzo...)
Jinak, když si zítra koupíš MF Dnes, tak budeme v novinách(něco jako že milá a veleúžasná radnice města Třebíče darovala pilným studentům gymnázia budovu vyřazené školy... jak řekla sestřenka reportérce, je to blázinec...):D Jak jsme dneska otročili a stěhovali ty lavice, tak nás tam fotila jedna reportérka, tak jsme si připadali jak celebrity je to hrozný, ale mohli jsme se krýt židličkama...

Karolka

30)  Karolka (28.06.2010 22:52)

Rose: Vítej, chybělas. Jsem ráda, že sis v tom všem stěhování školního inventáře našla čas a že tvorba jisté K neupadla v zapomnění. Děkuju!

Rosalie7

29)  Rosalie7 (28.06.2010 22:08)

Á, zlatíčko, nevybrala bych si lepší dílko na oslavu mého velkolepého návratu mezi čtenáře! Tohle byla opravdu symfonie slov, moc se ti to povedlo - až jsem z toho byla úplně naměkko Překrásný konec, tohle jeho obětování se pro lásku mohlo vzniknout jen a jen v geniální hlavince dívenky, která si ho opravdu zaslouží! Jsi má modla, zlatíčko, a tahle překrásná série tě znovu pozvedá do vyšších sfér Na závěr snad jen malý dotaz: Emmett by na skladu nebyl?;)

Karolka

28)  Karolka (26.06.2010 23:01)

Jarusinka: Děkuji. Komentáře od tebe vždy vyhlížím a moc mě těší. Jsem ráda, že jsi v tom našla i to, co není na první pohled zjevné. ;)

27)   (26.06.2010 22:51)


Toto bolo už aké napínavé!
Fuuuu...musím to rozdýchať... chvíľu som si naozaj myslela, že ju opustil. Skoro som sa rozplakala. Krásne napísané. Veľmi som si zamilovala príbehy o Múzákoch a budú mi chýbať, no krajšie zakončenie ako toto si asi ani nemohla napísať. Nádherné a veľmi precítené.
Až pri poslednom diely mi došla akási symbolika tejto série. Veľmi dobré.
ďakujem za možnosť prečítať si toto dielko. Krása

Karolka

26)  Karolka (23.06.2010 19:36)

Ree: Chtěla bys? :D

Ree

25)  Ree (23.06.2010 19:21)

Tse, a Carlisle by nebyl? :D

sfinga

24)  sfinga (23.06.2010 17:50)

Neboj, u mě ho fakt čeká jen dobrá bašta a tak ho klidně ke mě pouští i Ness. Já jí ho tak trochu hlídám.
DÍKY

Karolka

23)  Karolka (23.06.2010 17:38)

Sfingo, klíďo píďo. Ale znáš Múzáky, jsou tu kluci přelétaví. Navíc si nejsem úplně jistá, jestli ti některá další autorka nepřijede kempovat před barák se sítí...

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek