Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/JacobBlackNM.jpg

Chtěla jsem dát prostor i ostatním postavám, tak až se řeknou ta kouzelná slova..

Once upon a time...

New York bylo velké město plné skleněných budov, slunce se tu odráželo od jedné budovy ke druhé. Přesto byla místa, kam se nedokázalo proplést těmi úzkými průzory, které ve spojnicích se zemí tvořily ulice.

 

Kouzlem se přeneseme jinam. Dnes bez debat +15!

8. Jasper

 

Bells měla rande. Já jsem měl rande. Seth měl klíčky od garáže.

Chtěl jsem Jasperovi ukázat svoje oblíbené místo. Písečná pláž se tu měnila na oblázkovou. Z kamínků se místy stávaly skalky a skály. Příbojem naplavené dřevo bylo vyběleno do mrtvolné barvy vybělených kostí a dodávaly místu přízračnost. Všudypřítomná zeleň, kterou si již podroboval podzim, obklopovala pláž jako okovy.

Na vzdáleném severním konci pláže se vzpínaly skály, tvořily přírodní stupínky, věže a prohlubně, na kterých se dokázalo udržet několik drobných rostlin. Vypadaly jako závoj bujné vegetace, která tvořila korunu Královské skály.

Seděli jsme na jejím vrcholku a dívali se na moře, kterému vládl příliv. Pohlcoval stále větší část pláže ve snaze pozřít ji celou, což se mu nikdy nepovede.

Kouzelnou scenérii přede mnou zastiňovala záře blonďatých vlasů. Slunce se od ní odráželo jako od drobných zrcadel. Užíval jsem si tím ničím nerušný pohled. K mužnosti mu chyběl jen krůček, ale on je z těch, co zrají jako víno, bude to ještě dlouho trvat, než ten opar mládí vybledne. Bude tam neustále ta jiskra poťouchlosti, které se někteří nezbaví nikdy.

Byl nádherný a v tuto chvíli byl můj. Kdybych byl básník, složil bych báseň. Kdybych byl textař, složil bych píseň. Jsem automechanik…tak jsem se jen díval.

S jeho vlasy si hrál vítr, toužil jsem se k němu přidat. A tak jsem mu vyšel vstříc. Každý polibek byl jiný, něčím zvláštní, tento voněl jehličím, lesem a solí. Byl cítit i jím - tou citrónovou svěží vůní. Absorboval jsem do sebe molekuly vůně, jako by to byla návyková droga a v jistém slova smyslu byla. Splývali jsme s místem, které nás obklopovalo. Jako bychom tam patřili odedávna.

Po pláži se procházeli dva milenci, drželi se za ruku a smáli se. Mohl to být jakýkoli pár, třeba i Bella s Edwardem. Ten pohyb jsem udělal automaticky. Odsunul jsem se, byly to milimetry. Přerušil jsem kontakt, který nás propojoval.

Neudělal jsem to vědomě, automatická reakce, která prozradila víc, než jsem sám tušil. Bells byla přítel, ale ostatní… Ještě jsem nebyl ochoten přijmout reakci kohokoli jiného.

Zatřásl jsem hlavou, promnul si oči rukou a nechal ji, aby je zakryla. Bál jsem se, co uvidím vedle sebe.

„Jsem zbabělec.“ Otevřel jsem jedno oko, usmál se na mě po tom prohlášení.

„Mohu s tím nesouhlasit,“ dotkl se mé ruky a v konejšivém gestu mě hladil.

„Můžeš, ale nic to na tom nezmění.“ Zatřásl jsem hlavou, chtěl jsem se zbavit těch dotěrných myšlenek, co skákaly okolo mé hlavy a dožadovaly se mojí pozornosti. Nevěděl jsem, jak začít, a jestli vůbec můžu něco takového chtít.

„Všechno má svůj čas.“ Podíval se na mě, ne podíval se do mě. S každým rozhovorem, který jsme vedli, se dostával hlouběji. Jeho empatie mě přesto dokázala zasáhnout.

„Bál jsem se to navrhnout, já prostě ještě nemůžu. Chtěl bych, aby to všichni věděli, jen na to ještě nemám sílu.“ Cítil jsem se jako školák při zkoušení, který neví, která bije. Byli bychom na to dva, on na to byl vždy sám a zvládl to. Cítil jsem se zle.

„Nutit tě k něčemu, co nechceš, je scestné.“ Slyšel jsem v tom trochu tón středověkých knih.

„Mluvíš jako Edwrad,“ pousmál jsem se.

„Ano byla to jeho věta, já bych řekl, že to má příliš blízko k psychickému vydírání,“ nahořkle se usmál. Bezděčně si pohrával s rukou plnou náramků. „Řeknu ti jeden příběh je o klukovi, který vypadal jako já, jmenoval se jako já, byl skoro stejně starý jako já. Než pochopil, co je v životě důležité. Pak se změnil.“ Podíval se do dálky, to co tam viděl, se mu nelíbilo.

 

Once upon a time...

New York bylo velké město plné skleněných budov, slunce se tu odráželo od jedné budovy ke druhé. Přesto byla místa, kam se nedokázalo proplést těmi úzkými průzory, které ve spojnicích se zemí tvořily ulice. A pak tu byly davy lidí, které proudily mezi skleněnými obry, na povel se zastavovaly u několikaproudých silnic, kterými se míhaly barevné tečky aut. Byl to přesný mechanizmus, který barevnou duhu zastavil a přes asfaltové koberce pustil nedočkavé jedince z davu.

Co jsem na něm obdivoval nejvíc, byl ten fascinující dav, vždy jste byli jeho součástí, ať jste se snažili odlišit sebevíc. Jeho anonymita byla osvobozující. Mohli jste být kýmkoli.

Já jsem byl gay, už to je samo o sobě příliš vyčleňující faktor, proto jsem neměl tendence překračovat hranice mainstreamu, stále jsem splýval s proudem, nikdo to o mně nevěděl.

Přesto kolovala spousta drbů. Byl jsem zbohatlík, který s nikým nerandil. Trochu tajemný, možná nafoukaný. To vše jsem slýchával. Asi to byla částečně pravda.

 

Trávil jsem hodně času pozorováním lidí a jejich chování. Jsme druh hodný zkoumání, proto jsem se díval. Je ošemetné pozorovat okolí a vypustit fakt, že můžete být pozorován. Zatímco já jsem pozoroval svět, James pozoroval mě.

Můžu si přisednout?“ kývl směrem na zelený trávník, který jsem okupoval.

Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, komu patří ten hlas. Shlížel na mě dolů, slunce tvořilo korunu kolem jeho těla, ale do obličeje jsem mu neviděl. Kývl jsem.

Posadil se vedle mě. Znervózňoval mě ten jeho hladový pohled.

Známe se?“ zeptal jsem se přímo.

Ano, ty jsi Jasper a já jsem James.“ Usmál se pokřiveným úsměvem. V ten okamžik jsem si uvědomil, že ho opravdu odněkud znám. Přeběhl mi mráz po zádech, nebyl jsem schopen identifikovat, jestli se mi to líbí nebo ne.

Šel bys dnes večer ven?“ Nebyl z těch, co chodí kolem horké kaše. Narušil moji osobní zónu. Zavrněl mi to pozvání do ucha, ústa měl jen několik milimetrů od mé kůže.

Něco v mém mozku volalo, ať nechodím. „Ano,“ odpověděl jsem.

Nasadil svůj nesouměrný úsměv a odešel. Nerozloučil se.

 

V šest večer mi přišla zpráva udávající místo a čas. Nevím, kde sebral telefonní číslo. Netušil jsem, co vlastně očekávat. Klepaly se mi ruce a měl jsem sucho v krku. Téměř jsem nemohl polykat, když jsem bral za kliku dveří. Prostor za nimi klesal po železných schodech do sklepního prostoru. V dýmu z kouře a jiných omamných látek se dalo dýchat jen s obtížemi. Lidské tělo je ale velmi adaptabilní, po pár okamžicích jsem viděl na půl metru.

Po levé straně se hospoda rozvětvovala do jednotlivých větších či menších sklepních kójí, které byly obloženy kamenem, z nich vystupovaly fantastické sochy příšer, které dokreslovaly prostředí Zelené lucerny.

Vydal jsem se na opačnou stranu k dřevěnému baru, posadil jsem se a objednal si pivo, nebyl jsem překvapený, že zrovna tady nikdo nechtěl vidět můj průkaz. Přišel jsem pár minut před smluvenou schůzkou.

Téměř jsem nadskočil, když se mi o ruku otřel nově příchozí.

Pivo,“ pronesl ledovým hlasem. Při nádechu se mi do krku dostaly kousky ledu z jeho hlasu.

Nepozdravil jsem ho, proč taky, když se s tím nenamáhal on. „Co po mně chceš?“ nevydržel jsem po chvilce to ledové napětí.

Tebe,“ sykl mi do ucha neurvale, polilo mě vzrušení. Sálalo z něj nebezpečí, z postoje, který zaujímal u baru, i z koženého oblečení, které měl na sobě.

Dál mlčel a upíjel pivo.

Chtěl jsem odejít, nebo spíš měl jsem odejít, když to na mě moje podvědomí křičelo. Víš, že i strach dokáže vykouzlit motýly v břiše? Jo, musí ho být přesně ta laboratorně odvážená míra. Byl v tom dokonalý.

Přistálo mi k rukám další pivo, obohacené o zelený likér. Už první pivo se mnou celkem zamávalo, posunovalo mi hranice. Když mi přejel nožem po ruce, aby upoutal moji pozornost, 

nelekl jsem se. Zabodl ostří do barového pultu těsně mezi mé prsty. Jediné, co mě napadlo, bylo, že té barové desce už nic neublíží.

Červená krev se mi v cévách měnila v zelenou, zaplatil jsem a chtěl odejít. Cítil jsem, že mám žaludek jako na vodě a pocit nesprávnosti mého chování se stupňoval.

Zaplatil a vstal se mnou.

Mlčky jsme kráčeli nocí, ticho šumícího města, těch zvuků, které nedokonalé lidské ucho ignoruje, rušil cinkot řetězů, které měl na oblečení.

V jeden okamžik jsem šel a v druhý mně strčil do postranní uličky. Cítil jsem za sebou omítku domu, který jsme právě míjeli. Z druhé strany se moje tělo tisklo na to jeho, horké. Líbal mě. Cítil jsem vzrušení a odpovídal jsem mu stejně. Bylo to neurvalé a surové, měl jsem naběhlé rty a trochu jsem krvácel. Tričko mi nešlo vyhrnout, roztrhl ho, aby se dostal na mou kůži. Myslím, že to byl okamžik, kdy vytáhl nůž. Kreslil mi obrazce na břicho a já se začal bát. Nikde neporušil kůži, netekla mi ani kapka krve, ale ten strach v mých očích mu dělal dobře. Bylo to přesně to, co chtěl.

Rozpohyboval moji ztuhlou ruku a přitiskl si ji k rozkroku, jeho vzrušení pulzovalo i přes látku. Automaticky jsem pokračoval v pohybu ruky, kterým mě vedl. Látka kalhot byla dávno minulostí a jeho přirození se mi tisklo na holou kůži.

Nůž jsem měl přitisknutý na krk. Cítil jsem ostří něžně klouzat po mém krku ve stejné frekvenci, jakou jsem se dotýkal já jeho.

Moje alkoholem zastřené smysly se nezmohly na jakýkoli odpor. Zrychleně jsem dýchal, vzrušení odplulo pryč. Byl jsem schopný vnímat jen ten děs. Myslím, že si toho všiml, díval se mi do tváře a lapal všechny negativní emoce, které ze mě sálaly. Přivedlo ho to k vrcholu, byl jsem nechutně špinavý.

Nůž zmizel a jeho rty mě vrátili do okamžiku před neurvalým vstupem kovu na moje tělo. Dotýkal se mě. Hladil mě a jeho pach se mi vrýval pod kůži. Nechtěl jsem se mu poddat, ale byla to ta jednodušší z cest. Místo abych jim uhýbal, nakláněl jsem se, abych dostal trochu víc. Hormony mnou cloumaly a on toho využíval, nebránil jsem se. I přes tu pachuť ostří jsem chtěl víc. Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl.

Cítil jsem se jako spráskaný pes. Uplatňoval cukr a bič. Dostal jsem kostku cukru, už stačilo jen, aby mě poplácal.

Díval se na mě a tvářil se nadmíru spokojeně.

Rád pozoruju lidi, stejně jako ty.“ Ušklíbl se tomu přirovnání. Při tom mě řízl do levého předloktí, přesně tam, co mají neobratní sebevrazi jizvu na ruce. Rána povrchově krvácela.

Podíval se mi hluboko do očí. „A teď jsi můj. Až ti napíšu, přijdeš.“ Nebyl to rozkaz, ale oznámení.

Otočil se a odešel. Nechal mě stát v té zaprášené díře s rukou od krve.

Sundal jsem si tričko, utřel jsem se a hodil ho do popelnice. Oblékl jsem si bundu a zapnul ji.

Zašátral jsem v kapse pro mobil a vyťukal jsem známé telefonní číslo.

Ahoj, vyzvedneš mě?“ Na Edwarda jsem se mohl spolehnout, stejně tak on na mě.

Hned jsem tam, ještě jsi u Zelenáče?“ ozvalo se z druhé strany.

Jo,“ hlesl jsem.

Stepoval jsem na rohu ulice, když těsně u chodníku zaparkovala naše audinka. Nasedl jsem opatrně do auta.

Tak jaké to bylo.“ Řekl jsem mu o tom odpoledním setkání i o podivném pozvání. Varoval mě stejně jako moje podvědomí. Pak se na mě podíval. „A sakra.“ Doufal jsem, že nevypadám tak špatně, jak se tvářil.

Pohled do zrcadla mě utvrdil, že vypadám ještě hůř. Roztržený koutek, krev z ruky rozmazaná po obličeji, červené rýhy, co se mi táhly po krku.

Druhý den byla vidět jen rána na ruce. Tenká, červená čárka.

Koupil jsem si svůj první kožený náramek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kytka

11)  kytka (10.11.2012 12:36)

Jaspera je mi líto. Jako by to už tak nebylo těžké. James je pěkná mrcha. Jako vždycky. Super.

Michangela

10)  Michangela (24.09.2012 21:03)

Yasmini

9)  Yasmini (17.07.2012 23:45)

Ahoj holky.
Před touhle kapitolou jsem se hrozně klepala, bála jsem se jestli přijmete, co jsem mu provedla a jestli nezakousnete Jamese (případně mě). Všichni přežili, což je úspěch. :) Další kapitolu, nechám ještě v Jasperových rukách.
Bos: ano, bolet to ještě bude, Jasper, rozhodně neskončil s vyprávěním, díky.
Evelyn: uvidíme, co s tím příběhem udělám, třeba ho doladím a dám na BH :), nebo vymyslím i něco jiného, uvidíme. Díky.
hani: James mi tam naskočil sám od sebe, vlastně celé Jasperovo vyprávění, už v příběhu být nemělo, ale přišlo mi, že tam prostě patří. A s tím jedem, jsem ráda, že otravuji jen přiměřeně. :) Díky.
Ambři: doufám, že odpovědi na otázky dodá další kapitola, je ve výrobě, jsem cca za půlkou, tam bude důvod, proč na něj nespěchá s ničím, díky moc.
Cleo: uvidíme jak je Jasper silný, jestli to zvládne sám..., děkuji za krásné komentáře, i u minulých dílů, díky moc
Gino: máš pravdu, každý (všeobecně), máme svoje vnitřní boje a démony, Jasperův démon se jmenuje James, díky
Bye: souhlasím byl to parchant, a krásně se mi na to hodil, Jasper ještě neskončil, tak uvidíš, co a jak :), díky
Marcel: zaslouží, díky
Ještě jednou díky, další kapitolu se budu snažit co nejdříve.
Y.

Marcelle

8)  Marcelle (09.07.2012 09:55)

A kruci, po tomhle (a určitě to ještě nebylo všechno) si zaslouží lásku jako sůl. Nádherná povídka

Bye

7)  Bye (06.07.2012 22:00)

Pane jo. Takže James?! No, to byl vždycky parchant...
A tím Jasperův příběh jenom začal, nabo ho to dohnalo až do Forks?
Chjo, taková první zkušenost - mělo by jim to vyjít!
Už jsem říkala, že miluju tvůj rukopis? Kopírvat nemá smysl - bylo by to tu celé!

GinaB

6)  GinaB (06.07.2012 00:58)

Oh, Jasperova zkušenost je hodně drsná. Možná mu to ale umožnilo dívat se na některé věci jinak a dá Jakeovi čas úplně se s tím srovnat. Každý z nich má svůj vlastní boj, který musí vybojovat. Tenhle příběh je naprosto úžasný a já jsem moc ráda, že ho můžu číst.

Clea

5)  Clea (05.07.2012 17:39)

tak to bylo dost drsný... chudák Jasper ale k Jakeovi si našel cestu poměrně snadno, takže předpokládám, že mu ještě v NY někdo pomohl. Anebo se s tím srovnal sám?
Jsem zvědavá na další pokračování
moc díky za dašlí parádní díl

ambra

4)  ambra (05.07.2012 11:40)

Hm, takže Jasper má za sebou - bohužel - opravdu velkoměstský start svého milostného života. Snad jsem z toho vyvodila správně, že nebude na Jacoba s ničím spěchat. Tedy s ničím fyzickým. Ovšem do jaké míry ovlivní tahle jeho šílená zkušenost posuzování toho, že Jacob s jejich vztahem ještě nehodlá "vyjít ven"? Jsem napnutá a strašně natěšená na další kapitolu . Děkuju, nemá smysl říkat, jak úžasné čtení to i tentokrát bylo, ale v některých bodech se ráda opakuju

3)   (04.07.2012 20:55)

wow ... čekala jsem něco vnitřního , ale tahle zkušenost ,sakra - jo jasně James,ale stejně ... tolik bojů najednou :'-( :'-( :'-(
jsi úžasná vypravěčka Yasmínko a dávkuješ to na lékárnických vahách - jako jed ,přesně a neomylně

Evelyn

2)  Evelyn (04.07.2012 20:45)

Jas, mám husí kůži a těžce se mi dýchá... Tenhle tvůj příběh by si rozhodněě zasloužil opustit škatulku ff a dostat se do úplně vlastního světa

Bosorka

1)  Bosorka (04.07.2012 20:12)

Au...tak tohle bude ještě hodně bolet , opravdu jsem nečekala, že kopneš míč na tuhle stranu hřiště

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek