Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/JacobBlackNM.jpg

Jacob. Slash.

+15

Díky za korektury!!

První setkání

 

Nějak jsem se usadil na další hodině. Anglická literatura, Shakespeare.

Došlo mi, kdo je ten blonďák. Nebyl jsem schopen vnímat cokoli kolem sebe, myslím, že na mě Bells mluvila. Rozhodně otvírala pusu.

Matně jsem zaznamenal, že zvonilo, Bellin upřený pohled a vcházejícího profesora.

Hrozně dupal, což mě rušilo ze zírání.

„...jambickým veršem. Jakými tématy se sonety zabývaly?“ Rozhlédl se po třídě. Zíral jsem stále kamsi do neznáma, ale už jsem trochu vnímal.

„Tak třeba pan Black.“ Ironicky se pousmál, chtěl mě dostat.

Alespoň že jsem pochytil otázku. „Láskou, politikou…“ Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupili dva noví studenti. „...krásou.“ Doplnil jsem a díval se do těch vykulených očí.

Podali profesorovi papírek z kanceláře.

Zatáhlo se ještě víc.

 

 

„Vem si nějaké jídlo na ten talíř,“ vtáhla mě zpátky do reality Bella.

Vzal jsem si nějaké ovoce, ona mi tam přidala další věci.

„Co je s tebou, včera bys snědl půlku prasete a dneska si vezmeš jablko.“ Všechno je naruby, kárala ona mě.

Přisedli jsme si k již obědvající Angele. Kývla nám na pozdrav.

„Dobrou chuť,“ popřál jsem jim a snažil se soustředit na jídlo. Bylo ho hodně, i když normálně sním víc, dnes jsem prostě nedokázal ani kousat.

„Bůh je tady,“ špitla Angela směrem k Belle.

Oba jsme zvedli hlavu, stál tam a tancovala kolem něj Jessica. Holky na sebe vědoucně pohlédly.

„Nezáviďte jí popularitu.“ A zase jsem byl ten špatný já, i když jsem to mínil ironicky.

Vedla je neomylně k našemu stolu.

„Děcka, chci vám představit Edwarda,“ ukázala na Bellina favorita, „a Jaspera.“ Podíval jsem se z jednoho na druhého, a pak zpátky na Jessicu. Hlavně nezírat.

„Tohle je Angela, Bella a Jacob.“ Vzala to hezky zprava doleva a na to, jak jimi byla konsternovaná, se i trefila.

Přisedli si, já očima propaloval tác s jídlem. Kolem se rozproudila konverzace. Někdo do mě kopnul.

„Jacobe, ty jsi dneska úplně mimo. Tayler na tebe už nějakou dobu mluví.“ Ten hlas patřil Belle, zatřásl jsem hlavou, abych zahnal hloupé myšlenky. Podíval se na Taylera.

„Ano?“ Opravdu jsem nevěděl, co mi chtěl.

„Letošní poslední táborák, zařídíš nám povolenku?“ Z jeho slov byla slyšet netrpělivost.

„Jasně, jako vždycky, už jste dohodli termín?“ Nezabil mě, ale nejspíš chtěl. Bavili se tu o tom dobrých dvacet minut, jak mi bylo vytknuto.

„Příští pátek.“

„Zajdu do kanceláře ještě dneska a zítra vám to potvrdím.“ Indiáni dostávali povolenky snáz, tak proč toho nevyužít, sláva diskriminaci.

„Musíte jít taky s námi, je to úžasné, moře je tak čisté a je tam nádherná příroda,“ zvonivě zvala Jessica na pořádanou akci Cullenovy. „Přírodu máte oba rádi a lepší příležitost k poznání okolí než s místními mít nebudete.“ Svitla mi naděje, že je umluví k smrti, ale byli odolní.

„Zítra ti řekneme, myslím, že otec měl v pátek něco v plánu. Jen nevím, zda to zahrnovalo i nás,“ odpověděl Edward s trochu zvláštním patosem v hlase. Odhadoval jsem to na zálibu ve starých knihách. Každopádně si nechal volná vrátka pro únik. Ten kluk Jessicu odhadl dokonale, začínal se mi líbit.

Usmál jsem se a potkal se s pohledem jeho bratra. Taky se usmíval.

Konverzaci uťal zvonek.

Zbytek hodin jsem proplul v nezřetelné mlze.

 

 

Několik následující odpolední jsem trávil se Sethem. Měli jsme kolem sebe rozložený motor mojí nepojízdné krásky, jednotlivé součástky jsme čistili a hlavně jsme hledali, v čem je chyba.

Nefungoval.

„Chodíš s Bells?“přerušil soustředěnou práci; to bylo poprvé, co se mě na to zeptal.

„Dneska žádné vtípky na tohle téma?“ zasmál jsem se.

„Jacobe!“ Byla v tom výčitka, že ho neberu vážně.

„Nejsi na ni moc mladý? Tři roky jsou tři roky.“ Opravdu jsem přemýšlel, jestli by jim to mohlo vyjít. Chtěl jsem pro oba to nejlepší.

„Jen dva a půl…“ Větu nedokončil.

„Nechodíme, jen… máme k sobě prostě blízko vzhledem k tomu, co se stalo.“ V mysli se mi vyloupla Bellina tvář a ten její uhrančivý úsměv.

„Líbí se ti?“ Když už jsme byli upřímní, zeptal jsem se ho rovnou. Zrudl až ke kořínkům vlasů, tak markantně, že ho ani zbarvení kůže nezachránilo. Tak to by mohlo být ano.

Po marném hledání poruchy jsme součástky namazali a doufali, že puzzle složíme bez problémů zpět. Nejspíš potřeboval jen vyčistit.

Zabralo nám to spoustu času, smrákalo se.

„A kdo se líbí tobě, Jaku?“ vrátil se k původnímu tématu.

Špatná otázka. Asi jsem se zamračil, ale tu odpověď jsem mu dlužil.

„Zásadně chci to, co nemůžu mít. Musím dneska končit, jdu si ještě zaběhat. Klidně tu můžeš ponocovat, ale ne moc dlouho ať mi tvoje máma nevynadá,“ dodal jsem jedním dechem a vypálil z dílny směrem k pláži.

 

 

Z ranního běhu se stal večerní. Rána nově patřila pouze o to delším ledovým sprchám.

Do uší se mi opíraly zvuky finské kapely. V jejím rytmu jsem běžel známým krajem, písek křupal pod podrážkami a moře s největší pravděpodobností šumělo, což jsem přes sluchátka slyšet nemohl. Zima se ohlásila s větší silou, musel jsem si doobléknout mikinu, měla kapuci. Podvědomě jsem hledal stopy z rána. Žádné jsem neviděl.

Ale ve škole byl. Možná přestal běhat. Minul jsem svoji pravidelnou zastávku, musel jsem se vracet.

Nebo bylo tak špatné počasí, že nezůstaly stopy.

Zrychlil jsem běh a vytěsnil myšlenky. Svaly bolely, ještě jsem přidal. Dech nestíhal. Chtěl jsem se zničit. Z tyče jsem odpadl, až když jsem neměl sílu. Cesta zpět proběhla ve stejně horečnatém tempu se zesíleným zvukem ve sluchátkách.

Chtěl jsem překřičet ty myšlenky.

 

 

Táta na mě čekal s večeří, obdivoval jsem ho; i na kolečkovém křesle dokázal to, co někteří otcové odmítali už z principu. Krásně to vonělo.

Seděli jsme v tichosti a jedli každý svoji porci.

„Budeš mít v neděli čas?“ Trochu jsem se zastyděl, tento týden jsem ho zanedbával.

„Samozřejmě, budu,“ řekl jsem do toho usměvavého obličeje. Nepamatoval jsem si ho jinak, vždycky měl na obličeji úsměv. I v těžkých chvílích.

Večeři jsme dojídali potichu.

 

 

Další den ráno se stal zázrak, motorka se rozjela. Spíš to bylo tím, že jsem vstal za svítání a dodělával, co jsme včera nestihli.

Mrzelo mě, že jsem nepočkal na Setha, ale když už byla nastartovaná, neodolal jsem pokušení, nasadil helmu a vyrazil na silnici.

Míjel jsem obydlenou část podél pobřeží. Mířil jsem na nepoužívanou silnici, vedla pár kilometrů lesem, původně sloužila pro dopravu zásobování na dnes již vyhořelou chatu. Asfalt ještě nepodlehl přírodním vlivům, tak jsem toho chtěl využít.

Vyzkoušel jsem si na rovném úseku, kolik toho je motor schopný ze sebe vydolovat.

Motor předl, ten zvuk hladil po duši. Sice svým zvukem plašil veškerou zvěř kolem, ale za příval adrenalinu a pocitu svobody to stálo.

V posledním rovném úseku jsem ji postavil na zadní kolo. Šikovná mašinka se poslušně zvedla a já jsem ji po ladném přistání poplácal po nádrži.

Nemohl jsem to odkládat, za pár minut jsem zvonil u Clearwaterů.

„Dobrý den, je Seth doma?“ Paní Clearwaterová, střelila pohledem po motorce. A její výraz říkal, že pro tu motorku doma není.

„Letím dolů,“ozvalo se z horního okna, než stačila odpovědět.

„Vezmi si helmu a koženou bundu. Jinak se letíš jen podívat,“ oznámil jsem mu s důrazem.

„Pojedeme opatrně,“ pronesl jsem tiše a spiklenecky jsem se na ní podíval. Měl jsem plusové body za tu helmu, tak jen rázně kývla.

Vylítl ven jak velká voda.

„Sedej.“ Pokynul jsem na sedlo za sebou. Zaklapl jsem přilbu a počkal, až se usadí. Opatrně jsem se rozjel. Chytil se rukama úchytu vzadu.

Mohli jsme si užít tu svobodu společně.

 

 

Byla neděle ráno. Bílá košile se ke mně vůbec nehodila a vázanka mě škrtila.

Klečel jsem a poslouchal chór hlasů, které zněly jako andělé shůry, mluvily o lásce k bližnímu, kterou cítí ve svém srdci.

Kostely jsem dlouho neměl rád, nerad jsem do nich chodil, přesto mě již dnes proud barevného světla procházející oknem uklidňoval. Vitráže vytvářely barevnou mozaiku a hudba dokázala utišit můj vnitřní boj.

Píseň doznívala a rezonovala chrámovou lodí.

Sedl jsem si zpět vedle svého otce, jezdil do kostela kdykoli mohl. Pomohl mu přežít období po nehodě. V posledním půl roce jsme tu téměř obden, společně. Taky chci, aby mi někdo pomohl to přežít.

Farář si stoupl k řečnickému pultu, mikrofon zapískal.

„Apoštol Pavel nás nabádá ve svém listu Efezkým k lásce v manželství, stejně tak učiním i já dnes:

Efezským 5:21-33

Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval,…

Ano muž má milovat ženu, tak proč já ne? Proč je můj chtíč tak silný a já tak slabý. Chtíč je hřích.

...Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně….

Sebenenávist, ano jsem jí prostoupen až do morku kostí, do své podstaty sebe sama. Nedokážu milovat sebe, špatně snáším i pohled do zrcadla, kde se zobrazuje můj obličej.

'Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo'...

Jedno tělo, jedna duše, ani v představách nenacházím naplnění základní myšlenky, v představách jsem sám. Sám? Rozhodně tam není žádná žena.

...A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

Myšlenky proudily do mého těla a já jsem nebyl schopen se s nimi ztotožnit, nedokázal jsem s nimi splynout v jedno.

Kázání pokračovalo, ale moje mysl se topila v trýzni. On říkal odpuštění a já jsem slyšel zatracení, když nedokážu jednat podle jeho slov, je to přeci to, co mě čeká…

Přes bouřková mračna v mojí mysli byl po východu z kostela slunečný den. Slíbil jsem dneska Belle opravu auta, nechal jsem se obalit tou představou a dokonce se začal usmívat.

Farářova slova se rozplynula do nicoty, a doufal jsem, že tam až do večera vydrží.



předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

matysekmj

13)  matysekmj (20.01.2013 23:21)

Tak ten kostel mu moc nepřidal. Pěkně se to v něm mele.

kytka

12)  kytka (09.11.2012 20:52)

Myšlenkové pochody a zmatek. Nic není jednoduché. Ani nedýchám a čtu dál

Clea

11)  Clea (05.07.2012 13:48)

ta návštěva kostela byla vážně... zajímavá, ale zároveň jaksi znepokojující. V dnešní době, kdy spousta předsudků padla (i tak jich zůstává až moc) se on obrátí tam, kde jich je ještě takový množství...
pár slashů jsem už četla, ale tam už to buď věděl a byl s tím smířený nebo se to tolik nerozebíralo... tenhle tvůj začátek se mi moc líbí

Michangela

10)  Michangela (16.05.2012 18:55)

KalamityJane

9)  KalamityJane (26.04.2012 16:41)

Yasmini

8)  Yasmini (21.04.2012 16:21)

Děkuji za krásné komentáře
Hanko: uvidíme co se mu bude ještě honit hlavou, on se mi vůbec nechce svěřovat ;) ;) ;)
Gino:děkuji
Ambro: suchý humor já ráda, vždyť to víš a ten kostel byl napsaný z celé kapitoly jako první a celé to k němu směřovalo, protože to k tomu patří, děkuji za vše
Evelyn: docela jsem se bála tvojí reakce na ten kostel, ty se v tom podle mě vyznáš líp něž já, tak jsem se bála nějaké boty díky
Marcell: děkuji
Bye: já koncertuji ráda, hlavně že se to líbilo, a kostel jo bylo to silné kafe, věř že mohlo být i silnější, ještě jsem se krotila, díky
Hanetko: tak snad jsem tě neodradila, jo ono to asi jistým způsobem peklo je, není to standart, který je vidět kolem a na malém městě už vůbec ne, díky
Y.

Hanetka

7)  Hanetka (21.04.2012 09:40)

Chudák Jacob. Tohle období, kdy si opačně orientovaní uvědomí, že to s nimi není tak úplně a zcela... konvenční, že jsou jiní, pro ně musí být příšerné. Jako když se člověku otočí svět najednou vzhůru nohama. Žádní rodiče na světě nevychovávají svoje dítě tak, aby bylo připravené i na tuhle možnost, nikdy s tím nikdo předem nepočítá... Musí to být peklo. A ještě to poslouchat v kostele.
Díky.

Bye

6)  Bye (20.04.2012 23:03)

Jasmínko, koncert!
„Co je s tebou, včera bys snědl půlku prasete a dneska si vezmeš jablko.“ Všechno je naruby, kárala ona mě. Věta za všechny prasata!
"Indiáni dostávali povolenky snáz, tak proč toho nevyužít, sláva diskriminaci." Hezky jsi to vystihla!
No a toto:
"Usmál jsem se a potkal se s pohledem jeho bratra. Taky se usmál.
Zbytek hodin jsem proplul v nezřetelné mlze." !!! Dokonalé navození stavu mysli.
A pak se najednou probudím na mši...
A OMG, přikázání bóži - to bylo zatraceně silný kafe - zhnusení nad sebou samým, že ty ženy v kázání jsou pro něj vlastně... muži! Takže všechno špatně, chjo...

Marcelle

5)  Marcelle (20.04.2012 12:25)

Je to vážně úžasné. Je mi ho tak líto, jak se to v něm mele. Ta poslední pasáž v kostele mě dostala do kolen.

Evelyn

4)  Evelyn (20.04.2012 10:56)

Jasper? Páni, Yasmini, pěkně jsi mi zamotala hlavu. Vypadá to, že není žádná Alice... Perfektní kapitola A ten konec s kázáním... chjo, to byla rána do černého

ambra

3)  ambra (20.04.2012 07:51)

Jasper se tam sotva mihnul, ale popisuješ ta Jacobova hnutí mysli tak sugestivně, že jsem do něj čím dál zabouchnutější .
Takže Edwardovým konkurentem bude Seth? Tak to bude zajímavé .
Užívám si opět každé písmenko, užívám si to napětí, jak se snaží to nějak "uchopit" a zpracovat, a taky ten tvůj dokonalý sucháč, co probleskuje v každé druhé větě.
Ovšem scéna v kostele - tam jsme přeladili na vážno. A jsem za to vděčná, líbí se mi, když ukážeš i tu skutečnou (a zbytečnou, ale na to musí přijít sám) bolest.
Je to bomba!!!

GinaB

2)  GinaB (19.04.2012 23:36)

Krásně jsi popsala jeho vnitřní pocity. Myslím, že to ještě bude hodně zajímavé. Poprvé čtu něco podobného a musím říct, že se mi to moc líbí.

1)   (19.04.2012 22:29)

vyhlížela jsem tě a jsem velmi potěšena dalšími řádky
zachytáváš ty pocity tak zlehýnka,jako do pavučiny - to se mi moc líbí,nevím,jak moc bude bojovat,nedokážu si vůbec představit,co všechno se mu přitom honí hlavou - jo,jsem zvědavá ,protože je to pro mně nové a zajímavé

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek