Sekce

Galerie

/gallery/JacobBlackNM.jpg

Konec, je to tu i slza mi ukápla. Děkuji všem, co to se mnou vydrželi (uvědomuji si ty nehorázné prodlevy)  a největší díky patří mojí úžasné korektorce. Díky ambři.

Soud

 

Stále jsem byl odkázán na francouzské hole, a tak se Bells s Edwardem nabídli, že Jaspera a mě k soudu odvezou. Ano, zvládl by to i samotný Jasper, ale nejspíš nás chtěli morálně podpořit, nebo byli prostě jen zvědaví. Tak jsem doufal, že cesta na soud bude rozptýlením, před tou zátěží na nervy.

„James byl venku na kauci,“ rozsekla ticho v autě Bells. „Včera jsem nakoukla tátovi do spisu.“ V hlase byl cítit nesouhlas. Tohle mě opravdu neuklidnilo.

„Tak to mě ani moc nepřekvapuje,“ pronesl ponuře Jasper. Až mě bodlo u srdce z toho, jak se bál. Nedal to najevo v hlase ani v chování, vždy ho prozradila jen ta utrápená rýha uprostřed čela. Přál jsem si mu vymazat tu vrásku, co se mu dělala, i když jsem byl nejspíš vlastníkem stejně slušivé.

„Mě taky ne. Bells byla vždycky hrozně zvědavá.“ Jasper přikyvoval a pomalu mu docházel význam jednotlivých slov. Zasmál se tím hraničním smíchem. Je to ten smích, který je příliš vysoký, než aby se dal považovat za přirozený, a stojí na hraně hysterie. Jedná se o volbu, papírový pytlík nebo smích.

Byl nakažlivý. Dokonce i Edward prolomil svůj bohorodý klid a trpně se pousmál.

Nervozita se vkrádala mezi nás a nakonec se dala krájet, každý jsme bojovali s vlastními vnitřními démony, kteří - nevoláni - vyplouvali na povrch. I Bells byla nezvykle tichá, možná v tom spise četla víc, než nám byla ochotna dát najevo.

S pocitem, že ten tlak je neúnosný, jsem pustil rádio. Čekal jsem nějakou depresivní písničku s tím, jak se dnes vše vyvíjelo, ale z rádia se ozval Andrein hlas.

 

Strawberries, cherries and an angel's kiss in spring....
My summer wine is really made from all these things

 

Rozpustilá hudba naplnila interiér, ani jsem se nemusel dívat a věděl jsem, že Bells má na tváři úsměv, byly doby, kdy se společně s úsměvem spouštěly i slzy. Dnes jí ta píseň přinášela jen ty krásné vzpomínky na roztančenou matku uprostřed kuchyně plné nádobí.

Oba jsme začali zpívat slovo od slova. S každým dalším se éter pročišťoval. Konečně ze mě padala nervozita.

Nakonec jsme přijeli k okresnímu federálnímu soudu do Seattlu v téměř povznesené náladě. Před tím, než jsme opustili náš dočasně klidný přístav v podobě našeho auta, jsem se k Jasperovi naklonil a políbil jsem ho. Jen jsem se ho chtěl dotknout rty, něžně přejet po těch ostrých konturách rudé barvy. V ten okamžik vydechl a já jsem cítil jeho vůni, nic by mě nezastavilo, abych ho ochutnal, dnes to byl mentol s trochou vodního melounu. Lehký, svěží a zároveň úchvatně sytý. Byl to ohňostroj chuti, který zaplavil moje chuťové pohárky, když se naše jazyky potkaly. Chtěl jsem ho ujistit, že tu stále jsem pro něj. Objal jsem ho tou hladovou potřebou.

Pak se někdo naprosto nevhodně a rozpustile zahihňal. Poznal jsem Bells. Ten opar chuti nasládlého medu se rozplýval jen velmi opatrně a pozvolna.

Ještě chvíli jsme zrychleně dýchali, celí rudí ve tvářích, na obličeji přilepený ten přihlouplý úsměv zamilovaných puberťáků a asi nejenom jich.

 

V soudní síni bylo poněkud přeplněno, Bells s Edwardem se posadili, každý na půlku zadku, a čekali, co bude dál.

K výslechu jsem byl předvolaný jako první, proto jsem nemohl tušit, že jsem měl být jedním z es obhajoby.

Ze samotného jednání si pamatuji jen pár věcí. Upřené pohledy jednotlivých porotců, až pichlavé, zkoumavé, myslím, že jeden byl i soucitný. Také to nepatřičné ticho v soudní síni, vstupoval do něj jen můj nezastřený hlas, pečlivě artikulované odpovědi na již známé otázky.

Odpovídal jsem stejně jako v nemocnici. Neklepal jsem se strachy ani očekáváním, propadl jsem se do bubliny, která mě chránila. Moje vědomí nebo spíš nevědomí odblokovalo všechny ty negativní vlivy. Byl jsem prostě tak psychicky vyčerpaný, že jsem jako robot odpovídal.

„Myslíte si, že by byl zde přítomný James Smith schopen úmyslného trestného činu?“ Touto větou mě probral z letargie. Na tuhle otázku se mě nikdo neptal. A podle mě ani neměl.

„Neznám ho, nevím víc, než jsem o něm právě řekl a nehodlám utvářet jakékoli závěry,“ pronesl jsem možná příliš břitce, ale pan obhájce teprve nyní pochopil, že nejsem na jejich straně. Vadilo mi, co provedl Jasperovi.

„Spekulace,“ ozvalo se ve stejný okamžik z místa prokuratury.

Tím vlastně můj výslech skončil, sedl jsem si do davu přihlížejících. Čekal jsem, že jako další bude vypovídat Jasper, ale mýlil jsem se.

K té dřevěné židli umístěné hned vedle soudce se postavil drobný hoch. Mohl být tak o rok o dva mladší než já. Měl blonďaté vlasy a celkově byl Jasperovi velmi podobný. V tváři se mu zračilo odhodlání.

„Budu říkat pravdu, nic než pravdu. K tomu mi dopomáhej bůh.“ Ruku měl položenou na bibli, ale oči měl upřené vzhůru, jako by tam byla odpověď na vše. Posadil se.

Jasperův advokát trochu zbledl, nejspíš výpovědi pouze četl. Věděl jsem stejně jako on, že ať řekne tenhle chlapec cokoli, porota mu uvěří, pokud neudělá nějakou hloupou chybu. Měl obličej andělského vzezření - ještě dětský, trochu baculatý.

„Povězte nám, odkud se s mým mandantem znáte, Johne.“ Chlapec se zavrtěl na židli, jako by mu byla nepohodlná.

„Známe se ze školy,“ pronesl do ztichlé místnosti.

„Ale jak vidím z vaší výpovědi, tam jste s ním poprvé nemluvil,“ snažil se ho navést správným směrem, tedy cokoli ve prospěch Jamese.

„Potkali jsme se, když jsem šel společně s mladší sestrou domů. Vyzvedávám ji ve školce.“ Pokrčil rameny, nejednalo se pro něj o nic výjimečného.

„Zvláštní, zde se píše, že jste se potkali v hospodě U Šutru.“

John se na něj upřeně podíval.„Před ní. Oslovil mě a řekl, že máme stejnou cestu. Jestli se může přidat. Což byla pouze řečnická otázka, protože se k nám automaticky přidal.“

Z jeho vyprávění se mi před očima odvíjel film. Malá holčička v červené bundě s kapucí s Johnem vedle sebe, nakonec i to, jak ji James drží v náručí. Slyšel jsem ten jeho medově sladký hlas s pelyňkem na konci, který říká Johnovi, co té malé provede, když mu nebude po vůli. Jen šeptem, jen náznakem, přesto ji držel a v kapse měl nůž. Jako vždy.

Ať se snažil advokát, jak chtěl, John stále vypadal jako lilium a Jasper se potápěl hlouběji do problémů.

Podle mě to bylo znásilnění; podle toho jak se tvářili, měla porota stejný názor.

James si to vypil až do dna, byl jsem rád. Už Jasperovi nikdy neublíží.

 

 

Bylo mi jasné, že po soudním jednání bude o mé orientaci vědět kdedko. Myslím, že ani můj obličej na přední straně novin tomu příliš nepomohl. Nikoli ze soudní síně, na těch malůvkách jsem nebyl poznat, ale při odchodu ze soudu. I když Jessice by stačil i ten obrázek, známe své lidi.

Pamatuji si ten okamžik, vycházeli jsme ven a já jsem si přitáhl Jaspera víc k sobě, přitiskli jsme se a ujišťovali se o tom, že prostě jeden druhého máme. Když fotograf zmáčkl spoušť, Jasper se na mě krásně usmíval a dal mi polibek do vlasů. Slunce svítilo a azurovou oblohu sem tam špinil zatoulaný mrak. Prostě dokonalý kýč.

V myšlení jsem se posunul do fáze, že mi to bylo naprosto jedno. Otec, i když to nechtěl slyšet, to věděl.

Ale něco jiného je vědět to, být s tím smířený, a něco jiného jít druhý den do školy. Navíc to byl můj první den po té nehodě.

Ale to už jsem viděl Cullenovic audinu, která se pohybovala po silnici směrem ke mně. Edward zastavil těsně u mě a přední dveře se otevřely, přivítal mě Bellin rozesmátý obličej.

„Naskládáš se dozadu, nebo ti mám uvolnit přední sedadlo?“ zeptala se starostlivě Bells. Měla pravdu, sedělo by se mi tam líp.

„Asi budu muset dopředu.“ Téměř omluvně jsem se podíval na Jaspera.

Francouzské hole jsme hodili do kufru a já jsem s mírně pokrčenou nohou přimáčkl nebohou Bellu vzadu do sedačky.

V této sestavě jsme dojeli ke škole. Při otevření dveří Bells zalapala po vzduchu. Byl jsem přesvědčený, že přehrává.

Film se zastavil, jediným pohyblivým bodem na školním parkovišti bylo naše auto a postavy v něm. Ostatní zírali a očekávali nejspíš nějaké překvapení. Možná jsem je nechtěl zklamat.

Jasper mi pomohl z auta a podal mi berle, nikdo by z jeho chování nemohl poznat, že k sobě patříme. Byl ohleduplný, ještě jsem se nevyjádřil, že bych na stávající situaci chtěl něco měnit. Jen jsem měl pocit, že v tenhle okamžik už nemám na výběr.

Stále jsme byli na parkovišti, jen Bells s Edwardem zmizeli z dohledu. Možná byli ještě u auta, neuvědomoval jsem si to.

Zastavil jsem se a Jasper mě napodobil. Podíval se mi do očí, nevím, co tam viděl.

„Polib mě,“ zašeptal jsem do toho ticha. Slyšel mě jen on. Byl to návrh, nemusel přijímat.

Naklonil se ke mně a přejel svými rty ty moje. Ticho se dalo krájet, na kraji parkoviště někomu spadly učebnice na zem. Dovolili jsme našim jazykům, aby se potkaly, jen letmo a neznatelně. Pak ten zázrak - slunce dnešního podmračeného dne - zmizel, ukryl se někam hluboko dovnitř mě jako sladká vzpomínka.

Když jsme se od sebe oddělili, stále se usmíval, stejně jako já, a co víc smály se i jeho oči.

Rozhlédl jsem se a ten film se najednou dal do pohybu, jako když vakuum praskne. Nikdo už nebyl na pochybách, nikdo už si za rohem nesděloval tu tajnou informaci. Degradoval jsem ten drb na prachsprostý obyčejný fakt.

„Proč dnes?“ zeptalo se to moje rozzářené slunce jménem Jasper.

„Asi si potřebuji očůrat svoje teritorium. Chci, aby věděli, že jsi můj.“ Začervenal se, ale byl potěšený. Zasmál se.

„Viděl jsi ten Mikeův konsternovaný výraz?“ zeptal se po nepatrné odmlce.

„Nebyl špatný, ale Stenleyová si vymáchala učebnice v louži, a když jsem se díval naposledy, pořád stála jako solný sloup a něco nesouhlasně syčela. Připomínala mi papiňák.“ Pomalu jsme pokračovali k učebně.

„No já si myslím, že byla nakrknutá, že tě nedostane. Alespoň na tebe přestane sahat,“ ozval se Jasperův majetnický podtón.

Musel jsem se smát, tenhle okamžik se mi zdál dokonalý. Škoda že nejde zavařit jako marmeláda.



 

Epilog

 

Vzal jsem do ruky kartáček na zuby. Byl ve stejné skleničce jako ten Jasperův. Otočil jsem přesýpací hodiny a začal otravnou ranní zubní hygienu. Zrnka se sypala, byla přesně v půli, když mě objal pár svalnatých rukou. Na krku mě pošimral polibek a po zádech mi přeběhl mráz. Příjemný, vzrušující.

„Dobré ráno,“ pronesl mezi jednotlivými polibky. Někdy v tu chvíli jsem zamrzl na místě, nebyl jsem schopen se soustředit na nic jiného než na Jaspera.

„Dobré,“ pohyboval jsem rty, ale přes pastu na zuby vyšlo jen zabublání. Zapomněl jsem na ni.

Na sobě měl jen tenké oplandané kalhoty. Přitiskl se k mým zádům, až jsem syčivě nabral vzduch. Natáhl se pro svůj, právě osamocený kartáček.

Písek se již přesypal a mučitel, který stál za mnou, mi přejel rukou po páteři. Nakonec si stoupl vedle mě a jako by nic začal vykonávat ranní hygienu.

„Tím mi jednou způsobíš infarkt,“ pronesl jsem směrem k němu, když jsem vyplivl pastu a rychle odešel do obýváku. Měl jsem na něj chuť… ale chvátal jsem do práce.

Rychle jsem na sebe hodil tričko, rifle a koženou bundu, druhou rukou jsem popadl helmu. Naposledy jsem nakoukl do koupelny, kde se Jasper ještě zušlechťoval. Chystal se na přednášku, stále byl ještě pilný student - čekal jsem, jak dlouho mu to vydrží. „Kdybych měl čas, dám si tě k snídani,“ zavrněl jsem mu do ucha. Hřeben mu vypadl z ruky a já skoro cítil elektřinu, co mu přejela po páteři. „Musím běžet.“ Omluvně jsem mu přejel rukou po zádech.

„Asi si ten infarkt způsobíme vzájemně, utíkej nebo nebudeš mít vůbec žádný respekt.“ Usmál se na mě stejně jako já na něj a už jsem sbíhal dolů po schodech, až do venkovní chodby. Klíčkem jsem otevřel garáž a posadil se na motorku. Dneska jsem potřeboval být v práci včas. Byl jsem sice svým vlastním pánem a dokonce i živitelem rodiny, ale dneska jsem nabíral nové pracovní síly. Jinými slovy - doufal jsem, že se někdo na brigádu přihlásí.

Přesně v sedm třicet jsem odhrnoval železnou roletu své autodílny. Pravda, byl jsem jen polovičním vlastníkem budovy, zbytek vlastnil Edward. Buďme upřímní, jen si sem ulil peníze, věděli jsme to oba.

Převlékl jsem se do pracovního oblečení a lehl si pod jedno z rozdělaných aut. Nevypadalo to, že by se sem někdo hnal, nebyla to čistá práce.

Před polednem se objevily u průzoru, který mi zpod auta zůstával, kožené boty.

„Ahoj,“ ozvalo se od klučiny, který tam stál, a já se bezdůvodně usmál.

Vyjel jsem i s kolečkovým podvozkem a pozdrav jsem mu oplatil.

„Přišel jsem se zeptat na to místo,“ nesměle se usmál, tak povědomě.

„Nějak se sem lidi nehrnou.“ Stále jsme si drželi větší vzdálenost, než bývá obvyklé.

„Přišel jsem se hlavně omluvit, jsem prostě blbec, ale to ty asi už víš.“ Nervózně se usmál. „Dřív jsem to nedokázal, ale měl jsem.“ Stále jsem mlčel.

Nakonec to bylo přesně to, co jsem mu mohl dát.

Čas.

A taky mi hrozně chyběl, čekal jsem, že až ho uvidím, prostě ho obejmu a všechno bude jako dřív. Ale bylo to už dlouho, mohl jsem mu dát jen to, co jsem měl. Podal jsem mu ruku.

S tím svým šibalským úsměvem se tolik podobal klukovi, co mu vypadla bonboniéra z ruky.

„Na věšáku jsou nějaké moje věci, můžeš si je dneska půjčit. Prohlédni to auto vedle a pak mi řekneš co a jak,“ přešel jsem k našemu klasickému stylu komunikace. Zdál se ještě šťastnější.

Když kolem mě procházel, něco zamumlal. Klidně to mohlo být „chyběl jsi mi.“

Ty mně taky Sethe, pomyslel jsem si.

Třeba se to jednou vrátí do starých kolejí.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  beetuška (03.05.2016 19:56)

som veľmi spokojná, edward je s bellou a jacob je tiež spokojný;) si robím srandu s komentárom niežeby tonebola pravda
páčilo sa mi to, naozaj veľmi, podarilo sa ti ma presvedčiť ako sa jasper s jacobom mohli cítiť, bella s edwardom klasicky starosvetskí a k tomu skvelý carlisle a nikto nemusel byť upír alebo vlkodlak

8)  market (01.05.2016 09:15)

Nádhera, moc děkuji za možnost si přečíst tak krásnou povídku

Yasmini

7)  Yasmini (06.03.2013 20:57)

Děkuji Evelyn

Evelyn

6)  Evelyn (28.02.2013 13:45)

Yasmínko, úžasný závěr a krásná povídka děkuji za ni

Yasmini

5)  Yasmini (28.02.2013 08:03)

Holky, děkuji.
Bez Vás by ten konec asi nikdy nebyl. Děkuji za to jemné pošťuchování vpřed, bez něj bych byla ještě v půli cesty, ale díky i za každé slovo nebo jen smajlík pod tím, co jsem napsala.
Prostě děkuji

kytka

4)  kytka (13.02.2013 20:43)

Yasmínko, díky za celou krásnou povídku. Užila jsem si ji moc.

Marcelle

3)  Marcelle (12.02.2013 15:54)

Yasmínko, tohle byla vážně nádherná povídka U Setha na konci mi bylo vážně skvěle, že se vrátil. Prostě paráda, díky

2)   (11.02.2013 21:14)

Yasmínko Yasmínko - kdo komu způsobuje infarkt by se dalo polemizovat,ale moje srdce je naprosto nadšené ,tvůj příběh je tak svůj ,že mi z něj (ač byl plný bolesti,šikany,skrývání a boje )zůstává v mysli něha,rovnováha a dost lásky pro všechny - pořád to není snadné,pořád je nutné bojovat s předsudky a ztrátami ... J+J však už stojí pevně a spolu ,ten pocit nemuset se skrývat a vykolíkovat si území ... to je úleva
"Musel jsem se smát, tenhle okamžik se mi zdál dokonalý. Škoda že nejde zavařit jako marmeláda"

děkuji ,že jsem mohla být součástí

ambra

1)  ambra (11.02.2013 20:41)

Tak James pyká, i když jinak, než jsme zvyklí. Přesto - trest pro tuhle chorou duši mě těší nějak víc, než pro tu, kterou vlastnil ten "původní". Jacobovo a Jasperovo "veřejné vystoupení" nemohlo být lepší . Nazrál čas i okolnosti. Přesto to pro americké maloměsto muselo být soustíčko. Povedlo se ti něco, o čem bych dva roky zpátky tvrdila, že je to nemožné. Napsat slash v říši Twilight, v říši tak bytostně heterácké, navíc ho napsat tak, že mi skutečně rozbuší srdce... no, klobouk dolů, J+J u mě mají trvalé místečko (sorry, Alice ). Díky Yas, byla to jízda... A ještě... K Epilogu prostě musím přidat aspoň jedno ohromné a ohromené ACH!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek