Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/JacobBlackNM.jpg

Předposlední díl :)

Sladký domov

Vrátil jsem se z nemocnice, stále jsem nechodil do školy a zůstával doma, ale alespoň zmizelo to neosobní bílé prostředí, které mě téměř dusilo.

Vůně domova mě obklopovala; zvláštní, chyběla mi vůně ředidla, barvy a kolomazi. Jednou jsem se tajně vytratil i se svými společnicemi, francouzskými holemi, do dílny. Mrzelo mě, že obrázek se příliš nelišil od toho, co jsem si pamatoval.

Tmavá skvrna vévodila podlaze přibližně v místě, kde jsem omdlel. Moje krev. Stejně nezdolně se tvářilo nedodělané auto. Nikdo na něj nesáhl, prach se na něm pomalu usazoval. Od toho incidentu tu nikdo nebyl. Ale ta vůně tu ve vzduchu byla.

Nezavolal jsem mu.

* * *

Jedli jsme s otcem večeři, přinesl jídlo od Swanů. Bells se obávala o můj žaludek a její jídlo bylo skvělé, jako vždy.

Z televize se linula podivná směsice zvuků jakéhosi pořadu o rovnoprávnosti. Plně jsem se soustředil na jídlo, takže jsem nepostřehl, o čem se v pořadu baví. Probral mě až rozčílený hlas mého otce, možná ještě víc mě ranil ten tón, kterým větu pronesl.

„Ty teplouši musí být všude.“ Hlas hřímal místností s takovou vervou, že ho stěny dřevěného domku nemohly zadržet.

Zatrnulo mi někde v zátylku, když jsem si uvědomil, odkud jsem se podvědomě bál toho slova a jeho účinků. Kde jsem ho možná až příliš často slýchával, a proč jsem radši víc času trávil v garáži.

„Uklidni se, může ti to být jedno.“ Dal jsem do toho veškerou sílu, kterou jsem našel, aby ta věta zněla naprosto bez emocí.

„Tak ať to nepouštěj v hlavním programu.“ Ještě byla slyšet ta zloba, která dosedla do tónu jeho hlasu. Ranilo mě to? Dokázal jsem nechat urážky protékat kolem své osoby bez povšimnutí, stejně jako řeka obtéká kameny. Ten tlak mě přesto pomalu ohlazoval, erodoval jsem zevnitř. Ano, bolelo to.

„Nic ti nebrání v tom, abys to přepnul,“ odpověděl jsem s plnou pusou. Vždy mě hrozně zaráželo, co tak klidného člověka dokáže tolik rozzuřit. Vlastně jsem ho nikdy neviděl se hněvat kvůli něčemu jinému.

Přepnul kanál na slibně začínající kovbojku. Po pár minutách mi zatrnulo, protože jsem si uvědomil, že ten film znám.

„To už přestává všechno.“ Neovládl se, když se herci na obrazovce políbili. Mně zatrnulo ve slabinách, to jsem teď opravdu nepotřeboval.

Emoce hrály v mém těle symfonii nesouhlasu, která vzkypěla vzhůru. „Jsem gay.“ Ta slova se vyřinula z úst, než jsem je stihl zarazit. Nebyl to nejvhodnější okamžik, ale moje ústa se nějak zbytku těla neptala a společně s hlasivkami zatroubily do útoku.

„Cože?“ V jeho hlase byl slyšet hrom, máchl nepříčetně rukou a talíř i s rozjedeným jídlem se rozbil na několik kusů. Ohlušující randál se zavrtal někam dovnitř mě samého.

„Můžeš rozbít třeba celý dům, stejně na tom nic nezměníš,“ křičel jsem na něj tentokrát já, ta letní bouřka byla nakažlivá a já vypouštěl emoce do ovzduší.

Nastalo ticho v předzvěsti největšího hromobití. Byli jsme jak kamenné sousoší, navzájem jsme se pozorovali. Jen střep, který se točil na podlaze s posledním návalem pohybové energie, rušil naše štronzo.

Nevydržel jsem jako první a vstal prudce ze židle, bolest mi projela nohou, sykl jsem, ale v pohybu jsem se nezastavil.

„Proč se to tolik snažíš popřít?“ vyřkl jsem hlasem podbarveným tou silou, která ochromila mou nohu. Bez toho, abych čekal na nějakou reakci nebo odpověď, jsem sebral hole postavené vedle židle a odešel jsem ven. Nejen z místnosti, ale pod noční oblohu, která měla tu sílu očistit ze mě ta slova, která jsem slyšel.

Naštěstí moje tělo fungovalo automaticky a cestou jsem sebral z věšáku zimní bundu a zdravá noha vklouzla do teplejší obuvi, jinak bych venku prokřehl na kost. Pajdal jsem v romantickém měsíčním svitu k šumícímu moři. I když jsem nemohl běžet, bylo na tom zvuku cosi uklidňujícího.

Do ruky mi vklouzl mobil a já jsem automaticky zmáčkl rychlé vytáčení. Telefon vyzváněl a nakonec se na druhé straně ozval rozesmátý hlas. Nalil mi do tváří trochu červeně a koutky se mi samovolně zvedly do úsměvu.

„Ahoj,“ odvětil Jasper na můj pozdrav. „Co se děje? Zníš strašně.“ Dokázal poznat rozpoložení z jediného mého slova. Byl jsem tak průhledný nebo mě znal tak dobře?

Posadil jsem se na vyschlý kus dřeva.

„Jenom únava. Hlavně jsem tě potřeboval slyšet.“ Přeci jen Jasper nemohl zanedbávat školu věčně a s přespáváním byl s odchodem z nemocnice také konec.

„Jak ses celý den měl?“ zeptal se mě.

„Na to bych se měl ptát já tebe.“ Otázka mě téměř rozesmála. „Vždyť sedím celý den doma a léčím se.“ Nenáviděl jsem, že nemohu nic dělat.

„Mluvil jsem s Charliem, řekl jsem mu všechno a slíbil jsem mu, že budu vypovídat.“ Téměř zašeptal v odpověď, místo aby to vykřičel do světa.

„Nejlepší zpráva dnešního dne.“ S úlevou jsem si povzdechl. Miloval jsem ho den ode dne víc. „Bude to stačit, aby nám dal pokoj?“ Bylo to spíš vroucí přání než otázka.

„Uvidíme, bude záležet na porotě a právníkovi.“ James jako většina rozmazlených spratků, kteří dostávají, co chtějí, byl z bohaté rodiny.

Jasperův hlas krásně hladil, možná vyrovnával a doplňoval eroze způsobené jinými slovy, která pronesl někdo jiný dnešního dne.

„Chtěl bych tě zítra vidět.“ Byla to niterná potřeba mého sobeckého já, neodporoval jsem tomu zhýčkanému kousku uvnitř sebe.

„Určitě se uvidíme, povím ti podrobnosti.“ Zpoza telefonu bylo slyšet něčí rozčilování. „Vypadá to, že mám nějaký průšvih, jen ještě nevím jaký,“ zhodnotil situaci do telefonu Jasper.

„Tak mi zavolej, až se ta bouřka přežene,“ poradil jsem mu vzápětí.

„Zatím,“ stihl ještě říci, než ho přehlušil přicházející rámus. Pak ze sluchátka vycházel jen zvuk zavěšeného telefonu.

Obklopilo mě pomyslné ticho, po předcházejících sluchových vjemech se zvuky přírody do mého okolí vracely velmi pomalu. Zima se mi zakusovala do pokožky a souhvězdí svítila z černé oblohy. Měsíc byl zakryt mrakem, přes který prosvítal jen závoj nezřetelných paprsků, a drobná světla na obloze zářila s větší intenzitou. Od vln se odrážely nezřetelné odlesky a slaný, studený vítr šlehal do tváří.

Svoji samotu jsem si nemohl užívat déle, jinak bych potřeboval dláto na odsekání svého pozadí od provizorního sedátka.

Opatrně jsem vešel s berlemi do domu. Jakákoli nenápadnost vzala za své, když jsem shodil z věšáku lžíci na boty.

„Kde jsi byl takovou dobu?“ ozval se otec z obýváku. Opatrně jsem vešel. Seděl před televizí a díval se na televizní noviny. Po rozbitém talíři nebylo ani stopy, otec vše uklidil.

„Potřeboval jsem se projít.“ Naprosto klidně jsem odpověděl, ale uvnitř mě probíhalo neskutečně silné zemětřesení emocí.

Stejně tak jako zmizely veškeré známky rozčílení z podlahy, tak se ztratily i z jeho obličeje.

„Bál jsem se o tebe.“ Znělo to upřímně až srdečně. Jenže já někde uvnitř stále očekával ten příval příkrých slov.

„Nebyl jsem daleko.“

Jen se pousmál a kývl mým směrem, ten pohled jsem znal. Vytěsnil celý rozhovor z hlavy, jako by to byla jen temná noční můra. Jako bych mu vůbec nic neřekl.

Možná to tak bude lepší, pro nás pro oba. Prostě se tvářit, že se nic nestalo. Nemohl jsem s jeho odmítáním reality nic dělat, možná mu pravdu opakovat, ale na to jsem neměl dost síly.

„Půjdu spát, dobrou noc,“ řekl jsem jen tak neurčitě do místnosti.

Otec něco zamrmlal od televize, která ho vtáhla do krvavých večerních zpráv. Lehl jsem si do postele a počítal prkna na stropě. Někdy je to účinnější než počítání oveček, jen to dnes nějak nezabíralo.

Nakonec zazvonil telefon a mně se na obličeji nejspíš rozlil ten zamilovaně-přiblblý úsměv (neměl jsem u sebe zrcadlo). On prostě věděl kdy zavolat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kytka

3)  kytka (12.02.2013 11:00)

Takové přiznání je hrozně těžká věc. A ještě když člověk narazí na nepochopení. To chce moc síly.
Skvělý díl.

ambra

2)  ambra (31.01.2013 19:00)

Z tohohle Jacoba se mi nepřestanou tak příjemně ježit chloupky za krkem, i když bohužel není pro mě (pro žádnou holku ), ale ty kolem něj umíš šířit naprosto dokonalé erotické napětí . Takže tenhle taťka prostě není dokonalej. Jenže který je? A možná i toho nej by zamrzelo, že jeho synek není ten "pravý chlap". Moc se těším, jak se to vyvine dál. No a Jasperek... . Dohromady jsou prostě úžasní .

1)   (31.01.2013 07:13)

"on prostě věděl,kdy zavolat " Yasmínko , každý by měl mít někoho,kdo ví,kdy zavolat
mám vtíravý pocit,že Jacobův táta má nějakou osobní zkušenost,která ho nutí k těmto reakcím ...
sopka v Jacobovi prostě musela vybuchnout,chce už mít vše srovnané,aby mohl jít dál ,rozhodnutí padlo a on je rád ... už nebude nic měnit a schizofrenní pocity ho nebudou táhnout dolů ...
jen doufám,že Jasper nemá velký problém a hlavně ,že se ten problém netýká jejich vztahu
díky ,že jsi zpět a vedeš nás lehce a něžně jeho myslí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still