Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/JacobBlackNM.jpg

Trocha slastí, trocha strastí.

Trocha lásky, trocha zrady.

To vše je právě tady...

Vítr se okolo mě proháněl solidní rychlostí. Jel jsem vyzvednout Jaspera, ano bylo to na hlavu, aby Edward vyzvedával Bells a já jezdil pro Jaspera, ale nemohl jsem si odpustit tu chvilku beztrestného přivinutí jeho těla na mé, i když nás dělilo tolik vrstev oblečení.

Po cestě jsem vzpomínal na to, co mi vyprávěl, nikdy bych v něm nehledal tolik síly a odhodlání, ale asi ho k tomu prostě donutily okolnosti. Nevím, kde byly moje hranice, a doufal jsem, že to nezjistím.

Vzal jsem ho za ruku a pohladil ho po ní, nedostávalo se mi slov. Nechtěl jsem narušit to kouzlo okamžiku, které vytvořil obnažením svojí duše. Seděli jsme tam dlouho, slunce začalo zapadat a okolí se zdálo být přeslazeně romantické, téměř na zvracení. V tu chvíli jsme se oba zvedli a vykročili zpět k městu.

 

Zastavil jsem na vydlážděné příjezdové cestě a zatroubil na klakson. Pohnula se záclona v prvním patře a Jasperův obličej se jen mihl průzorem. Nestíhal jako vždy, myslím, že jsem ještě zahlédl kartáček na zuby v jeho puse.

Vyšel ze dveří, měl tmavě modré, upnuté tričko a černé kalhoty, po pastě již žádná stopa. Tvářil se hrozně vážně, někam se poděl ten jeho rozesmátý obličej. Dokonce ani jeho oči dnes neměly tu jiskru co obvykle.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ho a sundal si helmu.

„Dobré?“ slyšel jsem v tom otázku. Tvářil se strašně zaraženě.

Dal mi letmou pusu na tvář, pohladil mě po vlasech a zadíval se mi do očí. Nevím, co tam viděl, ale ta jiskra se pomalu vracela. Přitáhl jsem si ho blíž, abych k němu mohl přivonět a políbit ho. Cítil jsem jeho dech na svých ústech, ten okamžik před tím než se naše těla spojí, byl magický. Zježily se mi chloupky na zátylku. Vzdálenost mezi námi zmizela. Ucítil jsem jeho teplé rty na svých, zatahal mě zuby za spodní ret, abych ho pustil dovnitř. Přitáhl si mě blíž jako by mě nikdy nechtěl pustit. Jeho jazyk mě laskal a vzrušoval. Jeho ústa mapovala moje. Chtěla se navzájem důkladně poznat jako by se nikdy předtím neviděla. Oba jsme chtěli být vzájemně blíže.

Ale čas byl neúprosný, a hrozně rychle ubíhal. Nedobrovolně jsem se odtáhl.

Ještě chvilku se mi díval do očí. „No teď už je to ráno rozhodně lepší.“ Konečně se usmál.

Přiblble šťastně jsem ten úsměv po něm zopakoval.

A po tomhle se mám soustředit na řízení.

 

Vítr by mi vlál ve vlasech, kdybych si zapomněl nasadit helmu; jelikož jsem ji na hlavě měl, připadal jsem si jak Kožak bez klobouku.

Jasper se ke mně tiskl a svět mi připadal naprosto normální. Ptáci zpívali, slunce svítilo a cítil jsem Jasperovo tělo na svém.

Zastavil jsem na školním parkovišti, vzhledem k pozdní hodině jsem zabral jedno z nejvzdálenějších mít od vstupu do školy.

Vítr přivál mrak a okolí naplnilo ticho před bouří.

Jasper byl hrozně roztržitý a napjatý. Rozhlížel se po parkovišti a někoho hledal.

„Je ti dobře?“

„Jo je,“ řekl nepřesvědčivě.

Nevěřil jsem mu ani slovo, chtěl jsem ho obejmout a říct mu, že všechno bude v pořádku, ať už jde o cokoli. Zajmout ho ve svém objetí. Tak hrozně jsem chtěl, ale neudělal jsem to.

 

První hodinu jsme měli filozofii s paní Greensdalovou, asi čtyřicetiletou podnikatelkou, která se snažila světu dokázat, že dvě povolání a matka samoživitelka jdou dohromady. Na první vyučovací hodinu snad nikdy nedorazila včas, a i když to byla její chyba, nutila žáky si hodiny nahrazovat po odpoledním vyučování.

Dnešek nebyl výjimkou, tak jsme tu sborově čekali, až se uráčí přijít.

Za mými zády seděla Jessica; se svojí povídavou náladou a umělým americkým úsměvem terorizovala okolí. S tím bohužel i moje uši.

„Viki, to je ta sestřenčina kamarádka z New Yorku, její rodiče vlastní velké množství nemovitostí na Manhattanu, chtěla zjistit Jasperovo telefonní číslo.“ Byla z toho cítit ta touha po tom, aby se někdo zeptal, a jelikož si povídala s Bells, tak ten úkol připadl jí.

„Proč ho potřebovala?“ podvolila se Bella.

„Jaspera shání jeho bývalý přítel. Říkala, že byl do Jaspera zamilovaný, rozešli se jen kvůli vzdálenosti, ale prý to byla jeho životní chyba. Klidně se i přestěhuje. To je tak romantické, Bells.“ Pozitivní na tom bylo, že se ani jednou neušklíbla, naopak culila se od ucha k uchu, vzdychala a dívala se zasněně v dál. Divadélko zasněné děvy měla nastudované dokonale. A hlavně - drby jsou její život, a koho v tu chvíli zajímá, že jsou tolik přihřáté, že? Negativní bylo, že Jasper bývalého přítele neměl.

„Dala jsi jí to telefonní číslo?“ Vlastně jsem to oznamoval sám sobě, než že bych se ptal, ale neustále zbývala naděje. Změřila si mě nesouhlasným pohledem, podle jejího rozvrhu v tomto čase nebyl prostor na otázky.

„No jistě, víš, jak je důležité mít s vyšší společností dobré vztahy, to se nedalo odmítnout,“ pronesla, jako by to bylo tou nejjasnější věcí pod sluncem, kterou musí vysvětlovat jen mně.

„A to ti nepřišlo divné, že bývalý přítel nezná Jasperovo telefonní číslo?“ rezignoval jsem na to, že bych dostal logickou odpověď.

„Třeba ztratil mobil, nebo co já vím.“ Dívala se na něj s rozporuplným výrazem ve tváři.

„Tak se ho příště zkus třeba zeptat, jestli můžeš jeho telefon někomu dát!“ Byl jsem ostřejší, než jsem chtěl. Tohle mě dokázalo naštvat a v Jasperově případě dvojnásob. Věděl jsem, nebo alespoň tušil, kdo je ten jeho „bývalý přítel“.

„Miláčkové, tady je zábava, jako kdyby nebylo vyučování. Takové způsoby to si nezvykejte. Pane Blacku, posaďte se zpět na místo, Jessicu můžete svojí přítomností obšťastňovat později,“ proťal místnost přeslazený hlásek naší Dolores Umbrigeové.

Posadil jsem se zpět na židli, vlastně jsem nevnímal okamžik, když jsem z ní vstal. Jessica mě dokázala dokonale vyhodit z konceptu.

Sladký hlásek pokračoval, tentokrát k tématu Platón. Zapřisáhl jsem se, že si tuhle profesorku příště nezapíšu, i kdyby měla můj nejoblíbenější předmět, už jen kvůli těm rudým růžím na lososovém svetříku.

 

Zvonek vysvobodil většinu třídy, která se sem zapsala vlastně jenom omylem, či na dobrou radu kamarádů z vyšších ročníků; mě v mém rozletu ze třídy zarazil hlas profesorky.

„Hodinu končí kantor nikoli zvonek, to si pamatujte,“ zahřímal hlas v téměř neslyšitelných výšinách. „Do příště prostudujete následující kapitolu, tedy kapitolu číslo pět. Jelikož dnešní diskuze byla na úrovni základní školy, budu rozdávat známky za aktivitu v hodině. Kdo nedostane známku, bude téma zpracovávat písemně. Tento koncept budeme dodržovat až do závěrečného hodnocení mého předmětu. Pravidelné písemné testy samozřejmě ve známkovacím schématu zůstávají. Pro dnešek děkuji.“ Když dozněla poslední slova jejího prohlášení, místnost naplnilo ticho jako v kostele. Ve vzduchu zůstal jen zvuk podpatků rázujících po chodbě směrem od třídy.

Probral jsem se z transu mezi prvními a naházel si zbývající věci do tašky. Už takhle budeme muset utíkat, jinak na další hodinu nestihneme dojít v čas.

Vyklusávali jsme poslední schody druhého patra budovy G, kde jsme měli ekonomii. V našem závěsu běžela i Jessica a pár dalších studentů. Ostatní se rozprchli do jiných učeben a budov.

Zasedli jsme celí udýchaní na naše volná místa; za námi vešel do učebny náš profesor a s ním i náš oblíbenec Menkiw.

 

Po hektickém dopoledni jsem uvítal obědovou pauzu. Jelikož Bells se zasekla s Edwardem v jedné z učeben - ano byli tam sami a slyšel jsem něco o tom, že je to lepší než ten kumbál na košťata - dosedl jsem ke stolu druhý hned po Jasperovi.

Podíval jsem se na něj. Seděl nad talířem jako hromádka neštěstí, rýpal se vidličkou v něčem, co mohly být před chvilkou s velkou představivostí brambory, teď to připomínalo rozblemcanou kaši s hrudkami.

„Co se děje? A zakazuji ti odpovědi jako „nic“ nebo „vše je v pořádku.“ Myslel jsem to vážně. Jasper byl bílý jako stěna a očima těkal po místnosti.

Vzdal svůj boj s jídlem a podal mi z kapsy jeansů telefon. Na displeji byl drobným písmem napsán krátký text. Dnes v 7:00 U Mlsouna. Bez podpisu.

„Tahle byla první, přišla mi předevčírem. Neřešil jsem to, někdo se mohl splést. Bylo to z neznámého telefonního čísla, to Jamesovo znám nazpaměť.“ Odmlčel se a natáhl ruku pro telefon. „Tahle je ze včerejška.“ Podal mi přístroj, když nalistoval správnou sms.

Dnes v 18:00 před školou a toho Indiána nech doma, aby se mu nestala nehoda.

Byl to hajzl, věší, než jsem si o něm myslel. Chytil jsem Jaspera automaticky za ruku.

„Jessica dala tvoje telefonní číslo nějaké Victorii, je to její známá v New Yorku.“ Opětoval můj stisk a vděčně se mi díval do očí. Bál se, ale tentokrát se bál o mě. To bylo poprvé, kdy jsem sám sobě přiznal, že ho miluju. „Neboj, postarám se o sebe, nic se mi nestane a tobě taky ne.“

„Děje se něco?“ Právě příchozí Bells mi málem způsobila infarkt, nadskočil jsem. Rozesmálo ji to, ale pod našimi pohledy ten její smích pomalu umíral. Posadila se na místo vedle mě a poslouchala rozhovor. „Pardon,“ špitla jen nezřetelně.

„Viki je jeho nevlastní sestřenice. Každopádně spolu dobře vycházeli,“ zamrmlal naším směrem Jasper, taky aby ho nebylo slyšet dál.

Když přišel Edward, pohřební nálada z nás jen sálala. Podíval jsem se na něj a pronesl jsem jediné slovo. „James.“ Zamračil se, odevzdaně si sedl a řekl: „Tak povídejte.“

Oba jsme uvedli do obrazu, tedy především Bells jsme přednesli zkrácenou verzi.

„Bude lepší, když se s ním potkáš.“ překvapila nás všechny svým návrhem. Nevěřícně jsme na ni hleděli. „Než aby ses stresoval, kdy nebo kde ho potkáš, bude organizované střetnutí lepší. Navíc tě budeme moci krýt.“ V jejím hlase se ozval policista, který ji vychovával.

„Každopádně si na tebe počká o samotě, nepotřebuje svědky,“ přisadil si se svojí troškou do mlýna Edward.

„Naprosto nevím, co od něj čekat. Vždycky byl nevyzpytatelný,“ prohlásil tlumeně s rukama na obličeji Jasper.

„Myslím, že ti to stejně nenapíše, i kdyby ses ho zeptal. Ale za pokus nic nedáš,“ přisadil jsem si.

Z debaty nás vyrušil neúprosně ubíhající čas. Rozešli jsme se, každý do své třídy. Odpolední rozvrh jsme měli každý sám.



Odcházel jsem jako poslední, všechny věci jsem měl sbalené, ale na stole přesto zůstával něčí mobil. Jasperův. Vzal jsem ho a vyběhl za ním k budově B, kde se vyučovala tělesná zdatnost na této škole. Vyběhl jsem zpoza rohu, vydlážděná cesta mě neomylně vedla směrem dolů těsně nad školním parkovištěm.

Tam kousek od cesty na polštáři ze spadaného listí stál Jasper. Strnule hleděl před sebe a pozoroval něco před sebou. Ani můj hlučný příchod ho nevyrušil z jeho činnosti.

„Zapomněl sis v jídelně mobil,“ okomentoval jsem zjevný fakt telefonu ve své ruce. Sledoval jsem ten upřený pohled, směřoval přes parkoviště a silnici na protější chodník.

Stála tam drobná postava, ale to jen vzdálenost zkreslovala to, co jsem viděl. Měl svalnatá ramena, i když nebyl mohutný, blond vlasy měl sepnuté v týle. Nervózně kouřil cigaretu a v druhé ruce měl mobil. Oči měl upřené na Jaspera.

V ruce mi zapípal Jasperův mobil, podíval jsem se, na displeji se objevilo neznámé číslo. Objal jsem Jaspera, který se tím dotekem dokázal probrat.

Osvobodil svůj mobil z mého křečovitého sevření a otevřel zprávu.

Nábřeží, dok č.3, Port Angeles.

Osoba na protější straně zamávala rukou s mobilem. Po silnici projel modrý zmrzlinářský vůz.

Postava zmizela.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kytka

8)  kytka (10.11.2012 13:17)

Moc nepříjemná situace. Jasper ale není sám. Báječné čtení. Díky

Michangela

7)  Michangela (25.09.2012 19:26)

Yasmini

6)  Yasmini (11.09.2012 22:01)

Děvčata děkuju.
Ambři, nedá si pokoj, je to stopař a jiný u nebude, nebo možná jo :), Jess jsem přesně takovou chtěla (nedávno jsem s herečkou, co ji hrála viděla film 50:50 doporučuji, hraje dokonale kladnou postavu, to jen já čekala, kdy se vrátí zpět do Jess) a Jacob je prostě chlap :)
Hani, s těmi hranicemi, uvidíme co budou muset zkousnout v další kapitole :)
Evelyn, myslím že James ještě stihne nasbírat nějaké mínusové body
Gino, žádný z nich ho v tom nenechá, všichni kamarádi ho podoří
Marcel, taky bych se o Jaspera bála
Díky dívky

Marcelle

5)  Marcelle (10.09.2012 09:49)

Skvělé, mám za ně za všechny o Jaspera strach, důležité je, že mu musí pomoct, sám se z toho nedostane a určitě mu pomůžou. Díky Yas

GinaB

4)  GinaB (09.09.2012 21:27)

James zatím ještě nepochopil, že tentokrát v tom Jasper není sám. O to větší bude překvapení, snad.. A Jacob ho v tom určitě nenechá. Tenhle příběh je nádherný a stále znovu mě udivuje, jak krásně jsi to napsala.

Evelyn

3)  Evelyn (04.09.2012 11:04)

Jas, tenhle příběh mám hluboko pod kůží... V málokteré jiné povídce jsem Jamese tak moc nesnášela.

2)   (03.09.2012 21:42)

"Nevím, kde byly moje hranice, a doufal jsem, že to nezjistím "... mám dojem,že brzy bude nucen zjistit,kde ty hranice jsou
Jasper už nebude stát proti Jamesovi sám a ten nemá ani páru,jaká síla jde proti němu ... ten kdo miluje ,dokáže zdolat větší protivníky než ten ,kdo jen znásilňuje (ať už fyzicky nebo psychicky) ... ale šrámy asi utrží všichni
jen ještě ... ten něžný a do morku kostí intenzivní začátek dne jim tiše závidím ,tak krásně jsi to předložila

ambra

1)  ambra (03.09.2012 21:33)

On mu ten parchant nedá pokoj? No já málem zapomněla, on je ten stopař . Jessicu už raději nebudu komentovat, povedla se ti dokonalá směska - zlá slepice, ble:p . Užívám si všechny ty drobné náznaky, jak oba svůj vztah nenápadně oficializují . A Jacobovi došlo až teď, že ho miluje? Chlapi... Bez ohledu na teplotu všichni stejní . Krásný, Yasminko, těším na další, i když trnu . Ale Jacob mu snad dá pěstí, i když nevládne vlkodlačí silou...;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Seth Clearwater