14.03.2012 [15:00], Karolka, ze série Můj milý deníčku, komentováno 29×, zobrazeno 4950×

Ó má drahá Angelino! Tak ona je to všechno pravda!!!

Můj milý deníčku,

jsi mým jediným poutem s realitou. Už si ani nejsem jistá, jestli zešíleli lidé kolem mě, nebo… já. Začínám mít podezření, že to má mysl je ta, která se dočista pomátla. Třeba za to může prožitý stres, vytržení z každodenní bezpečné rutiny. Nebo fyzická bolest. Utrpení prý dokáže s lidskou myslí udělat neuvěřitelné věci. Například já… Unesena z rodného hnízda, ocitnuvší se uprostřed divočiny, všude kolem nepřátelská tma plná děsivých zvuků, a jediné na co dokáži myslet je skutečnost, že to horké tělo, které mě nese kdo ví kam, je… nahé. Musela jsem skutečně zešílet.

„Zkus na to nemyslet,“ povzbudil mě Seth pobaveně. „Já se pokusím o totéž. Konec konců, je tma. Můžeš si třeba představovat, že mám kalhoty.“

Milý deníčku, už jsi někdy zkoušel nemyslet na růžového slona?!

Mlčela jsem. Jednou rukou jsem se Setha přidržovala, druhou jsem nechala volně spuštěnou v klíně. Při pádu v lese jsem si totiž nejspíš něco udělala i s ramenem. Každý sebenepatrnější pohyb mne nesnesitelně bolel. Na tepající agónii v noze, jsem se snažila nesoustředit, ale dalo mi to strašně moc práce.

„Nechceš se mě na něco zeptat?“ oslovil mě Seth, když jsme mlčeli už několik minut.

Žaludek mě bolel, jako by mě do něj někdo praštil.

„Já nevím,“ pípla jsem. V té tmě, když mi nemohl vidět do tváře, jsem si troufla chovat se trochu ustrašeně. Snad jsem na to měla nárok, nebo ne? „Mám strach, že…“ sklonila jsem se až k jeho uchu a ztišila hlas do sotva slyšitelného šepotu, „…jsem se zbláznila.“

„Myslím, že to se dá pochopit,“ odpověděl. Tentokrát mi ani nepřipadalo, že by se mi vysmíval.

„Takže… zbláznila jsem se?“ kníkla jsem. Zase se mi chtělo brečet.

„Připadáš mi příčetnější než kdy dřív.“

Dumala jsem, co tím chtěl říct. Pak jsem se odhodlala k zásadní otázce.

„Hele, já jsem ti vážně neskutečně vděčná, že jsi mě zachránil před tím vlkem, ale… kam mě to vlastně neseš?“

Ozval se hodně dlouhý a nešťastný povzdech.

„K doktorovi,“ řekl nakonec. „Chtěl bych ti to všechno vysvětlit, ale radši s tím počkám. Nerad bych, aby ses zase sesypala.“

„Počkáš na co?“ Cítila jsem se strašně unavená. Tělo se mi nějak vypnulo a hlavu jsem měla podivně prázdnou. Množství děsivých věcí, které pojme lidská mysl má nejspíš svou hranici. Pak se prostě odpojí. Něco jako když se vám při pádu na lyžích v pravý čas rozepne vázání.

„Lepší bude, když některý věci uvidíš na vlastní oči. A taky znám někoho, kdo ti s nejhorším šokem dokáže pomoct.“

„S nejhorším šokem?!“ zděsila jsem se. „Copak to může být ještě horší?!“

Neodpovídal.

Nevím, jak dlouho jsme se pohybovali tmou. Seth ani jednou nezakopl ani do ničeho nenarazil. Dokonce mě ani jednou nepostavil na zem, aby si odpočinul. Docela to na mě zapůsobilo. On bude asi takový ten typ roztomilého darebáka, který je ideální pojistkou do vypjatých situací, ale pro běžný život ne příliš použitelný.

„Jsme tady,“ vytrhl mě z ponurých úvah jeho hlas. Už jsem napůl spala, hlavu opřenou o jeho rameno. Ze tmy se náhle vyloupla zář. Zcela bez dechu jsem zírala na neskutečně krásnou stavbu ze skla, dřeva a betonu. Francouzské okno se vzápětí otevřelo a ven vyšel…

Ach! Můj! Bože! Vypadal jako Fentonův bratr! Rychle jsem si začala rovnat vlasy, musela jsem být strašně zřízená! Seth bolestivě syknul, když jsem ho přitom bezděčném pohybu omylem a nerada nabrala loktem do brady.

„Vezmu si ji od tebe,“ prohlásil sametovým hlasem ten anděl. Plavé vlasy, dokonalá světlá pleť, tělo jako z titulní stránky časopisů…

„To nepůjde,“ prohlásil Seth trochu poplašeně. „Ona je momentálně jediný oblečení, který na sobě mám.“

Jako u vytržení jsem pak naslouchala nádhernému sytému smíchu toho světlovlasého muže.

„Chápu. Tak tu chvíli počkej, pošlu sem Edwarda.“ Pak už přikročil k nám a… vzal si mě od něj. Okamžitě jsem ucítila onu dokonalou omamnou vůni. Ach deníčku! Nevěrná Fentonovi, tolik se stydím!

„Je mi líto, madam. Už jsem zadaný,“ zašeptal sotva slyšitelně. Jako by věděl, jak se teď cítím. Okamžitě jsem musela být úplně rudá, protože mě polilo horko. Bylo to tak ponižující!

O pár vteřin později jsem ale zapomněla myšlenku. Ocitla jsem se v neskutečně krásné hale plné dokonalých lidí. Zcela bez dechu jsem si prohlížela jejich tváře a připadala si jako ve splněném snu. Ti mohli být jedině z Hollywoodu!

„Polož ji na gauč, Jaspere,“ vyzval mého nosiče úchvatný blondýn. Snad model. Já snad sním!

Okouzlení mě přešlo ve chvíli, kdy se ten model dotkl mého oteklého kotníku. Urputně jsem se snažila před nimi nekřičet, tak jsem si div neprokousla ret, jak usilovně jsem s tím bojovala. Slzy mi ale z očí téct nepřestaly. Když mi na to konečně dal ledový obklad, skoro jsem se zhroutila do polštářů. Nechal mě vydechnout a pak se podobná procedura opakovala s ramenem. No, manekýn mým oblíbencem nejspíš nebude.

„Jak to vypadá?“ ozvalo se vedle mě. Ani jsem si nevšimla, kdy se Seth objevil. Na sobě měl vážně moc pěknou košili.

„Kotník podvrtnutý, rameno naražené. Dostane něco proti bolesti. Za pár dní to bude v pořádku.“ Pak ke mně zvedl ty úchvatné karamelové oči a omluvně se usmál. „Omlouvám se, že jsme se ještě nepředstavili, ale tohle bylo přednější.“ Okouzleně jsem přikyvovala. Bez protestů jsem si nechala svléct tričko a zaznamenala jsem, že lidí v pokoji rázem ubylo. Do zdravé ruky mi kdosi vtiskl sklenici vychlazené dietní coly. Díky, Angelino!

Když ten muž, který se později představil jako doktor Carlisle Cullen, ukončil svou pečlivou péči, najednou se všichni zdáli rozpačití. Vykoktala jsem slova díků a očima jsem prosila Setha, aby něco – cokoli řekl.

„Já bych to už neodkládal,“ prohlásil a rozhlédl se po přítomných.

„Jo, teď je celkem v pohodě,“ pronesl anděl, který mě předtím chvíli nesl.

Nechápavě jsem se rozhlížela. Seth se posadil ke mně na gauč a vyprostil mi z náhle ledových prstů sklenici. Chytil mě za ruku.

„Tohle všechno…“ začal a mávl směrem k těm nádherným lidem, „…jsou upíři, Ruth.“

Nastalo ticho. Všichni se na mě dívali. A já… nic. Natáhla jsem se pro skleničku, která mi byla uzmuta a hlučně jsem si usrkla brčkem. Seth se lehce nervózně zadíval na napjatě se tvářící přihlížející.

„Víš, ten obrovskej vlk… to jsem byl já,“ pokračoval, teď už mnohem tišeji.

Srkala jsem a srkala, až na dně sklenky zůstaly jen kostičky ledu. Pak jsem ji podala Sethovi. Beze slova jsem si stoupla na zdravou nohu, rozhlédla jsem se. Kde asi mají záchod?

„Neměla bys na tu nohu…“ vykoktal Seth.

Možná to bude támhle v té chodbičce? Zdravou rukou jsem se opřela o opěrku gauče a po jedné noze jsem se přískoky vpřed přesouvala ven z místnosti.

„Ruth? Jsi v pořádku?“ ptal se Seth celý nesvůj.

„Není,“ zaslechla jsem ještě anděla a pak se mi v hlavě udělala tma.

♥

Můj milý zdravotní deníčku,

vím, že každá celebrita, jakmile je životními okolnostmi donucena absolvovat ústavní léčbu, vede si pro udržení duševního zdraví záznamy. Stejně jako já.

Probudila jsem se ve vzdušné světlé a lesem provoněné ložnici. Zraněnou nohu pečlivě vypodloženou, ruku zafixovanou v závěsu. Cítila jsem se… Jak vlastně?

Vyděšená? Asi ano, ale vzhledem k tomu, že stav maximální úzkosti už jsem prožívala dva dny, neměla jsem to s čím srovnat.

Zmatená? Rozhodně. Zásadní otázka mé příčetnosti dosud nebyla vyřešena.

Překvapená? Vlastně… ani ne. Vždy jsem si přála prožít výjimečný život. Těžko bych si dokázala vymyslet něco výjimečnějšího. Možná je to nějaký druh deliria. Až se proberu, sepíšu to, a bude ze mě slavná spisovatelka nebo scénáristka. Můj milý deníčku, za tvé svědectví se bude platit zlatem!

Klepání na dveře. Než jsem stihla cokoli říct, pootevřely se a dovnitř nakoukla malá, asi šestiletá holčička. Měla velikánské hnědé oči a krásné dlouhé vlasy.

„Ahoj,“ pozdravila mě a pak si vylezla ke mně na postel. „Bolí to?“ zeptala se a ukázala na mou nohu.

„Ani moc ne.“

Přikývla. „To je dobře.“

Našpulila pusu a zkoumavě si mě prohlížela.

„Já jsem Nessie,“ prohlásila po chvíli.

„Ruth.“

„Já vím, ty jsi Sethova sestřenice z L.A. Už jsi někdy viděla nějakou filmovou hvězdu? Táta říká, že jsou to chudáčci, protože nemůžou ani vyjít na ulici. Prý se hodně moc trápí.“

Na okamžik jsem přišla o řeč. Holčička si na prst natáčela pramínek svých kadeří a zvědavě čekala na odpověď.

„To má asi pravdu,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. Přemýšlela jsem, který z těch lidí by mohl být její otec. Neměla jsem tušení, všichni byli příliš mladí. Navíc… jestli to jsou…

„Jste upíři?“ kuňkla jsem a vzápětí se kousla do rtu. Teď jsem tu malou asi vyděsila.

Ona ale jen trhla drobnými ramínky. „Jo. Já teda ne, já jen napůl. Maminka byla ještě člověk, když jsem se narodila.“

„Aha.“ Co na to říct?

Nervózně jsem si popotahovala deku. Na jednu stranu bylo jednodušší ptát se na takové věci malé holčičky. Z ní jsem neměla strach. Z těch ostatních… příšerný. Jak si vědomí jejich podstaty víc a víc získávalo místo v mé hlavě, probudil se pud sebezáchovy.

„Zabíjíte lidi?“ vyhrkla jsem hysterií pisklavým hláskem.

„Ne,“ odpověděla. Nezdálo se, že by ji to rozrušilo. „Znám upíry, kteří to dělají. Ti jsou ale daleko. Tebe chtěl jeden zabít, viď?“

Na tom jsem se zasekla. Myslela jsem na to, co se odehrálo ve škole. Z nové perspektivy se mi zdálo, že mě chtěl asi opravdu… Dodatečně se mi úzkostí scvrkl žaludek.

„Ještěže máme ty vlky!“ zazubila se na mě vesele.

Tep vlastního srdce v uších, nedostatek kyslíku. Přihodilo se mi to z ničeho nic. Vlci. Upíři… no dobře upíři. Ale můj vzdálený příbuzný se mění ve vlka?!

Pootevřené dveře se teď otevřely dokořán. Najednou tam bylo nějak… převampírováno.

„Ness, měla bys Ruth nechat odpočívat.“ Do místnosti vešla dívka s kaštanovými vlasy. Holčička se se smíchem rozeběhla a skočila jí do náručí. Objala ji rukama i nohama.

„Jen si povídáme. Ruth tu byla úplně sama.“

„Doufám, že jsi zaklepala,“ ptala se napůl zamračeně ta dívka.

„Jasně, mami!“

Páni…

„Přijel Jacob, čeká na tebe dole,“ prozradila holčičce.

Nessie se s pištěním zazmítala, vyskočila své… matce z náručí a vyběhla ze dveří. Ještě jsem zaslechla, jak volá Jacobovo jméno.

Polkla jsem. Ve dveřích stálo pět upírů a zkoumavě mě pozorovali.

„Ahoj,“ hlesla jsem.

Když se mezi nimi objevila Sethova hlava, tak nějak se mi ulevilo. Když viděl, že nic nenamítám, vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Nerozhodně zůstal stát uprostřed pokoje.

„Takže…“ odkašlala jsem si. „Vlk?“

Pokrčil rameny a přikývl.

Zuřivě jsem si kousala spodní ret. Takhle zpětně všechny uplynulé události vypadaly…

„Musíš si o mně myslet, že jsem pěkná kráva,“ vyletělo ze mě.

Překvapeně vykulil oči, pak se usmál.

„Držíš se celkem dobře.“

Hm, lichocení by mu šlo.

„Pozvracela jsem tě,“ zasténala jsem zděšeně, když se další vzpomínka propracovala do mého šokovaného mozku.

Zazubil se.

Sklopila jsem oči k dece. Další odkašlání. Vůbec mi nepomohlo.

„A Fenton…“ Bylo mi tak strašně trapně, že jsem na chvíli uvěřila, že už se Sethovi nikdy nedokážu podívat do očí. „Děkuju,“ vypravila jsem ze sebe. Překvapivě to nebylo tak těžké.

Teď si zase odkašlal Seth.

„Jsme rodina,“ zamumlal.

Zuřivě jsem přikyvovala. Tohle docela pomáhalo. Ano, rodina. V rámci rodiny se přehmaty snadněji vstřebají, ne? A také lze snadněji přijmout, že za mě nasadil život. Je to přece můj příbuzný, no ne?

„Co bude dál?“ troufla jsem si konečně zvednout k němu oči.

Posadil se na kraj postele.

„Musíme prostě čekat. Dřív nebo později se objeví. Nemá na vybranou.“

„Jak to?“ O degeneraci vlastního mozku jsem se přesvědčila ve chvíli, kdy mi hlavou blesklo, že Fenton nemá na vybranou, protože mě miluje.

„Jak bych ti to… Upíry obecně přitahuje lidská krev. Čas od času ale narazí na člověka, který je pro ně obzvlášť neodolatelný. Mezi sebou tomu říkají zpívající krev. Víc by ti o tom řekli Cullenovi. A ten hajz… Fenton má tenhle problém s tebou. Udělá cokoli, aby tě dostal.“

Z hrdla se mi vydralo vzlyknutí. A vzápětí další. Nedalo se tomu vzdorovat. Asi až teď se to ve mně všechno pospojovalo a došlo mi to. Se vším všudy. Přitiskla jsem si zdravou ruku na ústa, ale ty zvuky se mi zastavit nepodařilo. Byla jsem otřesená. Do hloubi duše. Najednou jsem se klepala tak strašně, až mě rozbolely svaly.

„No tak… Ruth…“ utěšoval mě trochu neohrabaně Seth. Nejdřív se pokusil mě pohladit po hlavě, ale příliš to se mnou škubalo. Nakonec si prostě sedl až ke mně a pevně mě objal. Znělo to asi strašně stupidně, ale do jeho košile jsem si troufla křičet, že chci zpátky svůj starý život.

„Ani nevíš, jak ti rozumím,“ odpověděl ponuře, zatímco se se mnou pohupoval.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř nahlédl ten krásný muž, kterého včera oslovovali jako Jaspera. Nevím jak, ale najednou jsem se celá uvolnila a svezla se Sethovi do klína. Strach nezmizel, pořád ještě ve mně byl. Ale momentálně se stočil do klubíčka jako klubko hadů a dal mi pokoj.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Kamci (14.03.2012 21:04)

no, vzhledem k okolnostem to Ruth vzala docela dobře. Teď ještě jí ochránit a zbavit se Fentona a najít jí nějakýho super chlapa...

moc se těším, co nám tvoje úžasná hlavička naservíruje.

8)  sfinga (14.03.2012 18:35)

Tak a definitivně je mi Ruth líto. La tua cantante, ach jo. Ještěže, má kolem sebe vlky a spřátelené upíry. Koukám, že Cullenovi, sotva ochránili Bellu a Ness, budou muset chránit Ruth. Vlastně smečce( nebo jejich jednomu členovi) splatí to, co pro ně vykonali.

Karolko, bravo, jsem našponovaná jak kšandy.

6)  Marcelle (14.03.2012 17:41)

Bože, zkoušet nemyslet na růžového slona Karolko ty mě zabiješ Ten konec mě málem rozbrečel, když konečně pochopila, ale jistě si s ní ještě užijeme. Díky, díky

5)  KalamityJane (14.03.2012 16:46)

Vzala to ještě celkem v pohodě, což je dobře Doufám, že jen co se objeví , ho zlikvidují

4)  Empress (14.03.2012 16:35)

Statočná malá Ruth
Opäť krásna kapitolka

3)  THe (14.03.2012 16:27)

Karolí, opět jsem se nad textem rozplývala. Nádhera!

2)  Twilly (14.03.2012 15:58)

Šári ty nepotřebuješ žádný recept, taky bys mohla rozdávat...

Hněduli, skvělé... míň smíchu, víc vysvětlení. Když příjde na čas, najde se i ten, aby si Ruth probrala, jak to vlastně bylo.. jo Fenton je padouch clap* *

1)  SarkaS (14.03.2012 15:11)

Ona není blázen. Já jsem! Vůbec nevím jaké emoce si mám vybrat, nějak se sem cpou všechny a chtějí abych je cítila natáz. KAroloko, jak to děláš??? Recept, potřebuju nutně recept, třeba to pak pochopím

«   1 2