Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/MMD.jpg

Můj milý deníčku, skoro se ti to bojím napsat, ale... věděl jsi, že ne všechno, co vídáme ve filmech, je pravda?!

Můj milý provizorní deníčku,

někde se musela stát chyba. Chvílemi si říkám, jestli třeba nejsem ještě v bezvědomí. Třeba jsem se ještě neprobrala po té ráně do hlavy. Ve skutečnosti ležím na VIP pokoji v nemocnici Ronalda Reagana, Fenton sedí u mého lůžka, drží mě za ruku a prosí mě, abych ho neopouštěla…

Protože to, co se děje, přece nemůže být pravda! Narazit na jednoho dva šílence, to se stát může, ale ocitnout se ve vesnici plné naprostých cvoků?!

Teta Sue mě dovedla do domu, Seth se omluvil a zmizel v patře. Za pár minut se odtamtud ozývaly důvěrně známé zvuky vrtačky a elektrické brusky. Usnul. Dostala jsem teplé a celkem poživatelné jídlo. Teta se chovala velmi laskavě, ale potom, co prohlásila před chvílí, už jsem se nenechala ošálit.

„Vím, že jsi unavená, Ruth, ale mohla bys ještě chvilku vydržet? Brzy se tu zastaví Sam Uley a Jacob Black, asi si na ně nevzpomínáš?“

Zdvořile jsem se usmála a pokrčila rameny. Ta jména mi nic neříkala.

„Jen se tě vyptají na to, co se stalo. Nebude to trvat dlouho.“

Svitla mi naděje. Konečně se to vysvětlí!

Ještě jsem ani neměla dojedeno a ozvalo se bušení na dveře. V kuchyni se objevili dva obři v šortkách. Pozdravili se s tetou a posadili se naproti mně. Brzy před nimi stály plné talíře jídla. Na okamžik jsem přestala jíst. Zírala jsem na ně s otevřenou pusou. Jako bych viděla Setha. Tenhle způsob konzumace se tady zřejmě děti učí ve školce. Vidlička a nůž pro ně musely být stejně exotickými nástroji jako pipeta nebo mikroskop. Lžíci si do ruky vzali zřejmě jen proto, že omáčka by mezi prsty protékala.

„Zdravím, Ruth, dlouho jsme se neviděli. Byla jsi ještě prcek,“ zahuhňal ten nepatrně menší. Myslím, že se jmenoval Jacob.

Pokusila jsem se o úsměv. Pomalu jsem odsunula svůj talíř a tiše se modlila, aby se, až dojedí, nepustili do mě.

„Jaká byla cesta? Musela jsi mít pěkně nahnáno, co?“ pokračoval v jednostranné konverzaci ten mohutnější. Sam. Jeho hlas zněl přátelsky.

Přikývla jsem. Zadívala jsem se na Sue. Spokojeně se usmívala a sledovala, jak v nich jídlo mizí. Začínala jsem chápat, že tohle je jedna z těch zlomových zkušeností, které člověka změní na celý život. Jako když se Brad vydal žít mezi ty holohlavé mnichy, aby ztvárnění jeho role byla opravdu důvěryhodné.

„Mohla bys nám popsat, jak vypadal?“ zeptal se Jacob, když dojedli.

Zmateně jsem zamrkala.

„Kdo?“

„Ten upír.“

Několikrát jsem mrkla. Jinak jsem se nepohnula. Nešlo to. Oba na mě vyčkávavě hleděli, ve tvářích upřímný zájem. Polkla jsem.

„Jaký… upír?“ Můj hlas zněl zatím celkem vyrovnaně, jen poněkud tiše. Zdálo se mi, že se místnost kolem začíná nořit do mlhy.

„Ten co tě napadnul ve škole,“ odpověděl Jacob trpělivě. Začal se trochu mračit. Jen je nerozzlobit…

Začala jsem se třást. Nejdřív jen trochu, opravdu jsem se snažila ovládat. Ale čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo. Za pár vteřin už jsem se třásla jako pod proudem a začaly mi cvakat zuby.

„Hele, já vím, že je to pro tebe fakt těžký, ale zkus si vzpomenout aspoň na něco. Pomohlo by to. Máme spoustu prostředků, jak tě chránit. Mezi naše spojence patří upírka, která vidí budoucnost. Fyzická podoba toho hajzla, co na tebe zaútočil, by mohla pomoct zjistit…“ Víc už jsem neslyšela. Mlha mě pohltila úplně.

 

 

Můj milý provizorní deníčku,

tak takové to tedy je. Nikdy jsem nedokázala docenit hrůznost a podstatu všech těch filmů o únosech. Tíži vzkazů psaných na ubrousky nebo útržky novin, deníků, které si možná nikdy nikdo nepřečte. Jsem na sebe ale hrdá. Možná mám v sobě víc, než jsem tušila. Rozhodla jsem se nebýt hysterická. Zatím se mi nikdo z nich nesnaží ublížit. Dříve nebo později dostanu příležitost utéct. Ale bojím se, deníčku. Bojím se tak strašně, že mě nedokáží uklidnit ani myšlenky na Angelinu. Stydím se to napsat, ale ani vzpomínky na Fentonovu nádhernou tvář. Jsem sama…

Probrala jsem se v malém zšeřelém pokoji. Zdál se celkem příjemný, ale to byl domek Annie Wilkisové* také, že? Pohodlné lůžko, záclonky v oknech, květiny ve váze na dřevěném stolku. Světlý koberec. Vypadalo to jako dívčí ložnice. Na nočním stolku ležel můj mobil. Okamžitě jsem se na něj vrhla. Dokonce tu byl i signál! Chtěla jsem hned zavolat matce, ale zjistila jsem, že na mě čeká textovka.

 

Milacku, ja a tatinek jsme odjeli na kratsi dovolenou. Sue a Charlie nam ji dali jako opozdeny dar k vyroci svatby. Vahali jsme, ale rikali nam, ze na Aljasce je nejkrasnejsi priroda prave v tomto rocnim obdobi, a tak jsme toho vyuzili. Uzivej si cerstvy vzduch a dej se hezky do poradku. Liba mama.

 

Možná právě teď nastal ideální čas na paniku? Rozhodně. Já se ale jen rozbrečela. Nekontrolovatelně. Tohle nebylo markýrování, jako když jsem se otce pokoušela přesvědčit, že potřebuji zvýšit kapesné. Jako by se proti mně všechno spiklo. Ocitla jsem se na neznámém místě, mezi lidmi, kteří se chovali jako komparz z Drákuly a nikdo na světě si o mě nedělal starosti. Musím utéct!

Vstala jsem z postele a potichoučku přešla vrzavou dřevěnou podlahu. Nakoukla jsem do malé přilehlé koupelny. Byla maličká, ale dokonale čistá. Na poličkách dokonce stálo několik lahviček dámských šamponů, mýdel a deodorantů. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Takhle kdyby mě někdo viděl! Úplně jsem se zděsila. Pustila jsem úplně ledovou vodu, omyla jsem si obličej a pak jsem nechala umyvadlo částečně napustit a na chvíli jsem do něj ponořila tvář. Pomáhalo to proti otokům i proti panice. Pečlivě jsem se osušila, pročesala si vlasy místním hřebenem (co jsem mohla dělat) a pak jsem se vrátila do pokoje. Zaposlouchala jsem se. Zdálo se mi, že slyším nějaké hlasy. Spoustu hlasů. Budu tedy muset počkat.

Asi za hodinu se na schodech ozvaly kroky. Okamžitě jsem skočila zpátky do postele, přikryla jsem se až k bradě a předstírala jsem spánek. Další rozhovor s jedním z těch bláznů na téma upíři bych prostě nezvládla.

Dveře se tiše otevřely, prkna v podlaze zavrzala. Mého čela se dotkla horká ruka. Málem jsem sebou škubla. Bála jsem se i dýchat. Chvíli se nic nedělo. Pak se prkna zase rozvrzala a dotyčný odešel. Dveře se zavřely. Potlačila jsem potřebu znovu plakat. Na to teď prostě není čas! Musím se sebrat! Všechnu sílu upřít na to, abych se nesesypala. Dostat se odsud za každou cenu!

Posadila jsem se. Na nočním stolku stál talířek s jablkovým koláčem. Rozbrečela jsem se.

 

 

Nakonec jsem musela čekat ještě další tři hodiny, než veškerý hluk v domě ustal a já měla jistotu, že všichni spí. Přes mobil jsem si vyhledala mapu rezervace. Měla jsem v plánu utéct do Forks, což mohlo být nějakých pět mil. Tam by se mi mohlo podařit stopnout někoho, kdo jede do Seattlu nebo alespoň do Port Angeles. Pokud ne, byla jsem připravená jít pěšky, dokud někdo nezastaví. Všechno bude lepší než zůstat tady.

Už jsem chtěla schovat mobil do kapsy, ale pak jsem si na něco vzpomněla. Najela jsem do oblíbených a otevřela stránky časopisu People. Angelina byla třetí. Zhasla jsem displej. Snědla jsem okoralý koláč a co nejtišeji jsem se vydala ke dveřím.

Opatrně jsem otevřela. Ticho. Slyšela jsem jen vítr za okny. Vydala jsem se ke schodům. Každý druhý vrzal a já pokaždé málem zkolabovala. Než jsem se dostala dolů, byla jsem hyperventilovaná, vyděšená a zároveň vzteklá k nepříčetnosti. Tohle mi někdo zaplatí! Ještě jsem se nerozhodla kdo, – na té hromadě mentálně postižených si asi těžko něco vezmu – ale on se někdo najde!

Podařilo se mi bezpečně vyjít až před dům. Všude vládla naprostá tma. Úlevně jsem si vydechla. Teď už jen pryč. Zpátky do svého uspořádaného, hygienicky nezávadného nízkokalorického světa!

Ušla jsem sotva padesát metrů a zjistila, že nemám představu, kterým směrem vlastně jdu. Byla naprostá tma. Vytáhla jsem Samsung a zkusila si svítit displejem. Moc to nefungovalo. Leda bych lezla po čtyřech. Alespoň jsem zjistila, že se stále ještě nacházím na uježděné cestě vedoucí do Forks. Mobil jsem zase zhasla. Teď teprve se tma zdála absolutní. Chvíli jsem jen stála. Dávala se do mě zima. Až teď jsem si uvědomila, kolik zvuků takový les vydává. Přitom ve filmech je vždycky takové ticho, sem tam jen zahouká sova. Podvodníci! Nebo je Olympijský prales výjimkou? Kolem to neustále vrzalo, skřípalo, kuňkalo a šustilo. Jeden by se skoro začal bát.

Pokračovala jsem v cestě. Velmi pomalu a obezřetně, nechtěla jsem si zlomit nohu. Cesta byla obklopená stromy, takže pokud z ní sejdu, poznám to. Potisící mě napadlo, jak se mi to vlastně mohlo stát?!

Zapraskání. Jiné. Hlasitější, než ty zvuky, které vydávala tma kolem. Strnula jsem. Ticho. Les mlčel. Kromě šumění a vrzání stromů se najednou neozývalo vůbec nic.

„Maminko…“ zakňourala jsem.

Ozvalo se to znovu. Blíž než předtím. Srdce mi div nevyskočilo ušima, nemohla jsem popadnout dech. Třeštila jsem oči do tmy a snažila se zjistit, co se děje. Viděla jsem jen sotva znatelné siluety nejbližších stromů.

A oči.

Zakníkala jsem. A nebyl to ani trochu důstojný zvuk. Dokonce bych řekla, že by se ani při dobré vůli nedal označit jako roztomilý. Znělo to směšně.

Ty oči byly příliš zářivé a příliš nízko, než aby byly lidské. A příliš vysoko na to, abych mohla doufat, že můj problém vyřeší, když pořádně zadupu. Blížily se. Co teď? Běžet? Neběžet?

Přišlo to ještě blíž, už jsem rozpoznala siluetu. Rozhodně běžet!

V tu chvíli jsem neměla nejmenší tušení, jestli mířím do Forks, zpátky do La Push nebo třeba do Severní Korey. Dokonce jsem přestala řešit, že srážka s nějakou přírodninou či fatální klopýtnutí, je prostě nevyhnutelné. A bylo. Najednou jsem šlápla do prázdna. Neelegantní kotoul, bolest v rameni. Let ale pokračoval, něco mě bolestivě švihlo přes obličej a následoval volný pád, který se zdál nekonečný. Když jsem přistála, křuplo mi v noze. Zařvala jsem bolestí.

„Tak, teď je rozhodně čas na hysterii,“ mumlala jsem si. Zaplavila mě hrůza. Všude kolem naprostá tma, noha nepříčetně bolela a někde tady bylo to zvíře.

Jako bych ho přivolala. Přeletělo mi nad hlavou jako černočerný stín a doskočilo těsně u mě. Který matlal vymyslel, že lidem v posledních vteřinách života proběhne před očima celý život? Viděla jsem to už v tolika filmech. Jenže houby. Na konci není nic. Jen strach. Zavřela jsem oči, zatnula zuby a rukama jsem si zakryla hlavu.

„Já se z tebe vážně jednou zblázním, Ruth,“ ozvalo se nešťastně. Na tváři jsem ucítila horkou ruku. Trhla jsem sebou. To nemůže být…

„Neboj se. Jen se podívám na tu nohu.“

Seth!

Vymrštila jsem se do sedu a popadla ho kolem krku. Brečela jsem a nemohla přestat.

„Trochu mě škrtíš,“ ozvalo se po chvíli. Zazněl v tom jeho věčný otravný úsměv. Tentokrát to ale bylo neskutečně uklidňující.

Rozpačitě jsem ho pustila. Přesto jsem měla potřebu nechat na něm položenou alespoň jednu ruku, aby náhodou někam nezmizel. Pak jsem si vzpomněla…

„Sethe!“ zašeptala jsem, hlas opět na hranici hysterie. Jsem přesvědčená, že některé situace si zhroucení vyloženě žádají.

Strnul.

„Co je?“ zeptal se také šeptem.

„Někde tady je obrovský vlk!“

Zasmál se. Neměla bych zapomínat, že není tak úplně… normální.

„Musíme odsud!“ zasyčela jsem teď už polohlasně. Musí přece chápat…!!!

„Souhlas,“ prohlásil normálně nahlas a než jsem stihla cokoli dalšího, popadl mě do náruče a zvedl. Vydal se tmou, jako by věděl kudy a kam. Držela jsem se ho kolem krku. Přesto mi trvalo pár vteřin, než mi došlo…

Opatrně jsem sunula ruku po jeho zádech směrem dolů.

„Sethe!“ zasípala jsem.

„Ano?“

Polkla jsem.

„Ty jsi… nahý!“

 


*Annie Wilkisová je psychopatka z románu Stephena Kinga Misery. Filmová adaptace se jmenuje Misery nechce zemřít. Ruth zná nejspíš  film. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Kamci

10)  Kamci (09.03.2012 20:48)

Edwarda na ní, ten by jí vytáhl z hlavy co v ní vlastně má za nesmysly a byl by konec těm nedorozuměním. Jenže by to pak nebyla taková bžunda

9)  lap (09.03.2012 20:43)

nemůžu se dočkat příštího dílu

Lenka326

8)  Lenka326 (09.03.2012 20:27)

Ta holka je neskutečná! Hotový přírodní úkaz. Při zdravém rozumu jí drží provizorní deníček a zkušenosti filmových hrdinů. :D Je mi jí i trochu líto, všechno to kolem, co se děje, fakt musí vypadat, jako prvotřídní blázinec. A svěřenci v něm pobíhají nazí!
Opět dokonalý povzbuzovák nálady. Díky Karolko

sfinga

7)  sfinga (09.03.2012 19:40)

Chudák Ruth :( Puberťačka sem, puberťačka tam, ale ona je fakt chudák. Nikdo ji nic nevysvětlí a zavlečou ji do vesnice, kde s ní konverzují o upírech, jako by se nechumelilo Tentokrát jsem ji fakt litovala. Ale i záviděla, kvůli té poslední větě
Karolínko, těším se na další díl

Fanny

6)  Fanny (09.03.2012 19:33)

Je roztomilá :D
Až bude vědět, asi jí dojde, jaký blbosti prováděla. Jo utíkat lesem, kterej je plnej vlků - a ne obyčejnejch, s Alicí a celou bandou za zády a po cestě, kterou vůbec nezná, po tmě. Ne, nebyl to dobrej plán. :D

Ale aspoň začíná zapomínat na Fentona - snad, tak aspoň jde něco k lepšímu.

MarryTyger

5)  MarryTyger (09.03.2012 19:32)

Chudinka Ruth... nebo spíše Seth

Empress

4)  Empress (09.03.2012 19:31)

Tak to bolo dokonalé
A nahý Seth...

MaiQa

3)  MaiQa (09.03.2012 19:29)

Já chci taky!

KalamityJane

2)  KalamityJane (09.03.2012 19:29)

:D nemůžu se teď smát nahlas, takže se doslova dusím smíchy :D Ty mi dáváš kapky. Ruth je naprosto skvělá!

Bosorka

1)  Bosorka (09.03.2012 19:26)

Kurnik, Ruht, jak ti tohle závidím!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek