Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/MMD.jpg

Unesena šílencem! Nucena psát do náhradního deníčku! A bez možnosti zkontrolovat žebříček celebrit!

Můj milý deníčku.

Vlastně ne.

 

Můj milý náhradní deníčku,

můj život se ze dne na den stal hrůznou noční můrou. Jsem odvlečena, unesena a nikomu na tom nezáleží. Ani matce a otci nestojím za tu námahu, aby mě zachraňovali. Navíc jsem už druhý den nepřevlečená, nevykoupaná a bez deníčku…

Co se to včera dopoledne vlastně stalo?! Až pominou mé úporné bolesti hlavy, třeba si budu schopna vybavit podrobnosti. Zatím si vzpomínám jen na tu děsivou rvačku mezi milovaným Fentonem a tím stupidním surovcem Sethem. Ano, také jsem viděla obrovskou chlupatou příšeru, ale to bylo až po tom, co jsem se tak ošklivě – Sethovou vinou – uhodila do hlavy. Musela jsem být bez sebe několik hodin, protože, když jsem se probrala, už se stmívalo.

„Díkybohu!“ ozvalo se hned vedle mě.

Zamžourala jsem, abych se podívala, co se děje a kde to jsem, ale pokus rozhlédnout se jsem zaplatila okamžitou závratí a zhoupnutím žaludku.

„Bolí tě něco? Jak se cejtíš?“

Seth.

Jak to?

A kde je…

Další pokus rozhlédnout se. Tentokrát opatrnější a pozvolnější. Zblízka na mě zíral pár temně hnědých očí.

„Fakt jsem se bál, že tě nakonec budu muset odvést do špitálu.“ Zazubil se.

„Já nejsem v nemocnici?“ zděsila jsem se a prudce jsem se posadila. Příliš prudce.

Tři, dva jedna…

Vyzvracela jsem se Sethovi do klína. Dobře mu tak! I když… bylo mi strašně trapně.

Chvíli konsternovaně seděl a díval se na své potřísněné džíny.

„To nic…“ vydechl polohlasně. Pak vstal - všechno to z něj začalo stékat na podlahu - a rozepnul si knoflík a zip. Dřív, než jsem ho stihla zastavit, stál tam v boxerkách. „To nic,“ zopakoval znovu. Pak se začal smát. Zbláznil se?!

„Teda Ruth, s tebou se člověk fakt nenudí.“ Popadl tu páchnoucí hromádku šatstva a odešel do nějakých dveří. Cítila jsem se příšerně unavená a dezorientovaná.

Konečně jsem se rozhlédla. V tu chvíli se můj šokem a prodělaným traumatem zpomalený mozek probral k činnosti. Vykřikla jsem.

Seth byl okamžitě zpátky.

„Co je? Co se děje?!“ vyptával se a rozhlížel se, jako by něco nebo někoho hledal.

Podíval jsem se na něj a křik mi uvízl v hrdle. Už neměl ani tričko.

„Kde to jsme?“ hlesla jsem.

„Los Banos. Aspoň myslím. Ještě pořád Kalifornie.“

Zírala jsem na něj, oči i pusu dokořán.

„A co tu děláme?“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Zachvátila mě naprostá panika.

„Jedeme do Washingtonu,“ prohlásil úplně klidně ten šílenec a dokonce se pousmál.

Polkla jsem.

„Myslíš do toho Washingtonu, co je třináct set mil daleko?“ Vlastně to ani neznělo jako můj hlas. Trochu mi to připomínalo hlas Šmoulinky z posledního 3D filmu od Columbia Pictures.

„Teď už jen tisíc,“ opravil mě s pokrčením ramen.

Několikrát jsem zamrkala. Pro případ, že by tohle byl opravdu jen sen.

Nebyl.

„Já to nechápu…“ Ano, držela jsem se statečně. Zatím žádná hysterie. Získat informace. Zjistit, v jaké situaci se vlastně nacházím.

„Hele, Ruth. Já vím, že jsi v šoku. A taky že tomu vůbec nerozumíš. Musíš mi prostě věřit. Vezu tě k nám domů, abych tě schoval. Ten hajzl po tobě určitě půjde, když mu tak voníš. Sám a navíc mezi tolika cizíma lidma tě nemám šanci ubránit.“

Tři, dva, jedna…

Tak jo, je čas na hysterii. Rozkřičela jsem se.

„Já chci domů! Ty jsi mě unesl! Jsi blázen!“ Vyskočila jsem z postele, abych se vrhla ke dveřím, ale zatočila se mi hlava.

„Ruth!“ přiskočil ke mně a v poslední chvíli mě zachytil.

Pozvracela jsem ho.

 

 

Ten násilník, kterého nadále odmítám nazývat svým příbuzným, mě o něco později přinutil vypít půl kelímku nějakého nechutného alkoholického nápoje. Pak mi s úplně klidným výrazem vysvětlil, že už volal své matce - tetě Sue - a seznámil ji s naší situací. Ona pak zařídila, že mí rodiče proti naší cestě na sever nic nenamítají.

„Jakou naší situací?“ zakňourala jsem. Třásla jsem se a v žaludku se mi převalovalo palčivé teplo, které se pozvolna šířilo do svalů celého těla.

Povzdychl si.

„Fenton je upír.“

Seth je nebezpečný šílenec. Definitivně. Rozkřičela jsem se.

 

 

O další kelímek toho odporného patoku později mě naložil do auta. Už byla tma. Přiznávám, byla jsem opilá. Prázdný žaludek v kombinaci s alkoholem udělal své. S tím ten bídák nejspíš počítal. Stala se ze mě povolná loutka. Asi třikrát mi zastavil, protože jsem potřebovala zvracet. Prohlásil, že to s tou tequilou asi nebyl nejlepší nápad a poděkoval mi, že jsem to tentokrát nevyklopila na něj. Buran.

Rozhodla jsem se, že s ním do konce života nepromluvím už ani slovo. A při nejbližší příležitosti uprchnu. Srdce mi usedalo, když jsem pomyslela na milovaného Fentona. Co se s ním asi stalo? Co když ho Seth…!!!

„Ty jsi ho zabil?!“ zaskřehotala jsem.

Seth po mně střelil podmračeným pohledem.

„Ne.“

Úlevně jsem se zhroutila do opěradla.

„Zkus spát, rychleji ti to uteče,“ navrhoval.

Mlčela jsem. Prostě nepromluvím a basta.

Usnula jsem.

 

 

Vzbudila jsem se, slunce už stálo vysoko na obloze. Střecha mého auta byla zavřená. Chtělo se mi čůrat.

„Ahoj Ruth. Jak je ti?“ pozdravil mě Seth. Jeho hlas zněl trochu unaveně. Dobře mu tak! Nemá mě proti mé vůli vláčet přes celé Státy!

Když se nedočkal odpovědi, pokrčil rameny a dál se věnoval řízení. Vydržela jsem to ještě asi půl hodiny.

„Zastav. Musím.“

„Hele, já vím, že je to pro tebe asi dost nepříjemný. Ale vážně tě nemůžu nechat někde trajdat. Oni jsou děsně rychlí, víš? Nejspíš ho máme někde za zadkem.“

„Ale já musím!“ vykřikla jsem rozzuřeně. Močový měchýř nacpaný k prasknutí, hlava mě bolela jako střep, zvedal se mi žaludek. A neměla jsem nejmenší tušení, jak si dnes vede Angelina!

„Jo tak!“ Prudce otočil volantem a zabrzdil tak neopatrně, že se mi bezpečnostní pás zakousl do ramene.

„Chceš mě zabít?“ zasyčela jsem rozzuřeně.

„Už mě to i napadlo,“ utrousil. „Tak šup. A nezdržuj se. Nerad bych zase způsobil poprask. Už takhle se novináři poměli.“

Tu poslední větu jsem nepochopila. Málem jsem totiž explodovala vzteky. Jak to se mnou mluví?!

Vystoupila jsem z auta a pracně přeskočila vyschlý příkop u silnice. Bylo tam jen pár cypřišů. No skvěle!

„Otoč se!“ přikázala jsem Sethovi.

Protočil oči a zadíval se vpřed. Když jsem se vrátila, pokračovala jsem ve svém zarytém protestním mlčení. Do konce života už ani slovo!

„Máš hlad nebo žízeň?“

„Jo.“

Natáhl se na zadní sedadlo a hodil mi do klína papírovou tašku.

„Dej si, co chceš. Já sním, co zbyde.“

„Velkorysé,“ odsekla jsem.

Srdceryvně si povzdechl. Pak sáhl na knoflík CD přehrávače a zapnul ho. Jakmile zazněly první tóny, vypnula jsem to.

„Bolí mě hlava!“ štěkla jsem na něj. Jako unesená a odtržená od své životní lásky mám snad nárok být maličko protivná!

Pokrčil rameny. Zdálo se mi to, nebo jsem slyšela zavrčení?!

Podívala jsem se do papírového pytle. Našla jsem tam pár plechovek coly, nějaké obložené sendviče, ještě vlažný hamburger a pytel bramborových lupínků. Zavřela jsem to a hodila zpátky dozadu.

„Co je? Ty nemáš hlad?“ zeptal se zmateně.

„Nechci umřít na ucpané tepny,“ zavrčela jsem. Copak netuší, jak nebezpečné a nezdravé všechny tyto pochutiny jsou?!

Teď tedy ale docela určitě zavrčel.

„Občas svý geny fakticky nesnáším,“ prohlásil.

Tak to jsem nepochopila.

Cesta ubíhala strašně pomalu. Bolel mě zadek, umírala jsem hlady a žízní. Seth asi pochopil, že jsem příliš zásadová, tak mi zastavil na pumpě a přinesl mi neperlivou vodu a dvě jablka. Když nastartoval, opět pustil CD přehrávač a zadíval se na mě tak výhrůžně, že jsem si netroufla ho tentokrát vypnout. Snědla jsem jablko a vypila vodu. Do smrti ani slovíčko! Už nikdy!

„Kde mám mobil? Chci zavolat mámě!“ zakňourala jsem, když jsme kolem poledne překročili hranici mezi Oregonem a Washingtonem.

Seth si beze slova sáhl do náprsní kapsy džínové bundy, kterou od té nešťastné příhody s mým rozbouřeným žaludkem nosil na holém těle, a podal mi můj Samsung.

Vrhla jsem se na něj jako na záchranný kruh. Stiskla jsem rychlou volbu. Jedno zazvonění, druhé.

„Dobrý den. Dovolali jste se do hlasové schránky Tiny Fishermannové…“

Zafuněla jsem a rovnou zkusila otce. Byl nedostupný.

„Kruci! Kruci!“

Na okamžik jsem nějak ztratila hlavu a do očí mi vyhrkly slzy. To jim na mně vážně vůbec nezáleží? Je jim fuk, že jedu těžce zraněná s naprostým šílencem někam do džungle?

Jemný dotek na paži. Vzhlédla jsem. Seth mi podával balíček papírových kapesníků.

„Už jen pár hodin,“ řekl takovým soucitným hlasem. Mě ale neošálil.

„Ty jsi vysadil prášky, viď?“ oslovila jsem ho opatrně. „Trpíš utkvělými představami.“ Polkla jsem. „Chceš mi ublížit?“

Tvář mu na okamžik zkameněla v úporném soustředění. Pak se najednou rozesmál. Hystericky a strašidelně.

„Proč já?“ zvolal nešťastně.

Opět jsem to nepochopila. Vážně bych s ním raději neměla mluvit. Kdo ví, co by se mu v té pomatené hlavě ještě mohlo vylíhnout. Raději jsem se soustředila na značky podél silnice.

Woodland.

Kalama.

Longview.

Krajina kolem se výrazně změnila. Zezelenala do odstínu emerald delight. Listnaté a později i jehličnaté stromy. Seth pouštěl jedno CD za druhým a vypadal čím dál unavenější.

Castle Rock.

Grand Mound.

Usnula jsem.

 

 

„Ruth?“

Pokusila jsem se pohnout. Přesezené svaly se ozvaly s nebývalou intenzitou. Rozhlédla jsem se. Hlava mě pořád trochu bolela. Hlavně jsem ale měla hlad. Zjistila jsem, že v přihrádce dveří na mě čeká další voda a taky dvě manga. Krajina za oknem byla zeleně zelená.

„Jsme doma.“ Seth se usmíval. Tenhle výraz jsem na něm neviděla pěkně dlouho. Jeho pleť měla nezdravě našedlou barvu, kruhy pod očima by se snad ani nedaly zalíčit.

„Doma?“ neodpustila jsem si hořkou poznámku.

„Bude to dobrý,“ konstatoval přesvědčeně. Pak spustil své okénko až dolů a zhluboka vtáhl vzduch nosem. Zazubil se.

„Jo, není nad vlastní pijavice.“

Obočí mi vystřelilo až ke kořínkům vlasů.

„Máte tu pijavice?“ hlesla jsem.

Zase se rozesmál. Opravdu nutně potřeboval psychiatra. Celou armádu psychiatrů.

Minuli jsme dřevěný srub a o chvíli později další. Nakonec jsme se ocitli ve vesnici, která mi byla povědomá. Seth mávl několika místním, kteří se objevili na ulici.

„No, jsem zvědavá, co tomu řekne teta Sue! A není její manžel náhodou policista?“ zeptala jsem se jízlivě. Můj tón nesl jasné poselství: To si vypiješ, Sethe!

Zastavili jsme před malým, ale roztomilým kamenným domkem s dřevěnou střechou. Ještě dřív než utichl zvuk motoru, na verandě se objevila teta Sue. Vyhrkly mi slzy. Z auta jsem v podstatě vypadla.

„Holčičko, moje!“ zvolala a sevřela mě v náručí. Voněla nějakým květinovým parfémem. „Jsi v pořádku?“

Tiskla jsem se k ní a statečně jsem přikývla hlavou. Když mě pustila, právě jsem se jí chystala říct, že mě moc mrzí, že je Seth duševně nemocný a že se na něj rozhodně nechystám podat žalobu. Odpočinu si a nechám se odvézt na letiště.

Teta Sue ale stejně bouřlivě objala Setha.

„Vypadáš tak unaveně, zlato. Jsem na tebe hrdá. Běž se vyspat, já se o Ruth postarám.“

Slova mi nějak uvízla v hrdle.

Můj milý náhradní deníčku! To, co řekla potom, mě přesvědčilo, že můj život se řítí do pekel.

„Neboj se, Ruth. Sem si upíři netroufnou. My tě ohlídáme.“

Podlomily se mi nohy. Ztěžka jsem dosedla na schody verandy.

„Potřebuju nutně nějaký sešit a propisku. Nemám svůj deníček,“ pípla jsem plačtivě. Až umřu, musí po mně přece zůstat nějaký testament.

Všichni kolem zešíleli!!!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Silvaren

11)  Silvaren (04.03.2012 13:46)

Ano, Seth nutně potřebuje psychiatra! Ale ne proto, že by se zbláznil, ale aby se vzchopil z té cesty. Mít vedle sebe něco takového, Ruth, je docela náročné. Strašně se těším na Ruth v divočině.:D :D :D A souhlasím s Twilly, škemry škemry o SPOV. Jdu si pro hadřík, abych mu měla čím leštit svatozář.

Twilly

10)  Twilly (04.03.2012 12:25)

Zlato, já chci jednoznačně SPOV. Musí přijít. Mít vedle sebe tohle, tak nejsem ani zdaleka tak tolerantní jako Seth. Já bych ji snad roztrhala v zubech už po první míli té cesty a žádný jabko by nedostala... krucinálpísekhimlalelujafixlaudon!

Zato bych si dala pohled na Setha v boxerkách

Bosorka

9)  Bosorka (04.03.2012 12:19)

CHudinka Seth . I když té holky mi začíná být taky líto - představa, že jsem na jejím místě a netuším nic o světě upírů a vlkodlaků, taky bych si myslela, že všichni kolem zešíleli a nebo jsou v nějaké sektě! JSem zvědavá, jestli poblinká Setha i jako vlka, aby to měl komplet.
Rudoočko po nich půjde? áááááááááááá už se těším, bude bitka!

ambra

8)  ambra (04.03.2012 12:02)

Bože!!! To je čím dál lepší!!! Tečou mi slzy a málem jsem se udusila, ale stálo to za to!
Jsme doma! Manžel policista Jo!!! Promiň, to je fakt inteligentní koment, ale podezřívám tě, že přesně tohle jsi z nás chtěla udělat - polointeligentní uslintaná hovádka . Mám chuť si psát deníček!

Bye

7)  Bye (04.03.2012 11:58)

Můj milý deníčku,
příště mi připomeň, že měla maminka pravdu, když mě už od malička učila, že po ránu je dobré nejprve zamířit na onu místnost. S láskou jsem na to dnes vzpomínala, když jsem jako obvykle četla s jednou rukou na myši a s druhou... Ale udržela jsem to!
Takže, Karolko, prodržela jsem to od začátku až do konce. Jedna neuvěřitelná hláška za druhou - promiň, nebudu kopírovat - tentokrát by to byla fakt celá kapitola
Největší potíže mi způsobilo totok:
„Jo, není nad vlastní pijavice.“
Takže Fenton byl fakt zloun, jo? A Seth udělal radost novinářům, jo? A Fantom (tyjo, to je dobrý ) po nich teď půjde, jo?
Ale tohle Ruth vážně škodolibě přeju! Zapadákov! Určitě ještě svítěj petrolejkou, nebo se možná večer choděj ohřát k táboráku A People v místní trafice určitě nedostávaj
Ještě, že je tam aspoň ten Seth. Je sice psychicky nemocnej , ale hodnej... a hezkej...
Hele, a co rodiče? Ty se taky někam uklidili?

Marcelle

6)  Marcelle (04.03.2012 11:54)

chudinka je mi jí fakt líto

KalamityJane

5)  KalamityJane (04.03.2012 11:43)

chudák Ruth - mezi bandou pomatenců:D :D Ta se ještě bude hodně divit
"Není nad vlastní pijavice"

4)  Bath (04.03.2012 10:58)

má nová závislost = Můj milý deníčku

3)  hanka (04.03.2012 10:47)

miluju náhradní deníčky :)
miluju spojení " o kelímek dál..."
bože,to bude dneska prima den
*fworks*

THe

2)  THe (04.03.2012 10:32)

Milý náhradní deníčku. Pozvracela Setha. Myslí si, že je blázen. Ucpou se jí tepny. A mají pijavice!
Opět úžasná kapitolka, Karolí, Ruth je prostě nepřekonatelná a Seth opět zlatíčko. Jsem zvědavá, jak se to vyvine s Fantomem (vadí, že mu tak říkám?).

SarkaS

1)  SarkaS (04.03.2012 10:32)

Karolko, ty jsi boží. Proč jen jsem si naivně myslela, že ji trochu probere zahlédnutí velké chlupaté potvory. Tohle je rozhodně o moc lepší
Tři, dva jedna…
Vyzvracela jsem se Sethovi do klína. Dobře mu tak!
Tři, dva, jedna…
Tak jo, je čas na hysterii. Rozkřičela jsem se.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek