Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/MMD.jpg

A je to tady - závěrečná kapitola příběhu jedné zvláštní vlčice z L.A. Bude happy end? ;)

Děkuji, Carlie. Dala jsi to krásně a mně bylo ctí. ♥♥♥

Deníčku, ach kdybys věděl…

U vody, ve vlčí podobě, stuleni jeden k druhému – to byl tak vzácný okamžik. Minulost ani budoucnost nebyly důležité. Podstatné bylo jen to, že jsme spolu. Užívali jsme si to vlčí mlčení, protože nám bylo jasné, že první slovo harmonii mezi námi opět podrazí nohy.
Copak nám opravdu bylo souzeno se míjet? Copak jsme nemohli být ve správný čas na správném místě správně naladěni oba?
Vím, že jsem Sethovi nebyla lhostejná, ještě než celá ta upíří-vlčí šlamastyka propukla. Je mi ale jasné, že jsem ve vztahu k němu neprojevila moc sociálního cítění. Vlastně se docela divím, že mi po krku neskočil už v L.A. Asi se tedy nemůžu moc divit, že si teď nabiju čumák pokaždé, když se snažím já skočit jemu kolem krku.
Jenže, já už jsem přeci jiná. A co je podstatné – jsem jeho, celým svým srdcem i duší. Kdy to tomu neotesanýmu psisku dojde?!

Jak se zklidňoval náš dech, myšlenky dostávaly jasnější kontury. Dokázala jsem opět zaostřit na svět kolem sebe. Zároveň mě ale spolu s pocitem radosti, že jsme v bezpečí, opanovaly obavy o vážnost Sethova zranění. Srdce mi svíral i strach o vlčí a upíří smečku kdesi vysoko nad námi. Ohrozil ještě Peretti někoho? Nebo ho zpacifikovali bez problémů? A je teď…?! Zavřela jsem oči. Skončilo to tím? Nemá někde ještě jiné „přátele“, kteří se za něj budou chtít pomstít?

Myšlenky, které k nám vyslala smečka, nás uklidnily. Bylo po všem.

Jako první se k nám dostali Alice a Jasper. Ale jen proto, aby nám ona nechala poblíž balíček s oblečením, a Jazz k tomu přidal potměšilý úsměv. Pak pěkně po upírsku zmizeli.

Nervózně jsem se zavrtěla. Nechtělo se mi opouštět vyhřátou náruč mého vlka. Zdálo se, že ani on příliš nespěchá zpět do lidské podoby. Jenže bolestnou grimasu nemohl zakrýt a proces turbouzdravení mohl započít teprve po přeměně. Láskyplně jsem do něj šťouchla, opatrně jsem sebrala (abych si je moc neposlintala) kousky svého oblečení a odklusala za strom udělat ze sebe zase člověka. Sethovi to trvalo trochu déle, ale brzy jsme byli oba opět na lidské straně barikády.

To mi snad dělá schválně, pomyslela jsem si s povzdechem, když ke mně vykročil s tričkem jen tak přehozeným přes rameno.

Rozpačitě se zazubil: „Myslím, že potřebuju pomoct. Mohla bys?“

Copak? Objetí? Masáž? Ochromil mě kulomet mých představ. „Já… aha, jasně,“ blekotala jsem, když mi konečně došlo, že se zraněnou paží je navléknutí trička nad jeho síly. A tak jsem mu (velice neochotně) to tričko pomohla přes hlavu a jednu ruku přetáhnout. Snažila jsem se přitom co nejvíce vyhnout jak jeho zranění, tak pohledu na něj vůbec. Vlastně jsem se pokoušela i nedýchat. Jiskření mezi námi jsem ale vypnout nedokázala.

„Tak, hotovo,“ dostala jsem ze sebe chraptivě, když jsem konečně svýma najednou nemotornýma rukama dokončila svůj pečovatelský křest ohněm.

Seth mlčel, tak jsem k němu zvedla zrak v obavě, že ho ruka moc bolí. Jeho oči byly nesmírně vážné a já vydechla. Znenadání ztěžka zašeptal: „Pojď sem,“ a zdravou rukou si mě k sobě těsně přitiskl. Já opřela tvář o jeho hruď, on tu svou schoval do mých vlasů.

„Nikdy, už nikdy takhle pitomě neriskuj život!“ zavrčel na mě zoufale a uvolnil objetí. Sedl si unaveně do trávy a zavřel oči.

Rozpačitě jsem se usadila vedle něj. „Jak ti je?“ měla jsem starost.

„Přežiju to,“ usmál se na mě. „Ale ty budeš jednou moje smrt, Fishermannová! Ty sis prostě musela hrát na hrdinku!“ změnil najednou zase tón hlasu.

Hm, pán se naštval, došlo mi, když jako kolovrátek pořád omílal stejné téma.

Jenže tuhle hru můžou hrát dva. Vím, že bych měla radši mlčet a nevyvolávat konflikt, ale Seth nebyl jediný, komu v žilách kolovala pěkně horká krev. Ta moje teď doslova vřela. Vyštěkla jsem: „Na mém místě bys udělal to samé! Zkus to popřít!“

Zdálo se, že ho to na okamžik pobavilo, ale pak se jeho ústa opět stáhla do přísné linky: „To je něco jiného.“

„Jasně, protože jsi chlap a já jen ženská. Promluvil macho Clearwater,“ prskla jsem dotčeně.

„Ty jsi tak…“ zavrtěl hlavou, jako by se snažil spolknout ostřejší slova, „tvrdohlavá,“ dokončil posléze. Konečně zřejmě našel společensky přijatelné synonymum. „Chtěl jsem říct jen to, že jsi pořád ještě ve vlčí přípravce, nemáš tolik zkušeností a že…“

„Jo, jsem prostě jen pitomej bažant. Nevím, proč se se mnou vlastně otravuješ,“ vypadlo ze mě proti mé vůli dřív, než jsem stihla přemýšlet. Prudce jsem vstala a chtěla odsud co nejdřív vypadnout.

Seth byl ale jiného názoru. Chytil mě za ruku a v mžiku stál přede mnou. „Uber plyn, bažante,“ zazubil se na mě.

Poraženě jsem zavrčela a protočila oči. Nevím, proč mě pořád vychovává. Kromě toho, já se mu přeci za to, že neposlechnu a na Fentona zaútočím první, omluvila. Dokonce jsem k tomu přihodila i své obnažené srdce. Tak já mu řeknu, že ho miluju, a on mě tu seřve jak štěně? letělo mi sebelítostivě hlavou. Ve skutečnosti jsem ale prostě jen prahla po tom, aby jeho top tématem teď bylo to, co je mezi námi. Nepotřebovala jsem přednášku. Žíznila jsem po dalším „miláčku“ z jeho úst.

Propletl prsty své dlaně s mými a uvěznil mě ve svém pohledu: „Mír? Nebo aspoň time-out, ok?“ Hřejivě se na mě usmál a ten úsměv konečně doputoval i do jeho očí.

Vděčně jsem kývla. Mluvit jsem zapomněla. Třeba nakonec nebudeme takový ztracený případ.

Pořád ruku v ruce jsme se vydali k domovu. Společně jsme mlčeli a v tom tichu jsme našli souznění.

Osada byla na dohled, stejně jako jsme v té dálce už poznávali i členy Jacobovy smečky, opět jen na dvou zadních končetinách.

Seth mě chytil kolem pasu, ale než jsem se stačila zatetelit blahem, atmosféru zase zabil. „Tak se budeš moct konečně vrátit do L.A.,“ broukl rozverně.

Možná mě chtěl potěšit, jenže já si stejně nemohla pomoct. Vytrhla jsem se mu. Ani jsem se na něj nepodívala. Vyplivla jsem sarkastické: „Jo, to abych šla už balit, co? Ať se vyhnu předvánočnímu shonu!“ a uraženě jsem odkráčela.

Jako by tušila, co se stalo (no dobře, tak Charlie asi podal hlášení), netrvalo dlouho a na dveře mého pokoje, který už dlouho Sethově rodině okupovat nebudu, zaklepala Bella.

Na mé otázky stran konce boje a konce Fentona samotného s úsměvem odpověděla, že už se není čeho bát. Detaily ale zamlčela. S protočením očí jen poznamenala, že Emmett teď každého otravuje tím, že si brouká písničku Dust In The Wind. Ti tři upíři si to dle jeho slov pohnojili už tím, že přišli, takže to, že je teď z nich samotných hnojivo, je vlastně vcelku spravedlivé.

Tyto zprávy jsem přijala s povděkem. Přesto mi ale bylo smutno, protože teď už jsem pohostinnost La Push neměla právo využívat. Jednou ta chvíle musela přijít, já vím, ale mezitím jsem k tomuto místu a k lidem kolem přirostla. I když to kolikrát vlastně ani lidé nebyli, alespoň ne vzhledem k jejich DNA. Loučit se bude zoufale těžké.

„Už jsi mluvila s rodiči?“ stiskla mi Bella ruku.

Zavrtěla jsem hlavou: „Ne. Ale teta Sue říkala, že tátu už několikrát sháněli z práce, bude mu muset zavolat. Počítám, že se domů vrátí v průběhu příštího týdne.“

„A ty?“ pokývala soucitně hlavou.

Pokrčila jsem rameny. Chvilku jsem nedokázala promluvit, jak jsem polykala slzy. Pak jsem se pokusila o úsměv: „Angela a Brad si beze mě neporadí, takže…“

Bella se zasmála spíš ze slušnosti, bylo jí jasné, že mi není hej. „Necháš to jen tak?“ neodpustila si nakonec.

„A co mám dělat? Jasně, že jsem doufala, že…“ hlas mi přeskočil, „že pojedu do L.A. s jedním zavazadlem navíc, ale… zaslouží si někoho lepšího.“

„Tomu sama nevěříš,“ povzdechla si Bella, ale pochopila, že už ze mě víc na tohle téma nedostane.

Od Belly jsem věděla i to, že Seth odjel ke Carlisleovi na ošetření, a pak se nenechal zadržet a s Edwardem a Jacobem vyrazil odklidit auta. Moje (totiž Edwardovo, nebo to, co z něj zbylo, ehm… ech, budu muset Edwarda požádat o účet), Fentonův vrak a vozidlo jeho posily. Doufali, že se jim to podaří, než opuštěná auta strhnou nežádoucí pozornost místních občanů či strážců zákona. Ačkoliv šerif samozřejmě kopal za náš tým.

Měla jsem tedy dost času přemýšlet a obrnit se. A rozhodla jsem se pro čistý řez. Odjedu, jakmile to bude možné (až se rodiče vrátí a vyřídí se formality spojené s mým návratem do staré školy). Jakýkoliv odklad by byl týrání.

Otisk nesmažu. Vím, že mi Seth může sejít z očí, ale nikdy ne z mysli ani srdce. Prostě se s tím naučím žít. Čím dřív s tréninkem začnu, tím líp.

„Zítra?“ zopakovala teta Sue.

Seděli jsme se smečkou a ostatními kolem ohně. Uplynulo pár dní (které Seth nakonec musel strávit na lůžku, protože samozřejmě přecenil své síly a podcenil své zranění). Zbaběle jsem využila toho, že jsme na veřejnosti a sdělila jsem datum svého odjezdu.

Seth mlčel, i když se mi zdálo, že se zamračil. Pokud jsem mohla soudit, když jsem ho po očku sledovala. Bylo mu jasné, že jsem to měla rozmyšlené už dřív. To jsem ale nezmínila, ačkoliv jsme spolu vedli dlouhé rozhovory, zatímco on se nudil při marodění. Pokaždé jsem hovor záměrně stočila ke vzpomínkám na veselé zážitky se smečkou. Když nám o nic nešlo, rozuměli jsme si dokonale. Dál než k objetí a držení za ruku jsme se ale nedostali. Možná to tak bylo lepší, už teď se mi bude stýskat po příliš mnoha věcech.

„Čím jedeš?“ zeptal se nakonec a jeho hlas postrádal srdečnost. Jako bychom si najednou byli cizí.

„Náklaďáčkem, Bella mi ho darovala,“ pousmála jsem se. Ona a já jsme se spřátelily.

Překvapeně zvedl oči a díky nim jsem na moment mohla znovu pocítit to kouzlo mezi námi. Pořád tam bylo. A věděla jsem, že vždycky bude. Povzdechla jsem si a ve snaze zahnat smutek a potřebu poděkovat Sethovi za všechno, co pro mě udělal, jsem se konverzaci mezi námi pokusila obrátit v lehčí notu: „Přece víš, že si s pětkou netykám.“

Seth mě šťouchl do ramene, a pak vzal mou ruku do své. „Hlavně na sebe dávej pozor, jasný, Fishermannová?“

„Už žádné upíří vyučující, slibuji,“ mrkla jsem na něj. Pak jsem si dodala odvahy: „Kdyby tě přestala forkská střední bavit, v L.A. máme dobré vzdělávací programy.“

Zakřenil se typicky sethovským způsobem a odpověděl (zdálo se to jen mně, nebo dvojsmyslně?): „Lákavá nabídka.“ Uhnul pohledem: „Popravdě už jsem o jiné škole uvažovat začal.“

„Vážně?“ vykulila jsem oči.

Samozřejmě, že mě zajímalo, jestli třeba nebude studovat někde blíž ke mně, ale on to hned zamluvil: „Tak, Ruth, než pověsíš vlčí kariéru na hřebík, co bys řekla poslednímu závodu?“

Vstal. Postupně se k němu přidala celá smečka. Pohled se mi trochu zamlžil dojetím. Za pár minut už jsme vyklusávali po důvěrně známých vlčích stezkách. Stylovější rozloučení jak s touhle sebrankou, tak s mou vlčí podstatou, jsem si přát nemohla.

Následující ráno jsem šla z náruče do náruče.  Nervózně jsem ale vyhlížela náruč, jejíž majitel se zatím neobtěžoval přijít. Co ho tak zdrželo? To jako tak dlouho snídá, nebo co?

Už jsem stála u auta, když přiběhl. Oči mu zářily a zase se křenil. To je tak rád, že se mě zbaví?

„Mám pro tebe dárek,“ mrkl na mě.

„Vážně?“ rozzářila jsem se. Dostanu pusu?

Přešlápl a vytáhl obrovský sáček s hamburgery.

„Ehm, díky, nepřehnals to trochu? To mám i pro stopaře, nebo jak?“ vytřeštila jsem oči.

„Nikdy nevíš,“ nadzvedl obočí. „Ale co si budeme povídat, máš pěknou spotřebu,“ pokračoval a než jsem ho stihla vypeskovat za tu urážku, dokončil: „a Chevym  pojedeš  dlouho. Budeš ráda, když na okreskách dosáhneš maximální povolené rychlosti.“

Pousmála jsem se jeho starostlivosti a kývla: „Naši mi nabízeli odvoz, ale já se na ten výlet docela těším.  Konečně si pořádně prohlédnu místa, kterými mě vlekl můj únosce.“

„Jo, ještě mám u tebe výkupné,“ přitakal se smíchem Seth, a pak už mě pevně objal. „Opatruj se a zase někdy.“

„Taky na sebe dávej pozor,“ špitla jsem a nastoupila.

Auto obestoupili obyvatelé La Push. S Cullenovými jsem se rozloučila večer před tím. Přes masu pokřikujících přátel jsem Setha už neviděla. Nebo odešel?

Opatrně jsem vyjela a za sebou nechala kus vzácné minulosti, na kterou nezapomenu. Po Sethovi se mi stýskalo už teď, ale společně s hlubokým nadechnutím jsem zvládla úsměv. Vzpomínky mi zůstanou.

Vyjela jsem z osady a kochala se pohledem na okolní přírodu. Dnes bych se tu už neztratila. Za první zatáčkou se moje oči mohly popást i na daleko šťavnatějším objektu.

Stopař. V ruce držel čtvrtku papíru a na ní nápis: „Los Angeles“

 

 

Auto neelegantně s trhnutím zastavilo. Vlastně jsem se divila, že jsem nevystoupila za jízdy a nenechala ho nabourat do stromu. Vyskočila jsem a opřela se o kapotu. Pobaveně jsem vrtěla hlavou.

„Máte místo, slečno?“ zapředl Seth.

„A bude pro tebe Kalifornie to pravé? Co zemětřesení?“ usmála jsem se rozpačitě a tváře mi jen hořely.

„No, asi to budu muset přežít. Na jedno zemětřesení jsem si už zvyknout musel,“ přistoupil ke mně, zvedl mi bradu a zazubil se na mě.

„To jako myslíš mě? Co si to…“ urazila jsem se.

„A to pravé pro mě v Kalifornii taky bydlí,“ umlčel mě s oslnivým úsměvem.

Stydlivě jsem sklopila zrak. Jeho vyznání mi vyrazilo dech a zvýšilo akceleraci srdečního tepu. „Já to… nechápu. Myslela jsem... Myslela jsem, že jsi se mnou skončil…“ Musela jsem to říct. Přece si ten idiot, zmetek a otrapa nemyslí, že až on pískne, já mu hned vletím do náruče?! To se chlapeček přepočítal!

„Já s tebou ani nezačal, ne?“ rýpl si do mě ještě.

„Ty!“ vyprskla jsem.

Seth si mě pobaveně měřil: „Sluší ti to, když se vztekáš.“

„Já se ne…“ vydechla jsem popuzeně, vytrhla jsem se mu a zaplula znovu za volant. „Tak si nastup nebo co, no. Ať nám nevyneseš spaní.“

Seth se nepřestával tlemit. Možná to fakt nemá v hlavě v pořádku. Což jsem ostatně věděla už ve chvíli, kdy se otiskl zrovna do mě. Hodil si batoh na korbu náklaďáku a spokojeně se rozvalil na sedadlo spolujezdce.

„Můžeme už jet? Domluvils? Howgh? Skončils?“ zeptala jsem se a sama se divila, že zním otráveně. Pořád jsem nedostala odpověď na svou otázku…

Zvážněl a naklonil se ke mně. Opatrně, snad aby mě nevylekal, položil dlaň na mou tvář, a vydechl mi do obličeje: „Ne, ještě jsem neskončil.“ Lehce přitiskl své rty na mé. Měla jsem pocit, že čas přestal existovat.

Když se Seth ode mě odklonil, v očích mu tančily jiskřičky. „Ale doufal jsem, že někdy skončíme spolu.“

„Otrapo!“ ujelo mi, ale s úsměvem.

„Bárbíno,“ kontroval.

„Beztak ti jde jen o kabelovku,“ zubila jsem se na něj.

„Konečně je mezi námi jasno,“ pokýval hlavou Seth.

Milý deníčku, tak už mi nezbylo moc prázdného místa. Vlastně jen tady, v rohu, kousek stránky. Tak akorát na malou ilustraci. Na jeden otisk. Minulost a přítomnost jsi se mnou prožil ty, deníčku. Budoucnost už nechám na něm.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

tamias01

7)  tamias01 (23.07.2012 13:08)

Tak a je tu konec povídku jsem měla ráda a určitě si ji v budoucnu znovu přečtu.

Niky

6)  Niky (23.07.2012 11:23)

Konečně spolu, že jim to ale trvalo Krásné zakončení, díky za skvěllou povídku

Twilly

5)  Twilly (23.07.2012 11:17)

Já se zase těší, že se Ruth dočkala zdravého rozumu :D

MarryTyger

4)  MarryTyger (23.07.2012 11:15)

To bylo ták krááásný!!! Tak se konečně Ruth dočkala šťastného konce

Bosorka

3)  Bosorka (23.07.2012 10:59)

Ségruše, tlemíme se obě asi nějak takhle

Bosorka

2)  Bosorka (23.07.2012 10:58)

Bože můj, to bylo krásný Carlouši, ty ďáble - culím se jak pako

Twilly

1)  Twilly (23.07.2012 10:57)

ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá, víš, ty Carlouši, jak já se tady tlemím? No, koneckonců, dyť mě znáš, takže počítám, že jo.


Krásný. Opravdu moooooc krásný vlčí povídání.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still