09.07.2012 [09:30], Karolka, ze série Můj milý deníčku, komentováno 18×, zobrazeno 2674×

Je tu další várka vlčích genů a poblázněných hormonů Ruth Fishermanové. Dnešní kapitola od Carlie se ponese ve znamení parádní akce! Pěkné čtení. :)

Můj nejmilejší deníčku, můj nejdražší…
Ne, nic po tobě nebudu chtít. Jsem jen nějak rozněžnělá. Dobře, máš pravdu, zfetovaná. Feromony, svými, jeho. Někdy si připadám jako okurka naložená v láku. Sotva se pod tou tíhou vleču, jsem jak houba - nasáklá hormony.
Bojím se na Setha podívat, mám pocit, že si může na mém čele přečíst, co na něj chystám. Ale co vlastně chystám? To kdybych věděla. Nemám plán. Totiž jeden ano, jenže od Alice, a v mých očích je to spíše antiplán. Deníčku, víš, jakou strategii mi radila zaujmout? Nezájem. Předstírat, že mi vlastně o nic nejde, Seth je mi volný, otisk – to mi nic neříká atd.  Ať mu začnu chybět. Ať si uvědomí, co pro něj znamenám. A trochu to okořenit žárlivostí prý také nebude od věci. I kdybych měla jezdit celý den z jednoho konce Forks na druhý a zase zpátky, takové podezřeníčko, kam mizím, proč nejsem s ním, ze mě může udělat zase vzácný a tudíž žádaný artikl. Škoda jen, že já se pořád cítím spíš jako nepovedený prototyp. Zralá do šrotu.

♥

Vyšla jsem z kina a při pohledu na hodinky spokojeně hvízdla. Tak jsem to zvládla. Půl druhé hodiny bez Setha. Sice nevím, o čem film byl, ani jestli jsem byla ve správném kinosále, ale mise splněna. Alice na mě může být hrdá. Za ty dva lístky jsem musela utratit své týdenní kapesné, přičemž jsem pořádně nevyužila vlastně ani ten svůj, ale co. Mám dva předměty doličné, dva lupeny, které „náhodou“ vytrousím tak, aby je Seth našel a mohl si lámat hlavu, s kým jsem v kině byla, hm… Zhluboka jsem se nadechla, abych připravila svou (ne)trpělivost na to, že i cesta domů musí trvat co nejdelší dobu.

Usmála jsem se na sebe do zpětného zrcátka. Trochu pokřiveně. Ne, že bych chytala edwardovské manýry, ale kvůli směsici pocitů, která mě zaplavila. Potěšení nad tím, že mi to vcelku sluší, i rozpaky, že se teď oblékám a maluji diametrálně odlišně od toho, jak jsem byla zvyklá v Kalifornii. Řekněme, že jsem teď o nějaký ten odstín menší snob, nebo tak aspoň vypadám. A o odstín blíž Sethově ideálu. Idolu. Doufám.

I když mě každý pořád uklidňuje, že vlk otisku nemůže odolávat, Seth je sveřepá výjimka, která potvrzuje tohle pravidlo. A tak musím zajistit, aby neodolal mně. Což je svým způsobem lepší. Pokud to vyjde. A právě v tom to je, je to výzva. Hm, které ale Seth už týden statečně odolává.

Víš ale, deníčku, jak je to při dietě: člověk si vychutnává i drobečky. Já žiju z drobných vítězství. Pohledů, úsměvů. Jeho dlaň mě na boku pálí ještě teď. Ačkoliv šlo jen o společné focení se smečkou. Já si ale vedle něj jen stoupla, objetí už obstaral sám. Faktem je, že se děsím toho, až se mi tahle fotka dostane do rukou. Nebo ještě hůř, až přijde na oči Sethovi. Já totiž nejen, že neudržela v té chvíli balanc a musela se rukou opřít o auto (kvůli kterému celé to pózování ostatně bylo, natolik už kluky znám), ale absolutně nevím, jaký jsem v tom okamžiku mohla mít výraz. To bude trapas.

Vyrazila jsem z parkoviště s razancí, která pokropila okolí štěrkovým deštěm. Ups. Nevím, jestli tohle chování je blíž k Sethově ideálu, zastyděla jsem se. Ledaže by chtěl chodit sám se sebou, ušklíbla jsem se při vzpomínce na jeho „hrabačky a spol.“, tedy jeho způsob jízdy autem.

♥

Po půlhodině zamyšleného řízení jsem mrkla za sebe. Ne ani proto, abych sledovala provoz, ale protože jsem měla přesně ten pocit, víš, deníčku. To trnutí v zátylku. Takové, jaké člověk má, když je přesvědčen, že ho někdo sleduje. Ten pocit byl oprávněný.

Když jsem dvě auta za sebou poznala kalifornskou registrační značku, byl to jen bonus. Jen razítko na rozhodnutí. Na rozsudku smrti. Tmavá skla mi nepřekážela. Nafialovělý svit jeho očí, který bych bez vlčí průpravy nemohla na tu dálku zaznamenat, ke mně posílal jednoznačnou navštívenku. Fenton Peretti.

Tak mě našel. A já tu jsem sama.

Okamžitě jsem vytočila rychlou předvolbu a jedničku svého mobilu i svého srdce. Zatímco mobilní operátor v téhle řídce lidmi i signálem osídlené oblasti pátral po Sethovi, já se snažila zachovat klid a vyhodnotit své možnosti. Už před pár minutami jsem vyjela z města, za chvíli budeme v zemi nikoho, v oblasti, kde zaútočit beze svědků nebude pro upíra problém.

„Ru…“ ozval se konečně Seth a jeho hlas zněl jak z jiného kontinentu. Vesele. Nepatřičně.

„Sethe, našel mě! Fenton mě pronásleduje,“ vychrlila jsem na něj.

Na vteřinu jsem mu vzala řeč, ale potom k mému obrovskému štěstí a úlevě reagoval věcně: „Kde jsi?“

Popsala jsem mu situaci a zaúpěla: „Co mám dělat?“

Bylo slyšet, že Seth je rozčilený, ale snaží se to nepřenášet na mě. Pozdě, lásko.

„Ruth, ty to zvládneš! Dám vědět smečce i Cullenovým a vyrazíme k tobě. Ty ho zkus dostat co nejblíž k hranici, ano?“ promlouval ke mně konejšivě tónem, jakým mluvil s Nessie.

„Dobře,“ pípla jsem a vší silou drtila jak volant, tak plynový pedál.

„Ruth, máš mobil položený někde bezpečně? Zůstanu na lince, ano? Co nejdéle. Poběžím se smečkou v lidské podobě,“ jeho hlas nabral na intenzitě.

„A-ano. Do-dobře. Ale Sethe, pokud se něco stane, chci… Chci, abys věděl…“ mumlala jsem.

„Ne, Ruth, řekneš mi to pak, ano? Soustřeď se jen na řízení. Čím jedeš?“ vskočil mi do mého proslovu. Dobře udělal, výhled se mi začal nějak zamlžovat. Tohle příval slz dočasně utlumilo. Nebála jsem se o sebe. Bála jsem se toho, že už nikdy neuvidím Setha. Že mu nikdy neřeknu, jak moc pro mě znamená. Že mu nikdy nepoděkuji za všechno, co pro mě udělal.

„Volvem. Od Edwarda,“ pípla jsem.

„Aspoň, že tak,“ vydechl Seth. „Tak provětrej i pětku a šestku, Fishermannová.“

Vím, že se mě snažil jen rozptýlit, ale tenhle laciný trik zabral. Nebo možná to, jak láskyplně vyslovil mé příjmení.

Zkontrolovala jsem situaci za sebou. Prozatím jsem se mohla těšit zdání bezpečí, mezi mnou a Fentonem stále jelo nákladní auto a provoz v protisměru byl v této denní době a v těchhle místech zatím také hustý.

Seth se odmlčel, s někým vedle telefonu o něčem diskutoval.

„Ruth, Jasper s Alicí jsou kousek od tebe. Alice zaznamenala vizi o Fentonově rozhodnutí. Bohužel jsi mu ale tak trochu vběhla do cesty, plánoval tě hledat jinde. Jacob už má pohromadě smečku, běžíme k tobě,“ povídal mi.

„Sethe?“ vyžádala jsem si jeho pozornost.

„Ano, Ruth?“ reagoval hřejivě.

„On neví, že jsem měnička. Mohla bych využít momentu překvapení a zaútočit na něj,“ přednesla jsem mu svůj nápad. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik odhodlání. Možná ze strachu, že by se Peretti a Seth mohli ocitnout tváří v tvář. Radši bych umřela, než aby byl Seth v ohrožení.

„Ne! Nic takového neuděláš! Ruth! Možná máš jako vlčice víc síly, možná by se ti podařilo ho dostat. Ale upíří kousnutí je pro nás smrtelné!“ křičel na mě. Dílem proto, že už běžel, dílem rozčilením.

„Ruth,“ zmírnil svůj hlas a podle toho, že vítr ve sluchátku ustal, jsem pochopila, že se i zastavil. „Pojedeš co nejrychleji k hranici. Vrátíš se bezpečně do rezervace. Slyšíš mě? Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost. Vrátíš se domů! Ke mně! Řekni to!“ promlouval mi do duše.

„Rozumím. Mířím k rezervaci, stopaře neberu,“ odpověděla jsem rádoby statečně. Vrátím se k tobě.

Něco v situaci za mnou se změnilo. Mrkla jsem do zpětného zrcátka a zaúpěla. Srdce se mi sevřelo ještě víc a hladina adrenalinu dosáhla téměř maxima. Náklaďák zmizel na příjezdové cestě k farmě. Zbyli jsme jen já a sladký Fenton Peretti. A moje vlčí podstata, kterou jsem horko těžko držela na uzdě. Pokud mi adrenalin vyskočí ještě víc, pak už mě ani slib daný Sethovi nezastaví. Zhluboka jsem to prodýchávala a všem pravidlům bezpečné jízdy navzdory jsem na několik vteřin zavřela oči. Pořád mi bylo nebezpečně horko, ale srdeční tep se trochu zklidnil.

Teď teprve začal skutečný závod s časem. Závod mezi dvěma auty, mezi dvěma živočišnými druhy. Závod o každou vteřinu, o každý metr.

Ale já byla ve výhodě. Fentona poháněla vpřed touha po mé krvi a po pomstě. Mým hnacím motorem byla síla lásky a otisku. Já pádila do vlčí náruče smečky a jednoho jejího konkrétního člena. A Fenton – jak jsem doufala – mířil do pasti.

To jsem ale ještě netušila, že ani Fenton není sám. Jeho nabitou parťačku malé ráže prozradil kratičký odlesk slunce. To už ale Peretti ze zbraně vystřelil a moje naděje se rozsypaly společně se zadním sklem auta.

„Ruth, jsi v pořádku? Vydrž! Prosím tě, nenech se sejmout, miláčku,“ zazněl v interiéru vozu Sethův hlas. Zafungoval jako záchranné lano pro zbytky mého zdravého rozumu.

I když to, co jsem vzápětí udělala, možná racionalitu spíš popíralo.

„Sethe, miluju tě. Jenže nevidím jinou možnost. Musím se mu postavit, promiň,“ vykřikla jsem a ukončila hovor, zatímco Seth vyjekl: „Ne! Ru…“

Edwardovo volvo vykreslilo ukázkové hodiny, očividně bylo na tyto manévry zvyklé a zvládlo to víceméně samo, protože v mém případě šlo jen o štěstí začátečníka. Prudce jsem auto otočila a zboku vrazila do překvapeného Fentona.

Jeho auto metalo kotrmelce na poli vedle cesty. To mé ho ale setrvačností následovalo. A přišla nevyhnutelná konečná srážka. Promiň, Edwarde.

Na moment vše přízračně utichlo. Ale bylo to jen tím, že my byli otřeseni. V příští vteřině jsme ale už stáli tváří v tvář vedle zdemolovaných aut.

Nejdřív na mě jen mlčky hleděl. Neuniklo mi, ačkoliv se to snažil skrýt, že se otřásl, když zaznamenal můj nový Chanel, mou novou osobitou vůni. Z rozčarovaného výrazu jeho obličeje - i když trval jen vteřinu - bylo zřejmé, že se s mým druhem ještě nesetkal. Že by mezery ve vzdělání ve vlastním oboru, pane profesore?

„Ale slečinko, copak takhle se chováme ke svému vyučujícímu?“ zapředl s hranou nenuceností a přimhouřil své magické oči. Pomalu jsme do obilí vyšlapávali kruhy, jak jsme kolem sebe obcházeli zatím v bezpečné vzdálenosti. Jestlipak si nějaký ufonadšenec našeho výtvoru pak všimne? Nevím, proč jsem ve chvíli, kdy mi šlo o život, řešila takové banality. Moje mysl sežvýkávala tisíce nepodstatných maličkostí.

Na pomíjivou vteřinu jsem byla zase ta teenagerka z L.A., které by Perettiho hlas a jeho vůně vymyly mozek líp než Mr. Propper. Tenhle Spiderman měl ve své síti lapenu i mě. Jen na chvíli. Díky mé vlčí podstatě se mi za okamžik z té vůně udělalo spíš špatně. Jako bych to na pouti přehnala s cukrovou vatou.

„Copak, pane profesore? Zabloudil jste? Neobjednala jsem si domácího učitele,“ oplatila jsem mu stejným tónem.

Tvářila jsem se jako hrdinka, ale ve skutečnosti jsem hrála o čas. K hranici to bylo stále dost daleko, takže smečce a Cullenovým to bude ještě trvat. Snad Alice a Jasper budou rychlejší.

Vlčici jsem zatím držela na uzdě. Ponechávala jsem si ji jako eso v rukávě.

U krajnice zastavilo auto. Chtěla jsem na jeho posádku zavolat, ať nevystupují, že je Fenton nebezpečný. Vítr, který rozcuchal mužův účes a ženě rozvlnil sukni, když se vydali k nám, mi ale dal tušit, že ten, kdo se má bát, nejsou oni. Kývli Fentonovi na pozdrav. Tolik přeslazené vůně mi velelo jediné: „Proměna!“

Rozeběhla jsem se od skupinky upírů a téměř vzápětí pocítila, jak mé drahé sexy šaty na sbalení Setha vydaly trhavý zvuk. Na měkkou půdu pole dopadly čtyři tlapy.

Zvolila jsem momentálně jedinou možnou strategii. Útěk. V panice jsem chvíli myslela jen na to, abych vyvinula co největší rychlost, až pak jsem si uvědomila, že musím držet směr. K hranici!

Litovala jsem svého ukvapeného jednání. Své hry na kaskadérku. Teď jsem neměla auto. Neměla jsem mobil, kterým bych ostatní varovala před větším počtem nepřátel. Neměla jsem pravda ani kapsu, do které bych mobil schovala, a neumím ani morseovku, ve které bych vzkaz musela vyštěkat.

Zbývalo jediné. Nechat vše na instinktu. Zuřivě jsem vrčela, jak jsem se co chvíli ohlížela za sebe, a pádila jako – i když proč jen jako – o život.

Když jsem se soustředila jen na svou vlčí podstatu, konečně se sepnula i přímá linka na smečku. Nevím, jestli z mých překotných myšlenek něco pochopili. Jestli ve stylu přísloví „strach má velké oči“ neusoudili, že mě pronásleduje celá Volterra, ale lepší než posílat si zprávy poštovním holubem. Oni mi ale nemohli poradit víc, než už jsem věděla sama. V hlavě mi zněl kánon vlčích hlasů, které velely: „Utíkej!“ Já si ale v mysli hýčkala ten s nejnádhernější barvou, hlas přetékající láskou, ale i nejvíc nabitý obavami. Byl mým hnacím motorem.

Brzy mě obklopily husté lesy.

A pak jsem ho uviděla. Jen o setinu vteřiny dříve než moji pronásledovatelé, ale to mu stačilo. Uhnula jsem lehce z cesty a dovedla skupinku do pasti. Jasper za chvíli držel v šachu cizího upíra, zatímco Alice zneškodnila ženu.

Opět jsme s Fentonem osaměli.

„Romantická procházka, že, slečno Fishermannová?“ broukal Peretti podmanivým hlasem. Samozřejmě se vůbec nezadýchal. „Dobře vím, že jsi o tom snila, má drahá.“

Byla to školácká chyba, ale nechala jsem se vyprovokovat a zastavila jsem. Cenila jsem na něj zuby a vrčela. Ztratila jsem své dva kroky náskoku a teď by Fentonovi stačil jeden skok a jeho zuby by okusily tvrdost vlčí kůže. Bylo to malicherné a ukazovalo to, jaký nováček ve své roli jsem, protože mě hrozně rozčilovalo, že mu nemůžu odpovědět. Vyvádělo mě z rovnováhy, že na něj místo ostrovtipu můžu tasit jen ostré zuby.

„Ale nějak jsi na vesnici zpustla, drahá. Dřív ses mi líbila víc,“ urážel mou vlčí stránku Fenton.

Málem jsme po něm bez rozmyslu skočila, obzvlášť když dodal: „Měl jsem tušit, že na tebe bude mít ten buran špatný vliv. Ale že takhle zvlčíš, hm.“

Rudá mlha mě po narážkách na mého Setha obklopila natolik, že bych klidně skončila v náruči smrti. Doslova.

Sethovým údělem ale asi vždy bylo a bude zachraňovat mě. Jeho hlas mi zazněl v hlavě a jen těsně předhonil autoritativní příkaz alfy. Smečka už byla blízko, už jsme sdíleli myšlenky. Nevím, koho z nich jsem v té chvíli respektovala víc, ale poslechla jsem okamžitě.  Upustila jsem od útoku a místo toho předstírala strach, se staženým ocasem jsem se pustila po vlčí stezce. Bylo mi skoro jedno, že vedu Fentona ke smečce. Moje tříštící se odvaha zoufale toužila spočinout u Setha. Na víc už jsem neměla síly. Chtěla jsem být u něj. S ním.

♥

Už jsem ho viděla. Okrajově jsem vnímala i smečku, stejně jako mému perifernímu zraku neunikli Cullenovi. Měla jsem ale oči jen pro něj. Pískově zbarveného vlka.

Smečka mě až dojemně obestoupila a schovala do svého středu. Masa vlčích kožichů mi na okamžik, nejspíš záměrně, zakryla výhled na Fentona. Přes Sethův a Jacobův nesouhlas jsem se protlačila dopředu.

Přesila, které Fenton čelil, překvapivě nezměnila nic na jeho neochvějném výrazu. Nejspíš mu bylo jasné, že sem přišel zemřít. Čelil tomu se ctí. Bylo to jak scéna z nějakého spaghetti westernu. Vteřiny se protahovaly do minut, už chyběla jen scénická hudba, která by situaci dodala na patosu. A Fenton jako hlavní záporák Frank v Tenkrát na západě, zůstal statečně stát, tváří v tvář svému osudu, připravený tasit (zuby), až když tak učiní protistrana.

Carlisle udělal první a poslední vstřícné gesto. Dal Fentonovi šanci odejít v míru, pod podmínkou, že se už nikdy neobjeví ani v této oblasti, ani nevyhledá mě osobně.

Peretti to přešel pohrdavým uchechtnutím: „Pověsti o sektě, kterou tu provozuješ, Cullene, tedy nelhaly. Skoro se divím, že mě nevítáš srnkou a solí.“

Carlisle nehnul ani brvou, ale Emmettovi nevěřícně ujelo: „Sekta?“

„Jste parodií na upíry,“ vmetl mu do očí povýšeně Peretti.

„Zato ta tvoje one man show stojí za to,“ ucedil sarkasticky Emm.

„Proč jsi přišel?“ pokračoval dál klidným hlasem Carlisle. Esmé mu s odhodlaným výrazem stála pevně po boku.

„Cestování prý rozšiřuje obzory, poznáváte jinou kulturu, ochutnáváte místní speciality,“ mrkl na mě laškovně.

Seth v našich vlčích hlavách popuzeně vyštěkl: „Já mu ukážu netušené obzory! Skočím mu do toho jeho úsměvu!“

Jacob ho rázným zavrčením utnul.

Fentonovi to však neušlo. Byl potěšen, že své protivníky rozhodil. Jeho oči zářily jako by byl ve Vegas a roztáčel ruletu. Zřejmě mu bylo jedno, že je ruská. Fenton bral výpravu na mě jako sport, jako adrenalinovou zábavu. Drogu. Ačkoliv nyní už mu moje krev určitě nevoněla, zpívala už jen indiánskou odrhovačku. Pro něj to byla spíš honba za trofejí. Výzva.

„Dobrá,“ usmál se Peretti pojednou blahosklonně. „Odejdu. Jsem příznivcem lehčí stravy a ne řekněme steaků.“ Opět jeho oči zabloudily ke mně a on lascivně pozvedl obočí.

Sethova hruď, na kterou jsem se tiskla, se rozvibrovala temným vrčením.

Fenton šaškovsky zvedl dlaně: „Nic proti gustu, pane Clearwatere.“

Seth odfrkl a jeho pevné přední tlapy varovně pročísly mech.

Peretti se otočil k odchodu. Na vteřinu jsme všichni podlehli klamnému zdání jeho důstojného odchodu ze scény. Cti poražených.

Byl to ale jen úskok, stejně jako celé jeho divadelní číslo předtím. Potřeboval si ověřit, kde je můj nejcitlivější bod. Když nás nemohl dostat všechny a bylo mu jasné, že z boje nevyjde se zdravou kůží, rozhodl se zasadit co největší ránu mně. Vzít s sebou na věčnost Setha.

Z westernového fair-play záporáka se během zlomku vteřiny změnil na tu nejproradnější krysu. V nejméně očekávané chvíli vystartoval a vrhnul se na osobu nejmilejší mému srdci. Bytost mé existence. Sevřel ho v pažích, a i když dostat své zuby k jeho krční tepně nezvládl - v tu chvíli už na něm visel z jedné strany Jacob a z druhé Emmett - všichni jsme slyšeli, jak se Sethovy kosti lámou.

Seth zavyl a svezl se na zem. Pravá přední tlapa ho neunesla. Fenton byl okamžitě obklíčen. V rychlosti jsem zkontrolovala Setha, a když jsem se přesvědčila, že žije, vrhla jsem se k Fentonovi. Edward s Bellou mě ale zachytili. Před očima jsem měla opět rudou mlhu.

Seth se sebral a začal pomáhat Belle a Edwardovi. Vrčel na mě a donutil mě couvat. Pořád jsem přes něj sledovala Fentona a moje mysl byla plná jen plánu na pomstu. Seth na mě naposledy zavrčel, a když jsem se pokusila ho přeskočit, nevybíravě do mě strčil a už jsme se oba kutáleli. Skončili jsme u útesu a ten zmetek mě strčil i z něj.

Až chladná voda mi konečně umožnila uvažovat. Plavala jsem k vlkovi s kožichem v barvě písku a pomohla mu dostat se na břeh. Tam jsme vyčerpaní zůstali ležet.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Silvaren (23.07.2012 12:49)

Úžasný! Byla to skvělá jízda. Jsem moc ráda, že si Ruth díky otisku ladasco uvědomila a že to takhle dopadlo.

17)  Lia (12.07.2012 12:41)

úžasná kapitolka rychle prosím další

16)  jeanine (12.07.2012 10:27)

Fenton si musel hodně věřit, když chtěl napadnout celou smečku včetně Cullenových. Ruth a Seth

15)  Terry (10.07.2012 22:03)

prostě nádhera!!! Fenton je cvok nebo byl? Ruth a Seth

14)  Fanny (09.07.2012 22:37)

Taková akce! Fenton se ukázal! Jeden upír proti smečce? Tsss, sebevrah. A nic jiného.
Seth. Ruth.

13)  Lenka326 (09.07.2012 21:20)

Teda! Jak se to tak stalo, že se z kalifornské Barbie stala bojovná vlčice! Kdo by tohle čekal, když fňukala do svého kalifornského deníčku? Sice to bylo nebezpečné, ale aspoň se přestali schovávat se svými city. A doufám, že to, co už bylo jednou vyřčené, nebude zase zahráno do autu. Protože pak bych i já začala žalovat svému deníčku...(který bych si kvůli tomu schválě šla koupit!)

11)  Kamci (09.07.2012 20:09)

super bitvička

10)  Niky (09.07.2012 19:07)

Uááá, to byla teda akce Napínavá a skvělá kapitolka!
Moc se těším na další

9)  HMR (09.07.2012 18:31)

zadržovat dech při čtení není zrovna nejlepší nápad, ale ono to tak nějak přišlo samo... tééééééééédáááááááááááááá to byl akčňák

8)  SarkaS (09.07.2012 17:58)

to byla napínačka!!! Úžasné, krásné a prostě strhující

7)  tamias01 (09.07.2012 17:23)

Sakra asi jsem vynechala nějakou apitolu předtím, že jsem si nevšimla, že je hlavní hrdinka mění, ale i tak jsem si kapitolu užila moc se ti povedla. Sekta, srnka a sůl mě dostaly to jsem se nemohla nesmát. a emmetova odpověď byla taky skvělá. I ta akce na konec byla senzační tuším by si mohli udělat grilobaného upíra nebo spí 3 upíry. Mo se těším na další dílek.

6)  Twilly (09.07.2012 15:32)

Carlouši, ta tohle bylo něco .. akce jakou umíš snad jenom ty, moje milovaná blondýno Ale taky neuvěřitelný INTELIGENTNÍ humor. Tak srnka a sůl? Jednou mě zabiješ, holka moje zlatá

5)  Clea (09.07.2012 12:17)

skvělý moc jsem se pobavila
a souhlasím s Bos, měla by si nechat něco na památku svojí první lásky
bude se starat o Setha?? jéééé, ať se stará o Setha
skvělá kapitola

4)  Empress (09.07.2012 12:05)

Čakanie sa naozaj vyplatilo Byla to jííízda, až sa mi tajil dych

1)  Bosorka (09.07.2012 10:26)

Carlie! To bylo drámo Četla jsem to s visícím dítětem na noze a přiznávám, že jsem ho ignorovala a lehce odstrkovala
Ale taky si mohla nechat Ruth ať si aspoň kousek ukousne a schová na památku . DOufám, že Carlisle už přestane být tak dokonale charakterný a svolí k trojitému táboráku za měsíčku

1